tomtomtoma

tomtomtoma

Tomáš Janda

okres Plzeň
tupé zívání

17 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2 3 4 18 35 51 68
    • 17.4.2018  01:07

    Nevěsta byla v černém, jemně odlehčený stylizovaný thriller, je chladnokrevně improvizovanou i posvátně vznešenou cestou osobní pomsty. Odstup a střídmost na jedné straně, na té druhé je pozorná drobnokresba lehkých rafinovaných tahů roztažených křídel prokletého anděla. Vnitřní kontroverze zjištění laškuje s bolestivým překvapením. Poklidná důstojnost nadhledu zvyšuje působivost ladných fines vítězících kroků. Základní motivace se odhaluje postupně a je druhořadá. Nevěsta byla v černém chce pobavit napětím se vznešenou a odhodlanou podobou žánrové zábavy. Truffautovská estetika odmítá potoky krve a s lehkostí se věnuje různým podobám konfrontace Nemesis se svým určeným cílem. Hlavní postavou ojediněle zarputilé cesty msty za osobním zadostiučiněním je Julie Kohler (šarmantní Jeanne Moreau, jako malá Elisabeth Rey), pavoučí žena z rozhodnutí osudu. Vynalézavě spřádá své sítě, vyčkává na nejpříhodnější okamžik a paralyzující kousnutí je povýšeno na uspokojující rozkoš, náhradou za neuskutečněný koitus. Vždy v jiné barvě a s možností přestavitelných rozměrů. Nezadržitelná cesta padlého anděla na sametových stehnech kolébá rozohněné hlavy k poslednímu spánku beze snů. Nejvíce prostoru z mužských postav dostává Fergus (zajímavý Charles Denner), úspěšný malíř a neúnavný obdivovatel ženských půvabů. Jeho trest má podobu koketně nedostupné bohyně Diany. Chtíč rozpaluje náruživost. Dostatek místa dostává také Corey (dobrý Michel Bouquet), osamělý starý mládenec. Neukojená žádostivost se stává jednoduchou pastí. Výraznou postavou je Clément Morane (příjemný Michael Lonsdale), ctihodný občan, zabývající se myšlenkou ke vstupu na politickou scénu. Důvěřivost, okouzlení a touha vzrušení ho uvěznila bez nádechu. Důležitou postavou je Corey (zajímavý Jean-Claude Brialy), zvědavý a neodbytný propojovací článek. Z dalších rolí: uhlazený a pohledný novomanžel v tajuplném pokušení Bliss (sympatický Claude Rich), hranu zákona překračující hrubián Delvaux (Daniel Boulanger), nekompromisně obviněná vychovatelka předškoláků slečna Becker (Alexandra Stewart), starostlivá Moraneho manželka (Sylvine Delannoy), rozkošně zmanipulovaný malý Moraneho synek Cookie (Christophe Bruno), odevzdaně povzbuzující Juliina matka (Luce Fabiole), spolehlivý vrátný Charlie (Jacques Robiolles), nenechavá posluhovačka (Jacqueline Gaillard), či v nenaplnění Juliin manžel David (Serge Rousseau, jako malý Jean-Pierre Rey). Nevěsta byla v černém pobaví elegantní noblesou, nepodbízí se, nesnaží se ohromit efektní laciností, ani pozérskou brutalitou. O své místo se uchází s vtipnou a stylovou ironií. Potěšující, zábavné.

    • 16.4.2018  12:31

    Mám štěstí, že jsem postižen slabostí pro Truffautovu estetickou poetiku vyjadřování. Filmovou podobu Bradburyho knižní předlohy 451° Fahrenheita si vychutnávám s uvolněním, a nedráždí mě některé nedostatky, vyjmenovávané ostatními uživateli. Výtvarná podoba podporuje stav odosobnění, pocity a prožitky jsou unifikované dle platného a vyžadovaného klíče uspořádání společnosti. Herecké vedení vnitřní i vnější prázdnotu zvýrazňují. Vše je podřízeno k navození stísněné atmosféry totalitního režimu, bezvýchodnost skličuje a krotí individualismus. Připodobnění vytvořeného stavu s nebezpečím prázdnoty konzumu vítám s povděkem. Kniha není hlavním atributem, je symbolem. Za nejdůležitější moment považuji vylíčené prostředí při hledání pohnutek a snahu o pochopení daného politicko-společenského prostředí nesvobody. Paralely k životu lze sledovat i v současnosti. Posunutí funkce požárníků je chytře zvoleným sarkasmem. Závěr je idealisticky optimistický a věří v možné osvícení lidského druhu. Bez víry by zůstala jen nicota. Hlavní postavou chmurné vize budoucnosti je Guy Montag (dobrý Oskar Werner), spořádaný člen společnosti s profesní důležitostí při udržování veřejného pořádku i potlačování podvratných tendencí. Bez zamyšlení a polemizování lze vykonávat jakoukoli práci, ale ve chvíli kdy se pod kůži začnou zarývat otázky a nahlédne se pod pokličku příčin a důsledků, otřese to celým důvěrně známým světem. Jedinec je bezmocný v bezpráví a zmatený rozum nepřestává vycházet z údivu. Interní svoboda je nejvyšší ztracenou hodnotou. Pozoruhodná Julie Christie ztvárnila dvojroli manželky Lindy a upřímné učitelky Clarissy. Dvě protilehlé polohy napomáhají vyniknout rozpolcenému vnitřnímu stahu Montaga. Jedna strana je vyprázdněně poslušná, druhá nahlodává svědomí všetečnými otázky, které pomalu a vytrvale rozdupávají dosavadní jistoty i vyžadovaný životní styl. Výraznou postavou je Beatty (zajímavý Cyril Cusack), kapitán hasičů a Guyův nadřízený, hlídající a zkoušející loajalitu schopného chráněnce. Pochybnosti nestrpí. Z dalších rolí: Guyův režimu věrný kolega Fabian (Anton Diffring, též v roli opatrného ředitele školy), s Clarissou spřízněná ochranitelka knih (zajímavá Bee Duffell), vůdce knižní alternativy a Život Henryho Brularda od Stendhala (Alex Scott), anonymní udavač v lehkém morálním dilematu (Charlie McFadden), či Lindiny pravověrné kamarádky Doris (Ann Bell), Helen (Caroline Hunt) a Jackie (Anna Palk). Film 451° Fahrenheita je stylizovaná podívaná, hlavním artiklem je vylíčené odosobněné prostředí a spotřební prázdno, pochybnosti a varování. Nebezpečnost konzumu je postupem času viditelná hlasitěji a hruběji. Bradbury s Truffautem na ni už tehdy reagovali s prozíravým odhodláním a dokonale stylizovanou vizuálně transcendentální podobou.

    • 14.4.2018  14:02

    Truffautovo inspirativní uchopení Antoina Doinela zde dostalo svůj směr. Předcházející film Nikdo mne nemá rád lze ověnčit přívlastkem smrt nevinné bezstarostnosti. Antoine a Colette si zaslouží anotaci smrt chlapecké romantické duše. V provokující jízlivosti lze nadhodit polemiku romantického rozporu. Na jedné straně je ženami romantické vyznání vyžadováno, na straně druhé je jimi samotnými chladnokrevně vražděno a odmítáno. Velkolepá gesta v představách rozechvívají libido, v realitě dochází k znechucení, strachu a útěku. Hlavní postavou krátkometrážní hříčky je Antoine Doinel (velmi zajímavý Jean-Pierre Léaud), mladík na prahu dospělosti. A představy idealistického snílka se dostávají do přímého rozporu se skutečností. První lásky dodávají energii, ale i bolestivé procitnutí. Hlavní ženskou postavou je Colette (zajímavá Marie-France Pisier), atraktivní studentka s lehkomyslně bezstarostným přijímáním života a všech jeho krás. Z dalších rolí: Antoinův nejlepší kamarád z dětství René Bigey (Patrick Auffay), Colettina laskavá matka (Rosy Varte), či Colettin přátelsky vstřícný nevlastní otec (François Darbon). Antoine a Colette je především estetickou hříčkou v odlehčenější formě podání. Já jsem s hudebním nokturnem spokojen.

