tomtomtoma

tomtomtoma

Tomáš Janda

okres Plzeň
tupé zívání

15 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2 3 4 18 34 51 67
    • 19.2.2018  03:06

    Jan Werich byl renesančně přemýšlivým člověkem. Zajímal se o člověka a svým uměním se stále snažil na něj zapůsobit po stránce lidskosti. Snad ho při počínání přepadala marnost, ale nikdy se neodmlčel na delší dobu. Jeho kniha Fimfárum se vyznačuje důvtipem, hravostí a dobrosrdečně výchovným důrazem. U třetího animovaného výběru Werichových příběhů se nezajímám o technické vymoženosti, nýbrž o ducha sdělení a rozvernou náladu. S výsledkem jsem spokojen. Film neoslní a neuchvátí tak, jako jeho předchůdci, přesto je Werich zachován a hravé provedení potěší. Kristina Dufková s výtvarnicí Denisou Grimmovou Abrhámovou si důstojně poradili s méně atraktivním kusem Jak na Šumavě obři vyhynuli. Výchovný rys je zde nejpřímější a předem neodsuzujícího diváka překvapí neustálým mumrajem. Vlasta Pospíšilová s výtvarníkem Petrem Pošem neslevili ze svého standardu v díle O kloboučku s pérkem sojčím aneb Král měl tři syny. Ilustrační záběry přináší vůni Radoka a uvědoměním si zbytečné uhoněnosti reflektuje i současnost. Největší prostor dostal David Súkup s výtvarnicí Patricií Ortiz Martínez. Rozum a Štěstí se zdá být nejpropracovanější. Sarkasmus nepálí, nýbrž rozveseluje. Rozum je pedantský poctivec bez možnosti odpočinku. Štěstí je bezstarostnost lennonovského šíření lásky. Humorný nadhled je všudypřítomný, pointy úderně laskavé a osvobozující. Zdánlivá obyčejnost modernímu divákovi vadí a přemítat nad věcí se mu nechce. Třetí Fimfárum si dokázalo udržet svou charakteristickou tvář. Pobaví a potěší, nic více od Fimfára neočekávám.

    • 18.2.2018  04:50

    Upřímně se musím vyznat, že mě animovaný film „Na půdě aneb Kdo má dneska narozeniny?“ velmi příjemně překvapil. Svým způsobem jde o zjevení, které se vymyká současné spotřební struktuře. Ojedinělá tvůrčí vynalézavost Jiřího Barty je okouzlující a osvěžující. Voní naději, umělecká schopnost a kreativní postupy dávají zapomenout na moderní stereotyp úporných a efektně prázdných snah komerčního úspěchu a pochlebování. Jako dítě jsem podobné půdní prostory miloval a nejedno exotické dobrodružství jsem v zašlé slávě věcí různorodé podoby prožil v dychtivě rozjásané bezprostřednosti. I skladba artefaktů měla stejné barvy a tváře. Vynalézavá hravost a souznění neslučitelnosti je Bartovou předností. Kouzlí a oživuje dávno pohřbený a zapomenutý svět fantazie, skromnosti a úcty. Žánr pohádky je pouze formalitou, neboť svým přístupem s lehkostí a šarmem překračuje vytyčené hranice a představám dává nové a nezapomenutelné rozměry. Žijící jsou okrajovým předmětem: rozhodná babička (Ludmila Ungrichtová s hlasem Věry Kubánkové) a její zvědavá a poslušná vnučka (Andrea Žádníková s hlasem Johany Krtičkové). Strana zla, nenasytný monarcha Hlava (Jiří Lábus) a jeho přisluhovač kocour Baron (hlas Petra Nárožného), se pohybuje na pomezí skutečného světa a fantazie. Pohádkový příběh vrhá křehké dobro v podobě panenky Pomněnky (hlas Lucie Pernetové) do rozhodujícího střetu dobra se zlem. Zaujme trojlístek hrdinů, nejbližších přátel hadrové panny: pohodlný plyšový medvěd Mucha (hlas Borise Hybnera), staromilsky bojující loutka Krasoň (hlas Vladimíra Javorského) a vitální plastelínový neposeda Šubrt (hlas Ivana Trojana). Pozornost vzbudí také myška vynálezkyně Sklodowská (hlas Barbory Hrzánové) a Hlavův patolízal a inženýr nových možností dr. Skarab (hlas Miroslava Táborského). S důmyslnou hravostí se dbá na detail, pohyb se v jemných křivkách přizpůsobuje daným situacím, a já okouzlen hledím na záplavu možného nebezpečí. Otázkou je, zda si takovou pohádku vychutnají i moderní děti. Já jsem Bartovým postupem omámen a velebím jméno jeho uměleckého ducha. I bez efektivní prázdnoty standardizovaných spotřebních produktů lze vyčarovat snový svět. Uchvátil mě svou formou fantazie i tvůrčím přístupem. Bravo, nevšední poeto a kouzelníku Barto!

    • 17.2.2018  03:43

    Jedné noci v jednom městě není úchvatným loutkovým filmem, spokojeni budou především soudobí vyhledavači mondénního proudu extrémní bizarnosti. Cítím z díla špatně skrývanou snahu zaujmout za každou cenu, bizarnosti se stávají nepřesvědčivou úlitbou marnivé sebestřednosti a o smysluplném vyznění point nelze vůbec hovořit. Jan Balej má sice osobitý styl a výtvarná stránka filmu vzbuzuje naději k zajímavému zážitku, ale léčba šokem je samoúčelná a prokazuje pouze technickou zručnost tvůrce. Film se tak řadí k typickým spotřebním produktům moderní doby, kdy je forma a lpění na nesystematickém reji zrůdnosti nadřazena obsahu a myšlence. Pochopitelně zaujmou okamžiky a ocenit se musí i profesní zručnost. Plesat nad prázdnotou sdělení netřeba. Ať žije konzum! A jeho prázdná sdělení v šedobílé barvě děsu. Nadšení obdivovatelé extravagantně pompézní pózy se, ke štěstí Jana Baleje, najdou bez větších problémů. Já se bez podobné zábavy bez potíží obejdu.

