da-a

da-a

Lukáš Svoboda

okres Jihlava
Sand in your eyes


2 body

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
    • 17.7.2010  01:27

    Četník cizokrajný. Kvalita zhruba na stejné úrovni jako nezapomenutelný originál, s menším úpadkem tempa ve střední části a párem nadbytečných scén. Je to však bohatě kompenzováno nespočtem gagů na neznámé prostředí, ve kterém to četníkovi sluší stejně jako na francouzské Riviéře.

    • 17.7.2010  01:23

    Četník triumfující. Louis de Funès v nejlepší formě a pěkná řádka výbornéch scén s honem na turisty a hlavně s příchodem rtuťovitého uragánu do ospalé přímořské oblasti. Squadra místního četnictva správně střelená a roztomile komická spolu funguje na výbornou a záruka příjemné zábavy je zaručená. Pravděpodobně nejlepší Četník ze všech.

    • 17.7.2010  01:17

    Rodina a peníze nade vše. Lidké životy stranou, bude se přilepšovat rozpočet. Detektivně kriminální film s předními herci jedné z nejplodňejších ér francouzské kinematografie, jehož příběh, obyčejnější, ale dobře provedený a s klidem hlavního kápa rodinného klanu plynoucí, si umí si počkat na zásadní scény (vzájemé přitahování Delonovy postavy s vdanou Mariou a jejich smrtící katarze). Dobře využitá je i synchronizace obou stran příběhu do jednoho celku bez jakéhokoliv nadržování, částečně i proto, že žádná z postav nemá sympatický charakter pro přímý kontakt s divákem. Maličko tu ale chybí citelnější gradování, které by obohatilo celkový pocit z filmu o větší vnější výraznost.

    • 10.1.2010  22:27
    Hadí král (TV film) (2006)
    *

    Komentář a odpověď uživateli Kvasekus (Při vší úctě ke všem uživatelům csfd nechápu jak někdo může dát tomuhle filmu víc jak jednu hvězdu...totální blbost!). Máte pravdu, dát Baziliškovi odpad! se tu přímo nabízí. Jenomže já si dovedu představit mnohem větší zhůvěřilosti, na kterou se dá v sobotu po půlnoci narazit. Ten film má špatný a nudný scénář, velice lacinou výpravu a příšerný úvod i nedbalé zakončení. Ale mezi těmihle extrémy se dá najít vědomí, že Hadí král je sešit televizní jehlou pro předem připravené (možná i natěšené) diváky Sci-fi kanálu na americké straně příjmu, že to tvůrci dobře vědí a že nejméně polovina toho všeho je zabrána v legraci s dekadentním potěšením z upřímného zbytečna, rámujícím objednanou tvorbu B filmů pro malé obrazovky. A proto mnohé odpuštěno. Proto jedna hvězdička za snahu a druhá (soukromá) za prodloužení večera do půl druhé ranní bez tisícerého zívání. Ps. Hodnota dvou hvězd tohoto filmu nerovná se hodnotě těchtýž dvou hvězd jiným filmům mnou udělených. Znám propastnou kvalitu, která Hadího krále dělí od "skutečnějších" filmů, jen jsem si zvykl předem odlišovat filmy s vznešenými, leč nenaplněnými ambicemi od těch, co ani žádné nemají a nikam se s nima netlačí.

    • 8.1.2010  09:16

    "Věřím ve vše a nic není svaté. Nevěřím v nic a všechno je svaté." (citát nadrženě uchechtlého sameččího mudrce Chinka) -- Feministická síla ráže 45 zasunutá proklatě nízko u pasu odjištěna v boji proti šovinismu mužského světa zalitého prorockým oparem mírotvorných oblbováků. Cease and peace, please? I na kovbojky občas padne smutek (netradičně dlouhý, přesto však původnímu názvu věrný překlad) je v jádru funkční film. Má odvážný záměr neubírat se prošlapanými cestami "obyčejných" komedií a nastupuje raději na stezku zarostlých končin, kde se pracuje s jedinečností charakterů, jejich vzájemných pout a bizardních vztahů, zdánlivě triviálním posláním a mnohem komplikovanějším světem uvnitř, kde toho tak moc k smíchu zase není. Pokud je tedy film vtipný, je to spíš stylem jeho pojetí a vybranou formou než konkrétními situacemi. Van Sant to celé dokonce stylizuje jako pohádku, když nechává přiběh vyprávět anonymním vypravěčem jako další z houpavých povídek pro lepší spaní. Tím se dostatečně ospravedlní jakákoli podivnost, kterou nám divákum v různých fázích hází pod postel. (už jen kvůli postavě tranzvestitní hraběnky a její ladné chůze - mimochodem výborný John Hurt - se párkrát na té své nervózně převalím). Je také dosti škodolibý a divácky ne vždy vstřícný, vždyť v titulcích na prvních místech uvedený Keanu Reeves se tu sotva jen mihne v silně dusivě rudé astmatické poloze a pak navždy zmizí, jakoby měl dokládat kontrolu a převahu jakožto artibuty, kterými sebevědomý režisér této story dominuje. Potud v pořádku. Stinné stránky nastoupí, když si uvědomím, že snímku tak nějak chybí hlavní tahoun a že film nedrží pohromadě víc, než by se dalo zařídit. Uma Thurman nabídne zajímavý úvodník a nádech k velkému sólu, ale Van Santův scénář s ní má trochu jiné plány - a sice s počínajícími minutami příštími sekundovat na lokalitě ranče revoltujícím a mírně zkouřeným kovbojkám/lesbičkám/idealistkám, které sice táhnou film ke konci větší silou, ale zase by zasloužili ještě větší prostor. Navíc filmu přeci jen schází tvrdší vyjádření se filmovým jazykem, který by obohatil zvolený postup o zasloužilou mezigradaci a jasnější dupnutí si (dočkal jsem se jen dvakrát: když to hraběnka schytala obřim palcem do xichtíku a když se mudrc Chink hurónsky valí z kopce dolů), protože samotné téma není příliš vyhřezlé na povrch, aby film samo zalícovalo. Tento film zkrátka trochu připomíná obálku se slovně bohatým, formálně dobře stavěným rukopisem, kterou někdo zapoměl zalepit a obsah trochu nevkusně čouhá ven. Smíme si ho prohlédnout, ne už však donést na místo určení - a jako takový správného cíle těžko včas dosáhne.

    • 21.11.2009  14:41
    Anděl smrti (1998)
    ****

    Padnul přímo z Ráje a povstal v nás. Jako nákaza se šíří dotykem a do koho vstoupí, toho existence zaniká. Ale každý děláme chyby a některé oběti se mohou stát osudnými. Bude Denzel Washington démonovým andělem smrti? Filmové pointy jsou ošemetná věc. Mohou příběh vyzdvihnout, dát mu nový smysl a nebo jej taky pěkně zazdít. Kdo by však čekal, že Gregory Hoblit nám jednu pěkně silnou nabídne hned první větou, jíž se snímek představí? A dál už pšt, abych něco neprozradil a nepřišel si pro mě anděl pomsty csfd. Důležité je, že poslední minuty filmu patří mezi ty exkluzivní chvíle, kdy jsem si bájo pomlaskával nad pečlivě propracovanou stavbou plnou na první pohled málo důležitých detailů, které se však při svém odkrytí v pokročilé části filmu stávají velmi ceněné a z logického náhledu hodnotné. Díky tomu mohu Andělu smrti prominout to pomalejší tempo, které sympaticky nechvátá za další odzbrojující senzací a přesto se každou scénou dozvídáme něco nového. Odpustím také průměrně napsané dialogy (i díky Washingtonovi, Sutherlandovi a Goodmanovi), stejně jako poněkud nudný fakt, že náš milý vrchní detektiv je nějak přílíš charakterově běloskvoucí (dokonce ani nekouří, a když pivo, tak americký). V klíčových scénách je film dosti působivý, a daří se i vypracování psychologické (nikterak komplikované, ale funkční) základny pro poslední třetinu, kde se události dávají do pohybu více, než bych si po předchozích detektivně-tajemných pochůzkách pomyslel. Anděl smrti vyluzuje zvuk kvalitní kosy sekající velmi bohatou úrodu. Aby také ne, když opět platí, že... GOOD MOVIES ARE ON OUR SIDE... (yes they are).

