da-a

Četník cizokrajný. Kvalita zhruba na stejné úrovni jako nezapomenutelný originál, s menším úpadkem tempa ve střední části a párem nadbytečných scén. Je to však bohatě kompenzováno nespočtem gagů na neznámé prostředí, ve kterém to četníkovi sluší stejně jako na francouzské Riviéře.

Četník triumfující. Louis de Funès v nejlepší formě a pěkná řádka výbornéch scén s honem na turisty a hlavně s příchodem rtuťovitého uragánu do ospalé přímořské oblasti. Squadra místního četnictva správně střelená a roztomile komická spolu funguje na výbornou a záruka příjemné zábavy je zaručená. Pravděpodobně nejlepší Četník ze všech.

Rodina a peníze nade vše. Lidké životy stranou, bude se přilepšovat rozpočet. Detektivně kriminální film s předními herci jedné z nejplodňejších ér francouzské kinematografie, jehož příběh, obyčejnější, ale dobře provedený a s klidem hlavního kápa rodinného klanu plynoucí, si umí si počkat na zásadní scény (vzájemé přitahování Delonovy postavy s vdanou Mariou a jejich smrtící katarze). Dobře využitá je i synchronizace obou stran příběhu do jednoho celku bez jakéhokoliv nadržování, částečně i proto, že žádná z postav nemá sympatický charakter pro přímý kontakt s divákem. Maličko tu ale chybí citelnější gradování, které by obohatilo celkový pocit z filmu o větší vnější výraznost.

Komentář a odpověď uživateli Kvasekus (Při vší úctě ke všem uživatelům csfd nechápu jak někdo může dát tomuhle filmu víc jak jednu hvězdu...totální blbost!). Máte pravdu, dát Baziliškovi odpad! se tu přímo nabízí. Jenomže já si dovedu představit mnohem větší zhůvěřilosti, na kterou se dá v sobotu po půlnoci narazit. Ten film má špatný a nudný scénář, velice lacinou výpravu a příšerný úvod i nedbalé zakončení. Ale mezi těmihle extrémy se dá najít vědomí, že Hadí král je sešit televizní jehlou pro předem připravené (možná i natěšené) diváky Sci-fi kanálu na americké straně příjmu, že to tvůrci dobře vědí a že nejméně polovina toho všeho je zabrána v legraci s dekadentním potěšením z upřímného zbytečna, rámujícím objednanou tvorbu B filmů pro malé obrazovky. A proto mnohé odpuštěno. Proto jedna hvězdička za snahu a druhá (soukromá) za prodloužení večera do půl druhé ranní bez tisícerého zívání. Ps. Hodnota dvou hvězd tohoto filmu nerovná se hodnotě těchtýž dvou hvězd jiným filmům mnou udělených. Znám propastnou kvalitu, která Hadího krále dělí od "skutečnějších" filmů, jen jsem si zvykl předem odlišovat filmy s vznešenými, leč nenaplněnými ambicemi od těch, co ani žádné nemají a nikam se s nima netlačí.

