TheDarKnig

Televizní adaptace kultovní videoherní série Fallout nemohla vzhledem k prezentovanému námětu přijít v lepší čas. Žijeme v době, kdy ze stále více stran zaznívají obavy z návratu Studené války (tzv. Cold War 2: Thermonuclear Boogaloo) a řeší se znepokojující implikace nenápadného počátku třetí světové války. Žijeme v době, kdy mocí, bohatstvím a zašlou slávou posedlí, vyšinutí diktátoři a jejich přisluhovači haraší každý druhý týden jadernými zbraněmi a zcela otevřeně v televizních pořadech a na sociálních sítích sní o nukleárním holocaustu. Žijeme též v době, kdy můžeme na vlastní oči sledovat nejen zlovůli mnoha zcela jasných psychopatů, ale v rámci stupňujícího napětí a počtu krizí obecnou demagogii a faleš, ekonomickou a sociální nejistotu a s tím vším související rozklad občanské společnosti. Není divu, že v takové situaci se začíná hovořit o tom, že je náš svět momentálně možná nejblíže apokalypse ve své historii (ještě blíže než během "první" studené války) a znovu začínají vznikat zcela vážné, děsivě realistické předpovědi a varování. Naposledy např. v podobě knihy finalistky Pulitzerovy ceny Annie Jacobsen "Nuclear War: A Scenario" (kterou mimochodem v nejbližších letech možná bude do celovečerního filmu adaptovat Denis Villeneuve v rámci navázání na varovné filmové projekty jako byl kdysi v 80. letech děsivý film Vlákna), kde autorka předkládá na základě vlastní extenzivní rešerše a rozhovorů s mnoha současnými i bývalými odborníky a vojenskými experty scénář toho, jak by mohla začít a jak rychle by skončila globální jaderná výměna, která by znamenala konec lidské civilizace. Přes všechny tyto nepříjemně depresivní náznaky potenciálního skutečného konce všeho (a to nezmiňuji ani tu paralelní, druhou možná ještě pravděpodobnější linii vývoje událostí - všeobecnou exterminaci lidstva kvůli klimatickým změnám, způsobených chamtivostí megakorporací a nadvládních společností) nebo právě kvůli nim je ale zároveň nejlepší čas na pořádnou satiru věčných a neměnných nešvarů lidské přirozenosti. Ano, ideální by bylo, abychom se všichni konečně poučili, chytli se za ruce a šli vstříc lepším zítřkům, ale když se to nějak stále ne a ne podařit, aspoň si z toho můžeme společně všichni pořádně vystřelit a se slzami v očích se bavit, zatímco se zdi Římu rozpadají a přes díry se dovnitř pomalu začínají vkrádat barbaři. Ačkoliv se přiznám, když i to nejabsurdnější zveličení začíná být realitě blízko až příliš (a že se to děje stále častěji), člověku úplně do smíchu není. Ale abych se konečně konkrétně dostal k jádru komentáře, Falloutu od Amazonu a Jonathana Nolana/Lisy Joy. Hned zkraje se nejprve musím přiznat - dodnes jsem nehrál ani jednu Fallout hru, takže jsem do série šel s úplně čistým štítem a otevřenou myslí. Vzhledem k tomu, že se pohybuji v herním světě už nějaký ten pátek, jsem samozřejmě věděl nějaké základy - do jakého žánru série patří, o čem tak obecně tyto hry jsou, jakou atmosféru mají (mít), že se neberou úplně vážně, že tam jsou určité frakce a monstra... Ale nevěděl jsem vůbec nic konkrétního. A jak asi lze vidět na první pohled díky mému hodnocení, můj konečný zážitek z mé první návštěvy tohoto postapokalyptického světa by se dal shrnout jako rozhodně nadprůměrný. Moje očekávání byla z velké míry naplněna a můj první, zprostředkovaný průzkum univerza Falloutu mě bavil od začátku až do konce. Tvůrčí a manželské duo Nolan/Joy totiž po Westworld (nebo alespoň první a druhé sérii... ano, jsem asi jeden z mála, který si až na pár chvil opravdu užil i druhou sérii) znovu potvrdilo svoji schopnost budovat rozmanité, relativně rozmáchlé a tajemné příběhy a světy, i když v tomto případě samozřejmě měli práci ulehčenou díky existenci velkého množství referenčního materiálu (na druhou stranu, ten je taky omezoval a museli si bezpochyby dávat pozor, aby nějak výrazně a nelogicky nenarušili návaznost a celkový kánon. Což se jim podle všeho podařilo, aspoň co mohu usuzovat