    • 12.2.2018  02:18
    Brundibáři (TV seriál) (1980)
    *****

    Zdeněk Smetana patřil k nejvýraznějším tvářím české, respektive československé, animované filmové tvorby pro děti. Jeho minisérie Brundibáři zaostává sice v popularitě za Rákosníčkem, Křemílkem, Vochomůrkou i malou čarodějnicí, ale svým duchem za nimi v žádném případě nekulhá s odstupem. Výtvarná podoba se drží Smetanova charakteristického rukopisu v ideálním vzorci pro dětské diváky. Hrdiny jsou jednovaječná dvojčata čmeláků Bernardů Bombusů. Hlasový doprovod Jiřího Sováka neskrývá rozpustilou soutěživost a dychtivě se žene vpřed k novým zážitkům. Vedle výchovného směřování nelze přehlédnout, a natož přeslechnout, ani hudební hrátky Václava Zahradníka. Uličnická nátura je napadena dobromyslností. Je to další z podnětných kousků v rozvoji malého člověka, dospělým je dovoleno s rozkoší pozorovat důmyslnou tvůrčí neposednost, která se ve Smetanově podobě neomrzí.

    • 5.2.2018  03:20

    Zdeněk Miler byl jedním z nejúspěšnějších a nejoblíbenějších tvůrců krátkých animovaných filmů pro děti. Stará dobrá klasika, která dnes již není v příliš velké oblibě moderního běsnění. Bohužel. Tři příběhy o štěňátku jsou z roku 1960, cvrček je o osmnáct let mladší. Štěňátko je laskavý výchovný miniseriál. Seznamuje děti s životní zákonitostí nápaditou cestou hravé malby, zprvu nesmělého hlásku Jiřího Pragera, vytvarovaným zvukem Antonína Jedličky i dohledem zralé ženské dobrosrdečnosti. S duchem neagresivní formy výchovy malých ratolestí mohu jen nadšeně souhlasit. Sedm krátkých příběhů o cvrčkovi nemá tak výrazný výchovný charakter, je spřízněn s Krtkem a nadevše vyniká hravostí. Z důvodu kariérní profese hmyzího hrdiny vystupuje na povrh hudební kreace Vadima Petrova. Příběhy září rozverností, svého hrdinu nahání osud do nebezpečných pastí, ale cvrčkův důvtip a koncertní virtuozita dokonalosti zjednává nápravu porušeného řádu věcí. Cvrček pobaví a mě také okouzlí svou hudební magií. Inu, provolejme slávu Zdeňku Milerovi! Alespoň otisky minulosti mohou činit přítomnost příjemnější a citlivější...

    • 30.1.2018  00:00
    Ferda Mravenec (TV seriál) (1977)
    *****

    Ferdu Mravence jsem měl v dětství pro jeho šlechetnost rád, Brouka Pytlíka jsem pro jeho světáckost miloval. Ondřej Sekora mě v čase bezstarostnosti nadchnul svými příběhy i charakteristickými doprovodnými ilustracemi. Hermína Týrlová naservírovala Sekoru v loutkové podobě. Tvárnost pohybu dbá na detail a důvtip. František Filipovský měl v hlase více šibalství než Karel Höger a v rozverné náladě nezaostává za vizuální podobou. Vrcholem příběhů je hudba Zdeňka Lišky, která společně se zvukem Radomíra Koutka určuje náladu a drobné chvilky harmonie se střídají s psychedelickými okamžiky urputného boje o vlastní životní prostor, potřebný k přežití vlastního druhu. Také charaktery postav nejsou v černobílé podobě, méně příjemnější povahové stránky se často objevují až v případě střetů a nesnází. I Beruška zde má své opravdovější rysy a pomstychtivost je nejpanovačnější. Ferda s Pytlíkem nejsou idylickým povídáním pro děti, život je vyobrazen ve skutečnější a syrovější podobě věčného soupeření a neobjektivní spravedlnosti rozložení životního řádu. Ferda je sice primárně určen pro dětské publikum, ovšem realisticky naléhavá loutková podoba Týrlové zaujme i dospělé. Mě ty čtyři rozmilé příběhy svým zpracováním nadchly. Psychedelické vsuvky si vychutnávám až na dřeň kosti a otevřenosti přijímání.

    • 29.1.2018  04:38
    Z deníku kocoura Modroočka (TV seriál) (1974)
    *****

    Hermína Týrlová byla jednou z nejoriginálnějších osobností československého animovaného filmu. Čas pádí splašeně stále vzhůru a současná doba již nerozumí tehdejším potřebám. Dnes není zapotřebí povznesená fantazie, spotřební kultura to ochotně a za odměnu dělá za nás. Hermína Týrlová hledala nové způsoby a hravá představivost byla její nejviditelnější vlastností. Díky ní jsem mohl objevit kouzelný svět, kde i pouhá myšlenka může nabýt hmotných tvarů a v barevných kaskádách vibrují pocity extáze. Minisérie s kocourkem Modroočkem patří svým výchovně laskavým mentorováním k ideálním filmovým pracím pro malé děti. Poutavě a důmyslně seznamuje dítka se životem osobním i společenským. Vede k souznění s přírodou i s vlastním nejbližším okolím. Vysvětluje, upozorňuje a připravuje na život budoucí. Pletené tvary odlehčeným příběhům sluší, všeobecnou dobrosrdečnou náladu svým hlasem dokresluje Karel Höger. Výrazná je i hudební stopa Zdeňka Lišky. Z deníku kocoura Modroočka je ten druh výchovy, které se nám již nedostává a na kterou se v přebytcích často díváme skrz prsty. Ale podněcování rozvoje fantazie a lidského myšlení vůbec je přirozenější a intenzivnější s Hermínou, nikoli s konzumním odpadem, který nás straší na každém kroku a rádi mu podléháme. Já dám raději přednost prostotě a Modroočkovi.

    • 29.1.2018  00:05

    Plodný psavec Václav Čtvrtek byl také zastoupen v mé dětské knihovně. Nejraději jsem měl rozložitou a pestrobarevnou knihu Jak ševci zvedli vojnu pro červenou sukni. I Rumcajs se v polici držel na čestnějším místě. Knižní spojenectví spisovatele Václava Čtvrtka s ilustrátorem Radkem Pilařem určilo nezaměnitelnou podobu jejich společných papírových i zfilmovaných příběhů pro nejmenší. Animace je jednoduchá, mírně karikující a děti dokáže zaujmout hned napoprvé. Jednotlivé epizody se ubírají v uličnickém seznamování nového človíčka se světem a jeho zákonitostmi. Karel Höger dodal svým hlasem moudrou laskavost a svědomitou touhu po sociální rovnoprávnosti. Jičínský loupežník Rumcajs dbal především na udržení zdravého ekosystému lesa Řáholce a ze všech svých sil ctí spravedlnost bez předsudků. Z existencionalistického pohledu ho lze považovat za svatého muže křesťanského světa. Cipísek je nadšeným Rumcajsovým následovníkem. Příběhy jsou příjemné, dostatečně hravé i výchovné, jsou obdařeny nadhledem a dobrosrdečností. Je jedním z příhodnějších filmových produktů, určených dětskému publiku.

