Lady_Tei

Nebylo mi dopřáno sledovat tenhle film v klidu. Když jsem si ho pustila poprvé, po deseti minutách jsem musela odejít k nečekaným povinnostem. Vzpomněla jsem si na něj až po měsících, ale i poté jsem jej zhlédla celý asi na třetí pokus. Některé scény se mi opravdu líbily, jiné byly pro mně nezajímavé. Možná jsem si film příliš neužila kvůli okolnostem, ale protože ve mně nic moc nezanechal, nechce se mi pouštět si ho znovu. Nejspíš mi není souzeno oblíbit si ho, ačkoli nemůžu říct, že nemá něco do sebe. Možná jednou hodnocení změním, teď 3*.

Šikana je jev, který se na školách vždy objevoval, objevuje a objevovat bude. Na světě je plno lidí, kteří si chtějí užít pocit moci, ublížit a zranit. A stejně tak existuje mnoho lidí trochu ´jiných´, kteří jsou dokonalými terči - třeba lidé jako Joosep, kteří se neprovinili ničím jiným než introverzí. Ale nejhorším zlem je ´stádo´ - lidé, kteří utrpení jiných přehlíží, ať už ze strachu, úcty k trýzniteli nebo z nechuti pomoct. Co udělá to ´stádo´, když například na rušné ulici uvidí omdlévat člověka? Otočí se a bude dělat, že nic nevidí. A co udělá, když vidí žáka s násilnickými sklony trápit jiného, který se nemůže bránit? Pochopitelně, že úplně to samé. Proč je to, co označujeme nálepkou ´nelidské´, ve skutečnosti hluboce a strašlivě normální, tedy vlastně ´lidské´? Díky za tenhle film. Není vizuálně dokonalý a rozhodně diváka nepotěší - já osobně jsem se po jeho zhlédnutí ještě několik hodin nezadržitelně třásla. Ale lidé by si měli uvědomit, že takhle daleko to zajít MŮŽE.

Pan Švankmajer tentokrát diváky opravdu nešetřil. Na druhou stranu, sama pohádka o Otesánkovi je tak drastická, že si tohle zpracování zasloužila. Ano, jde o zpracování značně šílené. Dětmi posedlá, avšak neplodná dáma, snažící se vychovat rozkošného dřevěného chlapečka Otíka, který je poněkud hladovější než ostatní děti, pomalu připravuje o rozum racionálního manžela. Příliš zvídavá slečna od sousedů ke krvelačnému miminku přilne a rozhodne se mu sehnat pár obětí. Ještě štěstí, že je po ruce stařenka s motyčkou. A aby toho nebylo málo, neobyčejný filmový zážitek dokreslují mé ´oblíbené´ záběry na lidská ústa, nejlépe při jídle. Naprosto divné, nezapomenutelně šílené. A právě pro tu šílenost snad máme pana Švankmajera rádi, nebo se mýlím? Mimochodem, když se chlípnému staříkovi začaly poprvé rozepínat knoflíčky u kalhot, automaticky jsem vyjekla a uskočila. To už něco znamená, něco takového jiný režisér opravdu nedokáže....

Když jsem se na film dodívala, připadal mi příjemný, ale nějaké silnější pocity ve mně nezanechal. O půl roku později mě napadlo pustit si ho znovu (byla jsem nemocná, film byl po ruce a nic jiného se mi hledat nechtělo). Překvapilo mě, jak silně na mě náhle zapůsobil. Ano, je dost kýčovitý. Ano, je poměrně dlouhý a lehce ´rozplizlý´. Ale co si budeme namlouvat, Alan Rickman je okouzlující a důvěryhodný a všechna negativa filmu svým charismatem zahání do kouta.

Ujetá přehlídka toho nejhoršího, co se může (vzhledem ke svému vlastnímu sklonu k přitahování podivných náhod budu spíše doufat, že nemůže) člověku stát, zvláště když asistuje úchvatný Dylan Moran. Abych byla upřímná, nebýt jeho přítomnosti, asi by mě film tolik nenadchnul, má ale rozhodně něco do sebe a tři hvězdy by ode mě dostal bez váhání. Čtvrtá je za Dylana, protože mám pro toho cvoka slabost. A neodradí mě ani skutečnost, že se podobným filmům většinou vyhýbám jako.... jako Moranův Pierce abstinenci.

Nijak zvlášť nápadité, ale Dylan Moran je tak charismatický, že bych byla klidně schopná sledovat hodinový film o tom, jak si zavazuje tkaničku u boty, a ani jednou bych si nepostěžovala.

Bernard je má nová seriálová láska. Děkuji bohu za tři dny nemoci, díky kterým jsem si mohla bez vyrušování a v relativním klidu užít téměř všechny díly (a to i přes mé předsevzetí, že si každý večer pustím jen jeden). Rozkošný seriál, který soupeří o první místo s.... dalšími mými oblíbenými seriály.

Nechci kazit tak vysoké hodnocení filmu, ale nemůžu si pomoct. Gladiátor mi byl vřele doporučován, a tak jsem se na něj nakonec skutečně podívala, abych nebyla za ignoranta. Že mě příliš nezaujme, to jsem měla tušit, protože ty super drahé, akční, dobrodružné a dramatické (slůvko historické dodávat nebudu, a to ani v uvozovkách, protože bych se rouhala jak tomu slovu, tak i uvozovkám) filmy nejsou nic pro mě. Dokonce ani ta vychvalovaná hudba mě nedonutila žasnout nad fimem, jehož pointa spočívá v hromadě mrtvých těl, plytkém příběhu a předvídatelném konci. Ne, děkuji.

Red Dwarf: Back to Earth rozhodně není klasicky ´trpaslíkovský´, ale přesto má něco do sebe. Sice jsem měla daleko do stavu pro mě obvyklého při prvním sledování předchozích sérií (stavu, kdy jsem byla schopná válet se smíchy po zemi - a ne metaforicky), ale naplnily mě přinejmenším pocity příjemné nostalgie, za které jsem vděčná, protože jsem nic víc ani nečekala. Nemyslím, že bylo chybou tyto tři díly natočit.

Překvapivé, rozkošné, barevné a pulsující. Ano, tenhle muzikál se mi líbil. Jistě, není to hlubokomyslný snímek, po kterém tři noci neusnete, ale já jsem si ho pustila pro pobavení a účel rozhodně splnil. Dokonce se mu podařilo roztančit i mě. A třešničkou na (pravda, trochu rozteklém - dvouhodinovém) dortu je neskutečně krásná Michelle Pfeiffer, pro kterou mám už léta slabost. Muzikálu chybí k dokonalosti hodně, ale vzhledem k tomu, jak nedefinovatelným pojmem je ´dokonalost´, si ode mě zaslouží tři hvězdičky. A úsměv na rtech.