Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Komedie
  • Drama
  • Dokumentární
  • Krimi
  • Krátkometrážní

Recenze (2 002)

plakát

...a pozdravuji vlaštovky (1972) 

Loučím se s Vámi, pozdravuji, miluji. Neplačte, nepláču. Bez nářku, bez záchvěvu strachu, bez bolesti odcházím, už už přicházím k tomu, co mělo být přece jen až na konci, ne uprostřed. K odchodu od Vás, a přece k naprostému sblížení, splynutí. Tak málo Vám mohu ze své lásky dát, jen nejvážnější ujištění o její hloubce a horoucnosti. Vřelé díky. Marie Kudeříková (1921 – 1943). Legenda. Mýtus. Symbol. Modla. Oběť. Strašák všech kdysi školou povinných. Režisér Jaromil Jireš vytvořil na úsvitu normalizace film, který sice splňoval oficiální zadání tehdejších barrandovských mocných, ale s ideologií a propagandou neměl téměř nic společného. Jirešova Maruška není ani v nejmenším kanonický portrét protinacistické odbojářky, tak, jak jej lidem vsugeroval komunistický režim, ale bilanční, lyrizující příběh o mladičké dívce, která nedokázala stát stranou a navzdory blížící se smrti zůstala statečnou až do posledních okamžiků. Hluboká lidskost, prostota, neokázalost, ale i pronikavost, která vhání slzy do očí – to vše se zrcadlí v mimořádné herecké kreaci čtyřiadvacetileté Magdy Vášáryové; její působivé ztvárnění Marušky Kudeříkové má velký, ne-li přímo zásadní podíl na tom, že tragický osud nebojácné dívenky z Hodonínska byl prostřednictvím Jirešova filmu navždy zaznamenán bez příkras, patosu a obvyklých klišé. I v tom je nadčasová hodnota tohoto podmanivého díla.

plakát

...a sekať dobrotu... (1968) (TV film) 

Neobyčejně působivá dvacetiminutovka, v níž je všechno. Strach. Vzdor. Úzkost. Pohrdání. Zmatek. Režisér Peter Solan navíc všechny záběry z vězeňského prostředí záměrně zasadil do neosobního a odosobněného prostoru, proto dílo působí mnohem moderněji a univerzálněji. A nelze nezmínit vynikající Milenu Dvorskou, které stačí k naprosté dokonalosti jen několik pohledů očí... Mimořádné dílo.

plakát

...a život jde dál... (1935) 

Když tři dělají totéž... Film, který dojel na dobové tahanice mezi produkčními společnostmi a jednotlivými režiséry, kteří se během natáčení střídali jako apoštolové na orloji. Mezinárodní ohlas měla filmu poskytnout i účast jugoslávské hvězdy Ity Riny (1907 – 1979), kterou (nejen) u českého publika proslavil provokativní snímek Gustava Machatého Erotikon. Žel, film stíhala jedna nečekaná pohroma za druhou, několikrát se měnilo obsazení hlavních postav a premiéra se nakonec odbyla až tři roky po první klapce. Současným divákům učarují alespoň vzácné záběry z dalmatského pobřeží, o jiném lze v lepším případě pochybovat.

plakát

10 pravidel jak sbalit holku (2014) 

Hloupoučká (ale zábavná) podívaná, jejímž nejlepším momentem jsou ty dvě, tři scény z knihovny na Mariánském. Na druhou stranu, Janák má za sebou mnohem horší kousky, Donutil si drží svůj obvyklý standard a všichni ostatní tu nejsou na kumšt, ale kvůli složenkám. Jak prosté, že.

plakát

100 let (1968) (TV film) 

Projevy tehdejší vládnoucí garnitury jsou odkazem na právě probíhající politické uvolnění, vzpomínky nejvýznamnějších představitelů uměleckých scén (Dostalová, Podvalová, Vojta) přinášejí vzácný pohled na výlučnost první scény v různých dějinných kapitolách našeho národa.

plakát

105% alibi (1959) 

Zahajovací epizoda volné detekivní série alibi je v každém ohledu více než výjimečným filmem, ať už v rámci žánru, ale především v kontextu politického ovzduší přelomu padesátých a šedesátých let, kdy se zdálo, že do stojatých vod československé kinematografie zamíří noví lidé s novými tématy. Režisér Vladimír Čech patřil spíše k té skupině umělců, která se záhy etablovala v nových podmínkách státní dramaturgie a pod jejím vlivem jen výjimečně konala kroky stranou. 105% alibi není jen obyčejnou krimi, v jejím obsahu je znát určitá ironie a zejména dialogy hlavních postav prozrazují vyšší dávku autenticity, než bývalo tehdy zvykem. Své nesmrtelnosti film vděčí také hereckým výkonům, které se proměňují v cosi jako civilní portréty - vynikající dvojice vyšetřovatelů v podání gabinovského Karla Högera a temperamentního Josefa Beka, v konkurenci s dalšími protagonisty (Lackovič, Vinklář, Menšík, Eduard Kohout, ale také mladinká Jana Štěpánková a dnes již pozapomenuté tváře Dagmar Zikánové i Zuzany Fišárkové). Napětí, stupňované atmosférou vlastního strachu, jímž jakoby omlouvalo mladickou nerozvážnost, jíž se dopustili nezkušení chlapci, toužící po výhře snů, je přítomným činitelem až do samého závěru a to je pro detektivní film tím nejdůležitějším. A zdá se, že i pro diváky.

