da-a

da-a

Lukáš Svoboda

okres Jihlava
Sand in your eyes


2 body

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
    • 31.5.2009  22:03

    "Ať už máš barvu kůže bílou nebo černou, na hřišti máš stejně povoleno cedit pro tým jedinou: červenou!" Militantní taťka Denzel Washington vede své hochy drsnými zápasy ve stejně drsné době. Sportovní dramata, toť materiál pro americké filmaře, nejlépe když je smíchaný s nánosy retro nostalgie a špetičkou komedie. Filmů uvařených dle této zaručené receptury jsou celé tuny a komu se (ještě) nezajídají, ten si na nich pochutná. Třeba i na Titánech, kteří vyrukovali s obdobím seizsmického vychýlení sympatií společnosti sedmdesátých let i k rasově pestřejsím spoluobčanům, kteří tehdy neměli na růžích ustláno ani za branami střední školy. A právě tohle podhoubí čile bují jinak mírně prefabrikovaným příběhem, ve kterém se ty nejlepší herecké výkony nepodávají charakterním šepotem, ale naopak pěkně od plic a s barytonem. Washington to pochopil a nabízí fascinující náhled na nemilosrdného, leč sympaticky odhodlaného kouče, který historií zahýbe víc, než si sám zprvu myslel. Škoda proto, že Will Patton zůstává (vinou nediferenciovaného scénáře) mnohdy až na druhé koleji a má tu sotva dvě tři zajímavé scény. Ve filmu dochází na oblíbená klišé, ale je v něm i něco opravdové lidskosti, která napovídá, že se Vzpomínka na Titány bude řadit k těm lepším filmům o týmovém duchu stmelených sportovců. Na druhou stranu takové Velké vítěžství Penny Marshallové má člověčiny tolik, že půjčit alespoň část svého kouzla tomuto filmu, byl by z něj srdcař k pohledání.

    • 25.5.2009  16:14

    „A pověz, Bridget, proč tolik žen nemůže najít chlapa?“ zeptal se dav exemplárního příkladu Jonesové. A ona, otvírajíc deníček, se jen zasmušile usmála: chlap, který ve svetru nemá upleteného roztomilého soba, za to vůbec nestojí… Deník Bridget Jonesové je moderní romantickou komedií, nezatíženou manýristickými klišé Hollywoodu a tudíž viditelně lépe dýchající. Její základní dějová kostra je tradiční, žádané oživení svému žánru přináší hlavně přístupem hlavní hrdinky k životním trapasům = milostným nezdarům, a potom i podsunutým tvůrčím nadhledem, (sebe)ironizací nutnosti žen po třicítce povinně přilnout k Panu správnému po vyslovení magických slůvek. Sází na slovní ekvilibristiku, vtipné, myšlenkově plodné dialogy a především na hlavní představitelku Renée Zellweger, díky níž Bridget na plátně opravdu ožívá a není jen kusiskem masa pro scénáristovu zvůli. Ale navzdory všem kladům a příjemně strávené dvouhodinovce je Deník přeci jen poplatný povinnému happyendu, a tak to různé přibližování a vzdalování nevkusně oblékaného, leč souzeného Marca Darcyho působí jako hra na kočku a myš, kde divák naneštěstí předem tuší, kde jsou nastražené pastičky. Tak je to v mnoha filmech samozřejmě správně, ale celkový dojem mi říká, že film měl na to zatřást pravidly i v tomto směru. Možná proto jsem si nejvíce užíval Hugha Granta, jehož postava měla nejvíce jasno, že je pěkně hnusná a takto taky hodlá nadále setrvat. Ovšem fakt, že se půtky silnější Angličanky do mého srdce příliš neotiskly, Bridget Jonesovou vůbec trápit nemusí. Zůstala totiž svá, a jako taková rozčeřila stojaté vody romantických komedií se stejnou lehkostí, s jakou nás pouští do útrob svých ručně psaných zážitků - a to je úspěch, který si poznamenám zase já.

    • 23.5.2009  22:09
    Moucha (1986)
    ****

    Malý krůček pro lidstvo, obrovský krok pro mouchu. Jeff Goldblum jako nedobrovolný učitel hmyzí politiky platí za své chyby rozkladem osobnosti do morku kostí. Znechutí nás jeho přeměna právě do té míry? Začínám si dávat pozor na horory, ve kterých se to hemží slovy jako "asimilace" (oblíbená činnost Věcí) nebo "genetické spojení" (Brandloucha může vyprávět), neboť při těchto činnostech je mi jasné, že něco z lidského těla drasticky odpadne a cosi jiného, odpornějšího, naopak s efektním popnutím naroste. Inu, David Cronenberg se zahleděl do námětu The Fly z osmapadesátého ( www.imdb.com/title/tt0051622 ) a jeho vůdčí ruka je znát. Film, do něhož muší tvor nezasáhne dobrých třicet minut, by v začátku mohl sloužit jako neobvyklá romance podivínského, osamělého vědce a atraktivní novinářky, jenž se soustředí na představení kladné povahy hlavního hrdiny a vytváří v divákovi dojem, že stojí za to mít o tuhle sympatickou postavu zájem a dělat si o ni starost. Snímek tak leží celou svou lidskou vahou (a hmyzí, za čas, taktéž) na Jeffu Goldblumovi, vhodnému to adeptovi na nejpůsobivější mouchu filmové historie. Goldblum (který muší rysy nezapře ani v obvyklém stavu-) se vyrovnává s každým jednotlivým (rozumějte, čím dál ohyzdnějším) aspektem své role na výbornou a je děsivý i politováníhodný zároveň. Po provedení experimentu projevuje namyšlenost, touhu pářit se a posléze i sebeobdivně se zkoumat (své nepotřebné lidské orgány si schovává jako exponáty), čímž si režisér nenechává ujít příležitost zpodobnit charakterové vady přízemních okřídlených tvorů do samotné lidské podstaty. Moucha je ovšem ve svém nitru komorní snímek, založený na pouhých třech aktérech, který si pro svůj cíl zvrátit divákův žaludek propůjčuje nejpokročilejší triky s loutkami a maskami své doby. Co své doby, kdyby Lidská moucha byla výdobytek digitální éry dneška, patrně by nevystačila s dechem potřebným k utáhnutí dramatického finále, kde se leptají končetíny a vybuchují hlavy na kousíčky. Takhle nestvůra vyzařuje dojem hmatatelnosti, a tím v důsledku umocňuje svůj vliv na naše žaludeční šťávy (nicméně divákovi tvrdšího ražení může její finální zjev připadat komický, nepodřídí-li se předchozímu dramatickému plánu). Kromě nezapomenutelného hororu je snímek též poťouchlým mrknutím na fanoušky scifi, kterým schladí tužby po teleportaci: ostatně, kdyby v kosmu létal hmyz, kdoví, jak moc by se jim galaktičtí hrdinové proměnili. David Cronenberg tak na sebe může být pyšný: narozdíl od vynálezu profesora Brundla se jeho film naštěstí s žádnými mouchami nepotýká.