    • 28.1.2018  03:27
    O Mikešovi (TV seriál) (1971)
    *****

    Za mého dětství byla laskavě ilustrovaná kniha Josefa Lady "Mikeš" součástí každé české domácnosti a ladovské projasněné kresby zdobily život všedních dnů. Mikeš byl vrcholem dětské tvorby Josefa Lady, miloval jsem ho a nechal se unášet vlastní představivostí do společného dobrodružství bez bázně a hany. Lada počeštil a zlidověl Kocoura v botách, postavil ho na správnou stranu dobra a zdravého rozumu. Obyčejná i ta romantičtější dobrodružství černého kocourka podněcují fantazii a z obyčejnosti vykouzlí nevšednost. Josef Kluge zůstal věrný Ladově vizi a vdechl Mikešovi život a energii. Karel Höger je svým hřejivým hlasem nejvhodnější mentor, směřující děti k vynalézavé hravosti a objasňuje, že představivost je základem k nevšedním životním poutím. Dobrosrdečným tónem kniha i filmová série kreslí v pohybech své poselství, že dobrodružství může číhat za každým rohem v každou chvíli a lze si při něm zachovat i důstojnost a čest. V tom byl největší Ladův přínos. Filmová podoba oživila mého dětského hrdinu. Mikeš je nostalgická vzpomínka, která se neomrzí. Jsem za dětství s Mikešem a podobnými výtvory vděčen. Dobrosrdečná laskavost má inspirovat více, než současné agresivita.

    • 27.1.2018  23:18
    Sametka (1967)
    *****

    Zdeněk Miler svým originálním a nezaměnitelným rukopisem stvořil lyricky podmanivý animovaný snímek Sametka, určený především dětem. Hudební vložka Wiliama Bukového hravě a citlivě podporuje zpěvnou něžnost atmosféry. Úhel pohledu je mírně satirický, nechybí potřebná příchuť dětské nezbednosti a bezelstně a s kreativní fantazií si vychutnává své vlastní vrcholné okamžiky. Myšlenka poselství je jasně definovaná a závěrečné nalezení harmonie pochopení zdůrazňuje všudypřítomnou autorovu laskavost. Zdeněk Miler si za svou ušlechtilou lyriku dětské kresby a čistého souznění s přírodou zaslouží uznání. Zdeněk Miler se svou neagresivní lidskostí patřil mezi nejpříhodnější filmové tvůrce se zaměřením na nejmenší lidičky, kterým vždy ukazoval směr slušnosti..

    • 26.1.2018  23:38

    Krtek byl životním dílem výtvarníka a filmaře Zdeňka Milera. Nejmenší ratolesti rozvíjí potřebným směrem společenské potřebnosti, užitečnosti a slušnosti. Chvályhodné v každém čase. Krtek a raketa byla aktuální tématem a je nadšená ve zvídavosti a hravosti. Zdeněk Miler si za Krtka zaslouží poděkování.

    • 26.1.2018  22:28

    Modrý kocourek je laskavě výchovným animovaným příběhem. Výtvarník Zdeněk Miler dodal svou specifickou vizuální podobu a vypravěč Karel Höger svým hřejivým hlasem projasnil vznešenost poselství. Ušlechtilé, příkladné, příjemné i společensky potřebné.

    • 26.1.2018  00:23

    V Měsíční pohádce mohl dát Zdeněk Miler největší prostor vnitřnímu světu imaginace. Měsíční pohádka je surrealisticky pojatou romancí. Rozverná hravost je prvotním impulsem, k existencionalismu se dochází přes vlastní hořkosladkou zkušenost a neúprosně pravidelné a přesné zákony přírody. Zvídavost dominuje, přináší střety, dramatickou osudovost, prohloubení prožitků a vynalézavost při hledání řešení. Měsíční pohádka je zářivá perla filmové animace, okouzluje svou fantazijní poetikou, inspiruje svým přístupem a objevováním.

    • 25.1.2018  21:38

    Erbenovská pohádka "O kohoutkovi a slepičce" má vícero variant, ale stejný cíl. Všudypřítomná temnota spisovatelovy podstaty je přiblížena lítostivým žalozpěvem Růženy Noskové. Výchovný charakter je i přes drobné zaškobrtnutí srozumitelné, byť cesta ke spáse by v realitě byla nemožná. Výtvarná podoba Zdeňka Milera podtrhuje zvolenou tesknou atmosféru. Okouzlující svým zvoleným stylem.

    • 25.1.2018  00:14

    Walter Lang byl zkušený rutinér ve výrobě nenáročné filmové spotřební zábavy. Jedním z těchto kousků je také jeho odlehčeně smyslnější snímek Není nad showbyznys. Zápletka je jen odrazovým můstkem, naivní melodramatická dějová linka je osekána na nejzbytnější nutnost a diváky se snaží ohromit pompézním vizuálním mumrajem. S pyšnou hrdostí přechází po molu módní přehlídky a s fanfárou představuje své pestrobarevné kostýmy s nezbytnými flitry a hedvábnou krajkou. Písničky odsypává v radostném rytmu optimismu, či hebkým hlasem erotického dráždění smyslnosti. Tvary se pravidelně střídají, písně rozverně tančí a v soukolí se vše slévá do příkladné harmonie. Efektní podívaná pro velké plátno, prázdné a třpytivé. Hlavní postavou muzikálové zábavy je vitální Molly Donahue (příjemná Ethel Merman), profesionální revueová zpěvačka a tanečnice. Starostlivě ochranitelská v roli matky, precizně nadšená a příkladná v roli pracovní. Hlavní mužskou postavou je Tim Donahue (sympatický Donald O'Connor), bezstarostný mladší syn Molly s první vážnější partnerskou výzvou svého života. Hvězdou filmu je ctižádostivá Victoria Hoffman (Marilyn Monroe), která ve smyslné póze vytrvale a důrazně sáhne po nabídnuté možnosti kariérního prolomení žádostivě očekávaného úspěchu. Romantika není podstatná, hlavním produktem je erotické vibrování. Rodinný kabaretní klan doplňuje hlava rodiny a spořádaně čestný otec Terence Donahue (příjemný Dan Dailey), v latentní homosexualitě zaskočený Terenceův syn a Timův starší bratr Steve Donahue (Johnnie Ray) a vždy vesele naladěná sestra bratrů Katy Donahue (sympatická Mitzi Gaynor). Z dalších rolí: vstřícný uznávaný broadwayský producent Lew Harris (Richard Eastham), upřímně poctivý textař Charles Gibbs (Hugh O'Brian), Vickyin ochotný agent Eddie Dugan (Frank McHugh), či moudrý řídící internátní školy otec Dineen (Rhys Williams). Film Není nad showbyznys můžeme považovat za zajímavý náhled na ukázkový standard dobové konzumní zábavy. Efektně rozpohybovaná opentlená prázdnota.

