da-a

Americká verze britské karikatury francouzského detektiva v podání osvědčeného komika Steva Martina. Zdalipak to vydá na pěkný počas? Nemám zapotřebí naschvál srovnávat nového Růžového pantera s klasikami od Blakea Edwardse, už proto, že ty vznikly za jiných časů, s jiným smyslem pro humor, pro jiné publikum a s jedinečnou hlavní hvězdou těžkého kalibru. Nečekal jsem ani, že by se Shawn Levy pokusil originálu přiblížit a že se naopak bude snažit vyjít vstříc střednímu proudu amerického diváctva. Tím pádem v pořadí již deváté pátrání po nejvzácnějším růžovém kamenu tentokrát ve svých lepších chvilkách připomíná spíše úryvky z Bláznivých střel, zatímco jakákoliv snaha o svázání nové verze s původními filmy (zastupovaná především extrovertním Martinem) se míjí účinkem a není dobře zvládnutá. Nejde o to, že by Steve Martin nebyl dobrým komikem či se nesnažil postavu s chutí pojmout po svém, ale krom legrační mluvy je ve srovnání se Sellersovým podáním tuctový a bez potřebné živelnosti pro rozpoutání opravdové katastrofy. V novém Panterovi se také projevila neschopnost režiséra využít na plátně schopnosti hvězd, které byly k dispozici: Kevin Kline si ještě dokázal poradit se svým Dreyfussem sám, ale Jean Reno se filmem proběhá a proskrývá a prakticky není. A nakonec ani nebyla zapotřebí snaha o moderní pojetí a rychlé kamerové švenky, protože kde není tempo uvnitř, tam ani spolehlivá technika nezabírá. Nemůžu sice říct, že jsem se při promítání občas nebavil a nespeloval h-a-m-b-u-r-g-e-r, ale tyhle lepší scény by samostatně vystříhané udělaly asi větší službu. A to není pochvalné pro jakoukoli komedii, natož pro Růžového pantera.

Měl sílu zbavit vesmír zla a bezpráví, jenže zmizel a lidé se naučili více nehledět na oblohu v naději. Nyní se ve velkém stylu vrací zpět na Zem a to přesně v hodině dvanácté. Lex Luthor má plán a Bryan Singer důkaz, proč svět potřebuje Supermana. V pořadí pátý celovečerní film o Muži z oceli zdaleka neměl tak vřelé přijetí, který je u velikánů jeho typu při premiéře očekávané. Ani já jsem na první shlednutí film nijak nemiloval, připadal mi pomalý, málo efektní a na své velkolepé téma poměrně decentní. Ale hned druhá projekce mi otevřela oči dokořán. Jeví se mi neuvěřitelné, že Singer našel odvahu v roce 2006 natočit Supermana se stejným citem a pokorou, jako by schraňoval starou antikvarijní vzácnost a byl si dobře vědom její ceny. A tak Superman se vrací nemá s Donnerovým originálem společnou jen hudbu a úvodní titulky. Působí to, jako by se těch třicet let nikdy neudálo a pravidla, zavedená ve filmové minulosti, byla stále platná a aktuální. Čili hlavní hrdina je stále bez vážnější charakterové vady, Lex Luthor chce ničit lidské pokolení ihned po snídani a bez kryptonitu si protivníci na modročerveném hrdinovi nic nevezmou. Singer, ačkoli natáčel za velké peníze (které se neprojevují neustále, ale když trik, tak výborný), se nenechal přemoci tíhou vloženého kapitálu a do nového Supermana vložil cit, rozum a komiksovou poetiku, čímž zrenovoval památku posledními snímky docela poničenou. Brandon Routh je důstojným nástupcem Christophera Reeva, Kate Bosworth má charakter a Kevin Spacey je ve vrcholné padoušské formě. Všechno je tak, jak má být - a ještě o něco lepší. Superman se tímto nenavrací do doby lehkosti a nevinnosti, neboť v ní nikdy nepřestal být. Je příjemné, když divák může zjistit totéž i o sobě.

Církevní hodnostáři se bouří, prodej Brownovy knihy strmě stoupá, Hollywood vyčmuchá svou šanci - a divák se nudí. Kdo rozkryje záhadu nafouklé bubliny? Cca první třetina filmu je příšerná. Setmělá Paříž dodává již tak unavené výrobě šedivý nádech a Ron Howard poprvé odkrývá hlubší tvůrčí bezradnost ve vztahu k příliš statické předloze. Ale po první honičce se to trochu zvedá a od uvedení postavy Iana McKellena (ve zdaleka nejlepší formě z celého ansámblu) jsem si zvykl na pravidla hry a od té chvíle je z bývalého hitu Šifry standardní dobrodružština, snad jen mírně špikovaná svým skandalizovaným postojem k historii církve. Těžko soudit, zda a nakolik scénárista Akiva Goldsman odvedl při adaptaci románu dobrou práci či nikoliv (knihu jsem nečetl a ani si nepřečtu), ale jeho konečný produkt je zatížen až otravnou doslovností, popisností a únavným teoretizováním, jen občas rozčísnutý zajímavými Brownovými asociacemi a nápady na církevní konspirace a da Vinchiho zásadní malbu. Howard se sice snaží, aby tuto po hříchu statickou story osvěžil v potřebných pasážích tempovní honičkou, ale tyto v kontextu působí nejen trochu zbytečně, ale i jaksi nevzrušivě a automatizovaně. Zbytek svého umu pak věnoval do převážně nezajímavé kompozice "kecacích" scén, z nichž občas odprýskne kus atmosféry či náznak vzrušení z objevovaného. Neustále jsem měl však pocit, že tvůrci tenhle souboj prohráli, ještě než vlastně začali - Šifra mista Leonarda se z tohoto místa jeví jako příliš přímočará a kladoucí důraz na efekty, které do filmové podoby užitně a dostatečně přenést nejdou. I nadmíru bohaté obsazení funguje jen na bázi figurek na šachovnici s minimem prostoru dodat do svých "pěšců" potřebnou životní jiskru. Nakonec se stalo, že tenhle film je jako ty hádanky, které neustále řeší - na povrchu lákavé, ale trochu odrazující a jakmile je jednou "cracknete", už poněkud vyprázdnělé.

Promiskuitní česká pěvěcká star, rozhádaní manželé a ošklivá dcera, duo důchodkyň tančících valčík, zamilovaní gayové, pubescentní lovkyně vzrušení, jeden jaksi úchyl a jedna velmi sexy průvodkyně na cestě za rozšířením obzorů. Časovaná nálož vybuchne v Itálii! Vztahovou komedií toho času debutanta Jiřího Vejdělka pokračuje fenomén transferů populárního Viewegha do též populárních filmů s přednastaveným zájmem publika, potažmo kritické i divácké veřejnosti. Já téhle vlně prozatím v klidu odolával a od Účastníků si toho přehnaně moc nesliboval. Ćekal jsem dialogově třeba zajímavou, na herecké tváře neskrblící, netradičními lokacemi obdarovanou, leč upovídanou a převážně konverzační podívanou o speciálně poskládané partě různě naladěných cestujících. To, co jsem očekával, jsem také prakticky i dostal, a to v lepším provedení, než jsem myslel. Důvody, proč dávám tomuto filmu velmi nadprůměrné hodnocení, jsou tři. Jednak scénář, který sice trpí rozškatulkováním na jednotlivé peripetie, ale tahle mozaikovitost se k tématu "exotická dovoléná s exoty" hodí a není na škodu. Navíc dialogy vztahově originálně propletených postav jsou dobře napsány a diváka zajímá, jak se věci (navzdory tomu, že se nic dramatického vlastně neděje) budou vyvíjet dál. S tím jdou ruku v ruce herci, kteří překvapují svým bezprostředním podáním a dokáží chtěně zajímavé sestavě dodat opravdovost, aniž by většinou sklouzli k tomu svému seriálovému "hraju, že nehraju". Zejména u Boba Klepla nebo Anny Polívkové potěší vidět je podávat nenucený výkon. Největším překvapením je však Vejdělkova režie, která má svůj styl, občasné působivé kompozice a velmi důležité jednotící pojetí. Co mi chybělo, bylo nesdělené filmové téma, neboť verze se snahou o náhled do povah českých turistů se mi nezdá, už jen proto, že poslepovat tuhle atypickou skvadru muselo dát Vieweghovi pěknou fušku a to není znak pro dokonalý recept na typického našince. Účastníci zájezdu jsou spíš povedenou vztahovou komedií o hledání sebe sama v cizím kraji, kam si každý, ať již v donucení či nechtěně, bere část svého domova a svých trablů a s nozdrami plnými mořského vzduchu se pere se zdomácnělým nitrem. Tahle podané mi to ke štěstí s úspěšným českým kasovním hitem bohatě stačí.

Ten den měl Jarda narozeniny a ten den potřeboval důchodce Jindřich svézt. Ten den obživla noční můra všech taxikářů. Až Viktor Preiss s Janem Dolanským skončí, ještě se uvidí, kdo vlastně bude komu za co platit! Martin Kotík nemá u spousty diváků zrovna nejlepší pověst - jeho debut Pánská jízda je smýkán pomluvami a Vy nám taky, šéfe, provází pověst hanebné celovečerní reklamy. Jeho druhý počin s příhodným názvem Všechno nejlepší!, jsem tak bral jako testovací prostředek pro průzkum terénu. A ano, pověsti nelhaly. Film je plný problémů, od slabounkého scénáře až po nejapnou režii, na kterou to dotáhne každá dobrá televizní produkce ať už veřejnoprávních, nebo komerčních stanic. Pro snímek, profilující se jako celovečerní, je to docela ostuda a taky znak, kam se ubírá směr naší komediální tvorby. Tahle tvůrčí impotence se podepisuje na všem (a toho všeho stejně tolik není), a - což je nejhorší - i na Dolanským s Preissem, jediných potenciálních záchranných brzdách, kteří podávají zplihlé výkony hluboko pod hranicemi svých možností a dokonávají tím dílo zkázy. Film má minimum smysluplných dialogů, zajímavých záběrů, chemie i atmosféry. Jeho postavy jsou nesympatické a rádoby oživující zvraty (jako ten o Jindřichově manželce) zavání na hony dopředu a jsou tímto celé k ničemu. Naštěstí se situace v posledních deseti minutách trochu zvedá a na tvůrcích je alespoň vidět, že věděli, kam chtějí s příběhem dojít, čímž dodali snímku alespoň mírnou dávku smysluplnosti. To nic nemění na tom, že se Kotík zatím profiluje jako český Shawn Levy (Noc v muzeu, Růžový panter), který taktéž potenciálně zajímavé náměty ubíjí svou těžkopádnou neinspirativností. Ale třeba to chce jen čas - třeba se talent pracně vysoustruží a Kotíkova režijní schopnost nakonec propukne naplno. A když ne, tak ten samý čas alespoň zhojí jizvy na mém zraku po filmu zanechané. Ale když to musí být, tak všechno nejlepší.

Před osmi lety se netopýří hrdina loučil se světem filmu ověšen pestrobarevnými pentlemi a důstojností panenky pro všechno. Za asistence Christophera Nolana však nasákl správnou dávku ingoustové temnoty a z proslulé Bat-jeskyně vylétnul snímek, který bude ještě dlouho kroužit v hlavách nejen comicsových fandů. Na začátku stál plán přenest se s Batmanem zpět na začátek, znovu převyprávět tu úchvatnou bajku o netopýrovi, potírajícím zlo ve svém rodném Gothamu, a přitom neztratit ze zřetele alespoň střípky reality, od kterých by se mohly odrazit ryze comicsové scény. To proto je takový důraz dbán na relativně pomalou, ale o to více prokreslenou první část, kdy se seznamujeme s motivy Bruce Wanea, proč, jakožto multimilionář „za vodou“, bude v brzku oblékat černou kápi s elastickým pláštěm v naději, že změní svět. Příchod Batmana do města je korunován obří, nesmírně pěkně nasnímanou honičkou v Batmobilu napříč ulicemi i (!) střechami domů, aby v zápětí byl vypuštěn smrtelný plyn popouštějící uzdu scénáristově fantazii, aniž by se příběhová stavba vytrhla z kořenů. Pro mě osobně velké překvapení post – 2000 tvorby komerčních velkofilmů s tím, že na avizovaného Temného rytíře vzhlížím s nemalým očekáváním.

Chudoby již bylo dosti, teď ať zase jiní postí! Jim Carrey a Téa Leoni jako zhrzenci blýskavého amerického snu objevují známou pravdu, že co si neukradneš sám, to prostě nemáš. Kdybych za každý úsměv vylouděný na mých surových rtech extrémním exotem Jimem dostal pětku, plavu dneska v cinkavých. Tak to bylo, je a nějakou dobu určitě ještě bude, jen doufám, že se příště shledáme v lepším filmu, než jsou Finty Dicka a Jane. Tato nenáročná, jistě ne špatná, ale přesto větší část stopáže poněkud unavená komedie totiž neposkytuje mnou očekávaný ráj nápadů, převleků a zlomyslných podvůdků, k jaké měla námětem nakročeno a jsem si jist, že ústřední dvojice by to v klidu utáhla. Takhle se jejich vzájemná chemie spíše přihřívá, ale jen málokdy se skutečně vybouří (jako např. při Dickovu prvním přepadení či výborné scéně v bance). Jednotlivým scénám právě ony nápady chybí, a samostatná hlavní idea, jakkoli nosná, na to sama vystačit nemůže. Nejlepší tak na snímku je, že pohádku o tom, kterak se usměvavá předměstská rodinka až ke štěstí dopracovala, obrací naruby a díky drobnostem, jako je sprchování před ostřikovačem trávníku nebo krádež zahradního "koberce", lehce vyniká nad průměrnou produkci rodinné zábavy. Možná proto jsem očekával závěrečný, morálku podvracející šťouch, ale ten jsem hledal víceméně marně. V dřívějších Carreyho filmech by to nebývalo problém, a to je také důvod, proč nakonec Finty Dicka a Jane v jeho filmografii vycházejí trochu "nad par", ale žádný vážným handicapem samozřejmě nejsou.

Tak prázdné, až navýsost osobní. Tak duté, až po okraj naplněné hlubokou lidskostí. TAK trapné, až geniální. Tak odpadní, až čtyří hvězdičky. Steve Carrel je bůh.

Nájemní vrahové neznají důchodu, ale čas nezastavíš. Čas je prevít, a toho nepřelstíš lahví od whisky nebo děvkolapnými choutkami. To chce rodinu, řekl si Pierce Brosnan, a když už nemáš svou, musíš si vystačit s něčí jinou. Matador je po delší chvíli zase jednou originálnější nápad, jak oživit vztah viník - nevinný, který se svým provedením hodí spiše pro DVD než do kin, mnohem pozitivněji je pak člověk překvapen, na jaký kvalitní kousek ke svému štěstí narazil. Film má pomalejší tempo, jako by se snažil vychutnat si Julianovo trápení nad samotou a syndromem vyhoření, který je pro lidi v jeho branži něco jako expresní jízdenka na krchov. Pierce Brosnan tu má své obrovské kouzlo, někdejšího elegána Bonda nevidět; tenhle zabiják je nám lidsky bližší, stejně jako Greg Kinnear v roli nenadálého přítele, se kterým se (krom jistých výjimek) spíš ztotožní většina z nás - až na to, že mnozí nemaji tak skvělou manželku, která dokáže potěžkat pořádný kalibr a ještě ho ocenit. Matador nabízí i nečekaný minitwist na konci, který mě ponoukl k myšlence, že mít za kamaráda vyměklého, ale stále stylového killera může být i docela fajn.

A kruh se uzavřel. Anakin vyrostl, naučil se umění Jediů, přišel čas na zradu a život v temnotě. Aby naděje mohla vzplát, musí nejdřív pohasnout... Hvězdné války, to je život milionů filmových fanoušků shrnutý v šesti epizodách, lemujících nejen postupný vývoj filmové technologie, ale i náš, diváků, kteří nemají to srdce brát vesmír jako chladné místo bez života, ale jako prostor osvětlený žhavou stopou laserových mečů, ve svém žáru bojující za tu světlejší ze stran Síly, ať už je tím myšleno cokoliv. Nemyslím si, že by Pomsta Sithů byla dokonalá z hlediska vyprávění příběhu, vlastně ty nalepované scénky občas dost skřípou, ale ona sága (a historie) za tím vším jsou natolik mocné, že až opravdu přijde pád Jediů, v divákovi se cosi pohne. Star Wars vždy byly hlavně pohádkou, a byť odehrávající se před dávnými časy, v předaleké galaxii, jsou nám nyní mnohem blíž, než kdykoliv předtím. Tohle není naivita, nostalgie, či sentimentalita. Je to poslední důkaz kouzelníka Lucase, že film může zanechat velmi silný dojem i přes ta nejjednoduší pravidla. Nač hluboké filmové rozbory a dalekosáhlé alegorie. Ve své složitosti prosté, v patetičnosti opravdu dojemné a v melodramatičnosti skutečně tragické Hvězdné Války tímto naposled naboostovaly nadsvětelnou rychlost a staly se nadčasovými. Zanechaly poselství , že Dobro může být oslabeno, ale ani sebemocnější Zlo nemůže vládnout navěky. Jediové a Sithové tu s námi budou vždycky, jde jen o to, jestli je vůbec rozeznáme...