    • 17.5.2009  22:03
    Natěrač (TV film) (2008)
    **

    Jan Budař můzou políbeným natěračem matlá svůj herecký part v t(h)eatrální adaptaci pod taktovkou Jaroslava Brabce. Filmy natočené dle divadelní předlohy se špatně komentují, protože pokud je dobrý děj a jeho průběh, téměř vždy se dají zásluhy připsat na vrub originálu, což i vyplývá z logiky věci (proč by taky se adaptovala špatně napsaná hra, že). A tak u filmové verze zbývá zhodnotit, jak se tvůrci popasovali s divadelností předlohy (obstojně, leč nenápaditě), jaké bylo režiserské vedení scény a herců (dostatečné), a hlavně jací byli herečtí aktéři samotní (povětšinou výborní, ačkoliv ta prkennost tam byla - možná záměrně - často zřetelná), popř. ještě kostýmy, hudba a vybrané prostředí (jediná výraznější změna oproti divadlu).Kdybych měl Natěrače hodnotit jakožto televizní promo k nalákání diváků na statickou, leč přístupnější a adekvátnější divadelní hru, tak uspěl. Jako samostatný televizní snímek má omluvenku pro svůj nelehce adaptovatelný původ, ale kvůli absenci hledištního smíchu v dobré kolektivní náladě je filmový Natěrač neúplný a nedopečený. Žádný zázrak, ale proč si stěžovat, když mou jedinnou povinností bylo jen být pohodlně uveleben do křesel a tiše sledovat? ¤ Mému pozadí určitě žádná újma nenastala. ¤

    • 17.5.2009  11:31

    Promiskuitní česká pěvěcká star, rozhádaní manželé a ošklivá dcera, duo důchodkyň tančících valčík, zamilovaní gayové, pubescentní lovkyně vzrušení, jeden jaksi úchyl a jedna velmi sexy průvodkyně na cestě za rozšířením obzorů. Časovaná nálož vybuchne v Itálii! Vztahovou komedií toho času debutanta Jiřího Vejdělka pokračuje fenomén transferů populárního Viewegha do též populárních filmů s přednastaveným zájmem publika, potažmo kritické i divácké veřejnosti. Já téhle vlně prozatím v klidu odolával a od Účastníků si toho přehnaně moc nesliboval. Ćekal jsem dialogově třeba zajímavou, na herecké tváře neskrblící, netradičními lokacemi obdarovanou, leč upovídanou a převážně konverzační podívanou o speciálně poskládané partě různě naladěných cestujících. To, co jsem očekával, jsem také prakticky i dostal, a to v lepším provedení, než jsem myslel. Důvody, proč dávám tomuto filmu velmi nadprůměrné hodnocení, jsou tři. Jednak scénář, který sice trpí rozškatulkováním na jednotlivé peripetie, ale tahle mozaikovitost se k tématu "exotická dovoléná s exoty" hodí a není na škodu. Navíc dialogy vztahově originálně propletených postav jsou dobře napsány a diváka zajímá, jak se věci (navzdory tomu, že se nic dramatického vlastně neděje) budou vyvíjet dál. S tím jdou ruku v ruce herci, kteří překvapují svým bezprostředním podáním a dokáží chtěně zajímavé sestavě dodat opravdovost, aniž by většinou sklouzli k tomu svému seriálovému "hraju, že nehraju". Zejména u Boba Klepla nebo Anny Polívkové potěší vidět je podávat nenucený výkon. Největším překvapením je však Vejdělkova režie, která má svůj styl, občasné působivé kompozice a velmi důležité jednotící pojetí. Co mi chybělo, bylo nesdělené filmové téma, neboť verze se snahou o náhled do povah českých turistů se mi nezdá, už jen proto, že poslepovat tuhle atypickou skvadru muselo dát Vieweghovi pěknou fušku a to není znak pro dokonalý recept na typického našince. Účastníci zájezdu jsou spíš povedenou vztahovou komedií o hledání sebe sama v cizím kraji, kam si každý, ať již v donucení či nechtěně, bere část svého domova a svých trablů a s nozdrami plnými mořského vzduchu se pere se zdomácnělým nitrem. Tahle podané mi to ke štěstí s úspěšným českým kasovním hitem bohatě stačí.

    • 3.5.2009  22:57
    Vrtěti psem (1997)
    ****

    Aby americký prezident nebyl přistižen se spuštěnými kalhotami, musí být spuštěna akce ještě větší. Mnohem větší! Robert de Niro a Dustin Hofman vrtí společností za zvuků národopudné hudby o hollywoodských hodnotách. Vrtěti psem je mírně schizofrenní dílo o médii prostoupeném světě, kde ten, kdo v rukou nedrží strakaté koťátko, nikdy nemůže být stoprocentě srdceryvný a kde krize bývá zažehnána kašírovanou "mega"krizí, alespoň na nezbytně nutnou chvíli. Příběh, ve své podstatě podobně neuvěřitelný jako albánská válka sama, přesto dokáže zachytit kontury naší víry v informace, stejně jako (filmem zprostředkované) přirozené pochyby o podezřele křiklavých zprávách. Ovšem tato obojakost se dotýká i filmu samého: postava režiséra utvářejícího za pomoci moderních klišé kontrolovaný chaos se mísí s režisérem skutečným, který svým nenápadným vedením odmítá používat jakékoli hollywoodské chytáky, aby se tím vymanil ze zorného pole terče, do nějž pevnou rukou cílí. Herečtí představitelé (krom výše jmenovaných zejména Anne Heche) odvádí svůj běžný standard, čímž míním do postav se vcitťující excelentní práci, což zaručuje bezchybný tah až do mrazivého finále. Film Barryho Levinsona (natočeného podle knihy Larryho Beinharta American Hero) je usměvavým šťouchancem do hejna potrefených, kteří si svou existenci ospravedlní stejně samozřejmě jako ti instalatéři, kteří dokud něco nezpackají, nic nám tu nesmrdí. Dokonalé iluze - kde bychom bez nich jenom byli...