    • 16.1.2018  06:20
    Woodstock (1970)
    ****

    Woodstock fascinuje i po téměř padesáti letech. Woodstock byl výsledkem generačních třenic a mládí cítilo nevyhnutelnou potřebu se proti svým otcům vyhradit a vyjádřit. Woodstock se stal třešničkou na dortu veškerého snažení hledačů lásky a míru i ojedinělou akcí, kde nebylo místo pro společenské tabu. Michael Wadleigh ve svém filmovém opusu představil očité svědectví událostí. Nutno podotknout, že záznam hudebních čísel je dynamický, víceúrovňový a pomocí bezprostředních reakcí se příchuť euforie valí z plátna, či obrazovky mezi diváky a nechává je pocítit freneticky omamnou atmosféru absolutní svobody s anarchistickým sklonem. S povděkem lze přivítat snahu o nezaujatost a místo k vyjádření dostaly obě strany. Není zobrazena pouze idyla a hledání jiných úrovní reality, divák je zahrnut i patáliemi a těžkostmi bobtnající akce. Policejní složky nekoordinoval Paroubek, vojáci shazovali zásobu proviantu a mnoho účastníků zajisté prošlo svou nejzásadnější osobní katarzí. Jimi Hendrix byl kytarový mág a obveselený dav nashromáždil neortodoxní prožitky na celý život. Woodstock je sice jen záznam unikátního hudebního festivalu, ale je vyvedený s láskou a pečlivostí profesionálními filmaři. Výsledku to prospělo a další a další generace může s elektrizujícím zaujetím hledět na neuspořádané hemžení reje v harmonii sjetého obcování se životem. Událost byla mimořádná, dokumentární film je úchvatný v zaznamenaném duchu, důsledně dodržovanou nestranností i vlastním technickým zpracováním.

    • 16.1.2018  04:08

    Leonard Cohen, jeho hlas několik let ohlašoval moji jízdu autem. Můj vnitřní svět dostával prostřednictvím jeho zvuků slov potřebnou dávku vášní. Lian Lunson dokázala z ničeho vytěžit mnoho. Především film Leonard Cohen: I'm Your Man. Jde o chytře sestříhaný medailonek k uctění životního jubilea slavného umělce. Známé písně ve vyšších vibracích populárních pěveckých osobností při oslavném koncertu jsou prodchnuty obdivem. Do toho pár životních mouder. Film, a můžeme mu dát přívlastek dokumentární, je sám o sobě slabý, nepřináší nic převratného, ani zajímavého a bez něj bychom ušetřili několik stříbrňáků. Naštěstí Cohen je stále Cohen a nic na tom nezmění ani mé "vysoké" hodnocení.

    • 15.1.2018  05:20

    Super Size Me je dítkem své doby, dělaný s láskou ve stejném duchu přízemnosti a pokrytectví jako doba samotná. Super Size Me je představa konzumenta o životním poslání a boji proti vlastním vyžadovaným životním podmínkám. Obecně nemám příliš v oblibě spotřebně humanistické aktivisty. S konzumem jsou pevně spjati, každý mondénní zvuk berou za svůj, všechno ví nejlépe a ostatní ve jménu svého přesvědčení šikanují. Výsledky jejich úpěnlivě hysterického snažení bývají smrště příkazů, zákazů a předpisů. Aktivní konzumenti tím nevědomky zasazují ránu sami sobě. Konzum pružně reaguje na poptávku trhu, snaží se plnit potřeby i přání za příslušnou finanční odměnu. Technický pokrok vytváří pohodlí a přebytek. Lidé v těchto podmínkách se nechtějí pachtit za vznešenější hodnotou a spokojeně leniví z pestrobarevných možností spotřeby. To je náš vzývaný cíl, to je nás ideál a představa spokojeného života. Konzumní svoboda není o zákazech a příkazech, ale o možnostech a volném výběru. Je zavádějící útočit na spotřební hodnoty, pokud se jich vehementně sami dožadujeme. Navíc moderní zemědělství a následná výroba potravin zásobují lidská těla nejedním jedem, pranýřovat jednoho výrobce není na místě. Morgan Spurlock mě zaujal pouze dodržením dramatické linie. Objektivitu nalezne pouze ten, kdo jí nalézt chce. Super Size Me je pokřivené zrcadlo společnosti. Autor i jeho dílo na mě neudělali ten nejlepší dojem.

    • 15.1.2018  03:23

    Nanuk - člověk primitivní, jak bláhové se zdají býti diskuse o formátu dokumentárního filmu. Jde spíše o filozofickou otázku, která se soudobou realitou nemá nic společného. Robert Joseph Flaherty byl bezesporu fascinován extrémními životními podmínkami kanadských Eskymáků i jejich přirozeností. Romantismus a okouzlení pseudohistorickými slohy byl počátkem 20. století stále jedním z dominujících pohledů na svět a pravěký způsob obživy v novém věku musel civilizovanou společnost ohromovat. Flahertymu nelze zazlívat rekonstrukce a vyhýbání se moderním pomůckám, princip romantického ideálu by bez této jeho pečlivosti byl nenávratně narušen. Flaherty strávil v mrazivém kraji mnoho času, jeho obrazy v sobě skrývají poetickou duši i cit pro každodenní drama života. Protagonisté nás seznamují s mnoha aspekty své tehdy stále živé provázanosti přítomnosti s tradicemi. Obživa, soudržnost, stavba zmrzlých chrámů, lovení, transport i odpočinek ve starodávných křivkách sněhové nadvlády působí majestátně i dnes. Vizuální poezie je nezpochybnitelnou hodnotou, kterou nám Flaherty již před stovkou let naservíroval z bílých plání arktického Hudsonova zálivu. Obdivuhodná zkušenost pro nadšeného filmaře, netradiční zážitek pro filmové diváky!

