Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Animovaný
  • Dokumentární
  • Krimi

Recenze (2 831)

plakát

The Dawn Patrol (1938) 

Hlídka za úsvitu, toť směsice ironického humoru, jako důsledku stálého spolubytí se smrtí, spolu s hořkým pocitem zodpovědnosti a s hrdě obětavým hrdinstvím. Goulding převyprávěl stejnojmenný Hawksův film z roku 1930 podle knižní předlohy Johna Monka Saunderse jako varování před velmi blízkou válečnou vřavou, která ve své podstatě již však nenápadně vypukla. Má to úsečnější způsob britského šarmu s kritickým hlasem ke způsobům doplňování bojeschopnosti leteckých řad a slávu hrdinství jako základu konečného vítězství. Dokáže nastínit stavy, avšak dopředu vše táhne ten jistý aristokratický šarm letecké vznešenosti a břitká úsečnost britské jízlivosti. Prvním hrdinou je zprvu kapitán a zkušený letec a později major a velitel eskadry Courtney (Errol Flynn). Aneb nezištná oběť a úspěšný zdar osamělé mise jako vykoupení z vlastního pocitu viny. Druhým hrdinou je spolehlivý pilot a Courtneyho kumpán Scott (David Niven). Na jedné straně pak stojí osobní zainteresovanost a niterná bolest, na té druhé podmínky s pocity provinění. Z dalších rolí: před dotěrnou tíží přímé zodpovědnosti velitele eskadry s povděkem prchající major Brand (Basil Rathbone), vždy smířlivější pobočník velitele eskadry poručík Phipps (Donald Crisp), přívětivě zajatý německý pilot von Mueller (Carl Esmond), s blízkostí smrti hůře vyrovnávající se podporučík Hollister (Peter Willes), nebo mladší a dosud nevinný Scottyho bratr Donie (Morton Lowry). Hlídka za úsvitu přes svou vzpurnou náturu, nespokojenost a kritickou jízlivost neváhá s vlastní příkladnou obětí k dosažení úspěchu nadosobního rozsahu. Vznešenost rituálního obětování versus nesmyslná krvežíznivost války.

plakát

Právě ta žena (1937) 

Právě ta žena je jen umolousaným melodramatem s mučednickým syndromem. Goulding při první spolupráci s Bette Davis přišel s přepracováním svého vlastního filmu z roku 1929, samotný herecký part Davis jako by svým způsobem předznamenal její další role pokračující vzájemné spolupráce herečky s režisérem. Láska se zde vyznačuje především a jedině obětavostí, a až na jednu postavu, jejíž sociálně-ekonomické nadřazené postavení by ji tak jako tak vymaňovalo z entuziasmu, se film stal přehlídkou navzájem se trumfujících obětavostí a s masochistickým labužnictvím přijímaných mučednických sebetrýzní. Centrálním bodem obětavostí lásky je Mary Donnell alias vdova Haines alias paní Merrick (Bette Davis), žena, jež vskutku trpělivě čeká na dokonalé romantické naplnění, k němuž je potřeba v pravidelných intervalech podávat obětující důkazy. Nakonec, jistou a rozhodně nezanedbatelnou kompenzací je ekonomický dostatek. Z dalších rolí: Mariin vyvolený mladý muž z prominentní rodiny Jack Merrick mladší (Henry Fonda), Mariin platonicky zamilovaný zaměstnavatel a ušlechtilý právník Lloyd Rogers (Ian Hunter), nekompromisní magnát Jack Merrick starší (Donald Crisp), Marii oddaná Amy (Mary Philips), všetečný a věrně informující novinář Virgil Whitaker (Hugh O'Connell), či mladšímu Jackovi doporučená vhodná manželka Florence „Flip“ Carson Merrick (Anita Louise). Nicotná zábava či pobavení.

plakát

Gibel sensacii (1935) 