    • 3.5.2009  01:28

    Americká verze britské karikatury francouzského detektiva v podání osvědčeného komika Steva Martina. Zdalipak to vydá na pěkný počas? Nemám zapotřebí naschvál srovnávat nového Růžového pantera s klasikami od Blakea Edwardse, už proto, že ty vznikly za jiných časů, s jiným smyslem pro humor, pro jiné publikum a s jedinečnou hlavní hvězdou těžkého kalibru. Nečekal jsem ani, že by se Shawn Levy pokusil originálu přiblížit a že se naopak bude snažit vyjít vstříc střednímu proudu amerického diváctva. Tím pádem v pořadí již deváté pátrání po nejvzácnějším růžovém kamenu tentokrát ve svých lepších chvilkách připomíná spíše úryvky z Bláznivých střel, zatímco jakákoliv snaha o svázání nové verze s původními filmy (zastupovaná především extrovertním Martinem) se míjí účinkem a není dobře zvládnutá. Nejde o to, že by Steve Martin nebyl dobrým komikem či se nesnažil postavu s chutí pojmout po svém, ale krom legrační mluvy je ve srovnání se Sellersovým podáním tuctový a bez potřebné živelnosti pro rozpoutání opravdové katastrofy. V novém Panterovi se také projevila neschopnost režiséra využít na plátně schopnosti hvězd, které byly k dispozici: Kevin Kline si ještě dokázal poradit se svým Dreyfussem sám, ale Jean Reno se filmem proběhá a proskrývá a prakticky není. A nakonec ani nebyla zapotřebí snaha o moderní pojetí a rychlé kamerové švenky, protože kde není tempo uvnitř, tam ani spolehlivá technika nezabírá. Nemůžu sice říct, že jsem se při promítání občas nebavil a nespeloval h-a-m-b-u-r-g-e-r, ale tyhle lepší scény by samostatně vystříhané udělaly asi větší službu. A to není pochvalné pro jakoukoli komedii, natož pro Růžového pantera.

    • 19.4.2009  14:33

    Se sveřepým výrazem kráčí sošný Steven tesat mocné rány, tentokrát mečem do srdce japonské Yakuzy. V nenápaditém akčním žvatlání o expertu, kterého bohužel stále Těžko zabít. I když jsem byl kdysi nenápadným příznivcem Seagalových akčních jednohubek, odvrátil jsem od jeho tvorby zrak v momentě, kdy se mi jeho jednotvárný výraz začal přejídat v Tajném agentu Jacku T. Soudě podle jeho orientální exkurze - dobře, moc dobře jsem udělal. Nevím, zda Země krvavého slunce jej náhodou nezachycuje v jeho nejslabším momentu, ale pokud existují i horší, Steven se stal hrozbou hodnou zbraní hromadného ničení. Vlastně mě děsí i fakt, že se hlavní představitel taky podílel jak námětem, tak i přímo scénáristicky na tomto nehodném zvěrstvíčku, loudavě prezentujícím ty nejnudnější dialogová okénka, jaké jsem měl v poslední době tu čest shlédnout. A tak se Seagal, naložený do černočerného mantlu na zakrytí silnějších partií, doslova blemcá ulicemi Tokia ve snaze najít smysl ve velice chabě načrtnuté story, občas hodí k dobru nějakou smrtící "hlášku" a za pomoci nedobře vsazeného střihu si jakoby povinně odbude i bojové scény, které svou nízkou kadencí a podivnou choreografií nejvíc ze všeho připomínají zápolení na zarostlém školním dvorku s partou prvňáčků. A nejhorší je, že tu někdo neodhadl možnosti a vmáčkl do filmu i zamilovanou etudu, při které se Seagal tváří stejně vážně, jako by léčil choleru a nemohl se dobrat výsledku. Je mi to svým způsobem i líto, neboť v hubenějších (po všech stránkách) letech měly Seagalovy filmy, když už nic jiného, švih a z různých hmatů-chvatů dostal divák alespoň bojovou náladu. Co zbylo nyní, je jeden bývalý mistr aikida, útrpně si kroutící šichtu bez chuti a zápachu, makající přesčas se zenitem dávno za zády. Nevím jak krvavé Slunce, ale hvězda Stevena Seagala zapadla a už se zřejmě nevynoří. Jak ironické, že mistr svého oboru ve světe filmovém je jen akčním kulhavcem v tom opravdovém.

    • 16.4.2009  23:48

    Ten malý Belgičan! Nejproslulejší detektiv 20. století popouští uzdu egu i šedým buňkám mozkovým a svým typicky kvapným krokem kráčí vstříc vražedným výzvám. David Suchet v životní kreaci génia obtěžkaného údělem mít vždycky pravdu. Vysoké hodnocení, kterým Poirotovy zápletky vyznamenávám, nepatří pouze tomuto prvnímu televiznímu pokusu pojmout jeho případy v celovečerním, leč stále komorním stylu, ale sérii (dnes už dobře takřka dvacetileté) jako celku. Lépe se mi při tom jeví, jaký pokrok filmy s přibývajícím časem učinily na poli vizuálního ztvárnění, neboť poslední "díly" už nabízejí promyšlené záběry a umělecké obrazové ladění. Naproti tomu dřívější počiny sázejí spíše na tradičnější, ovšem neméně poutavé vyobrazení sledu událostí před a po vraždách. Samozřejmě, struktura jednotlivých dílů je vcelku identická (dokonce tak moc, že občasné narušení této linie může působit až rušivě). Zatímco první část je jaksi seznamovací, divákovi je v tuto chvíli dovoleno operovat pouze s náznaky a falešnými stopami a Poirotův charakter je tu méně, tu více krkolomně nastrčen do víru událostí, jádro příběhů se nalezá v dějství druhém, a to samotném pátrání a objasňování vztahů a situací svázaných s případem. Nemohu s jistotou tvrdit, že se vždy přesně orientují ve všech postavách a jejich motivacích (natož - a to je moje slabina - jménech!), stejně jako přiznávám občasný zmatek, který ve mně panuje po konečném rozřešení záhad, ale výhodou těchto filmů je jejich narativní forma, tedy že v momentě, kdy snad objevíte nějakou dějovou nesrovnalost či scénaristickou skulinu, je obvykle stejně pozdě a už na tom nesejde. A tak se stává, že Hercule Poirot je někdy mnohem chytřejší, než sám divák (nebo alespoň já). Ale nemějte obavy: muž posedlý logikou i etiketou si dávno našel cestu, jak se Vám i vrahům dostat pod kůži - a nepustit.