    • 11.1.2018  05:23

    Patrola prokletých je komornějším válečným filmem. Je snaživý v předložení realistického děsu a zkázonosného chaosu války. Dynamická kamera a nepřehlednost strachu vykročili správným směrem. Herci se svým příběhem také vyšli ze stejného výchozího bodu, leč cestou zabloudili. Strachu a bezradnosti se nelze dotknout a často není ani slyšet a vidět. Válka je nemilosrdná, mění hodnoty a jediným přáním uprostřed běsnící vřavy je touha po přežití. Dotýká se i motivace a příčin, byť jen okrajově. Hlavní postavou plnění vojenského úkolu je nově přidělený poručík (Jonathan Emerson) k nebezpečné speciální jednotce. Motivací mladého důstojníka je kariérní postup, ovšem první plnohodnotná bojová zkušenost dává všemu zcela jinou příchuť. I drobná slůvka mohou dodat odvahu, na důstojnost se kašle a poslední možností spásy jsou imaginace. Velitelem jednotky je OD (Richard Brooks), zkušený seržant, který nedůvěřivě pohlíží na každý nezralý krok přiděleného oficíra. Spojařem je Pretty Boy (Jason Tomlins), oddaně věřící ve štěstí božího charakteru. Jen takové dodává dostatek sil k udržení posledních zbytků zdravého rozumu. Nejvystrašenějším členem je Easy (Nicholas Cascone), strach ho paralyzuje do extrémních poloh rozkladu osobnosti. Je zde Jižan Cracker (Glenn Morshower) v oddaném přátelství s OD. Komando uzavírá zkušený a ve chvilkách oddechu rozjívený Hammer (Christopher Burgard) a tichý kameraman MoPic (Byron Thames). Záměr tvůrců byl humanistickou pohnutkou. Na režijní prvotinu jde o odvážný tah. Dokáže šokovat a alarmovat, ale neumí nás vtáhnout doprostřed mezi sebe. Neklesnu do kolen z tohoto pojetí úzkostné hrůzy. Některé národní porážky jen tak nepřebolí.

    • 11.1.2018  03:40

    Smuteční slavnost je jedním z nejpůsobivějších společensky kritických filmových dramat konce šedesátých let. Závažné je již samotné téma, naléhavost je zvýrazněna koncepcí syrových obrazů i všeobjímající stísněnou náladou. Detaily hereckého vypětí korunují důraz a opravdový duševní prožitek. Osobní nespravedlnosti v rámci jakéhokoli společenského, nebo politického uspořádání nejsou neznámým pojmem. Ale jen v extrémních polohách nabývají enormních rozměrů v kvantitativním počtu i prožitých hrůzách. Smuteční slavnost nehledá naději, rozhlíží se k pochopení, neidealizuje a všeobecný zármutek se prohlubuje. Hlavní postavou morálního neklidu je Matylda Chladilová (velmi dobrá Jaroslava Tichá), čerstvě ovdovělá vesnická žena. I přes příkoří minulosti necítí zášť, hledá známky zdravého rozumu, nachází strach i mlčení zasaženého a znovu rozjitřeného svědomí. Umanutou asertivitou se stává symbolem hrozby, úzkostná bázeň pohledů bedlivě střeží její kroky. Bolest utrpení je hmatatelná. Hlavní mužskou postavou je Alois Devera (vynikající Josef Somr), komunistický předseda místního MNV. Je nejviditelnějším představitelem útlaku. Ze své role a možné eskalace nespokojenosti se dostává do rozpolcenosti. Z ní nevede cesta do bezpečí, ale jen k další demonstraci moci a rozkladné paranoii úleku. Ústředním bodem je Jan Chladil (dobrý Ľudovít Króner s hlasem Jaroslava Moučky), Matyldin manžel. On je stínem špatného svědomí a spálí všechny, kdo se snažili zapomenout. Důležitou postavou je Tonka (velmi dobrá Jana Vychodilová), Aloisova manželka a bývalá skromná děvečka na Chladilově statku. V ní se kumuluje veškerý pocit vinny, třese se zimou u cesty a prosí o odpuštění. Zármutek je znásoben osobním traumatem a získává neomezenou moc. K výraznějším postavám patří Tončina matka Chrudimská (dobrá Ludmila Roubíková), zástupce nejpočetnější části populace, která se v supích hejnech slétá na zbytky lidské důstojnosti. I Tončin otec Chrudimský (pozoruhodný Jan Kühmund) je poslušným přisluhovačem bez náznaku morálního svědomí. Viditelný je také Januš (zajímavý Gustav Opočenský), tajemník MNV a nejmocnější muž oblasti. Svůj strach schovává v bezpečném úkrytu před davem veřejnosti. Jiný druh strachu předvádí vesnický farář (zajímavý Vladimír Huber), k smrti vyděšený z možných represí moci. Z dalších rolí zaujme Janušova shovívavá manželka Anna (Božena Böhmová), či ostražitý poslanec (Josef Bartůněk). Téma je závažné, byť je krutá hrozba moci možná méně společensky rozkladná, než všeobecná absence morálky. Úchvatné ve svém existencionalistickém provedení!

    • 9.1.2018  05:21

    Návrat idiota, neumím mít nerad existencionalistu Dostojevského. Saša Gedeon předložil svou verzi Idiota a filmu to sluší. Je to poctivá filmařina od obrazu, přes vedení příběhu až k hereckému podání. Vnitřní čistota versus standardizovaný vzorec společenského pokrytectví je věčným tématem křesťanského světa. Tento střet zákonitě ovlivňuje obě strany. Bezelstná upřímnost odzbrojuje i popuzuje. Hlavní postavou poetického příběhu je František (velmi dobrý Pavel Liška), citlivý a šlechetný mládenec. Návrat do života je od samého počátku konfrontován se skutečností, kde převažuje nepochopení a přetvářka. Nezkaženost postupně jitří náladu až do konečné srážky, rozpadů vztahů a morální kocoviny. Hledá se vlastní prostor a emoce se s křikem a v neochotné přizpůsobivosti plazí jedna přes druhou. Tam a zpět v různých obměnách. Titulární hlavní ženskou postavou je Olga (dobrá Tatiana Vilhelmová), mladá dívka, ztracená v nepřehlednosti vztahů. City jsou pro ni posvátné a překročení hranice jí uvrhne do zmatečného tápání. Ale kde má zachytit nesobeckou upřímnost? Důležitou postavou je Anna (dobrá Anna Geislerová), starší Olžina sestra. City se potměšile usmívají, nespokojeně mlčí a výhružně varují. Prožitky jsou možné jen v okamžiku, ostatní nemá pevné základy a nudná všednost se znevažuje a nemilosrdně trestá. Čtvrtým do party je Emil (dobrý Jiří Langmajer), Annin sebevědomý přítel. Život předkládá výzvy, nerozvážná nenaplněnost kráčí v ústrety pokušení. Přetvářka zraňuje úplně všechny a nenabízí bezbolestné řešení. Z dalších rolí: Emilův starší bratr s nedávným hříchem Robert (zajímavý Jiří Macháček), všímavá a starostlivá matka bratrů (dobrá Zdena Hadrbolcová), překvapená matka sester (příjemná Jitka Smutná), její manžel Krtek (Pavel Marek), pozorný moderátor a taneční mistr (Josef Oplt), či trojlístek škádlivých dívek z taneční výuky (Anna Polívková, Yvetta Janoušková a Petra Kolářová). Dostojevským nepohrdnu. obzvláště ve stylizovaných barvách Gedeonových. Jsem spokojen s formou i vnitřkem, častokrát se nám to v českých podmínkách nepodaří.