    • 21.11.2009  14:40
    Monstrum (2008)
    ****

    Už se tudy proháněla Emmerichova Godzilla a jako na potvoru zrovna nebyla po ruce žádná kamera. Nevadí. Newyorčané si mohou dát repete a své vytrénované hlasivky opět zaměstnat k prasknutí. Lidstvo vs Monstrum, kolo x-té (mimořádně vydařené). A zrovna, když jsem si myslel, že mne už nic nepřekvapí. Zrovna, když jsem se loučil s dalším ze svých úchylných dětských snů, setkat se prostřednictvím filmu s opravdu obrovitou hrůzou, přišel Cloverfield. Přišel nečekán, nevyhlížen, o to více jsem však (podobně jako postavy) trnul, schován za kamerou. Po menším epileptickém šoku při exploraci nabítnutého, značně roztřeseného stylu, simulujícího strach a paniku skutečných lidí a přibližujícím atak neuvěřitelně houževnaté (a hladové) bestie v úchvatných detailech mravenčím, leč (z divákova hlediska) velevýznamným pohledem, jsem objevil úžasně vtahující sílu zvolené sugestivní metody. Není divu, že si tu excelentí práci nechalo ve svých složkách samotné Ministerstvo obrany. Součástí úspěchu je i přesné dávkování. Lesk a bída přeživších, jejich cesta do bezpečí a opět do velmi vratkého, pobořeného mrakodrapu zvícího nebezpečí a především velmi lidský a velmi blízký náhled na věc, absolutně prost jakéhokoli hudebního vstupu, nač taky, když si divák vše potřebné dokreslí ve své momentálně velmi rozskočené hlavě. Scénárista se ani neobtěžuje zatěžovat nás jakoukoli informací, případně rozšiřující vědomí postav do odlehlejších koutů příběhu (nevíme, co se děje s miliony ostatních obyvatel, neznáme původ věci, odkud a jak do města připutovala ani co se uděje "den poté"), protože to ani znát nepotřebujeme, neboť neznalost tentokrát tvůrce omlouvá, když i díky té nás nepřímo děsí a zneklidňují. Jakoby mimochodný komentář, který vede držitel kamery při šplhání do schodů mnohapatrového schodiště, tak krásně shrnuje všechny případné možnosti, jak lze mytologii filmu - tentokrát nepotřebně - rozšířit o vědomí povahy hrozby (přišla z oceánu? zamrzlého ledovce? vesmíru? laboratoře?) Scénáristé na to mají, a mají i odvahu to do filmu nedát, což vede k posilnění vědomí hrůzy, která se odehrává TADY a TEĎ a nicotnosti pár životů v porovnání s celkovým obrazem, který však nikdy nespatříme. Tento postup si, pochopitelně, vybírá svou daň v podobě poněkud přímé, nejen papírově lineární cesty, řídké na počet nějakých znatelných odboček od hlavního úkolu. Absentuje též i nějaké vážnější, externí poselství, připomínka či alegorie v námětu, jakkoli mohu brát celý průběh jako v úvodu naznačenou variaci na teroristický útok 11.9 - jako takové funguje Monstrum právě díky zvolenému postupu jen z poloviny (na to je hlavní padouch přeci jen příliš unifikovaný). Povšimnout si mohu i dialogů, které záměrně nejsou žádné promyšlené skvosty či dokonce hlášky, ale proto poměrně věrně zrcadlí strach a primitivní uvažování v čase nejvyšší nouze a velmi reálně vystihují, co by si asi lidé v podobné situaci doopravdy říkali. A herci, kteří je z úst vypouštějí, nemohli vykonat lepší práci. Monstrum je zážitek, který je originální, překvapivý a po tvůrčí stránce nezopakovatelný (rozhodně bych to neradil), ale to si piště, že se u mě dvd kotouček s jeho obsahem ještě hodněkrát roztočí. Pád civilizace si prožít nechci, pozorovat jej pohodlně z dáli - to jó, to já zas jó.

    • 19.11.2009  15:55
    Batman (1989)
    ****

    Netopýr a klaun - jeden má tvář osudem zasmušile ztrápenou, další břitce rozjasněnou. První touží vzít Gotham pod svá ochranná křídla, druhý vykouzlit úsměv v posmrtné křeči tváře jeho obyvatel. Komu z nich se poštěstí zatančit si v měsíčním svitu s ďáblem? Tohle není jen tak obyčejný Batman. Je to Burtonův Batman, což je charakteristika natolik výstižná, že si lze takřka automaticky představit všeobjímající šeď všudypřítomné temnoty obrazu, gotické stavby klenoucí se k bouřlivým nebesům, párou navlhlé postranní úzké uličky poskytující útočiště vandrákům a bezdomovcům a s nebývale zvýšenou koncentrací různých podloudných živlů. Bruce Wayne (přesně padnoucí Michael Keaton) je zde vylíčen jako traumatizovaný mladý muž, který, nemaje na výběr, obléká v nočních hodinách kostým okřídleného savce (bez bradavek!) a při konání noční šichty si bezděky vytváří nové nepřátele, bílé, nazelenalé, šílené. Joker (z Nicholsona nelze spustit oči od začátku po konec) byl jeho arcinepřítel už od prvních komiksů 40. let a je jen přirozené, že se dostal na plátna kin právě při první celovečerní premiéře temného rytíře. Burton s ním správně pracuje v absolutním kontrastu s hlavní postavou, přičemž s každým novým vstupem se Joker stává odvážnějším, pirotesknějším i děsivějším zároveň. Oproti předloze i Nolanovu sequelu pro příští tisíciletí je v tomto Batmanovi jeho minulost zkonkretizovaná - a kdyby jen to: pro potřebu větší dramatičnosti je přímo vklíněn do minulosti Bruce Wayna jako hlavní viník jeho pozdějšího údělu. Tento pro mnohé fanoušky překvapivý tah se však dá vysvětlit i jinými způsoby - už zde vzniká náznak odproštění se od příliš rozmáchlé předlohy ve prospěch vlastí Burtonovy fantazie, byť ješte ne tak volnomyšlenkářsky jako v přímém pokračování. Jinými slovy, vše je urychleno, nahutněno a patřičně zhyperbolizováno, aby to zapadlo do dalšího ze světů, v nichž je vlasatý fantasta Tim králem dodnes. První Batman však není prost chyb. První třetina je trochu nešikovně nasekaná a nepřestavuje žádnou smršt, ale spíš jen prostý sled událostí. Občas se vyskytne prapodivné větvení příběhu (Joker je minimálně podezřelý z masových vražd, přesto mu radní uvěří a povolí uspořádat oslavu), na druhé straně je tu opravdu pozoruhodná péče o detail, o nezastarávajících tricích nemluvě (třeba velmi precizní modely města a vybuchující továrna na konci). Ze všech dílů jsem právě jedničku viděl ponejvícekrát, a zdaleka jsem s ní ještě neskončil. Tu zábavu, kterou přináší burácející, plameny šlehající Batmobil (zde mimochodem zdaleka nejlepší desing celé ságy) při sešlápnutí pedálu nápaditosti až k podlaze, vám žádný, byť sebenablýskanější, Mercedes nabídnout nemůže. Snad kdyby ho řídil Tim Burton.