    • 31.3.2009  12:07
    Proč bychom se netopili (TV seriál) (2009)
    ***

    "Tak nějak málo tančí, zpívaj', brečí, líbaj', marně si hledaj' tep - jsou prý dospělí... Inu, s českými seriály se to má tak, že časy jsou zlé. Nechci tady kritizovat poměry, které byly nastoleny po úspěchu pout Rodinných, ale stačí jen říct, že bohužel málokterý seriálový skokan se odhodlá přeskočit takto nabídnutý recept snadného výdělku a vysoké sledovanosti. A proto zákonitě každý, který se na tuhle náročnou šlajsnu vydá, upoutá mou pozornost. Petr Nikolaev se rozhodl volně zadaptovat povídkovou knížku Zdeňka Šmída a byť cesta byla místý spíše mokrá než-li suchá, nakonec s relativním úspěchem do cíle dopádloval. I když mají vodáci nezpochybnitelné chyby v základní dramaturgii, dialogy pro svou šustivost sem tam mokvají a dikce některých herců jako by ještě neopustila suchá prkna divadelního jeviště, partě tvůrců stojících za "Proč bychom se netopili" se přesto sluší poděkovat za příjemně strávené chvilky před pondělní obrazovkou, naplněné dobrou náladou a slušnou letní atmosférou. Ono totiž i přes všechny nedostatky se Nikolaevovi a spol. podařilo do seriálu dostat nějakou tu celuloidovou chemii, jakési filmové kouzlíčko, které nabídlo nečekaně styčný bod pro jinak nesouvislou vodní show. Snad to bylo kamerou Martina Duby, snad sympatickými herci (mými favority byli Lukáš Vaculík a Tereza Kostková), ale seriál za sebou nakonec zanechal stopu vcelku příjemného průměru.

    • 29.3.2009  22:40
    Svědomí Denisy Klánové (TV film) (2009)
    **

    Josef Klíma o pohybu na ostří nože podél hranice beztrestnosti. Je český občan potenciální obětí nezletilých delikventů a špatných zákonů? Svědomí Denisy Klánové mohlo přilákat diváky námětem, neštítícím se vyhraněného pohledu na problematiku trestní odpovědnosti mladistvých, pro nějž neváhá zapojovat i nepřehledné prostředí poslanecké sněmovny a osobní problémy zúčastněných. Ovšem po prvních minutách je jasné, kam tahle hra povede a co si divák vezme za ponaučení. Není přitom a priori špatné, co se Klíma snaží říct, ale jeho scénář bohužel postrádá ducha opravdovosti, tedy cosi, co neklouže jen po povrchu věci (a co se nedá vysuplovat dialogem Vlasáková x Schmitzer), ale naopak se do komplikovaného problému zavrtává a objevuje nečekané skutečnosti a souvislosti. Jenže to by Klíma nesměl mít ve věci již předem jasno a děj nesměřoval k jednostrannému vyústění, které totálně pohřbívá předchozí snahu o drama a prediktuje autorem až příliš chtěný závěr (záměr). Nechápejte mě špatně, já jsem v zásadě taky pro snížení odpovědnosti na 14 let, ale jakýkoliv snímek, který touží být seriózní sondou do oné problematiky, by se měl vyvarovat účelového scénáře, který krom občasných zajímavých myšlenek postavám podsouvá hlavně stereotypy, které mají suplovat skutečné rozbory, a - když to musí být - i společenská řešení. Jako by celá naše politická scéna, zákony a jejich skutečné dopady na život samotný byly příliš kolosální téma na to, aby Svědomí vůbec mohlo pomýšlet, že jej v jeho vážnosti a komplexnosti správně a záslužně zachytí.

    • 29.3.2009  18:05

    Vstoupili na území La Drang a stanuli na počátku války Ameriky s Vietnamem. Objevili nepřístupný terén, odhodlaného nepřítele a vzduch vroucí napalmovým náletem. Mel Gibson zavedl své muže do míst, kde se historie píše vlastní krví. Poté, co Randall Wallace tak docela nezvládl adaptaci Dumasova Muže se železnou maskou, velmi překvapil netradičně pojatou revizí nejproklínanějšího amerického tažení. Příběh se rafinovaně a nečekaně dobrou půlhodinku rozvíjí okolo rodiného zázemí a klidného "předbouří", na jehož konci letmý úsměv plukovníka Moorea napoví, že čas neškodných výcviků měl za úkol také vycvičit diváka v pocitu bezpečí, které skýtala osada vojenské základny a samozřejmě i Bůh, co vždy fandí "těm správnejm". A skutečně: nejen barevným filtrem a změnou prostředí je snímek drasticky přetvořen. Od této chvíle čeka vojsko i diváky - které si plukovník neprozřetelně vzal s sebou - jen brutální sady bojů, útoků a dobývání, jen občas narušované nočním vydechnutím a výlety zpět k truchlícím ženám, které dopisy plné odosobnělých slov lítosti mění rázem ve vdovy. A právě tento neohraný rytmus, plný pečlivě nasnímaných, ozvučených a choreografovaných výjevů války a jejich dopadů na lidi vzdálených od sebe pár metrů i stovky mil, je typickým a mnou kvitovaným rysem Údolí stínů. Je chvílemi těžkopádný, ale to je zřejmě daň za opravdově působící dojem z moderního přístupu k masakru, který jako by nebral konce. Možností, jak pojmout válečné vřavy minulosti, je celá řada a tomuhle filmu se k tématu podařil zajímavý příspěvek.

    • 16.3.2009  00:50

    "Howard volat domů!" Platí kachními dolary, umí kachní aikido a v peněžence nosí kachní kondom, jenom ta planeta je až trochu moc člověčí. Statečný kačer z alternativního vesmíru zachraňuje i boří lidskou civilizaci tak, jak mu zobák narost, v propadáku, který si nakonec zasloužil být oblíben. Howard je něco jako filmové kyvadýlko, a záleží jen na divákovi, na jakou stranu se s ním v sympatiích zhoupne. Dětský divák uvidí hororově laděné bizardní ztvárnění světa dospěláků (Howard má předplacený Playboy pro kachny), zatímco zletilý se prokousává infantilní podobou fyzických vtípků a přemrštěné stylizace. Obojí má ve filmu své místo a oboje tady funguje, byť ne vždy a ne na 100%. V první části jsem si tak občas v duchu říkal: přidej, přidej, protože na situaci kačera ztraceného v pasti lidského světa by se dalo navrstvit větší množstí mini-zápletek, zatímco v druhé, barevnější a hlasitější, zase uber, uber, neboť zde se rozpoutá masakr, který dává dobovým vizuálním kouzlům osmdesátek přednost před plynutím děje. A právě ten sice Howard nemá nejoriginálnější, ale způsob jeho realizace je osvěžující, nyní možná ještě víc, než před léty. Puristé z Ameriky sice mohou být pobouřeni "postelovou" scénou Beverly s Mr. Duckem (mě naopak přišla neskonale roztomilá), ale i na takové lidi přece musela zapůsobit krása Ley Thompsonové nebo strašidelná přeměna dr. Jenningse na temného vládce. Howard není filmový zázrak, ale má v sobě cosi silného a kultovního, co mě nutí jej mít i po těch letech stále rád. V mládí neodolatelnou klasiku sice častuji "jen" třemi hvězdičkami, ale přídavná hodnota k dětství byla - jak se říká v reklamách - k nezaplacení.