z většiny reakcí na hlavním hubu Fallout fanoušků subredditu r/Fallout). Na rozdíl od předchozích pozdějších řad Westworldu se jim tentokrát naštěstí znovu podařilo taky napsat příběh, který měl veškeré dějové linky ukončeny velmi uspokojivě, kdy do sebe v poslední epizodě krásně zapadly všechny postupně odhalované střípky informací ohledně ústředního mystéria, jakožto i prezentované motivy. Jediný problém, který jsem se závěrem měl, vycházel z pocitu, že jsem se zrovna dozvěděl opravdu zásadní základy lore a příběhu celé série, které bych se raději dozvěděl až poté, co jsem hrál všechny hry (které se chronologicky odehrávají před událostmi seriálu, jmenovitě zatím poslední videohra v sérii Fallout 4 se odehrává 9 let před seriálem). Nu, ale na zahrání takto kultovní série jsem měl během všech těch let času asi dost, jen kdybych neměl tak velký problém začít hrát jakoukoliv hru v RPG žánru, protože vím, že u ní budu muset strávit desítky hodin. Je to jakýsi těžko překonatelný psychický blok, nicméně tahle adaptace mě bavila natolik, že se popravdě konečně k sérii hodlám dotlačit, takže děkuji (a zároveň neděkuji :) tvůrcům i za tohle. Kromě příjemného příběhu, ukončeného opravdu parádní katarzí mě na seriálu velmi potěšil důraz, kladený na zpracování celého světa a jeho jednotlivých podivínských, absurdních až psychotických postav, které tvořily výbornou personifikaci různorodého šílenství, způsobeného zánikem civilizace. Na těchto náhodných i méně náhodných setkáních stála hlavní část satirického vyznění celého příběhu. Pravda, občas ten kontrast mezi brutalitou a vážností situace a až parodickými dialogy možná působil trochu víc násilně a uměle než bych si přál, ale při jiných příležitostech se podařilo zamýšlené myšlenky v rámci různých odstínů černého humoru prodat zase naprosto báječně. Co se týče samotného vzhledu a estetiky světa, vidět jak život ve Vaultech, tak v mnoha zdevastovaných zříceninách staré civilizace, v usedlostech v pustině a divočině, kterými procházely hlavní postavy, byl prožitek sám o sobě a myslím, že se tady podařilo velmi slušně navodit ten pocit z průzkumu oblastí ve hrách. Jediné, co občas trochu tento zážitek kazilo, bylo zbytečně výrazné nasvícení některých scén a přehnané používání lens flare (protože přehnaná světlost scén způsobovala jak větší pocit umělosti některých kulis, tak celkově narušovala atmosféru špinavosti, kterou bych kvitoval vzhledem k tomu, jak někdy možná až přehnaně nechutný a násilný seriál byl). Ale jinak vizuální triky, stylizace, kulisy a dokonce i použití praktických triků tam, kde se to dalo, bylo něco, co bych v takové míře stále čekal od seriálu jen málokdy, a za to všechna čest tvůrcům. Asi do toho musel Amazon vlít hodně pěkné peníze (a tentokrát to ve spolupráci s talentovanějšími tvůrci naštěstí dopadlo mnohem líp než při Rings of Power). Hudba byla okey, dokey, jak by prohlásila hlavní protagonistka, i když kromě výrazného, příjemně velkolepě ponurého motivu pro Bratrstvo oceli nepříliš zapamatovatelná. Tedy alespoň ta instrumentální. Atompunk, retrofuturistismus a prostě celkové estetika budoucnosti, jak by vypadala z pohledu 50. let 20. století, nemohl zůstat bez obdobně dobového ohudebnění a s tím si tvůrci v návaznosti na videoherní předlohu taktéž pohráli opravdu výrazně. Snad v každé epizodě šlo při určitých scénách slyšet různé dobové nebo pseudo dobové hitovky z 50. let, které výborně dotvářely jednou absurditu scén, podruhé zase drama či emoce, vyplývající většinou ze střetů mezi lišícími se náhledy postav na záchranu světa. Všechny hlavní postavy měly dobře napsané motivace, charakterové rysy i vývoj, udělaný tak, aby docházelo k výměně i střetu názorů (tady občas mírně skřípala uvěřitelnost v způsobu, jakým se postavy setkávaly, místy byla až moc cítit papírovost scénáře, postavy se také občas, aby se děj mohl hnout kupředu, nechovaly úplně logicky; na druhou stranu, většinou to šlo relativně lehce