    • 28.10.2009  11:22
    Na dostřel (1993)
    ***

    Bruce Willis (opět) zdeptaným poldou, který si svůj příděl munice vystřílí na nebezpečných vodních tocích v thrilleru, který sice šlape vodu, ale neutopí se. Film nepříliš úspěšného režiséra Rowdy Herringtona, který startuje slibnou honičkou, sériovým vrahem, tragickou sebevraždou, panáky alkoholu a novou parťačkou, je veskrze příjemný a rychle ubíhající, nikoliv však ideální. Scenárista zjevně studoval modelové situace, jak diváka zaujmout a vtáhnout do děje, ačkoliv je mu možno kritizovat pramalou snahu znevšednit běžné policajtské situace více než jenom zasazením do prostředí vodních hlídek. Nelze si nepovšimnout, že celý scénář se prakticky odehrává v takřka jednotném stereotypním rytmu, v němž to navenek hýří emocemi, všichni se hned objímají, hned hádají, a celé scénky takto vrstvené na sebe pak jen dokládají dvoudimenzionalitu a plochost snímku, kterou naštěstí usměrňuje sympatická herecká účast (místy herecké výkony) Bruce Willise a S. J. Parker. Zvláštní pozornost si pak zaslouží závěr filmu, kde jsou patrné dvě věci: jednak tvůrci bezradně splácali na talíř divákovi rozuzlení, které se díky upovídaným odhalením a hned trojími příchody klíčových figur přelévá do nechtěné parodie, a druhak - na shovívavější strunu - tím v logickém celku (dosti klopotně, ale přece) dokáže příběhovou strukturu zacelit k uspokojivému a přijatelnému konci. U Na dostřel je vidět, že postprodukce do výsledné podoby asi občas promluvila a při bližším pozorování bych při troše snahy našel použité střihačské nůžky, ale jestli díky tomu drží film pohromadě tím víc, pak to bude v pořádku. A když seznám, že to k nejlepším filmů Bruce Willise má hodně daleko, pak taky dodám, že ani jeho průměrným snímkům se nemusím nikterak vyhýbat.

    • 12.10.2009  23:29

    Je načase poskládat si barvičky a omalovat celovečerák. Proslulá bojová série nebere zajatce a dere se na filmová plátna skrz smích i pláč strnulých diváků. Generál M. Bison vždy věděl, jak si správně podmanit lidstvo. Problém se Street Fightrem je jediný, zásadní a následující: je prakticky nezadaptovatelný. Ačkoli je ve videohře (zde konkrétně SF II) příběh stručný a jednoduchý, nelze mu upřít jeho použitelnost a působivost sloužící hernímu médiu jako doprovodný recitál pro argumentaci tlačítkových přesdržkovek vhodnou i v rámci rozšiřování mytologie do případných dalších dílů. Jako takový by snad byl vhodný pro stylovou krátkometrážní anime verzi (což také existuje), ale jako hraný bojový film pro nedůvěřivé (a chyby nepromíjející) široké publikum? Spoluscénárista prvních dvou Smrtonosných pastí Steven E. de Souza se o to pokusil... a výsledek byl dobrý, lepší, než bych kdy očekával. Důvodů je vícero: pro svůj záměr tvůrci využili asi jedinou trochu nosnou linii rivality dvou na smrt znepřátelených postaviček a letmo nadhodili prostor občanské války jako místo alespoň okrajově spjaté s nějakou realitou. Co je důležitější, propůjčený materiál dokázali dostat víceméně celý pod kontrolu a vznikl tu tak obrovský prostor pro vlastní sebeironii, sebeparodii, parodii žánru a koneckonců i zlehčování hry samotné. Což je velice nebezpečné, protože se tak snímek nebude líbit valné většině fanoušků (kteří stejně asi nebyli zvědaví na amerikanizované podání výrazně japonsky stylizované hry - a Poslední boj je o opaku rozhodně nepřesvědčí) i diváků normálních (ne, tohle opravdu není další konvenčně akční vandammovka) Naopak, film je ozdobený takovou mírou vtipných, pozérských, megalomaniakálních či předlohu upomínajících detailů (např. Bison má ve svém budoáru nástěnnou malbu parafrázující dílo jistého masového vraha, herci v jistých chvílích přejdou nachlup přesně do módu svých postav a předvedou své proslavené pohyby, o počtu jejich (cameo)výskytu v celkovém úhrnu nemluvě) a navíc Jean - Claude Van Damme a Raul Julia si své role náramně užívají, hláškují ostošest a nutí mně, abych si to vše užíval s nimi. V rámci objektivity sice letmo přiznám, že struktrura scénáře je samozřejmě dosti hloupá, tempo občas nevyvážené, některé věci zhola zbytečné (linie o "supervojákovi"), výprava místy velmi laciná, nezasvědcený divák si spousty narážek na interaktivní verzi SF nevšimne ani všimnout nemůže (a já se nepasuji do role znalce předlohy, vlastním pouhé dva kousky z dnes již velepočetné série) a ta všeprostupující dialogová šílenost a přehrávanost může jednoho ziritovat mírou vrchovatou... ale na druhou stranu - co je mi vlastně po tom. Kdo to řekl, že filmy podle videoher musí být v nezvráceném slova smyslu povedené. Naštěstí zvráceně můžu a budu vždycky tvrdit, že Street Fighter: Poslední boj byl a stále je můj oblíbený. A vůbec ne jako nějaká provinile trapná guilty pleasure, jako že se Bison ksakru jmenuju.

    • 6.10.2009  14:31

    Rapem se vyzpíval ze hříchů svých i společenských. Je na vině krize osobnosti, působení středního věku, duševního stavu nebo zákeřné kocoviny? Warren Beatty způsobuje bolehlav svrchovaným i porobeným... a kdyby jenom jim. Námět. Byl to překrásný námět. Ta myšlenka, že by si žraločí senátor, využívající různých skulin vládního systému k prosazení své vlastí hamižné (z)vůle, najednou protrpěl syndrom vyhoření a následně začal mluvit pravdu, byla k nezaplacení. A pro Beattyho k neurežírování. Jaká škoda, že po slibném úvodu (který sice nic nepředvádí, ale ledacos nadějně naznačuje) se všechno zmarní ve snaze freneticky tepat do protirytmů červavého establishmentu prostřednictvím nekorektních výlevů a skandálních proslovů. VELMI odrazujícím způsobem, sluší se dodat. Čí byl nápad poslat Bulwortha do barů, aby zde podchytil dialekt a rytmus hip-hoperských songů, v jejichž stylu začně později rapovat své zásadní myšlenky světu. Bohužel jsou takto podávané kritiky nejen zcela neúčinné, ale na mnoha místech i nesrozumitelné a tak rychlopalné, že jakákoliv jejich pravdivost a síla zcela zaniká. Hloupost se postupně stupňuje, když je senátor navléknut do ohozu padnoucím teenagerskému potěru a jako takový už působí dojmem kompletního exota s pouhou těžkou krizí středního věku, což už zcela ničí jakékoliv ambice na sžíravou kritiku poměrů ve společnosti. A mimo té Skandál Bulworth už nemá co nabídnout, je nenápaditý, ukuňkaný, zdlouhavý a ke konci vysloveně otravný. Je to škoda, v podtextu mi pořád zní chytrost dílčích myšlenek, ubitých hloupou dramaturgií a směřováním. K celkově nesmyslné cestě tohoto senátora budiž poznámka, že ve skutečnosti by jej při první příležitosti příslušní činitelé urychleně chytli za flígr a jeho tah skončil dřívě, než by vůbec začal. To by bylo asi vůbec nejlepší.