    • 10.2.2009  11:06
    Matador (2005)
    ****

    Nájemní vrahové neznají důchodu, ale čas nezastavíš. Čas je prevít, a toho nepřelstíš lahví od whisky nebo děvkolapnými choutkami. To chce rodinu, řekl si Pierce Brosnan, a když už nemáš svou, musíš si vystačit s něčí jinou. Matador je po delší chvíli zase jednou originálnější nápad, jak oživit vztah viník - nevinný, který se svým provedením hodí spiše pro DVD než do kin, mnohem pozitivněji je pak člověk překvapen, na jaký kvalitní kousek ke svému štěstí narazil. Film má pomalejší tempo, jako by se snažil vychutnat si Julianovo trápení nad samotou a syndromem vyhoření, který je pro lidi v jeho branži něco jako expresní jízdenka na krchov. Pierce Brosnan tu má své obrovské kouzlo, někdejšího elegána Bonda nevidět; tenhle zabiják je nám lidsky bližší, stejně jako Greg Kinnear v roli nenadálého přítele, se kterým se (krom jistých výjimek) spíš ztotožní většina z nás - až na to, že mnozí nemaji tak skvělou manželku, která dokáže potěžkat pořádný kalibr a ještě ho ocenit. Matador nabízí i nečekaný minitwist na konci, který mě ponoukl k myšlence, že mít za kamaráda vyměklého, ale stále stylového killera může být i docela fajn.

    • 30.1.2009  15:15
    RoboCop (1987)
    ****

    Přátelé mu říkají Murphy, nepřátelé zase "Robocop". Kovový policajt s lidskou duší bojuje proti mravní špíně Detroitu i čtvrtému přikázání OCP. Oni si mysleli, že jej ovládnou a zničí, oni teď půjdou s ním - mrtví nebo živí. Ač to může znít neuvěřitelně, v jakési encyklopedii jsem se dočetl, že Robocop je komedie se sci-fi prvky. Jakkoli je černý humor ve snimku přítomen (ED - 209 umí zabít na sto způsobů, ale nesejde po schodech, o satiricky pojatých reklamách nemluvě), myslím, že nezakryjí tragickou stránku příběhu o zdevastováném životu jednoho policajta, který teď musí baštit stravu chutnající jako kašička (zase ten humor). Paul Verhoeven nasadil i tvrdší kalibr brutálních scén, z nichž nejméně dvě se památně vryjí do divákovy paměti, ať už v odporu, nebo zvráceném diváckém nadšení (podle naturelu * ale ten Emil si to zasloužil* ). Robocop také ukazuje na určité lidi vládnoucí výkonnou mocí, kteří, pod záštitou ušlechtilých cílů, nikdy neopomenou na pravidlo determinující jejich odpovědnost za případné zločiny, a kdokoli, kdo se vzepře, je "programem" donucen svíjet se v akutních bolestech. První Robocop tedy zacílil přesně do černého: mušku měl dobrou a zaměření nerozhozené. Škoda, že byl v sérii jediný.

    • 30.1.2009  15:03
    Truman Show (1998)
    ****

    Přišel na svět, aby jej bavil. Jen se to neměl nikdy dozvědět. Grimasy Jima Carreyho jako trademark šíleného režiséra šílené full-time show. Fenomén reality show přišel do Čech vlastně až s Vyvolenými, ale na Západě jel byznys na plné obrátky již drahnou řádku let předtím. Možnost nahlédnout do životního stylu jiných byla vždy velkým lákadlem pro masy zvědavých divaček a diváků, z pohodlí domova utvrzení, že si přece jen žijí lépe než ty pitvořící se nuly na obrazovkách. Jen jedna věc mohla celkový dojem pokazit - účinkující věděli, kde a proč jsou a co jim soutěž nabízí. Nebyla to skutečnost. Nebyl to Život. Nebyla to Truman Show. Režisér Christoff je génius (vlastně Peter Weir je génius). Svět, postavený v ateliérech mocného Hollywoodu (jako jedna ze staveb, kterou lze vidět i z vesmíru), nemůže přinést Trumanovi pravé štěstí, když je obětí na milimetr přesně vypočítaných emocí. Je vězněm svého vlastního života, obklopen tolika lidmi a paradoxně právě proto bytostně sám. K čemu hřiště velikosti přístavního města, když skutečná není ani málá píď? Peter Weir tak vyčítavě pokládá ruku na rameno těm, kteří reality show tvoří a únosné nápady jim už hrozí vyschnutím, i nám, divákům, kteří by někdy udělali lépe, kdyby lidské osudy nenechali určovat těmi věcmi na baterky, až hrozivě správně nazvanými "ovladači". Truman Show je vícevrstvá, silně tragikomická podívaná, která ve své absurditě skrývá nečekaně opravdové pointy, stejně jako i čistě technickou otázku, jak by asi snímek vypadal, kdyby se divák pravdu o Trumanově světě dozvídal až spolu s hlavní postavou. Byl by film překvapivější a více by šokoval, nebo by se naopak minul účinkem? Čím více nad tím přemýšlím, tím víc jsem rád, že se vůbec něco jako Truman Show natočilo. Že už vlastně není co objevovat? Naštěstí to byla jen lživá filmová replika...

    • 27.1.2009  18:48

    Patřila do světa, kde prim hrála grácie a noblesa, avšak skutečný život pravidly neoplývá. Audrey Hepburnová objevuje krásu prostého Říma a Gregory Peck z toho těží peníze i lásku. Klasická komedie Williama Wylera otevírá oči nejen princeznám obtěžkaným povinnostmi ke královskému rodu, ale také těm z nás, kteří občas závidíme oněm "vybraným" život v luxusu a přepychu, abychom zjistili, čím vším je toto privilegium vykoupeno. Závěr snímku, který se obejde téměř beze slov, tak v sobě skrývá nečekanou sílu smutku i radosti pro charaktery, kterým bylo dovoleno se poznat a zamilovat, ale které od sebe dělí více než jen rozdíl společenských tříd. Svižně natočená romantická komedie, která přesně ví, kdy a jak je třeba hrát na ty správné struny, je však bytostně spjata se svou dobou, kdy jedině tehdy bylo možné díky umírněnému mediálnímu toku nepoznat na ulici celebritu z jiného světa a panu Vyvolenému umožněno prožít s ní osudový den. Prázdniny v Říme tímto zanechávají příjemnou vzpomínku na jinak napjatou dobu, která možná i díky oběti princezny Anny vyústila v lepší časy. Pokud i toto patří k poselství, které snímek zanechává, pak nemohlo být sděleno něžněji a procítěněji, než tak zvládl režisér Wyler. A to je možná i součást kouzla, proč film, navzdory svému věku, vůbec nestárne... některé city, stejně jako slzy nebo křehký pohled Audrey Hepburnové, jsou prostě nadčasové.

