TheDarKnig

Wealth, fame, power... Gold Roger, the King of the Pirates, obtained this and everything else the world had to offer and his dying words drove countless souls to the seas. "You want my treasure? You can have it! I left everything I gathered together in one place! Now you just have to find it!" These words lured men to the Grand Line. In pursuit of dreams greater than they've ever dared to imagine! This is the time known as the 'Great Pirate Era'!

THIS IS PEAK.

Velký film, ať se na něj člověk podívá z kteréhokoliv úhlu. Velký svým ústředním tématem střetu (někdy více, někdy méně naivních) vědeckých teoretických ideálů a krutého vystřízlivění při pohledu na realitu hloubky lidské krutosti a banality zla. Velký svým přesahem do budoucnosti, naší přítomnosti, kdy se znovu a znovu ukazuje neustálá bolestná a děsivá aktuálnost toho nejstaršího problému lidstva, neschopnosti najít společnou cestu, neschopnosti snášet se, vycházet spolu v míru, takže naše existence zůstává tímto osudovým vynálezem zkázy konstantně a možná navždy podmíněna. Velký ve svém komplexním, ani chvilku nenudícím prokreslením titulní osobnosti amerického Prométhea – J. Roberta Oppenheimera – který vskutku stejně jako postava z legendárních bájí otevřel cestu ke skutečnému ohni bohů, který je až dodnes pro mnohé zcela neuchopitelný a neuvěřitelný. A stejně jako byl proklet a uctíván Prometheus, byl proklínán a uctíván i on. Velký svou filmařskou vizí, kdy režisér Christopher Nolan přistoupil k vyprávění jako k mnohovrstevnaté mozaice v prostoru a času, tvořené prolínajícím se vývojem děje, postav, rozvíjejících se motivů a témat, a dokázal vše bravurně ukočírovat k až mrazivému, nezapomenutelnému závěru. Práce s jednotlivými vybranými historickými a zároveň pro všechny účastníky projektu Manhattan přítomnými velkými i menšími okamžiky zde byla opravdu fenomenální a pro diváky extrémně líbivá (pokud zrovna samozřejmě nešlo o ty opravdu tíživé momenty – nicméně i ty byly zpracovány, aby vyvolaly co největší dojem). Nolan měl už z minulosti mnoho zkušeností s vytvářením parádně dramatických a gradovaných montáží a tady to uplatnil naplno, opravdu ve velkém. Díky tomu film působil i přes svou délku svižně, a i přes svou vážnou, historii navěky měnící zápletku velmi chytlavě/atraktivně (jak jsem napsal výše, mrazivé momenty ale měly prostoru dost a neztrácely ani přes tuto určitou videoklipovou zkratkovitost na síle, protože Nolan dobře věděl, kde zpomalit, kde vytvořit delší scénu atd.) a dokázal odvyprávět vše, co odvyprávět chtěl. Měl bych k tomuto přístupu jen jednu výhradu, která mi pár scén trochu kazila, i když zpětně jsem asi pochopil, čeho tím mělo být docíleno. Nolan zde několikrát využíval extrémně hlasitou hudbu k vytváření ohlušujícího dramatu u scén, které by klidně mohly fungovat i bez ní. Možná někdo řekne – to už je skoro takový Nolanův evergreen – tady to nicméně působilo nějak pitoměji (a stále stejně otravně) než dříve. Toť nicméně spíše taková maličkost. Velký svým obsazením a hereckými koncerty jednotlivých matadorů, ať už šlo o jakkoliv velkou, expresivní, malou či intimní roli v jakémkoliv momentu filmu. Jmenovitě zmíním jen hlavní dva. Cilian Murphy si za Oppenheimera bezesporu zaslouží každou cenu, kterou dostane. Jeho výkon byl jeden z těch, které jen tak někdo nezapomene. Řeč těla, chůze, gestikulace a výrazy v tváři, měnící se od optimismu a nadějného zasněného hledění k zítřku a budoucnosti lidstva obdařeného atomem k naprosté únavě, bolesti a ztrhanosti – tady jsem prostě cítil naprosté vnoření se do role. A zástupce politického establishmentu Robert Downey Jr. si taktéž tuto vděčnou velkou roli jasně užíval, nicméně tady musím jít trochu proti konsensu, protože mi nepřišlo, že by hrál nějak lépe nebo nějak jinak, než jsem u něj