    • 9.4.2018  20:41

    Čistě subjektivním pohledem je pro mě Šílený Max nejpitomější kultovní zábavou, která nešťastně vrávorá nad filmovým odpadem. Samozřejmě, Šílený Max je především žánrovou zábavou přívrženců filmového sadistického násilí. Ale scénář je z kategorie nešikovně topornějších béčkového druhu a o herectví nelze v žádném případě mluvit. Nastolují se chmurné vize výsledků destrukce bezbřehého násilí a ty jsou brány za stěžejní konstrukční body. I v rámci samotného filmového žánru lze najít stylověji stylizované filmařské kousky a samotnému fenoménu řvoucího zvuku Šílený Max nedokáži porozumět. Hlavní postavou drsného světa krutosti je Max Rockatansky (Mel Gibson), nejúspěšnější člen australské silniční policie. Udržuje ho chladnokrevná neústupnost, nejvyšší prioritou je poklidný a šťastný mladý rodinný život. Společenská zodpovědnost má své hranice obětavosti, nejvnitřnější osobní odplatu nezastaví žádné morální dilema. Přímé, naivní, křečovité, surové. Hlavní ženskou postavou je Jessie Rockatansky (křehká Joanne Samuel), mladá Maxova manželka. Hlavním protivníkem je Toecutter - Prstořez (Hugh Keays-Byrne), nekompromisně sadistický vůdce nebezpečného motorkářského gangu. Výraznější postavou je Jim "Goose" Rains (Steve Bisley), Maxův policejní parťák a jeho nejlepší přítel v rozhněvaném běsu ze slepé spravedlnosti. Mezi výraznější patří také Johnny the Boy (Tim Burns), psychicky nevyrovnaný a nepředvídatelný člen sadistických motorkářů. Z dalších rolí: Maxův šéf a kapitán silniční policie Fred "Fifi" Macaffee (Roger Ward), vůdčí člen motorkářů Bubba Zanetti (Geoff Parry), malý synek Maxe Sprog (Brendan Heath), stará pomáhající farmářka May Swaisey (Sheila Florance), či na útěku vysmívající se člen gangu Crawford "The Nightrider" Montazano (Vincent Gil). Nepatřím mezi příznivce žánru všudypřítomné sadistické krutosti bez omezení. Šílený Max je prachbídným filmem i podprůměrnou žánrovou zábavou.

    • 9.4.2018  17:27

    Bond je stylizovaně standardizovaná zábava a Povolení zabíjet přineslo nejhlubší krizi vlastního žánru před novodobou obrodou. Nic proti Daltonovi, ale do klasického vzorce nezapadá a původní maskulinní šarm zmizel. Mnohé se záměrně vyčleňuje, snaha po velkoleposti přináší vzdušné kreace i mrazivý děs Čelistí. Způsob vedení akční cesty osamělého hrdiny proti drogovému kartelu řadí film do průměru béčkové zábavy. Své fanoušky a obdivovatele si najde, ale žánrové průměrnosti se tím nezbaví. Hlavní postavou drsňáckého dobrodružství je James Bond (Timothy Dalton), elitní britský tajný agent ve vzdorocestě za osobní pomstou ve cti a spravedlnosti. Osobní pohnutky, zatmění mysli, našeptávané tahy šachovým jezdcem, drzé balancování na ostří nože. Béčkový druh dostal civilizovanější podobu fraku a uhlazeného chování. Improvizační schopnosti a přívětivá strana štěstěny ho ani zde neopouští. Hlavní ženskou postavou je Pam Bouvier (pohledná Carey Lowell), na nebezpečí vždy připravená informátorka CIA. Očarovaná hrdinovou neústupností přikládá ruku ke společnému dílu. Hlavním padouchem je Franz Sanchez (Robert Davi), latinskoamerický sadistický narkobaron. Má velkolepý obchodní plán, vedoucí k monopolnímu světovému dohledu. Lékem k nápravě je nastolení paranoické myšlenky. Výraznou postavou je Lupe Lamora (pohledná Talisa Soto), Sanchezova přítelkyně, oscilující mezi strachem a okouzlením. Výraznější prostor dostává také Milton Krest (Anthony Zerbe), Sanchezův věrný miamský spojenec s podvodním překvapením. A také tradiční technický podporovatel Bonda Q (Desmond Llewelyn), s hmatatelným osobním přínosem pro zdar akce. Z dalších rolí: poctivý agent DEA a Bondův kamarád Sharkey (Frank McRae), zkorumpovaný a potrestaný agent DEA Ed Killifer (Everett McGill), osobitý televizní evangelista s vyšším posláním Joe Butcher (Wayne Newton), sebevědomá Sanchezova pravá ruka Dario (Benicio Del Toro), Sanchezův finanční odborník Truman-Lodge (Anthony Starke), poslušný prezident republiky Isthmus Hector Lopez (Pedro Armendáriz Jr.), bývalý agent CIA a nejbližší Bondův přítel v nejšťastnějším dni Felix Leiter (David Hedison), Felixova půvabná novomanželka Della Churchill (Priscilla Barnes), Bondův šéf M v nezáviděníhodné situaci (Robert Brown), Bonda ochraňující sekretářka Moneypenny (Caroline Bliss), tajný agent MI6 v Isthmusu Fallon (Christopher Neame), či hongkongští tajní z protidrogové policie Kwang (Cary-Hiroyuki Tagawa) a Loti (Diane Hsu). Film Povolení zabíjet odhodil svoji staromilskou podobu odlehčené stylizace, ale ještě nenašel moderní efektní zběsilost, kterou později dovedl k dokonalosti. Povolení zabíjet neposunulo druh zábavy jménem Bond jiným a progresivnějším směrem, nýbrž ho zařadilo jen do běžnosti béčkové akční zábavy. Pro odreagování dostatečný, pro okouzlení samotným Bondem nevyhovující.

    • 8.4.2018  21:59
    Moonraker (1979)
    ***

    Moonraker je viditelně zlehčenou až sebeparodující a stále stylovou zábavou značky 007. Bond má sebevědomější postavení v hrdinských, dobyvatelských i humornějších tónech. Neschází záplava atraktivních žen, padouch je klasicky megalomanský a pečlivý při svém plánování vítězného úderu cílové myšlenky. Forma se přizpůsobila aktuálním potřebám trhu a upoutá svou očekávanou velkolepostí. Vzdušná akrobacie nastavuje směr, Kalifornie je v evropském tradicionalismu koketně nebezpečná, Benátky přihazují nebezpečnou změť kanálů a gondol, uvolněné Rio osobitý taneční rej a zbývá jen dobytí vesmíru. Hlavní postavou komického kosmického dobrodružství je James Bond (sympatický Roger Moore), britský superšpión. Jeho suverenita je dominující, s lehkostí bere a nezastavitelně naplňuje své poslání. Hlavní ženskou postavou je Holly Goodhead (šarmantní Lois Chiles), agentka CIA v utajení. Je důstojným protějškem britského suveréna a elegantně předhazuje své přednosti. Hlavním padouchem je Hugo Drax (zajímavý Michael Lonsdale), mocný průmyslník, podílející se na vesmírném technologickém rozvoji. Megalomanské pocity jsou zformovány komplexem božskosti a budoucí vize vývoje světa je vskutku extrémistická. Nejkomičtější postavou je Jaws - Zub (příjemný Richard Kiel), nezničitelný náhradní vrchní Draxův řešitel problémů ve stylizovaném mezním odlehčení. K výraznějším nepřátelům patří také Chang (Toširô Suga), japonský všehoschopný zabiják a Draxův původní vrchní ochránce. Z dalších rolí: potrestaná Draxova osobní pilotka Corinne Dufour (atraktivní Corinne Cléry s hlasem Nikki Van der Zyl), rázný Bondův šéf M (Bernard Lee), důkladný Bondův dodavatel technických hračiček Q (Desmond Llewelyn), stále oddaně zamilovaná sekretářka Moneypenny (Lois Maxwell), Bondův atraktivní pomocník v Riu Manuela (Emily Bolton), či Zubova čistá láska znenadání Dolly (Blanche Ravalec). Odlehčení v mezních krajinách dodává dobrodružné zábavě žánrový nadhled hrdinství při plnění mise i samozřejmost uchvacování žen. Vesmírné rozuzlení je působivé a Moonraker je zřejmě nejkomičtějším Bondem. Ideální kousek pro uvolňující odreagování.