"Věřím ve vše a nic není svaté. Nevěřím v nic a všechno je svaté." (citát nadrženě uchechtlého sameččího mudrce Chinka) -- Feministická síla ráže 45 zasunutá proklatě nízko u pasu odjištěna v boji proti šovinismu mužského světa zalitého prorockým oparem mírotvorných oblbováků. Cease and peace, please? I na kovbojky občas padne smutek (netradičně dlouhý, přesto však původnímu názvu věrný překlad) je v jádru funkční film. Má odvážný záměr neubírat se prošlapanými cestami "obyčejných" komedií a nastupuje raději na stezku zarostlých končin, kde se pracuje s jedinečností charakterů, jejich vzájemných pout a bizardních vztahů, zdánlivě triviálním posláním a mnohem komplikovanějším světem uvnitř, kde toho tak moc k smíchu zase není. Pokud je tedy film vtipný, je to spíš stylem jeho pojetí a vybranou formou než konkrétními situacemi. Van Sant to celé dokonce stylizuje jako pohádku, když nechává přiběh vyprávět anonymním vypravěčem jako další z houpavých povídek pro lepší spaní. Tím se dostatečně ospravedlní jakákoli podivnost, kterou nám divákum v různých fázích hází pod postel. (už jen kvůli postavě tranzvestitní hraběnky a její ladné chůze - mimochodem výborný John Hurt - se párkrát na té své nervózně převalím). Je také dosti škodolibý a divácky ne vždy vstřícný, vždyť v titulcích na prvních místech uvedený Keanu Reeves se tu sotva jen mihne v silně dusivě rudé astmatické poloze a pak navždy zmizí, jakoby měl dokládat kontrolu a převahu jakožto artibuty, kterými sebevědomý režisér této story dominuje. Potud v pořádku. Stinné stránky nastoupí, když si uvědomím, že snímku tak nějak chybí hlavní tahoun a že film nedrží pohromadě víc, než by se dalo zařídit. Uma Thurman nabídne zajímavý úvodník a nádech k velkému sólu, ale Van Santův scénář s ní má trochu jiné plány - a sice s počínajícími minutami příštími sekundovat na lokalitě ranče revoltujícím a mírně zkouřeným kovbojkám/lesbičkám/idealistkám, které sice táhnou film ke konci větší silou, ale zase by zasloužili ještě větší prostor. Navíc filmu přeci jen schází tvrdší vyjádření se filmovým jazykem, který by obohatil zvolený postup o zasloužilou mezigradaci a jasnější dupnutí si (dočkal jsem se jen dvakrát: když to hraběnka schytala obřim palcem do xichtíku a když se mudrc Chink hurónsky valí z kopce dolů), protože samotné téma není příliš vyhřezlé na povrch, aby film samo zalícovalo. Tento film zkrátka trochu připomíná obálku se slovně bohatým, formálně dobře stavěným rukopisem, kterou někdo zapoměl zalepit a obsah trochu nevkusně čouhá ven. Smíme si ho prohlédnout, ne už však donést na místo určení - a jako takový správného cíle těžko včas dosáhne.

Padnul přímo z Ráje a povstal v nás. Jako nákaza se šíří dotykem a do koho vstoupí, toho existence zaniká. Ale každý děláme chyby a některé oběti se mohou stát osudnými. Bude Denzel Washington démonovým andělem smrti? Filmové pointy jsou ošemetná věc. Mohou příběh vyzdvihnout, dát mu nový smysl a nebo jej taky pěkně zazdít. Kdo by však čekal, že Gregory Hoblit nám jednu pěkně silnou nabídne hned první větou, jíž se snímek představí? A dál už pšt, abych něco neprozradil a nepřišel si pro mě anděl pomsty csfd. Důležité je, že poslední minuty filmu patří mezi ty exkluzivní chvíle, kdy jsem si bájo pomlaskával nad pečlivě propracovanou stavbou plnou na první pohled málo důležitých detailů, které se však při svém odkrytí v pokročilé části filmu stávají velmi ceněné a z logického náhledu hodnotné. Díky tomu mohu Andělu smrti prominout to pomalejší tempo, které sympaticky nechvátá za další odzbrojující senzací a přesto se každou scénou dozvídáme něco nového. Odpustím také průměrně napsané dialogy (i díky Washingtonovi, Sutherlandovi a Goodmanovi), stejně jako poněkud nudný fakt, že náš milý vrchní detektiv je nějak přílíš charakterově běloskvoucí (dokonce ani nekouří, a když pivo, tak americký). V klíčových scénách je film dosti působivý, a daří se i vypracování psychologické (nikterak komplikované, ale funkční) základny pro poslední třetinu, kde se události dávají do pohybu více, než bych si po předchozích detektivně-tajemných pochůzkách pomyslel. Anděl smrti vyluzuje zvuk kvalitní kosy sekající velmi bohatou úrodu. Aby také ne, když opět platí, že... GOOD MOVIES ARE ON OUR SIDE... (yes they are).