    • 9.1.2018  03:09
    Protektor (2009)
    ***

    Protektor, nelze se divit nadšenému přijetí domácím publikem. Film je výrazný po vizuální stránce a v obrazech lze zachytit a vnímat touhu a nadání k činnostem uměleckým. Vládce obrazu zaníceně vybudí pocit výjimečnosti, což se také stalo. Zaklínání motem národní reflexe a nalézání symbolů je z části ospravedlnitelné a pravdivé, ale z části též dětinsky zveličené. Scénář si s příběhem a osudy cynicky pohrává, někdy zaškobrtne a zakoktá, ale stále jde vstříc svému nejlepšímu přesvědčení. Nepovedl se skutečný citový prožitek a nedokáže se plnohodnotně vstoupit do myslí a duší protagonistů. Hloubka se nahrazuje gesty a dává se přednost morbiditě zvratů domněnek. Jsou to drobné šoky, nikoli prožitky. Po shlédnutí Protektora jsem se cítil zdánlivě naplněn. Ale jen okamžik a vzápětí po stržení viditelné masky efektu přichází mírné zklamání. Hlavní postavou zlomyslného příběhu je Emil Vrbata (zajímavý Marek Daniel), obezřetný a ustrašený zaměstnanec rozhlasu. Doba se radikálně mění, ostražitost je vždy na místě. I podstata strachu se nabývá jiných rozměrů, žárlivost je vystřídána národní nesvobodou. Ale i v těchto podmínkách lze zažít chvíle společenské slávy. Každé podlehnutí lze omluvit, vždy je možné se vzdát. Ostatní mohou mluvit o morálním dilematu, ale já ho tam nevidím, ani necítím. Katarze přichází po vnějším zásahu a rozpadu všech jistot i nadějí, nikoli po vnitřním boji. Hlavní ženskou postavou je Hana Vrbatová (zajímavá Jana Plodková), Emilova manželka. Ve chvíli vzestupu manželovy kariéry začal i její pád společenského uznání a lidské důstojnosti. Svérázně projevovala nesouhlas s dobou, s bezstarostnou provokativností dává svůj vzdor veřejně najevo. Chvilkový obrat je způsoben nedorozuměním a po vyjasnění už není možná cesta zpět. Velmi výraznou postavou je Věra (dobrá Klára Melíšková), bezelstně pragmatická pracovnice rozhlasu. Opouští neopatrné a bláhové, přiklání se k mocným a úspěšným. A vždy dostává to, co chce, s elegantní samozřejmostí. Důležitou postavou je Tomek (zajímavý Richard Stanke), nový a pevný německý šéf rozhlasu. To on vymezuje pravidla hry podivínského chování populárního reportéra. K výraznějším postavám patří také Petr (Tomáš Měcháček), lehkomyslný promítač filmů s mladicky naivním zamilováním. A Krista (Sandra Nováková), vskutku slaboduchá novinářka. Rozvrat způsobí v příběhu i ve smysluplnosti. Z dalších rolí: neopatrný rozhlasový moderátor, Věřin snoubenec a Emilův kamarád Franta (Martin Myšička), předválečná filmová hvězda se slabostí pro Hanku a se špatným původem Arnošt Fantl (příjemný Jiří Ornest), méně viditelný a bojácný Emilův kolega (Jan Budař), sebejistý vyšetřovatel gestapa Köppe (Simon Schwarz), slušný domovník Swittacek (Štěpán Rusín), či velmi opatrný filmový producent (Josef Polášek). Obraz je fascinující, příběh se chytře rozvíjí. Na druhou stranu je mnoho siláckých slov kolem, cesta reflexe se kymácí v jízlivosti a prožitek je nahrazen efektní tváří. Alespoň jsem našel obrazové umění, když samotný příběh se cestou k divákovi zadýchává. A většině to k plné spokojenosti postačuje, inu co máme vyžadovat jiného?

    • 8.1.2018  04:55

    Poslední plavky jsou odlehčenou komedií s nevyrovnanou působností. Herci jsou předností, dějová linka naneštěstí kolísá a sázka na nadhled se místy svíjí v křečích. Herci hrají, nebo se ze svých všech sil snaží, ale tvůrci je občas nechají postávat v bezradnosti a zábava trpí. Divák nebude pobouřen, ani znechucen, jen se nebude k titulu vracívat v touze po odreagování. Hlavní postavou letní taškařice je Jaromír Kuchař (dobrý Petr Čtvrtníček), bezstarostný drobný podnikatel. Sluncem zalitý rybník, starý pamětihodný výčep, nepočetná stálá klientela a drobné absurdity všedního dne jsou základem. Stres je nepotřebnou komoditou, protože životem se lze bavit i ve chvílích zdánlivé porážky. Výraznou postavou je Kamil Hošpes (sympatický Josef Polášek), prostoduchý místní rodák a výčepní dřevěného lokálu. I když nejsou protipóly využity v plné míře, záchvěvy úsměvu přinést umí. Důležitou postavou je Pepa Vrtílek (velmi zajímavý Rudolf Hrušínský ml.), místní důchodce a vášnivý rybář, který miluje svého psa nade vše. Pomsta se stává v zatmění mysli nad životní ztrátou jedinou cestou. Nic není nemožné a žádný život není v bezpečí. Hlavní ženskou postavou je Pavla (Kristína Farkašová), atraktivní Jaromírova dcera na útěku před odpovědností obyčejného života. Mezi výraznější postavy patří také Zdenda (příjemný Jiří Lábus), vášnivý rybář s rozpálenými lýtky letní romance. A Marta (zajímavá Magdaléna Sidonová), nespokojená se svým nudným manželem a jeho plány. Z dalších rolí: Zdendův nevyzrálý syn Jan (Josef Rosen), manžel Marty a spořádaný antropolog Bohdan (Pavel Šimčík), veselí místní traktoristé Péťa (Hynek Chmelař) a Jirka (Leoš Noha), či senilní starý Zachariáš (Lubomír Lipský st.). Poslední plavky jsou blbinou na jedno použití, druhé většinou není zapotřebí. Kolísání jde na vrub scénáři, což je bohužel nepříjemná realita současné české kinematografie.