    • 8.4.2018  19:53

    Diamanty jsou věčné, další odlehčenější zábava Bondova žánru od Guye Hamiltona. Bond má svůj nezaměnitelný šarm, ženy jsou především vnadné, padouši tradičně okázalí v propracovaných krocích, vedoucích k danému cíli i definitivnímu odstranění překážek a možných komplikací. Nadhled přimíchává potřebný vtip a sílu bonmotům. Jižní Afrika dodává impuls, Holandsko infiltrující identitu, Las Vegas vytrvalý boj a mexická ropná plošina rozhodující velkolepý střet. Hlavní postavou je James Bond (příjemný Sean Connery), elitní agent britské tajné služby MI6. Vždy galantní a s neobyčejnou schopností improvizace při plnění úkolu i své soukromé vendety. Hlavní ženskou postavou je Tiffany Case (pohledná Jill St. John), pašeračka diamantů. Snaživá i naivně důvěřivá, odhodlaná i podléhající a nakonec vděčná a oddaná. Hlavním padouchem je Ernst Stavro Blofeld (zajímavý Charles Gray), Bondův osudový protivník. Efektně efektivní ve způsobech, marnivý při své ochraně a zuřivý ve svém dovršení moci nad světem. Diamant je značkou i posláním. Nejstylizovanější je duo Wint (Bruce Glover) a Kidd (Putter Smith), svérázně poetizující homosexuální pár Blofeldovi prodloužené trestající ruky. Z dalších rolí: osvobozený magnát Willard Whyte (Jimmy Dean), Bondova pomocná ruka CIA Felix Leiter (Norman Burton), pacifistický idealista a odborník na lasery profesor doktor Metz (Joseph Fürst), atraktivní zlatokopka z kasina Plenty O'Toole (vnadná Lana Wood), ostražitý manažer kasina Bert Saxby (Bruce Cabot), Bondův rázný šéf M (Bernard Lee), beznadějně zamilovaná sekretářka Moneypenny:(Lois Maxwell), Bondův vynalézavý dodavatel vychytralých doplňků Q (Desmond Llewelyn), nevzdávající se pašerák diamantů s ukradenou identitou Peter Franks (Joe Robinson), překvapený provozovatel svérázného krematoria Morton Slumber (David Bauer), pomocník pašeráků a kabaretní komik Shady Tree (Leonard Barr), počátek řetězu a jihoafrický diamantový lékař (David de Keyser), důvěřivá a nadšená jihoafrická misionářka slečna Whistler (Margaret Lacey), či Blofeldovo ženské akrobatické obranné duo Bambi (Lola Larson) a Thumper (Trina Parks). Nadhled je k tomuto druhu zábavného dobrodružství nezbytný při zadávání průběhového rázu směrování. Snaží se ohromit cirkusem, měsíční honičkou, potrubním pohřbem i dobýváním vrtné věže. Dostatečně uspokojující oddychová zábava.

    • 7.4.2018  14:17
    Goldfinger (1964)
    ***

    Fenomén jménem Bond mě vždy míjel. Předpokládám, že se neutralita v nadšení nezmění a filmová hračka pro kluky bude žít nadále svůj život beze mne. Goldfinger svůj druh určení nezastírá. Hrdina sebevědomě čelí každé překážce a slovo nemožné pro něj neexistuje. Samozřejmé úspěchy u žen, rychlá auta, vysoký životní standard, životu nebezpečná dobrodružství a nezanedbatelný příspěvek v celosvětovém boji se zločinem jsou nezbytným atributem. Bond je skutečný hrdina a kluci každého věku se na chvilku mohou zasnít. Nadhled podporuje bonmoty a diváci mohou hrdinovi fandit bez zábran. Latinskoamerický počátek slouží k seznámení, švýcarské panorama zaujme svou čistotou, závěrečný střet svým masívním mámením. Hvězdou příběhu je James Bond (příjemný Sean Connery), nezapomenutelný britský špion. Connery má přirozený šarm a vedení nadhledu mu přiléhavě sedne v jeho neohroženosti při zdolávání problémů i tlukoucích srdcí vnadných žen. Hlavní ženskou postavou je Pussy Galore (okouzlující Honor Blackman), ctižádostivě schopná feministka a lesbička na nesprávné straně. Boj je její přirozeností, pilotování předností, tělesná konstrukce odzbrojující pro každého šmíráka. Vrchním padouchem je Auric Goldfinger (zajímavý Gert Fröbe s hlasem Michaela Collinse), ambiciózní spekulant se zlatem, které je jeho největší vášní. Jeho cíl je jednoduchý, způsoby nezvratně kruté, prostředky neomezené, kdo by nechtěl zbohatnout? Nejstylovějším protivníkem je Oddjob (pozoruhodný Harold Sakata), korejská Goldfingerova trestající pravá ruka, která bez zábran a s vrhaným kloboukem působí hrdinovi nejsvízelnější situace. Z dalších rolí: svedená a potrestaná Goldfingerova kráska Jill Masterson (půvabná Shirley Eaton), její po mstě dychtící sestra Tilly Masterson (půvabná Tania Mallet), úkoly zadávající šéf britské tajné služby M (Bernard Lee), Bondův ameriský kontakt ze CIA Felix Leiter (Cec Linder), americký spojenec Goldfingera s pochybnostmi Solo (Martin Benson), Bondův zásobovatel technicky dokonalými hračkami Q (Desmond Llewelyn), či do Bonda beznadějně zamilovaná sekretářka Moneypenny (Lois Maxwell). Armáda žen, propracované akce bez mezírek, nadhled a Conneryho nonšalance činí z Goldfinfera příjemně svižnou zábavu. Ničím jiným být ani nechce.

    • 6.4.2018  22:17

    Můj život v ruinách je romantická limonáda pro spořádanou část společnosti. Je zalita horkým řeckým sluncem a přezíravou představou amerických turistů o Heladě. Historie je přijatelná pouze s pikantní příchutí v povolené mezi spotřební morálky a každý účastník je nakonec donucen zabývat se neuspokojivým soukromým životem turistické průvodkyně. Nedokáže překvapit žádnou zajímavostí a vše s hřejivou pohnutkou proslazuje. Hlavní postavou průměrné dívčí romantiky je Georgia Ianakopolis (Nia Vardalos), americká Řekyně na pracovním pobytu v zemi svých předků. Negativní upjatost nedopřává prostoru pro otevřenost a vychutnávání života. Ale k nápravě je zde americká životní moudrost. Hlavní mužskou postavou je Irv Gideon (Richard Dreyfuss), ovdovělý americký turista, vtipkující z důvodu sebeobrany vlastní zraněné duše. Co jiného, než šaškovská vyžilost, by mělo udávat směr v limonádě? Lehkým dotykem Řecka je Prokopi Kakas (Alexis Georgoulis), málomluvný řidič poznávacího zájezdu s tradičnějším národním pohledem na život. Padouchem je Nico (Alistair McGowan), Georgiin kolega ze stejné cestovní agentury v neustálém soupeření a znevažování schopností hrdinky. Z dalších rolí: trpělivě trpící Stewart Tullen (Ian Ogilvy), jeho prudérní manželka Elizabeth (Caroline Goodall), jejich otrávená dcera Caitlin (Sophie Stuckey), nezáživný americký pár Sawchuckovi (Harland Williams a Rachel Dratch), mužskou žádostivost dráždící Lala (María Botto) a Lena (María Adánez), nudný obchoďák Marc Mallard (Brian Palermo), důvěřivý tlusťoch Gator (Jareb Dauplaise), přestárlá kleptomanka Dorcas (Sheila Bernette), provozovatelka cestovní kanceláře Maria (Bernice Stegers), či osobitější hotelový recepční (Ian Gomez). Můj život v ruinách je určen k letmému použití, snad pomáhá při nespavosti. Jedinou zbraní je sluneční svit, ostatní je určeno k zapomenutí.

    • 6.4.2018  12:18

    Film Číslo 5 žije v sobě dokázal zachytit atmosféru 80. let v odlehčenější podobě. V teplých paprscích letního slunce se v záchvěvu odpočinku zrodil život. Filosofická hodnota pojmu života je pouze průvodní položkou, podstatná je zjednodušená akce střetu lehce rozpoznatelného dobra se zlem. Horší strana má více možností i početnější ansámbl, idealisty zdobí soudržnost a důvtip. Ústředním bodem přívětivého rodinného filmu je Johnny 5 (hlas Tim Blaney), důmyslný vojenský útočný robot. Zásah vyšší moci způsobí bolení hlavy i nové možnosti. Nejsilnějším instinktem je pud sebezáchovy a počítačový software se nuancím života a smrti přizpůsobuje rychleji i naléhavěji. Hlavní lidskou postavou je Stephanie Speck (sympatická Ally Sheedy), první průvodce oživlého stvoření reálným životem a idealistická ochránkyně každého živého tvora pozemského i mimozemského. Hvězdou filmu je Newton Crosby (příjemný Steve Guttenberg), konstruktér robotů s nezkušenou ostýchavostí při navozování nových mezilidských vztahů. Výraznou postavou je Ben Jabituya (Fisher Stevens), Newtonův bezelstný asistent jeho jediný opravdový přítel. Z dalších rolí: z vývoje událostí nervózní prezident Nova Robotics Dr. Howard Marner (Austin Pendleton), nenávistně pečlivý šéf bezpečnosti Novy kapitán Skroeder (G. W. Bailey), či Stephanin bývalý vypočítavý a hrubiánský přítel Frank (Brian McNamara). Číslo 5 žije bylo svého času hitem se zaměřením na dětskou část publika. Dnes je již nostalgická vzpomínka okoralá časem, přesto stále dokáže nezávazně rozveselit. A specifická atmosféra stylu 80. let, nejpodstatnější laskomina filmu, se nedá přehlédnout.