    • 26.1.2009  18:38
    Mumie (1999)
    ****

    Přes 3 000 let se rozkládal v balzamovaném stavu, než byl konečně probuzen. Dobrodruh Rick, knihovnice Evelyn a mamonářský brácha Jonathan v boji proti nepříteli, který zasazuje morové rány bez mrknutí oka jednu za druhou. Filmových mumií bylo na plátna kin přivedeno velké množství, hodně si z tohoto koláče ukousla produkční společnost Universal. Stephen Sommers si zkusil oživit vzpomínky tímto lehkou rukou natočeným, na béčkové aranžmá hrdým snímkem, který sice nevypadá přímo spektakulárně, ale vynahrazuje to příhodným humorem, sympatickou trojicí hlavních představitelů (i s působivým Arnoldem Voosloem) a rychlým tempem. Tenhle film nám ukázal, že když už doktor Jones zrovna nemá na čem dělat, příčinlivý O´Connel ho alespoň zčásti dokáže nahradit. Na Mumii se snad časem usadí prach starých filmových archivů, ale dokud jeho speciální efekty nezkornatí a nenajde se lepší cesta k oživení starých příběhů, i přes své nenáročné ambice u příznivců nezapadne.

    • 26.1.2009  18:35

    Některý lidi nevěřili, tak je přijeli sami přesvědčit. Bez znalosti bobu i sněhu, zato s odhodláním zapsat se do historie zlatým písmem. I černí muži mohou být králi na bílém povrchu. Režisér Jon Turteltaub sice nepatří mezi točící extratřídu, ale občas se poštěstí a dokáže překvapit. Standardním aranžmá posvědcenou rodinnou zábavu od producentů Walta Disneyho si oblíbilo velké procento diváků i v našich končinách, mě nevyjímaje. Co stojí za pochvalu, není jen relaxovaný výkon Johna Candyho jako zprvu rezervovaného „trenéra“, ale také možnost nahlédnout do zákulisí tvrdých olympijských podmínek při tuhé zimě v Calgary 1988, jenž je vtipnou formou zprostředkovaná, jemným humorem vylepšená divácká zkušenost, která v sobě skrývá víc, než se na první pohled tváří. Však kdo z nás Jamajce na těch bobkách nefandil, když si o to hoši tak sympaticky říkali?

    • 24.1.2009  22:39

    Poslali ho do Říše mrtvých jednou, pošlou ho tam znovu. Král Škorpion zatíná klepeta, pygmejové rozpoutávají rej a akce na záchranu světa je znovu v plném proudu. "Ale ne, zase tihle chlápci!" Na Mumii se vrací je patrno hned několik věcí: navýšený rozpočet, tím pádem rozmanitější i bohatší (ne nutně kvalitnější) triky, lepší akce i celková režie. Sommers se přitom nezbavuje ani lehce zaprášené story o výpravě do srdce pouště Ahm Shere, záchraně i pomstě a nechybí i poctivá digitální armáda nemrtvých. I humor je stále přítomen, byť tentokrát Mumie na své cestě občas zvážní (dočasná smrt Evelyn, únos syna Alexe), naštěstí to ze vzduchu kryje kormorán Izzy. Přesto spíš raději dávám přednost prvnímu dílu, už jen pro jeho žánrovou čistotu, která je zde občas mísena těžkopádnými vsuvkami o minulosti postav.

    • 24.1.2009  02:02
    Space Jam (1996)
    ***

    "Ten králík je vostrej!" Warner Bros. v pokusu navázat na králíka Rogera zapojují hip-hop i basketbal a slibují doslova trhlou zábavu. A vlastně proč ne? Není třeba Space Jamu vyčítat příliš zřetelný tah na brán(ici)u prostřednictvím nejslavnějších stájových postaviček a jisté basketbalové star, protože nenáročná zábava si žádá nenáročné obecenstvo a to by mělo být spokojeno, zejména sestává-li z mladších ročníků tak do 12 let. Film doprovází lahodný sountrack tepající přesně v rytmu dobových hitů, střih nabírá s přibývajícími minutami na obrátkách a roztomilé gagy se předhání v tom, které z nich budou třeskutější a vtipnější. Navíc Michael Jordan je sympaťák a sebe sama hraje přesvědčivě (díky němu ani nepoznáme, že jeho kolegou je zelené plátno - když tedy nebudeme moc zkoumat směr pohledu jeho očí). Polivčička tedy byla přihřáta na všech frontách, a kdyby v tom byl každý tak upřímný jako Bill Murray, kolik z nich bychom jen vzali na milost. Vzhůru na horu hlupců!

    • 24.1.2009  00:44

    Úsměv od ucha k uchu. Anarchie klepe na dveře, Batmanův symbol se rozpadá. Joker nám přišel ukázat, kdo že skutečně jsme a co si zasloužíme. Jen žádné vážné tváře - koneckonců, co nás nezabije, to nás zešílí! Když jsem před časem viděl Batmana začíná, liboval jsem si, jak Christopher Nolan dokázal najít nový, neotřelý, přitom myšlenkově netriviální pohled na téměř 80 let starou komiksovou postavu. Uvedl v život charaktery, vtiskl jim určitý směr a jeden z nejlepších komiksových filmů byl na světě. Ale nemohl jsem ani tušit, do jak hloubky chce u Batmana dojít v jeho pokračování. Kdo by do Temného rytíře řekl, že při zachování téměř všech znaků komiksově mainstreamové podívané se všemi detonacemi, volnými pády a záchranami rozebere v druhém filmovém plánu takřka na kost Batmanův vesmír (a vlastně i Batmana samotného) tak efektivním způsobem, že se mi ruce chvějí ještě v moment, kdy píšu tenhle komentář. Nadchla mne především myšlenka společnosti, která, když nejde vše podle plánu, boří své zaběhnuté hodnoty ve snaze sobecky se chytit záchraného kruhu, přičemž lhostejno, že tomu, kdo nám jej hází, můžeme být přímo "smrtelně" k smíchu. Nejen z tohoto důvodu se postava Jokera, Heathem Ledgerem zahraná magicky uhrančivým způsobem, stává jednou z nejcennějších v současné dekádě kinematografie. A co víc, i všechny ostatní postavy dodávají příběhu přesně tu ecenci, která film ještě více obohacuje. Harvey Dent se stává tragickým hrdinou, obětí nadějí, že byl v Gothamu ten nejlepší. A pak je tu samotný Batman. Ačkoliv díky množství postav nemá tolik prostoru jako v předchozím filmu, Temný rytíř je především o něm a jeho skutečné úloze pro gothamské obyvatelstvo. Ve světě, který potřebuje Jokerem tak násilně uzmuté ideály a vzory jako sůl, bere na svá bedra všechnu temnotu zdánlivě čistého dobra. A v tom je skutečná síla Temného rytíře. Jakékoliv chyby, které snímek obsahuje, odvlaje Batmanův plášť do mezí zapomnění. Tohle je film, na který se nezapomene, tím spíš, že byl naštěstí celosvětově tak úspěšný. Jen jednoho se bojím... aby případný třetí Batmanův film nesešel na scestí. Kdo by nás pak, volným pádem padající, pevnou rukou na poslední chvíli zachytil?