    • 8.1.2018  02:40
    Tobruk (2008)
    ***

    Někdo chce stavět pomníky, další touží dělat umění, Václav Marhoul se v Tobruku pokusil o obojí současně. Památníky jsou vzpomínkou minulosti a uctívanými opěrnými body podvědomí národní velikosti. Filmové umění by se ale mělo dokázat odpoutat od monumentální nostalgie. Václav Marhoul je tradičně silný ve vizuální stylizaci a předkládá úchvatné obrazy. Do nich umně vkomponovat potřebné stavy nálady. Strach, bezmoc a zmar jsou v tazích kamerového štětce předkládány s pečlivou naléhavostí. Mnoho nevadí ani nevábně se rozvíjející hlavní dějová linka, náhrobkem je ovšem mizerná psychologie. Hrůza válečné krutosti tryská na svět prostřednictvím duševních pochodů jednotlivců. Bez nich je stísněná nálada bez prožitků a samotné, byť dokonalé obrazy, nejsou schopny předávat emoce a nepokoj v potřebné intenzivní dávce. Hlavní postavou válečného dobrodružství je vojín Jiří Pospíchal (Jan Meduna), idealisticky zapálený mládenec. Válka bere iluze o hrdinství a romantice, realita ve strachu dostává ihned jiný rozměr. Odhodlání se ukrylo do spodního prádla a úpěnlivě pátrá po nějaké hmatatelné jistotě. Spravedlnosti se nikdo nedovolá. Výraznou postavou je vojín Jan Lieberman (zajímavý Petr Vaněk), vedle Pospíchala další nováček africké odysey. Židovský původ bývá prokletím, nadání lze nahradit pílí a vytrvalostí. A v děsivých ozvěnách válečného dunění se na drobné nespravedlnosti nedbá. Důležitou postavou je desátník Kohák (zajímavý Robert Nebřenský), zkušený válečný matador. Jeho přítomnost dráždí v drobných ústrcích a vždy se snaží mít navrch. Z dalších rolí: dobromyslný vojín Růžička (Michal Novotný), citlivý četař Borný (Martin Nahálka), zrzavý hlas svědomí a trestu (Matěj Hádek), nespokojená nevěstka (Elaine Cristina Weiss), polský poručík Swieżawski (Jan Monczka), zraněné shromažďující anglický seržant (Ashley White), či další nejbližší českoslovenští spolubojovníci (Matúš Krátký, Kryštof Rímský, Andrej Polák, Petr Lněnička a Petr Stach). Pomníky jsou pro falešné vlastence, já se spokojím s filmem. Ten zůstal na půlce cesty mezi kamenným náhrobkem a vůlí k přežití. Alespoň ty obrazy jsou odzbrojující! Na plnohodnotný filmový prožitek je to málo.

    • 5.1.2018  04:17
    Občan Havel (2007)
    ****

    Osoba Václav Havla dokáže vzbudit vášně, jásavě chlácholí, nebo dráždí v kmitočtu běsnící krvežíznivosti. Někdo oklikou napadá dokumentární formát filmového díla. Mnoho dokumentů poměrně věcně přibližují oblast zájmu, jiné si spíše hrají a neváhá se ani s provokací. Pravda je vždy podbarvena subjektivním nazíráním na předmět, faktická nestrannost není možná, byť se k ní mnozí dokáží přiblížit. Sympatie jsou neméně důležitým faktorem. Tvůrci dokumentárních filmů nestojí nad věcí, ale aktivně se zapojují do probíhající procedury. Vznikají i na zakázku a snaží se lákat nové zastánce na svou stranu. Občan Havel je spíše obdivným medailonkem. Lehce pikantním i optimisticky velebícím. Deset, jedenáct let kolem prezidentování Václava Havla dává nahlédnout do zákulisí. Odpůrci Havla budou zděšeni a zřejmě i znechuceni. Můžeme položit otázku o formě otevřenosti oslavované osobnosti. I bezelstnost je občas zahnaná do kouta. Manipulativní arogancí politiků pohrdám a demokracii, obzvláště v případě kvetoucí demagogie, vnímám negativně. Film mě zaujal, pobavil a osvěžil. Je nutná znalost osob, faktů a souvislostí. Občan Havel měl alespoň nějakou vizi. Pravda a láska nikdy nezvítězí, je to jen utopická představa romantických snílků!

    • 5.1.2018  02:05

    Všechno nejlepší! je lehké komediální dílo s ústředním párem a několika proměnnými doplňky. Souznění, škádlení i roztrpčení jezdící dvojice má potřebné kouzlo, to ostatní uspokojí již méně. Preiss kraluje, udává tempo i náladu. Jeho kultivovaný projev v eleganci pozvedává úroveň komunikační i dějovou. Někoho potěší, dalšího slovní přestřelka uzavřená ve skleněném vakuu nudí. Hlavní postavou snaživé veselohry je Jarda (zajímavý Jan Dolanský), lehkomyslný taxikář v očekávání narozeninové pohody. Životem se snaží bavit a s každým se pokouší vyjít v dobrém. Kritika v hecování přináší chvilky uražené mužské ješitnosti. Na druhou stranu, pokud se lze ze všeho vymluvit, problémem se nejeví žádná nešťastná okolnost. Vrcholem příběhu je Jindřich Požár (vynikající Viktor Preiss), Jardův nechtěně vytrvalý spolujezdec. To on dodává filmu veškerý šarm v nahé kráse nenucené přirozenosti. Zkušenost si dobírá mládí, manipuluje i zachraňuje. Hlavní ženskou postavou je Sylva (příjemná Vendula Křížová), Jardova manželka v rozčarování nečekaného odhalení. K výraznějším postavám patří také zaskočený provozovatel taxislužby (Pavel Zedníček) a jeho černá můra a dávný kamarád Chroust (zajímavý Jan Vondráček) s výhružným strašákem vydírajících slov svého kontrolujícího zaměstnání. Z dalších rolí: ochotná sekretářka Evička (příjemná Tereza Kostková), zmatená stará šéfova tetička (Jana Hlaváčová), Jindřichova bezelstně upřímná sestra Libuše (zajímavá Jana Štěpánková), nesmlouvavě tvrdý a vděčný podnikatel (Tomáš Matonoha), prodejný Jindřichův právník (Jaromír Dulava), naivně hloupoučká milenka Lenka (Izabela Kapiasová), či Jardův nejlepší kamarád a malíř Tom (Pavel Šimčík). Není to průser, ale zápletka má hluchoněmou pointu a vše mizí do ztracena. Preiss je osobnost a sám vše pozvedává strmě vzhůru. Škoda té celkové nevyrovnanosti.