    • 4.4.2018  20:24

    Bosé nohy v parku jsou neposedně příjemnou romantickou komedií. V komornějším rytmu se soustředí na ostropalbu trylkujících slov, která se v dychtivosti rozehřívají vášní a žádostivostí, aby se následně v kruzích polehounku slévala v harmonickou serenádu a veselé nadšení. Nadhled zlehčení i důvtipná elasticita slovních soubojů nepostrádají vzletnou eleganci a vtipný spád. Nesklouzává k vulgaritám, ani trapnosti a s otevřeně uvolněnou lehkostí udává radostnému tónu takt. V osobním přijímání mi lehce překáží jistý stupeň strojenosti a banálně nevyzrálý podklad zápletky, ale to neubírá filmu nic z její bezstarostně ubíhající zábavy. Nejsužovanější postavou je Paul Bratter (sympatický Robert Redford), trpělivější a zodpovědnější část novomanželského páru. Ústředním bodem veškerého dění je Corie Bratter (příjemná Jane Fonda), lehkomyslnější a dychtivější část novomanželského páru. Výsledkem je celá historie partnerského soužití v několika dnech s vrcholy a pády, se sbližováním i rozladěním. Tématem je nevyzrálost a nepřipravenost, prostředkem je kultivovaná konfrontace extrémem a cudná bezelstnost. Důležitou postavou je Victor Velasco (velmi zajímavý Charles Boyer), šarmantně nekonvenční soused s gentlemanskou podmanivostí a bohémskou zkušeností. Život jako velkolepá hra prožitků a nových dojmů. Čtyřlístek uzavírá Ethel Banks (dobrá Mildred Natwick), matka Corie a lehce sarkastická komentátorka novomanželského páru při jeho bolestivějším zrodu s nově nabývanými zkušenostmi. Z dalších rolí: vyčerpávaný a překvapovaný technik telefonního připojení Harry Pepper (příjemný Herb Edelman), Ethelina kamarádka Harriet (Mabel Albertson), přátelský albánský provozovatel energické restaurace (Fritz Feld), vysokohorskou nemocí zachvácený poštovní doručovatel (James Stone), Paulův pobavený kolega z právnické firmy Frank (Ted Hartley), či potěšený bezdomovec (Paul E. Burns). Bosé nohy v parku pobaví svojí svižnou rozverností, klokotající v hladu po jedinečnosti i hledáním smířlivého uspokojení. Konverzaci nechybí říz, uličnictví, ani staromilské kavalírství. Ideální kousek k uvolněnému pobavení klasického rázu staré školy.

    • 4.4.2018  15:39

    Rainer Werner Fassbinder byl jednou z nejvýraznějších osobností německé a pochopitelně i světové kinematografie. Je to nezpochybnitelná skutečnost. Mé předchozí seznámení s jeho tvorbou ve mě zanechalo pichlavé pocity z uceleného kontextu otevřeného nazírání na jednotlivé složky situací. Dokázal pátrat pod povrchem i pojmenovávat příčiny, zajímal se o možnosti. Dokument Hanse Günthera Pflauma je obdivnou poklonou svéráznému umělci. Nostalgické vzpomínky jsou prodchnuty úctou. Zazní zajímavosti, freudovská psychoanalýza předkládá názorný příklad základů. Díky tomu bylo vidění bez předsudků konfrontačně zneklidňující. Rainer Werner Fassbinder byl osobností a jeho pochopení vede především přes jeho tvorbu. Tento dokument je pouze uctivým zamáváním bílým kapesníčkem.

    • 2.4.2018  01:08

    Krásný Antonio má v sobě vznešenou sarkastickou noblesu italské kinematografie tehdejší doby, která na všech možných úrovních tepala do zavedené spořádané společnosti a nastavila jí jízlivé zrcadlo. Krásný Antonio se s humorným nadhledem pouští do tradičních symbolů maloměšťáckého uspořádání. Mauro Bolognini vzývá vášně, vyvolal boha Nota a s jeho pomoci rozfoukává choulostivou pýchu. Hlavní postavou příběhu oběti tradicionalistického pragmatismu je Antonio Magnano (vynikající Marcello Mastroianni), obletovaný mladík s předpokladem zářné budoucnosti. Ze všech svých možností hraje svou společenskou roli. A jeho duše pátrá po spáse a hlubokomyslné prapodstatě krásy a štěstí. Hlavní ženskou postavou je Barbara Puglisi (zajímavá Claudia Cardinale s hlasem Rity Savagnone), příkladně nevinná a cudná novomanželka žádaného mládence. A prostoduchá nevinnost je poslušna všeobecnému očekávání i v konečné fázi rozhořčení. Výraznou postavou je Alfio Magnano (velmi zajímavý Pierre Brasseur s hlasem Ivo Garraniho), hrdý Antoniův otec, který se v žádném případě nechce smířit se společensky ostouzejícím zjištěním. K výraznějším postavám patří také notář Puglisi (zajímavý Ugo Torrente), Barbařin otec, neoblomně vyžadující společenskou satisfakci a zjednání nového uspořádání. A Rosaria Magnano (dobrá Rina Morelli), starostlivá Antoniova matka, snažící se uchovat možnost synova štěstí. Z dalších rolí: upovídaný Antoniův nejbližší kamarád Edoardo (příjemný Tomas Milian s hlasem Sergia Fantoniho), do Antonia zamilovaná sousedka Elena Ardizzone (sympatická Fulvia Mammi), nevinná a oddaná služtička Santuzza (Patrizia Bini), Barbařina matka (Anna Arena), upřímně prostořeká hospodyně Francesa (Maria Luisa Crescenzi), či katolický kněz Rosario v rozpacích (Salvatore Fazio). Impotence ve výsměchu společenské zlomyslnosti zneuctí celou rodinu. Nečekaně nalezená důstojnost se oslavuje v tělesných tónech rozkoše, a roztažené nohy anděla přináší nejsladší vůni vítězství. Italský temperament je blízký mým náladám.

    • 1.4.2018  10:49
    Rozmar (1984)
    ***

    Rozmar je profesně dobře zvládnutý thriller s kritikou zneužívání moci politickou špičkou. Herecké výkony strhávají potřebnou pozornost ke stanoveným cílům. V přiléhavě povzneseném rytmu nadřazenosti a odhodlaní. Nakonec i zdánlivě banální pouliční krádež může změnit život několika jednotlivců v boj o holé přežití a zabezpečení budoucnosti. Středobodem příběhu je Claire Després (dobrá Catherine Deneuve), šarmantní designérka a bývalá prominentní společnice. Nešťastná náhoda probudí temné stíny minulosti a spokojený poklid je nabourán obavou o bezpečnost životního uspořádání. Jen částečné přistoupení k nově nastoleným pravidlům hry dává možnost naděje. Protipólem je francouzský prezident (velmi dobrý Jean-Louis Trintignant), ctižádostivý muž, přesvědčený o své vyvolenosti. Touha udržet moc je nejsilnějším pudem, kterému se všechno musí podřídit. Odpor a překážky je nutné odstranit za každou cenu. Důležitou postavou je Pierre (velmi zajímavý Hippolyte Girardot), bezstarostný mladík, který život bere jako komplexní hru nebývalých možností vzestupů a pádů. Na počátku je nerozvážnost, dostaví se odhodlání a škádlivé popouzení chladnokrevné manipulace. Ani ostražitost a strach nezabrání nešťastnému zakončení nebezpečné hry. Výraznou postavou je ministr vnitra (zajímavý Michel Serrault), dávný kamarád prezidenta i Claire. Nabízí kompromis, hledá uspokojivé řešení a plní zadané úkoly. Mezi výraznější patří také Herbert (dobrý Michel Auclair), Pierrova ochranná ruka a muž s tajuplně nejednoznačným pozadím vlastní činnosti, na kterou není dobré se vyptávat. Z dalších rolí: pečlivá chůva Claiřina dítka Julie Hoffman (Alexandra Stewart), nespokojená, znechucená a konečně vysvobozená první dáma (Claude Winter), či rozbuška všech vášní malý Mike (Matthew Pillsbury). Rozmaru neschází napětí a podnětné herecké výkony. Leč samotný příběh mě nezaujal natolik, abych byl uchvácen a uspokojen po všech stránkách mého vnímání.