Už se tudy proháněla Emmerichova Godzilla a jako na potvoru zrovna nebyla po ruce žádná kamera. Nevadí. Newyorčané si mohou dát repete a své vytrénované hlasivky opět zaměstnat k prasknutí. Lidstvo vs Monstrum, kolo x-té (mimořádně vydařené). A zrovna, když jsem si myslel, že mne už nic nepřekvapí. Zrovna, když jsem se loučil s dalším ze svých úchylných dětských snů, setkat se prostřednictvím filmu s opravdu obrovitou hrůzou, přišel Cloverfield. Přišel nečekán, nevyhlížen, o to více jsem však (podobně jako postavy) trnul, schován za kamerou. Po menším epileptickém šoku při exploraci nabítnutého, značně roztřeseného stylu, simulujícího strach a paniku skutečných lidí a přibližujícím atak neuvěřitelně houževnaté (a hladové) bestie v úchvatných detailech mravenčím, leč (z divákova hlediska) velevýznamným pohledem, jsem objevil úžasně vtahující sílu zvolené sugestivní metody. Není divu, že si tu excelentí práci nechalo ve svých složkách samotné Ministerstvo obrany. Součástí úspěchu je i přesné dávkování. Lesk a bída přeživších, jejich cesta do bezpečí a opět do velmi vratkého, pobořeného mrakodrapu zvícího nebezpečí a především velmi lidský a velmi blízký náhled na věc, absolutně prost jakéhokoli hudebního vstupu, nač taky, když si divák vše potřebné dokreslí ve své momentálně velmi rozskočené hlavě. Scénárista se ani neobtěžuje zatěžovat nás jakoukoli informací, případně rozšiřující vědomí postav do odlehlejších koutů příběhu (nevíme, co se děje s miliony ostatních obyvatel, neznáme původ věci, odkud a jak do města připutovala ani co se uděje "den poté"), protože to ani znát nepotřebujeme, neboť neznalost tentokrát tvůrce omlouvá, když i díky té nás nepřímo děsí a zneklidňují. Jakoby mimochodný komentář, který vede držitel kamery při šplhání do schodů mnohapatrového schodiště, tak krásně shrnuje všechny případné možnosti, jak lze mytologii filmu - tentokrát nepotřebně - rozšířit o vědomí povahy hrozby (přišla z oceánu? zamrzlého ledovce? vesmíru? laboratoře?) Scénáristé na to mají, a mají i odvahu to do filmu nedát, což vede k posilnění vědomí hrůzy, která se odehrává TADY a TEĎ a nicotnosti pár životů v porovnání s celkovým obrazem, který však nikdy nespatříme. Tento postup si, pochopitelně, vybírá svou daň v podobě poněkud přímé, nejen papírově lineární cesty, řídké na počet nějakých znatelných odboček od hlavního úkolu. Absentuje též i nějaké vážnější, externí poselství, připomínka či alegorie v námětu, jakkoli mohu brát celý průběh jako v úvodu naznačenou variaci na teroristický útok 11.9 - jako takové funguje Monstrum právě díky zvolenému postupu jen z poloviny (na to je hlavní padouch přeci jen příliš unifikovaný). Povšimnout si mohu i dialogů, které záměrně nejsou žádné promyšlené skvosty či dokonce hlášky, ale proto poměrně věrně zrcadlí strach a primitivní uvažování v čase nejvyšší nouze a velmi reálně vystihují, co by si asi lidé v podobné situaci doopravdy říkali. A herci, kteří je z úst vypouštějí, nemohli vykonat lepší práci. Monstrum je zážitek, který je originální, překvapivý a po tvůrčí stránce nezopakovatelný (rozhodně bych to neradil), ale to si piště, že se u mě dvd kotouček s jeho obsahem ještě hodněkrát roztočí. Pád civilizace si prožít nechci, pozorovat jej pohodlně z dáli - to jó, to já zas jó.