    • 4.1.2018  04:59
    Mezi námi přáteli (2006)
    odpad!

    Pokud má mít český nezávislý film podobu Štancelova snímku Mezi námi přáteli, obejdeme se bez něj! Vlado Štancel byl zajisté ctižádostivou figurkou, ale kde není talent a schopnosti, tam se tráva nezazelená. Do hlavy se mu dostal vlastní penis a choulostivé pochybnosti o mužnosti. A z mozku stal se guláš bez chuti i bez nápadu. Věřím, že jediný, kdo se s potěšením zhostil své role, byl Dulava. Nelze to nazvat komedií, ani satirou, ale ani dramatem. Penis vládne a straší. Hlavní postavou přežívání je Leon Keiman (otravný režisér Vlado Štancel), líný pecivál. Když se někdo do práce nehrne a začne se u něj prohlubovat mentální demence, může být rád za setrvání ve hře. Nevíra ve schopnosti vlastního pyje lze řešit konstruktivněji a bezbolestně. Hlavní ženskou postavou je Vlaďka Keimanová (Ivana Buková), Leonova pracující manželka a nevyrovnaná osůbka s velkou partnerskou trpělivostí. Nudnou postavou je Boris (špatný Richard Medek), Leonův nejlepší kamarád a úspěšný podnikatel. Příliš nepotěší ani Tomáš (prcek s velkým pérem Dalibor Gondík), prospěchářský a sebestředný režisér televizního publicistického pořadu. Jedinou potěchou je Leonův švagr Evžen (jednooký král mezi slepými Jaromír Dulava), bytostně oddaný jedinému možnému způsobu spasení. Nezklame ani jízlivý sexuolog (Jan Přeučil). Z dalších rolí: Tomášova povrchní manželka Betty (Lucie Kožinová), Evženova unavená a oddaná manželka Irena (Kateřina Tschornová), soudce se škraloupem (Jan Kuželka), či anticharismatický Prorok (Vítězslav Fejlek). Rádoby humorný nadhled nemůže nikoho oslovit. Téma je nicotné, provedení mizerné a působnost znechucuje. Vlado Štancel je hrobníkem českého nezávislého filmu. Jediné uznání si zaslouží za sehnání finančních prostředků na výrobu něčeho, co se zdá být filmem, přitom se skládá pouze z poletujících a nicneříkajících kokotů všude, kam se podíváš. Štancel již nikdy více!

    • 4.1.2018  02:52

    Ivánku, kamaráde, můžeš mluvit? aneb Tak to mi ho teda vyndej: v novinách tehdejší doby roku 2004 se převážně psalo jen o korupci ve fotbalovém prostředí. Dávkování přepisy odposlechů bylo na seriály. Petr Čtvrtníček nemusel mnoho vymýšlet, pouze shrnul třaskavinu v pomíjivé slávě okamžiku novinářů. Přímá konfrontace Čtvrtníčka těší a vyhledává ji, přidal několik vět, pár hesel a symfonickou hudbu. Společenská kritika pracuje na plné obrátky, zvyky to ovšem nezmění. Čtvrtníček kraluje svou drzou přirozeností, Jiří Lábus mu zdatně přihrává a pobaví i rozhodčí Josef Polášek. Je to sice jen divadelní představení spojené s dobovou aktuálností, přesto svým břitce kousavým rozpoložením pobaví i dnes. A já za sledování sportu od té doby odmítám platit.

    • 31.12.2017  06:09
    Šílení (2005)
    *****

    Jan Švankmajer patří k unikátním českým filmovým tvůrcům. Můj první plnohodnotný přístup ke svéráznému filmaři byl svého času proveden právě prostřednictvím Šílených. A po každém dalším shlédnutí, nejen tohoto díla, můj obdiv ke Švankmajerovi vzrůstá. Má vypěstován intenzivní cit pro vnímání světa a zvolené téma originálně rozvíjí. Chaos je jen zdánlivý, neboť vše má své místo i význam. U výtvarné stránky lze zatajovat dech při pozorování důmyslných kompozicí. Animace dokreslují atmosféru všudypřítomné degenerace ducha společnosti. I o herecké stránce lze hovořit pouze v superlativech. Šílení jsou úchvatnou společensko-politickou satirou. Šílení je stav duše reality bez ochranného zbarvení. Šílení je marasmus přítomnosti i varovný prst budoucnosti. Šílení je bezčasová hříčka i životní moudrost. Hlavní postavou rozepře dvojího extrémního společenského uspořádání je Jean Berlot (dobrý Pavel Liška), naivně důvěřivý mladík. Má strach z boha, z dědičného onemocnění a z nesvobody. Věří v čistotu a upřímnost. Nejvýraznější postavou je markýz (vynikající Jan Tříska). Oživil hédonismus a nihilismus, s hrdě zdviženou hlavou pálí jeden argument za druhým ve vichru temperamentu života, činů a slov. Svoboda jednotlivce dosahuje vrcholu, ale význam svobody se těžko chytá do holých dlaní. Hlavní ženskou postavou je Charlota (dobrá Anna Geislerová), ošetřovatelka psychiatrické léčebny a hysterická nymfomanka. K vlastnímu uspokojení potřebuje teatrálnost a nebezpečné hry. Druhým extrémem je dr. Coulmiere (dobrý Martin Huba), praktický zastánce diktátorského uspořádání společnosti. Zákazy a tresty jsou nejvýraznějším počinem lidské historie. Důležitou postavou je dr. Murlloppe (velmi dobrý Jaroslav Dušek), markýzův příznivce a Coulmierův oponent. Jeho heslem je absolutní svoboda. A bez donucovacích prostředků je anarchie menším společenským zlem. Ale lze najít rovnováhu bez narušení soukromí? Výraznou postavou je také Dominik (dobrý Pavel Nový), markýzův oddaný sluha s handicapem slov. Zaujmou dozorci (Karel Heřman, Jiří Maria Sieber, Miroslav Navrátil a další) i chovanci psychiatrického ústavu (malý a posedlý Jiří Krytinář, stařena s hřebenem Helena Anýžová, erotoman Josef Kašpar, naháči Milan David a Michael Hofbauer, užívající si Hana Dvořáková a mnoho dalších). Polemika o společenském uspořádání patří k nejzávažnějším námětům. Málokdo umí vnímat život Švankmajerovým pohledem. Blíží se mému, stačí se nechat unášet každou křivkou zvoleného stavu. Polemika existencionalismu slaví další úspěch!

<< předchozí 1 2 3 4 18 34 51 67
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace