tomtomtoma

tomtomtoma

Tomáš Janda

okres Plzeň
poezie bez systémů


19 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2 3 4 21 41 61 81
    • 23.5.2020  14:14

    Lidé na kře jsou filmovou koláží generačního odcizení, sociální kritiky, alegorické choreografie masy celku, parodizujícího odlehčení, avantgardního revolucionářství, niterných dotyků a touhy po životě. Nejzákladnějším prvkem jsou tu generační rozpory, ve vnitřních světech zanechávají stopy hořkosti a nepochopení, hodnoty ideálu se v kontaktu s realitou stávají jen nehmotnými symboly, znemožňující pro celkovou ideovou neslučitelnost pragmatické využívání života. Stěžejními důvody neřešitelných rozepří je aktuální prostředí doby, hospodářská krize, napětí, hrozící válečným konfliktem, finanční mizérie a následné kompromisy morálním zásadám, bez nich by nakonec život nenabízel žádné smysluplné uspokojení a naplnění. Navzdory tomu nelpí Lidé na kře pouze na tragédii, je odhodlána k nadhledu se satirickým vyzněním. Obrazy Ferdinanda Pečenky jsou tím zdrojem alegorického hemžení choreografických bloků, dynamického pohybu modernizace i vydírajících pokusů mravního dilematu. Martin Frič natrvalo zanechal svědectví nejoceňovanější divadelní hry Viléma Wernera, drama hrozí vypuknutím tragédie, humor se snaží přizpůsobit skutečným podmínkám života i prosazovanému standardu pohodlí, a obraz píše lehoučké verše a raduje se z poezie i z tepotu života. Hlavním pilířem generačních rozporů je Václav Junek (velmi dobrý František Smolík), gymnaziální profesor. Morální zásadovost, ani jeho ušlechtilá povaha nedokáží porozumět trendům a způsobům moderního života, který si je vědom zásadního rozporu mezi ideálem a realitou, mládí se umí lehčeji přizpůsobit. Peníze sami o sobě sice niterné štěstí nepřinesou, ale jsou prostředkem k plnohodnotnějšímu a ucelenějšímu prožitku. Jeho vnitřní svět je bičován zuřivou bouří a nevolí s daným stavem věcí. Prostředí nabývá navrch nad výchovou. Hlavní ženskou postavou je Anna (pozoruhodná Zdeňka Baldová), Václavova věrná manželka. Je starostlivá a milující, je pyšná na úspěchy svých dětí a neváhá se o ně rozdělit se sousedským okolím. Je přístupnější ke změnám života, neboť štěstí potomků je důležitější než to ortodoxní lpění na morálních zásadách. Důležitou postavou je Hanka (velmi zajímavá Hana Vítová), nejmladší potomek Junků a stenotypistka se skromným finančním ohodnocením. Mládí touží po té velikosti života a byť se na důvěřivost častokrát doplácí, zde je nakonec zdrojem praktického uchopení života, spojeného s úplným prosazením se ve filmové branži. Významnou postavou příběhu je Jirka (vynikající Ladislav Pešek), mladší synek Junků a náruživý fotbalista s talentem. A jaké to štěstí, že v pivovaře zrovna potřebují účetního, který umí kopat do míče. Výraznou postavou je Pavla (zajímavá Lída Baarová), starší dcera Junkových a špatně placená lékařka v nemocnici. Realita se tak přizpůsobila potřebám, lásku sice nezavrhuje, ale ani ji nevyhledává, neboť finanční zabezpečení je pro život výhodnější. K výrazným postavám patří také Zdeněk (příjemný Ladislav Boháč), nejstarší potomek Junkových a inženýr, momentálně bez zaměstnání. Tento stav je z dlouhodobého hlediska zhoubný pro niternou konzistenci, přizpůsobení se podmínkám uchovává alespoň přání stálé lidské důstojnosti. Z dalších rolí: bohatá a malicherně mstivá Václavova setra Máli (Růžena Šlemrová), finančně zabezpečený lékař a ženich pragmatické Pavly MUDr. Vladimír Řípa (Bedřich Veverka), sebevědomý filmový režisér v sebeklamu zářivé hvězdy Frank Pavelka (Ladislav Hemmer), bezelstný mladý fotbalista Franta Cikán (Jiří Dohnal), občasně prostořeká hospodyně Junkových Barča (Ella Nollová), Zdeňkova nezaměstnaná známost Marta (Marie Glázrová), finančník, a nejen filmový, Bruckmann (Zvonimir Rogoz), či odosobněný nový ministr Bedřich Peterka (Jaroslav Marvan). Lidé na kře patří k nejzajímavějším českým meziválečným filmům. Odráží v sobě aspekty doby i prostředí života. Na generačním rozporu se názorně předvádějí možná nebezpečenství modernizace života i myšlení. Rozdíl mezi ideálem a realitou v dramatu, v komedii i v poezii. Pozoruhodný filmový prožitek!

    • 20.5.2020  18:16
    Švadlenka (1936)
    ****

    Švadlenka je rozverně naloženou veselohrou s feministickým sebevědomím a melodramatickým podhoubím bytí v bohatě prokreslené stavbě obrazů. Melodramatická podstata si zaslouží horší hodnocení, naštěstí dominuje satirizující škádlení laskavého klauna, vydává se za gaunera šarmantního francouzského řádu a buduje slávu té vlastní genialitě. Imaginární, herecké, i té skutečné. Intelektuální klaun bezezbytku prožívá své výsadní postavení, nechává se uctívat, vyžaduje obdiv ikonickým ukázkám tvůrčí inspirace a s elegantní bezprostředností se zmocňuje každého možného náznaku mistrovského díla módního návrhářství. Vedle klauna uspokojí také vizuální atrakce obrazů. Již samotné konstrukce pohledů se stávají uměleckým krejčovstvím, používá filigrány a světlé flitry z okvětních plátků tří základních filmových barev, vznáší se nade rozevírající se ostří krejčovských nůžek. Obraz Ferdinanda Pečenky nabízí bohatou hostinu, hýčká detaily a prokreslený hlubotisk, zvýrazňuje expresi not hravého úderu. Předloha Olgy Scheinpflugové se vyznává odlehčeným feministickým vzdorem, Martin Frič mu dal fyzickou podobu. Hlavní postavou veselohry a melodramatické kauzy je Líza Bártová (velmi zajímavá Lída Baarová), mladá dívka, učící se řemeslu švadleny. V převažujícím mužském světě není to budování vlastní profesní kariéry módní návrhářky nikým podporováno, ale dívčí vitalitu neodradí. Hvězdou filmu je François Lorraine, aneb František Lorenc (rozkošný Hugo Haas), evropský guru módního návrhářství z pařížského velkého světa. Je neutuchající časovanou pumou, jeho satirické nasazení sklízí aplaus za ekvilibristiku slovní magie i za sebevědomé uchvacování těch nehmotných statků nadaného mládí. Výraznou postavou filmu je Tonka (příjemná Věra Ferbasová), Lízina kamarádka již od dětských let, její spolubydlící a spolužákyně v učení švadleny. Rozkvět mládí zatouží po lásce a vzájemné přitažlivosti. Důležitou postavou je Jan Tomáš Krejčí (sympatický Vladimír Borský), majitel automobilové továrny. Náhoda, setkání, jež vyvolává žár lásky, jistý druh žárlivosti a touhy po těsnějším objetí. Z dalších rolí: k učícím se švadlenám přísná majitelka módního salonu Yvette (Růžena Šlemrová), Lorrainův francouzský sekretář se slabostí pro pihy Alfons (Bedřich Veverka), Lorrainova na zneužívání talentu ochotně spolupracující pražská milenka Mici (Adina Mandlová), Lízin starostlivý otec a hodinář Bárta (Theodor Pištěk), Lízina milující maminka (Ludmila Babková), otec Tonky, kamarád Bártovy rodiny a školník Houžvička (Václav Trégl), či noční hlídač (Eman Fiala). Švadlenka není v televizních pamětnických pásmech obehraným kusem. Melodramatická linie je komerční potřebou doby, dominujícím prvkem je neposedně roztomilý humor laskavého klauna a jarní vůní prozářené obrazy. Rozkošná to zábava a obrazové obžerství s poezií i možnými výtkami.

    • 17.5.2020  23:51

    Páter Vojtěch je antickou tragédií melodramatického zjizvení českého venkova. Martin Frič svou druhou filmovou adaptaci románové předlohy Jana Klecandy trochu pozměnil, vybavil ji předurčeností a nadřazeností vyšší Božské síly při vytýčení směrování lidského osudu. Možnosti k zásadnímu převratu přichází buď příliš pozdě a stávají se epitafem, nebo zůstávají v utajení následkem vzájemného nedorozumění. Předurčeným osudem je intimní nenaplněnost, kterou ve vnitřním světě nahrazuje poslání. Nezpůsobná lačnost a pokorná askeze jsou zde v přímém kontrastu i ve vzájemném nejideologičtějším konfliktu lidské podstaty. Obraz vysílá poezii venkova druidů, polní žínky jsou chloubou boha Érota, dožadujícího se svých obvyklých porcí krvavých obětí, nálada nedává na vybranou a drásá niternou rozervanost a v úzkosti se přestává vnímat skutečnost, když instinkty v omámení nahlas protestují. Prvním protagonistou ve všemocných božích rukách je tak Vojtěch Dvorecký (zajímavý Rolf Wanka), mlynářův syn. Poslušen idealismu křesťanského přikázání Desatera, ctí nejen své ctěné rodiče, ani neupřednostňuje své vnitřní touhy, proto se ztrácí ve vlastních potřebách a ušlechtilejší podstatě jádra. Poslání za cenu intimního rozvratu. Druhou loutkou té rozmařilosti Božství je Karel Dvorecký (příjemný Ladislav Herbert Struna), Vojtěchův mladší bratr. Povaleč a hospodský karbaník je ovládán pudem, vznětlivým ohněm temperamentu a též sobecky nenasytnou lačností. Věčné sváry idu se superegem nemohou dostat lepší příměr. Důležitou postavou je mlynář (zajímavý Jaroslav Marvan), Vojtěchův a Karlův otec. Zakládá si na morální poctivosti a nevědomky se stává tím nástrojem úplného rodinného rozkolu. Hlavní ženskou postavou chvění je Frantina (zajímavá Jiřina Štěpničková), vesnický sirotek, vzbuzující nejžádostivější pohledy místních mužů. Je neuchopitelnou žízní po životě, je plná vášně a základní lidské touhy. Z dalších rolí: z afektu navždy poznamenaný výherce hospodského karetního hazardu Jozífek Klabzuba (Jiří Vondrovič), spolehlivý stárek mlýna Petr (Theodor Pištěk), dobrosrdečný mlýnský krajánek Mikuška (Josef Příhoda), ušlechtilý rektor kněžského semináře (František Smolík), nové kněze světící důstojný biskup (Rudolf Deyl st.), zrovna nevhodně důvěřivý tulák Václav Novotný (František Kreuzmann st.), či růžolící vesnický farář Janů (František Hlavatý). Druhý Fričův film Páter Vojtěch je antickou tragédií melodramatických slz českého venkova. Nenaplněná předurčenost, vyvolávající úzkostnou rozervanost vnitřních světů, to je to, oč tu běží!

