da-a

da-a

Lukáš Svoboda

okres Jihlava
Sand in your eyes


2 body

Moje komentáře

    • 26.1.2009  18:35

    Některý lidi nevěřili, tak je přijeli sami přesvědčit. Bez znalosti bobu i sněhu, zato s odhodláním zapsat se do historie zlatým písmem. I černí muži mohou být králi na bílém povrchu. Režisér Jon Turteltaub sice nepatří mezi točící extratřídu, ale občas se poštěstí a dokáže překvapit. Standardním aranžmá posvědcenou rodinnou zábavu od producentů Walta Disneyho si oblíbilo velké procento diváků i v našich končinách, mě nevyjímaje. Co stojí za pochvalu, není jen relaxovaný výkon Johna Candyho jako zprvu rezervovaného „trenéra“, ale také možnost nahlédnout do zákulisí tvrdých olympijských podmínek při tuhé zimě v Calgary 1988, jenž je vtipnou formou zprostředkovaná, jemným humorem vylepšená divácká zkušenost, která v sobě skrývá víc, než se na první pohled tváří. Však kdo z nás Jamajce na těch bobkách nefandil, když si o to hoši tak sympaticky říkali?

    • 9.8.2009  10:24
    Komando (1985)
    ***

    Vzali mu dítě a to neměli dělat. Arnold Schwarzenegger si to vzal osobně a krvavá spoušť za ním zanechaná potvrzuje, že tenhle kulturista bez dcerky neodejde. Bylo to ještě v době Conanů, kdy se Arnold stále ještě herecky otrkával a nasazoval tu tvrďáckou, tu zasmušilou, tu předstíraným smíchem rozjasněnou tvář svalnatého neherce, kterému na plátně stačilo napnout ten správný biceps, vzít tu správnou bazuku a nechat režiséra, ať tenhle brutální masakr smysluplně zužitkuje na fimový pás. "Komando" je zářnou ukázkou tohoto postupu, který by dnes diváky asi na vařenou nudli neutáhl, ale co nyní mnohými zavrhováno, roku 1985 aplaudováno a je mi jasné proč. Arnie nepotřebuje složité zápletky, geniální plány ani oskarové výkony. Stačí mu zbrojní arzenál menší pěchoty, katalogově napumpované svalstvo, velké množství záporáckého potěru, na něž stačí odjistit pár granátů a už lítají vzduchem, jednoho überzákeřňáka pro déletrvající masitou výměnu názorů a svěřepý výraz budoucího Terminátora a je (doslova) vymalováno. Komando je nostalgií pro všechny, kteří (včetně mě) kdysi Arnolda dosazovali na samotný akční Olymp, a když už jsme se o jeho božskosti chtěli znovu přesvědčit, tenhle film byl jedinečná volba. Navíc se v porovnání s pozdním Likvidátorem potvrdilo, že takováto nadsázka funguje lépe, vychází-li přímo ze Schwarzeneggrovy postavy než z jí obklopujícího děje, který by se s její náturou snažil nesmyslně držet krok a do slavné neprůstřelné pozice ji dosazoval. Plukovník Matrix naštěstí věděl, že přímé cesty bývají ty nejlepší.

    • 2.7.2009  09:49

    Básník by řek: je to běs! Veršem potrefený lupič Tom Hanks tuneluje jednu starou boží dámu v rytmu gospelových písní. God save the Weird! Bratři Coenové ve svém režijním portfoliu nemají příliš komedií, ale když už na nějakou dojde, bývá naplněna černohumorným cynismem natolik hustým, že jakoukoliv mušku soucitu a slunnosti to v mžiku zablemcne a utopí. A pokud byla Nesnesitelná krutost jezerem, pak Lupiči paní domácí jsou nejméně oceánem této nezdravé pochutiny. Oceánem takřka dokonale prostým jakékoliv filmové racionality běžných komedií, které většinou nemají odvahu ani styl ustřelovat svým postavám prstíčky ani jednoho po druhém házet na vrchol nákladu odporných odpadních lodí. V tomhle filmu je to ovšem alfa i omega celého kouzla, součást podivně bizardní souhry hříšné roztomilosti a (ano) nesnesitelné krutosti aktérů i autorů, a to i třeba v jedné scéně dohromady. Je to koncept, který si žádá pečlivě budovanou atmosféru, správně zachycenou dávku nadsázky, jednotný rytmus i tempo a především smysl pro černý humor. Pointy zde byly většinou velmi dobře načasovány, a co proklouzlo režisérům, hravě dohnali herci, mezi kterýmiž v jejich dokonalé stylizovanosti ční Irma P. Hall (která toho má herecky za sebou víc, než byste do ní řekli), a především úchvatný Tom Hanks, který svému veršujícímu, snobsky nadlehčenému, falešně zpěvnému a groteskně směšnému lupiči paní domácí dodal všechnu nadzemskost úchylného sympaťáka, kterému v očích publika musí projít i ta jedna malá vraždička. Výborně rozjetému filmu tak škodí jediné - jeho poslední třetina, kdy se děj pozastavuje a začíná povinná hra na Toma a Jerryho, kde se sice dává naplno propuknout surové sadistice rozmařilých autorů, ale je na nich vidět i stagnace docíleného a pocit, že se místo vyprávění už jen dovypravuje. I tak ovšem budu na Lupiče vzpomínat jen v tom nejlepším: vždyť použít skládku jako místo, kam všichni směřujeme, je nápad k nezaplacení. Ta symbolika!

    • 26.9.2011  02:48
    MR 73 (2008)
    **

    Stal se troskou z vlastního přičinění a stínem z lepších časů. Klouže do temnoty žalu a permanentních kocovin a světlo na konci tunelu jen tak neuvidí. A moc dobře ví, že než bude líp, bude mnohem hůř. MR73 je film plný tvůrčích rozporů. Evidentně se snaží vymezit fabrikovaným americkým kriminálkám podobného žánrového zařazení tvůrčím využitím "art" postupů a nekonvenčním přístupem zajišťujícím divácké nepohodlí zpodobňující do neštěstí uvržené postavy, prosycené pohlcující depresí z nemohoucnosti postavit se čelem korumpovaným soukolím vlivných mocipánů, kterým není lecos vhod. Působivá kamerová práce a pečlivý střih pak dodají atmosféru tak hustou, potemnělou, mlžnou a deštivou, jako samo nitro hrdinů, když úleva od bolesti nepřichází, jen roste jak zhoubný nádor, co se brání operování. Navíc má Olivier Marchal oporu ve vlastních zkušenostech a talentu všímat si detailů v ději a také v autentickém podání Daniela Auteuila, který se záměrně skromnějším výrazivem zdárně vyzařuje ničivé běsy deroucí se na povrch. Jenže, jenže. Ono moc dobře nejde se vymezit vůči zažitým standardům a přesto kolem nich stále kroužit - skutečnost, že příběh byl sestaven z reálných předobrazů, nic bohužel neusnadňuje - a divácká (tedy má) investice pozvolna prchá, když jsem svědkem nasazení příběhu na dobře vyježděné koleje a kdy všechna netypičnost vyznívá jen jako jakési pozlátko z druhé ruky. Tím pádem žádná z katarzí na mě nemůže zafungovat jak by měla, jen jsme se složitými cestami dostali k něčemu již viděnému, (naštěstí jen) ve filmu zažitému a sdělenému. Což vnímám jako tvůrčí prohru právě proto, že dohoda mezi mnou a tvůrci se zdála býti jasnou: my ti dáme strašlivě pomalu plynoucí a hutně náladový děj s nesympatickým postavami, svrab a smrad zatuchlé francouzské kriminálky a reálný look a ty naopak s koncem očekávej mimořádný výnos silného zážitku. A nikoliv, jen komplikovaně vstříc prostému, co už jinde fungovalo lépe. Možná je mé nízké hodnocení způsobeno i tím, že dost dobře nemůžu soucítit s obětí, která si přeje, "aby vrah zabíjel zase, když už je teda pustěnej, ať všichni čumí" a tato z výčitek mu pak do vězení pošle nejen osobní dopis, ale i vlastni FOTKU. Dalším motivem je šéfka útvaru, která se stává stále bezradnější a svým milencem ubitější, ale přiliš pasivní, než aby udělala krok stranou (a mně zavdala příčinu se o ní zajímat). Když nevěřím pravdivé story, něco být špatně musí. Nakonec je tak MR73 hrou na skutečnost, kterou se příliš nevyplatilo sledovat: efektní a vzletnou bublinou, která v kritickém bodě vzestupu praskne a zmizí.