zvyklý. Nemyslím to rozhodně nijak negativně, jen prostě konstatuji že hrál skvěle, jako obvykle. Velký film, redefinující „malý“, nebo přesněji obvykle komornější žánr biografických snímků (pokud zrovna nejde o životopis nějakého císaře, tyrana, vojevůdce apod.) na celospolečenskou davovou, blockbusterovou událost, kterou musí vidět každý. Aneb síla Nolanova jména a sociálních sítí. Velký film tržbami, které byly v rámci několika subžánrů rekordní a potvrdily tak status události s velkým U. Velký film svou zcela opodstatněnou stopáží, bez níž by nemohla být dostatečně prozkoumána jak historicky monumentální událost vytvoření atomové bomby, tak veškeré dopady tohoto činu na jejího tvůrce. Nebyl by prostor na komplexní sondu do svědomí a duše tohoto člověka v kontextu měnící se politiky, veřejného mínění a osobních vztahů. A nakonec, zcela zaslouženě film s vysokým počtem nominací a ocenění z různorodých zdrojů a předávání cen. Velký film. 9/10

Aka Akasaka ftw (již podruhé). Poprvé jen tak v pauzách mezi usilováním o vítězství v různých Apex Legends turnajích napsal jednu z nejlepších, nejzábavnějších, nejkreativnějších a emočně nejdramatičtějších romantických komedií naší generace Kaguya-sama: Love is War (která je, když si člověk odmyslí všechnu tu nadsázku, v podání váhavého zkoumání sebe a ostatních, objevování romantických pocitů a sexuality, bolístek, těžkostí, pochyb a psychických nejistot a bloků během dospívání až překvapivě hodně uvěřitelná a realistická). Tahle manga následně dostala po všech stránkách brilantní adaptaci, která veškeré její jedinečné komediální i emoční kvality zdůraznila a mnohdy i vylepšila díky mistrům animátorům ze studia A-1 a perfektně zvoleným VAs. Ještě než ale Akasaka vůbec dopsal své první veledílo, začal pracovat na dalším klenotu, jiném, mnohem vážnějším, temnějším a do velmi skutečného světa zasazeném pokusu o idol mangu, kterou nazval příznačně víceznačně "Oshi no Ko". Ptáte se jak jeden mangaka zvládal psát dvě mangy týdně (a nejen zvládal, stále zvládá, protože i když Kaguya skončila, Akasaka si jako věčný workoholik příliš dlouhou pauzu nedal a momentálně píše již třetí, mimochodem znovu docela originálně pojatou romantickou mangu Renai Daikou - Love Agency), přičemž zároveň se oddával docela často hraní kompetitivních videoher? Nu, existují věci mezi nebem a zemí, na které nejsou úplně uspokojivé odpovědi. Nicméně v případě Oshi no Ko Akasakovi pomáhá Mengo Yokoyari, zábavně zapálená fanynka Chainsaw Mana a toho času autorka proslavená... ehm svým způsobem taktéž docela unikátním pojetím romantické mangy, která se jmenuje Kuzu no Honkai - Scum's Wish, která byla ovšem mnohem méně komická a mnohem více kontroverzní a rozporuplně přijatá vzhledem k zvoleným tématům např. zakázané lásky. Do jaké míry ovlivňuje Mengo samotný příběh Oshi no Ko si jistý nejsem (ale začínám mít v poslední době určitá podezření), každopádně její hlavní úkol v této spolupráci dvou velmi zajímavých tvůrců je kresba, díky čemuž má Akasaka stále dostatek času na... Apex Legends a pravděpodobně mezi turnaji a začátky nových sezon i na soulslike hry. Na rozdíl od Kaguyi, která začne na první pohled jako sice konceptuálně ihned značně nápaditá, ale jinak docela dějově epizodická, roztříštěná a zábavností fluktuující a chvíli trvá než se kvalita postav a příběhu začne projevovat výrazněji (i když mě osobně ten způsob podání humoru a epizodek ze života výrazných postaviček studentské rady sednul opravdu velmi téměř ihned a to ostatní jsem pak bral už jen jako příjemný bonus - na druhou stranu uznávám, že kdyby tam nikdy nic dalšího nebylo a děj by zůstal u nekonečné jakkoliv zábavné zákopové války bez jakéhokoliv pohybu, koncept a s ním spojené postavy by se dříve nebo později nutně omrzely), Oshi no Ko, jak vzhledem k