přehlédnout). Nejvíce z hlavní trojice mě i vzhledem k vývoji a hlavní ose dění bavila asi naivní, přehnaně dobromyslná, no zároveň zábavně volnomyšlenkářská Lucy, nejvíce charismatický byl samozřejmě Ghoul (Goggins zklame málokdy). Na dětinského a fanatického Maxima se dívalo nejméně příjemně a v první části příběhu byl docela nesympatický, ale rozhodně nelze říct, že by nebyla jeho role v příběhu o to zajímavější, stejně jako jeho postupný vývoj (když začal zjišťovat, že není vše tak černobílé, jak ho od dětství učili). Akce nebylo tolik, když přišla, byla vždy hodně masitá a krvavá, jen asi mohla být méně často zpomalená (ve slow-motionu). Chápu, že to zřejmě mělo někdy evokovat tu satirickou, ironickou krásu v ošklivosti (brutální vybíjená ve spojení s pomalou, pohodovou písničkou atd.) a jindy to napodobovalo videoherní akci z Fallout 3/New Vegas, kde také bývají zpomalené detaily na zásahy a průstřely, ovšem když takovým způsobem probíhala drtivá většina akčních sekvencí, spíše než cokoliv jiného, to člověka rychle začalo otravovat. A působilo to zbytečně uměle a samoúčelně. Na druhou stranu, akce tady nehrála až takový prim a o to víc sympatické a zábavně nekompromisní byly okamžiky, kdy došlo k rychlým a nečekaným výbuchům násilí. Navíc kolikrát přesně vystihujícím videohru zase jiným způsobem (rytíř vs "medvěd":). Samozřejmě, všechno pomrkávání na videoherní mechaniky, oblasti, monstra, různé postavy, detaily atd. jsem logicky zaregistrovat nemohl, nicméně ten RPG feel a nadšení z explorace, což je podle mě to nejdůležitější, jsem definitivně cítil prakticky po celou dobu sledování. Takže teď už zbývá jen jediné, jít navštívit tento svět postapokalyptického, radioaktivního, přepáleného, ale taktéž mnohdy depresivního a tragického šílenství osobně. A doufat, že takové světy přece jen zůstanou pouze doménou více či méně zábavných fikcí s více či méně vztyčeným varovným prstem a nikdy se nepřeklopí do reality. 8/10

Obrovská nálož dokonale vypointovaného humoru v úžasně funkční kombinaci s vážnějším podtónem úplného vyčerpání a hladovění našich hrdinů. Jejichž vzájemný vztah se krásně a velmi viditelně utužuje. Takto se píšou výborné a extrémně sympatické postavy. PS: V Senshim se k výrazné nevoli některých probouzí silný otcovský pud a Marcille je prostě velikánské zlatíčko a srdce party, a proto ji osud dělá ty nejhorší naschvály. K zlomyslné radosti nás všech. :(

Fantastická epizoda, ukazující až do jakých výšin může za ideální konstelace hvězd vyšplhat animace. Šílená dynamika, detailnost, hravost, údernost. A navíc tu funguje i vše ostatní včetně tempa a dalších velmi zajímavých příběhových drobků. Prostě nádhera. Nejlepší moment je aktivace gearu a následný nečekaný, v jeden moment až "démonický" speedblitz.

Druhá sezona adaptace Kirkmanova velebeného počinu na pomezí láskyplné pocty superhrdinským klasikám z velkých stájí a vlastní, o kus cyničtější a reálnější interpretace toho, jak by asi skutečně vypadal náš svět, kdyby se v něm pohybovali jedinci se superschopnostmi, měla už od začátku mírný problém v tom, že měla za úkol navázat na šokující, explozivní a energií nabité finále první řady, kde došlo k opravdu masivnímu vyvrcholení úvodní části příběhu; k velkolepému, brutálnímu i osobnímu uzavření střetu dvou rozdílných kultur, ideálů a moralit. Kirkman nicméně doopravdy pojal v rámci snahy o vlastní příspěvek do tohoto žánru s obrovskou historií svoje dílo jako dlouholetý, nekonečný, v lecčems vlastně až staromódní komiks od Marvelu/DC, jen se dvěma rozdíly. Zaprvé, ten jeho měl napříč celým svým během jednu jasně danou, ústřední, zastřešující dějovou linii a zadruhé, jeho komiks měl jistý konec (k němuž se autor a spolu s ním čtenář dopracovali po 15 letech a 144 číslech, mezi lety 2003-2018). Tomuto přístupu byl logicky přizpůsoben celý narativ, ve kterém se tak nikam nemuselo spěchat. Díky tomu se mohl např. autor o to důkladněji a detailněji věnovat všem důležitým