    • 13.1.2009  18:58

    Komunismus se lepí na paty - nejen pánům Svěrákovi a Smoljakovi, vlastně tentokrát spíše Kydalovi a Rybníkovi. Malá sonda do života divadelníků z radosti z doby, kde tam, když se socialistické sani uřízne hlava, okamžitě vyrostou dvě zbrusu nové. Divadlo Járy (da-a) Cimrmana se v průběhu komunistické éry postupně stalo novodobým českým kulturním fenoménem, kterému nic ze svého lesku neubrala ani doba nynější. A právě tehdy, na sklonku té rudější z našich historických etap, si Svěrák se Smoljakem konečně mohli dovolit ukázat, s jakými obstrukcemi a ideovými omezeními se po celou tehdejší existenci museli herci i autoři divadla denodeně potýkat. A jako takový je dobré výsledný film brát, nejen proto, že v průběhu filmu nepadne o Cimrmanovi záměrně ani slovíčko. Snímku nechybí chytrý scénář, který myslí i na úsměvné detaily ze života (vyprávění příhod v šatně), navíc jsou výkony herců uvolněné a civilní (vždyť koneckonců hrají sami sebe), a divákovo vědomí je tak dokonale uzpůsobeno iluzi, že jsme vlastně dalšími členy souboru, které muže pan režisér bez obav vzít mezi sebe. Což mne mimochodem jako příznivce cimrmanových her ohromně těší. Co trochu škodí, je nedokončení některých nakouslých témat a diskusí, např. režisérova role má být demokratická či absolutní, úmrtí ve skupině aj. V celku působí Nejistá sezóna jako lehká, nenucená výpověď o době, se kterou se pánové, stejně jako Jára Cimrman svou hrou Vizionář, pomalu loučí. A zatímco tehdy si mohli lidé jedině zoufat, tentokrát se blížily časy, kdy žádná sezóna už díkybohu nemohla být politicky "nejistá".

    • 12.1.2009  14:19

    Patří k naprostým špičkám svých oborů, ale zákon je na straně jen jednoho z nich. Stojí proti sobě, ale mají mnoho společného. Robert de Niro a Al Pacino v akčním dramatu, který se nebojí ukázat obě strany téže mince. Michael Mann měl v 90. letech ambice zvládnout jakýkoliv žánr v absolutní kvalitě. V Nelítostném souboji se mu podařilo perfektně postihnout světlé i stinné stránky snad nejodlišnějších profesí na světě. V postavě McCauleyho je skryt potenciál nečekaného množství divákových empatií, a de Niro si nenechal ujít příležitost vystavět si svého lupiče přes jeho zranitelnou lidstkou stránku. S Alem Pacinem jsem měl na začátku menší problém, neboť cynického poldu, skrývajícího své boly ležérním výrazem, hraje trochu expresivním způsobem, ale jakmile proniknete do jeho postavy, stává se poručík Hanna plnohotnotným protihráčem bandy neobyčejných zlodějů. Vůbec herecké obsazení je nad očekávání bohaté, dokonce natolik, až zalitujete, kolik prvotřídních herců není vůbec využito na sto procent (mě to obzvlášť mrzí u Natalie Portmanové, Dennise Haysberta a Williama Fichtnera). Řemeslně se jedná o vybroušený skvost, akčních scén není mnoho, ale jsou reálné, detailní a promyšlené. Jen trochu zamrzí, že scénář občas svým postavám nápadně nahrává a posouvá je tak dějem kupředu. Na každý pád, pokud hledáte drama, kde civilnost a akce si nemusí vzájemně ustupovat, pak vězte, že Nelitostný souboj je poměrně vzácným artiklem amerického filmu.

    • 20.12.2008  01:01

    A kruh se uzavřel. Anakin vyrostl, naučil se umění Jediů, přišel čas na zradu a život v temnotě. Aby naděje mohla vzplát, musí nejdřív pohasnout... Hvězdné války, to je život milionů filmových fanoušků shrnutý v šesti epizodách, lemujících nejen postupný vývoj filmové technologie, ale i náš, diváků, kteří nemají to srdce brát vesmír jako chladné místo bez života, ale jako prostor osvětlený žhavou stopou laserových mečů, ve svém žáru bojující za tu světlejší ze stran Síly, ať už je tím myšleno cokoliv. Nemyslím si, že by Pomsta Sithů byla dokonalá z hlediska vyprávění příběhu, vlastně ty nalepované scénky občas dost skřípou, ale ona sága (a historie) za tím vším jsou natolik mocné, že až opravdu přijde pád Jediů, v divákovi se cosi pohne. Star Wars vždy byly hlavně pohádkou, a byť odehrávající se před dávnými časy, v předaleké galaxii, jsou nám nyní mnohem blíž, než kdykoliv předtím. Tohle není naivita, nostalgie, či sentimentalita. Je to poslední důkaz kouzelníka Lucase, že film může zanechat velmi silný dojem i přes ta nejjednoduší pravidla. Nač hluboké filmové rozbory a dalekosáhlé alegorie. Ve své složitosti prosté, v patetičnosti opravdu dojemné a v melodramatičnosti skutečně tragické Hvězdné Války tímto naposled naboostovaly nadsvětelnou rychlost a staly se nadčasovými. Zanechaly poselství , že Dobro může být oslabeno, ale ani sebemocnější Zlo nemůže vládnout navěky. Jediové a Sithové tu s námi budou vždycky, jde jen o to, jestli je vůbec rozeznáme...