    • 30.3.2018  16:36

    Filip Renč je sebevědomý, ctižádostivý a po rameni uznale poplácávaný filmař. Filip Renč chtěl natočit působivé drama, a rozhodl se dát Hlídači č. 47 rozměry antické tragédie. V čem mnozí vidí psychologickou hloubku, spíše jde jen o horlivé přitakávání již recenzovaného a povrchnost efektního uspořádání, tam já vidím je vypočítavost pompézních gest nestřídmého patosu. Jde o nepřetržitě zasněžený svět, kde se tvrdě útočí v pokleslosti oceňovaných atributů moderní filmařiny efektní prázdné skořápky. Roden zaujme, Dlouhý potěší, ostatní ani to ne. Odchylka od scénáře je pochopitelná, ale zdůrazňované důvody ani ve výsledku nepřesvědčí o upřímnosti. Douša je zasažen schizofrenií a zdravotní problém je psychosomatickým výsledkem latinskoamerické telenovely. Zuzka nepobral ani ždibec charismatu, stal se zoufalým šmírákem a z nedostatku sexuálního vybytí škemrajícím zoufalcem. Nejde o důsledek herectví, ale vše vychází z rozmáchlých postojů prázdného a vydírajícího patosu. Hlavní postavou renčovského patosdramatu je Josef Douša (zajímavý Karel Roden), drážní zaměstnanec podhorské železniční tratě. Je sužován zkušeností válečného traumatu a nemizejícím pocitem vlastního provinění. Uzavírá se do ochranné bubliny prokřehlé a zaslepené naděje, aby z ní vyšel pouze po extrémistickém napadením realitou. Hlavní ženskou postavou je Anna Doušová (Lucia Siposová, též v roli sestry-dvojčete Františky), Josefova manželka. Sexuální nespokojenost a nezastavitelná touha po ublížení jsou na počátku dramatu. Důležitou postavou je Ferda Zuzka (Václav Jiráček), vesnický hrobník s pocitem ublíženosti. Jeho motivům, vycházejících z celkové osobní i společenské frustrace, rozumím. Provedení jeho cesty panem Renčem mi přináší bolestné rozčarování duše. Dochází i ke znechucení. Nejpřesvědčivější postavou je kostelník Bártík (dobrý Vladimír Dlouhý). Je mlet protichůdností mysli a těla až k zoufalému odhodlání. Jeho cesta je jediným světlým bodem Renčova dramatu. Z dalších rolí: škodolibý řezník Kuběna (Norbert Lichý), Ferdův kamarád rakvář Fahoun (Luboš Veselý), sterilní porodní bába (Zuzana Šavrdová), nevšímavý farář (Jindřich Bonaventura), či neochotný kočí (Jakub Kohák). Renč je technicky velmi zdatný filmař. Jeho neochvějné přesvědčení o správnosti tvůrčích postupů stojí za úpadkem české moderní kinematografie. Rozmáchlé tahy kamerového štětce se vydávají za psychologickou hlubinu a umělecký cit. Pryč s prázdnotou! Pryč s oceňováním namyšlených filmů spotřební doby! Toto není vývoj, je to úpadek! Na druhou stranu dostáváme to, co chceme, tím se úpadku dostává křiklavějších barev.

    • 27.3.2018  20:41

    Freonový duch je ekologická pohádka. Ke cti Zdeňka Zelenky slouží důvtip, se kterým rozehrál téma politicko-společenské otázky ve zdravé formě vlastního přesvědčení. Životně moudrá dobrosrdečnost Brodského působení je mocnou zbraní potencionálního oslovení. Všechny součástky filmu nejsou ukovány z nejtrvanlivějších materiálů a neutěšenost jde mimoděk kolem. Díky Brodského noblese se ovšem pohádce podařilo zachytit správný směr potřebného okouzlení. Hlavní postavou ekologické pohádky je Marek Severin (příjemný Radek Hoppe), školák na ozdravném jeskynním pobytu. Parťák genderové vyváženosti je Žaneta Vojířová (snaživá Kateřina Pokorná), spolupacientka dětské zdravotní rekreace. Oni jsou hlasem budoucnosti, vyvoleným k ukázání cesty humanismu a ekologické způsobilosti. Hvězdou pohádky je výpravčí Leopold Lorenc (vynikající Vlastimil Brodský), duch z omylu a šlechetný mentor správného poctivého chování. Jeho přirozená elegance je nejúčinnějším kouzlem. Z dalších rolí: šokovaný, všetečný a vděčný ředitel ozdravovny Jelínek (příjemný František Řehák), přísná dohlížející učitelka Trapková (Gabriela Wilhelmová), upjatá psycholožka Dindělová (toporná Jitka Asterová), či trojlístek vypočítavě chladnokrevných freonových duchů (Stanislav Tříska s hlasem Bohuslava Kalvy, Jan Toušek s hlasem Jiřího Havla a Hynek Kubasta s hlasem Igora Smržíka). Filmová pohádka chtěla být morálním příkladem a stala se jím. Důvtip ji sluší, byť na ikonickou nezapomenutelnost nedosáhne.

    • 26.3.2018  02:32

    Otakar Fuka nebyl vynikajícím filmovým režisérem. Nepatří ani do kategorie dobrých. Jeho kriminální film "Pumpaři od Zlaté podkovy" je toho dalším důkazem. Kvalitní herecké obsazení zanechává zdání zajímavého, ale samotné zpracování bere i zbytek divácké naděje, která se mohla po přečtení všech jmen zúčastněných zachovat. Rozkrádání socialistického majetku a nezákonné obohacování bylo rozbujelým nešvarem doby. I když přesnější je označení "národní zlozvyk", socialistický ráj ho svým prostředím pouze dovedl do extrémní polohy. Napětí aby člověk pohledal, z dějové linky se stává nezúčastněné a nevšímavé pozorování. Několik interesantnějších pasáží se najde, ale to nestačí ani k příjemnějšímu odreagování. A hledat rádoby oduševnělé bonmoty není účelem. Hlavní postavou je mladý a začínající pumpař Zdeněk Černý (Jiří Bartoška). Nerozeznávám v něm kriminalistu s tajným úkolem, spíše drzého floutka, který se krutě mstí za nerovnoprávné přijetí do pracovního kolektivu. S funkcí podporučíka to pro mne ztrácí i poslední zbytky elegance, přijatelnosti a svéprávnosti. Hlavním padouchem je vedoucí pumpy Vávra (Josef Vinklář), bohém díky možnostem nadstandardního výdělku. Milovník krásy se oddává rozkoší přístupného mládí, na ostatní myslet netřeba. Dalším členem obsluhy vytížené pumpy je ing. Jiří Stejskal (Miroslav Moravec), decentní intelektuál. A Mojmír Karafa (Jiří Krampol), důvěřivě submisivní karatista a milovník božského Káji. Nejvýznamnější ženskou postavou je svačinářka Bobina (Karolina Slunéčková), kultivovaná vznešenost minulosti, nachytaná na švestkách třídní nepravosti. Výraznější postavou je Lojza Dvořák (Václav Lohniský), černé svědomí vypečené kumpanie. A Josef Beneš (Jan Schánilec), Vávrův všehoschopný bratranec na černou práci. Z dalších rolí: mladá lízátka hochštaplera Vávry Ivana (Jaroslava Pohlová) a Květa (Alena Pohlová), Karafova finančně náročná a nevěrná manželka Dana (Brigita Hausnerová), vychytralý advokát Malý (Jan Přeučil), bezelstná úřednice OPBH Eva Semerádová (Gabriela Osvaldová), neopatrný řezník Franta (Jan Kuželka), Zdeňkův otec a neodbytný prodavač fotoaparátů (Jiří Pleskot), či žoviální náměstek ředitele Benziny (Adolf Filip). Stále věřím, že označení kriminalista u postavy Černého se ocitlo omylem. Děj je nezajímavý, charaktery povrchní, pohnutky nedostatečné, zážitek plytký. Fuka nebyl zručný filmař, nebyl ani průměrným vypravěčem. Pumpaře si příště již odpustím.

    • 25.3.2018  06:22

    Juráčkův film Každý mladý muž je určen především pro milovníky estetiky. Obrazy si vychutnávají svoji novovlnnou čistotu, v ní každý pohyb i slovo zapadají ve stylovém rytmu vyjadřovaných pocitů a dojmů. Dotýká se Freuda a dva základní pudy Éros a Thanatos laškují s nepřipraveností jádra zobrazovaného a nechávají vyniknout protikladům i toužení. Společným tématem dvou formálně rozdělených povídek je erotičnost. Mladí muži, jejich nezkušenost i odvaha, světáctví i bezradnost. Vychutnává si odhodlání v konfrontaci se skutečností. Ze všech svých sil se pokouší přiblížit k vysněnému cíli, aby jim sarkastický výsměch opět zazněl v uších stejnou píseň o cizím světě. Film je dělaný s nadhledem a uličnicky se kochá zvoleným závěrem. Za nejvýraznější postavu považuji vojína Soukupa (pozoruhodný Ivan Vyskočil), nesmělý bažant se zdravotním neduhem, bosou nohou a bezelstným podřízením. Druhou spojovací figurou obou povídek je svobodník (dobrý Pavel Landovský), zdravotní doprovod v rozpacích mlsného kocoura, který marně nahání nějaký křehký protějšek. Z dalších členů roztouženého armádního sboru zaujme prostoduchý vojín Petrus (Jaromír Hanzlík), snaživý poručík (Jiří Krampol), přízemnější vojín Beran (Vladimír Hrabánek), bezprostřední a zvídavý vojín Krištůfek (Petr Štěpánek), ostražitý kapitán Pleskot (Karel Charvát), bezelstný radista (Tomáš Sedláček), ležérní svobodník (František Němec), aktivní vojíni Bárta (Ladislav Jakim) a Balónek (Jan Kotva), či trpělivý plukovník (Zdeněk Procházka). Z přítomných dam je nutné zmínit šarmantní Hanu Růžičkovou v několika rolích, včetně té vrcholící se vším. Vojenským povinným drilem si kdysi prošel téměř každý mladý muž, vzpomínek je záplava. S odstupem času se bere nechtěná povinnost s humorem. Odosobněné cizorodé prostředí je vylíčeno přesvědčivě díky svému stylu filmařských postupů, pro které měl Juráček nadání od boha. Citová osamělost, nepokoj toužení, vrozená nedůvěra. K tomu je přihozen prvek absurdity všedního dne. Po dějové stránce film mnohé zklame, po obsahové stránce je neprávem podceňovaný a úderný, po estetické stránce jde o skutečný skvost.