Netopýr a klaun - jeden má tvář osudem zasmušile ztrápenou, další břitce rozjasněnou. První touží vzít Gotham pod svá ochranná křídla, druhý vykouzlit úsměv v posmrtné křeči tváře jeho obyvatel. Komu z nich se poštěstí zatančit si v měsíčním svitu s ďáblem? Tohle není jen tak obyčejný Batman. Je to Burtonův Batman, což je charakteristika natolik výstižná, že si lze takřka automaticky představit všeobjímající šeď všudypřítomné temnoty obrazu, gotické stavby klenoucí se k bouřlivým nebesům, párou navlhlé postranní úzké uličky poskytující útočiště vandrákům a bezdomovcům a s nebývale zvýšenou koncentrací různých podloudných živlů. Bruce Wayne (přesně padnoucí Michael Keaton) je zde vylíčen jako traumatizovaný mladý muž, který, nemaje na výběr, obléká v nočních hodinách kostým okřídleného savce (bez bradavek!) a při konání noční šichty si bezděky vytváří nové nepřátele, bílé, nazelenalé, šílené. Joker (z Nicholsona nelze spustit oči od začátku po konec) byl jeho arcinepřítel už od prvních komiksů 40. let a je jen přirozené, že se dostal na plátna kin právě při první celovečerní premiéře temného rytíře. Burton s ním správně pracuje v absolutním kontrastu s hlavní postavou, přičemž s každým novým vstupem se Joker stává odvážnějším, pirotesknějším i děsivějším zároveň. Oproti předloze i Nolanovu sequelu pro příští tisíciletí je v tomto Batmanovi jeho minulost zkonkretizovaná - a kdyby jen to: pro potřebu větší dramatičnosti je přímo vklíněn do minulosti Bruce Wayna jako hlavní viník jeho pozdějšího údělu. Tento pro mnohé fanoušky překvapivý tah se však dá vysvětlit i jinými způsoby - už zde vzniká náznak odproštění se od příliš rozmáchlé předlohy ve prospěch vlastí Burtonovy fantazie, byť ješte ne tak volnomyšlenkářsky jako v přímém pokračování. Jinými slovy, vše je urychleno, nahutněno a patřičně zhyperbolizováno, aby to zapadlo do dalšího ze světů, v nichž je vlasatý fantasta Tim králem dodnes. První Batman však není prost chyb. První třetina je trochu nešikovně nasekaná a nepřestavuje žádnou smršt, ale spíš jen prostý sled událostí. Občas se vyskytne prapodivné větvení příběhu (Joker je minimálně podezřelý z masových vražd, přesto mu radní uvěří a povolí uspořádat oslavu), na druhé straně je tu opravdu pozoruhodná péče o detail, o nezastarávajících tricích nemluvě (třeba velmi precizní modely města a vybuchující továrna na konci). Ze všech dílů jsem právě jedničku viděl ponejvícekrát, a zdaleka jsem s ní ještě neskončil. Tu zábavu, kterou přináší burácející, plameny šlehající Batmobil (zde mimochodem zdaleka nejlepší desing celé ságy) při sešlápnutí pedálu nápaditosti až k podlaze, vám žádný, byť sebenablýskanější, Mercedes nabídnout nemůže. Snad kdyby ho řídil Tim Burton.

Bruce Willis (opět) zdeptaným poldou, který si svůj příděl munice vystřílí na nebezpečných vodních tocích v thrilleru, který sice šlape vodu, ale neutopí se. Film nepříliš úspěšného režiséra Rowdy Herringtona, který startuje slibnou honičkou, sériovým vrahem, tragickou sebevraždou, panáky alkoholu a novou parťačkou, je veskrze příjemný a rychle ubíhající, nikoliv však ideální. Scenárista zjevně studoval modelové situace, jak diváka zaujmout a vtáhnout do děje, ačkoliv je mu možno kritizovat pramalou snahu znevšednit běžné policajtské situace více než jenom zasazením do prostředí vodních hlídek. Nelze si nepovšimnout, že celý scénář se prakticky odehrává v takřka jednotném stereotypním rytmu, v němž to navenek hýří emocemi, všichni se hned objímají, hned hádají, a celé scénky takto vrstvené na sebe pak jen dokládají dvoudimenzionalitu a plochost snímku, kterou naštěstí usměrňuje sympatická herecká účast (místy herecké výkony) Bruce Willise a S. J. Parker. Zvláštní pozornost si pak zaslouží závěr filmu, kde jsou patrné dvě věci: jednak tvůrci bezradně splácali na talíř divákovi rozuzlení, které se díky upovídaným odhalením a hned trojími příchody klíčových figur přelévá do nechtěné parodie, a druhak - na shovívavější strunu - tím v logickém celku (dosti klopotně, ale přece) dokáže příběhovou strukturu zacelit k uspokojivému a přijatelnému konci. U Na dostřel je vidět, že postprodukce do výsledné podoby asi občas promluvila a při bližším pozorování bych při troše snahy našel použité střihačské nůžky, ale jestli díky tomu drží film pohromadě tím víc, pak to bude v pořádku. A když seznám, že to k nejlepším filmů Bruce Willise má hodně daleko, pak taky dodám, že ani jeho průměrným snímkům se nemusím nikterak vyhýbat.

