Olík

Vrtěti ženou aneb jak progresivní doktůrek uspokojil chtíč poloviny viktoriánské Anglie a získal srdce dobrosrdečné feministky. Skloubit cudnou romantiku se story o vzniku vibrátoru, to vše na pozadí puritánské Anglie devatenáctého století a ještě neztratit na divácké atraktivitě…..tak to je myslím hozená rukavice.

Ľudze mojo, no zkrátka Ján Pisančin neboli Ander z Košic. Hutorí jeden fórek za druhým, pro našinec díky východniarskému nářečí často bez srozumitelné pointy, svou nenáročnou exhibici občas proloží hostem s lidovou písní na rtech. Prostě jak už jsem řekl, klasický Ján Pisančin neboli Ander z Košic.

Romantická komedie to tak úplně není! Dramatická už vůbec ne! Komedie ze žurnalistického prostředí ano, ale to také není to hlavní gró. Morning glory je především odrazem v zrcadle jeho hlavní hrdinky. Sympatické, energické, roztomile atraktivní a pozitivně nabyté stvoření, od které přijmete i ta největší hollywoodská klišé a to aniž by jste se nad tím vůbec pozastavili. Taková je Rachel McAdams a takový je i další počin anglického filmového a divadelního režiséra Rogera Michella. A když Vám navíc kryjí záda takoví ostřílení pistolníci jako Harrison Ford nebo Diane Keaton, to se to pak opravdu hezky vstává. ps: palec nahoru za obsazení Johna Pankowa (ano správně, bratranec Ira z komediálního seriálu Jsem do tebe blázen) – s tím chlapem jsem fakt dlouho neměl tu čest a musím uznat, že tam sedl.

Když jsem před časem zhlédl režijní prvotinu Pierra Morela s parkúrujicími Davidem Bellem a Cyrilem Raffeallim napsal jsem doslova „budoucnost akčního filmu vypadá nějak takhle“. A hop ze střechy na střechu, budoucnost je zde a já už mírním své nadšení. Čím to je, že to co jsem před nedávnem častoval přívlastkem dynamické, mi dnes přijde jako desítky let zatoulaná reakce na Jackie Chan? Možná je to tím, že jsme se během těch pěti roků nedočkali žádného progresu. No schválně, zavřete oči, desetkrát se otočte kolem své osy, oči otevřít a teď hledejte rozdíly mezi Okrskem roku 2004 a 2009. Tak co, kolik???

Turettovsky dysgrafický outsider před lacinou kamerou vedenou nezkušeným režisérem Gumpovsky rekapituluje své životní patálie. Fajn, Seann William Scott se po Stiflerových zádech vyškrábal na úroveň, kdy je schopný sám utáhnout snímek s dramatičtější linkou, ale to by ten snímek nejprve musel stát za to. Na to abyste se pustili do kombinace Forresta Gumpa a Steva Stiflera (a že to není úplně špatný nápad) musíte mít od boha (nebo maminky) naděleno o kapánek více, než průměrný student filmové školy v Písku, anebo odkrouceno podstatně více, než Tod Harrison Williams.

A začalo to tak slibně. Už jenom ten nápad převést nejklasičtějšího Shakespeara mezi kýčovité ozdoby dvou znepřátelených zahrad. Ztrpasličené hity Eltona Johna, rafinovaný humor oslovující všechny věkové kategorie, hlavní i vedlejší postavy sádrově přesně zapadající do děje…….přemýšlel jsem minimálně o animované události roku. A pak náhle jako když shodíte sádrového trpaslíka z šestého patra. Začalo to Bennyho uraženou čepičkou, pokračovalo Tybaltovou smrtí a už to jelo. Najednou se ztratila lehkost, nadsázka, vtip…..mladší ročníky už se určitě nebavili jako doposud. Škoda, nástup byl nadějný.

Za mě nic moc. První polovinu škárlí oni ji, v poločase zapíská rozhodčí a dle hesla „oko za oko – anál za anál“ se obrátí role. Pro ultras vyznavače staré dobré snuff-exploitation akce určitě něco jako pro gurmána tříchodové menu připravené Romanem Paulusem, ale pro mne příliš jednotvárné a hlavně bez potřebné slasher atmosféry.

Pojďme se domluvit na jednom velkém kompromisu. Hoďme za hlavu tu haldu nelogičností, hoďme za hlavu Julese Verna obracejícího se v hrobě, hoďme za hlavu prsní exhibice The Rocka a vnímejme Journey 2 jako takovou dětsky nenáročnou všemi barvami hrající adventurů. Vždyť nemusí být pokaždé aleluja a Oscarů také nejde udělit tři vagóny měsíčně. Nedělní dobrodružství chtivé odpoledne lze zaplnit i podobným druhem zábavy. Vykašleme se na to, že jsme všemi filmy mazaní komentátoři Česko-slovenské filmové databáze a pojďme se jenom bavit, ono to půjde.

Ne, ne a ještě jednou ne, tohle si legendy české kinematografie, které mají na svých kontech stovky a stovky titulů opravdu nezasloužili. A přitom opět vidět na filmovém plátně Oldřicha Velena, byť je na pár sekund a beze slov…..no jak to popsat, srdce zplesalo. Švormová, Lipský, Zindulka, Trojan, Devátá, Kantorková, Moučková, Srstka, Vondruška, Hardt, Fišer, Riehs, Jirásková, Velen, Navrátil, Jiránková, Kostka…..za to všechno tohle? To má být poděkování? Špatné role ve špatném filmu, po boku Bendiga, Hanychové nebo Hranáče! Magnusku zamysli se už ku..a nad sebou, to tvé chrlení amatérských scénářů nedělá tuzemskému filmu zrovna dvakrát dobře!!! Když si uvědomím, že pro některé zmiňované to byla zároveň role poslední…no není mi z toho příliš veselo. Každému z nich přeji jejich vlastní Babí léto……..bohužel, někteří se ho již nedočkají.

Asi parodie na hororové snímky, že? Dobrý no, tak jsme se zasmáli a můžeme pokračovat dáll! To snad i „umělci“ jako Jason Friedberg s Aronem Seltzerem mají více invence než ti, kteří se podepsali pod tohle. Ti alespoň střílejí jeden trapný gag za druhým, až se jim na dvacátýšestý pokus jeden zadaří…..ale tady?!?! Úplná rezignace…..jeden průjmový vtípek (ten nikdy nesmí chybět), pak vyskočí Pinhead s šipkami v hlavě, ha ha ha, hi, hi, hi, ho, ho, ho a budeme končit. Je mi líto „krále parodie“ Leslieho Nielsena, který se na sklonku života nechal ukecat k něčemu takovému. Je mi líto Steva Howeyho, které ho jsem měl celkem rád v Deníku zasloužilé matky. A je mi líto předností Diory Baird, kterým bych a rád našel jiné uplatnění. Mimochodem, výbavička Diory Baird je asi to jediné, co budu mít ještě za týden v hlavě z komedie lomeno horor Stan Helsing.