    • 25.3.2018  00:27
    Škola otců (1957)
    ****

    Škola otců je výjimečná pro svůj kritický tón, na tehdejší dobu nezvykle silný. Hlasitá a neuhýbající politicko-společenská kritika musela překvapit, někoho zasáhla povzbuzením, jiného otevřeností, dalšího polil strach. Vedle systémového zpochybňování se na pranýř dostává i maloměšťácká morálka a roviny osobní se proplétají s rovinou společenskou. Herecká stránka je přesvědčivá, Höger dominuje v rozehraných citech s morálně naléhavou způsobilostí. Ani jiní, především ti na kritizované straně, nezaostávají pozadu. Vytknout lze idealismus a občas probleskující naivitu, která je výsledkem důvěřivé nezkušenosti. Zážitek tím chválabohu poznamenán není. Otěže donquijotského boje vznešenosti pevně třímá v ruce učitel Jindřich Pelikán (vynikající Karel Höger), nově příchozí, zkušený, svědomitý a poctivý vychovatel dětí. Zodpovědnost k vlastní profesi lze pojmout z různých stran. Pelikánův smysl pro spravedlnost a lidství je klíčem k určení hranice mezi potřebným a nebezpečným. Jeho kroky jsou podbarveny empatií k docílení vyššího účinku kritiky. Hlavní ženskou postavou je učitelka Andulka Novotná (sympatická Blažena Holišová), mladá Pelikánova kolegyně. Je příkladem naděje pro budoucnost. Romantické nenaplnění podtrhuje čistotu hrdiny. Důležitou postavou je ředitel školy Karel Pohanka (velmi zajímavý Josef Mixa), ukázkový prototyp neschopného muže na vysokém postu. On je tím středobodem, ke kterému míří všechny nitky kritizování jednotlivců i společnosti. I omezenost může být systémovou chybou, ohrožující každého náhodného a nepodlézajícího kolemjdoucího. Výraznou postavou je učitel Bajtek (dojímající Ladislav Pešek), Pelikánův předchůdce na penzi. Nešvary dokáže pojmenovat, ale k činu nemá odvahu. K výraznějším postavám patří také Janouch (sympatický Vladimír Hlavatý), předseda okresního národního výboru, uctívaná autorita a příklad schopného vůdce bez dostatečných a pravdivých informací o dění. Také Janouchova manželka (šarmantní Marie Vášová), v úplném zajetí maloměšťácké morálky elity. A opilec Mlčoch (velmi dobrý Rudolf Hrušínský), prospěchářský povaleč a hrubiánský pěstoun. Z dalších rolí: laskavý školník (Stanislav Neumann), Mlčochova zoufalá a trpící družka Kotačková (Helena Kružíková), nejvstřícnější z učitelů Burian (příjemný Josef Beyvl), v nesmiřitelné maloměšťácké bigotnosti neprávem ostrakizovaný školák Lojzík Kotačka (zajímavý Petr Adámek), prominentně nepředvídatelný školák Vašík Janouch (zajímavý Aleš Košnar), hodné spolužákyně Věruška (Jana Chlumská) a Blaženka (Hana Kazdová), či Pelikánova manželka v odloučení Zdenka (Vlasta Chramostová). Škola otců je obstojné filmové drama. Ale na prvním místě je jeho historický význam politicko-společenské kritiky, byť opět zadusané strachem a násilnickou destrukci. V kritice se vidí světlejší body a možné východisko, jen poučení si k srdci nikdo vzít nechtěl.

    • 22.3.2018  22:58

    Spanilá jízda je nejpodmanivější v obrazech a náladě. V syrovosti přímého kontaktu, v bezmoci a strachu zběsilého soukolí válečné mašinérie, v bezprostřednosti boje o holé přežití i v potřebě víry k pokračování životního putování. Vše pomalu a jistě plyne k souhrnnému filozofickému přemítání o lidském životě v kontextu s válečným konfliktem na existencionální úrovni. Tím vším dokáže film Oldřicha Daňka zaujmout a uchvátit. Slabinou je rozháranost hlavní dějové linky i celková neuspořádanost konečné krajiny mozaiky. Expresivní herectví, obrazy, jedinečně vykreslená atmosféra i filozofující idea, vícesložkový prožitek ve mě zanechal hluboký dojem. Hlavní postavou existencionálního pohledu na dobu husitství je Ondřej Keřský z Řimovic (velmi zajímavý Petr Kostka), mladý český zemánek. Mocenský boj ho nešetřil a dal mu nesvatější důvod k aktivnímu zapojení. Bezradnost nosí v erbu, na vytaženém meči vlaje odhodlání. Bolest není překážkou, neúprosná krutost doby vrší hromady mrtvých těl a na konci cesty se otázky hromadí v dotěrný hmyz marnosti vznešeného ideálu. Důležitou postavou je Eschweiler z Hohenbachu (dobrý Jiří Vala), německý katolický rytíř. Je to kořistnická podoba války, uvolňující v agresivitu nahromaděný strach a frustrace. Na šlechetné činy není prostor, otázkou je míra strachu a odhodlání, dokážeme si zachovat důstojnost? Hlavní ženskou postavou je Katruše (pozoruhodná Michaela Lohniská), dospívající dívka v doprovodu spříznění husitského vojska. Její role je nenaplněnost romantického očekávání a bezprostřednost. Výraznou postavou je kardinál Henry Beaufort z Winchesteru (vynikající Karel Höger), papežský velitel trestné křížové výpravy. Jeho upřímná nenávist a přesvědčení je příkladné, jeho politické rozhodnutí nediplomatické pro společný zdar věci. Z dalších rolí: vzorný husitský válečník Mikeš (Jaroslav Průcha), pragmatický a důvtipný husitský vůdce Prokop Holý (příjemný Martin Růžek), na slovu síla a zdravý rozum spoléhající husitský kněz Jíra (zajímavý Jiří Holý), všemi způsoby na vývoj situace reagující norimberský markrabě Friedrich z Hohenzollernu (Václav Špidla), jeho hystericky vystrašená manželka Alžběta z Hohenzollernu (Vlasta Fialová), uražený německý rytíř Erkinger ze Sansheimu (Otakar Brousek st.), věrný Friedrichův sluha (Jaroslav Drbohlav), či oběť zuřivé války a Ondřejova nevěsta Anka (Jaroslava Tvrzníková). Po stránce sdělné je Daňkův historický opus podmanivým dílem, omráčí postupy. Výjevy jsou nejpůsobivější v syrově bezprostřední formě.

    • 22.3.2018  15:37
    Ztracenci (1956)
    *****

    Miloš Makovec mě svým filmem Ztracenci příjemně zaskočil, nečekal jsem to od něj. S literární předlohou Aloise Jiráska se vypořádal nadmíru zdařile. Protiválečné poselství získává díky vylíčené náladě psychologické naléhavosti jasné kontury a silný hlas vichru. Existencionalismus předkládá svůj pohled na život, bezútěšnost se opájí strachem. Přítomnost na pomezí mezi životem a nicotou upíná poslední zbytky sil k hledání smysluplnosti, alespoň jednoho opěrného místa. Zoufalství šmátrá po pevném bodu, ale záchytný pilíř se ze slov marnosti a pochyb nepostaví. Studie lidského chování v extrémních podmínkách samotné podstaty života je destruktivní pro vnější i vnitřní světy. Vratká udržitelnost jakékoli vznešenější hodnoty nenabízí bezprostřední možnost naděje, ale i tehdy se lze postavit na odpor proti nezvaným proudům vyšší politiky života. Lidský život jednotlivce nemá význam, lidství se zdá být vzdálenou ideou. Zapomenutou v krutosti strachu. První rovinou poselství je cynický kyrysník (dobrý Gustáv Valach), vyhladovělý pruský dezertér. Všudypřítomná smrt chladnokrevnosti plnění rozkazů mocenských hrátek vyvolává nejzákladnější otázky o smysluplnosti. Pud sebezáchovy a strach ze smrti, bolestné procitnutí, ztráta jistot a jedinou chatrnou ochranou se stává hořká jízlivost. Druhou rovinou je lehkomyslný Václav (velmi dobrý Stanislav Fišer), mladý rakouský pěšák. Hledá se ztracené mládí, jedinou nadějí byl pečlivě uchovávaný daný slib a výhled na budoucnost. Válka a všudypřítomná smrt, svůdně se prohne v bocích, rozverně zašvitoří a vysměje se bláhovým a okolnostmi zadušeným představám naplněného a šťastného života. Třetí rovinou je zádumčivý husar (zajímavý Vladimír Hlavatý), zkušený a zodpovědný rakouský voják. Obžalobou se stává tíživost vlastního svědomí. Krutá nesmyslnost války zde dostává nejjasnější tvar, pláče se u dveří a prosí za odpuštění. Čtvrtou rovinou je Jíra (dobrý Radovan Lukavský), Václavův kamarád z dětství a dospívání, a jeho manželka Baruška (zajímavá Alena Vránová). Praktická ukázka rozkladných dopadů válečných půtek na civilní obyvatelstvo a stav společnosti. Strach se stává pánem situace a nikoho nenechává bez proměny a nejzávažnějších následků. Z dalších rolí zaujme přepadený sedlák (Vladimír Huber) a jeho žena (Eva Očenášová). Ztracenci jsou protiválečným pohledem v komplexně rozšířeném pojednání, kdy každý další argument má zvyšující se váhu závažnosti. Herecká exprese naléhá stále hlasitěji a sugestivněji. Ztracenci jsou vynikajícím psychologickým dramatem. Navzdory době svého vzniku.