postavám během různých odboček, vedlejších příběhů, problémů, invazí, "jednorázových" padouchů (kteří ale mívali nepříjemnou tendenci vracet se... přesně tak, jak to v tomto žánru vždy bývalo a vlastně stále bývá) a samozřejmě vypjatých vztahových dramat, důležité to součásti procesu dospívání, vyrovnávání se se změnami v životě a celkového osobnostního vývoje. Od toho se odvíjela celá struktura vyprávění - příběh většinou po nějaké zásadní události nebo vrcholu na určitou dobu do jisté míry vydechl, zpomalil, někdo by možná řekl i zařadil zpátečku, aby se po nějaké době "odpočinku" zase vrátil k těm vážnějším, nebezpečnějším hrozbám. Některé z těchto "vedlejších" hrozeb měly na příběh a postavy větší dopad a byly zajímavější, některé jiné působily i v předloze spíše jako taková trochu zastaralá a zbytečná výplň. No a tím se dostávám k druhé sérii, ta se po zlomových událostech, zmíněných na úvodu komentáře, zcela záměrně a v duchu předlohy zaměřila na komornější, osobnější téma traumatu. Téměř všechny postavy zde buď řešily trauma, způsobené Omni-Manem a dalšími padouchy v první řadě (a později i v řadě této) nebo na traumata, které si způsobili navzájem v návaznosti na to svými problematickými, nedostatečně empatickými rozhodnutími a podceněním jejich psychických dopadů na kolegy, rodinné příslušníky, přátele. Jestli je v něčem Kirkman opravdu mistr (kromě schopnosti nepříjemně překvapovat a šokovat), tak je to jeho um psát komplexní postavy pod tlakem a bylo to vidět i tady, nejlépe samozřejmě u hlavní postavy, která zde měla přímo brilantně udělaný dramatický oblouk, postavený na osobní i "profesní" konfrontaci vztahu s přítelkyní, otcem, viltrumitským dědictvím krve a nakonec na nezapomutelném, pro Marka opravdu zlomovém střetu s hlavním padouchem sezony, který byl tematicky naprosto perfektním a přesně tím nejobtížnějším problémem k vyřešení kvůli vzájemné minulosti a psychickému rozpoložení obou postav. Na těchto základech se pak stavěla celá hlavní dějová linka, ve které došlo k slušnému rozšíření světa a jeho potenciálu. A samozřejmě také k několika opravdu nekompromisním střetnutím, ikonickým sekvencím a zvratům, kde si Invincible/Mark a ostatní hrdinové tentokrát ještě více než minule sahali nejen na dno svých fyzických, ale i mentálních sil. Problém ovšem byl, že velkou část sezony chyběla oproti předchozí sezoně nějaká silnější, zastřešující, pomalu gradující zápletka a vše relativně dlouhou dobu stálo pouze na docela roztříštěném průzkumu zmíněných emocí, vztahů a traumat postav, přičemž mezi tím se ve většině případů řešily zrovna ty méně zajímavé krize (ale nutno říct, že se docela úspěšně pokusili tvůrci tyto pasáže oživit humorem a jednou dokonce kreativně pojatým "spinoffem" pro jednu z postav, která si na chvíli ukradla seriál pro sebe). Nicméně ironicky, v druhé polovině sezony se tvůrcům na pár epizod snaha překonat pomalejší, méně záživné pasáže vymkla z rukou úplně a začala se jim rozpadat uvěřitelnost interakcí postav, jmenovitě hlavně dialogů mezi nimi. Mnohé z nich působily opravdu hodně nedopečeně a zkratkovitě, prostě odbytě. Když se k tomu přidalo omezení viditelně slabšího rozpočtu, bylo to jako bych náhle sledoval o dvě třídy horší seriál. Naštěstí byl tento problém dost rychle prakticky úplně eliminován jak kvůli tomu, že se vzápětí v závěru sezony začaly velmi hezky zúročovat všechny nadhozené osobní linky, tak kvůli návratu plnokrevného dějového dramatu. V tu chvíli se ukázalo, že i přes menší soudržnost měli tvůrci seriálu přesně promyšlenou dramaturgii a opravdu věděli již od první epizody, co vše v této sezoně prozkoumají, co vše vyřeší a co vše rozšíří a nadhodí do budoucna (a mimochodem, dokonce se tady někdo nad sebou zamyslel a přestal velmi nepříjemným, energii scén likvidujícím prostřihem mezi scénami nepřirozeně kouskovat dění, jak se to dost často dělo i v těch lepších epizodách první poloviny série). Suma sumárum, osobně si myslím, že tahle sezona prostě musela kráčet, aby ty další mohly už (téměř) neomezeně běžet. A věřte mi, pokud náhodou scénáristi během přestávky úplně neztratí svoje schopnosti a budou správným způsobem adaptovat to, co nás čeká, bude to opravdu zatraceně uspokojivá, neomezená jízda. No, neomezená. To samozřejmě jen v případě, že Amazon zase svým antispotřebitelským přístupem nehodí do snažení talentovaných tvůrců několikeré vidle. Hlavně doufám, že se už nebude opakovat žádné pitomé dělení kraťoučkých sezon na dvě části s několikaměsíční mezerou, díky čemuž sezona ztratí veškeré momentum. 8/10