    • 10.2.2009  11:06
    Matador (2005)
    ****

    Nájemní vrahové neznají důchodu, ale čas nezastavíš. Čas je prevít, a toho nepřelstíš lahví od whisky nebo děvkolapnými choutkami. To chce rodinu, řekl si Pierce Brosnan, a když už nemáš svou, musíš si vystačit s něčí jinou. Matador je po delší chvíli zase jednou originálnější nápad, jak oživit vztah viník - nevinný, který se svým provedením hodí spiše pro DVD než do kin, mnohem pozitivněji je pak člověk překvapen, na jaký kvalitní kousek ke svému štěstí narazil. Film má pomalejší tempo, jako by se snažil vychutnat si Julianovo trápení nad samotou a syndromem vyhoření, který je pro lidi v jeho branži něco jako expresní jízdenka na krchov. Pierce Brosnan tu má své obrovské kouzlo, někdejšího elegána Bonda nevidět; tenhle zabiják je nám lidsky bližší, stejně jako Greg Kinnear v roli nenadálého přítele, se kterým se (krom jistých výjimek) spíš ztotožní většina z nás - až na to, že mnozí nemaji tak skvělou manželku, která dokáže potěžkat pořádný kalibr a ještě ho ocenit. Matador nabízí i nečekaný minitwist na konci, který mě ponoukl k myšlence, že mít za kamaráda vyměklého, ale stále stylového killera může být i docela fajn.

    • 18.9.2009  11:32
    Mlha (1980)
    *****

    V té mlze něco je - a nechtějte, aby vám to přišlo zaklepat na dveře. V jednom z nejlepších hororů Johna Carpentera jsou na pořadu dne smrt, prokletí i chladná pomsta. Hlavním originálním prvkem Mlhy je - příhodně - mlha. Carpenter tentokrát netočil další Halloween (ačkoli přítomnost J. L. Curtisové měla při promu funkci prezentovat ji jako "volné pokračování") a svůj nový (v komiksech z padesátých let inspirovaný) horor svázal s ve své podsatě jednoduchou, až fantazijně přímou premisou zla šířícího svou osudnou vůli napříč vodami a domovinami provinilého města, přičemž na ztvárnění chodu života v něm (přiblíženého upokojivě konejšivým hlasem Adrienne Barbeau) věnoval dostatek prostoru, aniž by se každou další scénou nepřestal přibližovat k velkému střetu s nadpřirozenem. Největším trumfem se mu však (dle plánu) nestaly postavy, ale samotná zářící matérie, kterou personifikuje jako zlo samo s vlastní vůlí, usazenou jako originální a hybnou sílu celého snímku. Co ovšem Mlze vyneslo absolutní hodnocení, je hlavně jedinečná Carpentrova režie, jež svou bohatostí, nápaditostí, smyslem pro nevšední tempo a z něj odvouzenou unikátní atmosféru tvoří takřka dokonalý recept na perfektní hororový zážitek. Mlha je film, který evokovuje strach totálním napětím a eskalací. Pravděpodobně se nebudete klasicky bát, ale setkání s přízraky z mlhy je natolik uhrančivé, že se zrakem ani neodtrhnete. A to je umění, které svede jen pár mistrů oboru. John Carpenter k nim právem patří.

    • 21.11.2009  14:40
    Monstrum (2008)
    ****

    Už se tudy proháněla Emmerichova Godzilla a jako na potvoru zrovna nebyla po ruce žádná kamera. Nevadí. Newyorčané si mohou dát repete a své vytrénované hlasivky opět zaměstnat k prasknutí. Lidstvo vs Monstrum, kolo x-té (mimořádně vydařené). A zrovna, když jsem si myslel, že mne už nic nepřekvapí. Zrovna, když jsem se loučil s dalším ze svých úchylných dětských snů, setkat se prostřednictvím filmu s opravdu obrovitou hrůzou, přišel Cloverfield. Přišel nečekán, nevyhlížen, o to více jsem však (podobně jako postavy) trnul, schován za kamerou. Po menším epileptickém šoku při exploraci nabítnutého, značně roztřeseného stylu, simulujícího strach a paniku skutečných lidí a přibližujícím atak neuvěřitelně houževnaté (a hladové) bestie v úchvatných detailech mravenčím, leč (z divákova hlediska) velevýznamným pohledem, jsem objevil úžasně vtahující sílu zvolené sugestivní metody. Není divu, že si tu excelentí práci nechalo ve svých složkách samotné Ministerstvo obrany. Součástí úspěchu je i přesné dávkování. Lesk a bída přeživších, jejich cesta do bezpečí a opět do velmi vratkého, pobořeného mrakodrapu zvícího nebezpečí a především velmi lidský a velmi blízký náhled na věc, absolutně prost jakéhokoli hudebního vstupu, nač taky, když si divák vše potřebné dokreslí ve své momentálně velmi rozskočené hlavě. Scénárista se ani neobtěžuje zatěžovat nás jakoukoli informací, případně rozšiřující vědomí postav do odlehlejších koutů příběhu (nevíme, co se děje s miliony ostatních obyvatel, neznáme původ věci, odkud a jak do města připutovala ani co se uděje "den poté"), protože to ani znát nepotřebujeme, neboť neznalost tentokrát tvůrce omlouvá, když i díky té nás nepřímo děsí a zneklidňují. Jakoby mimochodný komentář, který vede držitel kamery při šplhání do schodů mnohapatrového schodiště, tak krásně shrnuje všechny případné možnosti, jak lze mytologii filmu - tentokrát nepotřebně - rozšířit o vědomí povahy hrozby (přišla z oceánu? zamrzlého ledovce? vesmíru? laboratoře?) Scénáristé na to mají, a mají i odvahu to do filmu nedát, což vede k posilnění vědomí hrůzy, která se odehrává TADY a TEĎ a nicotnosti pár životů v porovnání s celkovým obrazem, který však nikdy nespatříme. Tento postup si, pochopitelně, vybírá svou daň v podobě poněkud přímé, nejen papírově lineární cesty, řídké na počet nějakých znatelných odboček od hlavního úkolu. Absentuje též i nějaké vážnější, externí poselství, připomínka či alegorie v námětu, jakkoli mohu brát celý průběh jako v úvodu naznačenou variaci na teroristický útok 11.9 - jako takové funguje Monstrum právě díky zvolenému postupu jen z poloviny (na to je hlavní padouch přeci jen příliš unifikovaný). Povšimnout si mohu i dialogů, které záměrně nejsou žádné promyšlené skvosty či dokonce hlášky, ale proto poměrně věrně zrcadlí strach a primitivní uvažování v čase nejvyšší nouze a velmi reálně vystihují, co by si asi lidé v podobné situaci doopravdy říkali. A herci, kteří je z úst vypouštějí, nemohli vykonat lepší práci. Monstrum je zážitek, který je originální, překvapivý a po tvůrčí stránce nezopakovatelný (rozhodně bych to neradil), ale to si piště, že se u mě dvd kotouček s jeho obsahem ještě hodněkrát roztočí. Pád civilizace si prožít nechci, pozorovat jej pohodlně z dáli - to jó, to já zas jó.

