TheDarKnig

Witness Me! - Mediocre! Co k tomu říct, jen málo co miluji tak, jako totálně over-the-top postlobotomické postapokalyptické civilizace plné fanatických holohlavých chromovaných bojovníků, co uctívají automobily a jsou schopni kvůli rodinné hádce vyrazit na historickou válečnou stezku do Valhally. Plnou rozcupovaných, rozmačkaných, roztříštěných, rozbitých monstrvehiklů a těl, obřích radioaktivních bouří, sličných panen a chraplavých hrdinů, kteří se v tomto šílenství snaží udržet aspoň kousíček rozumu, ale hlavně mozek v hlavě (mozek na kapotě není žádná sranda). Miller provedl všech předepsaných 77 rituálů a Warneři mu tedy nakonec připsali obří peníze a mohl si tak splnit svůj vysněný projekt. Škoda, že to tak nefunguje i u jiných tvůrců, resp. studií. Pravda je, že si byli producenti vědomi toho, jak riskantní to je a tak nejenom nakonec člověk dostal nejdražší Carmaggedon béčko vůbec, ale k tomu se mohl měsíce těšit na každý jeden nový trailer, kde se znovu a znovu ukazovalo to nejlepší z řemesla. Audiovizuální majstrštyk s velmi jednoduše načrtnutým, ale fungujícím dějem, sympatickými postavami (Taková Rosie zřejmě zrovna dosáhla na vrchol své filmové kariéry), šíleným akčním řemeslem (ten design kár!) a jaderným holocaustem, který způsobil většině populace Austrálie nejenom zhmotnění imaginárních kamarádů... v podobě nádorů, ale taky silný úbytek důležitých částí mozkové hmoty a to hlavně těch, které lidem pomáhaly držet se vkusného oblečení. Chyby by se našly, ale nemám chuť ani důvod je tu vypisovat, dokonce si na žádné ani nedokážu vlastně vzpomenout. To asi ta hladina adrenalinu je i při psaní stále příliš vysoká. I live, I die, I live again.