Finále, které potěší svým místy opravdu nečekaně familiárním rozsahem srdce každého správného komiksového geeka (a možná nejen jeho). Ale to je jen taková chutná třešnička na masivním dortu, vytvořeném ze syrových emocí a perfektního vyvrcholení Kirkmanovy studie charakterů, který tvořil jádro této sezony. Takže, přes určité závažnější problémy, které jsem se sérií měl (ve srovnání s tou předchozí), musím uznat, že nejdůležitější je přistání a to se znovu povedlo na jedničku s hvězdičkou. I kvůli tomu, že se tady naplno ukázalo, že vše bylo dějově a dramaturgicky promyšlenější, než se mohlo v některých momentech zdát. To ovšem neomlouvá nejhorší problém této série - pro diváka zvlášť špatné rozhodnutí Amazonu rozdělit ji na dvě části s velkou pauzou mezi nimi. Nu, ale všichni víme, co žene tyhle korporace (resp. přesněji šéfy a hlavouny, protože ostatní z koláče mají jen drobky), a divácká spokojenost sama o sobě to rozhodně není. Přesto budu doufat, že se tohle opakovat příště nebude a dokonce se stane zázrak a na další sérii dostanou tvůrci více peněz. Protože to byl ve více částech (a popravdě i v první sérii) druhý dost viditelný problém.

Pěkný úvod do druhé části hledání ztracených a odhalování prokletých v tajemných chodbách a zákoutích gigantických kobek, které kdysi dávno byly (možná?) prosperujícím královstvím. V rámci povedeného střídání nálad velmi zábavně orámovaný krátkým pohledem na dlouhatááánské sbližování (větší) části naší partičky, aby se v rámci vtipné pointy ukázalo, že v kobkách potřebuješ spíše rozum než emoce. Zbytek epizody však patří někomu jinému, našim známým smolařům z první části příběhu, u kterých se mohlo mnohým divákům tehdy zdát, že jejich role v příběhu bude maximálně tak na úrovni running jokeu. To by ale nesměli být součástí tak dobrého vyprávění jako je Dungeon Meshi. A tak se v této epizodě dovídáme, že budou hrát zřejmě taktéž dost důležitou roli jak ve vztahu k světu/kobkám, tak ve vztahu k naší hlavní partě hrdinů. Zároveň je autor tady využívá velmi umně a kreativně k shrnutí dosavadního příběhu skrze (díky jinému úhlu pohledu příjemnou a uvěřitelnou) expozici, více poodhalující nejprve fungování celého byznysu a politikaření kolem průzkumu kobek (kde se znovu ukazuje, že je vše komplexnější než by se na první pohled mohlo zdát), a pak díky tomu, že tato druhá partička dobrodruhů do jisté míry zrcadlí naše hrdiny, poodhalující taky minulost Laoise a spol. Vůdce Kabru je ve svém až fanatickém zanícení vskutku odraz Laoise, ovšem oba jsou zanícení jiným směrem a proto se asi můžeme těšit na zajímavý střet ideálů. Který se jistě podaří oběma stranám přemostit bez zbytečného krveprolévání. Určitě. PS: Kuro je nejlepší doggo... ehm kobold. :)

Co je Solo Leveling? Solo Leveling je do běla ohlodaná kostra téměř bez kousíčku tkáně, základní a extrémně jednoduché power fantasy, jehož opravdu jedinou skutečnou přidanou hodnotou byla v rámci předlohy (i webtoonů obecně) prvotřídní kresba. Jenomže momentálně z logiky věci nehodnotím předlohu, ale adaptaci. A i když je studio A-1 zkušené a už nejednou ukázalo, že umí vytvořit velmi příjemnou až překrásnou podívanou s velkým citem pro obrazovou magii (ať už komediální nebo zdůrazňující symboly, důležité body příběhu, poetiku), plynulost a dynamiku, režii a dramaturgii (viz Kaguya-Sama, 86, Nier Automata, nemluvě o legendárním