TheDarKnig

Linka Yennefer trochu zbytečná (ačkoliv rozumím její funkci v dalším vývoji charakteru osudové čarodějky a po akční stránce to byla docela zvrácená zábava), na vzhled a atmosféru Brokilonu si asi budu muset zvykat déle než bych byl rád, ale všechny problémy bohatě překrývá excelentní adaptace Otázky ceny. V závěru se nám taky poprvé osobněji představí temná imperiální moc, která slibuje do budoucna pro naše hrdiny velké potíže a pro nás diváky snad výživnější podívanou než kterou jsme dostali v první epizodě (ale plnohodnotného Nilfgaardu se dočkáme stejně asi až v příští sezoně). Každopádně osudová a naprosto zásadní epizoda, jsem rád, že se to povedlo.

Až na pár momentů, které vypadaly uměle, čistá esence zaklínače. Poprvé vidíme Geralta při jeho opravdové práci profesionálního odstraňovače havěti z nočních můr a je to zrežírované a natočené naprosto fenomenálně. Hned úvodní scéna má perfektní hororovou atmosféru, tísnivý pocit zůstává napříč celou epizodou. V druhé lince sledujeme politické pletichaření čarodějů a stále výše stoupající ambice po moci a uznání toužící Yen. Oba úhly vyprávění se střetnou ve finále, která i nejméně vnímavým lidem potvrzuje, že tohle bude naprosto nekompromisní, drsná, temná, hnusná a špinavá fantasy, která si nebere v ničem servítky.

There I go again, delivering exposition. Chvilku jsem se bál, jestli bude Joey Batey jako Marigold (resp. Jaskier) fungovat, ale mé obavy při první odlehčené (z Geraltovy strany nabručené) debatě zmizely. Je přesně takový jaký má být, skvělý protiklad a partner, postupem epizody šlo skvěle vidět jak se mezi nimi utváří skvělá chemie. Dostal jsem tady taky první dávku větších fantasy elementů a musím říct, že jsem ani nevěděl, jak mi něco takového strašně v filmové a seriálové tvorbě chybělo. Ve scéně, kdy se objevil pan s kopyty, jsem se cítil jako malé dítě, které našlo ztracenou milovanou hračku. Kterýžto pocit se při scéně v jeskyni ještě znásobil (výborná hudba!). Vedle počátku spanilých dobrodružství zaklínače a barda oproti první epizodě přibyla jedna dějová linie navíc, která nejen že uvedla na scénu Yennefer (Anya hraje její postupný přerod excelentně), ale taky další zásadní aspekty světa - magii a čaroděje. Poslední část nenásilně podané expozice (důležité hlavně pro diváky nepolíbené předlohou ani hrami) poskytlo pokračování linky s princeznou, kde ji vidíme na útěku a v interakci s dalšími obětmi války. Buduje to svět a buduje to i její charakter. 9/10

Nejlepší epizoda. Zpětně jsem musel plně docenit i předchozí dějové odbočky, díky kterým všechny postavy dostaly dostatek prostoru pro představení i jednoduchou charakteristiku, příběh i vesmír, ve kterém se odehrává, získal na rozměru a Mando a dítě měli dost času na postupné rozvíjení vztahu i odhalování náznaků budoucích věcí (v případě dítěte bylo důležité také množství neskutečně roztomilých momentů, kdo by proti tomu něco měl). Tato epizoda z toho hodně těží, postavy mají mezi sebou vybudovanou důvěru, případně respekt a jejich interakce jsou rozvíjeny logickým směrem; vše stojí na základech, které vytvořily předchozí epizody. Malý zelený přítel si tentokrát krade momenty jiným, pro vesmír a pro jeho malinkatou postavu mnohem zajímavějším způsobem (zůstává zábavnost i roztomilost). A ústřední zápletka přinese výbornou, napínavou a dobře napsanou cestu až k výbušnému a překvapivě emotivnímu finále, dialogy jsou tentokrát zcela bezproblémové (někde jsou přímo skvělé) a nemusel jsem ani nikde přivírat oči nad divnými rozhodnutími postav. V neposlední řadě dojde na doposud asi nejlépe vybudované momenty a situace (včetně skvělého flashbacku, jehož význam je větší než by se na první pohled mohlo zdát), které ztělesňují to, co na tomto vesmíru milujeme. Člověk si v takových chvílích říká, že ani v Disney éře není ještě esence SW úplně ztracena. Celkovému silně pozitivnímu dojmu z této epizody nakonec napomáhá i sebevědomá, pevná režie Debory Chow. Ze tří nejlepších epizod Mandaloriana natočila dvě. Obi-Wan je v dobrých rukou.