Gibel sensacii - Smrt senzace, či spíše Konec rozruchu není adaptací divadelní hry Karla Čapka, není ani její volnou inspirací, nýbrž je adaptací knihy Železná vzpoura petrohradského rodáka Volodimira Vladka z roku 1929 (a později několikrát upravenou). U Čapka jde o zneužití techniky, o odcizení a nakonec především o nové stvoření člověka, kdežto Vladko ve své sci-fi knize rozehrává věčný svár vlastníků prostředků s dělnickou silou, jenž s nebývalým technickým pokrokem nabývá na bytostné naléhavosti. Vladko zajisté znal Čapkovu hru, stejně tak režisér Andrijevskij, avšak Vladkův příběh se ubírá vlastním směrem. Jednak naplňuje ideologické předpoklady a potřeby tehdejšího Sovětského svazu, jednak též reaguje na dobové napětí mezi kapitálem a dělnickou třídou bez ohledu na místo. Nápaditě se využívá podoby slova robot se slovem rabotnik, povedená je technická stránka nových výdobytků. Technický pokrok neznamená blahobyt proletariátu, nýbrž jeho útisk, což nakonec vede k radikalizaci. Převahu má ten, kdo techniku ovládá a řídí. Smutným hrdinou příběhu je vynálezce a inženýr Jim Ripl (Sergej Večeslov), jeho idea blahobytu pro všechny je však zneužita mocichtivostí. Z dalších rolí: Jimovi přející a vyděšená sestra Claire (Marija Volgina), Jimův zlořečený chlebodárce Hamilton Grimm (Vergilij Renin), jeho otec a ministr Percy Grimm (Pavel Poltorackij), či znechucený Jimův bratr Jack (Vladimir Gardin). Ta špatná strana je v zájmu věci víry sice karikována, přesto však stylově: horní vrstva se blaží, spodní se chvěje, a ten explozivně pojatý futuristicky expresivní výraz filmu, který vše před sebou nezadržitelně hrne, je skutečnou lahůdkou.

plakát

11'09''01 (2002) 

11'09''01 je almanachem reflexí na den, jenž v tzv. západní civilizaci (a vlastně nejen v ní) mnohé na životě změnil. Filmový almanach má stylovou formu zpracování (těch jedenáct minut, devět vteřin a k tomu jedno okénko), některé dílky se blíží pietě, další upozorňují na skutečnost, že ten, kdo seje vítr, potom sklízí bouři, jiné jsou hříčkou nekonformity, útočí se na předsudky a lidskou omezenost. Peršanka Samira Machmalbaf ukazuje dětskou nevinnost a lidskou chudobu i víru ve vzdělání jako nutnost pokroku lidství. Zaujme neúnavná učitelka v uprchlickém táboře (Marjam Karimi). Francouz Claude Lelouch využívá událost jen ke kulise u niterné nejistoty v mileneckém vztahu hluchoněmé fotografky (Emmanuelle Laborit) a turistického průvodce (Jérôme Horry). Egypťan Júsuf Šahín (ve filmu ho představuje Nour El-Šerif) přispěl niterným rozjímáním s upozorněním na začarovaný kruh ideologií a vražd. Danis Tanović z Bosny a Angličan Ken Loach připomínají tragédie, jež patří mezi ostudy západní civilizace. První prostřednictvím Selmy (Dzana Pinjo) srebrenický masakr, druhý zase skrze chilského exulanta (Vladimir Vega) tu nechvalně známou roli Spokojených států amerických u puče v jihoamerické zemi. Burkiňan Idrissa Ouedraogo přihodil hříčku o dětských nadějích chudé africké země. Zaujme Adama (Lionel Zizréel Guire), hledající způsob k zaplacení léčby své nemocné maminky, i jeho kamarádi (René Aimé Bassinga, Lionel Gaël Folikoue, Rodrigue André Idani a Alex Martial Traoré). Mexičan Alejandro González Iñárritu upomíná na vnímání události a ohromení z televizního sledování, a je v tom nesmlouvavý. Izraelec Amos Gitai trochu uštěpačně konstatuje tu běžnější izraelskou realitu a také novinářskou (Keren Mor) zuřivost, jež zdatně ke všeobecné hysterii přispívá. Indka Mira Nair přes bolesti pákistánské matky (Tanvi Azmi) pláče z honu na čarodějnice. Američan Sean Penn využívá stín události k meditaci o životě, smrti a osamělosti a ke konfrontaci veřejného a soukromého. Jde o koncert pro jednoho starce (Ernest Borgnine).  Almanach uzavírá Japonec Šóhei Imamura s černohumornou hříčkou o psychických dopadech všech "svatých" válek. Zaujme jak "had" Jukiči (Tomorowo Taguči), tak jeho mladá žena Sae (Kumiko Asó) a jeho rozezlená maminka (Micuko Baišó). 11'09''01 je filmovým almanachem, má ukazovat pestrost a různorodost k jednomu motivu, slova o nevyváženosti spíše vypovídají o subjektivních pocitech vkusu či samotné schopnosti k otevřenému přijímání. Výsledek je poměrně (a snad dokonce překvapivě) kritický a nepatetický.

plakát

Eidžanaika (1981) 