Shinsekai Yori), se Solo Leveling si moc práce nedali. Resp. tak mdlou předlohu asi ani moc dobře vytáhnout ze šedi průměru vytáhnout nešlo. Ale věřím, že kdyby adaptaci věnovali o něco více péče nejen po stránce vizuální (!!!), ale i po stránce struktury epizod a celého vyprávění, možná bych si první sezonu dokázal užít o něco více. Naneštěstí s výjimkou přesně čtyř částí z 12 (z toho dvou až v úplném závěru) byl zbytek naprosto nezajímavý a nevýrazný. Pochopitelně příběhově, nicméně mrzutě i v momentech, kdy měl člověk cítit nějaké nebezpečí, drama nebo být nadšený z provedení, choreografie či vizuálního pozlátka akční sekvence. Místo toho jsem po většinu času sledoval permanentně znuděně znějícího a působícího MC, jak v statických momentech likviduje nějaké nejnudnější a nejvíc klišovité videoherní monstra, jaké kdo mohl vymyslet (se jmény ve stylu "vlk") nebo psychopaty, kteří samozřejmě nic netušíc padli za oběť tradičnímu power fantasy klišé podcenění protivníka. Což by v žánru nemuselo být nic špatného, kdyby to celé nebylo podané tak.. mrtvolně a bez života. Možná by ani kdejaký nekromancer nedokázal do něčeho takového vlít (ne)život. Leda že by měl dostatek peněz na obstojný počet gacha toček. A když už jsme u videoherních prvků, i ty tady působily strašně lenivě, v rámci představeného světa dost jako pěst na oko a chyběla jim jakákoliv hloubka. Prostě znovu zopakuji, Solo Leveling je jako úplně základní verze (ne-li alpha či beta verze) isekai/power fantasy, v anime verzi prakticky i bez artistické přidané hodnoty. Možná, že se v dalších sériích k videohernímu aspektu postupně něco dovíme, ale je taky klidně možné, že ne. Osobně mě ale stejně zajímá jediná věc, jestli vůbec uspokojivě autor vysvětlí portály a příčinu za titulním solo levelingem hlavní postavy. Ale bude to bolet, jestli celá cesta k tomu bude tak uspávající jako doposud. Co by mohlo dopomoct ke změně? No třeba kdyby začala být hlavní postava zajímavější a živější, začala projevovat emoce aspoň na úrovni ChatGP, svět byl více prokreslený (a ne, prokreslení si opravdu nepředstavuji pod divně náhodně rozházenými otřesně nepřirozeně napsanými expozicemi o guildách, drahokamech, dungeonech a portálech) nebo se alespoň objevily zábavné nebo nějakým způsobem zapamatovatelné a charismatické vedlejší postavy, které v první sérii prakticky úplně chyběly. I na tu jeho sestru bych se díval pravděpodobně raději než poslouchat nadále jeho monotónní, mrtvolný tok myšlenek, čas od času přerušený nějakou tou trošku dynamičtější eliminací. No, opravdu nejsem na pokračování moc zvědavý, ale asi si ještě druhou sérku přece jen naladím. Bude to stát kvůli dalším pár hezky animovaným soubojům s neexistující atmosférou a napětím? Asi ne. Ale i tady to přesto na mě trochu fungovalo, tak počítám, že s tím, jak bude znuděný MC jistě stále více OP až se stane na konci bohem (nebo kdo ví čím), tak tu řežbu si můj primitivní ještěří mozek stejně užije. Ještě když třeba do další sezony přijde Sawano s dostatečně hype soundtrackem. Neboť se tedy tentokrát moc nepředvedl, s výjimkou možná tak jedné, dvou scén, kdy i zahrála nějaká zajímavější melodie, a openingu, který byl nakonec spolu s ED asi to nejlepší z celé série. 5/10

Popularitu Solo Leveling jsem zaregistroval před několika lety, kdy jsem o světě jakési korejské obdoby japonských manga komiksů, tzv. webtoonů, nevěděl prakticky vůbec nic. Naštěstí jsem během následujícího rychlokurzu, který jsem si sám v rámci seznámení s touto pro mě novou obdobou prokrastinační činnosti nadělil, taktéž rychle zjistil, že stejně jako ve světě černobílých knižních manga komiksů ani ve světě nekonečného scrollování barvičkami obvykle hýřících webtoonů neznamená popularita automaticky vždy i kvalitu. Někdy může popularita vycházet prostě pouze z toho, že dílo přišlo na svět s něčím jako první a v jiných případech taky může znamenat třeba jen to, že se na dílo hezky dívá, že dění na obrazovce