Přidám tady jenom další nadšený výkřik - ano, i přes existenci fenomenálních Leftovers, tohle je Lindelofův pièce de résistance. A už mi oficiálně došly synonyma. Doufám, že nikdy nezmizí Damonův talent pro vytváření těch nejpodivnějších, nejodvážnějších, nejambicióznějších, nejchytřejších, nejspletitějších, nejvrstevnatějších, nejlidštějších a nejemotivnějších příběhů.

Komorněji laděný příběh, kde sledujeme v první řadě mikrokosmos průkopníků osidlování nekonečných obzorů, které se otevřely na konci předchozí sezony. Do toho samozřejmě začnou zasahovat politické machinace, stará zášť a nedůvěra, plíživě se vyvíjející nebezpečné konspirace a samozřejmě i stále tajuplné mimozemské hrozby (které v jednu chvíli začnou být opravdu klaustrofobické a děsivě vygradované i z pohledu diváka). Vše ale v této sezoně sledujeme spíše z pohledu jednotlivců, kteří se snaží tyto problémy řešit a přizpůsobit se nově otevřeným horizontům bez ztráty vlastní identity a svých blízkých (některé situace a dialogy jsou v tomto ohledu vskutku bravurně napsané a vymyšlené). Příběh je proto výrazně osobnější než tomu bylo v předchozích sériích, což pomáhá prohloubit a zajímavěji vykreslit postavy. Jediný velký mínus, který bych mohl vytknout je, že jsem to vše zhltnul příliš rychle (deset epizod místo třinácti je asi v tomto případě pochopitelné rozhodnutí ale...). Každopádně jsem velmi rád, že mě tenhle vesmír nepřestal fascinovat ani v této mírně odlišné podobě a v područí Amazonu navíc dostal ještě lepší, hezčí formu, nejen díky většímu důrazu na různorodé vizuálně působivé prostředí (Mars!) a vesmírné/planetární scenérie, ale i díky lépe fungující dramaturgii, nápadité režii a dokonce i zřetelně pevnějšímu vedení herců. Naše známá posádka Rocinante se konečně naplno vžila do svých rolí a více než zdatně jim sekundují nově příchozí v čele s Burnem Gormanem. Čekání na další sezonu, kde se všechen vývoj (který tvůrci zanechali na opravdu nepříjemném cliffhangeru) zúročí, bude opravdu dlouhé.

Výborné zakončení (lepší poslední scénu si mimochodem fakt nevím představit), které umně spojilo všechny příběhové linie a přineslo skvěle napsané velkolepé i intimní momenty, stejně jako milé pomrkávání na komiks. Zvlášť co se Ozymandiase týče. Lindelof vytvořil funkční, chytré a komiksový vesmír uctivě rozšiřující pokračování, které dokázalo propojit stará témata a motivy s těmi novými v nelineárním, komplexním a skvěle odvyprávěném příběhu. A navíc série byla téměř bezchybná i po formální, řemeslné stránce (jen škoda toho ne úplně vizuálně povedeného pana modrého). PS: Who Watches The Watchmen? Lube Man!

This is the Moment

Kdybych mohl dát deset hvězd, dal bych. Absolutní vypravěčské a režijní mistrovství, ať už jde o jemné, osobní momenty nebo naopak o grandiózní odhalení a myšlenky. Bezesporu Lindelofův magnum opus! Prakticky všechny karty jsou vyloženy na stůl, jdeme do finále a bude to něco nezapomenutelného. Výstižný název, lépe by pocity z této epizody popsat nešly. Take a look at the lawman - Beating up the wrong guy - Oh man, wonder if he'll ever know - He's in the best selling show - Is there life on Mars?

Epizoda zatím s největším počtem divácky vděčných WTF momentů, na honičku Night Sister a jistého individua za tónů excelentní Reznorovy skladby NUN WITH A MOTHERF* & *ING GUN jen tak nezapomenu. Přitom ale Lindelof nadále nezapomíná na pomalé odkrývání mystérií hlavní dějové linie, přidává zásadní hráče, vytváří další chytré paralely k tradičním motivům komiksu jako média a přidává další a další detaily do svého monumentu. Jen tak dál.