    • 20.12.2008  00:30
    Iron Man (2008)
    ****

    Je bohatý, je všemocný, je cynický... a je v zajetí. Obchodník se smrtí Tony Stark se rozhodl zavřít krám a svou geniální tvorbu poprvé zapůjčil vyšším cílům. I tak se rodí superhrdinové. Musím se přiznat, že původní komiks ze stáje nakladatelství Marvel jsem nikdy nečetl. Proto jsem, podobně jako třeba k Hellboyovi, k této adaptaci přistupoval bez vyšších očekávání. Příjemné překvapení však na sebe nenechalo dlouho čekat. Film je doslova prosycen cynickými hláškami natolik, že se v něm ztrácí i tradiční komiksové artibuty. On vlastně vůbec celý film si evidentně bere z postavy Iron Mana to nejlepší a uzpůsobuje to filmovému rámci natolik, že tu obligátní rvačku na konci nebudete brát jako povinnost vůči žánru, ale solidní vygradování předchozích minut filmu. Ty zachycují Roberta Downeho Jr. povětšinou bez masky, a tedy schopného perfektního ztvárnění multimilionáře Starka se všemi jeho cnostmi (zarámované magnetické srdce) i necnostmi ("Mír? Bezva. Být mír tak jsem bez práce."). Zato skvěle temného, překvapivě klidného a až ke konci megalomanského Jeffa Bridgese jsem nepoznal, ačkoliv bylo tolik příležitostí! Iron Man může dobře fungovat jako začátek nové filmové série, ale stojí si i sám dost dobře na to, abych se k němu rád občas vrátil. Možná dokonce nastal čas poohlédnout se i po té komiksové verzi...

    • 18.12.2008  00:25

    Měl sílu zbavit vesmír zla a bezpráví, jenže zmizel a lidé se naučili více nehledět na oblohu v naději. Nyní se ve velkém stylu vrací zpět na Zem a to přesně v hodině dvanácté. Lex Luthor má plán a Bryan Singer důkaz, proč svět potřebuje Supermana. V pořadí pátý celovečerní film o Muži z oceli zdaleka neměl tak vřelé přijetí, který je u velikánů jeho typu při premiéře očekávané. Ani já jsem na první shlednutí film nijak nemiloval, připadal mi pomalý, málo efektní a na své velkolepé téma poměrně decentní. Ale hned druhá projekce mi otevřela oči dokořán. Jeví se mi neuvěřitelné, že Singer našel odvahu v roce 2006 natočit Supermana se stejným citem a pokorou, jako by schraňoval starou antikvarijní vzácnost a byl si dobře vědom její ceny. A tak Superman se vrací nemá s Donnerovým originálem společnou jen hudbu a úvodní titulky. Působí to, jako by se těch třicet let nikdy neudálo a pravidla, zavedená ve filmové minulosti, byla stále platná a aktuální. Čili hlavní hrdina je stále bez vážnější charakterové vady, Lex Luthor chce ničit lidské pokolení ihned po snídani a bez kryptonitu si protivníci na modročerveném hrdinovi nic nevezmou. Singer, ačkoli natáčel za velké peníze (které se neprojevují neustále, ale když trik, tak výborný), se nenechal přemoci tíhou vloženého kapitálu a do nového Supermana vložil cit, rozum a komiksovou poetiku, čímž zrenovoval památku posledními snímky docela poničenou. Brandon Routh je důstojným nástupcem Christophera Reeva, Kate Bosworth má charakter a Kevin Spacey je ve vrcholné padoušské formě. Všechno je tak, jak má být - a ještě o něco lepší. Superman se tímto nenavrací do doby lehkosti a nevinnosti, neboť v ní nikdy nepřestal být. Je příjemné, když divák může zjistit totéž i o sobě.

    • 18.12.2008  00:02
    Přátelé (TV seriál) (1994)
    *****

    Základní pravidla: Nikdy neberte Phoebe vážně, nevyčítejte Rossovi jeho těkavou povahu, nedávejte zodpovědné věci na starost Chandlerovi, nechtějte po Joeym vysoce logické myšlení, neflirtujte s Rachel, protože na to nemáte, a už vůbec se nesnažte trumfnout Moniku nějakým sportovním výkonem. Jedině tak z vás všech budou "přátelé". Sitcom jak má být. Někdy si až říkám, jak mohli po deset sezón udržet kvalitu takhle vysoko. Samozřejmě se potom už trošku opakují (což se týká spíše dějových linií o vztazích než vtipů samotných), a nakonec se všechny hlavní postavy vystřídají navzájem, ale to hlavní, humor, jeho kadence a kvalita, zůstávají na konstantně vysoké úrovní, což musím velmi ocenit. Máloco v televizi je tak příjemné, a ještě méně zaručeně spolehlivé. Přátelé jsou zkrátka výjimka, která bavila diváky a zanechala svou stopu. Co jen budu dělat, až jednou skončí i pro mě ...

    • 27.11.2008  12:47

    Kterak tajemný cizinec, mířící do Austrálie, zakotvil v prohnilém westernovém městečku a jal se konat pořádek. Kdo ví, jak moc mě tyto komedie z Divokého Západu ještě překvapí. Kulisy, v nichž by se dalo rozehrát slušné pistolnické dráma tentokrát slouží jako dokonalé místo pro nekomplikovaný, ale mnohdy chytrý humor, ve kterém se mísí slovní, fyzické i satirické výpady nikdy neminuvšího Jamese Garnera a jeho věrného sidekicka Jacka Elama. Některé scény jsou pojaty v "cartoon" stylu, jiné lehce parodují ustálená westernová klišé. Protože mě film zastihl s nekrytými zády, užil jsem si ho o to víc. Doporučuji nejen těm, kteří jsou unaveni z věčně vážných tváří pistolníků.

    • 17.11.2008  23:04
    Občan Havel (2007)
    ****

    Je zvláštní, jakou mocí vládnou ty dokumenty, ve kterých není slyšitelný komentář, ale jejich střihová skladba je poskládána tak umně, že to o něčem vypovídá. V tomto případě o státnické i lidské stránce bývalého prezidenta ČR. Václav Havel byl, a bezpochyby stále je, velkou osobností novodobých dějin českého státu. Je na něj vzhlíženo jako na bojovníka proti totalitnímu režimu, symbol demokracie, který se nebojí za svou pravdu postavit, přitom dokáže s dostatečnou určitostí analyzovat situace, na které je potřeba ve stále medializovanějším světe správně reagovat. Občan Havel je unikátní dokumentární dílko o muži, který si je vědom svých chyb, který má mnoho odpůrců (ale i mnoho příznivců), a který, ač se nám to líbí či ne, je navěky spjat s dobou, kdy demokracie byla pojmem, i s časy, kdy žít v iluzi by pro mnohé bylo příjemnější.