autorovu posunu k jinému žánrovému mixu, tak vzhledem k celkové struktuře příběhu, do uceleného, vrstevnatého dramatického vyprávění naskočí prakticky okamžitě a čtenáře/diváka do svého světa vtáhne a příjemně i nepříjemně vyčerpaného vyhodí ven až na konci. I tady Akasaka znovu ukázal svůj cit pro psaní s přesahem dokonce do jakési meta roviny. V rámci tvorby díla ze světa showbizu a jeho zákulisí si myslím, že mangu vytvářel přesně tak, aby se dala co nejjednodušeji a nejpraktičtěji převést do dalších médií, o čem mimo jiné sám v příběhu taktéž vypráví. Ale musím pochválit i samotné studio Sentai, které nejenže vystihlo výborně barevnou paletu, zdůrazňující kontrast mezi třpytem a temnotou průmyslu, zvládlo najmout ty nejlépe sedící VAs, aby mohli být všichni Akasakovy půvabní, sympatičtí a komplexní hrdinové a hrdinky představeni světu v celé své kráse, ale navíc nepodcenili dramaturgii, režii ani správné uchopení jednotlivých dramatických oblouků postav. První sezona tak začala rovnou "celovečerním" filmem, v kterém jsme se dozvěděli během hodiny, plné divných, zcela nečekaných událostí, rodičovské (ne)lásky, prvních krůčků v dravém světě zábavného průmyslu i nervy a emoce drásajících momentů celý koncept příběhu a zároveň motivy všech účinkujících, díky čemuž bylo okamžitě zaháčkováno mnohem více lidí než kdyby se muselo na dokončení prologu příběhu čekat několik týdnů. A byla ukončena v zářivém hvězdném stylu té tradiční krásné strany idol anime/kariéry, kterou vidíme my diváci obvykle, což neironicky podtrhlo závěr první části linky příběhu jednoho ze sourozenců (Ruby) a zároveň vlastně ironicky zvýraznilo odvrácenou stranu pod tím vším pozlátkem, v které se pohybuje druhý ze sourozenců (Aqua). Aqua, který se pomalu psychicky topí v temném vězení své mysli, aniž by si to zatím kdokoliv uvědomoval. Mezi oběma body jsme pak mohli sledovat na pozadí postupně dávkované detektivní zápletky umně stavěnou přehlídku hnusu, falše, nerealistických očekávaní, šikany, pomíjivosti slávy, snah o ocenění a docenění a komplexů, které vyplývají ze všech těchto negativních aspektů a tlaků. Myslím si, že Akasaka jak v rámci jednotlivých postav a jejich traumatických příběhů (v první sezoně asi vůbec nejsilnější ukázka extrémní toxicity a nebezpečnosti kultury šikany a překrucování a nafukování víceméně nevinných maličkostí přišla v části příběhu s reality show a s postavou Akane - tady se autor dokonce přímo inspiroval skutečným, tragickým případem něčeho podobného), tak v rámci obecné expozice celého průmyslu opravdu účinně, drsně a bez rukaviček strhl ten pozlacený obal z produktů, které většinou konzumenti nijak do hloubky neanalyzují a ani analyzovat nechtějí. Ačkoliv podmínky, které panují zvlášť v Japonsku a Jižní Koreji (pravděpodobně v rámci tohoto kulturního okruhu i v dalších zemích, ale tam o tom nic nevím, protože z nich je vývoz popkultury v mnohem nižší tonáži než z těch dvou zmíněných zemí) jsou všem, kteří se o tamější produkci zajímají aspoň trošičku hlouběji, docela známý už dlouhé roky. Každopádně čím více fikcí, dokumentů a zpráv o tom bude informovat, tím lépe. Třeba šíření povědomí tuto šílenou kulturu nakonec změní, jak zvnějšku, tak zevnitř. A nejlepší na Oshi no Ko je, že ten celý mnohdy vskutku dokumentární (nejen podáním, ale tím, že je mnohé z toho inspirováno skutečností) náhled do zákulisí tvorby umění je zabalen v tak dobře stravitelném a chytlavě napsaném příběhu, plném skvělých, zábavných, zajímavých a sympatických postav (Kana je jednoduše rudovlasé zlatíčko se vším svým talentem, svou otevřeností a veselostí, drzostí a tvrdohlavostí, sebevědomím i smutkem a pocity méněcennosti a odvržení, které se pod tím vším skrývají; perfekcionistka Akane se svými detektivními schopnostmi kvůli schopnosti se vcítit do role, empatií, zápalem pro herectví, ale i trochu přehnanou obsesí k těm, kterým se chce zavděčit, taktéž příliš nezaostává) momentů, napětí, dramatu, ale i znovu velmi uvěřitelné romance a třeskuté komedie. Prostě Aka Akasaka ftw (již podruhé :). 9,5/10