Je načase poskládat si barvičky a omalovat celovečerák. Proslulá bojová série nebere zajatce a dere se na filmová plátna skrz smích i pláč strnulých diváků. Generál M. Bison vždy věděl, jak si správně podmanit lidstvo. Problém se Street Fightrem je jediný, zásadní a následující: je prakticky nezadaptovatelný. Ačkoli je ve videohře (zde konkrétně SF II) příběh stručný a jednoduchý, nelze mu upřít jeho použitelnost a působivost sloužící hernímu médiu jako doprovodný recitál pro argumentaci tlačítkových přesdržkovek vhodnou i v rámci rozšiřování mytologie do případných dalších dílů. Jako takový by snad byl vhodný pro stylovou krátkometrážní anime verzi (což také existuje), ale jako hraný bojový film pro nedůvěřivé (a chyby nepromíjející) široké publikum? Spoluscénárista prvních dvou Smrtonosných pastí Steven E. de Souza se o to pokusil... a výsledek byl dobrý, lepší, než bych kdy očekával. Důvodů je vícero: pro svůj záměr tvůrci využili asi jedinou trochu nosnou linii rivality dvou na smrt znepřátelených postaviček a letmo nadhodili prostor občanské války jako místo alespoň okrajově spjaté s nějakou realitou. Co je důležitější, propůjčený materiál dokázali dostat víceméně celý pod kontrolu a vznikl tu tak obrovský prostor pro vlastní sebeironii, sebeparodii, parodii žánru a koneckonců i zlehčování hry samotné. Což je velice nebezpečné, protože se tak snímek nebude líbit valné většině fanoušků (kteří stejně asi nebyli zvědaví na amerikanizované podání výrazně japonsky stylizované hry - a Poslední boj je o opaku rozhodně nepřesvědčí) i diváků normálních (ne, tohle opravdu není další konvenčně akční vandammovka) Naopak, film je ozdobený takovou mírou vtipných, pozérských, megalomaniakálních či předlohu upomínajících detailů (např. Bison má ve svém budoáru nástěnnou malbu parafrázující dílo jistého masového vraha, herci v jistých chvílích přejdou nachlup přesně do módu svých postav a předvedou své proslavené pohyby, o počtu jejich (cameo)výskytu v celkovém úhrnu nemluvě) a navíc Jean - Claude Van Damme a Raul Julia si své role náramně užívají, hláškují ostošest a nutí mně, abych si to vše užíval s nimi. V rámci objektivity sice letmo přiznám, že struktrura scénáře je samozřejmě dosti hloupá, tempo občas nevyvážené, některé věci zhola zbytečné (linie o "supervojákovi"), výprava místy velmi laciná, nezasvědcený divák si spousty narážek na interaktivní verzi SF nevšimne ani všimnout nemůže (a já se nepasuji do role znalce předlohy, vlastním pouhé dva kousky z dnes již velepočetné série) a ta všeprostupující dialogová šílenost a přehrávanost může jednoho ziritovat mírou vrchovatou... ale na druhou stranu - co je mi vlastně po tom. Kdo to řekl, že filmy podle videoher musí být v nezvráceném slova smyslu povedené. Naštěstí zvráceně můžu a budu vždycky tvrdit, že Street Fighter: Poslední boj byl a stále je můj oblíbený. A vůbec ne jako nějaká provinile trapná guilty pleasure, jako že se Bison ksakru jmenuju.