plakát

13. komnata - 13. komnata Martina Štěpánka (2007) (epizoda) 

Ne zcela se dokořán otevírající komnata jednoho z nejvýraznějších herců druhé poloviny dvacátého století spíše nahlíží do jeho nezpochybnitelně krušného životního osudu a i přesto, že se pokouší o nepesimistickou výpověď, sklouzává k povrchní žvanivosti. Respektuji intimní clonu a snahu vyvarovat se bulvarizaci, ale domnívám se, že Štěpánkova obdivuhodná síla, s kterou překonal démona alkoholu by stála za podrobnější výslech. Takto před námi stojí komunistickou mocí devalvovaný umělec, kterému sice doba vzala možnost hereckého zrání, ale na druhé straně mu přisoudila roli věčného rebela, tlumočícího své rozhořčení prostřednictvím radiového mikrofonu. Nedozvíme se prakticky nic o jeho hereckých úspěších, o jeho vztahu k otci a vlastně ani k rodině. Důvodů, proč nakonec sáhl po zbrani a ukončil své pozemské trápení je tedy několik a zmíněné zdravotní komplikace mohou být jen navazujícím článkem k něčemu mnohem závažnějšímu. Buď jak buď, na každý pád tím přicházíme o vynikajícího herce a charakterního člověka.

plakát

13. komnata - 13. komnata Radima Špačka (2011) (epizoda) 

Kluk s toulavýma botama a kupou problémů. Asi tak bych popsal osobnost Radima Špačka, člověka, který se několikrát nebezpečně nahýbal nad propastí, ale který se přes to všechno dokázal odrazit zase zpátky a přesvědčit, že i "divní" lidé mohou být přínosným článkem současného filmového umění. Nejcennější jsou asi autentické reflexe Ladislava Špačka, jež se musel kromě jiného vyrovnat i se synovou homosexualitou. Celkově nepatetická, přímočará zpověď.

plakát

13. komnata - 13. komnata Zity Kabátové (2009) (epizoda) 

Životní osud filmové hvězdy Zity Kabátové v interpretaci její dvorní manipulátorky Marie Formáčkové. Řeknu vám, to je tedy silná káva aneb jak se líhne mýtus a rodí legenda.

plakát

13. revír (1946) 

Konec války zastihl jedenatřicetiletou Lídu Baarovou v pražských barrandovských ateliérech, kam se vrátila po svém útěku z italského azylu. Pomocnou ruku jí, tak jako už mnohokrát předtím, podali čeští tvůrci v čele s režisérem Holmanem, který společně se spisovatelem Eduardem Fikerem připravoval scénář svého nového filmu z prostředí kasařské periférie. Nemilosrdný ortel, který byl Baarové přisouzen vzápětí po květnovém osvobození, ukončil veškeré další plány a společně s odcházejícím Holmanem zmizela i naděje na realizaci. Nabízený materiál nebyl ovšem zcela lhostejný Macu Fričovi, který ani na vteřinu nazaváhal a v mžiku připravil nové podmínky pro natáčení. Ve středu detektivního příběhu se pojednou ocitla šestadvacetiletá Dana Medřická, vycházející herecká hvězda nevšedního výrazu, odbývající si zde po Marvanově boku vlastně svůj filmový křest, získávajíc tím velkou tragickou roli Frony, dívky s tajemnou minulostí. Namnoze pozoruhodnými se jeví i výkony dalších protagonistů v čele s Jaroslavem Marvanem v roli lišáckého policejního inspektora, otevírajícího dlouhou škálu obdobných postav, zakončených legendárním radou Vacátkem, Nollovou, Strunou, Nedbalem a dalšími veterány českého filmu. Danajský dar, kterým zpočátku tento všemi opuštěný a zrazený snímek skutečně byl, se prostřednictvím Fričova režijního vedení stal velkým příběhem lidského neštěstí, kriminálním případem bez šťastného konce. Osud Frony až příliš úzce souvisel s osudem Lídy Baarové, sesazené superstar evropského filmu.

Reklama

Reklama