Aka Akasaka ftw (již podruhé). Poprvé jen tak v pauzách mezi usilováním o vítězství v různých Apex Legends turnajích napsal jednu z nejlepších, nejzábavnějších, nejkreativnějších a emočně nejdramatičtějších romantických komedií naší generace Kaguya-sama: Love is War (která je, když si člověk odmyslí všechnu tu nadsázku, v podání váhavého zkoumání sebe a ostatních, objevování romantických pocitů a sexuality, bolístek, těžkostí, pochyb a psychických nejistot a bloků během dospívání až překvapivě hodně uvěřitelná a realistická). Tahle manga následně dostala po všech stránkách brilantní adaptaci, která veškeré její jedinečné komediální i emoční kvality zdůraznila a mnohdy i vylepšila díky mistrům animátorům ze studia A-1 a perfektně zvoleným VAs. Ještě než ale Akasaka vůbec dopsal své první veledílo, začal pracovat na dalším klenotu, jiném, mnohem vážnějším, temnějším a do velmi skutečného světa zasazeném pokusu o idol mangu, kterou nazval příznačně víceznačně "Oshi no Ko" ( viz lingvistické okénko v závěru komentáře). Ptáte se jak jeden mangaka zvládal psát dvě mangy týdně (a nejen zvládal, stále zvládá, protože i když Kaguya skončila, Akasaka si jako věčný workoholik příliš dlouhou pauzu nedal a momentálně píše již třetí, mimochodem znovu docela originálně pojatou romantickou mangu Renai Daikou - Love Agency), přičemž zároveň se oddával docela často hraní kompetitivních videoher? Nu, existují věci mezi nebem a zemí, na které nejsou úplně uspokojivé odpovědi. Nicméně v případě Oshi no Ko Akasakovi pomáhá Mengo Yokoyari, zábavně zapálená fanynka Chainsaw Mana a toho času autorka proslavená... ehm svým způsobem taktéž docela unikátním pojetím romantické mangy, která se jmenuje Kuzu no Honkai - Scum's Wish, která byla ovšem mnohem méně komická a mnohem více kontroverzní a rozporuplně přijatá vzhledem k zvoleným tématům např. zakázané lásky. Do jaké míry ovlivňuje Mengo samotný příběh Oshi no Ko si jistý nejsem (ale začínám mít v poslední době určitá podezření), každopádně její hlavní úkol v této spolupráci dvou velmi zajímavých tvůrců je kresba, díky čemuž má Akasaka stále dostatek času na... Apex Legends a pravděpodobně mezi turnaji a začátky nových sezon i na soulslike hry. Na rozdíl od Kaguyi, která začne na první pohled jako sice konceptuálně ihned značně nápaditá, ale jinak docela dějově epizodická, roztříštěná a zábavností fluktuující a chvíli trvá než se kvalita postav a příběhu začne projevovat výrazněji (i když mě osobně ten způsob podání humoru a epizodek ze života výrazných postaviček studentské rady sednul opravdu velmi téměř ihned a to ostatní jsem pak bral už jen jako příjemný bonus - na druhou stranu uznávám, že kdyby tam nikdy nic dalšího nebylo a děj by zůstal u nekonečné jakkoliv zábavné zákopové války bez jakéhokoliv pohybu, koncept a s ním spojené postavy by se dříve nebo později nutně omrzely), Oshi no Ko, jak vzhledem k autorovu posunu k jinému žánrovému mixu, tak vzhledem k celkové struktuře příběhu, do uceleného, vrstevnatého dramatického vyprávění naskočí prakticky okamžitě a čtenáře/diváka do svého světa vtáhne a příjemně i nepříjemně vyčerpaného vyhodí ven až na konci. I tady Akasaka znovu ukázal svůj cit pro psaní s přesahem dokonce do jakési meta roviny. V rámci tvorby díla ze světa showbizu a jeho zákulisí si myslím, že mangu vytvářel přesně tak, aby se dala co nejjednodušeji a nejpraktičtěji převést do dalších médií, o čem mimo jiné sám v příběhu taktéž vypráví. Ale musím pochválit i samotné studio Sentai, které nejenže vystihlo výborně barevnou paletu, zdůrazňující