Andreas

Andreas

Česko

58 bodů

Moje oblíbené filmy

  • poster

    Návrat ztraceného syna (1966)

    Proč by si měl někdo namlouvat, že je šťastný, když šťastný není? Smíření se s osudem je jen rezignací na život, jde pouze o to, že je to snažší postoj, že život nebude takovým utrpením, ale se štěstím to nemá nic společného. Všichni vidí jen krásnou ženu, rodinu, slušnou práci a postavení, proto nedokáží pochopit, jak člověk, který tohle vše má, nemůže být šťastný. Nechápou, že někdo může mít svůj vlastní pohled na štěstí, který nemá nic společného se "štěstím podle společnosti", které všichni automaticky přejímají. Jana svého manžela nemiluje, třebaže mu to tvrdí a co je vůbec nejhorší, ona je o tom i sama přesvědčena. Nezáleží jí na něm jako na člověku, ona by tou svou láskou mohla milovat vlastně naprosto kohokoliv, kdo by jí umožňoval žít "normálně". Nepřemýšlí nad štěstím, považuje se za šťastnou, protože žije tak, jak "by se mělo". Teprve když se to narušilo, začala se cítit nešťastná, nikoliv kvůli trápení svého muže, ale protože už nežije podle společenské šablony. Janiny rodiče svého zeťě mají rádi z principu, jelikož je to normální, když je členem rodiny. Dokazují mu svou lásku tím, že mu nandají velkou porci jídla, aby se přejedl, aby se poměl. Vlastně tím si spíše dokazují sobě, že ho mají rádi. Stěžují si, že s nimi nemluví. Když slyšíte tchána o čem mluví, jakým způsobem uvažuje a co si myslí, tak je nad slunce jasné, že je úplně jiný než ztracený syn. Ten se nesnaží mluvit se svým tchánem jednoduše proto, že oni dva si nemají co říci, přestože tchán by si s ním rád povídal. Ztracený syn má jako inženýr velmi dobré zaměstnání, jenže se mu začne hnusit, protože jeho nadřízený není nic jiného než obyčejný frázista. Ztracený syn by chtěl pracovat tam, kde by necítil pokrytectví nehledě na to, že by to všichni ostatní brali jako nepochopitelný pokles. Ztracený syn už nemohl dále snášet vše kolem sebe. Dostal se do situace, z které není cesty ven. Pochopil, že celý jeho život provází jen jalovost, pokrytectví, lež, nepochopení a konformismus. Kladl si otázky, zda je vše marnost, zda má vůbec smysl v této společnosti žít. Odpověděl si, ale dostal další šanci hledat odpověď znovu, aniž by z toho vyplývalo, že prvně se rozhodl špatně. Návraty ztraceného syna tady nejsou návraty do léčebny ani propuštění z ní, nýbrž útěky. Chce se navrátit do života, ale ne na stejná místa, chce někam, kde najde porozumění, lidskost a pravdu, proto utíká tam, kam utíká. Odpuštění hledat nemusí, není marnotratný. Pokud chce člověk ve společnosti existovat, musí se s ní sžít a přetvařovat se stejně jako ona sama. Chce-li však žít svůj život, musí do jisté míry na společnost rezignovat, izolovat se od ní. Stejně jako psychiatr jemu, tak i film nám nic nenutí, tvrdí pouze to, že vždy máme hledat sami v sobě a ne jinde. "Na mě tam je moc lidí."

  • poster

    Kmotr (1972)

  • poster

    Taxikář (1976)

    Když člověka přejde tužba stát se tím deštěm, může aspoň doufat, že zaprší z jiných mraků.

  • poster

    Nostalgie (1983)

  • poster

    Deník milence (1977)

  • poster

    Glissando (1985)

  • poster

    Persona (1966)

  • poster

    Plamen v mém srdci (1987)

  • poster

    Andrej Rublev (1966)

    Láska. V žádném jiném filmu není tolik lásky jako tady. Strašně to z něho sálá, ta láska - taková ta pravá, ideální, co bývá ve filmech a v životě se o ní občas mluví.

  • poster

    Satanské tango (1994)