Nejmužnější film v historii lidstva a prozatím nejlepší film roku 2015 (Roku Béčka podle čínského kalendáře) nakonec trpí naneštěstí tím, že se nepodařilo nalézt mezi dnešní zženštilou a celkově odporně dekadentní populací prostředky na větší prostor než ten půlhodinový. Tohle klidně budu dávat příštím generacím jako příklad toho, co s naší společností bylo zle a kde (a kdy) začal ten úpadek :) Švédští tvůrci se ale rozhodli, že se prostě tedy tak trochu na všechno vykašlou, nebudou se snažit na úkor toho, co bylo od počátku hlavním úkolem tohoto filmu, budovat nějaké dramatické oblouky a vyprávěcí kostlivce a hodí na své fandy jen a pouze ty nádherné nerdí hračky, cheesy nápady, tzv. "holy shit" materiály a všemožné nenormální céčkové šílenosti, které ve svých nenapravitelně nostalgických, dětských a neuvěřitelně krásných myslích vyplodili. A počkají na reakci. Popravdě? Je to art, moderní umění v retro hávu, kulervoucí bouře boha Thora (biceps). První desetiminutovka byl jeden větší nerdgasm (napsal bych velký, jenže já je mívám často opravdu obří, je to prý nemoc :( ) A dál to zpomalilo jen o kousek, stále to byl ten nejlepší a nejmagořivější sen, který se člověku zdá po maratonu Terminátora, Návratu do Budoucnosti, Robocopa, Univerzálního vojáka, šaolinské série, Hongkongu, Smrtonosné pasti a zbraně smíchaných s grindhousem a exploitation filmy při poslechu synthwave. Tvůrci hodili celý tento 80tkový Hollywood a spol. do jednoho mixéru s hudební scénou o budoucnosti, která nikdy nebyla a vytvořily tak naprosto absurdní mix over-the-top audiovizuálu (přesycené barvy, nasvícení, kazy VHS na televizi, spojení retro CGI pozadí, herců a "vlepených" rozpohybovaných kartonů), prkenných a hrozně hrajících, neodolatelně stylových postav (Sandberg je prostě... Kung Fury!) a výborných akčních sekvencí, které se nebojí dokonce ani superhrdinských megamlátiček (ach, bohové Asgardu, proč jste svým severským synům nehodili nějaké to zlato) a ani nápadité 2D akce s choreografií Mortal Kombatu. Nemohu, nemohu filmu vytýkat to, že se s postavami sžít na tom malém prostoru nedá a ani nejsou lépe představeny, jediné, co bych mohl mírně vytknout, je část verbálního humoru v druhé polovině, který sklouzl až nenápadně blízko té hranice mezi nadsázkou a trapností, či ji dokonce překonal. Ale na druhou stranu, vzhledem k tomu, že tohle byla právě brutálně nadsazená pocta úžasným béčkovým 70. a 80. létům, industriálním ponurým vizím budoucnosti a jednomu z nejlepších hudebních období vůbec. Kdyby byla hudba použita ještě trochu umněji (střih i vzhledem k rychlému skákání scény za scénou k ní není někdy milosrdný) a případně přizvali k tvorbě soundtracku takovou Power Glove, asi bych už i slintal po svém pyžamu. Takhle se to nepovedlo, monopol zůstává Krvavému Drakovi. PS: Chtěl jsem v jednu chvíli dát 4 místo 5, ale náhle se vedle v oblaku ninja dýmu z Zakázaného království vedle mě objevil David, sedící na létajícím mráčku s fotbalovým míčem Německa u nohou a špičatým bílým vousem, majestátně mu splývajícím až na prsní svaly, namířené jako zbraně proti mě a se slovy "Don't Hassle the Hoff" mě bodal svým plovákem. A kolem poletovali rozkošní andílci a taky KITT. Tak jsem si okamžitě vzpomněl kdo je jediný True Survivor (falešného Norrise se nebojím od doby, kdy se oholil) a kdo zachránil i ten tampon z ananasu na dně moře (kdo si to nepouští a nezpívá při znělce, je Thajská prostitut) a okamžitě jsem s silným soustředěným pohledem zaměřil na duchovní cestu za hledáním přes 9000 hvězdiček. POMOžel, v žádné sféře jsem nic takového nenašel, ale za to jsem našel svého zvířecího ducha - křečka! Vždy jsem byl předurčen bílému žraloku, medojedovi nebo křečkovi, takže jsem učinil svým předkům zadost! Tímto jsem oprávněn žádat od tvůrců sequel, Kung Fury: Revenge of Laser Raptor. (8. komentář) PPS pro Lachtana: Ale vůbec ne krypto-nacistické spiknutí, je to síla prsních svalů Davida Hasselhoffa!