    • 20.9.2009  01:04
    Detonator (2006)
    ***

    Takhle má vypadat akční geroj na prahu vstupu do druhé ligy, pane Seagal. Smysluplné, přehledné, svižné, nenáročné, leč v rámci možností neblbé, s hl. představitelem nekálejícím na svůj stále nabušený status quo, nesoucím na bedrech šťavnaté přestřelky a hbité souboje. Wesley by jich neměl točit tucty, ale jeden takový za čas neškodí.

    • 20.9.2009  01:03

    Církevní hodnostáři se bouří, prodej Brownovy knihy strmě stoupá, Hollywood vyčmuchá svou šanci - a divák se nudí. Kdo rozkryje záhadu nafouklé bubliny? Cca první třetina filmu je příšerná. Setmělá Paříž dodává již tak unavené výrobě šedivý nádech a Ron Howard poprvé odkrývá hlubší tvůrčí bezradnost ve vztahu k příliš statické předloze. Ale po první honičce se to trochu zvedá a od uvedení postavy Iana McKellena (ve zdaleka nejlepší formě z celého ansámblu) jsem si zvykl na pravidla hry a od té chvíle je z bývalého hitu Šifry standardní dobrodružština, snad jen mírně špikovaná svým skandalizovaným postojem k historii církve. Těžko soudit, zda a nakolik scénárista Akiva Goldsman odvedl při adaptaci románu dobrou práci či nikoliv (knihu jsem nečetl a ani si nepřečtu), ale jeho konečný produkt je zatížen až otravnou doslovností, popisností a únavným teoretizováním, jen občas rozčísnutý zajímavými Brownovými asociacemi a nápady na církevní konspirace a da Vinchiho zásadní malbu. Howard se sice snaží, aby tuto po hříchu statickou story osvěžil v potřebných pasážích tempovní honičkou, ale tyto v kontextu působí nejen trochu zbytečně, ale i jaksi nevzrušivě a automatizovaně. Zbytek svého umu pak věnoval do převážně nezajímavé kompozice "kecacích" scén, z nichž občas odprýskne kus atmosféry či náznak vzrušení z objevovaného. Neustále jsem měl však pocit, že tvůrci tenhle souboj prohráli, ještě než vlastně začali - Šifra mista Leonarda se z tohoto místa jeví jako příliš přímočará a kladoucí důraz na efekty, které do filmové podoby užitně a dostatečně přenést nejdou. I nadmíru bohaté obsazení funguje jen na bázi figurek na šachovnici s minimem prostoru dodat do svých "pěšců" potřebnou životní jiskru. Nakonec se stalo, že tenhle film je jako ty hádanky, které neustále řeší - na povrchu lákavé, ale trochu odrazující a jakmile je jednou "cracknete", už poněkud vyprázdnělé.

    • 18.9.2009  11:32
    Mlha (1980)
    *****

    V té mlze něco je - a nechtějte, aby vám to přišlo zaklepat na dveře. V jednom z nejlepších hororů Johna Carpentera jsou na pořadu dne smrt, prokletí i chladná pomsta. Hlavním originálním prvkem Mlhy je - příhodně - mlha. Carpenter tentokrát netočil další Halloween (ačkoli přítomnost J. L. Curtisové měla při promu funkci prezentovat ji jako "volné pokračování") a svůj nový (v komiksech z padesátých let inspirovaný) horor svázal s ve své podsatě jednoduchou, až fantazijně přímou premisou zla šířícího svou osudnou vůli napříč vodami a domovinami provinilého města, přičemž na ztvárnění chodu života v něm (přiblíženého upokojivě konejšivým hlasem Adrienne Barbeau) věnoval dostatek prostoru, aniž by se každou další scénou nepřestal přibližovat k velkému střetu s nadpřirozenem. Největším trumfem se mu však (dle plánu) nestaly postavy, ale samotná zářící matérie, kterou personifikuje jako zlo samo s vlastní vůlí, usazenou jako originální a hybnou sílu celého snímku. Co ovšem Mlze vyneslo absolutní hodnocení, je hlavně jedinečná Carpentrova režie, jež svou bohatostí, nápaditostí, smyslem pro nevšední tempo a z něj odvouzenou unikátní atmosféru tvoří takřka dokonalý recept na perfektní hororový zážitek. Mlha je film, který evokovuje strach totálním napětím a eskalací. Pravděpodobně se nebudete klasicky bát, ale setkání s přízraky z mlhy je natolik uhrančivé, že se zrakem ani neodtrhnete. A to je umění, které svede jen pár mistrů oboru. John Carpenter k nim právem patří.

    • 7.9.2009  15:41
    Kancl (TV seriál) (2005)
    ****

    Tak prázdné, až navýsost osobní. Tak duté, až po okraj naplněné hlubokou lidskostí. TAK trapné, až geniální. Tak odpadní, až čtyří hvězdičky. Steve Carrel je bůh.

    • 9.8.2009  23:56
    Slon (2003)
    ****

    Beethovenova skladba pro Elišku začíná zlehka, ale její tóny postupně těžknou. Experimentální režisér Gus Van Sant tvrdí muziku na motivy krvavé reality amerických středních škol. Nejprve jsem si myslel, že Slon bude velmi přímý film, jemuž budou dominovat jatka spáchaná na nevinných středoškolácích, a skrz ně se promítne kritika na nebezpečně snadnou dostupnost střelných zbraní pro americkou veřejnost. Jenže Van Sant se rozhodl být ve svých cílech důslednější a nečekaně osobním stylem mě už od úvodních titulků rafinovaně dosadil do kůže jedné z obětí (a že bylo z čeho vybírat: je libo vášnivý fotograf, syn alkoholika, zamilovaná dvojice, nafintěné anorektičky, tiše nehezká introvertka) a vyslal mne rovnou do epicentra filmu, školy, na kterou je nahlíženo z různých úhlů v několika protnutých časových horizontech, tedy menší mozaice, do které přesně zapadá každý díl skládačky - včetně samotných vrahů, pro které Sant nenachází potřebu vysvětlovat jejich motivy, stačí jejich ledově přesvědčené odhodlání. Právě upevňování pocitu "může to potkat i vás" liší Slona od emočně možná jadrnějších, ale třeba taky tezovitějších alternativ. Cílová skupina diváků ovšem může být filmem ohromena stejně jako znuděna, záleží i na očekáváních a preferencích. Závěrečná střelba je pak snímána s odstupem a naplno tak propuká tvůrčí náhled o životě, co se vleče poklidem, a smrti, naopak rychlé a pronikavé jako rána z brokovnice. Jenom proč se film jmenuje Slon, mi zůstane záhadou. Vždyť tam zatra žádný nebyl...