kontrast mezi třpytem a temnotou průmyslu, zvládlo najmout ty nejlépe sedící VAs, aby mohli být všichni Akasakovy půvabní, sympatičtí a komplexní hrdinové a hrdinky představeni světu v celé své kráse, ale navíc nepodcenili dramaturgii, režii ani správné uchopení jednotlivých dramatických oblouků postav. První sezona tak začala rovnou "celovečerním" filmem, v kterém jsme se dozvěděli během hodiny, plné divných, zcela nečekaných událostí, rodičovské (ne)lásky, prvních krůčků v dravém světě zábavného průmyslu i nervy a emoce drásajících momentů celý koncept příběhu a zároveň motivy všech účinkujících, díky čemuž bylo okamžitě zaháčkováno mnohem více lidí než kdyby se muselo na dokončení prologu příběhu čekat několik týdnů. A byla ukončena v zářivém hvězdném stylu té tradiční krásné strany idol anime/kariéry, kterou vidíme my diváci obvykle, což neironicky podtrhlo závěr první části linky příběhu jednoho ze sourozenců (Ruby) a zároveň vlastně ironicky zvýraznilo odvrácenou stranu pod tím vším pozlátkem, v které se pohybuje druhý ze sourozenců (Aqua). Aqua, který se pomalu psychicky topí v temném vězení své mysli, aniž by si to zatím kdokoliv uvědomoval. Mezi oběma body jsme pak mohli sledovat na pozadí postupně dávkované detektivní zápletky umně stavěnou přehlídku hnusu, falše, nerealistických očekávaní, šikany, pomíjivosti slávy, snah o ocenění a docenění a komplexů, které vyplývají ze všech těchto negativních aspektů a tlaků. Myslím si, že Akasaka jak v rámci jednotlivých postav a jejich traumatických příběhů (v první sezoně asi vůbec nejsilnější ukázka extrémní toxicity a nebezpečnosti kultury šikany a překrucování a nafukování víceméně nevinných maličkostí přišla v části příběhu s reality show a s postavou Akane - tady se autor dokonce přímo inspiroval skutečným, tragickým případem něčeho podobného), tak v rámci obecné expozice celého průmyslu opravdu účinně, drsně a bez rukaviček strhl ten pozlacený obal z produktů, které většinou konzumenti nijak do hloubky neanalyzují a ani analyzovat nechtějí. Ačkoliv podmínky, které panují zvlášť v Japonsku a Jižní Koreji (pravděpodobně v rámci tohoto kulturního okruhu i v dalších zemích, ale tam o tom nic nevím, protože z nich je vývoz popkultury v mnohem nižší tonáži než z těch dvou zmíněných zemí) jsou všem, kteří se o tamější produkci zajímají aspoň trošičku hlouběji, docela známý už dlouhé roky. Každopádně čím více fikcí, dokumentů a zpráv o tom bude informovat, tím lépe. Třeba šíření povědomí tuto šílenou kulturu nakonec změní, jak zvnějšku, tak zevnitř. A nejlepší na Oshi no Ko je, že ten celý mnohdy vskutku dokumentární (nejen podáním, ale tím, že je mnohé z toho inspirováno skutečností) náhled do zákulisí tvorby umění je zabalen v tak dobře stravitelném a chytlavě napsaném příběhu, plném skvělých, zábavných, zajímavých a sympatických postav (Kana je jednoduše rudovlasé zlatíčko se vším svým talentem, svou otevřeností a veselostí, drzostí a tvrdohlavostí, sebevědomím i smutkem a pocity méněcennosti a odvržení, které se pod tím vším skrývají; perfekcionistka Akane se svými detektivními schopnostmi kvůli schopnosti se vcítit do role, empatií, zápalem pro herectví, ale i trochu přehnanou obsesí k těm, kterým se chce zavděčit, taktéž příliš nezaostává) momentů, napětí, dramatu, ale i znovu velmi uvěřitelné romance a třeskuté komedie. Prostě Aka Akasaka ftw (již podruhé :). 9,5/10 PS: Japonské lingvistické okénko, protože komentář podle mě ještě není dostatečně dlouhý! Oshi no Ko se dá doslovně přeložit jako "Dívka, která je mým idolem/mým oshi" (oshi je v slangu idol popkultury někdo, kdo je tvůj oblíbený idol, ten, kterého tlačíš dopředu - oshi doslovně znamená "tlačit", "tlačit dopředu") nebo "Děti mého idolu/mé oshi". Název tak vytváří paralelu mezi Ai a jejími dětmi Ruby a Aquou. Nicméně slovo oshi je velmi blízké slovu hoshi, které tvoří velkou část příjmení Ai Hoshino. Hoshi znamená "hvězda", autor tedy takto zamýšlel i druhý, symbolický význam názvu jako "Dívka hvězd" nebo "Děti dívky hvězd". Dívka hvězd odkazuje na oči hlavní postavy celého příběhu Ai, která má v obou očích dvě hvězdy (a obě její děti mají hvězdu v jednom oku). A nakonec, celé jméno Hoshino Ai je taky další slovní hříčka, která úzce souvisí s motivy a symbolikou anime/mangy - její příjmení je doslova složeno z hoshi (hvězda) a jméno Ai je slovo pro "lásku", a zároveň se slovo Ai čte jako "eye" - oko v angličtině. Tedy Láska hvězdy/hvězdná láska nebo Oko hvězdy/Hvězdné oko. Překlad názvu tedy pro jakýkoliv lokalizační tým pěkně tvrdý oříšek. V rámci snahy zachovat aspoň částečně určitou symboliku a zároveň nejednoznačnost některé překlady přeložili Oshi no Ko jako "Moje hvězda/My star" nebo "My star's child" (nelze bez ztráty dvojznačnosti významu přeložit do češtiny).

Rok 2023 byl rokem velkého návratu do kin po několikaletém útlumu, který byl způsobený pandemií. I to byl pravděpodobně jeden z důvodů, proč jsme mohli vidět masivní úspěch několika filmů, které se žánrově vymykaly obvyklé blockbusterové škatulce, případně které byly postavené prakticky celé na silném podbízení se cílovce a doslovnosti bez jakékoliv větší přidané hodnoty. Musím říct, že tento přístup k filmařině mi většinou nesedí a vůbec nejvíc jsem se s ním v tomto roce minul v případě tohoto marného pokusu o horor. Protože adaptace streamerského videoherního kultu Pět nocí u Freddyho nefunguje v prakticky žádném aspektu, v kterém by fungovat měla. Nefunguje ani v aspektech, v kterých fungovala videoherní předloha a to k ní nemám zrovna pozitivní vztah. Jediná věc, v které film funguje, je kupení odkazů, kdy mladí diváci z Twitche či Youtube mohou s nadšením ukazovat na plátno a odškrtávat si jednotlivé kulisy a loutky, které byly přeneseny z jednoho média do druhého. Ale i těch pár kvalit videoherní předlohy jako je určitá atmosféra nebo napětí film absolutně přenést nedokázal. A není výmluva, že na rozdíl od hry divák není součástí děje, když existuje tolik jiných znepokojivých až naprostý děs a teror vyvolávajících příspěvků v hororovém žánru. Naopak spíše jsem vzhledem k adventurnímu, podle mě značně nudnému a příliš minimalistickému pojetí hororového žánru v případě samotné předlohy doufal, že film bude o úroveň výš. Jenže jak se zdá, producenti a tvůrci z Blumhouse věděli co dělají, kdo je cílovka jak videohry, tak filmu, a proto se rozhodli vsadit vše na přesně dvě karty. Širokou přístupnost - namísto eRka jen PG-13, a zmíněný fanservis. No, rozhodně se jim tento vyprázdněný, mdlý přístup při pohledu na výsledky tržeb a hodnocení diváků vyplatil. Pak je asi jedno, jak moc je film zkritizován většinou kritiků, recenzentů nebo i uživatelů na databázích kdesi uprostřed Evropy. Tak či tak, já osobně jsem si prostě tento tzv. videoherní horor užít prakticky vůbec nedokázal. Vše na něm, včetně samotného vizuálu, prostě bylo příliš šedivé a průměrné. Snad kromě úplného závěru, který aspoň přinesl v zúčtování se zlem mírné zadostiučinění (na druhou stranu přinesl taky jednu pořádnou dějovou díru, kterou se scénář rozhodl pro jistotu vůbec neřešit). A jednoho taxikáře, jehož scény mě v obou instancích docela pobavily. 4/10 PS: Hezké animatronické hračky z bídy film nevytrhnou. Zvlášť když jsou tady omezeny PG-13 přístupností a už v předloze trpí trochu tím, že to jsou prostě jen "roztomilé" zvířátka. Všem, kteří chtějí mnohem lépe fungující a k tomu morbidně zábavný a cynický PG-13 horor s něčím roztomilým (protože o něco jiného by se v tomto subžánru nikdo ani raději neměl pokoušet), raději koukněte na zlověstně zábavnou dobře vyprávěnou jednohubku z produkční stáje Jamese Wana M3gan.