Neuvěřitelný rozdíl oproti jedničce, Miller jako by náhle přeřadil z těžkopádného šplhání se do kopce na jedničce rovnou na šestku a F1 závodění. Všechno co v prvním díle vůbec nefungovalo (děj seskládaný bez ladu a skladu s absencí jakékoliv pořádné gradace nebo motivací, postavy pronášející dialogy na úrovni Asyla a hrající většinou také skoro na jeho úrovni, akce, která nemá co poskytnout, snad až na tu úplně poslední a to není zrovna taky žádný zázrak a prostředí, které člověku absolutně neřekne, že by tohle jakože mělo být něco postapokalyptického a zabíjí tak poslední potencionální možnost pro to, aby člověk mohl najít nějaké plus kromě samotného Mela a jeho ženušky a čistě z kuriozity té pošahané teplé partičky motokovbojů), tady náhle buď vůbec není nebo naopak většinou je ve formě, dotažené prakticky téměř do dokonalosti. Vlastně jediné mínus, které jsem za celý film našel, byly občasné trochu nelogické reakce postav, jenže to se dá najít prakticky všude, že. Kvituji i to, že Miller se hezky distancuje od prvního dílu i tím, že v úvodu hezky poConanovsku uvede vyprávěčem tu "legendu" a nejen konečně trošku doplní i důvody, ale vizuálně značně schopně vykreslí minulost Maxovu. A pak již nic nebrání tomu si tento zdařilý postapo nářez užít se vším všudy. Příběh má pevně danou strukturu a směr, postupně nabírá na obrátkách a vrcholí vskutku nezapomenutelnou akční sekvencí v závěru, která nejenom že je brutálně poctivá, ale také nápaditá a adrenalinem nabitá. A stejně jako celý film profesionálně natočená a nasnímaná. Kamera zde funguje fakt výborně, umí v akci přecházet z detailů a pohledů "řidiče" na hezké průlety nad bojem nebo mimo akci nasnímat skoro umělecké scenérie či barbarské "rituální" běsnění. Stejně schopně je film i sestříhaný, např. pohled na zcela klidného Maxe uprostřed všeobecného zmatku má navíc komediální hodnotu. V ději Miller nezapomíná teď už i na hodně schopný humor, není ho moc, protože samozřejmě tenhle film měl být hlavně o drsném střetu klasicky rozdělené postapo společnosti na ty... naprosté šílence a ty, co se snaží šílenství odolat (jak už víme z děl Stephena Kinga, ta hranice mezi bývá často tenká, zřejmě to dle trailerů na Fury Road bude znovu tak trochu tématem i v dalším pokračování Maxe). Ale když už je tématem to šílenství, proč ho nevyužít i pro šílený humor. A myslím, že jakožto se Mad Max stal inspirací pro snad všechny koncepty rozpadu civilizace a zemské populace, které chtějí být taktéž jakousi satirou či jen a prostě dostatečně brutální, ale chorou a divokou výpovědí o stavu našich milých sousedů a nás samotných, nu tak se mu to asi povedlo. Punk rockové účesy, hokejové Voorhees masky, piercingy, náušnice, řetězy, BDSM kožené oblečení, auta upravené a vyzbrojené jak by je vytáhly rovnou ze skládky, vlastněné úchylem a neodolatelně teatrálně pojaté vystupování zvané anglicky batshit crazy (Humungus a jeho "You disobey me! You puppy!", to jen tak člověk nezapomene), to vše samotné už je vlastně jakýsi zvrhlý pokus o humor, ovšem film samozřejmě nezapomíná ani pro normálnější šílený humor, ehm.. Postava Gyro Captaina je toho důkazem. A pak je tu Max, který překvapivě nemá tolik prostoru jak bych čekal (a celé je to vyprávěné jako taková mozaika), ale nakonec se jeho úkol i přes možná trochu nešťastně zvolený postup vykrystalizuje a můžeme si užít nějakou tu brokovnicovou srandu. Ale přesto bych větší důraz na něho vzhledem k uvedení čekal. Film se každopádně s divákem vůbec nemazlí, dojde i na brutálnější mordy a celé je to opravdu.. nu drsný a neodpouštějící akční pouštní inferno. Dal bych spíše čtyři, ale vzhledem ke kulturnímu vlivu filmu a tomu, že jsem si to po jedničce dokázal o to víc užít, trochu neobjektivní hodnocení - plný počet.

Skvostné, od prvních slov Dereka Jacobiho až po jeho poslední jsem prakticky jenom nadšeně zíral, práce kamery, vytvořené kulisy, herecké výkony, hrdinský patos (leč tentokrát anglický :), ale přitom i překvapivá míra reality a otázek o smyslu všeho toho - to vše Branagh převedl na plátno v naprosto neodolatelném balení. A krásná, postupně gradovaná Doylova hudba zážitek vylepšuje ještě o sto procent. Jistě, že člověk nemůže brát tohoto Jindřicha V. jako toho skutečného, ale Shakespeare a Kenneth (jeho herecký výkon mi sedl neskutečně, sympatičtější postavu aby člověk pohledal) ho jistě v mých očích imortalizovali. Noční tábor, proslov, Non nobis a jaksi vzhledem k zbytku filmu nesedící závěr a o to víc fajn - to nejlepší.