    • 9.8.2009  10:24
    Komando (1985)
    ***

    Vzali mu dítě a to neměli dělat. Arnold Schwarzenegger si to vzal osobně a krvavá spoušť za ním zanechaná potvrzuje, že tenhle kulturista bez dcerky neodejde. Bylo to ještě v době Conanů, kdy se Arnold stále ještě herecky otrkával a nasazoval tu tvrďáckou, tu zasmušilou, tu předstíraným smíchem rozjasněnou tvář svalnatého neherce, kterému na plátně stačilo napnout ten správný biceps, vzít tu správnou bazuku a nechat režiséra, ať tenhle brutální masakr smysluplně zužitkuje na fimový pás. "Komando" je zářnou ukázkou tohoto postupu, který by dnes diváky asi na vařenou nudli neutáhl, ale co nyní mnohými zavrhováno, roku 1985 aplaudováno a je mi jasné proč. Arnie nepotřebuje složité zápletky, geniální plány ani oskarové výkony. Stačí mu zbrojní arzenál menší pěchoty, katalogově napumpované svalstvo, velké množství záporáckého potěru, na něž stačí odjistit pár granátů a už lítají vzduchem, jednoho überzákeřňáka pro déletrvající masitou výměnu názorů a svěřepý výraz budoucího Terminátora a je (doslova) vymalováno. Komando je nostalgií pro všechny, kteří (včetně mě) kdysi Arnolda dosazovali na samotný akční Olymp, a když už jsme se o jeho božskosti chtěli znovu přesvědčit, tenhle film byl jedinečná volba. Navíc se v porovnání s pozdním Likvidátorem potvrdilo, že takováto nadsázka funguje lépe, vychází-li přímo ze Schwarzeneggrovy postavy než z jí obklopujícího děje, který by se s její náturou snažil nesmyslně držet krok a do slavné neprůstřelné pozice ji dosazoval. Plukovník Matrix naštěstí věděl, že přímé cesty bývají ty nejlepší.

    • 7.8.2009  16:53
    Chuck (TV seriál) (2007)
    ****

    Počítače komplikují život i normálně, ale což teprv mít jeden spešl přímo v hlavě. Nechuckné, že? Po první sezóně "Chucka" si odnáším dobrý pocit z mírně nadstandardního seriálu, který si z námětu národně-agenturní špionáže bere to akčně zábavné a vyhledává kontrast excelentních profesionálů s jedním rozklepaným, byť (z pohledu agentky Sáry) roztomilým civilem, kterému superpočítač pěkně zavaříl nejenom mozek. Tvůrci se snaží být moderní, časté zmínky na Microsoft X-box a žertovné dialogy založené na technické hatmatilce napovídají, že je nám představena občas velmi nekompatibilní realita nedospělých "geeků" , kterým jejich svět ohrožují kreatury zvenčí, z nichž někteří od nich potřebují pomoc, jiní je jen chtějí zabít. Chuck je nepřekvapivě obvyklým užvaněným středem pozornosti, přičemž nejlépe funguje s nejistě chladnokrevným Caseym (Adam Baldvin), poté s nutně krásnou Sárou, ale pak už se galerie vedlejších postav poněkud rozplizává a další osoby občas spíše zdržují děj, než že by ho obohacovaly. Zatím se tedy zdá, že "Chuck" je mírně předpovídatelný lehký populár se zajímavými souboji a přestřelkami, s potenciálem růstu docela znatelným. Držím palce, ať se upgrade vydaří. -- První sezóna 80% -- Druhá sezóna 80% -- Třetí sezóna 70%

    • 7.8.2009  10:55

    Králičí nora tentokrát vede opravdu hluboko. David Lynch zve do světa nekonečné niternosti, ve které zdravý rozum vypovídá službu první. Jsou filmy, které se vám otevírají jako lilie, a když vás dostatečně nalákají, sklapnou své přitažlivé okvětní listy a uvězní vás ve svém vlastním světě, ve kterém se vypráví o touze, lásce, vraždě, násilí na ženách, přitažlivosti, mystice. Jenže problém je, že načrtlý svět Inland Empire v plynulé podobě nedává (záměrně) velký smysl a nic nenaznačuje, že by ho na konci mohl nějakým zásadním odhalením získat. Je třeba si však uvědomit, že Lynchův snímek tento smysl ani nehledá, není prostředkem ani cílem k ospravedlnění vlastní existence a spíše se noří do sebe sama, než že by ze sebe vycházel. Mě osobně se na filmu líbilo technické zpracování, jakoby ošoupaný obraz a špatné nasvícení i podivně reálná, leč přitom nadpřirozenost vyhledávající práce kamery. Nevadilo mi nepochopení úmyslu prolínání s králičím sitcomem, polským originálním filmem a zjevujivšími se hříšně smyslnými, nevinně trpícími prostitutkami. Snad bych překousl i to cestování v čase a zřejmě zpřeházené scény, jejichž výskyt je naznačen už na začátku. Navíc první třetina filmu je vynikající, ještě jakž takž ukotvená v prostoru a jakékoliv zvláštnosti vyvolávají příjemné mrazení. Jenže poté se vše zkomplikuje, postava (vynikající) Laury Dern se začíná převtělovat do různých osob a situací, na povrch vyplouvají stále nahodilejší tvary a vyjádření, pro které mi Lynch zdánlivě dává obrovský prostor k vlastní interpretaci, který se však s přibývajícími minutami ukazuje jako trpce minimální, neboť se události a halucinogenní obrazy valí takovou měrou a silou, že jsou stěží vnímatelné, natož jakýmkoliv postupem uchopitelné. Je to zřejmě tím, že se režisér neobtěžuje dodat do vyprávění ozřejmovací klíč, či větší náznak návodu k pochopení když ne příběhu, tak alespoň důvodu k výsledné podobě a řazení různých výjevů. Navzdory tomu jsou jednotlivé záběry velice zajímavé, patrně mnohoznačně napsané a natolik umně poskládané, že se délka filmu vejde do tří hodin, aniž by vyvolávala pocit, že je tolik minut nepatřičných. Lynchovi asi jde hlavně o samotný pocit zmatenosti, který se dostavuje s železnou pravidelností a je tím nejhlavnějším, co Inland Empire naplňuje. A protože nepřestávám být zmatený, nejsem s to jej opustit a stále se - podobně jako Nikki - vlastně Sue - procházím, vracím a zoufám v jeho špinavých chodbách, a věřím, že při dalším shlédnutí proniknu víc do světa za cigaretou propáleným hedvábím a vyjdu z něj s myslí očistně zešílenou nebo osvícenou. Po druhém shlédnutí své dojmy doplním a názory případně přehodnotím. Nakonec se zdá, že staré cikánské pověsti opravdu nelhaly. (napsáno dne 6. 8. 2009)