Eidžanaika - A proč ne, toť barevná filmová freska z dob převratných společensko-politických změn Japonska, bouřlivých, násilných, vířivých, nejistých, zuřivých, ctižádostivých, a přesto zároveň naději vzbuzujících. Imamura se nezajímá o běh důležitých událostí, ani o jeho zákulisí, nýbrž o atmosféru, příchutě doby, o způsob "obyčejného" života, přesněji řečeno života nižších vrstev ve zběsilém víru, jenž ještě poměrně pevně tkvěl v dlouhodobých feudálních tradicích a uspořádáních a zároveň byl poháněn zuřivěji, spekulativněji i novátorsky. Imamura diriguje mumraje života se zaujetím, proto nevynechá ani nadšení ani jízlivost a paralely k moderní době a americkému snu. Do ambivalentní podstaty oněch dob patří i spontánně jásající hnutí eidžanaika, tedy jisté reflexe nově vytvářeného sebevědomí nižších vrstev, reflexe z touhy po sociálních změnách s dávkami manipulace a snah o nabobtnání chaosu. V té době vznikla rovněž tradice politických atentátů i podklad k postupnému vytvoření ekonomické aristokracie. V hlavním centru pozornosti je vesnický manželský pár Gendži (Šigeru Izumija), rolník s americkou osobní zkušeností, a Ine (Kaori Momoi), žena poznamenaná jak láskou ke svému muži, tak svým prodejem a následným způsobem živobytí. Ten vztah lze nejvěrněji charakterizovat jako romantický sarkasmus, jedinečně zapadající do toho zběsilého mumraje života. Z dalších rolí: tichý rybář z Rjukjú s osobním posláním Itoman (Masao Kusakari), impotentní vůdce zlodějů a prostitutek a progresivnější obchodník se zbraněmi Kinzo (Šigeru Cujuguči), preventivně odstraněný zloděj Magošiči (Šóhei Hino), Ineina souputnice i konkurentka Oko (Micuko Baišó), ke Gendžimu blízký zlodějíček Gon (Kibadži Tankobo), ronin se smutným osudem i sociálním soucitem Furukawa (Ken Ogata), zástupce sacumských a Itomanův cíl Idžuin (Minori Terada), či Kinzův patron Masuja (Norihei Miki). Eidžanaika je vířivou freskou o životě a nadějích lidí v divokých proudech bolestivé transformace, kdy loajalita přestala být normou a vidina sociálně-společenské změny se stala jedinou nadějí ve svárech ctižádosti, tradic a pokroku. Do dřevěných hradeb starého Japonska naráží kovové uragány počátku kulturních a sociálních střetů jako nevyhnutelný následek nuceného otevření se okolnímu světu, život se stává zuřivější a nejistější, a do toho je zasazena romance lidí vykořeněných ze svých životů a vržených napospas vášním zuřivější převratné doby. Působivé jak je u Imamury obvyklé.

plakát

Inventura Febia - Radovan Lukavský a Jiří Kodet (2011) (epizoda) 

Radovan Lukavský a Jiří Kodet, toť skutečná inventura Feničova Febia. Spojení dvou starších portrétů výrazných herců Národního divadla v paralelách a kontrastech s dovětky. Od Martina Štolla se vzal portrét Radovana Lukavského z pořadu GENUS z roku 1996 a od Věry Chytilové zase portrét Jiřího Kodeta z pořadu GEN z roku 2002. První je optimističtější, otevřenější a životem nadšenější, druhý zas prchlivější, uzavřenější a životem unavenější. Ty rozdílné přístupy k životům jsou vševypovídající.

plakát

Potížistky (2006) (TV film) 

Potížistky jsou propagandisticky stylizovaným filmovým počinem, záměrně konfrontačním. Neblahé osobní zkušenosti jsou zde zdrojem generalizování a pod každou, častěji oprávněnou stížností, se skrývá útok na politická privilegia. První má poznámka se týká slova "problém", slova zneužívaného a používaného místo slova potřeba. A jak již kdysi podotkl Karel Čapek, má to tři nesporné výhody: "1. Mluvíš-li o skutečnostech, musíš mluvit jasně; mluvíš-li o problémech, můžeš, ano dokonce máš mluvit složitě. 2. O skutečnostech musíš mít jistotu nebo aspoň zkušenost, kdežto o problémech musíš mít nejistotu, nebo aspoň nezkušenost. 3. Otázka čili problém jest téma velmi vděčné proto, že můžeš při něm stejně mluvit o tom, co je, jako o tom, co není." Problém je tedy věcí vášně, nikoli však rozumu. Druhá má poznámka se týká politiky, jejíž prostředí se přes větší zastoupení ženami v čase nikterak nejeví kultivovaněji, nýbrž naopak. Politika mění nově příchozí k obrazu svému. Navíc, jak kdysi podotkla Hannah Arendt, tedy žena, v politice ani tak nejde o dosahování cílů, nýbrž spíše o politický způsob života, tedy o určitou sounáležitost v nesouhlase s druhými. Změna prostředí by byla přínosná, ale k ní je potřeba něco jiného, než politicky konfrontační propaganda.