Kyanid štěstí lepší než kdy předtím. Těžkotonážní humor, který se nebojí žádných hranic a přesto nikdy nepřejde hranici trapnosti. A delší příběhy tomu sedí jako zadek na nukleárním odpadu. (1. komentář, 2. hodnocení)

2. komentář (damn you, Davies!) Disney se zase jednou rozhodl dát něco i divákům, kteří netouží po čtyřicáté páté kopii Na Vlásku... Počkat, cože? Říkáte, že to byla teprve první? No, tak to tedy je pak ještě horší film, než jsem si myslel. Ty tržby asi dokazují, že Disney použil své staré dobré podprahové hypnožáby a na krátkou dobu udělal z poloviny té méně zkušené divácké obce slintající zombie. Disney tedy sáhl do Marvel vod, vytáhl neokoukaný, východem trochu víc ovlivněný komiks, řádně zamíchal a podal Marvel divákům jako perfektně odvedený origin příběh s kupou správně vtipných momentů, dramatem a emocemi, které překonávají i Pixar klasiky a dostatečně temným a zajímavým záporákem. Do mixu přidat ještě roztomilého/badass robota, správně složenou partu nerdů (včetně jedné meta postavy) a výborně nasnímanou akci či i obrazově hudební koláže a máme tu nejlepší animovaný příběh za posledních pět let, kterému opravdu konkuruje jen Jak vycvičit draka. V tom městě kombinujícím Tokyo a San Francisco bych chtěl žít! Henry Jackman to zase ohudebnil na jedničku. Mám ho už fakt rád. PS: A na konci přijde i kouzelník.

Tak to trvalo jenom 18 let než Hollywood pomocí jednoho Kanaďana a pár dalších neznámých tváří (Jake jede!) dokázal napodobit dokonalou detektivku jakou byl onehdy Se7en. A to za použití severských propriet, utlumených právě tak akorát, aby to nepůsobilo až příliš moc seversky, ale aby to pomáhalo neskutečné atmosféře a depresi. Hurá. Závěr je výborný, nesoucí se pocitově na stejné vlně jako zbytek filmu. Pro mě lehce jeden z nejlepších filmů roku.

Vizuálně krásně provedené, s "veselým" úvodem a postupným směřováním přímo do chřtánu pekelných. I mírumilovný člověk jako já může cítit velmi živoucí nenávist směrem k některým bestiím, žijícím na této krásné planetě. PS: heimat je pravděpodobně jednou z nich, protože si nevím představit nikoho, kdo by měl jakýkoliv normální důvod tomuto filmu dát odpad!.

Až do crossoveru s Arrow taková průměrná, ničím urážející jednohubka, ovšem nepřinášející opravdu vůbec nic nového a ačkoliv někdo může podotknout, že Arrow nebyl nic jiného, Arrow se vydal logicky po cestě více v reálu zakotveného příběhu, kombinoval to s zajímavým děním ve flashbacích a celé to bylo prostě o něco víc i herecky vyváženější a temnější. Barry nic takového nemá, ale snaží se ze všech sil (vlastně i v jádru samotné postavy jde hlavně o snahu být rychlejší - lepší - pro dobro ostatních) a to se vždy cení. Ale dílčí zápletky prvních dílů a hlavně ti zlouni nebyly příliš zajímaví, plus člověk u Flashe stále musí přemýšlet, jak by ty jeho souboje vypadaly v reálu. Ovšem nejpozději u objevení se známého Kapitána Studeného už to začne směřovat trochu výš a oba vzájemné propojení s kamarádem se Star/ling City jsou ukázkou toho, jak by taková střetnutí slavných supehrdinů měla vypadat vždy. Chemie, zábavné utahování si z jednotlivých aspektů těch druhých, závažnější problém, rozdílné morální hodnoty a i parádní vzájemný souboj. Samozřejmě u filmového střetnutí čekám trochu jiné a ještě kvalitnější provedení, ale předzvěst to je. A povedla se. A zatím poslední vánoční díl už částečně naplnil i ty větší geeky v nás, takže opatrné 4 jsou na místě. PS: A po Vánocích seriál nabral zcela novou šťávu a rozplétání tajemství kolem vraždy Barryho matky mě baví čím dál víc a víc. Takže už ne opatrné, ale jasné 4./ Závěr 1. série byl dechberoucí, jdu na 5.