    • 6.8.2009  10:08

    Milovat jej bylo stejně zábavné jako ho nenávidět - a bavit publikum se stalo jeho metou nejvyšší. Miloš Forman o neuvěřitelném životě geniálního mystifikátora, pro nějž i smrt byla jen další z iluzí. O některých lidech se říká, že se vtipu smějí třikrát: když se jim poví, když se jim vysvětlí, a když ho pak pochopí. Podobně to bylo se mnou při sledování Muže na Měsíci. Nejprve jsem si říkal, že pevná Formanova ruka nečekaně uklouzla na přespříliš fabulovaném příběhu se spoustou nevěrohodností a smyšlenek. Pak, jak příběh pokračoval, jsem začal obdivovat zvolenou vypravěčskou formu a ocenil promyšlenou propojenost příliš "odvážné" story. A pak jsem se dočetl, že to všechno je pravda! Snad jsem to měl tušit, vždyť dokonce i Jim Carrey byl nad očekávání "jiný" než obvykle a z jeho výkonu a komických reliéfů byla nečekaně cítit jakási víra v činěné, Kaufmanova nezvyklá vážnost v legraci tvořené ze samé hlouby nitra a aura neobvyklého, tajnosnubného člověka, pro kterého jedna a jedna nebyly vždycky pouze "dvě". Když si tvůrci dělali průzkum o Andym, jakým stylem jej vlastně uchopit, došli prý k pochopení nemožnosti své snahy, neboť pravý člověk pod iniciály A. K. vlastně ani neexistoval. Ale díky unikátnímu a upřímnému přístupu k látce jsem nakonec z konečného filmu s každou přibývající minutou začal svébytnému baviči čím dál více rozumět a obdivovat jej (aniž by mě jeho konání nepřestalo konstantně udivovat). Formanovi se navíc povedl majstrštyk v podobě mnohoznačného vyústění (napadají mne hned tři vrstvy výkladu, jedna lákavější a fantastičtější než druhá). Je mi jasné, že jsem posloužil jako vzorek cílové skupiny těch, co o Andym Kaufmanovi (natož o jeho zběsilém alter-egu) nikdy neslyšeli a všechny použité chytáky na mě tedy stoprocentně fungovaly. Stejně si ale nevybavuji žádný jiný životopisný snímek, jehož opracovaný materiál by během svého promítání tolik působil jako laskavě zapůjčený z jiného světa. Ovšemže je to skvělá zpráva - vždyť výjímeční lidé si zaslouží výjimečné filmy. Do you believe in man on the moon?

    • 30.7.2009  11:09
    Pingpong (2006)
    ***

    Pinpongový míček se po ostrém úderu buď odrazí a vrátí energicky zpět, nebo zapadne ve vysokých travách a ztracen se více nevrátí. Teenager Paul byl ostře udeřen. Kampak asi doletí? Pinpong je osobní drama trápeného dorostence, který se jej snaží vstřebat v zaběhnutém koloritu fungující rodiny příbuzných. Nejprve se jedná jen o změnu prostředí a uvyknutí si na odlišný styl života, ale posléze se do hry vmíchají city k strýcově ženě, což zamíchá kartami a vychýlí postavy ze své obvyklé soukromé "oběžné dráhy". Režisér se nikterak nesnaží tlačit na pilu, jeho doménou jsou dlouhé, bezestřižné záběry, které se snaží podchytit letní únavu parných dní a chladivých procházek blízkým lesem, do záběrů často vlítnuvší hmyz nás přesvědčuje o pozemskosti a uzemněnosti vyprávění. Herecké výkony jsou natolik podřízené tomuto přání, že snažná civilnost jejich projevu se až přelévá do mírné stylizovanosti, jakési "hry na život", kde se může stát cokoliv. Navzdory tomu se na konci vyprávění nedaří navázat pocit, že jsme sledovali něco víc, něž jen prchavou etudu v životě poznamenaného chlapce, který si stejně sbalí věci a půjde dál. Žádanou intimitu díla se tak daří navázat spíše v jednotlivých scénách než v samotném celku, z nějž pučí jen onen mírně erotický a zásadní akt vroucnosti, který se prostě stane, než aby byl (před i po) nějak výrazněji komentován (tedy alespoň navenek). Pinpong se snaží postihnout vypořádání se s životními mezičasy, aby se posléze vlny uklidnily a lidé, ať již zatvrzelí či pozměnění, žili zase dál. A proto je jen dobře, že tento příběh končí v místě, kde již není o čem vyprávět... a vydá zvuk jako ten bzučící neřád, který si poletuje, občas se zastaví, ale létat nepřestává.

    • 4.7.2009  09:44

    Přistáli na planetě dvou sluncí, ale to pravé peklo zde propuká až po jejich zatmnění. Rozdotivné bestie ale mají problém a ztroskotancům svítá naděje - efektní vrah Vin Diesel si nabrousil nůž a jde po tepnách všeho, co mu přijde do cesty, neboť co Riddicka chce zabít, to ho posílí. David N. Twohy má na kontě jeden nezanedbatelný úspěch - dal fanouškům padoucha, co se vlivem okolností mění v hrdinu a tahouna, kterému tímto můžou fandit, aniž by přišel o svou magicky záporáckou auru, která je děsně cool a na kterou je vhod přílípnout příslušný trademark. Riddick je v Dieslově podání charakter hodný kultovního následování a je tím, co dělá Černočernou tmu víc, než jen mírně nadstandardním, mírně futuristickým a mírně brutálním horůrkem. Nutno režisérovi připustit, že s materiálem (na němž se podílel i autorsky) pracuje nanejvýš zdařile - v rámci limutů (které se přeci jen projevují slabšími místy v závěru s některými nelogickými situacemi, např. příšer jsou celá hejna, ale aktéři mají dovolený ten luxus být v kritických situacích atakováni vždy jen jedním z celého monstrstáda). Ačkoliv létajícím, tmu tmoucí milujícím tvorům do fazóny Vetřelců ještě něco chybí, jsou originálním a pro Riddicka důstojným protivníkem, což je vzhledem k jeho naturelu obdivuhodný výkon speciálních "efektérů". Ke konci snímek trochu měkne, ale chytře si otevřel cestu na možný sequel, což se po jeho uskutečnění ukázalo jako velmi dobrý nápad. Černočernou tmou se odhalilo, že ve vesmíru tvůrčích nápadů je naštěstí ještě dostatek planetek, které lze objevovat, dobývat a s děsivým výkřikem na nich umírat. Riddickovo hřiště je kurevsky veliké - pojďte si s ním hrát.

    • 3.7.2009  18:44
    Relic (1997)
    ***

    Evoluce je potvora. Doslova. Peter Hyams oprášil hrůzy Vetřelcovy a uvedl v život další výplod fantazie Stana Winsona. Je libo návštěva muzea? Relic je ucházející, na některých místech dokonce skvělý horor, mezi jehož hlavní devizy patří rychlý a tajemný úvod, minimum vedlejších linií pro lepší tok příběhu, hutná atmosféra ztemnělé budovy a netvor, který obětem obnažuje mozkové závity. Jmenuje se Kothoga a je tím nejlepším, co film nabízí a co stojí za zapamatování. Jeho tvůrce, který má na svědomí i terminátory, predátory, satany a dinosaury, opět nemeškal a na desingu ústředního padoucha si dal záležet. Však si jej film také střeží jako oko v hlavě, a svou plnou pozornost si vyžádá až dobře od půlky stopáže. Koncepce jeho původu, motivu, způsobu zabíjení a do praxe převedený přemutovaný vzhled opravdu dodávají filmu nádech jedinečnosti. Bohužel, od opravdového úspěchu Relic dělí práce režiséra. Hyams, jako by si nevěřil v kompozici napínavých a akčních scén, raději mnoho z nich halí do hustě černé tmy, nechává probleskovat světla baterek a raději buduje atmosféru, než aby udělal krok dopředu a divákům tu hrůzu opravdu zprostředkoval. Proto mě až překvapila výborně natočená pasáž paniky, která propukla při prvním netvorově útoku - hosté po sobě šlapou, shazují ze schodů a vyráží si dech i s výtrysky krve - což je, spolu se závěrem, jediné místo, kde lze Hyamsovu práci skutečně ocenit. Ve výsledku je tak Relic doporučeníhodný titul, který ale měl na víc, než nakonec předvedl, a tak i zde platí, že jen ten, kdo čeká méně, může dostat více. Na tří hvězdičky si ale vystačí každopádně.