plakát

Táta jako máma (2006) (seriál) 

Táta jako máma je osvětovou dokumentární sérií, jež zaštítilo Ministerstvo práce a sociálních věcí a vyrobilo Feničovo Febio. Autorem projektu a režisérkou čtyř dílů je Dagmar Smržová, cílem je snaha posílit povědomí o konci tradičních mužských a ženských životních rolí v moderních způsobech bytí. Muž na rodičovské dovolené, to je téma, kolem něhož se vše točí. Hlavním důvodem tohoto nového mužského postavení jsou ekonomické aspekty, z menší části životní či výchovné. Muž, dle svých slov a zkušeností, boří sice mýty o přespřílišné náročnosti kombinace výchovy a domácnosti, přesto je základním cílem zejména překračování genderových rozdílů. Po dílku se přidaly Alena Činčerová, Olga Sommerová, Alena Hynková, Irena Pavlásková (u ní nepřekvapí nadnárodní přesah) a Věra Chytilová. Jediná Chytilová přinesla určité odlehčení při své přehlídce veřejnosti známých mužů v rolích otců v pokročilejším věku: Boris Hybner již nesplní svůj závazek, tj. platit dalších sedmnáct let hypotéku a Arnošt Goldflam jen lakonicky konstatuje, že své povinnosti výchovy dětí se do konce svého života již nezbaví. Zbytek je jen osvětou, naštěstí nehysterickou.

plakát

Trója v proměnách času (2003) 

Trója v proměnách času, to je vyjádření intimního vztahu k pražské čtvrti, výletnímu cíli nejen všech národů pražských, byť se povaha i způsob výletů během času změnil. Neschází tomu ani Chytilové neklidné pohyby obrazu, ani nostalgické vzpomínky a připomínky slavných časů minulosti, ať již o té vinařské, nebo o té kulturní, či o té rybářské a hostinské (nezáměrně k tomu přispěla taktéž sama Chytilová svou filmovou tvorbou). Stará okouzlení a magie jsou sice nenávratně pryč (technologický pokrok zkrátka směřuje k odlišnému způsobu prožívání života), přesto si prý místo uchovalo genius loci. Nakonec se z toho však stane tryzna za nešťastným způsobem léta roku 2002.

plakát

Mí Pražané mi rozumějí (1991) 

Mí Pražané mi rozumějí, to je sklepácká skopičina pod dirigentskou taktovkou Chytilové. Mozartovy pobyty v Praze jako výchozí bod sklepácké ztřeštěnosti, s níž vzdávají vlastní, osobitě odlehčenější poctu jednak Mozartově hudbě, jednak Praze i s jejími neřestmi. Chytilová rozverně pojaté prožitky Mozarta vkládá bez zábran do živoucího ruchu kamenných pražských ulic (byť ani tam nejsou nijak ušetřeni stylizování), čímž veškeré to rejdování splňuje performativní ráz sklepácké estetiky umění. Ostatně, tento styl humoru byl pro danou dobu příznačný a poměrně příhodně charakterizuje také náladu devadesátých let. Hlavním objektem zájmu je Wolfgang Amadeus Mozart (Milan Šteindler v dobré formě), jako životem bavící se a po krásách života lačný floutek, skládající jen mimochodem rovněž skvostnou hudbu. Z dalších rolí zaujmou sice již zestárlý, avšak stále charismatický svůdce Giacomo Casanova (Miloš Kopecký), na zdárnou a ničím nerušenou korunovaci dohlížející šlechtic (Tomáš Hanák), z Mozartova přístupu nervní ředitel divadla Guardassoni (Bronislav Poloczek), múza a hostitelka Mozarta Josefina Dušková (Lenka Loubalová), její klidný manžel (Miloslav Mejzlík), spíše s mužem nespokojená Constance (Chytilové dcerka Tereza Kučerová), nebo pěvci v Don Giovannim (Ladislav Mlejnek a Eduard Klezla). Mí Pražané mi rozumějí je film k pobavení ve stylu a ve stylizaci dobové zábavy sklepáckých rejdů. Svěží dílko.