    • 23.5.2009  22:09
    Moucha (1986)
    ****

    Malý krůček pro lidstvo, obrovský krok pro mouchu. Jeff Goldblum jako nedobrovolný učitel hmyzí politiky platí za své chyby rozkladem osobnosti do morku kostí. Znechutí nás jeho přeměna právě do té míry? Začínám si dávat pozor na horory, ve kterých se to hemží slovy jako "asimilace" (oblíbená činnost Věcí) nebo "genetické spojení" (Brandloucha může vyprávět), neboť při těchto činnostech je mi jasné, že něco z lidského těla drasticky odpadne a cosi jiného, odpornějšího, naopak s efektním popnutím naroste. Inu, David Cronenberg se zahleděl do námětu The Fly z osmapadesátého ( www.imdb.com/title/tt0051622 ) a jeho vůdčí ruka je znát. Film, do něhož muší tvor nezasáhne dobrých třicet minut, by v začátku mohl sloužit jako neobvyklá romance podivínského, osamělého vědce a atraktivní novinářky, jenž se soustředí na představení kladné povahy hlavního hrdiny a vytváří v divákovi dojem, že stojí za to mít o tuhle sympatickou postavu zájem a dělat si o ni starost. Snímek tak leží celou svou lidskou vahou (a hmyzí, za čas, taktéž) na Jeffu Goldblumovi, vhodnému to adeptovi na nejpůsobivější mouchu filmové historie. Goldblum (který muší rysy nezapře ani v obvyklém stavu-) se vyrovnává s každým jednotlivým (rozumějte, čím dál ohyzdnějším) aspektem své role na výbornou a je děsivý i politováníhodný zároveň. Po provedení experimentu projevuje namyšlenost, touhu pářit se a posléze i sebeobdivně se zkoumat (své nepotřebné lidské orgány si schovává jako exponáty), čímž si režisér nenechává ujít příležitost zpodobnit charakterové vady přízemních okřídlených tvorů do samotné lidské podstaty. Moucha je ovšem ve svém nitru komorní snímek, založený na pouhých třech aktérech, který si pro svůj cíl zvrátit divákův žaludek propůjčuje nejpokročilejší triky s loutkami a maskami své doby. Co své doby, kdyby Lidská moucha byla výdobytek digitální éry dneška, patrně by nevystačila s dechem potřebným k utáhnutí dramatického finále, kde se leptají končetíny a vybuchují hlavy na kousíčky. Takhle nestvůra vyzařuje dojem hmatatelnosti, a tím v důsledku umocňuje svůj vliv na naše žaludeční šťávy (nicméně divákovi tvrdšího ražení může její finální zjev připadat komický, nepodřídí-li se předchozímu dramatickému plánu). Kromě nezapomenutelného hororu je snímek též poťouchlým mrknutím na fanoušky scifi, kterým schladí tužby po teleportaci: ostatně, kdyby v kosmu létal hmyz, kdoví, jak moc by se jim galaktičtí hrdinové proměnili. David Cronenberg tak na sebe může být pyšný: narozdíl od vynálezu profesora Brundla se jeho film naštěstí s žádnými mouchami nepotýká.

    • 26.1.2009  18:38
    Mumie (1999)
    ****

    Přes 3 000 let se rozkládal v balzamovaném stavu, než byl konečně probuzen. Dobrodruh Rick, knihovnice Evelyn a mamonářský brácha Jonathan v boji proti nepříteli, který zasazuje morové rány bez mrknutí oka jednu za druhou. Filmových mumií bylo na plátna kin přivedeno velké množství, hodně si z tohoto koláče ukousla produkční společnost Universal. Stephen Sommers si zkusil oživit vzpomínky tímto lehkou rukou natočeným, na béčkové aranžmá hrdým snímkem, který sice nevypadá přímo spektakulárně, ale vynahrazuje to příhodným humorem, sympatickou trojicí hlavních představitelů (i s působivým Arnoldem Voosloem) a rychlým tempem. Tenhle film nám ukázal, že když už doktor Jones zrovna nemá na čem dělat, příčinlivý O´Connel ho alespoň zčásti dokáže nahradit. Na Mumii se snad časem usadí prach starých filmových archivů, ale dokud jeho speciální efekty nezkornatí a nenajde se lepší cesta k oživení starých příběhů, i přes své nenáročné ambice u příznivců nezapadne.

    • 24.1.2009  22:39

    Poslali ho do Říše mrtvých jednou, pošlou ho tam znovu. Král Škorpion zatíná klepeta, pygmejové rozpoutávají rej a akce na záchranu světa je znovu v plném proudu. "Ale ne, zase tihle chlápci!" Na Mumii se vrací je patrno hned několik věcí: navýšený rozpočet, tím pádem rozmanitější i bohatší (ne nutně kvalitnější) triky, lepší akce i celková režie. Sommers se přitom nezbavuje ani lehce zaprášené story o výpravě do srdce pouště Ahm Shere, záchraně i pomstě a nechybí i poctivá digitální armáda nemrtvých. I humor je stále přítomen, byť tentokrát Mumie na své cestě občas zvážní (dočasná smrt Evelyn, únos syna Alexe), naštěstí to ze vzduchu kryje kormorán Izzy. Přesto spíš raději dávám přednost prvnímu dílu, už jen pro jeho žánrovou čistotu, která je zde občas mísena těžkopádnými vsuvkami o minulosti postav.

    • 6.8.2009  10:08

    Milovat jej bylo stejně zábavné jako ho nenávidět - a bavit publikum se stalo jeho metou nejvyšší. Miloš Forman o neuvěřitelném životě geniálního mystifikátora, pro nějž i smrt byla jen další z iluzí. O některých lidech se říká, že se vtipu smějí třikrát: když se jim poví, když se jim vysvětlí, a když ho pak pochopí. Podobně to bylo se mnou při sledování Muže na Měsíci. Nejprve jsem si říkal, že pevná Formanova ruka nečekaně uklouzla na přespříliš fabulovaném příběhu se spoustou nevěrohodností a smyšlenek. Pak, jak příběh pokračoval, jsem začal obdivovat zvolenou vypravěčskou formu a ocenil promyšlenou propojenost příliš "odvážné" story. A pak jsem se dočetl, že to všechno je pravda! Snad jsem to měl tušit, vždyť dokonce i Jim Carrey byl nad očekávání "jiný" než obvykle a z jeho výkonu a komických reliéfů byla nečekaně cítit jakási víra v činěné, Kaufmanova nezvyklá vážnost v legraci tvořené ze samé hlouby nitra a aura neobvyklého, tajnosnubného člověka, pro kterého jedna a jedna nebyly vždycky pouze "dvě". Když si tvůrci dělali průzkum o Andym, jakým stylem jej vlastně uchopit, došli prý k pochopení nemožnosti své snahy, neboť pravý člověk pod iniciály A. K. vlastně ani neexistoval. Ale díky unikátnímu a upřímnému přístupu k látce jsem nakonec z konečného filmu s každou přibývající minutou začal svébytnému baviči čím dál více rozumět a obdivovat jej (aniž by mě jeho konání nepřestalo konstantně udivovat). Formanovi se navíc povedl majstrštyk v podobě mnohoznačného vyústění (napadají mne hned tři vrstvy výkladu, jedna lákavější a fantastičtější než druhá). Je mi jasné, že jsem posloužil jako vzorek cílové skupiny těch, co o Andym Kaufmanovi (natož o jeho zběsilém alter-egu) nikdy neslyšeli a všechny použité chytáky na mě tedy stoprocentně fungovaly. Stejně si ale nevybavuji žádný jiný životopisný snímek, jehož opracovaný materiál by během svého promítání tolik působil jako laskavě zapůjčený z jiného světa. Ovšemže je to skvělá zpráva - vždyť výjímeční lidé si zaslouží výjimečné filmy. Do you believe in man on the moon?