vyvolává to pověstné šimrání v podbřišku nebo častý přihlouplý úsměv na tváři a nadšené pumpování pěstí. No prostě člověku naděluje příjemný návrat do puberty, kdy se věci, které se mnohdy mohou starším lidem zdát zcela trapné a neuspokojivé, samoúčelné, stokrát recyklované a repetitivní, zdály jako nejepičtější, nejvíc cool, nejvíc sexy a nejvíc drsné věci pod sluncem. Nebudu lhát, já nikdy z puberty tak úplně nevyrostl a začínám pomalu pochybovat, jestli se to někdy vůbec stane. A nehodlám se příliš přetvařovat, že je to jinak (no, možná jen někdy :). Proto si kolikrát užiju i dnes věci, nad kterými samozvaná elita (tzv. arbitři vkusu) ohrnuje nosy a nejednou mi moje nadšení i čistě v rámci zdejší anime komunity proto některé namyšlené a do sebe zahleděné entity daly vyžrat. Nehodlám tedy rozhodně nikoho soudit ani nikoho zesměšňovat a nadávat mu do dětí a vůbec jakkoliv se nehodlám pokoušet můj názor podpořit tím, že budu snižovat názory ostatních. Berte tedy vyjádření "návrat do puberty" zcela ilustračně, protože mě lepší příměr v snaze jednoduše popsat to specifické nadšení nenapadl. Rozhodně to z mé strany není útok na nikoho. Každopádně, zdá se, že s procesem stárnutí se přece jen i u mě vkus trošku někam posunul a začal jsem potřebovat, aby to, co čtu nebo na co se dívám, mělo aspoň nějakou přidanou hodnotu, něco, co mě bude u dotyčné tvorby držet a hlavně bude držet můj zájem. A nic takového žel Solo Leveling neměl v předloze a teď nemá ani v adaptaci. Je to opravdu do běla ohlodaná kostra téměř bez kousíčku tkáně, základní a extrémně jednoduché power fantasy, jehož opravdu jedinou skutečnou přidanou hodnotou byla v rámci předlohy (i webtoonů obecně) prvotřídní kresba. Jenomže zaprvé, já osobně jsem měl a stále do jisté míry mám s kresbou webtoonů problém v tom ohledu, že i když vypadají všechny postavy, souboje a exploze hezky barevně a výrazně, chybí ji často ta perfektní detailnost (např. co se pozadí týče), kompoziční dokonalost a atmosféra kvalitní kresby u manga komiksů (nebo i nejedného západního komiksu), za druhé, i když uznávám, že Solo Leveling má doopravdy prvotřídní kresbu, ta sama o sobě prostě táhnout všechno nemůže stejně jako jakkoliv skvěle udělané triky neutáhnou samy o sobě žádný film a za třetí stejně momentálně nehodnotím předlohu, ale adaptaci. A i když je studio A-1 zkušené a už nejednou ukázalo, že umí vytvořit velmi příjemnou až překrásnou podívanou s velkým citem pro obrazovou magii (ať už komediální nebo zdůrazňující symboly, důležité body příběhu, poetiku), plynulost a dynamiku, režii a dramaturgii (viz Kaguya-Sama, 86, Nier Automata, nemluvě o legendárním Shinsekai Yori), se Solo Leveling si moc práce nedali. Resp. tak mdlou předlohu asi ani moc dobře vytáhnout ze šedi průměru vytáhnout nešlo, ale počítám, že kdyby adaptaci věnovali o něco více péče nejen po stránce vizuální (!!!), ale i po stránce struktury epizod a celého vyprávění, možná bych si první sezonu dokázal užít o něco více. Jenomže s výjimkou přesně čtyř částí z 12 (z toho dvě až v úplném závěru) byl zbytek naprosto nezajímavý a nevýrazný. Pochopitelně příběhově, mrzutě i v momentech, kdy měl člověk cítit nějaké nebezpečí, drama nebo být nadšený z provedení, choreografie, vizuálního pozlátka akční sekvence. Místo toho jsem po většinu času sledoval permanentně znuděně znějícího a působícího MC, jak v statických momentech likviduje nějaké nejnudnější a nejvíc klišovité videoherní monstra, jaké kdo mohl vymyslet (s jmény ve stylu "vlk") nebo psychopaty, kteří samozřejmě nic netušíc padli za oběť tradičnímu power fantasy klišé podcenění protivníka. Což by v žánru nemuselo být nic špatného, kdyby to celé nebylo podané tak.. mrtvolně a bez života. Možná by ani kdejaký nekromancer nedokázal do něčeho takového vlít (ne)život. Leda že by měl dostatek peněz na obstojný počet gacha toček. A když už jsme u videoherních prvků, i ty tady působily strašně lenivě, v rámci představeného světa dost