Andreas

O Šípkové Růžence, rozkročené mezi křehkostí a perverzí. Tak autentická, tak intenzivní, že mohla být vzorem toho typu filmu, respektive ryzím zdrojem toho typu zážitku, pro který se užívají především umělé spotřebitelské náhražky - od laciných odstínů po ty luxusní značky Noé. Jenže to vydrží jen do poloviny, pak se film z ničeho nic stane naprosto bezradným. Dokonce začne otravovat i s nějakým dějem. To myslím v nadsázce, pohádky mají děj od začátku, tady se však stočil jinam a hlavně najednou zůstal sám, bez atmosféry, sensuality, spontánních scén, souznění obrazu se zvuky od vedle a záběrů končících v lednici. Jakoby to v té půlce přestalo bavit hlavně tvůrce. Dopředu jsem o filmu nic nevěděl, což bych i doporučoval. Byl jsem nadšen, byl jsem zklamán, to už jsem se pro tu intenzitu prožitku naučil mít i docela rád, ale je to vážně škoda, takhle budu muset i nadále dávat za vhodný příklad Šípkové Růženky softový Modrý samet. A příště nelíbat.

Amerika bez make-upu, s lidmi prožívajícími svůj americký sen. Venkov, kde kluci kočky topí a slušné holky se mazlí jen s růžovými zajíčky.

Východní koridor, chodba k dobytí Moskvy, k Vítězství. Těžce se překonává, těžce se drží překonaná část, všude běloruské močály, lesy a místo klasické armády podzemní odboj a partyzáni. Film začíná vyznáním německé frustrace, že v tomto boji jdou stranou rytířství i Ženevské konvence. Výstižné i pro film, idealizování a konvenčnost jdou stranou. Frustrovaná byla vedle Keitela i sovětská cenzura, špatné bylo vše, takže by ani nemělo smysl něco stříhat, což filmu defacto zachránilo původní podobu. Zůstala i scéna připomínající nejvíce zamlčované válečné tabu - židovský holocaust na území SSSR. Navíc za válkou schovaný Koridor kmitající v atmosféře nedůvěry, zrad a intrik musel tepat i do paranoie celé Stalinovy éry. Partizánská tématika posloužila jako maskování a do Minsku uklizený Vinogradov asi nebyl úplně na očích, film vznikl, po čase byl zakázán. Na což určitě spoléhal někdo z tvůrců Dne sedmého, osmé noci, komu se poštěstilo Koridor vidět, aby mohl scénu v sýpce, taktéž s jedním odhaleným, vydávat za svůj nápad. Tato věc se nevymyká jen tuctovým sovětským blábolům z Velké vlastenecké, ale svým způsobem působí nekonvenčně i proti oslavovaným výjimkám typu Ivanovo dětství, Jeřábi táhnou. Jde dál, za hranici, do vyššího patra, zatímco třeba Tarkovského debut je svázán jakýmisi zákony poetismu, sem tam obsahuje krásné obrazy, jasně, ale proti tomuhle stejně působí jako studentské cvičení, byť 4 roky v šedesátkách jsou hodně. Ze řetězu utržené Jdi a dívej se, skvělé, ale zase náraz z druhé strany, jak moc explicitní to pro svou funkčnost musí být. Možná by se mírně nabízel Chrustaljov, jenže i ten je brutální tím, že je brutální, kdežto Východní koridor je brutální, naturalistický elegantními prostředky, náznaky, nápady, kameramanskou suverenitou. Brilantně využívá šerosvit, záběry nejsou deformovány, a přesto působí stejně stísněně jak v němých německých filmech. Nemá limity, ani neexhibuje, je vlastním universem. Jedná se o promyšlené, na tempu nepolevující, soudržné dílo, kde však je snad jakákoli scéna fascinující i sama o sobě, esteticky i obsahovou nápaditostí (obilný kostel, židovská noc, umění ve vězení). Válka tu není nazírána jako ze západu přicházející moloch v německých uniformách, ale spíše mor, co si nevybírá. Neplatí nic, vždy záleží. Někdy je v lágru řád a pro někoho jistota, buď ještě rád, neutíkej na svobodu, kde budeš podezřívat každého a každý bude podezřívat tebe. Východní koridor je navíc naprosto smyslný film a stejně jako s krutostí toho dosahuje implicitně, s citem, skrze náznaky a symboly. Trochu si tedy vypomáhá tím, že někde vyhrabali hromadu pěkných hereček. A působivost dobrých věcí se spojením krutosti a smyslnosti nesčítá, nýbrž násobí, jak nejlépe vidno na scéně pogromu. Film takto vychvaluji opravdu nerad, jelikož je tak dobrý, že by se na něj neměl skoro nikdo dívat.