    • 9.5.2020  20:46

    Film S vyloučením veřejnosti je melodramatem v podobě frašky.. Je to destrukce ze střetu ješitností a zároveň roztržitost s handicapem studu. I přes rozvodové hrátky a celoplošné společenské pohoršení je nejdůležitějším konfliktem náhlý náraz vztahovačné sebestřednosti a marnivosti herečky s mravní přecitlivělostí bezúhonného začínajícího právníka s vadou řeči a oboustranná proměna ze vzájemného působení. Fraškovité melodrama vsází na konfrontaci nového myšlení se starým, ke zvýraznění efektu si ale zvolil nešikovnost a zadrhávání, a přestože je tempo svižné, nálada humoru zakopává a drhne. Hrdinou a obětí odlehčeného pobavení je JUDr. Anatol Brynda (sympatický Karel Lamač), morálně nevinný, nezkušený a roztržitý právník na počátku své profesní dráhy. Život má předem určený směr a emoce, ale zdvořilá nesmělost z něj činí bezbrannou oběť ironického osudu. Hlavní ženskou postavou je Helena Králová, provdaná Marková (velmi zajímavá Ljuba Hermanová), mladá a obdivovaná herečka na prahu té zářné kariéry. Filmový svět škádlí sám sebe a v sebepoznávání se škorpí s nevinností. Důležitou postavou je Jára Marek (příjemný Čeněk Šlégl), kritiky nepříliš chválený herec, ale s širokou popularitou veřejnosti. Uražená ješitnost se v obraně vlastních iluzí přiklání k pomstychtivosti, vždyť se nutně potřebuje jen obdiv, nikoliv úspěch partnera. Z dalších rolí: z budoucího zetě nadšený otec nastávající a pečlivý stavitel Šmíd (Theodor Pištěk), jeho z budoucího zetě natěšená manželka (Milada Gampeová), jejich způsobná dcera a Bryndova již připravená snoubenka Slávka Šmídová (Truda Grosslichtová), zvědavá domovnice (Ella Nollová), Markův praxí zkušenější rozvodový advokát JUDr. Liška (Antonín Kandert), nad krizi oboru smutnící kasař Lašťovka (Josef Rovenský), předseda rozvodového senátu JUDr. Sodomka (Alexander Třebovský), s tím průběhem natáčení nespokojený filmový režisér (Jaroslav Marvan), či kameraman natáčeného filmu (kameraman filmu Otto Heller). S vyloučením veřejnosti je lehkou skopičinou ke chvilkám oddechu, ovšem zvolený způsob humoru není podle všeho nejšťastnější a nejvhodnější formou vtipného nadhledu. Topí se v křeči.

    • 6.5.2020  23:08

    Dobrý voják Švejk je již samostatnou filmovou prací režiséra Martina Friče, za přispění scénáristy Václava Wassermana, s Haškovou slavnou literární předlohou. Bohužel jsou zachovány jen dvě třetiny původního filmu, přesto i tato první zvuková verze se zpěvy (mj. Rudolfa Antonína Dvorského) splní svůj účel rozšafně nezdvořilé satiry na zaprášený lesk habsburské nadvlády nad středoevropským slovanským prostorem. Lehká nadsázka si tu vychutnává každé pokušení k nezbednosti a škádlí svého bývalého mocipána. Jistě, každý má svojí chorobu, též Rakousko bolestí trpělo a lidem nezbývalo nic jiného, než poslušně hlásit svoji věrnost Králi z Knížecí a čest bachaři Císařovi. Hrdinou hrátek se zpěvy na muziku Járy Beneše je Josef Švejk (pozoruhodný Saša Rašilov st.), nebezpečný kverulant, jehož dobrovolné přijmutí úředně potvrzené blbosti je úskočným tahem na poslušnost dbalého systému kontroly a upevňování mocenské autority. Je atypickým humanistou, který na sobě samém dokazuje nefunkčnost a chronickou paranoiu ztrouchnivělé monarchie. Důležitou postavou je Karel Lukáš (příjemný Oscar Marion), sebevědomý nadporučík rakouské armády. Výhra v kartách a nabytí nového ordonance je předzvěstí konce ráje v pražském vojenském zázemí, zdánlivá hloupost pokouší meze trpělivosti. Významnou postavou je také MUDr. Katz (velmi zajímavý Hugo Haas), vrchní štábní lékař rakouské armády. Cenzura způsobila své, přesto je ten nenapravitelný opilec a karbaník ozdobou rakouského truchlení. Z dalších rolí: nalezením svého kradeného psa navýsost rozezlený plukovník Kraus (Jaroslav Marvan), Krausova dcerka a Lukášova mladá milenka Irena (Jarmila Marton, rozená Vacková), Švejkův spoluvězeň s podobně nastaveným niterným stavem, jednoročák Marek (Theodor Pištěk), či nešťastný vlakový průvodčí (Josef Kobík). Dobrý voják Švejk, filmová verze Martina Friče, je zpěvnější satirickou variantou Haškova veledíla. Frič rozvíjí a komponuje drobné souvislosti a jemné rošťárny. Příjemně osvěžující filmové dílo.

    • 6.5.2020  20:12

    Osudy dobrého vojáka Švejka jsou střihovým filmem Martina Friče pro společnost Gloriafilm, v jejím zájmu spojil tři starší filmová díla, vyrobené tou samou společností. Dva filmy Karla Lamače vychází z díla Jaroslava Haška, třetí od Svatopluka Innemanna má svou předlohu v kontroverzním pokračování Karla Vaňka. Švejk není postaven na slovním humoru, ale na výrazu grotesky, karikatur a satirické frašky, což toto filmové dílo němé éry splňuje na výbornou. Němý Švejk tak ustanovil vizuální podobu díla podle knižní ilustrace Josefa Lady za všeobecně přijatou normu, jsou důležitým opěrným systémem satirického vyznění. Sestavením celku ze tří částí sice občas narušuje kontinuitu celistvosti, právě proto díky vynechaným scénám získává na kvalitě spád děje i satirický ohlas prvotní myšlenky díla. Film je natěšeně rozverný, nadšení z nedávné změny státně politického uspořádání středoevropského prostoru má fyzickou podobu, vždyť rafinovaně řízená blbost je s odstupem času přijatelným prostředkem k vyjádření odporu, jehož zdánlivá pasivita je nejúspěšnějším činitelem rozkladu nechtěného a nenáviděného. Jednoznačným hrdinou satirického zesměšnění starého rakouského mocnářství je ten Josef Švejk (vynikající Karel Noll), obchodník se psy bez zjevné životní podstaty. To on se tu stává tím prostoduchým činitelem, který dopodrobna mapuje stav rozkladu a paranoické hysterie represivních nástrojů habsburského mocnářství. Válčení je znevažována humoristickým vypětím autorovy vůle. Důležitou postavou je nadporučík Lukáš (dobrý Karel Lamač, režisér prvních dvou filmů z roku 1926, též v roli opatrně sprostého hostinského Palivce), nenasytný milovník něžného pohlaví. Švejk je jeho povzbuzením i životním traumatem současně, poklid života už nadále nebude možný. Výraznější postavou je Bretschneider (velmi zajímavý Jan W. Speerger, též v roli kuchaře na frontě Jurajdy a mnoha dalších), policejní detektiv. Je spolehlivou ochranou společenské vážnosti císařské autority a rakouské nadvlády. Výraznější postavou je také Baloun (velmi příjemný Theodor Pištěk, též v roli blázna v ústavu), zámožný mlynář a nenažraný vojín. Vojenská povinnost je mu neustálým bojem o plný žaludek. K výraznějším postavám patří také jednoroční dobrovolník Marek (příjemný Jiří Hron) a neduživý učitel Biblička (příjemný Svatopluk Innemann, režisér třetího filmu z roku 1926, taktéž v dalších rolích), kumpáni Švejka v ruském zajetí i v pracovní povinnosti válečných zajatců. Z dalších rolí: Švejkova starostlivá bytná, paní Müllerová (Antonie Nedošinská), rozezlený majitel ukradeného psa s rozhodnou mocí nuceného nástupu na frontu, plukovník Kraus von Zillergut (Vladimír Majer), jeho naivní a psa venčící služtička (Ella Nollová, též v roli ženy ruského statkáře Ivanoviče), každou nemoc odvedených mužů úspěšně zdolávající MUDr. Grünstein (Josef Oliak), Švejkem dopálený vlakový průvodčí (Josef Kobík), Švejkův kumpán maďarské pijatiky a ženista Vodička (Jiří Hojer), Lukášova maďarská aférka Kakonyová (Bronislava Livia), její žárlivý manžílek (Alois Charvát), velitel četnické stanice, toužící po odhalení ruského špiona (Josef Rovenský), Švejkův a Markův dobrodinec, ruský statkář Trachim Ivanovič (Eduard Šimáček), či jeho mladá dcerka Soňa (Galina Razimova). Osudy dobrého vojáka Švejka jsou po technické stránce poznamenány zubem času, přesto jde svým výrazem i výslednou atmosférou o vydařený první filmový přepis nejslavnější Haškovy literární postavy i jeho myšlenek a satirického uvolnění. Velmi příjemný to filmový prožitek!