jako pěst na oko a chyběla jim jakákoliv hloubka. Prostě znovu zopakuji, Solo Leveling je jako úplně základní verze (ne-li alpha či beta verze) isekai/power fantasy, v anime verzi prakticky i bez artistické přidané hodnoty. Možná, že se v dalších sériích k videohernímu aspektu postupně něco dovíme, ale je taky klidně možné, že ne. Osobně mě ale stejně zajímá jediná věc, jestli vůbec uspokojivě autor vysvětlí portály a příčinu za titulním solo levelingem hlavní postavy. Ale bude to bolet, jestli celá cesta k tomu bude tak uspávající jako doposud. Co by mohlo dopomoct ke změně? No třeba kdyby začala být hlavní postava zajímavější, začala projevovat emoce aspoň na úrovni ChatGP, svět byl více prokreslený (a ne, prokreslení si opravdu nepředstavuji pod divně náhodně rozházenými otřesně nepřirozeně napsanými expozicemi o guildách, drahokamech, dungeonech a portálech) nebo se alespoň objevily zábavné nebo nějakým způsobem zapamatovatelné a charismatické vedlejší postavy, které v první sérii prakticky úplně chyběly. I na tu jeho sestru bych se díval pravděpodobně raději než sledovat dále monotónního, mrtvolného, rádoby cool MC. No, nejsem moc zvědavý, ale asi si ještě druhou sérku přece jen naladím. Bude to stát kvůli dalším pár hezky animovaným soubojům s neexistující atmosférou a napětím? Asi ne. Ale i tady to přesto na mě trochu fungovalo, tak počítám, že s tím, jak bude znuděný MC jistě stále více OP až se stane na konci bohem (nebo kdo ví čím), tak tu řežbu si můj primitivní ještěří mozek stejně užije. Ještě když třeba do další sezony přijde Sawano s dostatečně hype soundtrackem. Neboť se tedy tentokrát moc nepředvedl, s výjimkou možná tak jedné, dvou scén, kdy i zahrála nějaká zajímavější melodie, a openingu, který byl nakonec spolu s ED asi to nejlepší z celé série. 5/10 PS: I manhwa God of High School byla o úroveň až dvě lepší. Aspoň do určitého bodu, pak jsem ho taky přestal číst, protože únava materiálu začala být čím dál zřetelnější. Ale do té doby byl mnohem zábavnější, měl sympatičtější postavy s opravdovou chemií, zajímavější, více cool souboje kvůli premise, spletitější, rozmanitější děj a postupně čím dál víc absolutně šíleně velkolepé power fantasy prvky... až to začalo být až příliš překombinované a natahované. Ale do jisté události to byla pořádná božská řežba. Anime bylo žel osekané až na kost a stejně se nedostalo daleko (jen do přelomové chvíle, přičemž stihlo ten okamžik pokazit), ale i tak ty postavy a souboje tam byly lepší než tady.

Jsem se málem nechal předchozí epizodou ukolébat. Naštěstí v ní bylo dost náznaků na to, abych dokázal rozpoznat, že se ve skutečnosti pouze nacházíme v oku bouře. A že děj nadále bude pořádně nabírat na obrátkách. Atmosféra hustá jako dračí krev, dny relativně bezstarostného cestování kobkami nadobro skončily. A díky tomu jako divák začínám dostávat ještě atraktivnější charakterizaci postav pod tlakem (výborný pohled do myšlení a pohnutek Chillchucka prostřednictvím rozhovoru s drsnou, leč pod slupkou roztomile zvídavou a inteligentní orčí slečnou Leed), ještě hlubší pohled na principy a základy zdejšího světa a ještě úchvatnější (a temnější) akční sekvence. Ale nemusíte se bát, stále zbývá prostor i na prvotřídní humor, který se zjevuje v nejméně očekávaných podobách. Třeba jako pomalu se šinoucí vláček šunek se záhadně se vznášejícím nadpisem... PS: Marcille samozřejmě znovu trpěla, ale tentokrát taky naplno ukázala, jak badass dokáže být.

Spoiler Po krutém souboji s drakem přichází magická patologie se šťastným koncem, ovšem s několika novými záhadami, které budou naši okouzlující hrdinové muset zřejmě chtě nechtě vyřešit. Ale ještě předtím je čas na milé osobní momenty, nějakou tu příjemnou, uvolňující koupel, odpočinek a hlavně dlouho očekávanou, obrovskou a lahodnou dračí hostinu. PS: Kamarádství Marcille a Falin je prostě až neskutečně roztomilé. Jen bude muset naše ubohá expresivní elfka přijmout, že rodina se prostě nezapře.