da-a

Zlo se zrcadlí v každém z nás. A někdy se pohne první. Horor Alexandre Aji se zaobírá lákavým námětem, který si bere tu zdánlivě nejobyčejnější - a jednu z nejužívanějších - věcí ve všedním životě a dává mu netušenou moc kontrovat to, co velmi dobře známe, se světem zkřivených divů za zrcadlem, jehož podstata je matně ezoterická. Bohužel to ve výsledku svazuje režisérovi ruce k vytvoření kýženého napětí, neboť divák, od první chvíle obeznámený s trikem, že nebezpečí příchází pouze a jedině ze zrcadel a jiných lesklých materiálů, dokáže sám sebe připravit a obrnit své nervy, kdykoliv přijdou hrdinové do blízkosti takových předmětů. Aja tohoto vědomí ani nijak nevyužívá k ošálení našich smyslů, zkrátka když je na scéně zrcadlo (a to je často), je na scéně démonická přítomnost. Proto se - chtěl-li příběh rozvíjet - uchýlil k mírně vypečené hororové fintě, kdy divák ani hrdiná sám nezná meze schopností ducha a tyto objevuje až postupně, ve stavu překvapeném, popř. vyděšeném, popř. rozladěném. Jako horor tedy Zrcadla fungují jen na půl plynu, jako parapsychologický thriller s pečlivě načrtlou atmosférou na nádrž plnou. Aja si na jednotlivých (velmi precizních) záběrech dává záležet, příběh začíná odhalovat své tajemné komnaty s akčním závěrem ukrytým za poslední z nich. Naštěstí měl po ruce herce, který této ambici mohl dostát. Kiefer Sutherland (ve vybraných scénách i jeho filmové dětí) drží stojí přítomností dramatickou strukturu filmu pevně v rukách a má zásluhu na několika význačných emocionálních momontech. Navíc je Sutherlandova postava až nečekaně aktivním protagonistou, co jde nebezpečí vstříc s hlavní své pistole nabitou ostrými a díky tomu příběh plyne slušným tempem bez zbytečných záseků. Že jsou pravidla světa "za oponou" plně odhalena až úplně posledním twistujícím záběrem, se pak snáší daleko snadněji. Díky tomu mohou být Zrcadla podařeným a zajímavým příspěvkem do mírně ošoupané kolonky "zaběhlých remaků".

Smrt je mistrovská práce. A profesionálové se cení, i když jsou na nucené dovolené a mají status nežádoucí. Tenhle seriál na obrazovce ale chyběl. Konečně sympatický hrdina, který bere diváka jako sobě rovného a ve svých komentářích ochotně poradí, jak někomu pěkně znepříjemnit život a přežít, což se hodí, až se taky staneme agenty na černou listinu odepsanými. Zkrátka, už způsob prezentace je neobyčejný a uživatelsky přátelský, doplněný o populární finesy s kamerovými filtry a roztříštěnými obrazovkami, ženoucí filmařskou stylařinu k hodně vysoko položené laťce. Poté, co je přístup navolen, nastává rafinovaná hra s dobře vybranými zápletkami, obvykle spočívajícími v úkolu pomoct někomu společensky velmi nízkému při boji s někým hodně vysokým (a obvykle dobře vyzbrojeným). Hlavního hrdinu navíc doplňují tak výrazné vedlejší postavy (skvělí Bruce Campbell a Gabrielle Anwar), že jejich vzájemnou interakci při akci i legraci je radost sledovat. Fakt, že se Burn Notice opírá o reálný svět a nachází v něm hojný materiál k neméně realistickému (ovšemže jinak fiktivnímu) provedení, se ocení zejména ve chvílí, kdy si divák uvědomí, jak inteligentní hru to s ním tvůrci hrají a že pevné základy i menší drobnosti nejsou vůbec banální. Kromě toho je Status: Nežádoucí vtipný i ostrovtipný, rychle ubíhající a přitom elegantní a řemeslně na jedničku zvládnutý. Prakticky jediný důvod, proč nedávám absolutní hodnocení, je podobný jako u naprosto odlišného 30 Rock - a sice jen pouhá rezerva pro případ, že v dalších sériích bude ještě lépe. Věřím, že bude.

Svět je je jen zástěrka a my krysami v bludišti. Muldera a Scullyovou nahradil elitní tým v čele s agentkou Dunhamovou a záhadné jevy hned nabývají na bizardnosti. Našla nová generace milovníků zapeklitých záhad další zlatou žílu? --- Ale nebuďme neféroví. "Fringe" rozhodně není "jenom" Akty X pro čerstvé publikum, ačkoli je potěšitelné, že někdo talentovaný toto místo zaplnil tak kvalitním seriálem, jakým se alespoň po mnou dosledované první sérii rozhodně jeví. Hranice nemožného je hlavně dalším evolučním stupňem na poli rozvíjejících se seriálových dramat Ameriky, které nabyde zvláštního významu, až fenomén Ztracených úplně skončí (respektive jeho epizody, nikoli nabytý věhlas - ale o tom jinde). Dílo, o kterém je tu řeč, má výborný základ - a sice scénář. Jednotlivé epizody začínají údernými otvíráky (některe opatrně řadím do zlatého fondu této disciplíny), jimiž diváka nalákají na události následující, které většinou svému příslibu z prvních minut bez problému dostojí. Je to díky výborné stavbě, která zcela dle logiky příběhu vede děj k těm nejzajímavějším událostem daného případu a přitom neopomene na důležitý úkol obohacovat postavy o dostatečnou psychologizaci tak, aby byla na potřebných místech zúročena. Tím může celý seriál začít fungovat ve své vlastní mytologii, ačkoliv jeden může namítat, že zatím je hlavní propojovatel stavu věcí načrtnut jaksi vágně, aby si tvůrci ušetřili práci - alespoň na začátku - s kompletováním do komlexního celku, které bude (musí být) v plánu v následujících řadách. Funkčnost seriálu je ale podmíněna jistou spoluprácí páně divákovou, který by si měl udělat čas a naslouchat radám a tezím profesora Bishopa, neboť jedině jejich přijmutím si může užit seriálu naplno (a tvůrci, až na pár výjimek, svoji fantazii kočírují s dostatečným rozmyslem, čemuž jsem vděčen). V současné podobě vzbuzuje Hranice nemožného vysoká očekávání, podpořená kvalitou debutové sezóny. A vřele doufám, že čtyři hvězdy se nestanou tvůrčí hranicí, pro tu pátou nemožnou...

Četník cizokrajný. Kvalita zhruba na stejné úrovni jako nezapomenutelný originál, s menším úpadkem tempa ve střední části a párem nadbytečných scén. Je to však bohatě kompenzováno nespočtem gagů na neznámé prostředí, ve kterém to četníkovi sluší stejně jako na francouzské Riviéře.

Četník triumfující. Louis de Funès v nejlepší formě a pěkná řádka výbornéch scén s honem na turisty a hlavně s příchodem rtuťovitého uragánu do ospalé přímořské oblasti. Squadra místního četnictva správně střelená a roztomile komická spolu funguje na výbornou a záruka příjemné zábavy je zaručená. Pravděpodobně nejlepší Četník ze všech.

Rodina a peníze nade vše. Lidké životy stranou, bude se přilepšovat rozpočet. Detektivně kriminální film s předními herci jedné z nejplodňejších ér francouzské kinematografie, jehož příběh, obyčejnější, ale dobře provedený a s klidem hlavního kápa rodinného klanu plynoucí, si umí si počkat na zásadní scény (vzájemé přitahování Delonovy postavy s vdanou Mariou a jejich smrtící katarze). Dobře využitá je i synchronizace obou stran příběhu do jednoho celku bez jakéhokoliv nadržování, částečně i proto, že žádná z postav nemá sympatický charakter pro přímý kontakt s divákem. Maličko tu ale chybí citelnější gradování, které by obohatilo celkový pocit z filmu o větší vnější výraznost.

Padnul přímo z Ráje a povstal v nás. Jako nákaza se šíří dotykem a do koho vstoupí, toho existence zaniká. Ale každý děláme chyby a některé oběti se mohou stát osudnými. Bude Denzel Washington démonovým andělem smrti? Filmové pointy jsou ošemetná věc. Mohou příběh vyzdvihnout, dát mu nový smysl a nebo jej taky pěkně zazdít. Kdo by však čekal, že Gregory Hoblit nám jednu pěkně silnou nabídne hned první větou, jíž se snímek představí? A dál už pšt, abych něco neprozradil a nepřišel si pro mě anděl pomsty csfd. Důležité je, že poslední minuty filmu patří mezi ty exkluzivní chvíle, kdy jsem si bájo pomlaskával nad pečlivě propracovanou stavbou plnou na první pohled málo důležitých detailů, které se však při svém odkrytí v pokročilé části filmu stávají velmi ceněné a z logického náhledu hodnotné. Díky tomu mohu Andělu smrti prominout to pomalejší tempo, které sympaticky nechvátá za další odzbrojující senzací a přesto se každou scénou dozvídáme něco nového. Odpustím také průměrně napsané dialogy (i díky Washingtonovi, Sutherlandovi a Goodmanovi), stejně jako poněkud nudný fakt, že náš milý vrchní detektiv je nějak přílíš charakterově běloskvoucí (dokonce ani nekouří, a když pivo, tak americký). V klíčových scénách je film dosti působivý, a daří se i vypracování psychologické (nikterak komplikované, ale funkční) základny pro poslední třetinu, kde se události dávají do pohybu více, než bych si po předchozích detektivně-tajemných pochůzkách pomyslel. Anděl smrti vyluzuje zvuk kvalitní kosy sekající velmi bohatou úrodu. Aby také ne, když opět platí, že... GOOD MOVIES ARE ON OUR SIDE... (yes they are).

Už se tudy proháněla Emmerichova Godzilla a jako na potvoru zrovna nebyla po ruce žádná kamera. Nevadí. Newyorčané si mohou dát repete a své vytrénované hlasivky opět zaměstnat k prasknutí. Lidstvo vs Monstrum, kolo x-té (mimořádně vydařené). A zrovna, když jsem si myslel, že mne už nic nepřekvapí. Zrovna, když jsem se loučil s dalším ze svých úchylných dětských snů, setkat se prostřednictvím filmu s opravdu obrovitou hrůzou, přišel Cloverfield. Přišel nečekán, nevyhlížen, o to více jsem však (podobně jako postavy) trnul, schován za kamerou. Po menším epileptickém šoku při exploraci nabítnutého, značně roztřeseného stylu, simulujícího strach a paniku skutečných lidí a přibližujícím atak neuvěřitelně houževnaté (a hladové) bestie v úchvatných detailech mravenčím, leč (z divákova hlediska) velevýznamným pohledem, jsem objevil úžasně vtahující sílu zvolené sugestivní metody. Není divu, že si tu excelentí práci nechalo ve svých složkách samotné Ministerstvo obrany. Součástí úspěchu je i přesné dávkování. Lesk a bída přeživších, jejich cesta do bezpečí a opět do velmi vratkého, pobořeného mrakodrapu zvícího nebezpečí a především velmi lidský a velmi blízký náhled na věc, absolutně prost jakéhokoli hudebního vstupu, nač taky, když si divák vše potřebné dokreslí ve své momentálně velmi rozskočené hlavě. Scénárista se ani neobtěžuje zatěžovat nás jakoukoli informací, případně rozšiřující vědomí postav do odlehlejších koutů příběhu (nevíme, co se děje s miliony ostatních obyvatel, neznáme původ věci, odkud a jak do města připutovala ani co se uděje "den poté"), protože to ani znát nepotřebujeme, neboť neznalost tentokrát tvůrce omlouvá, když i díky té nás nepřímo děsí a zneklidňují. Jakoby mimochodný komentář, který vede držitel kamery při šplhání do schodů mnohapatrového schodiště, tak krásně shrnuje všechny případné možnosti, jak lze mytologii filmu - tentokrát nepotřebně - rozšířit o vědomí povahy hrozby (přišla z oceánu? zamrzlého ledovce? vesmíru? laboratoře?) Scénáristé na to mají, a mají i odvahu to do filmu nedát, což vede k posilnění vědomí hrůzy, která se odehrává TADY a TEĎ a nicotnosti pár životů v porovnání s celkovým obrazem, který však nikdy nespatříme. Tento postup si, pochopitelně, vybírá svou daň v podobě poněkud přímé, nejen papírově lineární cesty, řídké na počet nějakých znatelných odboček od hlavního úkolu. Absentuje též i nějaké vážnější, externí poselství, připomínka či alegorie v námětu, jakkoli mohu brát celý průběh jako v úvodu naznačenou variaci na teroristický útok 11.9 - jako takové funguje Monstrum právě díky zvolenému postupu jen z poloviny (na to je hlavní padouch přeci jen příliš unifikovaný). Povšimnout si mohu i dialogů, které záměrně nejsou žádné promyšlené skvosty či dokonce hlášky, ale proto poměrně věrně zrcadlí strach a primitivní uvažování v čase nejvyšší nouze a velmi reálně vystihují, co by si asi lidé v podobné situaci doopravdy říkali. A herci, kteří je z úst vypouštějí, nemohli vykonat lepší práci. Monstrum je zážitek, který je originální, překvapivý a po tvůrčí stránce nezopakovatelný (rozhodně bych to neradil), ale to si piště, že se u mě dvd kotouček s jeho obsahem ještě hodněkrát roztočí. Pád civilizace si prožít nechci, pozorovat jej pohodlně z dáli - to jó, to já zas jó.

Netopýr a klaun - jeden má tvář osudem zasmušile ztrápenou, další břitce rozjasněnou. První touží vzít Gotham pod svá ochranná křídla, druhý vykouzlit úsměv v posmrtné křeči tváře jeho obyvatel. Komu z nich se poštěstí zatančit si v měsíčním svitu s ďáblem? Tohle není jen tak obyčejný Batman. Je to Burtonův Batman, což je charakteristika natolik výstižná, že si lze takřka automaticky představit všeobjímající šeď všudypřítomné temnoty obrazu, gotické stavby klenoucí se k bouřlivým nebesům, párou navlhlé postranní úzké uličky poskytující útočiště vandrákům a bezdomovcům a s nebývale zvýšenou koncentrací různých podloudných živlů. Bruce Wayne (přesně padnoucí Michael Keaton) je zde vylíčen jako traumatizovaný mladý muž, který, nemaje na výběr, obléká v nočních hodinách kostým okřídleného savce (bez bradavek!) a při konání noční šichty si bezděky vytváří nové nepřátele, bílé, nazelenalé, šílené. Joker (z Nicholsona nelze spustit oči od začátku po konec) byl jeho arcinepřítel už od prvních komiksů 40. let a je jen přirozené, že se dostal na plátna kin právě při první celovečerní premiéře temného rytíře. Burton s ním správně pracuje v absolutním kontrastu s hlavní postavou, přičemž s každým novým vstupem se Joker stává odvážnějším, pirotesknějším i děsivějším zároveň. Oproti předloze i Nolanovu sequelu pro příští tisíciletí je v tomto Batmanovi jeho minulost zkonkretizovaná - a kdyby jen to: pro potřebu větší dramatičnosti je přímo vklíněn do minulosti Bruce Wayna jako hlavní viník jeho pozdějšího údělu. Tento pro mnohé fanoušky překvapivý tah se však dá vysvětlit i jinými způsoby - už zde vzniká náznak odproštění se od příliš rozmáchlé předlohy ve prospěch vlastí Burtonovy fantazie, byť ješte ne tak volnomyšlenkářsky jako v přímém pokračování. Jinými slovy, vše je urychleno, nahutněno a patřičně zhyperbolizováno, aby to zapadlo do dalšího ze světů, v nichž je vlasatý fantasta Tim králem dodnes. První Batman však není prost chyb. První třetina je trochu nešikovně nasekaná a nepřestavuje žádnou smršt, ale spíš jen prostý sled událostí. Občas se vyskytne prapodivné větvení příběhu (Joker je minimálně podezřelý z masových vražd, přesto mu radní uvěří a povolí uspořádat oslavu), na druhé straně je tu opravdu pozoruhodná péče o detail, o nezastarávajících tricích nemluvě (třeba velmi precizní modely města a vybuchující továrna na konci). Ze všech dílů jsem právě jedničku viděl ponejvícekrát, a zdaleka jsem s ní ještě neskončil. Tu zábavu, kterou přináší burácející, plameny šlehající Batmobil (zde mimochodem zdaleka nejlepší desing celé ságy) při sešlápnutí pedálu nápaditosti až k podlaze, vám žádný, byť sebenablýskanější, Mercedes nabídnout nemůže. Snad kdyby ho řídil Tim Burton.

Tak prázdné, až navýsost osobní. Tak duté, až po okraj naplněné hlubokou lidskostí. TAK trapné, až geniální. Tak odpadní, až čtyří hvězdičky. Steve Carrel je bůh.