    • 21.3.2018  20:50
    Robinsonka (1956)
    ****

    Robinsonka ve filmové podobě Jaromíra Pleskota je laskavě optimistickým dramatem. Výchozím bodem je dívčí svět na prahu dospívání. Určujícím faktorem je tragická událost a vypořádávání se s nečekaným zásahem do zaběhnutého a důvěrně bezpečného života. Cestou je fantazie a prolínání se dimenzí představ a reality. Překonává se smutek a osamělost, dochází k seznámení se zodpovědností a pragmatičností dospělosti. Vedení příběhu je citlivé a dobrosrdečné, občas se zastaví v jímavosti a v poselství dodává odvahu a zanechává zřetelnou stopu naděje. Hlavní postavou mládežnického filmu je středoškolská studentka Bláža Borová (zajímavá Jaroslava Tvrzníková), zasažená ve slunném oparu letní bezstarostnosti osudovou nezvratností tragické melancholie života. Probouzející se ženství, první dotyky s novou a nepříliš známou a zažitou rolí udržování útulnosti rodinného krbu. Osamělost trosečníka bezelstně hledá svého věrného Pátka. Hlavní mužskou postavou je Blážin otec Jaroslav Bor (dobrý Ladislav Pešek), pracovně vytížený taxikář. Bezradnost vdovce s vedením domácnosti a nejistý pocit vlastní viny a vodítkem je upřímná laskavost. Důležitou postavou je Tonička (příjemná Libuše Havelková), sousedčina služebná s dobrotivým srdcem a pomocnou rukou. Výraznější postavou je Jarda Duchoň (zajímavý Rudolf Jelínek), první Blážino seznamování s počínajícím se probuzením ženské stránky života. Z dalších rolí: Blážina povrchní spolužákyně Ledková (Alma Šachlová), sebevědomý Borův zákazník (Felix le Breux), povýšená zaměstnavatelka Toničky paní Kubátová (Stella Zázvorková), obezřetná profesorka na táboře (Věra Petáková), či budoucí Blážina dcera (Petra Pleskotová). Robinsonka je rodinným filmem se zaměřením na dospívající mládež. Je laskavá, ochranitelská a povzbuzující. Optimističtější vize života je podpořena herci i praktickým uchopením představ v realitě.

    • 20.3.2018  23:18

    I latinskoamerická část první expedice Zikmunda s Hanzelkou nabízí zajímavé postřehy zaznamenané doby a tehdejšího životního stylu i rozdílného stavu. Jde i o autentický záznam atmosféry a směřování doby komunistického budování a angažování. Zaostříme-li na vše z nadhledu, ochutnáme chvilky proklamovaného osvětářství. Po sociologické stránce je pohled zaměřen především na nejchudší vrstvu, vyzdvihovanou v baladickém rozpoložení. I to je skutečnější tvář života, více než pamětihodnosti a sportovní výkony. Život v syrových barvách vyprahlých pamp, nepřízně přírodních pohrom, chudoba hornické koloniální zašlosti, přírodní bezelstná prostota, zahalená vášeň chudinských čtvrtí, adrenalinové živobytí je tepem nejsvětějším. Podmanivé Rio, spekulující Sao Paulo, umouněné Potosí, královské štíty nekonečné korálové šňůry jménem Andy, nejrozlehlejší vodopády majestátnosti, seschlé životy ozdob lovců lebek, ničivá síla zemětřesení, schovávající se království banánů, guatemalské motocykly, slavná historie Mexika před civilizovaným objevením a chladnokrevná aristokratičnost býčích her, to vše jsou spalující touhy života. Pestrobarevná mozaika postřehů je komplexnějším pohledem na svět kolem nás. Film Z Argentiny do Mexika nabízí mnoho ingrediencí, zajímavosti a dobové reálie v ladnosti i jedinečnosti. Liška opět svým osobitě otevřeným přístupem zachytil genia loci zobrazovaných míst a situací. Život v boji proti strázním, život v odlišnostech i extrémech, život v touze a očekávání. Zajímavá a podnětná záležitost, i sladká vzpomínka.

    • 19.3.2018  17:19

    Pokračování africké odyseji Zikmunda s Hanzelkou nabízí černošskou podobu Afriky. Masajská Keňa nabídla mombaský mumraj a kávové plantáže, Uganda je předzvěstí panenské přírody. Zair v podobě rozmanitého Belgického Konga již chrlí přírodní krásy bez omezení, přidává Pygmeje a zrození sopky. Na hranicích obou Rhodesií nezapomněli na slavné vodopády a všimli si méně známého Velkého Zimbabwe. Lahůdkou byla Jižní Afrika s počínající rasovou segregací, diamantovými doly, či rezervací Transkei. Obdivuhodné na filmovém zpracování první světové poutě českého synchronního dua je pestrobarevná mozaika ve snaze o komplexnější pohled. Historie se střídá s přírodními unikáty, hospodářstvím, etnografií a antropologií i tehdejším postavením domorodého obyvatelstva. I přes dobovou tendenčnost komunistického nazírání na život lze jejich filmové dokumenty stále ještě označit za věcné a skladba za vyváženou. Pokud filmy Zikmunda s Hanzelkou srovnám s dnes populárním Trabantem, je pro mě jednoznačným vítězem stará garda. Jejich pohled vnímá život viděný a zvídavě zkoumaný v celé škále rozmanitosti, pečlivě dbá na jedinečnosti a odlišnosti a vyprávění poutavě rozšiřuje mé vlastní obzory. Tvůrci Trabantu jsou sebestředně zahleděni pouze do sebe a vlastního cestovatelského strádání. Jejich způsob mě o nic neobohatí a jejich zveličované nářky nad pseudoproblémy mě znechucují. Zdeněk Liška byl skladatelským géniem a zobrazované výjevy pozvedává až nad náhorní výšiny i zelené pahorky africké. Zdravá závist mě přepadává při průběhu syrového cestování bez turismu (až na ojedinělá místa) a bezelstnější vstřícnosti domorodého obyvatelstva. Zikmund s Hanzelkou navždy zůstanou v mém srdci, mám pro ně slabost a oceňuji jejich nesobeckou literární a filmařskou práci.

    • 19.3.2018  15:06

    Miroslav Zikmund a Jiří Hanzelka byli mými dětskými hrdiny. Vnímal jsem je vždy jako tuzemské pokračovatele Richarda Halliburtona, společný cestovatelský rys nebyl dílem náhody. Komentáře uživatelů typu Ozzy2 jsou výplodem omezeného myšlení, kdy se kašle na souvislosti a ke slovu se dostává obyčejná nenávistná zapšklost. Oba společníci vyjeli na svou první výpravu ještě před komunistickým převratem a cestou samozřejmě řešili i možnost emigrace. Neutěšený politicko-společenský stav, a s tím spojená životní úroveň, afrických zemí současnosti není jen dílem nesvéprávného domorodého obyvatelstva, nenechavé prsty bývalých koloniálních mocností i po vydobytých nezávislostech mají na svědomí mnohem větší část zkázy. Dobový komentář je poplatný době vzniku filmového dokumentu, v odstupu času dokáže vyloudit úsměv. Na druhou stranu se můžeme nechat ovívat atmosférou uvědomělého budovatelství v neštvavé podobě. Z Maroka a Alžírska se nedochovalo mnoho materiálu, v Tunisku zaujme Kartágo, Libye znamenala problém. Egypt uchvátí ztraceným kouzlem opuštěných pyramid i syrovostí domorodých pracujících. Súdán byl pouštní výzvou, Habeš ukázala císařský majestát. Eritrea, Somálsko a Keňa jsou mezičasem před tanzanijskou střechou Afriky v barevném provedení. Nutné je zmínit ještě jedno jméno. Zdeněk Liška složil hudební doprovod a v notách vystihl pulsující africký život. Zikmund s Hanzelkou byli mými hrdiny v dětství a jsou jimi pro mě i dnes.