    • 17.7.2010  02:42
    Městečko Twin Peaks (TV seriál) (1990)
    *****

    Na první pohled je to městečko jako každé jiné. Jenže i když se hladina dobré horké kávy třpytí lesklými odrazky okolních světů, v hloubce se skrývá jen neprostupná čerň, dokud se až do dna s hořkým dozvukem na patře nedopije. A kdo jednou okusí, toho již tančící trpaslík neopustí. Twin Peaks se stal v době svého uvedení seriálovým milníkem, který i dvacet let od svého uvedení nenachází na svém poli konkurenci. Je dráždivý, líbezný, všeobjímající, rafinovaný. Je dokladem naprosté mistrovské soustředěnosti každého jednotlivého režiséra, který na něm pracoval. Každá každičká scéna je natolik zajímavě uvozena, že nelze jinak než se všemu omámeně poddat. Je podvratným dílem Marka Frosta a Davida Lynche, menším zplozencem pekel, který mění barvy jako světla na semaforech a kde se dá najít vše, co život zná a nabízí. A hlavně, sovy opravdu nebyly tím, čím se zdály být. Asi nejlepším na celém Twin Peaks je jeho schopnost stát nad scénou, při ní, pod ní, s ní a zároveň hluboce v ní. Je to použité vnímání, které celé vyprávění se smrtelnou vážností odlehčuje, aniž by se byť jen na jediný okamžik sobě vzepřelo a tím zaniklo (to by byla tragédie - ktérá se nekonala v žádné z nespočtu scén celých dvou sérií). Například takový kýč. Romanticky teskná muzika hraje, milenci si špitají důležité vzkazky lásky a dávají si mocné polibky. Již od počátku je každý jednotlivý rys zdůrazněn a dovoluje tím divákovi vystoupit ze scény, zarověn je ovšem hlubokým, vážným, a opravdovým procítěním zas strháván zpět do nekonečné hloubky známých lidských vášní, strachů a bolů, avšak již obohacený o zkušenost zbožštělého pozorovatele s pocitem, že to on je ten hráč, který zná karty ostatních a podle toho tuhle hru hraje. Ale jaký to omyl, kdo si to s kým zahrává. Pod povrchem Twin Peaks to hřmí běsy, které se nedají vyslovit, ale podobně jako tušíme, že ve tmě bývá cosi skryto, je nám tímto umožněno vidět mnohem víc. Twin Peaks je mnohovrstevnatý a v každém ohledu precizní. Náchází vzácnou rovnovážnost, kdy každá temnota a šílenství zla je kompenzována vlídnou tváří a nezdolnou odhodlaností dobra, přičemž se navzájem pohltí a uvnitř sebe svádí líté boje, z nichž teprve se rodí skutečný člověk a jeho nevratné činy. Je rozbořením klasického přístupu k nekonečnému seriálovému pragmatismu a při těch všech snech, viděních, halucinacích a mimosmyslových vjemech až děsivě opravdový. Je úspěšným pokusem probádání jinak neviděných stránek lidské duše, až se vkrádá pocit, že je o nás samotných. A přesto přese všechno díky autorskému tónování milosrdně pohodový a neskonale příjemný. Není třeba pronikat příliš do tenat, které si pro nás tvůrci přichystali, neboť tam se koná jen nekonečné zmatení, jak už to v černém wigwamu tak nějak chodí. Stačí jen plout na nastavených vlnách a nechat smysly, ať se samy naladí. A pokud se tento komentář zdá jen jako nesmyslné blábolení o díle, které není možné (a vlasně ani nijak nutné) racionálně vyložit, pak vězte, že ani pouzí návštěvnící městečka Twin Peaks nemusí být těmi, kým se zdají být. O polenech nemluvě.

    • 28.10.2009  11:22
    Na dostřel (1993)
    ***

    Bruce Willis (opět) zdeptaným poldou, který si svůj příděl munice vystřílí na nebezpečných vodních tocích v thrilleru, který sice šlape vodu, ale neutopí se. Film nepříliš úspěšného režiséra Rowdy Herringtona, který startuje slibnou honičkou, sériovým vrahem, tragickou sebevraždou, panáky alkoholu a novou parťačkou, je veskrze příjemný a rychle ubíhající, nikoliv však ideální. Scenárista zjevně studoval modelové situace, jak diváka zaujmout a vtáhnout do děje, ačkoliv je mu možno kritizovat pramalou snahu znevšednit běžné policajtské situace více než jenom zasazením do prostředí vodních hlídek. Nelze si nepovšimnout, že celý scénář se prakticky odehrává v takřka jednotném stereotypním rytmu, v němž to navenek hýří emocemi, všichni se hned objímají, hned hádají, a celé scénky takto vrstvené na sebe pak jen dokládají dvoudimenzionalitu a plochost snímku, kterou naštěstí usměrňuje sympatická herecká účast (místy herecké výkony) Bruce Willise a S. J. Parker. Zvláštní pozornost si pak zaslouží závěr filmu, kde jsou patrné dvě věci: jednak tvůrci bezradně splácali na talíř divákovi rozuzlení, které se díky upovídaným odhalením a hned trojími příchody klíčových figur přelévá do nechtěné parodie, a druhak - na shovívavější strunu - tím v logickém celku (dosti klopotně, ale přece) dokáže příběhovou strukturu zacelit k uspokojivému a přijatelnému konci. U Na dostřel je vidět, že postprodukce do výsledné podoby asi občas promluvila a při bližším pozorování bych při troše snahy našel použité střihačské nůžky, ale jestli díky tomu drží film pohromadě tím víc, pak to bude v pořádku. A když seznám, že to k nejlepším filmů Bruce Willise má hodně daleko, pak taky dodám, že ani jeho průměrným snímkům se nemusím nikterak vyhýbat.

    • 17.5.2009  22:03
    Natěrač (TV film) (2008)
    **

    Jan Budař můzou políbeným natěračem matlá svůj herecký part v t(h)eatrální adaptaci pod taktovkou Jaroslava Brabce. Filmy natočené dle divadelní předlohy se špatně komentují, protože pokud je dobrý děj a jeho průběh, téměř vždy se dají zásluhy připsat na vrub originálu, což i vyplývá z logiky věci (proč by taky se adaptovala špatně napsaná hra, že). A tak u filmové verze zbývá zhodnotit, jak se tvůrci popasovali s divadelností předlohy (obstojně, leč nenápaditě), jaké bylo režiserské vedení scény a herců (dostatečné), a hlavně jací byli herečtí aktéři samotní (povětšinou výborní, ačkoliv ta prkennost tam byla - možná záměrně - často zřetelná), popř. ještě kostýmy, hudba a vybrané prostředí (jediná výraznější změna oproti divadlu).Kdybych měl Natěrače hodnotit jakožto televizní promo k nalákání diváků na statickou, leč přístupnější a adekvátnější divadelní hru, tak uspěl. Jako samostatný televizní snímek má omluvenku pro svůj nelehce adaptovatelný původ, ale kvůli absenci hledištního smíchu v dobré kolektivní náladě je filmový Natěrač neúplný a nedopečený. Žádný zázrak, ale proč si stěžovat, když mou jedinnou povinností bylo jen být pohodlně uveleben do křesel a tiše sledovat? ¤ Mému pozadí určitě žádná újma nenastala. ¤

    • 13.1.2009  18:58

    Komunismus se lepí na paty - nejen pánům Svěrákovi a Smoljakovi, vlastně tentokrát spíše Kydalovi a Rybníkovi. Malá sonda do života divadelníků z radosti z doby, kde tam, když se socialistické sani uřízne hlava, okamžitě vyrostou dvě zbrusu nové. Divadlo Járy (da-a) Cimrmana se v průběhu komunistické éry postupně stalo novodobým českým kulturním fenoménem, kterému nic ze svého lesku neubrala ani doba nynější. A právě tehdy, na sklonku té rudější z našich historických etap, si Svěrák se Smoljakem konečně mohli dovolit ukázat, s jakými obstrukcemi a ideovými omezeními se po celou tehdejší existenci museli herci i autoři divadla denodeně potýkat. A jako takový je dobré výsledný film brát, nejen proto, že v průběhu filmu nepadne o Cimrmanovi záměrně ani slovíčko. Snímku nechybí chytrý scénář, který myslí i na úsměvné detaily ze života (vyprávění příhod v šatně), navíc jsou výkony herců uvolněné a civilní (vždyť koneckonců hrají sami sebe), a divákovo vědomí je tak dokonale uzpůsobeno iluzi, že jsme vlastně dalšími členy souboru, které muže pan režisér bez obav vzít mezi sebe. Což mne mimochodem jako příznivce cimrmanových her ohromně těší. Co trochu škodí, je nedokončení některých nakouslých témat a diskusí, např. režisérova role má být demokratická či absolutní, úmrtí ve skupině aj. V celku působí Nejistá sezóna jako lehká, nenucená výpověď o době, se kterou se pánové, stejně jako Jára Cimrman svou hrou Vizionář, pomalu loučí. A zatímco tehdy si mohli lidé jedině zoufat, tentokrát se blížily časy, kdy žádná sezóna už díkybohu nemohla být politicky "nejistá".

    • 12.1.2009  14:19

    Patří k naprostým špičkám svých oborů, ale zákon je na straně jen jednoho z nich. Stojí proti sobě, ale mají mnoho společného. Robert de Niro a Al Pacino v akčním dramatu, který se nebojí ukázat obě strany téže mince. Michael Mann měl v 90. letech ambice zvládnout jakýkoliv žánr v absolutní kvalitě. V Nelítostném souboji se mu podařilo perfektně postihnout světlé i stinné stránky snad nejodlišnějších profesí na světě. V postavě McCauleyho je skryt potenciál nečekaného množství divákových empatií, a de Niro si nenechal ujít příležitost vystavět si svého lupiče přes jeho zranitelnou lidstkou stránku. S Alem Pacinem jsem měl na začátku menší problém, neboť cynického poldu, skrývajícího své boly ležérním výrazem, hraje trochu expresivním způsobem, ale jakmile proniknete do jeho postavy, stává se poručík Hanna plnohotnotným protihráčem bandy neobyčejných zlodějů. Vůbec herecké obsazení je nad očekávání bohaté, dokonce natolik, až zalitujete, kolik prvotřídních herců není vůbec využito na sto procent (mě to obzvlášť mrzí u Natalie Portmanové, Dennise Haysberta a Williama Fichtnera). Řemeslně se jedná o vybroušený skvost, akčních scén není mnoho, ale jsou reálné, detailní a promyšlené. Jen trochu zamrzí, že scénář občas svým postavám nápadně nahrává a posouvá je tak dějem kupředu. Na každý pád, pokud hledáte drama, kde civilnost a akce si nemusí vzájemně ustupovat, pak vězte, že Nelitostný souboj je poměrně vzácným artiklem amerického filmu.

    • 29.6.2011  11:36

    Lidské podvědomí je mrcha a Freddy Krueger taky. Svět vyburcované fantazie krmí netvorovy břity a Freudovo hájemství se ohýbá jeho vůlí. Spánek v Elm Street zabíjí. Když Wes Craven zabředl své tvůrčí tesáky do prostředí tak tajemného a nestabilního, jako je mysl člověka v bezbranném stavu REM spánku, zanechal po sobě stopu unikátního a ojedinělého příbuzného žánru slasher, který je výjimečně bizarní a vynalézavý a dokáže být díky své halucinační podstatě až zákeřně strašidelný. Mimo jiné je také vynálezcem pojmu "sympatický teenagerský hrdina jednající statečně a logicky", přičemž jakoukoliv nesrovnalost si nechává jen do snového světa, kde stejně platí jiná pravidla. Divák tak zprvu netuší, kdo má zrovna navrch a čí sen se teď komu zdá, což jen umocňuje pocit ztracenosti a bezmoci, který Heather ovládá. Je ale třeba říct, že Freddy v prvním z dlouhé řádky dílů není ten nahláškovaný a masakrózní vychutnávač svých obětí, je takový, jaký podle Cravena vždy měl být - cílevědomý, škádlivý, před ničím se nezastavivší zabiják s upřímnou snahou dokonat dílo své pomsty bez zbytečných cárů masa navíc. To snímku propůjčuje nádech syrovosti a přímosti, způsobené mimo jiné i skrovným rozpočtem, který tvůrce nutil nasadit tón hned v prvních minutách a cestou moc neodbočovat, protože hluchá místa by premisu rozmočila k poloviční působivosti. Klíčovou složkou je ústřední melodie Ch. Bernsteina, která přimo zosobňuje podstatu snu se všemi pastmi a zákoutími, které neradno navštívit. Noční můra v Elm Street je hororem o člověku - jedinému nepříteli, kterému nikdo z nás nemůže ani ve snu utéci.

    • 17.11.2008  23:04
    Občan Havel (2007)
    ****

    Je zvláštní, jakou mocí vládnou ty dokumenty, ve kterých není slyšitelný komentář, ale jejich střihová skladba je poskládána tak umně, že to o něčem vypovídá. V tomto případě o státnické i lidské stránce bývalého prezidenta ČR. Václav Havel byl, a bezpochyby stále je, velkou osobností novodobých dějin českého státu. Je na něj vzhlíženo jako na bojovníka proti totalitnímu režimu, symbol demokracie, který se nebojí za svou pravdu postavit, přitom dokáže s dostatečnou určitostí analyzovat situace, na které je potřeba ve stále medializovanějším světe správně reagovat. Občan Havel je unikátní dokumentární dílko o muži, který si je vědom svých chyb, který má mnoho odpůrců (ale i mnoho příznivců), a který, ač se nám to líbí či ne, je navěky spjat s dobou, kdy demokracie byla pojmem, i s časy, kdy žít v iluzi by pro mnohé bylo příjemnější.

    • 28.12.2011  20:46

    Právnická profese jako kolbiště, kde se snadno ztrácí nadšení i ideály, a kde mrchy obírají mršiny s gustem a bez skrupulí. Zkoušku charakteru v režii Patty Hewisové ustojí jen jí podobní. Seriál Damages (šílený český ekvivalent mi prsty odmítají nadatlovat) dobře vysledoval funkční trendy nové seriálové vlny a příjemně, po svém a s invencí předvádí realisticky působící, vážně podaný a pevně usazený příběh rozvíjející se ve dvou časových rovinách. V jedné nadějná právnička koná první nesmělé kroky v renomované firmě právní extratřídy, v druhé je obviněna z vraždy a s mrtvolnou prázdnotou v očích dokládá ztrátu veškerých iluzí. Dopátrat se pravých příčin je případ pro diváka jako dělaný, přičemž o nečekané zvraty, osobní dramata, podlé úskoky i krev a slzy žádná nouze není. Příběh má nerušeně soustředěné tempo a neustále inspiruje divákovu fantazii rozvíjet odhalené motivy z "budoucnosti", a přilívá olej do ohně již tak žhavé mimosoudní kauzy s jen zdánlivě typickým obviněným. Velmi lidsky přitom cílí do osobnostních podlaží postav, na jejichž základech staví ohromující klenbu pečlivě zamotaných a protkaných akcí a dějů, které dokáže rozplétat s mimořádnou efektivitou. Posilněn výbornými hereckými výkony (Byrne, Close, ale zejména seriálový matador Željko Ivanek a čestně nečestný Ted Danson) a podpořen silným scénářem přidává plyn až k podlaze, aby jeho závěrečný díl mohl být dobrý - mohl by být i lepší? Damages využívají efektu "clony", ve které se dynamickým způsobem blížíte k očekávanému "bodu zlomu", který funguje, ale už nešokuje, protože je podvodný, nedořečený či obojaký. Například když Ellen odmítne klíčovou nabídku a tu samou pak za vteřinu přijme, ale mezitím se odehraje kus velice zásadního děje. Těmito rafinovanostmi se má vyprávět lepší příběh, ale právě zde vítězí scenáristův pragmatismus před pravdivostí a zabraňuje seriálu získat větší dávku ovací. Navíc se touto metodou odhaluje, že ne vše řečené je v seriálu nezbytné a celková plynulost tím trpí (zejména linie s Tomovým dilema, zda zůstat či odejít, zabírající plochu celého dílu, žádnou pointu neprezentující). Zbytek seriálu je však vskutku povedený a nic mi nemůže zabránit těšit se z dalších sérií. 1. ŘADA: 80% -------------------------------- Druhá série vyměnila chamtivého člověka za chamtivou bestii s nedozírnými možnostmi a osobní tragédie rozpadu za neosobní energetický konglomerát s potřebou spekulovat s cenami pomocí majoritních podílů jak dělaných k vydírání zasíťované veřejnosti. Patty Hewes tedy bere právo na fair play byznys na svá bedra a odhaluje pěkné hnusy, i když jí samotné teče máslo po hlavě, tající díky mstivé Ellen Pageové. Tímto se vyrovnává dluh otevřeného konce minulé sezóny, dále se větví a zračí schopnost scenáristů zápletky předčasně neopouštět, když ještě mají co říct. I tentokrát se hraje na více úrovních, přičemž ta osobní je poháněna nejednoznačným Williamem Hurtem a vršícími problémy s manželem a synem dravé advokátky. Znovu platí, že na soudní pře při všech intrikách a tajných machinacích vlastně ani nedojde a vše se vyřeší za zavřenými dveřmi, což trošku ubírá na dramatičnosti. Narozdíl od první řady se tady ale naštěstí hraje s otevřenějšími kartami a jekékoliv náhledy do budoucnosti neslouží k matení obecenstva, nýbrž k posílení jeho apetitu se stále maličko pofidérním řešením. Jak Closeová, tak Byrneová se vidno ve svých postavách uvelebili a jejich vzájemné jiskření s podtóny mnohotvarých přetvářek koření stejně slušnou zápletku jako v prvním roce. Nelze se však stále zbavit pocitu, že by tvůrci mohli jít v některých věcech dále - závěry udělat fatálnější - a jiné, např. propojování budoucnosti s přítomností, zbavit nadbytečných point. Co se ale velmi cení, je inteligence a smělost, se kterými nám odhalují spletité společenské džungle současnosti- a dávají vědět, že i ti mocní se jednou musí nutně spálit: když už ne o zákon a pořádek , tak o své vlastní plameny, které rozdmýchali v touze vlastnit a ovládat a nedokáží jim ustoupit. 2. ŘADA: 80%

    • 30.7.2009  11:09
    Pingpong (2006)
    ***

    Pinpongový míček se po ostrém úderu buď odrazí a vrátí energicky zpět, nebo zapadne ve vysokých travách a ztracen se více nevrátí. Teenager Paul byl ostře udeřen. Kampak asi doletí? Pinpong je osobní drama trápeného dorostence, který se jej snaží vstřebat v zaběhnutém koloritu fungující rodiny příbuzných. Nejprve se jedná jen o změnu prostředí a uvyknutí si na odlišný styl života, ale posléze se do hry vmíchají city k strýcově ženě, což zamíchá kartami a vychýlí postavy ze své obvyklé soukromé "oběžné dráhy". Režisér se nikterak nesnaží tlačit na pilu, jeho doménou jsou dlouhé, bezestřižné záběry, které se snaží podchytit letní únavu parných dní a chladivých procházek blízkým lesem, do záběrů často vlítnuvší hmyz nás přesvědčuje o pozemskosti a uzemněnosti vyprávění. Herecké výkony jsou natolik podřízené tomuto přání, že snažná civilnost jejich projevu se až přelévá do mírné stylizovanosti, jakési "hry na život", kde se může stát cokoliv. Navzdory tomu se na konci vyprávění nedaří navázat pocit, že jsme sledovali něco víc, něž jen prchavou etudu v životě poznamenaného chlapce, který si stejně sbalí věci a půjde dál. Žádanou intimitu díla se tak daří navázat spíše v jednotlivých scénách než v samotném celku, z nějž pučí jen onen mírně erotický a zásadní akt vroucnosti, který se prostě stane, než aby byl (před i po) nějak výrazněji komentován (tedy alespoň navenek). Pinpong se snaží postihnout vypořádání se s životními mezičasy, aby se posléze vlny uklidnily a lidé, ať již zatvrzelí či pozměnění, žili zase dál. A proto je jen dobře, že tento příběh končí v místě, kde již není o čem vyprávět... a vydá zvuk jako ten bzučící neřád, který si poletuje, občas se zastaví, ale létat nepřestává.

    • 27.11.2008  12:47

    Kterak tajemný cizinec, mířící do Austrálie, zakotvil v prohnilém westernovém městečku a jal se konat pořádek. Kdo ví, jak moc mě tyto komedie z Divokého Západu ještě překvapí. Kulisy, v nichž by se dalo rozehrát slušné pistolnické dráma tentokrát slouží jako dokonalé místo pro nekomplikovaný, ale mnohdy chytrý humor, ve kterém se mísí slovní, fyzické i satirické výpady nikdy neminuvšího Jamese Garnera a jeho věrného sidekicka Jacka Elama. Některé scény jsou pojaty v "cartoon" stylu, jiné lehce parodují ustálená westernová klišé. Protože mě film zastihl s nekrytými zády, užil jsem si ho o to víc. Doporučuji nejen těm, kteří jsou unaveni z věčně vážných tváří pistolníků.

    • 10.6.2011  11:16
    Policejní odznak (TV seriál) (2002)
    *****

    O původu druhu lidské chamtivosti, chtíče a falešné morálky, ale také odvaze, cti a hodnotě přátelství. Vlastnosti policejním odznakem chráněné pro různé typy různých poldů nebo dohromady v jednom nebezpečném spletnenci zvaném Vic Mackey. ---------- Svět policejní práce nikdy nebyl komplikovanější. A nejednoznačnější. V momentě, kdy armády gangů zaplivaných čtvrtí žhavé americké metropole útočí kvérem, drogami a prostitucí, kdy zločin prorůstá do lokálních politických sfér a kde právo má jen omezený dosah účinnosti, dává nám The Shield průraznou představu člověka, schopného se o problémy za naším "bezpečným" prahem účinně a rázně postarat. Jaký by takový člověk ale měl být? Slavný scenárista Shawn Ryan si odpovídá: neohrožený, do akce jako dělaný, povahou přímo buldočí, přitom ochranářský pro lidi na nichž mu záleží, se smyslem pro víru ve svůj tým. Jednaje se spodinou (která, jak ukazuje druhá linie seriálu, pohybující se v zakletém kruhu nelegálních kšeftů a násilí stává se ochromenou drsnými zákony vlastní džungle) však nemůže být charakteru čistého, nezkaleného ni upřímného. Brodí se svinstvem a stává se svinstvem, při snaze vymezit hranici mezi námi a "těmi venku" uzavírá smlouvy s ďábly a byl by v tom čert, aby si ze všeho nevzal víc než jen tenkou výplatní listinu a permanentku na krchov .Je chytrou, mazanou a prudce efektivní nápodobou lůzy, kterou stíhá. Seriál zachycuje dobrovolný sestup z žebříčku diváckých hodnot hrdinů a vzorů už od pilotního dílu, aby nám dal ihned najevo, co je Vic Mackey doopravdy zač. A přeci mu nelze nefandit - má ráznou vyřídilku, jeho akce bývají úspěšné a z kontextu je cítit, že on i jeho tým mají moc zachránit spoustu životů. Črtají se tu skicy komplexních osobností, z nichž se každá vyvine jak jí náleží bez sebemenšího náznaku archetypálního zjednodušení. Díky tomu nám na postavách opravdu záleží a bereme a chápeme postoj každé z ních. Charaktery se ve svých činech opakovaně ovlivňují a díky brilantnosti scénáře zamezujícím vziku slabých dílů nikdy nevyjdeme z eskalujícího tempa a napětí. I když má Policejní odznak na začátku silnou epizodickou úroveň, nosný centrální příběh nikdy nezapomene obalovat páteř seriálu a s nástupem detektiva z vnitřního oddělení ve výrazném podání Foresta Whitakera přijde chvíle, kdy jsme jí zcela pohlceni a události naberou konec strmým spádem, kde zlo zplodí strašně zrůdné zlo a na povrch vyplavou hříchy minulosti s až nečekanou razancí. A právě v těchto chvílích si divák uvědomí, že není mnoho lepších seriálu než právě The Shield - takových, co vás nechají na pochybách o vaší vlastní morálce a s otázkou cest z vlastních problémů v nějak nastaveném systému, kde odchod se ctí a s hlavou vztyčenou nemusí být ničím než jen zborceným snem a marným přáním . 1. Série: 80% * 2. Série: 80% * 3. Série: 100% * 4. Série: 100% * 5. Série: 90% * 6. Série: 90% * 7. Série: 100% .

    • 31.3.2009  12:07
    Proč bychom se netopili (TV seriál) (2009)
    ***

    "Tak nějak málo tančí, zpívaj', brečí, líbaj', marně si hledaj' tep - jsou prý dospělí... Inu, s českými seriály se to má tak, že časy jsou zlé. Nechci tady kritizovat poměry, které byly nastoleny po úspěchu pout Rodinných, ale stačí jen říct, že bohužel málokterý seriálový skokan se odhodlá přeskočit takto nabídnutý recept snadného výdělku a vysoké sledovanosti. A proto zákonitě každý, který se na tuhle náročnou šlajsnu vydá, upoutá mou pozornost. Petr Nikolaev se rozhodl volně zadaptovat povídkovou knížku Zdeňka Šmída a byť cesta byla místý spíše mokrá než-li suchá, nakonec s relativním úspěchem do cíle dopádloval. I když mají vodáci nezpochybnitelné chyby v základní dramaturgii, dialogy pro svou šustivost sem tam mokvají a dikce některých herců jako by ještě neopustila suchá prkna divadelního jeviště, partě tvůrců stojících za "Proč bychom se netopili" se přesto sluší poděkovat za příjemně strávené chvilky před pondělní obrazovkou, naplněné dobrou náladou a slušnou letní atmosférou. Ono totiž i přes všechny nedostatky se Nikolaevovi a spol. podařilo do seriálu dostat nějakou tu celuloidovou chemii, jakési filmové kouzlíčko, které nabídlo nečekaně styčný bod pro jinak nesouvislou vodní show. Snad to bylo kamerou Martina Duby, snad sympatickými herci (mými favority byli Lukáš Vaculík a Tereza Kostková), ale seriál za sebou nakonec zanechal stopu vcelku příjemného průměru.

    • 27.1.2009  18:48

    Patřila do světa, kde prim hrála grácie a noblesa, avšak skutečný život pravidly neoplývá. Audrey Hepburnová objevuje krásu prostého Říma a Gregory Peck z toho těží peníze i lásku. Klasická komedie Williama Wylera otevírá oči nejen princeznám obtěžkaným povinnostmi ke královskému rodu, ale také těm z nás, kteří občas závidíme oněm "vybraným" život v luxusu a přepychu, abychom zjistili, čím vším je toto privilegium vykoupeno. Závěr snímku, který se obejde téměř beze slov, tak v sobě skrývá nečekanou sílu smutku i radosti pro charaktery, kterým bylo dovoleno se poznat a zamilovat, ale které od sebe dělí více než jen rozdíl společenských tříd. Svižně natočená romantická komedie, která přesně ví, kdy a jak je třeba hrát na ty správné struny, je však bytostně spjata se svou dobou, kdy jedině tehdy bylo možné díky umírněnému mediálnímu toku nepoznat na ulici celebritu z jiného světa a panu Vyvolenému umožněno prožít s ní osudový den. Prázdniny v Říme tímto zanechávají příjemnou vzpomínku na jinak napjatou dobu, která možná i díky oběti princezny Anny vyústila v lepší časy. Pokud i toto patří k poselství, které snímek zanechává, pak nemohlo být sděleno něžněji a procítěněji, než tak zvládl režisér Wyler. A to je možná i součást kouzla, proč film, navzdory svému věku, vůbec nestárne... některé city, stejně jako slzy nebo křehký pohled Audrey Hepburnové, jsou prostě nadčasové.

    • 20.10.2008  17:00

    V mezinárodním expresu vypukla virová nákaza. Doktor Chamberlain dělá co může, aby lidé přestali umírat. Plukovník Mackenzie taky jedno řešení našel: přejezd Cassandra. Jako malý kluk jsem tento film přímo zbožňoval, nikdy jsem si nenechal ujít zejména závěrečnou scénu destrukce mostu, která tehdy v mých dětských očích vypadala jako dokonalé filmařské dílo. Mimoděk jsem tak ve všech předešlých scénách zaznamenával kvalitu obrazu, hereckých výkonů (a povedeného dabingu) a krkolomných situací, jako když se horolezec Navarro (Martin Sheen) snaží dostat do jiné části vlaku po stěně a okenicích jednotlivých kupé. Když jsem se k tomuto filmu po velmi dlouhé době vrátil, o své kvality nepřišel. Pro mě osobní záležitost a jeden z důvodů, proč mám rád film jako takový.

    • 18.12.2008  00:02
    Přátelé (TV seriál) (1994)
    *****

    Základní pravidla: Nikdy neberte Phoebe vážně, nevyčítejte Rossovi jeho těkavou povahu, nedávejte zodpovědné věci na starost Chandlerovi, nechtějte po Joeym vysoce logické myšlení, neflirtujte s Rachel, protože na to nemáte, a už vůbec se nesnažte trumfnout Moniku nějakým sportovním výkonem. Jedině tak z vás všech budou "přátelé". Sitcom jak má být. Někdy si až říkám, jak mohli po deset sezón udržet kvalitu takhle vysoko. Samozřejmě se potom už trošku opakují (což se týká spíše dějových linií o vztazích než vtipů samotných), a nakonec se všechny hlavní postavy vystřídají navzájem, ale to hlavní, humor, jeho kadence a kvalita, zůstávají na konstantně vysoké úrovní, což musím velmi ocenit. Máloco v televizi je tak příjemné, a ještě méně zaručeně spolehlivé. Přátelé jsou zkrátka výjimka, která bavila diváky a zanechala svou stopu. Co jen budu dělat, až jednou skončí i pro mě ...

    • 3.7.2009  18:44
    Relic (1997)
    ***

    Evoluce je potvora. Doslova. Peter Hyams oprášil hrůzy Vetřelcovy a uvedl v život další výplod fantazie Stana Winsona. Je libo návštěva muzea? Relic je ucházející, na některých místech dokonce skvělý horor, mezi jehož hlavní devizy patří rychlý a tajemný úvod, minimum vedlejších linií pro lepší tok příběhu, hutná atmosféra ztemnělé budovy a netvor, který obětem obnažuje mozkové závity. Jmenuje se Kothoga a je tím nejlepším, co film nabízí a co stojí za zapamatování. Jeho tvůrce, který má na svědomí i terminátory, predátory, satany a dinosaury, opět nemeškal a na desingu ústředního padoucha si dal záležet. Však si jej film také střeží jako oko v hlavě, a svou plnou pozornost si vyžádá až dobře od půlky stopáže. Koncepce jeho původu, motivu, způsobu zabíjení a do praxe převedený přemutovaný vzhled opravdu dodávají filmu nádech jedinečnosti. Bohužel, od opravdového úspěchu Relic dělí práce režiséra. Hyams, jako by si nevěřil v kompozici napínavých a akčních scén, raději mnoho z nich halí do hustě černé tmy, nechává probleskovat světla baterek a raději buduje atmosféru, než aby udělal krok dopředu a divákům tu hrůzu opravdu zprostředkoval. Proto mě až překvapila výborně natočená pasáž paniky, která propukla při prvním netvorově útoku - hosté po sobě šlapou, shazují ze schodů a vyráží si dech i s výtrysky krve - což je, spolu se závěrem, jediné místo, kde lze Hyamsovu práci skutečně ocenit. Ve výsledku je tak Relic doporučeníhodný titul, který ale měl na víc, než nakonec předvedl, a tak i zde platí, že jen ten, kdo čeká méně, může dostat více. Na tří hvězdičky si ale vystačí každopádně.

    • 30.1.2009  15:15
    RoboCop (1987)
    ****

    Přátelé mu říkají Murphy, nepřátelé zase "Robocop". Kovový policajt s lidskou duší bojuje proti mravní špíně Detroitu i čtvrtému přikázání OCP. Oni si mysleli, že jej ovládnou a zničí, oni teď půjdou s ním - mrtví nebo živí. Ač to může znít neuvěřitelně, v jakési encyklopedii jsem se dočetl, že Robocop je komedie se sci-fi prvky. Jakkoli je černý humor ve snimku přítomen (ED - 209 umí zabít na sto způsobů, ale nesejde po schodech, o satiricky pojatých reklamách nemluvě), myslím, že nezakryjí tragickou stránku příběhu o zdevastováném životu jednoho policajta, který teď musí baštit stravu chutnající jako kašička (zase ten humor). Paul Verhoeven nasadil i tvrdší kalibr brutálních scén, z nichž nejméně dvě se památně vryjí do divákovy paměti, ať už v odporu, nebo zvráceném diváckém nadšení (podle naturelu * ale ten Emil si to zasloužil* ). Robocop také ukazuje na určité lidi vládnoucí výkonnou mocí, kteří, pod záštitou ušlechtilých cílů, nikdy neopomenou na pravidlo determinující jejich odpovědnost za případné zločiny, a kdokoli, kdo se vzepře, je "programem" donucen svíjet se v akutních bolestech. První Robocop tedy zacílil přesně do černého: mušku měl dobrou a zaměření nerozhozené. Škoda, že byl v sérii jediný.

    • 31.5.2009  22:04

    Dle románu pro ženy vzniknuvší film pro muže - nebo je tomu naopak? Hrátky s opačným pohlavím jen s rizikovým pojištěním, to je, oč tu běží. Michal Viewegh mě opět překvapil. Tentokrát v tandemu s Filipem Renčem, který látce o mírně zhýralé dvacítce Lauře na lovu chlapáků porozuměl a vykreslil její milostná dobrodružství s dostatečným (a potřebným) nadhledem. Viewegh se nebál napsat scénář sám a zaručil, že jakákoliv nitka nebude roztřepena natolik, aby ji režisér se svými herci nemohli v klidu vyžehlit. Takový je vlastně celý film: vyžehlený, někdy mírně anekdotní, s typicky žánrovou zkratkou, silnými charaktery (Simonu Stašovou, ačkoliv ve filmu nemá hlavní úlohu, si díky její silné osobnosti pamatuji nejvíc), po čase opět zajímavým Markem Vašutem a na konci upřímně zacyklený do komfortní polohy romantického cajdáčku s mašlí a bambulkou. A právě sebeuvědomělým závěrem (kreativec Vašut trefuje hřebík na hlavičku: je to jako v americkém filmu) si to Román pro ženy žehlí u mně; jeho postavy jsou neživotné, vyrobené na míru škádlivému snímku, ale to není nutně na škodu. Byť bych si jeho protagonisty neuměl představit, jak existují v "normálním" světě, v tom filmovém si naštěstí vedou obstojně.

    • 3.5.2009  01:28

    Americká verze britské karikatury francouzského detektiva v podání osvědčeného komika Steva Martina. Zdalipak to vydá na pěkný počas? Nemám zapotřebí naschvál srovnávat nového Růžového pantera s klasikami od Blakea Edwardse, už proto, že ty vznikly za jiných časů, s jiným smyslem pro humor, pro jiné publikum a s jedinečnou hlavní hvězdou těžkého kalibru. Nečekal jsem ani, že by se Shawn Levy pokusil originálu přiblížit a že se naopak bude snažit vyjít vstříc střednímu proudu amerického diváctva. Tím pádem v pořadí již deváté pátrání po nejvzácnějším růžovém kamenu tentokrát ve svých lepších chvilkách připomíná spíše úryvky z Bláznivých střel, zatímco jakákoliv snaha o svázání nové verze s původními filmy (zastupovaná především extrovertním Martinem) se míjí účinkem a není dobře zvládnutá. Nejde o to, že by Steve Martin nebyl dobrým komikem či se nesnažil postavu s chutí pojmout po svém, ale krom legrační mluvy je ve srovnání se Sellersovým podáním tuctový a bez potřebné živelnosti pro rozpoutání opravdové katastrofy. V novém Panterovi se také projevila neschopnost režiséra využít na plátně schopnosti hvězd, které byly k dispozici: Kevin Kline si ještě dokázal poradit se svým Dreyfussem sám, ale Jean Reno se filmem proběhá a proskrývá a prakticky není. A nakonec ani nebyla zapotřebí snaha o moderní pojetí a rychlé kamerové švenky, protože kde není tempo uvnitř, tam ani spolehlivá technika nezabírá. Nemůžu sice říct, že jsem se při promítání občas nebavil a nespeloval h-a-m-b-u-r-g-e-r, ale tyhle lepší scény by samostatně vystříhané udělaly asi větší službu. A to není pochvalné pro jakoukoli komedii, natož pro Růžového pantera.