Ne zcela přesně, ale 20. výročí české premiéry bylo před pár dny a nenapadal mě žádný jiný film, který bych chtěl na oslavu začátku Nového Roku vidět víc než tenhle. A věděl jsem, že dělám dobře, nejenom proto, že jsem samozřejmě věděl, do čeho jdu. Ono ten film ale nezestárl v žádném ohledu ani o jeden šedivý vlásek a při porovnání s některými filmy, co se Disney snaží prosadit jako své nové klasiky (Frozen), je to jako... no jako případ Zemeckis. Neříkám, že se jejich kouzlo vytratilo úplně, ale podlehlo trendům 21. století, které naneštěstí část té aury sají nenažraně jako upír po tisíci letech v rakvi. Ale pravdou je i to, že 90. léta (a částečně i první roky po miléniu), tedy poslední část Disney cesty před nástupem počítačů, se při pohledu zpět ukazují jako vrcholná fáze jejich vývoje a jejich tvorby (myšleno teď Disney čistě jako tvůrce animovaných dobrodružství pro děti, o jejich pomalu nastupující světovládě, někdy i za cenu překročení všech mezí, teď nemluvím), alespoň z mého pohledu, takže bych to asi ani srovnávat neměl. Lvím Králem jsem si tedy dnes potvrdil královský triumvirát jejich tvorby, a málokdy jsem si tak jistý neměnností faktu jako tady. Jistě v tom má co mluvit i nostalgie, protože jak tento film, tak i zbylé dva - Mulan a Princ Egyptský, jsem viděl v tom období života, pro které byly stvořené, ale když se podívám na každý z těch tří, vidím i další fakt - totiž, že mám opravdu rád příběhy, které nejsou stavěny jenom na smršti atrakcí a zábavy, ale které vyprávějí i hlubší, dramatičtější, dojemnější příběhy o hrdinech stavějících se proti předurčenosti či tragédii a dokážou vše k dobrému/vítězství obrátit. A Lví Král jde v tomhle až ke kořeni. Kruh života, plíživé zlo, tragédie, hledání dalšího smyslu a směru, nalezení (ať už vlivem nějakého vnějšího katalyzátoru nebo ne) a návrat. Příběhy staré skoro jak lidstvo samo a přesto, při namíchání ve správných poměrech stále dokázou uchvátit víc než jakékoliv jiné. A scénáristé Lvího Krále opravdu věděli, co dělají. Možná jediné malé mínus bylo to, že museli celý příběh nacpat do klasické hodiny a půl, a tak v jistých momentech člověk cítí jakousi potřebu to celé hnát možná až příliš rychle kupředu, ale přesto se jim to podařilo tak umně, že nikdy tu není ten opravdový pocit uspěchanosti. A tak příběh od jednoho z nejhezčích úvodů (dokonce i naskočení názvu je naprosto výborně a přitom jednoduše udělané), přes shakespearovsky-mytologickou zápletku až k jednomu z nejhezčích závěrů uteče jako voda mohutné africké řeky. A stejně jako její nezkrotnou krásu doprovází sbory ptactva, doprovází film Hans Zimmer (https://www.youtube.com/watch?v=F4efZIHtiQQ), kombinující africké bojové chorály Zulu, africkou hudbu celkově a univerzální motivy, ať už dobrodružné, romantické nebo dojemné. A jako u každé Disneyovky, dopomáhají i další skladatelé a zpěváci. Ano, nebyl jsem vůbec překvapen, že i po tolika letech je tento film něčím naprosto výjimečným. Jen jsem možná dneska více docenil tu výbornou výstavbu a alespoň část symboliky (a Scara :)) Oh yes, the past can hurt. But from the way I see it, you can either run from it, or... learn from it. PS: jistě, dojde i na humor a radostné chvíle. Ale ty krásně zapadají do celého kruhu života, že ano. Hakuna Matata filozofie, to by bylo, žít jen podle ní :)