    • 30.4.2020  23:01
    Chudá holka (1929)
    ***

    Chudá holka je mohutným soustrojím melodramatického mechanismu, který o něco pozvedává cynismus. Martin Frič ale nakonec i z těchto vlastních zkušeností později utkal rozkošný parodický film Pytlákova schovanka. Dosti zjednodušující principy motivací a samotného průběhu pohybu vedou ke zdůraznění emoční proporce. Cynický nádech nesmlouvavého životního obyčeje svou podstatou osvěží a živelností potěší. Prokletí nemanželského potomka vyšší střední třídy, s ním se jeho nositel stává snadnou kořistí nestydatého ekonomického zneužívání. Pokrytectví bigotní maloměšťácké mravnosti je univerzálním nástrojem melodramatického rozpuku zběsilosti, vždyť odměnou má být zasloužená čistá láska. Obětí toho škodolibě zvrhlého osudu je Marie Růžová (příjemná Suzanne Marwille), důvěřivá a poctivá mladá žena. Jednoduše se tu nechává vláčet maloměšťáckým afektem a nekompromisním zotročením. Submisivita je následkem ostrakizování. Aneb nejednoduchá je cesta ke štěstí. Romantickým hrdinou je Klement Bořický (sympatický Otto Rubík), vystudovaný právník, mlynářský synek, zlomyslným osudem dlouhodobě a s lehkou frivolností spojený s romantickou Marií. Inu, lásku si jeden musí zasloužit. Důležitou postavou filmu je Alois Mokráček (velmi zajímavý Josef Rovenský), bezcharakterní padouch a vykořisťovatel důvěřivé vesnické prostoty. Komfort je pochopitelnou motivací. Významnou postavou je také Robert Jánský (pozoruhodný Jan W. Speerger), architekt, neúprosně ovládaný chtíčem vilné chlípnosti. Osud si krutě pohrává. Výraznou postavou příběhu je paní Rivolová (sympatická Božena Svobodová), momentálně zaopatřená vdova po staviteli, Mariina biologická matka a Robertova tchyně. Dávný hřích proti počestnosti cynicky trestává. K výraznějším postavám patří také Věra Jánská (příjemná Ela Poznerová), rozmazlená legitimní dcerka Rivolové a zuřivě žárlivá Robertova manželka. Vztek se propadá do afektu. Z dalších rolí: vzorný Klementův otec, dobromyslný Mariin pěstoun a poctivý mlynář Bořický (Karel Fiala), jeho starostlivá manželka, Klementova milující maminka a laskavá Mariina pěstounka (Antonie Nedošinská), vždy loajální Mokráčkova manželka (Emilie Nitschová), melancholický a zdvořilý pan Berka (Eman Fiala), lstivá zlodějka Tereza (Milka Balek-Brodská), hystericky bigotní dopředu plánovaná Klementova tchyně (Marta Májová), první Mariina vesnická pěstounka (Marie Fingerová), komisně odměřený hostinský Janota (Filip Balek-Brodský), či mravní počestnost šípy blesků ochraňující státní zástupce (Vladimír Majer). Chudá holka není významným filmovým počinem, nad užitkovou brakovou hodnotu se jemně pozvedává jen na lehkém obláčku cynismu a zřetelným hereckým zaujetím.

    • 30.4.2020  20:13

    Film Varhaník u sv. Víta je v prvé řadě melodramatem, byť má též působivou maskovací linii v rozpadu osobnosti. Oficiální text distributora je nutné brát s rezervou, vše nemá skutečnou oporu v toku děje. Zjednodušené osobní motivace spoléhají na přímý úder a ohlasy vyvolané reakce. Přestože se svým způsobem musí brát jistý ohled na dobu výroby filmu, není to melodram nevalné kvality, atmosféra vyznává eklekticismus, ze známých systémů skládá nejvhodnější cestičky vybuzení napětí. Ocenit se musí obraz kamery, ty hrátky s formou, s rytmem i s prohlubováním niterné úzkosti, poezie tu komponuje taneční lehkost obrazů v oslavě krajiny a velebícím holdu magického kouzla architektury. Titulárni postavou filmu je starý varhaník (pozoruhodný Karel Hašler), osamělý podivín. Jeho niterná úzkost z osamělosti zmalomocní z veřejného pocitu provinění a zostuzení, stává se zkázonosnou silou proti vlastní vůli. Ale dalším předpokladem k naplnění musí ctít i naději. Křehkou ozdobou filmu je Klára (příjemná Suzanne Marwille), naivní a v reálném životě nezkušená žena. Je jeptiškou na útěku v úleku možného promarnění života, mládí zatouží uhasit svou čerstvě probuzenou žízeň, to ostatní je jen omáčka. Romantickým vítězem filmu je Ivan (sympatický Oscar Marion), zámožný malíř a zdatná opora křehké nezkušenosti mládí. Výraznou postavou je také Josef Falk (velmi zajímavý Ladislav Herbert Struna), varhaníkův soused z protější strany Zlaté uličky. Ale nakonec i u bezbožného povaleče, pijana a bezcharakterního poberty se může ozvat lítost svědomí. Z dalších rolí: provinilý Klářin otec a dávný varhaníkův přítel (Otto Zahrádka), mírná abatyše a Klářina představená (Marie Ptáková), či Ivanova hospodyně (Milka Balek-Brodská). "Varhaník u sv. Víta" upoutá hereckou expresí, se kterou se prožívá niterný rozpad i děsivý střet vzájemného společenského nedorozumění. Oslavit se musí ta poezie v obrazech i hrátky s formou a vybuzením nálady.

    • 29.4.2020  00:07

    "Rudá vražedná touha" je existenciální poezie o cestě ženy za niterným štěstím. Jde o skrytou tvář tradičně podřízeného postavení ženy, přetrvávající i v zásadní poválečné přeměně japonské společnosti. Ženská submisivita je tak dobrovolným přijmutím životní úlohy, je vytvarována výchovou i tradičním uspořádáním. Jde tu o sexualitu pudovou, vědomou, ale také nevědomou. Filmový formát je skládán do veršů a do slok, zaměřuje se na detaily i niterné rozpoložení. Chtíč, využívání, sadomasochistické rozhraní, mravní očekávání, jednostranná pokrytectví a na to vše padají kapky s přáním zamilování a lásky. Hrdinkou existenciální balady lásky je Sadako Takahaši (pozoruhodná Masumi Harukawa), prostinká, lehce naivní a pracovitá žena. Její původ a rodinné poměry ji přivádí na místo určení, kde v přirozeně nerovnostářském postavení časem přijímá svou submisivní skutečnost. Boj vnitřního světa prochází přes uvědomění si sexuality a niterného naplnění, osud si neurvale pohrává. Hlavní mužskou postavou je Rjoiči Takahaši (velmi zajímavý Kó Nišimura), manžel Sadaky, její fyzický i duševní opak. Život muže je svobodomyslnější, vzdělání a intelektuální živobytí dodávají pocit nadřazenosti. Nevěra nikdy není stejná pro obě pohlaví. Důležitou postavou je Hiraoka (zajímavý Šigeru Cujuguči), rozpolcený bubeník se závažnou srdeční vadou. Touží po partnerském naplnění, ale lásku vyžaduje násilím. Nátlak proti slabému pohlaví je odrazem jeho vlastního strachu. Výraznou postavou je Jošiko Masuda (příjemná Júko Kusunoki), knihovnice, Rjoičiho kolegyně z práce i jeho dlouholetá milenka. Milenecký poměr přestává být dostačující, na své zamýšlené místo jde přes úplné pokoření slabé životní sokyně. Z dalších rolí: Rjoičiho na snachu náročná matinka Tadae Takahaši (Ranko Akagi), Rjoičiho bratřík Seiičiro Takahaši (Kazuo Kitamura), Sadakyina kamarádka Hisako Karihara (Fumie Kitahara), nejbližší sousedé Rjoičiho a Sadaky Eidži Tamaru (Haruo Itoga) a jeho žena Kazujuki Tamaru (Šóiči Ozawa), Film Rudá vražedná touha je úchvatnou filmovou poezií japonské nové vlny, existencialismus je skládán do slok, jeho předností je detail a rozervanost submisivního nitra. Ojedinělý filmový prožitek!

    • 28.4.2020  17:36

    Záznam o japonském hmyzu je existenciální poezií a filmovou sondou japonské nové vlny na život ženy v kontextu dějin a společenských proměn od roku 1918 do počátku let šedesátých. Šóhei Imamura to s historií nepřehání, pozorně si všímá rozdílů doby i uspořádání společnosti, zdatně využívá fenomény i nerovnoprávné vzájemnosti potřeb mužů a žen, kde ten svět prvních využívá své dominance, byť samo zneužívání a ženská přizpůsobivost časem prochází evolučním vývojem. Nezapomíná na přestavbu hierarchie a majetku vesnického společenství, na politické proměny v důsledku prohrané války a okupace, na protesty a poválečný vzestup odborového hnutí, ani na buddhistickou sektu Čistá země, která v padesátých letech hrála zásadní roli v integraci osamělých a nově příchozích lidí v překotném nárůstu městské a příměstské populace obyvatelstva. Tradice, modernizace a všemu tu vládne úděl ženy, která sice touží po lásce, ale zároveň často slouží muži prací a k uspokojení toho základního lidského pudu. Hlavní postavou filmové poezie je Tome Macuki (pozoruhodná Sačiko Hidari), dcera prosté a chudé rolnické rodiny. Tradice ji předurčují životní zkušenosti, ze kterých není úniku, neboť loajalita byla základem mravní etiky. Nové období přináší jiné možnosti, přesto se podstata radikálně nemění a sexualita se stává tím zcela převažujícím prostředkem komunikace i živobytí. Důležitou postavou je Nobuko Macuki (velmi zajímavá Džicuko Jošimura), dcera Tome. Její dětství je již ovlivněno poválečným vývojem, díky tomu je mnohem lépe připravena na přímou konfrontaci s mužstvím, sexualita se zbavuje područí a stává se nebezpečnou zbraní. Hlavní mužskou postavou je Tadaši Macuki alias Čudži (zajímavý Kazuo Kitamura), otec Tome. Prostoduchost, dobromyslnost, nebiologické otcovství a lehce užitková svobodomyslnost manželky si pohrávají se skrytým tajemstvím intimity. Významnou postavou je Karasawa (velmi zajímavý Seizaburô Kawazu), úspěšný velkoobchodník a patron Tome v tokijských padesátých letech. Prokletí mužského chtíče tu využívá, propadá majetnickým vášním a střízliví z potrestání. Výraznou postavou je Kanie Suma (příjemná Tanie Kitabajaši), bordelmamá a dlouholetá přední členka sekty Čistá země. Přizpůsobivost mužskému chtíči se naučí využívat ženský potenciál, výhodnost zneužívaní lze napodobit. K výraznějším postavám patří také Midori Tani (zajímavá Masumi Harukawa), žena se slabostí pro cizince. I zde je možné vnímat ženu především jako živitelku rodiny, která ve jménu lásky a budoucnosti přijímá lepší životní vyhlídky, tak těsně spjaté s formou povolání. Z dalších rolí: prokurista přádelny hedvábí se strachem z Tomeina odborového nasazení Morio Macunami (Hirojuki Nagato), Tomeina chladnokrevně uvažující matka En Macuki (Sumie Sasaki), nekompromisní Tomeina babička Rin Macuki (Teruko Kiši), Tomeina vysmívající se švagrová Rui Macuki (Emiko Aizawa), či Tomein bývalý muž a třetí synek vesnického velkostatkáře Šunzo Honda (Šigeru Cujuguči). Záznam o japonském hmyzu je poetickou písní o tvrdším životním údělu žen. Využívání, zneužívání, lásky, touhy a chtíče, aneb nerovnoprávná sexualita, která navzdory tradicím prochází evolučním vývojem. Ojedinělý filmový prožitek!

    • 26.4.2020  20:34

    Film Miss Violence je osobitou společenskou alegorií. Alexandros Avranas k vyobrazení podstaty vzájemných vazeb, rádu hierarchického uspořádání a skutečného fungování soustavy společenských vztahů využívá princip rodiny. S nihilistickým odhodláním se dostává až pod povrch perverzních zásad sadomasochistického uspořádání vzájemně propojených stavů. Což v té struktuře rodiny zvyšuje účinek zvrhlé zhýralosti společensky odsouzeníhodného chování, koncept je brutální do nejmenšího detailu, svoji působnost zvyšuje pozvolně, bez patosu a psychologických nátlaků, zpovzdálí a mlčky pozoruje zdání harmonického soužití, předpoklad svobody je stržen autoritativními záchvěvy, předpoklad svobody je zneužíván pro potřeby mocenských choutek. Hlavní postavou drsné společenské alegorie je hlava rodiny (pozoruhodný Themis Panou), na první pohled řádně spořádaný a starostlivý muž. Správné chování se vypěstuje disciplínou, bez přehnaných gest, bez přehnaného běsnění, nenápadně, jistě a neodvratně. Druhým členem rodiny je mužova manželka (zajímavá Reni Pittaki), vzorně poslušná žena. Po dlouholetém útisku je vlastní vůle podlomena a ze strachu raději zavírá oči nad vší skutečností. Nejstarší jejich dcerou je Eleni (velmi zajímavá Eleni Roussinou), žena, vyrovnávající se se svou nejosobnější ztrátou. Je poslušnou členkou rodiny, uvyklou již na způsoby a principy. Mladší dcerou je Myrto (pozoruhodná Sissy Toumasi), dívka v pubertálním věku školní docházky. Ještě neztratila instinkt ke vzdoru, přesto je již pomalu smířená se skutečným stavem věcí. Důležitou postavou je Alkmini (zajímavá Kalliopi Zontanou), nejmladší Elenina dcerka. Bezstarostný věk nevinného dětství je bez předchozího varování se vším všudy uveden do běžné reality. Z dalších rolí: Elenin malý a z respektu tichý synáček Filippos (Konstantinos Athanasiades), nejstarší Elenina dcera se svým vlastním způsobem vysvobození Angeliki (Chloe Bolota), pozadí tragédie zkoumající sociální pracovníci (Kostas Antalopoulos a Maria Skoula), přátelé hlavy rodiny i jeho nejlepší zákazníci (Nikos Hatzopoulos a Minas Hatzisavvas), s nedochvilností nespokojený vedoucí firmy (Stefanos Kosmidis), či sousedka rodiny a Elenina nejlepší kamarádka (Anna Koutsaftiki). Film Miss Violence je nihilisticky ponurou společenskou alegorií. Svou metodou výjevů na principu fungování rodiny ovšem většinu diváků ohromí úplně jinak, než je prvotní idea režiséra, svým nevybíravým zobrazením extrémně zvrhlých podob vzájemných vztahů je nekompromisní. Zneužívání jako příčina společenské dysfunkce.

    • 21.4.2020  21:46
    Tess z D'Urbervillů (TV film) (1998)
    ***

    Film Tess z D'Urbervillů od režiséra Iana Sharpa je snaživou adaptací knižní předlohy k viktoriánské společnosti kritického romanopisce Thomase Hardyho. Samozřejmě se tu nabízí srovnání s Polanskiho o dvacet let starší verzí. Polanski dal do příběhu své srdce, úzkosti, hmatatelnou niterní rozervanost a olejomalby obrazů. Sharp se naproti tomu úpěnlivě přidržuje celého toku děje v knize, sociální kritika ustupuje melodramatu, je tklivý a plačtivý ve chvílích osobního štěstí i při pádech nevinnosti do pasti hříchu. Samozřejmě, pokrytectví puritánské cudnosti dokáže být pro důvěřivého člověka v kontaktu s realitou zkázonosné, byť je prokletí více pomýleným přijmutím viny a zaslouženého trestu. Hlavní postavou viktoriánského traumatu v podhledu moderní popkultury je Tess Durbeyfield (příjemná Justine Waddell), mladá, atraktivní vesnická dívka. Nezkušenost snadno podléhá zatmění mysli tělesného vzrušení, byť touží po skromném naplnění a romantickém ideálu lásky. Směs pocitů viny, lásky a zloby vytváří osobní inferno a radikální, byť zbytečné, rozetnutí nechtěného stavu. Hlavní mužskou postavou je Angel Clare (sympatický Oliver Milburn), vzdělaný a progresivně smýšlející mladík. Syn pastora se úspěšně vymaňuje z předpojatého světa puritánské morálky, přesto je nejobtížnější překonat vlastní předsudky. Důležitou postavou je Alec D'Urberville (příjemný Jason Flemyng), floutek z nedávno zbohatlé rodiny. Život je tak kratochvílí, vždyť bohatství si může nezávazně užívat každou nabízenou příležitost. Výraznější postavou je také Joan Durbeyfield (příjemná Lesley Dunlop), Tessina matinka. Ale každá dobře míněná mateřská rada je k ničemu, pokud je dcera přecitlivěle upnutá k romantickému ideálu. Z dalších rolí: Tessin z bídy do alkoholového opojení častokrát utíkající tatík Jack Durbeyfield (John McEnery), Alecova slepá matka a milovnice drůbeže paní D'Urberville (Rosalind Knight), Tessina družka v těžké vesnické kočovné dřině Marian (Debbie Chazen), bezstarostný farmář Crick (Anthony O'Donnell), či rozveselený mlékař Kail (Bryan Pringle). Sharpova Tess z D'Urbervillů je literatura viktoriánské doby zprostředkovaná náladou současné populární kultury. Tklivá plačtivost, inu Tess se posouvá k dívčímu románku.

    • 20.4.2020  23:30

    Bůh a ďábel v zemi slunce je expresivní poezie a identifikace brazilského sebeurčení. Glauber Rocha využívá rozervanost národní duše ke kritice sociálních a politických poměrů. Brazílie byla ve svém rozvoji díky koloniálnímu dědictví opožděna, bohatí velkostatkáři byli vždy oporou moci, všeobecná bída a neutěšená zaostalost venkova přinášely vzpoury a rabování chudiny. Severozápad Brazílie stojí pro své velmi časté sociální konflikty v popředí tradic lidových zbojníků, cangaceirů, a vzpurných levicových kazatelů svobody a rovnoprávnosti. Zmiňovaný Canudos byl rozpadlou fazendou, velkostatkem, ve státě Bahia, na protest proti novému zdanění ji roku 1893 obsadila tlupa bezzemků pod vedením romanticky idealistického kazatele Antônia Vicenteho Mendese Maciela, zvaného Conselheiro (Rádce). Dalším impulsem odporu byl brazilský státní bankrot roku 1931, hlad a vzedmutá vlna zbojnictví a útoků houfů chudáků, právě odtud jsou proslavená jména Lampião, Corisco i Dada. Kromě Canudosu se natáčelo i na nedalekém poutním místě Monte Santo, tam Manoel vleče svůj kámen. Ani v době vzniku filmu nebyla situace růžová, socialisté přivedli hospodářství na mizinu, pravice připravovala svůj převrat a chudý člověk třel nouzi. Vystižení brazilské duše je ve filmu Antonio das Mortes, Bůh a ďábel v zemi slunce je základním uspořádáním této duše. Všechny ty pokřivené černošské a indiánské tradice v přizpůsobivé symbióze křesťanství s prvky radikální levicové nespokojenosti se stavem věcí, pověry, pobožnost, dogmata, legendy, sny a chtíče, vše se sváří a hledá odpovědi, zneužívá se důvěřivost i potřeba víry, žene se v boj za pravdy a za spravedlnosti. Poezie je v obrazu i v estetice jejich uspořádání, poezie je ve slovech i v pohybu, poezie je v myšlenkách a transcendentální náladě. Hlavní prostředkem sociálního uvědomění je Manoel (zajímavý Geraldo Del Rey), prostý rolník a pasák dobytka. Neměnná situace zneužívání ekonomickou silou hledá osobní spravedlnost, ochranu a spásu. Víra je nadějí, násilí je spravedlivou odplatou, vzpoura je zoufalstvím bídy ze stavu věcí, smrt je nabízenou spásou. Hlavní ženskou postavou alegorie je Rosa (pozoruhodná Yoná Magalhães), Manoelova manželka. Zde se též dotýkáme postavení žen ve společnosti, rezignace i revolučního nadšení z charismatické osobnosti. Důležitou postavou je Antônio das Mortes (zajímavý Maurício do Valle), pečlivý lovec cangaceirů a lidových buřičů. Právo, pravda a spravedlnost je přeci na straně oficiální moci. Řád daných věcí tak hlásá. Významnou postavou je Sebastião (pozoruhodný Lidio Silva s hlasem Othona Bastose), černošský náboženský mystik. On sjednocuje mizérii chudiny, nabízí spásu a věčný ohnivý boj ve jménu pravdy. Jen smrt očišťuje. K důležitým postavám zde patří také Corisco (velmi dobrý Othon Bastos), blonďatý ďábel Lampiãovy zbojnické tlupy. Boj proti establishmentu není záležitostí pouze poválečných dějin lidstva. Z dalších rolí: ozbrojená členka Lampiãových zbojníků a Coriscova žena Dadá (zajímavá Sonia Dos Humildes), slepý a vědoucí potulný zpěvák Julio (Roque Santos), příkladně vydřidušský velkostatkář Moraes (Milton Rosa), či zadavatelé odstřelu vzpurné chudiny, duchovní pastýř (João Gama) a mocenská autorita kraje (Antônio Pinto). Bůh a ďábel v zemi slunce, to je ta bezútěšnost, určující brazilský element. Bůh a ďábel v zemi slunce, to je pravé romantické okouzlení nepoddajnou lidskou duší. Bůh a ďábel v zemi slunce, to je to hledání spásy, klidu, niterného štěstí a naplnění. Bůh a ďábel jedno jest. Jedinečná to filmová alegorie ve zpěvu baladické poezie!

    • 19.4.2020  23:02

    Amazonie, Amazonie je dokumentárním filmem s politickým upozorněním sociální mizérie a hospodářského nebezpečí. Je zdůrazněn majestát říčního veletoku, lidské tepny amazonského přírodního bohatství, Glauber Rocha předkládá poetické obrazy zašlé krásy bývalého bohatství kaučukového města Manaus i ozvěnu nuzoty prostých dělníků současnosti. Vnímá hospodářské vykořisťování vyspělým světem a zaujímá jasné stanovisko. Půvabná to skladba poezií obdařených výjevů a sociálního i politického postoje umělce.

    • 19.4.2020  21:34

    Film Antonio das Mortes, aneb Drak zla proti svatému válečníkovi je osobitým alegorickým vozem karnevalového průvodu pulsujícího temperamentu života jménem Brazílie. Glauber Rocha je brazilská nová vlna, nekonvenční zpracování donaha obnažuje brazilskou duši, která je tvořena z protivenství a přespříliš pestrého sociálního, regionálního a rasového složení společnosti. Zmiňovaný Getúlio Vargas, který osciloval zleva doprava a byl dvakrát svrženým diktátorem i demokratem, je příhodnou ukázkou rozpolcenosti brazilské podstaty, právě jeho první nástup k moci během nepřehledného převratu roku 1930 znamenal opětovný vzestup celé slávy band cangaceirů, zbojníků, a Lampião byl posledním popraveným z velkých vůdců lidové rebelie. Brazílie je napsána tradicemi cangaceirů, lidových snílků a anarchistických kazatelů a Severovýchod v tom vynikal, Alagoas měl své nepoddajné království uprchlých afrických otroků, Paraíba a Maranhão hořelo v povstání otroků, Ceará a Pernambuco se zmítalo v lidových bouřích, Bahia měla v Canudosu svého slavného odbojného kazatele Antônia Vicenteho Mendese Maciela, zvaného Conselheiro. Glauber Rocha do této vlny lidové vzpurnosti, nespokojenosti hladu a sociální nespravedlnosti namíchal folklór, pověry, obyčeje, legendy, chtíče, romantiku, poezii, sociální kritiku, gesta politiky, lásku a zradu, korupci i prospěchářství, pobožnost, represe a autoritářské postupy, právě zaváděnou pozemkovou reformu a věčný idealistický boj chudiny s mocí. Výrazný hudební doprovod niterně zneklidňuje, zpívá své hrdinské balady a doprovází náladu tance v karnevalu života. Hlavním protagonistou politického pamfletu je Antônio das Mortes (zajímavý Maurício do Valle), lovec cangaceirů. On je tím prostředkem, který na základě skutečného pozvedává nespokojenost až do úrovně revolučního odhodlání. Důležitou postavou je Coirana (zajímavý Lorival Pariz), vůdce cangaceirů. V něm ožívá duch legendárního Lampiãa, byť v jeho politicky angažovanější podpoře uvědomění chudiny. Významnou postavou filmu je Horácio (zajímavý Joffre Soares), oligarcha obce Jardim de Piranhas státu Rio Grande do Norte. On je tou místní mocí, která vykořisťuje slabé a chrání své právo námezdní ozbrojenou silou. Hlavní ženskou postavou je Laura (pozoruhodná Odete Lara), Horáciova mladá a atraktivní manželka. Pozice moci je výhodná, ale díky odhalené vášni se ocitá uprostřed ohně revolučního zapálení. Výraznou postavou je Dr. Mattos (příjemný Hugo Carvana), policejní šéf městečka. Je zmítán mezi romantismem, idealismem, korupcí a vlastní politickou ambicí. K výraznějším postavám patří také profesor (příjemný Othon Bastos), vesnický učitel i hlas kolektivního svědomí. Přihlížení konfliktu se změní v osobní angažování při přetečení džbánu pověstnou kapkou vody. Z dalších rolí: nájemný ochránce místní ekonomické moci Mata Vaca (Vinícius Salvatori), náboženská kazatelka masy bídy Santa Barbara (Rosa Maria Penna), její společník a ochránce Antão (Mário Gusmão), tichý vesnický kněz (Emmanuel Cavalcanti), či Horáciův věrný sluha Batista (Santi Scaldaferri). Film Antonio das Mortes, aneb Drak zla proti svatému válečníkovi není přímým pokračováním Boha a ďábla v zemi Slunce, je spíše jeho variací, je jeho evolučním vývojem i rozšířením. Glauber Rocha vystřihl brazilskou duši, její rozervanost a očekávání, pomazal vše procítěností, osobním postojem a nekonvenčním zpracováním poezie v tradici brazilské živelnosti a frivolnosti. Ojedinělá alegorie v notách baladické poezie!

    • 18.4.2020  21:48

    Šestý díl filmové série amerického vládního informačního úřadu Bitva o Čínu je z propagandistického hlediska vynikajícím výtvorem. Frank Capra v tom demokratickém jméně Spokojených států amerických kreslí potřebnou podobu informací ve prospěch vybudování uvědomělosti a získání podpory svatému světovému zájmu. Což bylo s ohledem na daný stav věcí apokalyptických hrůz světové války pochopitelné a záslužné, ale jásat v současné době nad filmem z dokumentaristického pohledu je nesmyslné. Čína je předkládána jako nejstarší civilizace ve světových dějinách, obdivují se její kulturní skvosty a důležité příspěvky čínských vědců a vynálezců, ukazuje se mírumilovný a sjednocený národ, věřící ve vzdělání. Čína v té době byla rozdrobená a zmítaná vlastními ozbrojenými střety. Japonsko po vynuceném otevření se světu v polovině 19. století, kdy muselo podepsat velmi nevýhodné obchodní smlouvy, začalo s přestavbou společnosti, razilo demokratizační procesy, modernizovalo se a vsadilo na nové a účinnější technologie. Japonsko bylo též spojencem západních mocností v oblasti východní Asie, s Čínou vedlo vítěznou válku roku 1895, od té doby jim patřil ostrov Tchajwan, v Mandžusku získalo Japonsko zvláštní postavení, které se postupem let zvýraznilo. Japonsko bylo jedinou zemí mimo západní okruh, které se podařilo dostat na stejnou úroveň světových mocností, v první světové válce bylo navíc jedním z oficiálních vítězů, ve 20. letech se produkce japonského zboží stala postrachem západních výrobců. Pokrytectví západních mocností v koloniální a hospodářské politice, světová hospodářská krize, která nastolila otázku funkčnosti mezinárodního ekonomického řádu a vyvolala pochyby o smyslu takovéhoto společenství demokratických států i o účelnosti vlády parlamentních stran, nástup fašistů a nacistů v Evropě, prudký nárůst čínského nacionalismu a nutkavá potřeba vytvořit v severní Číně nárazníkovou zónu komunismu Sovětského svazu, to vše přispělo k postupnému vzestupu japonského militarismu a k jejich vydání se na cestu řízeného imperiálního hospodářství, v jehož rámci bude zajištěna životní úroveň všem. Japonskou slabostí byl nedostatek surovinového bohatství, proto válka ve prospěch rozkvětu hospodářství. Mimochodem, Francouzi po kapitulaci Německu sami předali své asijské koloniální panství Japoncům. Japonsko bylo nezpochybnitelným agresorem, z tohoto pohledu je jeho porážka zasloužená a propagandistické hledisko opodstatněné, ale jako nezávisle informující dokument je film nepoužitelný.

    • 17.4.2020  22:12

    Nahý mezi vlky, to je především filmový socialistický realismus. Pochopitelně, spojení koncentračního tábora a té hrdinsky sebeobětavé ochrany života nevinného malého dítěte je divácky atraktivním tématem k zobrazení. Film Nahý mezi vlky si ovšem vybral malé dítě za oběť komunistické propagandě, zde je zvěčněno německé uvědomění celé té bratrské levicové sounáležitosti, zde je jednota a komunismus jako přirozené pokračování antifašismu, k věčné slávě strany! Již Bruno Apitz vystavěl svůj příběh vice volně na motivy osobní buchenwaldské zkušenosti k oslavě a legitimitě moci strany, Frank Beyer, věren duchu této ideologie, příběh převedl do okázalých forem socialistického realismu, jedinými hrdiny jsou komunisté a jako udatné vzory se tu nuceně utápějí v marnotratné pasti velikášského patosu gest a rozhodných zasloužených postojů, fašistické postavičky umožňují přesvědčivější herectví, byť sami sklouzávají ke karikování. Obrazy jsou úchvatné, příběh rafinovaně sestavený, ale výjevů niterného zneklidnění, jako je Augustův výslech, je pohříchu málo a vše se vynahrazuje propagandou a heroickým patosem. Prvním chrabrým hrdinou je zde Walter Krämer (uvědomělý rek Erwin Geschonneck), hlavní předák uvězněných a spolehlivý člen strany. Je důležitým článkem chodu tábora i pro zápas podzemní organizace. Příkladný to vzor společnosti! Mezi další hrdiny patří vedoucí skladu vězňů André Höfel (zajímavý Armin Mueller-Stahl), jeho uvěznění spolupracující podřízení Marian Kropinski (Krystyn Wójcik) a Rudi Pippig (Fred Delmare), jak jinak než vždy neohrožený sovětský bohatýr Leonid Bogorski (Viktor Avdjuško) a racionálně uvažující stranický šéf podzemního odboje Herbert Bochow (Gerry Wolff). Na straně zlovůle moci v podobě nacistické stráže zaujme chladnokrevný a všehoschopný Untersturmführer Reineboth (zajímavý Erik S. Klein), propagátor vraždění vězňů Hauptsturmführer Kluttig (Herbert Köfer), dosti slaboduchý Hauptscharführer Zweiling (Wolfram Handel) a opatrnější velitel tábora Standartenführer Schwahl (Heinz Peter Scholz). Z dalších rolí: stařičký osvětimský vězeň s přetěžkým kufrem Zacharias Jankowski (Bolesław Płotnicki), z mučení k smrti vystrašený vězeň August Rose (zajímavý Peter Sturm), konfident s nacisty Maximilian Wurach (Hermann Eckhardt), Zweilingova neklidná manželka Hortense (Angela Brunner), či ta oběť komunistické propagandy a zachráněný maličký klučina (Jürgen Strauch). Film Nahý mezi vlky, to jsou hrůzy koncentračního tábora Buchenwald jako hrdinská óda komunistických soudruhů, tak to vypadá, tak to chutná a nic na tom nezmění ani poetizující obrazy.

    • 16.4.2020  22:02
    Jakub lhář (1974)
    ****

    Jakub lhář je o blahodárnosti schopnosti vidění světa skrze řeckého ducha. Nejhrůznější apokalypsa lidské existence jeho novodobých dějin, pro výstrahu pravidelně připomínána, je působivým tématem již sama o sobě. Scénárista Jurek Becker dodal bezútěšnosti poezii a odhodlání řeckého ducha, proto celé utrpení potvrzuje etický charakter člověka, třebaže jeho údělem je jen beznaděj. Jde o důležitost naděje v marnosti bytí, kdy je život zbaven poslední vůle důstojnosti, jde o nutné posílení základního lidského pudu sebezáchovy holého přežití. Poetický nátěr nezničí ani zjednodušení lidského chování, ani nešikovné sedlácké odlehčení režisérem Frankem Beyerem. Hrdinou dětsky důvěřivé laskavosti slabého hlasu poezie trudnomyslného života lodžského židovského ghetta je Jakob Heym (velmi zajímavý Vlastimil Brodský s hlasem Norberta Christiana), bývalý lahůdkář. Jeho ušlechtilá povaha ho nutí nezištně pomáhat, a přestože je prost všech snah a náznaků agresivního odporu, v dobré víře vdechne život drobné lži, magickému kouzlu, aby naděje z osvobození otroctví vzplála v mocnou víru a mizivou náplast jistoty. Již není cesty zpět, neboť jde o nejúčinnější lék na malátnost židovského živoření. Významnou postavou je Kowalski (nevhodně bodrý Erwin Geschonneck), bývalý holič a Jakobův živnostenský soused. Na zprávy naděje se požaduje přímá exkluzivita, nehledí se přitom na potřebu soukromí. Důležitou postavou je Lina (příjemná Manuela Simon), sirotek v láskyplné Jakobově péči. Její dětská bezprostřednost nahání obavy a současně odzbrojuje pro případné pokračování v utajování. Výraznou postavou je Mischa (zajímavý Henry Hübchen), mladík, obratně manévrující v nebezpečenství židovského ghetta. Je pragmaticky přizpůsobivý, přesto i on potřebuje poselství naděje. K výraznějším postavám patří také Rosa Frankfurter (příjemná Blanche Kommerell), Mischova milenka. Na její skepticismus k závanům naděje platí ta dětská bezelstnost. Z dalších rolí: stařičký laskavý lékař a profesor Kirschbaum (Friedrich Richter), prchavá Jakobova předválečná múza Josefa Litwin (Margit Bara s hlasem Gerdy-Luisy Thiele), neklidný otec Rosy (Dezső Garas s hlasem Wolfganga Dehlera), jeho starostlivá manželka (Zsuzsa Gordon s hlasem Ruth Kommerell), nedůvěřiví a ve spásu doufající bratři Herschel Schtamm (Reimar J. Baur) a Roman Schtamm (Armin Mueller-Stahl), či překvapivě docela lidský německý důstojník (Hermann Beyer). Jakub lhář naštěstí není závažně poznamenán komunistickou propagandou. A byť se mohou vést pochyby o niterných stavech rozervanosti lidských duší, jde tu především o poezii a její nemalý význam k vlastnímu přežití lidské společnosti. Poezie jako plamínek naděje v marnosti bytí.

    • 15.4.2020  21:30

    "Král padělatelů" aneb "Hejl se vzpírá" je lehkonoze osvěžující zločineckou komedií. Zločin ctí starosvětskou kultivovanost se zdvořilostí a podmaňuje si svým vytříbeným charismatem místo i čas. Obraz si vychutnává rozmanitost drobnokresby, děj pohání dopředu plastická dynamika akcí a reakcí, nálada nadneseně klokotá ve zjednodušujícím rozvrstvení impulsů motivace. Gilles Grangier postavil knižní předlohu Alberta Simonina na uchvacující nonšalanci a vznešené uhrančivosti, s ní se každá životní výzva přijímá s požitkem znalého a na vše připraveného bonvivána. Hvězdou té nenuceně nadnesené zločinecké kratochvíle je Ferdinand Maréchal alias Dabe (šarmantní Jean Gabin), skutečný odborník v nelegálním odvětví padělání papírových peněz, jeho příprava akcí počítá dopředu i s předem neočekávaným. Zkušenosti, dobrý odhad lidí a s přirozenou elegancí se jako jediný stále posouvá po šachovnici správným směrem k vytouženému cíli. Důležitou postavou je Charles Lepicard (velmi zajímavý Bernard Blier), z nové legislativy impotentní majitel luxusnějšího nevěstince. Pro své zdárné pokračování blahobytu je nutné hledat jiné cesty k výdělku a staré přátelství požaduje úzkou spolupráci. Výraznou postavou je Éric Masson (příjemný Frank Villard), hochštapler, sukničkář a neschopný obchodník s auty. Lenost, pohodlí a nechuť splácet dluhy sebejistě přichází se spásným nápadem k zbohatnutí. Hlavní ženskou postavou je Solange Mideau (zajímavá Martine Carol), manželka, znuděná obyčejností muže a podléhající lichotivému mámení úlisného lichometníka. Ženskost si užívá tu mužskou pozornost. K výraznějším postavám patří také Robert Mideau (sympatický Maurice Biraud), poctivý tiskařský rytec a nevinný manžel Solange. První setkání se skutečně charismatickou osobností v jeho existenci tak zásadně přehodnotí jeho nazírání na život. Z dalších rolí: ke schopnostem zločinné organizace skeptická Charlesova žena Léa Lepicard (Ginette Leclerc), Ferdinandova dávná vzácná známá a zručná provozovatelka galanterie madame Pauline (Françoise Rosay), spoluúčastník mrzké zločinné skupiny, advokát Lucas Malvoisin (Antoine Balpêtré), policejní komisař, se snahou o pronásledování Ferdinanda, Rémy (Albert Dinan), Rémyho parťák, policejní inspektor Martin (Gérard Buhr), spolehlivý odběratel padělků Tauchmann (Heinrich Gretler), či líná Lepicardovic služka Georgette (Clara Gansard). Král padělatelů je příjemně osvěžující komedií ze světa zločinu, který stále ještě dbá na způsoby a kavalírské vychování, ctí uzavřené dohody a vynalézavě trestá úklady a zrady. Svěží zábavné dílko.

    • 14.4.2020  21:53

    Bolest a sláva je především o usmíření se s vlastním životem. Pedro Almodóvar ve stáří, tak jako mnoho jiných filmových a nefilmových tvůrců, bilancuje zkušenosti a porovnává pocity. Zůstává pravověrný vlastní vyzkoušené stylizaci, unaveně se rozhlíží po poezii, s omezenějším tělesným pohybem načrtává kontury identifikace formujících okamžiků života. Hledá se odpuštění, nabízí se usmíření, pokouší se uchopit mihotavé pocity niterného štěstí. Mluví se o tvůrčí a životní krizi, ale právě tato úzkost je katalyzátorem soustředění při hledání zásadních otázek, porovnávání stavů očekávání a zklamání s běžnou skutečností. Nevyhýbá se ani tělesné bolesti stáří, uvědomuje si závislosti a zhoubný nádor pocitu osamělosti a zbytečnosti. Hlavním prostředníkem k životnímu balancování je Salvador Mallo (zajímavý Antonio Banderas, ve filmovém odraze dětství příjemný Asier Flores), filmový režisér v bolestech pokročilého věku. Prázdnota vnější i vnitřní je výchozím bodem do hluboké cesty sebezpytování, blížící se vůně Thanata, záchvat lehkého panického strachu, a nalezení smíření i tolik spásné inspirace. Důležitou postavou k cestě usmíření je Alberto Crespo (zajímavý Asier Etxeandia), filmový herec s pocitem ublížení. Smíření přichází přes komplexní katarzi osobní identifikace v základech vášně a vlastního určení. Hlavní ženskou postavou je zde Jacinta Mallo (příjemná Julieta Serrano, ve filmovém odrazu dětství pozoruhodná Penélope Cruz), Salvadorova maminka. Láska, očekávání, potřeba uznání, nejchoulostivější záležitost vlastního usmíření. K výraznějším postavám patří také Mercedes (příjemná Nora Navas), Salvadorova asistentka. Praktická pomocnice k uvyknutí tělesných neduhů stáří. Z dalších rolí: bývalá láska s bolestí a tvůrčí seberealizací Federico Delgado (Leonardo Sbaraglia), mladý a statný zedník a talentovaný naivní malíř, překonávající negramotnost, Eduardo (César Vicente), filmový odraz režisérova otce v dětství Venancio Mallo (Raúl Arévalo), či závažné choroby stáří ošetřující lékař Dr. A. Galindo (Pedro Casablanc). Bolest a sláva je v mnohém důležitější pro svého autora, neboť potřebuje tvorbu jako životodárný pohon ke smysluplnému prožívání života. Poezie je to, co ve větším množství schází k příjemnějšímu prožitku životních krás. Můžeme obdivovat, přesto je Pedro i pro svůj styl unavený věkem.

    • 14.4.2020  18:05
    Julieta (2016)
    ***

    Film Julieta je profesorsky svědomité naservírování autorského rukopisu umělecky stylizované značky Pedro Almodóvar. Divák je ušetřen genderového znejistění, úzkost si tu vystačí s nevinným hledáním osobní sexuality, potřeba výstřednosti koncentruje chybné závěrečné úsudky pochybností a nevinnost se tak stává rituální obětí, uvízlou v zatracení osamělosti. Ticho osamělosti je dominující náladou, potenciál nebezpečí vzájemného nedorozumění se skrývá v potlačování niterného traumatu, zdánlivé maličkosti svádí apokalyptickou pachutí úplného rodinného i osobnostního rozpadu. Pedro Almodóvar dokáže postavit zamýšlený charakter intimního rozvratu bez zaváhání, přesto filmu chybí hluboký rozměr vnitřního světa. Hlavní pozorností ke zkoumání je Julieta Arcos (pozoruhodná Emma Suárez, v mladším vydání zajímavá Adriana Ugarte), učitelka a žena v domácnosti, vytrestaná paralyzováním nepředvídatelnou směsicí traumatu, zklamání a závisti. Liberální přesvědčení pod dojmem svobodného úsudku a v závislosti vlastního ochromení ztrácí rychle běh událostí zpod kontroly, úder osamělosti je rozsáhle zničující. Druhým pokusným objektem zkoumání nakumulovaných katastrof je tu Antía Feijoó Arcos (příjemná Priscilla Delgado, jako starší Blanca Parés, jako miminko Jimena Solano), Julietin jediný potomek a úděl naplnění. Vzájemné odcizení je dílem různých pocitů viny a obviňování, často až vlastní nejtěžší ztráty jsou pomocníky ke vzájemnému smíření. Hlavní mužskou postavou je Xoan Feijoó (příjemný Daniel Grao), Julietin manžel, pracovitý rybář a Antíin milující otec. Odlišné představy partnerské harmonie občas dostávají zákeřné údery i vlastní jistotě. K výraznějším postavám patří také Beatriz (příjemná Michelle Jenner, jako dívka sympatická Sara Jiménez), nejlepší Antíina kamarádka ve společném laškovném objevování krás života ve věku zvídavé nevinnosti dospívání. Z dalších rolí: Xoanova zapškle jedovatá hospodyně Marian (Rossy de Palma), příliš blízká rodinná přítelkyně a sochařka Ava (Inma Cuesta), z náhlého Julietina odmítání zmatený Lorenzo Gentile (Darío Grandinetti), Beatrízina bohatá matka Claudia (Pilar Castro), již vážně nemocná Julietina matka Sara (Susi Sánchez), Julietin nevhodně šťastný otec Samuel (Joaquín Notario), ve všem vždy příkladně spolehlivá služka Julietiných rodičů Sanaa (Mariam Bachir), uctivý domovník Inocencio (Ramón Agirre), či černé svědomí z vlaku (Tomás del Estal). Julieta není špatným filmem svým tématem zpracování i vyhledáním intimního pocitu, vždyť osamělost je nejpalčivější niternou bolestí, ale duše a šarm autorovy práce jsou přece jen již unavené dlouhodobým opotřebováním.

    • 13.4.2020  22:53

    Filmové dílo Rozkoš v oblacích je gay komedie s vývarem estrádně výstředního vkusu Pedra Almodóvara. Potom záleží na míře dráždivé frivolnosti, kterou jsme ochotni připustit, a na množství sexuálních pomůcek, které jsme ochotni použít. V chmurné vidině Thanata se meskalinem povzbuzený Éros vrhá k pudové oslavě života, aneb v nouzovém stavu dochází k přelomovým katarzím, sex a moderní dobou osvobozená sexualita je v centru dění, kolem posvátné orgie skotačí o přízeň smíření a sebezpytování, přinášejí se přiznání tajností, vychutnávají si pózy, je škodolibý a pěstuje černý humor. I taková je zábava k jednorázovému použití. Hlavním eskamotérem je Joserra Berasategui (velmi příjemný Javier Cámara), hlavní stevard první třídy pravidelné letecké linky. Neopakování se tragédie paniky je jeho prvním přáním letu. Hlavní vestálkou je Bruna (velmi příjemná Lola Dueñas), po záhadně zmizelých pátrající senzibilka. Panenské prokletí má jistě jedinečnou příležitost k osvobozujícímu rituálu. Oslavovaným libidem je zde Norma Boss (příjemná Cecilia Roth), krotitelka mužské masochistické potřeby. Hysterická paranoia je léčena šokem. Výraznou postavou je Ricardo Galán (sympatický Guillermo Toledo), herec na útěku před vydírající tíhou. Smysl pro zodpovědnost tak zpytuje svědomí. Významnější postavou je Álex Acero (příjemný Antonio de la Torre), hlavní pilot leteckého spoje do Mexika. Moderní společnost přeci v politicky korektní výchově přeje provázeně svobodomyslnému sexuálnímu vybití. K výraznějším postavám patří také Ruth (přjemná Blanca Suárez), překvapená svědkyně teatrálního patosu beznaděje. Což je vždy příhodná možnost k ukončení vlastní úzkosti. Z dalších rolí: nájemný zabiják se soucitem k ženám v úzkých Infante (José María Yazpik), druhý pilot s dosud nepotvrzenou sexualitou Benito Morón (Hugo Silva), spěchající a o usmíření žádající nekompromisní obchodník Más (José Luis Torrijo), o milence modlící se palubní stevard Fajardo (Carlos Areces), promiskuitně svolný stevard Ulloa (Raúl Arévalo), častokrát probouzený vysátý novomanžel (Miguel Ángel Silvestre), náruživě náměsíčná novomanželka (Laya Martí), či patologicky melancholická Alba (Paz Vega). Rozkoš v oblacích je nevážnou sexuální rozpustilostí při hledání osobní identity. Typické pro moderní dobu. Potěšitelná homosexuální oslava živočišného pudu života.

    • 13.4.2020  20:24

    Krátké dílko "Muže pojídající radní" je filmařskou recesí. Nemá význam, zabývat se zde jménem Penélope Cruz, neboť jde o jeviště pouze pro jednoho herce. Tím je Carmen Machi v nezastavitelném procesu objevení nejintimnější zpovědi nevědomí lidské sexuality a potřeb vlastního naplnění. Ten neutuchající gejzír bezprostředních pocitů pulsuje kokainovým rytmem a jásá škádlivou hravostí, na druhou stranu jde zde jen o vynechanou scénu z Almodóvarova filmu Rozervaná objetí a sama sekvence je recesistickou variací Žen na pokraji nervového zhroucení. "Muže pojídající radní" je tím příjemnějším vedlejším zpestřením Španělovy filmové tvorby.

    • 24.3.2020  17:05
    Spoutej mě! (1989)
    ****

    Film Spoutej mě! je stylizovaným romantickým sarkasmem. Spoutej mě! je do absurdní podoby čistoty citu lásky uvedený stockholmský syndrom. Z přirozeného smyslu pro zvrhlost vykouzlil Pedro Almodóvar spásný romantický výkřik, přímo do něj vložil úchylky ublíženého vnitřního světa, melodramatické vzdechy, opiátové zkušenosti, hlas vlastní filmařské profese, sytou barevnost, výstřednější obscénnost a dokonalé zneužití psychologie stockholmského syndromu. Vše odlehčuje a s hravostí si vychutnává všechny plánované souvislosti. Spoutej mě! je taškařicí nejhlubší niterné touhy lidské přirozenosti. Hrdinou sarkastické romantiky je Ricky (vynikající Antonio Banderas), sirotek, čerstvě propuštěný z psychiatrické léčebny. Na samém prahu plnohodnotného dospělého života se bez předchozích zkušeností dvoří s přizpůsobivou empatií a bez ohrožení kráčí za ženou svého srdce. Nejpřevratnější katarzí prochází Marina Osorio (pozoruhodná Victoria Abril), filmová herečka se zkušenostmi s pornem a narkotiky. Nakonec, i ten masochismus může přinést potřebné uspokojení a následné dokonalé naplnění osobním štěstím. Významnou postavou je Lola Osorio (velmi příjemná Loles León), svědomitá filmová produkční a starší Marinina sestřička. Neočekávané zmizení sourozence přidělává zbytečné starosti. Výraznou postavou je tu také Máximo Espejo (velmi zajímavý Francisco Rabal), režisér hororového filmu. Povědomí o posledním střípku své milované práce se lehce vzbouří proti času, láska má mnoho podob. Z dalších rolí: sadisticky a zcela spravedlivě trestající distributorka omamných látek (Rossy de Palma), posmutnělá ředitelka psychiatrického ústavu (Lola Cardona), Máximova trpělivá manželka Alma Espejo (Julieta Serrano), bezstarostná Marinina lékařka Berta (María Barranco), lehce zaskočená novinářka Montse (Montse G. Romeu), filmový herec fantoma Oswaldo (Oswaldo Delgado), nutností vyrušená lékárnice (Concha Rabal), či Marinina maminka (Almodóvarova mamá Francisca Caballero). Film Spoutej mě! je vyzbrojen černým humorem k nadhledu zběsilé touhy, které se obvykle říká láska. Výstředně zábavné to filmové dílo!

    • 18.3.2020  15:28

    Film Labyrint vášní, to je Freud v celé nahé kráse. Traumata dětských let zanechávají trvalé jizvy na vnitřních světech, síla Éros jako základní lidský pud mrzačí sexualitu osamělostí, strachem, nenaplněností a překračováním obvyklostí. Hledá se přímé vysvobození a to přichází až při uvědomění si dávného traumatu, nalezeným řešením se jeví párová psychoterapie. Labyrint vášní není o sexuálním uvolnění, je o hledání osobního štěstí a nesnadném překonávání těch vlastních niterných běsů, výstřednost a nestandardní sexualita je tápáním a prostředkem náhradního naplnění. Pedro Almodóvar do vzorce psychoanalýzy přidal ztřeštěnost a ironii, touhy a tajemství, skrytá přání a zběsilost, dynamiku a hemžící se mumraj světa. Hlavní postavou her vášně a extravagantní demonstrace svobody je Sexilia (zajímavá Cecilia Roth), zpěvačka, ovlivněná duševním otřesem v dětském věku i nedostatečnou pozorností milovaného otce. Nenasytnost je nenadále konfrontována s minulostí a naděje náhle ožívá. Hlavní mužskou postavou je Riza Niro (zajímavý Imanol Arias), následník již bývalého blízkovýchodního vládce v exilovém útočišti na Karibském ostrově. Výlet do Madridu je touhou po osobní svobodě, trauma má podobné kořeny, párová terapie vrací zpět vzpomínky i skutečnou podstatu osobnosti. Významnou postavou je Toraya (šarmantní Helga Liné), bývalá manželka Rizova otce. Posedlost pářením s panovnickou krví se naučila správnému rytmu svádění. Důležitou postavou je Queti (příjemná Marta Fernández Muro), oběť schizofrenie sexuálního zneužívání. Skryté tajemství touží po osvobození a řešení je velmi netradiční. Díky němu dojde k nejednomu naplnění. Výraznou postavou je Dr. de la Peña (sympatický Fernando Vivanco), otec Sexilie a odborník na plodnost. Akt sexuálního uvolnění považuje za přízemní, přesto se zdá být řešením pro vnitřní spokojenost. K výraznějším postavám patří také Susana (příjemná Ofelia Angélica), sexuálně frustrovaná psychoanalytička Sexiliiny nymfomanie. Přesto je jejím zájmem především vlastní a úplné sexuální uspokojení. Z dalších rolí: blízkovýchodní mladík, zamilovaný do Rizy, s předností čichání vůní Sadec (Antonio Banderas), opuštěnou ženou znetvořený otec Queti a provozovatel čistírny (Luis Ciges), nešťastnou náhodou zraněný a zhrzený zpěvák Eusebio (Ángel Alcázar), jeho hystericky útočná přítelkyně (Cristina Sánchez Pascual), Sexiliina zpívající společnice Angustias (Concha Grégori), uměleckého světa znalý punkový homosexuál Fabio (Fabio McNamara), Quetiina matka s potřebou radikální nevěry Remedios (María Elena Flores), či její znechucený milenec (Charly Bravo). Labyrint vášní je mumrajem touhy, očekávání, svobody a osvobozování, výstřelků, zvráceností i nadějí vnitřních světů. Sigmund Freud málokdy nalezne vhodnější příklad pro své teze. Osobitě zvrhlé dílo zasažených lidských niter!

    • 17.3.2020  17:53

    Film "Pepi, Luci, Bom a ostatní holky z party" je pozoruhodným celovečerním debutem Pedra Almodóvara. Rozumím tomu nízkému hodnocení některých, soudržnost a návaznost má nejednu trhlinu. Rozumím vyššímu hodnocení jiných uživatelů, výstřednost provokací dráždí svou otevřeností a svobodomyslností. Extravagance je výrazem ublíženého vnitřního světa, jde o hlasité vyžadování pozornosti a pátrání po vlastní identifikaci. Ženský svět je nucen postavit odpor vůči násilnickému a zneužívajícímu světu mužů. Jde o míru sadomasochistických vazeb vztahů, o svobodnou vůli a emancipační snahy. Pro svoji nebojácnost, nosné téma podřízenosti žen a provokace si film zaslouží obdiv. Hlavní postavou ženského vzdoru proti násilnostem mužského světa je Pepi (velmi zajímavá Carmen Maura), bezstarostná dívka, neočekávaně připravená o svůj nevinný podnikatelský vklad věcí budoucích. Trest osobní pomsty ji žene vpřed, vše ostatní se stává rozkoší. Významnou postavou je Bom (zajímavá Olvido Gara Jova alias Alaska), Pepiina kamarádka a punková zpěvačka v osobně rebelující poloze. Její vzdor jí dostává do stavu dominance sexuálního osvobození. Důležitou postavou je Luci (zajímavá Eva Siva), submisivní žena násilnického policisty středního věku. Bolest je rozkoší nutkavé masochistické potřeby, vítěz musí být ten nejbrutálnější. Hlavní mužskou postavou příběhu je Luciin manžel (Félix Rotaeta, též v roli svého bratra - dvojčete Juana), policista se sadistickými sklony. S násilím si bere odměnu za vlastní demonstraci síly, žena se nemůže vzpírat mužskému přání. Z dalších rolí: Luciina sousedka i její zneužitá nejlepší kamarádka Charito (Concha Grégori), naivní vesnická dívka s přáním být modelkou (Kiti Mánver), Pepiina spolupracovnice jejich nové reklamní agentury (Cecilia Roth), transvestita a křehce labilní umělec Roxy (Fabio McNamara), zaneprázdněná herečka (Julieta Serrano), v manželství jen neuspokojená žena (Cristina Sánchez Pascual), či Bomin společník v hudební skupině Bomitoni, zpěvák Toni (Carlos Tristancho). "Pepi, Luci, Bom a ostatní holky z party" je povedeným filmovým debutem slavného španělského režiséra. Nezávislost ženy na mužích je v kontextu s dobou svého vzniku silným tématem. K tomu se přidal nadhled, výstřednost přijímání a též úchylky ublíženého vnitřního světa. Uspokojivě provokující film!

    • 17.3.2020  13:19

    Zbojníkova žena je stylově převedená moravská lidová balada do podoby krátkého animovaného filmu. Ilustrace výtvarníka Pavla Sivka folklórní charakter podtrhují, Jiří Brdečka dal před ironií přednost krutějšímu cynismu. Moravský venkov, iluzí zbavený, nechává nahlédnout do rozpolcenosti surového života, kdy ženská křehkost chřadne mužským zájmem. Píseň je pro potřeby filmu upravena, balada dostává více krvežíznivosti. "Jaká bys to žena byla,/ Kdybys muže prozradila." Stylová filmová prácička.

    • 17.3.2020  11:45

    Třináctá komnata prince Měděnce je další filmovou anekdotou. Jiří Brdečka romantickou baladu masožravce a kompotářky odlehčil ironickou ztřeštěností, výtvarník Jiří Běhounek přidal jemnou kresbu a Miroslav Horníček laskavě radostný slovní doprovod. Skrytá tajemství v manželství jsou manipulací, sebeobětováním, tragickým neštěstím i prostorem pro netradiční uctění pietní památky. I nestřídmý jedlík má právo na lásku. Příjemně zábavné.

    • 17.3.2020  10:32
    Láááska! (1978)
    *****

    Animované dílko "Láááska!" je rozkošnou filmovou anekdotou. Jiří Brdečka přispěl rozvernou ironií, výtvarník Jiří Šalamoun odlehčenou kresbou a Miroslav Horníček zase hřejivě zbarveným hlasovým doprovodem. Pavlíkova metamorfóza v dravého lovce a jeho nejosobnější oběti ve prospěch lásky člověka, to je ta něžnost a surovost lehce sarkastické nadsázky romantiky lidí. Ani nejlepší přítel nedokáže muže zachránit před podlehnutím ženě. Rozveselené a zábavné!

    • 16.3.2020  17:26

    Krátký film Dvojí život Josefa Hlinomaze je animovanou hříčkou. Jde o jedinečnou koláž Hlinomazových souborů z vnitřního světa, uměleckého vytržení, niterných běsů úzkosti a světského požitku. Jiří Brdečka opět dodržel tradici tvoření, zaklínil se vlastní vynalézavou hravostí i potřebou ironické nadsázky a vše stylizoval ke cti a oslavě Hlinomazovy podstaty. Hlinomazův naivismus dostal fyzickou podobu a schopnost překračovat odlišné dimenze. Rozverně hravá to koláž!

<< předchozí 1 2 3 4 21 41 61 81