    • 3.7.2009  00:24
    Řek Zorba (1964)
    *****

    Tanec byl jeho osudem i spásou, lehká mysl vzdušnou plachtou života. Anthony Quinn v roli muže zrozeného z prostoty bytí, který místo aby smysl života hledal, raději jej přímo naplňoval. Řek Zorba je poměrně netradiční film. Neopírá se ani o děj ani o obrazotvornost, sílu svého materiálu nachází v postavách a pocitech, které svým jednáním vyvolávají. Jeho charaktery jsou jediným, zato veledůležitým hybným mechanismem, který postupně uvolňuje pravé napětí a dovolává se na divácích prožitku emocionálních vrcholů, které jsou mistrně zvládnuty jak herecky, tak filmařsky. Postava Zorby představuje bohémský způsob samotné existence a svými sebejistě těžkými kroky naznačuje cestu, po které nesmělý anglický spisovatel nakonec zatouží jít. Ačkoliv je Anhony Quinn korunovanou hvězdou filmu, jeho souputníku je ponechán téměř totožný prostor k naplnění svého partu, který se v závěru transformuje do podoby osvobozujících pohybů na pozadí řeckých melodií. Scény "posledního soudu" ubohé vdovy, skonu bohaté madame a samotný proslavený tanec před zdecimovaným Zorbovým stavitelským výplodem se pevně zarývají do paměti a jsou jedinečné v dokonalém podchycení jejich smyslu a právě v nich snímek graduje nejvíc. Detailní i celistvé, surově kruté a na okraj vyhrocené, ale v prvních dvou snímané s odstupem a nesoudící, a v závěru naopak vroucné jako sluncem zpražené řecké pláně. Zorbovi se tímto podařilo nečekané - po jeho defilé jsem měl poprvé pocit, že některý film zachytil základní životní pravdy v jejich radostné prostotě. Sice jen na chvíli, ale vřelé díky za ni.

    • 2.7.2009  09:49

    Básník by řek: je to běs! Veršem potrefený lupič Tom Hanks tuneluje jednu starou boží dámu v rytmu gospelových písní. God save the Weird! Bratři Coenové ve svém režijním portfoliu nemají příliš komedií, ale když už na nějakou dojde, bývá naplněna černohumorným cynismem natolik hustým, že jakoukoliv mušku soucitu a slunnosti to v mžiku zablemcne a utopí. A pokud byla Nesnesitelná krutost jezerem, pak Lupiči paní domácí jsou nejméně oceánem této nezdravé pochutiny. Oceánem takřka dokonale prostým jakékoliv filmové racionality běžných komedií, které většinou nemají odvahu ani styl ustřelovat svým postavám prstíčky ani jednoho po druhém házet na vrchol nákladu odporných odpadních lodí. V tomhle filmu je to ovšem alfa i omega celého kouzla, součást podivně bizardní souhry hříšné roztomilosti a (ano) nesnesitelné krutosti aktérů i autorů, a to i třeba v jedné scéně dohromady. Je to koncept, který si žádá pečlivě budovanou atmosféru, správně zachycenou dávku nadsázky, jednotný rytmus i tempo a především smysl pro černý humor. Pointy zde byly většinou velmi dobře načasovány, a co proklouzlo režisérům, hravě dohnali herci, mezi kterýmiž v jejich dokonalé stylizovanosti ční Irma P. Hall (která toho má herecky za sebou víc, než byste do ní řekli), a především úchvatný Tom Hanks, který svému veršujícímu, snobsky nadlehčenému, falešně zpěvnému a groteskně směšnému lupiči paní domácí dodal všechnu nadzemskost úchylného sympaťáka, kterému v očích publika musí projít i ta jedna malá vraždička. Výborně rozjetému filmu tak škodí jediné - jeho poslední třetina, kdy se děj pozastavuje a začíná povinná hra na Toma a Jerryho, kde se sice dává naplno propuknout surové sadistice rozmařilých autorů, ale je na nich vidět i stagnace docíleného a pocit, že se místo vyprávění už jen dovypravuje. I tak ovšem budu na Lupiče vzpomínat jen v tom nejlepším: vždyť použít skládku jako místo, kam všichni směřujeme, je nápad k nezaplacení. Ta symbolika!

    • 28.6.2009  21:42

    Ten den měl Jarda narozeniny a ten den potřeboval důchodce Jindřich svézt. Ten den obživla noční můra všech taxikářů. Až Viktor Preiss s Janem Dolanským skončí, ještě se uvidí, kdo vlastně bude komu za co platit! Martin Kotík nemá u spousty diváků zrovna nejlepší pověst - jeho debut Pánská jízda je smýkán pomluvami a Vy nám taky, šéfe, provází pověst hanebné celovečerní reklamy. Jeho druhý počin s příhodným názvem Všechno nejlepší!, jsem tak bral jako testovací prostředek pro průzkum terénu. A ano, pověsti nelhaly. Film je plný problémů, od slabounkého scénáře až po nejapnou režii, na kterou to dotáhne každá dobrá televizní produkce ať už veřejnoprávních, nebo komerčních stanic. Pro snímek, profilující se jako celovečerní, je to docela ostuda a taky znak, kam se ubírá směr naší komediální tvorby. Tahle tvůrčí impotence se podepisuje na všem (a toho všeho stejně tolik není), a - což je nejhorší - i na Dolanským s Preissem, jediných potenciálních záchranných brzdách, kteří podávají zplihlé výkony hluboko pod hranicemi svých možností a dokonávají tím dílo zkázy. Film má minimum smysluplných dialogů, zajímavých záběrů, chemie i atmosféry. Jeho postavy jsou nesympatické a rádoby oživující zvraty (jako ten o Jindřichově manželce) zavání na hony dopředu a jsou tímto celé k ničemu. Naštěstí se situace v posledních deseti minutách trochu zvedá a na tvůrcích je alespoň vidět, že věděli, kam chtějí s příběhem dojít, čímž dodali snímku alespoň mírnou dávku smysluplnosti. To nic nemění na tom, že se Kotík zatím profiluje jako český Shawn Levy (Noc v muzeu, Růžový panter), který taktéž potenciálně zajímavé náměty ubíjí svou těžkopádnou neinspirativností. Ale třeba to chce jen čas - třeba se talent pracně vysoustruží a Kotíkova režijní schopnost nakonec propukne naplno. A když ne, tak ten samý čas alespoň zhojí jizvy na mém zraku po filmu zanechané. Ale když to musí být, tak všechno nejlepší.

    • 20.6.2009  02:36

    Má práci Jamese Bonda, elán Franka Drebina a šarm Mr. Beana. Stará dobrá Anglie je opět kompletně v bezpečí – pokud ji nezničí sám Johnny English, pak nikdo jiný nemá šanci. Rowan Atkinson možná od Největší filmové katastrofy pana Beana nedostával tolik lákavých nabídek, kolik by si byl přál, ale nakonec se vrátil a to ve velkém stylu: v roli superagenta, který zápasí s vlastní smůlou a nešikovností v zájmu své drahé, o kolonie dávno ochuzené vlasti. S nonšalancí pochodující katastrofy se vrhá do extrémních situací, často proti přesile, ozbrojen jen svou chabě sestavenou handy pistolkou, navíc bez kohoutku. Je za každých okolností smrtelně vážný, ačkoliv publikum už dávno prská smíchy. Kde už jsme to jen viděli? Johnny English těží z dlouholeté tradice vyvažovat stylové Bondovy případy parodující verzí téhož, přičemž tentokrát má na své straně britskou legendu stand-up comedy a dvacetiminutových kraťasů, pro níž není problém utáhnou celý film jen svými propracovanými mimickými a motorickými těky (nejen při dočasném ochrnutí). Nelze si ovšem nepovšimnout, že Atkinson si ze své postavy nedělá ultimátní srandu, neboť nebýt přehnané sebestřednosti a namyšlenosti, snad by svůj první velký připad od katastrof odprostil. Na snímku je vidět, že si ze zavedeného žánru bere to nejlepší, netlačí zbytečně na pilu, s jedinou výjimkou není nikterak fekální, jeho akční scény snesou srovnání s obvyklým akčním průměrem a že Frank Drebin má zdatnou konkurenci, co se drbání obnažených zadnic před veřejností týče. O půvabnou stránku věci se postarala Natalie Imbruglia, chladně aristokratického zloducha si střihnul John Malkovich, k němuž dodám jediné – více takových odpudivých Frantíků. Johnny English je povedenou komedií, která připomíná dobu, kdy podobní frajeři okupovali filmová plátna a publikum se dobře bavilo. Není to úplně stejná liga, ale když už jsou osmdesátá léta dávno minulostí, tak se vyplatí mít na své straně geniální nešiky nového tisíciletí.

    • 14.6.2009  11:31

    Kolik šílenství poznáš, tolikrát si člověkem - aneb Adrien Brody cestovatelem napříč zákrutami ochablé kůry mozkové a zrádným drogovým výtažkem zachraňujíc jeden budoucí život ve jménu vzácné normality. Svěrací kazajka je ve své podstatě již dříve objeveným, snad mírně vylepšeným žánrovým filmem typu Frekvence, jen obestřený slušivým a navnazujícím, záměrně lehce zmateným kabátkem, ve kterém se dává důraz na uzavřený, introvertní charakter hlavního hrdiny, který ožívá až při dotyku s budoucností a jednou smutnou ženou, kterou se rozhodne zachránit. Celým filmem též prostupuje i motiv postiženého chlapce, který se dočká velmi citlivého vyústění a zapadá do série pohnutých momentů, jimiž Svěrací kazajka, sice ne mnohokrát, ale přeci jen oplývá. Zásluhu na tom mají i herci, neboť Brody ví, jak tenhle netradiční typ postav udělat zajímavým, o Keiře Knightleyové a (nezapomenout!) Danielu Craigovi s Kristoffersnem nemluvě. Díky dobře stavěnému scénáři, který rafinovaně pracuje s náznaky a dlouho nechává diváka tápat v jeho nitru podobně, jako se Jack probírá tím svým, jsme do děje vtahováni čím dál tím hloubš. Ovšem nakonec snímek přeci jen pustí otěže a v poslední třetině už o překvapení tolik nejde, načasilo se na silnou, leč místy očekávanou katarzi. "Musím naplnit svůj osud" pravil smířený Jack Starks a ani se neobtěžoval utíkat, jako by celý život nedělal právě to. Byla to zajímavá cesta, a kdo v zamrzlých lesních tundrách nepookřál s ním, radno doporučit komfortní svěrací kazajku, aby si dopřál svou vlastní dávku blahodárného šílení. Je to zážitek, ale pamatujte, že bez předchozího uklidnění jádro pudla nikdy neobjevíte. A to by byla docela škoda.

    • 14.6.2009  11:30

    Chudoby již bylo dosti, teď ať zase jiní postí! Jim Carrey a Téa Leoni jako zhrzenci blýskavého amerického snu objevují známou pravdu, že co si neukradneš sám, to prostě nemáš. Kdybych za každý úsměv vylouděný na mých surových rtech extrémním exotem Jimem dostal pětku, plavu dneska v cinkavých. Tak to bylo, je a nějakou dobu určitě ještě bude, jen doufám, že se příště shledáme v lepším filmu, než jsou Finty Dicka a Jane. Tato nenáročná, jistě ne špatná, ale přesto větší část stopáže poněkud unavená komedie totiž neposkytuje mnou očekávaný ráj nápadů, převleků a zlomyslných podvůdků, k jaké měla námětem nakročeno a jsem si jist, že ústřední dvojice by to v klidu utáhla. Takhle se jejich vzájemná chemie spíše přihřívá, ale jen málokdy se skutečně vybouří (jako např. při Dickovu prvním přepadení či výborné scéně v bance). Jednotlivým scénám právě ony nápady chybí, a samostatná hlavní idea, jakkoli nosná, na to sama vystačit nemůže. Nejlepší tak na snímku je, že pohádku o tom, kterak se usměvavá předměstská rodinka až ke štěstí dopracovala, obrací naruby a díky drobnostem, jako je sprchování před ostřikovačem trávníku nebo krádež zahradního "koberce", lehce vyniká nad průměrnou produkci rodinné zábavy. Možná proto jsem očekával závěrečný, morálku podvracející šťouch, ale ten jsem hledal víceméně marně. V dřívějších Carreyho filmech by to nebývalo problém, a to je také důvod, proč nakonec Finty Dicka a Jane v jeho filmografii vycházejí trochu "nad par", ale žádný vážným handicapem samozřejmě nejsou.

    • 31.5.2009  22:04

    Dle románu pro ženy vzniknuvší film pro muže - nebo je tomu naopak? Hrátky s opačným pohlavím jen s rizikovým pojištěním, to je, oč tu běží. Michal Viewegh mě opět překvapil. Tentokrát v tandemu s Filipem Renčem, který látce o mírně zhýralé dvacítce Lauře na lovu chlapáků porozuměl a vykreslil její milostná dobrodružství s dostatečným (a potřebným) nadhledem. Viewegh se nebál napsat scénář sám a zaručil, že jakákoliv nitka nebude roztřepena natolik, aby ji režisér se svými herci nemohli v klidu vyžehlit. Takový je vlastně celý film: vyžehlený, někdy mírně anekdotní, s typicky žánrovou zkratkou, silnými charaktery (Simonu Stašovou, ačkoliv ve filmu nemá hlavní úlohu, si díky její silné osobnosti pamatuji nejvíc), po čase opět zajímavým Markem Vašutem a na konci upřímně zacyklený do komfortní polohy romantického cajdáčku s mašlí a bambulkou. A právě sebeuvědomělým závěrem (kreativec Vašut trefuje hřebík na hlavičku: je to jako v americkém filmu) si to Román pro ženy žehlí u mně; jeho postavy jsou neživotné, vyrobené na míru škádlivému snímku, ale to není nutně na škodu. Byť bych si jeho protagonisty neuměl představit, jak existují v "normálním" světě, v tom filmovém si naštěstí vedou obstojně.