Does the hatred you feel ever disappear? Or is it something that never goes away... No matter how many times you try to erase it? What I have always feared the most... Is myself. Because I, too, have hatred inside me.

Na konci jsem slzel. Nečekal jsem, že mě půlhodinový, pomalu plynoucí příběh jednoho starého, životem zlomeného člověka a vzpomínkami trýzněného robota, tak dostane, ale Naoki Urasawa je opravdu mistr hluboce lidského vyprávění o hledání cesty a smyslu. Na jehož pozadí se však často pohybuje děsivé ztělesnění šílenství a krutosti lidské reality a ani tady tomu nebude jinak. Detektivní obal velmi kvituji!

Excelentní příklad snímku, který je těžce nedoceněn a podhodnocen. Přitom je to prakticky dokonalá kombinace "komiksových" fikčních vesmírů jako je Johna Wick nebo Kingsman a velmi dobře napsaného a zahraného vztahového dramatu, kde díky filmovému formátu není děj zbytečně rozmělněn a drama se nestihne překlopit v otravně natahované melodrama (jak se to stává u televizních k-dramat). Díky slušné délce ale film má dostatek prostoru nejen na několik opravdu parádních akčních sekvencí a budování svého přepáleného zabijáckého podsvětí, ale i na dostatečně hluboké rozvíjení hlavních postav a jejich motivací. Příběh sám není zrovna nejoriginálnější a s výjimkou závěru trpí trochu přehnanou doslovností, ale přístup k strastem rodičovství, problémům identity a přijetí sebe sama (nejsilněji v paralele matka-dcera) v kontextu krvavého, šíleného světa nájemných zabijáků je stále relativně svěží nápad, který je tady zpracován nejen opravdu stylově, ale i s funkčními emocemi. Vše funguje, jak má, i díky výborným hereckým výkonům (nejen hlavní postava či někteří další kolegové, ale i mladá herečka v roli dcery opravdu svým projevem zaujala) a překvapivě uvěřitelně napsaným dialogovým momentům, hlavně když se probírají některé realistické aspekty života. No a pak tu jsou ty "hlasité" momenty. Ze začátku hodně zábavné a s nadhledem, postupně přituhující. Co je ale hlavní, prakticky každá jedna taková scéna, ať už jde o čistou akci nebo o nějakou tu tišší misi, je udělaná extrémně stylově, s parádním využitím střihu, kamery, prostředí a choreografie. Tvůrci se ale nespokojili s tím, že by vše natočili sice stylově, ale podle jednoho mustru bez jakékoliv inovace (nepočítaje choreografii), ne-e. Skoro každá jedna scéna je tady natočená úplně jiným způsobem! Jako by se při tvorbě všichni domluvili, jak udělat jednotlivé souboje a bitky co nejnápaditěji a nejrůznoroději. Popravdě takový zápal pro různorodost a odlišnost ve spojení s obrovskou produkční kvalitou a stylem člověk nevidí skoro nikdy. Už jen kvůli tomu nelze v mých očích film pořádně nechválit. Na druhou stranu je pravda, že samotná choreografie sice má své momenty, ale je většinou spíše podřízena zmíněným kreativním kamerovým a střihovým hrátkám. Takže pro lidi, co ujíždějí na uvěřitelnosti hand-to-hand, myslím tenhle film úplně nebude. Kdo chce ale zábavnou, vizuálně výraznou, někdy až přepálenou, příběhově a emočně překvapivě silnou, výborně zahranou kreativní a efektní jízdu, zamiluje se. 9/10

You do not mess with the special investigators.