    • 18.3.2018  18:48

    Paličova dcera ve filmovém zpracování Vladimíra Borského je společenskou moralitou s idealizovaným závěrem. Díky svému ukončení s celoplošným prozřením a napravením všech hříšníků dostává film nemotorný punc frašky. Odklon od Tyla je pochopitelný, ale já bych dal přednost příklonu k opačnému směru čistého psychologického dramatu bez smířlivého uspokojení prudérní maloměšťácké morálky. Ale Borský byl uvědomělý idealista a vlastní nešikovnost nevnímal. Silnou stránkou jsou herecké výkony a dramatické okamžiky umí být díky několika jedincům skutečnými vrcholy filmu. Tyl tepal do maloměšťácké morálky z různých stran a nebral si servítky. Hlavní postavou odlehčené morality je Rozárka (Lída Baarová), poctivé mladé děvče z chudých poměrů. Společenská přetvářka, úzkostlivé lpění na třídním rozdělení, důvěřivost a pocit zodpovědnosti znesnadňují život hrdince téměř na každém kroku. Momenty nabytého štěstí mají krátkého trvání a vždy jsou nabourány dalším mrakem nespravedlnosti. Mučednickému sebeobětování nestojí již nic v cestě. Hlavní mužskou postavou je Jan Valenta (velmi dobrý Zdeněk Štěpánek), lehkomyslný a nespolehlivý otec Rozárky a vesnický hudebník bez stálého zaměstnání se slabostí pro alkohol. Je příčinou soužení vlastní dcery, uvědomuje si svoje chyby, ale na nápravu nemá sílu, ani odhodlání. Výraznější postavou je Kateřina Šestáková (příjemná Růžena Nasková), Valentova finančně zajištěná sestra, která i přes počáteční nedůvěru podává pomocnou ruku velkodušnosti. K důležitějším postavám patří také mladý a ušlechtilý nápadník s dobrým srdcem Antonín Jedlička (zajímavý Karel Höger) a ke kořenům a sladkobolnému sentimentu vracející se Čechoameričan Pavel Kolínský (sympatický František Smolík). Z dalších rolí: neoblomná vdova a úpěnlivě starostlivá Antonínova matka Antonie Jedličková (Marie Ptáková), ochotný Kolínského adoptivní syn Prokop (Vladimír Salač), sexuálně nevybitý mlsný kocour, vychytralý a zámožný koňař Podleský (dobrý Jaroslav Marvan), neobratný nápadník a řezník Martin (příjemný Václav Trégl), své plány zuřivě bránicí vdavekchtivá Bětuška Toužimská (zajímavá Darja Hajská), zapálený soudní obhájce (sympatický Vladimír Hlavatý), malé Rozárčiny sestřičky Kačenka (Dagmar Appelová) a Madlenka (M. Karbanová), či usoužená Rozárčina matka Madlenka Valentová (Helena Friedlová). Tylova tvorba je i v kritikách odlehčená, Borského závěr je zbytečně uspokojivý a spravedlivý. Nejlepším momentem je Štěpánek a škodolibá jízlivost. Výraznou změnu morálky se tím bohužel nedosáhne.

    • 18.3.2018  14:16

    Tulák Macoun ve mě zanechává rozporuplné pocity. Vedení příběhu jde tvrdohlavě a neohrabaně za svým poselstvím vlasteneckého uvědomění. Černobíle, přímočaře, pohroma nemá slitování a vrstvy se stejnoměrně pokládají do jednoho vzorce lidsky nespravedlivého utrpení jednotlivce. Za jediný světlý moment lze považovat Korbeláře, který nešikovnou stavbu příběhu svým výkonem nepochybně pozvedává na snesitelnější úroveň. Tulák Macoun měl oslovit a dotvarovat ducha vlastenectví, samotným postupem nepřesvědčí o správnosti zvolené cesty. Hlavní postavou vlasteneckého nabíjení je František Macoun (dobrý Otomar Korbelář), poctivý zámečník ve spokojeném manželském svazku. Osud mu dal ránu, Macoun se ho v zoufalství snažil přelstít a to si osud nenechal líbit. Co nezmohla destrukce osudu, to zvládl Macoun ve své naivní důvěřivosti sám. Jako poslední zůstal pocit vlastenecké zodpovědnosti, ale ani s ní si nakonec nedokázal poradit. Z dalších rolí: s rizikovým těhotenstvím Macounova manželka Marie (Marie Grossová), Macounova "osiřelá" dcerka Zorka (Jarmila Beránková, jako malá Alena Pospíšilová), Macounem odmítnutá americká láska Lilian (Nataša Gollová), uznávaná kapacita porodnictví profesor Vach (Jaroslav Marvan), svobodomyslná přístavní zpěvačka a animírka Elsa (Zita Kabátová), Macounův zachránce vorař Barták (Theodor Pištěk), vorařský parťák Petrák (Ota Motyčka), tvrdá představená katolického sirotčince (Hermína Vojtová), rozjívení vesničtí kluci (mj. Antonín Jedlička a Josef Kemr), či u soudu síru dštící státní zástupce (Gabriel Hart). Vlastenectví může být chvalitebná vlastnost, i když skutečnost v hrozbě je naprosto odlišná. Jsem rád za Korbeláře, to ostatní v paměti neudržím.

    • 17.3.2018  16:35

    Hlídač č. 47 je morální drama, které na všechny hlavní protagonisty pohlíží z vícero stran a nikoho neponechává jen s běloskvoucím štítem čistoty. Nevyhýbá se občasnému odlehčení, ani elegantně kousavému cynismu. Úchvatné jsou podbarvené expresionistické okamžiky hlídačova zdravotního postižení, kdy se lze po zobrazené bezmoci natáhnout. Sarkasticky se pohlíží na "upřímnou" vesnickou pospolitost i bigotní zapšklost. Konec se ubírá ke smíření a pochopení vlastních chyb, každý má svou slabší chvilku vlastní sebereflexe. Hlavní postavou dramatu života je hlídač železniční tratě František Douša (velmi zajímavý Jaroslav Průcha), dobromyslný muž, věřící v dobro a lidskost. Poctivec je dílem nešťastné náhody konfrontován se skrytou částí lidských charakterů a nekontrolovaný pád beznaděje zdá se být bez konce zastavení. Prohlédnutí bývá ochromující. Hlavní ženskou postavou je Anna (dobrá Marie Glázrová), Doušova žena. Nedostatečná manželova pozornost a naléhavá neodbytnost mladého uhrančivého floutka vnáší zmatek a mlhavý pocit vzletné romance. Vnitřní tápání není překvapením. Důležitou postavou je Ferda Zuska (dobrý Ladislav Boháč), vesnický kramář a drzý mladík s charizmatem a rozpolceností pochybností i destrukce. Vesnická idyla upřímnosti dokáže být zákeřná a veškerá naznačená traumata minulosti se mění ve zlobu a sebevědomou pózu, která se neohlíží na ostatní a teatrální nenasytnost pohlcuje vše dobré v jeho nejbližším okolí. Z dalších rolí: Ferdův osamělý otec a na smrt připravený hrobník Zuska (zajímavý František Kovářík), dobíravý truhlář Bertík (příjemný Alois Dvorský), veselí hospodští kumpáni (Václav Menger, Karel Němec, Fráňa Vajner), důstojní členové lékařské posudkové komise (Jan Černý, Alois Peterka, Jaroslav Bráška), "upřímní" přátelé (Vladimír Smíchovský, Viktor Nejedlý, Ferdinand Kohout a další), či energický synek Doušových Karel (Karel Veselý). Josef Rovenský byl zdatný v adaptování morálních dramat. Hlídač č. 47 nabízí kritický pohled i optimistické vyhlídky, strhující psychologické chvilky i příjemný nadhled. Příjemné na pokoukání.

    • 16.3.2018  00:39

    Píseň o smutné zemi má z krátkých filmů o bývalé zakarpatské součásti Československa již uměleckou hodnotu. Libreto napsal K. M. Walló vzletně ve stylu hrdinských eposů mýtických legend. Procítěně jeho slova ždímá předpisově Vladimír Šmeral. Skupiny slov jsou občas vystrojeny s velkou ohlušující pompou, již zde Walló ukázal nadání pro pozdější budovatelské nadšení, a k tomu velká úderná slova neodmyslitelně patří. Jiří Weiss, i jeho kumpanie, byl teprve na počátku, kdy je v mládí okouzlení poezií předpokladem a nutností. Obrazy se soustředí na divokou krásu přírody a tradiční životní styl. Symbióza slov, přednesu a obrazu je působivá, byť nezkušená a nedokonalá, přesto okouzlující.

    • 15.3.2018  23:49

    Adolf Lehner stvořil filmový bedekr v prvorepublikovém vnímání času a života. Pochopitelně jsou zajímavé záběry z míst, která se během vývoje proměnila. O nic více nejde.

<< předchozí 1 2 3 4 18 35 51 68
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace