tomtomtoma

tomtomtoma

Tomáš Janda

okres Plzeň
poezie bez systémů


20 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2 3 4 22 44 65 86
    • 8.5.2021  23:57
    Rikjú (1989)
    ****

    Rikjú je estetickou poémou o čajovém obřadu, japonské kulturní svébytnosti. Sen no Rikjú byl osobností 16. století a osudným se mu stala názorová rozepře s jeho pánem, film samotný je potom adaptací románu Hidejoši a Rikjú spisovatele Jaeka Nogamiho. Sám režisér filmu Hiroši Tešigahara byl mistrem tradičního japonského uměni ikebany (lineárně harmonické aranžování květin) a tak s pečlivě stylizovanou úpravou staví odstavce poémy o čajovém obřadu, procítěně sestavené výjevy poté  zaznamenal kameraman Fudžio Morita. První snahou filmové skladby je odhalení estetiky vnímání světa, jde o schopnost snímat poezii i z běžnosti života, je jednou z japonských definic umění a kulturním artefaktem, je esteticky procítěnou básní. A jen tak mimochodem se dotýká taktéž historie uspořádání japonské společnosti s jejich specifickou hierarchií moci, podřízeností i loajalitou, a jako každý lidský řád měl vždy k ideálu daleko, byť se nespravedlnost snášela s hrdě vzpřímenou hlavou. Středem zájmu je Sen no Rikjú (velmi zajímavý Rentaró Mikuni), čajový mistr. Muž, oddaný čajovému umění a estetickému aranžování místa, je osudem v antickém rozměru dohnán politickou žárlivostí, byť se politice vyhýbá. Důležitou postavou je Hidejoši Tojotomi (pozoruhodný Cutomu Jamazaki), aristokrat, válečník, ten druhý sjednotitel Japonska. Prchlivost panovníka může být zdrojem státnických úspěchů v období válek a pohromou v civilních poměrech. Mnohá úskalí skrývala hierarchie japonské společnosti. Hlavní ženskou postavou poémy je Riki (křehká Jošiko Mita), Rikjúova manželka s obyčejným přáním poklidného manželského života u dvora. Z dalších rolí: Hidejošiho nevlastní bratr s mocenskou ambici a s osobní nevraživostí Hidenaga Tojotomi (Rjô Tamura), stará a s poddaným lidem soucitnější Hidejošiho matka (Tanie Kitabajaši), laskavá a jemná Hidejošiho žena Kódai-in (Kjóko Kišida), mocný šlechtic a budoucí šógun Iejasu Tokugawa (Kičiemon Nakamura), nešťastník a čajový mistr Sodži Jamanoue (Hisaši Igawa), či Hidejošiho malá konkubína Jodo-dono (Sajaka Jamaguči). Film Rikjú je úchvatnou estetickou poémou o japonské kulturní svébytnosti v pečlivě uspořádaném verši a odstavcích harmonie. Vizuálně podmanivé dílo!

    • 5.5.2021  00:32

    Film Jak sladký byl můj Francouz je brazilsky frivolní anekdotou. Nelson Pereira dos Santos pojal počátky evropské kolonizace jeho rodné zemičky s černým humorem, brazilskou bezstarostností, estetikou řádkovaných obrazů. Kameraman Dib Lutfi byl svědkem živoucích obrazů podle vzoru a amerických záznamů rytce a nakladatele 16. století Theodora de Bry. A tak stinná stránka kolonizace má předurčenost vůle antického božstva, se sebevědomě temperamentní ležérností zůstává věrna reáliím doby až do posledního výdechu, ani se nevzdává frivolně černého humoru. Nelson Pereira dos Santos nakreslil poezii, osobitý tanec brazilského bytí, přiléhavě jemný hudební doprovod sestavil z not Zé Rodrix, spolu s ním Guilherme Magalhães Vaz. Prvním bodem zájmu je Francouz (pozoruhodný Arduíno Colassanti), jeden z mužů z francouzsko-portugalského soupeření při objevování a dobývání pobřežních částí Brazílie. Život v 16. století skýtal mnohá nebezpečenství, ale také radosti a rozkoše. Hlavní ženskou postavou je tady Seboipepe (velmi zajímavá Ana Maria Magalhães), mladá žena indiánského kmene Tupinamba, neblaze proslulého tím kanibalismem. Smrt je pouhým okamžikem v životě, život se má vychutnávat, a smrt má své vyšší poslání. K nejvýraznějším postavám patří také náčelník kmene a majitel chutného francouzského otroka Cunhambebe (dobrý Eduardo Imbassahy Filho), a vychytralý a hamižně krátkozraký francouzský obchodník, indiánský výhradní dodavatel věcí (zajímavý Manfredo Colassanti). Film Jak sladký byl můj Francouz jest rozkošnou černou komedií, má brazilský rytmus boků a lehké kouzlo poetické frivolnosti. Tak poetizující realita provokuje!

    • 4.5.2021  01:00

    Klinika pro nervově choré je brazilsky delikátní alegorií. Nelson Pereira dos Santos se nechal učarovat knihou O Alienista (Mimozemšťan), již vydal roku 1882 oblíbený brazilský spisovatel Joaquim Maria Machado de Assis. Spisovatelovým impulsem byl rozvoj psychiatrie a nástup Freuda, a filmový režisér alegorickou hříčku zajistil s rozsahy sociálními a politickými a rozzářil ji brazilským sluncem nad koloběhem žití lidského. Nelson Pereira dos Santos utkal své filmové výjevy z brazilské frivolnosti a karnevalové přehlídky barev a tanečního průvodu samby. Hledá nejen hranici mezi šílenstvím a normálností, načež v sociální i politické rovině dochází k sarkastickým výhledům do krajiny moci, k pozornému sběru opojení, kořistění, prodejnosti lačně proměnlivých koalic. Rozum a nesvéprávnost, rozervanost duše se chvěje a třese za disharmonické hudební rozepře (autorem vířivé hudby byl Guilherme Magalhães Vaz). A celý alegorický taneční rej a vískání barev zaznamenal kameraman Dib Lutfi. Hlavním bodem mocenského běsnění, politické diktatury a vytrvalých brazilských aspektů života alegorické hříčky jest otec Simão Bacamarte (velmi zajímavý Nildo Parente). Na počátku je snaha o konání dobra a blaha, experiment střídá myšlenku, nové teze nahrazují předchozí, hranice zdravého rozumu je pod palbou filozofie a prospěchářství. Mezi nejvýraznější postavičky patří bohatá a vznešená vdova, oběť i donátorka D. Evarista (zajímavá Isabel Ribeiro), úskočný lékař v pořadu vědeckých postupů Crispim Soares (pozoruhodný José Kléber), s pandemií moribundu u svých zaměstnanců nespokojená autorita města Porfírio (příjemný Arduíno Colassanti), z vývoje situace znepokojená Porfiriova milenka Luizinha (zajímavá Irene Stefânia), nuceně internovaná Costova sestřenice (zajímavá Ana Maria Magalhães), kostelník a účetní (příjemný Nelson Dantas), místní soudce (příjemný Manfredo Colassanti), či nevyzpytatelný vojenský kapitán (zajímavý Gabriel Archanjo). Klinika pro nervově choré je rozkošnou brazilsky stylovou alegorií politické a mocenské zvůle, ale i těch brazilských specifik. Film se natočil ve městě Paraty, tam Nelson Pereira dos Santos nalezl vše brazilské a potřebné ke zdaru jedinečné básně, stylové alegorické hříčky.

    • 2.5.2021  18:42

    Film Atlantský val je ztřeštěnější komedií, ohlížející se s rozvernějším nadhledem na trudné časy nacistické rozpínavosti. Marcel Camus vede humor řízně, odhodlaně, a karikuje, rozdává rány a jízlivosti, nikoho příliš nešetří, nezbedně poskakuje kolem mely toho všeho lidského běsnění. Přesto v celé záplavě francouzských válečných komedií nepatří k těm nejcharismatičtějším a nezapomenutelným. Hvězdou zábavy je Léon Duchemin (velmi příjemný Bourvil), normanský restauratér. Touží pouze po poklidném životě, ale jeho smolně šťastný strážný anděl ho vysílá v dobrodružství, svobodné vůli navzdory. Druhým hrdinou, zlehčující válečnou zběsilost, je poručík Jeff (příjemný Peter McEnery), britský letec, vášnivý ragbista, sebevědomý milovník. Armádní povinnost se plní s nasazením, stejně tak i nalezení osobního štěstí. Hlavní ženskou postavou je Juliette Duchemin (příjemná Sara Franchetti), Léonova dcerka, romantické vzplanutí a nedočkavé mládí, půvabné, energické a bezprostřední. K výraznějším postavám skotačení patří také Léonova sestra Maria (příjemná Sophie Desmarets), ve zdánlivé kolaboraci nápaditě pracující vůdčí odbojář Armand (dobrý Jean Poiret), a bodrý násoska a Rommelův osobní řidič, poručík Friedrich (příjemný Pino Caruso). Z dalších rolí: nešťastník s dosti častými úrazy hlavy, poručík Heinrich Jakobus Steinbichler (Reinhard Kolldehoff), zásadně nedůvěřivý britský major Perry (Terry-Thomas), německý plukovník Muller s osudovou ztrátou tajných dokumentů (Jean-Pierre Zola), Léonův londýnský anděl Sybil (Annabel Leventon), Jeffův otec a anglikánský biskup (William Mervyn), vůdce odbojářů Hippolyte (Georges Staquet), párek četníků - odbojářů (Jacques Balutin a Roger Mailles), či cíl akce polní maršál Erwin Rommel (Johannes Eppler). Film Atlantský val je bláznivou komedií, zlehčující trudnou okupační minulost. Má pobavit, což se také neurvalým způsobem podaří. ale mezi úchvatnější zážitky se stejně nezařadí..

    • 1.5.2021  19:36

    Film Hlava klanu hazardních hráčů je chválen dovětkem mistrovského díla z Jakuza filmů, tedy mafiánského, gangsterského žánru po japonsku. Jde o čtvrtý film série  "Bakuči uči" (Hazard), a je více dramatem, než akčním thrillerem. 30. léta 20. století znamenala zásadní transformaci ve světě organizovaného zločinu, všude po Zemi, jeho prorůstání s politickou mocí je vždy umocněno i politickými změnami, a právě ve třicátých letech dvacátého století došlo též k rozhodující militarizaci politického jádra japonské společnosti. Režisér Kósaku Jamašita vsadil na drama v estetickém přesahu antické tragédie, konfliktem je interní svár vedoucích složek, zákulisní tahy a to vše v rozhodujícím boji o moc nad organizací. Díky náhledu v uspořádání jsou zobrazeny samotné principy hierarchického systému celé japonské společnosti, i s věrností a přijetím role. Dotýká se postavení jedince v hierarchickém řádu také jeho stupňů poslušnosti, není rozmařile rozmáchlý, ale blíží se přímo k intimitě pocitů a konfliktů, předurčenost jest vykřičníkem za emocí a rozepří vnitřního světa. Hlavní postavou příběhu je Šindžiro Nakai (zajímavý Kódži Curuta), ten nejrespektovanější muž klanu rodiny Tenrju. Zdráhá se přijmout nejvyšší postavení, aby se musel ironií osudu stát rozhodující silou, řešící bolestně tragický svár. Hlavní ženskou postavou je Cujako (křehká Hiroko Sakuramači), Šindžirova choť s pochopením pro život, city i osobní zodpovědnost v takové intenzitě, jež přísluší postavení a vlivu jejího muže. Důležitou postavou je zde Tecuo Macuda (zajímavý Tomisaburó Wakajama), přední člen klanu, příliš osobně dotčený nerespektováním hierarchického řádu při zvolení nástupníka vůdce. Stává se nechtěným nástrojem rozkolu. Výraznou postavou je tu Tasaburo Senba (příjemný Nobuo Kaneko), tvrdý zákulisní hráč, sílící ve svůj vlastní podíl na moci i v celkovém směrování činnosti. Z dalších rolí:  zvolený vůdce rodiny Tenrju Kohei Išido (Hiroši Nawa), Macudův nejvěrnější stoupence Otokiči Kobajaši (Šin'ičirô Mikami), Macudova stále osamělejší žena Hiroe (Džunko Fudži), či Senbův všehoschopný grobián Susumu Noguči (Jôiči Numabe). Hlava klanu hazardních hráčů je mafiánským filmem na japonský způsob, zohledňující ty japonské národní aspekty, reálie a potřeby. Příjemné dílko zábavního určení.

    • 28.4.2021  00:38

    Jutský princ, to je Hamlet, než ho do rukou dostal Shakespeare. Gabriel Axel opět sáhl do mytologické kroniky Gesta Danorum dánského letopisce Saxa Grammatica, který z legend a mýtů vymodeloval hrdinskou slávu vikingského období. Vyslyšel potřebu státních zájmů, byť vikingská realita se utvářela z nepřeberného množství suverénních mocenských útvarů. Každá zátoka měla svého vlastního krále, a teprve přizpůsobení se okolí Vikingů (po velmi dlouhé době) ničivým nájezdům připravilo půdu pro zrození tří mocenských center, a Dánsko bylo jedním z nich. Hamlet je z lingvistického hlediska synonymem pro blázna a šaška, neboť pouze tento postoj byl jistou zárukou života a jedinečnou možností beztrestně hovořit v narážkách. A protože Saxo Grammaticus budoval slavnou minulost Dánů, která se nesmí stydět před slávou starověkých mocností, vypůjčil si tak z Říma dánsky letopisec mnohé z příběhu o legendárním zakladateli římské republiky. Gabriel Axel ovšem již nesložil tak skvostnou poezii jako v Rudém plášti, přizpůsobil se anglosaským komerčním podmínkám trhu, je to líbivé, a shakespearovsky prožité, byť je to sebevíce Hamlet bez Shakespeara. Kulisy jsou příhodné, ale jizvy příliš uhlazené. Hlavní postavou je Amled (příjemný Christian Bale), právoplatný dědic trůnu. Systematicky připravuje pomstu a zadostiučinění. Důležitou postavou skandinávské ságy je Fenge (zajímavý Gabriel Byrne), Amledův pověstný strýc, lačný po moci. Hlavní ženskou postavou je Geruth (příjemná Helen Mirren), Amledova matka, zmatená rodinou tragédií. Mezi výraznější postavy patří taktéž vyčerpaný lord z Lindsey Aethelwine (zajímavý Brian Cox), lordova dceruška a budoucí Amledova choť Ethel (příjemná Kate Beckinsale), a Shakespearova Ofélie a Amledova milenka Gunvor (zajímavá Saskia Wickham). Z dalších rolí: Shakespearův Polonius a Fengův nejvlivnější stoupenec Ribold (Steven Waddington), všehoschopný Fengův pohůnek Ragnar (Tony Haygarth), nešťastný Amledův doprovod do Britské země Torsten (Andy Serkis) a Aslak (Mark Williams), Amledův mladší bratříček Sigurd (Richard Dempsey), či Amledův tatík a dánský král Hardvendel (Tom Wilkinson). Saxo ovšem pokračoval dále, než Axel, Amled po tom všem musel zabít i Aethelwineho a zpět do Dánska se vrátil se dvěma manželkami. Film Jutský princ je sice květem z dánské mytologie, ale komerční kompromis není poezií, ani skandinávskou ságou, je moderním přívěskem na krk z kočičího zlata.

    • 26.4.2021  21:43
    Rudá kápě (1967)
    *****

    Rudá kápě je zfilmovanou poezií severské ságy. Milostný příběh Hagbarda a Signe patří k základním kamenům skandinávské mytologie, přivlastňují si ho Dáni, Švédi i Norové. Dánský letopisec Saxo Grammaticus zapracoval legendu do zpěvů ság a oslavných hrdinských činů severské mytologie "Gesta Danorum" ve 12. století. jeho verze v lidové písni vznikla ve století 13. a ještě za dalších 400 let šlo ve Švédsku o nejoblíbenější píseň, a její varianty se ozývaly ze všech koutů skandinávských zemí. Jde o věk hrdinů, o časy legend, bájných vikingských vládců a slavných mořských králů. Ságy řadí příběh do 5. století, do lítých bojů o panovnické trůny, a legenda zpívá o válce, míru, politické intrice, lásce, žárlivosti, úskočné zradě a věrnosti, zpěv se brodí krví smrti i touhy, tragédie má ve vikingském měřítku mohutné proporce, nekrčí se skromně v zapadlém koutě šlechtického dvorce, ale rozbíhá se do krajiny, do chladných vln příboje, do pobřežních skal i do vřesovišť a temných lesů. Čest a pozbýt čest, přesto je dualita zkrocena křesťanskými protipóly dobra a zla. Láska a naplnění, žárlivost, korupce, osobní nevraživost, toť počátek dramatické proměny vládnoucí rodu a společenského uspořádání. Gabriel Axel jedinečně převedl starou legendární ságu do filmové podoby, v poezii, pochmurnosti, ve vidění vikingského uspořádání života, společnosti a životních potřeb. Hrdinou ságy je Hagbard (velmi zajímavý Oleg Vidov), syn krále Håmunda a slavný mořský král. Příběh lásky, vášně a věrnosti, jež nemá omezení lidskou smrtelností. Hrdinkou mytologické romance jest Signe (zajímavá Gitte Hænning), dcera krále Sigvora s probuzeným intimním zájmem a vzplanutím lásky. Láska a nevraživost, hryzající si rty opodál, vášeň, zloba a věrnost. Důležitou postavou je Hildegisl (velmi zajímavý Manfred Reddemann), germánský šlechtic a urputný nápadník Signe. K výraznějším postavám zpěvu ságy patří také otec Signe a mocný vikingský král Sigvor (dobrý Gunnar Björnstrand), a Sigvorův slepý a z mírotvorné změny nedůtklivý a nevrlý rádce Bølvis (dobrý Håkan Jahnberg). Z dalších rolí: ze smrtí synů pomstychtivá Sigvorova choť, královna (Eva Dahlbeck), vdova po králi Håmundovi (Birgitte Federspiel), proradná služebná krále Bengerd (Lisbeth Movin), Bolvisův bratr a šlechetnější králův rádce Bilvis (Johannes Meyer), Sigvorův host a oficiální snoubenec Hake (Henning Palner), mladšší bratří Hagbarda Helvin (Folmer Rubæk) a Håmund (Jörgen Lantz), či synové krále Sigvora - Sigvald (Gisli Alfredsson), Alf (Borgar Garðarsson) a Alger (Frederik Tharaldsen). Rudá kápě je poetickou filmovou variací vikingské mytologické legendy, severskou pochmurnou romancí a stylovým ságovým zpěvem. Skandinávsky syrový filmový zážitek.

    • 25.4.2021  01:16
    Der Zinker (1963)
    ****

    Zinker je svižným kriminálním pobavením ironie a černého humoru zavedené firmy Edgar Wallace. Alfred Vohrer s osvědčeným týmem herců natočil obzvláště lehkou nadnesenou zábavu, karikaturní var si udržuje přirozenou důstojnost, černý humor je podáván s bezelstnou bezprostředností, laškuje se zvuky, s pudy i se zločineckou stránkou lidské duše. Dokáže vybudit napětí a rozverné zahýkání, v noci se plíží po špičkách stínu, ve dne dotírá s prostořekou nadsázkou a koketně pomrkává. Hlavní postavou stylové kriminální ironie je Bill Elford (velmi dobrý Heinz Drache), bystrý policejní inspektor na stopě nebezpečného vyděrače londýnské galerky. Neleká se nejasností, s podezřelým hraje na schovávanou a usmívá se u toho. Hlavní ženskou postavou je Beryl Stedman (zajímavá Barbara Rütting), mladá, úspěšná spisovatelka kriminálních románů. Hledání inspirace se stává interesantnější, když je nebezpečí tak těsně blízko. K výraznějším postavám filmu patří rozverná stará dáma, Berylina tetka a švitořivě dobrosrdečná majitelka obchodu se zvířaty Nancy Mulford (skvělá Agnes Windeck), rodinný přítel a nespokojený vydavatel novin sir Geoffrey Fielding (velmi příjemný Siegfried Schürenberg), jedinečně bláznivý novinář Joshua Harras (pozoruhodný Eddi Arent), a vedoucí Nancyina obchodu se zvířaty se soukromým zájmem o Beryl, a nejen o ni, Frank Sutton (Günter Pfitzmann). Z dalších rolí: tichý ošetřovatel zvěře s divočejším pohledem Krishna Alexander Jefferson (Klaus Kinski), policajt v přestrojení na žhavé stopě Thomas Leslie (Jan Hendriks), Frankova žárlivá sekretářka Millie Trent (Inge Langen), Elfordova pravá ruka, policejní seržant Lomm (Wolfgang Wahl), gangster msty Lord (Siegfried Wischnewski), spolehlivý Nancyin komorník James (Albert Bessler), soudní patolog Dr. Green (Heinz Spitzner), vtipně okradený klenotník (Erik von Loewis), či hlavní ošetřovatel zvěře Brownie (Heinrich Gies). Zinker je svižnou a osvěžující filmovou zábavou, Edgar Wallace ve stylových tónech černého humoru.

    • 23.4.2021  23:37
    Morituri (1965)
    **

    Film Morituri je určen k pobavení, k brakovému povyražení. Bernhard Wicki polapil americkou příležitost a dokonale splnil poslání a dobrodružné zadání. Morituri není válečným filmem, válečný čas je pouze výstřednější kulisou k chlapáckým hrátkám a špionážnímu družení. Běsy z války se podávají společně s popcornem a nápojem v rozechvění nacistických klišé, a to v hutnější a zdivočelejší podpoře. Rodokapsová knížka Wernera Jörga Lüddeckeho posloužila předlohou i titulem, film lze sledovat jedním dechem, jen se nechat unášet střetem a,nechat se uhranout pod hereckým nasazením hvězdy. Ale nic z toho nezmění skutečnost, že jde o slátaninu, vyloudí i úsměv, byť povětšinou trpný. Správným hrdinou jest Robert Crain (hvězda Marlon Brando), kultivovaný muž, nepřesvědčivý ve své falešné identitě. Ale autor je autor a nebezpečné hrátky mohou s rozkoší pokračovat. Smutnějším hrdinou je Mueller (pozoruhodný Yul Brynner), kapitán německé nákladní lodě, loajální, svědomitý a čestný muž, nátlakům navzdory. Hlavní ženskou postavou je Esther Levy (příjemná Janet Margolin), útlá židovská dívka. Celá zvrácená krutost nacistického Německá leží na bedrech drobné osůbky. Těžký to osud. Důležitou postavou je Kruse (dbalý Martin Benrath), první důstojník plavidla a pravověrný stoupenec tvrdé nacistické ideologie s ambicemi k samostatné kapitánské hodnosti. Z dalších rolí: čilý Crainův verbíř, plukovník britské armády Statter (Trevor H)oward), německý politický vězeň a topič na lodi z donucení (Hans Christian Blech), na moři vystrašený lodní lékař Dr. Ambach (Wally Cox), příkladný německý admirál Wendel (Oscar Beregi Jr.), či další, ti nejvýraznější důstojníci z lodní posádky Branner (Max Haufler), Milkereit (Rainer Penkert) a Baldwin (William Redfield). Morituri je filmem dobrodružnění, chlapácké zábavy v porculánovém balení, rodokapsovým vydáním. Svůj účel plní bez zardění.

    • 20.4.2021  01:41

    Nejdelší den, na počátku byla kniha, výsledkem výsadku je velkolepá filmová show. Světový bestseller Nejdelší den vydal novinář Cornelius Ryan roku 1959, položil ho z nespočtu rozhovorů s přímými účastníky a radou důstojnických vysloužilců, Fox a producent Darryl F. Zanuck následovali udaný řád s jasnou ctižádostí. Souhlasit lze s mnohou výtkou, ale i s nejednou obdivnou chválou. Jistě, jde také o propagandu jedné vítězné mocnosti, ale v úměrné míře, nezapomíná sic na oslnivé hrdinství, ale ani s ním neplýtvá, netone v patosu a sentimentu. Občas vesele zašvitoří a prohodí bonmot, valí před sebou masy lidu a bzučící roj války, obrazy pečlivě přizpůsobeny rozkolísané náladě situace, velí velkolepé scenérie a hřmot lítých bojů. Je tak spíše romantickou představou války, působivým představením. Nejdůležitější, tu nejvíce hrdinskou, část filmu připravil Andrew Marton. Američan je příkladným velitelem a voják přináší vysvobození: vrchní velitel, generál Dwight D. Eisenhower (scénograf Henry Grace s hlasem Allena Swifta), náčelník štábu spojeneckých expedičních sil, generálporučík Walter Bedell Smith (Alexander Knox), úspěšný velitel 4. pěší divize, generálmajor Raymond O. Barton (Edmond O'Brien), jeho do výsadku nažhavený zástupce, brigádní generál Theodore Roosevelt, Jr. (hvězda Henry Fonda), zástupce velitele 29. pěší divize, brigádní generál Norman Cota (Robert Mitchum), rozhodný velitel výsadkového praporu, podplukovník Benjamin H. Vandervoort (hvězda John Wayne), a mnoho dalších. Německou část si vzal na starost Bernhard Wicki, Němec ví o nevyhnutelném a snad doufá i v zázrak, ale podstata i funkční spolehlivost Říše je už ve stadiu pokročilejšího rozkladu: polní maršálové Generalfeldmarschall Gerd von Rundstedt (Paul Hartmann) a Erwin Rommel (Werner Hinz), velitel wehrmachtu Generaloberst Alfred Jodl (Wolfgang Lukschy), náčelník armád B, generálporučík Dr. Hans Speidel (Wolfgang Büttner), kulhající stratég, generálporučík Max Pemsel (Wolfgang Preiss), první očitý svědek invaze major Werner Pluskat (Hans Christian Blech), vzteklý pes - pilot, Oberstleutnant Josef Priller (Heinz Reincke). Ken Annakin vhodil hrsti britského nadnesení: osobitý brigádní generál Simon Fraser, lord Lovat (Peter Lawford), velitel kluzákového výsadku, major John Howard (Richard Todd), nešikovný kaplan Wattis (John Gregson), či Lovetův osobní dudák Bill Millin (Leslie de Laspee). Poslední režisér Gerd Oswald přinesl trochu šarmu Francie: starosta cíle parašutistů, městečka Sainte-Mère-Église, Alexandre Renaud (Georges Wilson), na tu slávu připravený starosta města Colleville-sur-Orne (André Bourvil), osvobozující velitel námořního komanda, kapitán Philippe Kieffer (Christian Marquand), počátek invaze vítající kněz Louis Roulland (Jean-Louis Barrault), matka představená Justine (Madeleine Renaud), či půvabná odbojářka Jeanine Boitard (Irina Demick). Nejdelší den je americkým válečným filmem, ctižádostivě kreslí celou synopsi dne D. Slušné podchycení atmosféry, bez sentimentu a s velkorysou šíří. Pobavení, které neurazí.

    • 18.4.2021  19:12
    Antigoni (1961)
    ****

    Antigoni, závěrečná část z tragédií "Thébské trilogie" antického dramatika Sofokla, patří k nejslavnějším dramatickým hrám starověkého Řecka a má své pevné místo v řecké mytologii. Jorgos Tzavellas, jeden ze tří nejuznávanějších řeckých filmových režisérů poválečné doby, neodolal své druhé podstatě - divadlu a antickou tragédii převedl do modernějšího rytmu. Sbor se stává radou starších a ustupuje do pozadí, filmové vyprávění upřednostňuje prostředí, dialog, emoce a niternou rozpolcenost. kameraman Dinos Katsouridis vkládá emoce do linií antického sochařství i sloupoví z bělostného mramoru. Tzavellas dal přednost modernější mluvě, přesto však dál v antice setrval, Sofoklés se chránil předurčeností činů božskou vůlí, Tzavellas odhalil panovníkův vnitřní svět, rozervaný vlastním, kontroverzním vladařským skutkem, je požírán ohněm neústupnosti. Hlavní postavou filmu je Kreón (pozoruhodný Manos Katrakis), thébský král, Oidipův švagr i strýc. Nepřehledná změť bratrovražedného boje vyhlásila potřebu rozhodného aktu panovníkovy moci. Zloba, prchlivost, příliš umanutá tvrdohlavost, až hrozba trestu bohů přináší uvědomování si též té rubové strany vládního prohlášení, ale rozklad nitra i okolí již započal. Titulární postavou je Antigoné (velmi zajímavá Irene Papas), jediný z Oidipových potomků nepodléhající veřejnému lynči otcova jména a zůstal mu věren. Ta zášť v příbuzenstvu je jí cizí, a ten agresivní vládní zákaz je proti její přirozenosti i smyslu pro povinnost a lidskou slušnost. Důležitou postavou je Haimón (zajímavý Nikos Kazis), mladý Kreóntův syn a Antigonin snoubenec. Logikou věcí se pokouší zvrátit královo odsouzení, nitro je osudově zrazeno. K výrazným postavám patří Teiresiás (dobrý Tzavalas Karousos), slavný slepý thébský věštec. Je dotčen vladařovým osočením i vyřkne ortel hrozby krutého trestu bohů. Z dalších rolí: Antigonina mladší sestra, střežící se porušování příkazů moci, Isméné (Maro Kodou), ubohá Kreóntova žena Eurydiké (Ilia Livykou), zlobou krále vystrašený hlídač těla (Jannis Argyris), posel chmurných zpráv (Byron Pallis), či první z thébské rady starších (Theodoros Moridis). Tzavellasova Antigoni se věrně drží Sofoklovy starověké předlohy, až na samotný závěr, jen ji převedl do modernějšího rytmu filmového zpracování. Stále aktuální politický vzkaz antického umění a kultury..

    • 17.4.2021  17:04

    Cirkus Fandango je romantickou poezií života. Arne Skouen byl pozoruhodnou osobností norské společnosti, novinář, spisovatel a nejuznávanější filmový režisér poválečných časů. Jeho Devět životů je dodnes ikonickou vlasteneckou hrdostí Norů. Roku 1953 vydal Arne Skouen knihu Cirkus Fandango: filmový příběh, o rok později přeměnil knihu ve film. V centru pozornosti zájmu je cirkusové prostředí, v romantickém okouzlení, v radosti a očekávání, dívá se se sociálním porozuměním, s cirkusáckou hrdostí, touhou a láskou, ideje míří ke staří, důstojnosti a ctižádosti k úspěchu. Cirkus Fandango je lehoučkou romancí, rozpustilejší klaunskou zábavou, rozjímáním o smíření se se stářím v osamělosti, a poetickým pohledem na profesní čest a podmanivé kouzlo diváckého hlasu úspěchu. Ústřední postavou romantické cirkusové velkoleposti je Papa (vynikající Joachim Holst-Jensen), stárnoucí, vážený cirkusový klaun. Sláva a zář diváckého potlesku, stáří, důstojnost, únava, moudrost. Zbývá jen najít vhodného dědice rozkošného kouzelnického triku. Hlavní postavou romance a dychtivé žízně života mládí je Jannik (velmi příjemný Toralv Maurstad), nováček u cirkusového ansámblu. Netrpí strachem při cestě za svou představou o životě. Navíc je tu také poznávání lásky. Hlavní ženskou postavou je Tuve (zajímavá Ilselil Larsen), mladá asistentka nespolehlivého cirkusového ostrostřelce. Přesto je život v očekávání mládí a v okouzlení lásky půvabný. Důležitou postavou cirkusu je Fandango (pozoruhodný Arne Arnardo, sám kouzelník, artista a též ředitel prvního norského kočovného cirkusu, nakonec zemřel roku 1995 přímo během cirkusového vystoupení), ředitel cirkusového kolotoče. Potěšením je smích a potlesk, úzkostí je pískot a mumraj bez kontroly. Hořkosladký život cirkusového umělce. Z dalších rolí: zkušený partner Papy z úspěšného klaunského vystupu Stump (Jørgen Henriksen), bývalá hadí žena a biletářka Carmen (Turid Haaland), starý a zkušený cvičitel koní Raskolnikov (Einar Vaage), pijan a cirkusový střelec Harmandez (Alberto Schtirbu), či neuvěřitelným kouzelnickým trikem rozlícený Alfred (Ottar Wicklund). Film Cirkus Fandango je příjemným dílkem, je poezií a veselou radostí ze života. Má lehčí krok nadhledu, ctižádost, shovívavost, rozvernost a touhu.

    • 16.4.2021  00:47

    Bylo nebylo je filmovou adaptací divadelní hry Holgera Drachmanna, významného dánského lyrického básníka. Samotná hra si za své základní prostředí a podstatu vybrala Pasáčka vepřů, satirickou pohádku Hanse Christiana Andersena. Dominuje zde výchovný ráz, jak příznačné pro moralistu Carla Theodora Dreyera. Kameraman George Schnéevoigt (sám také zdatně režíroval) měl smysl pro poetizující skladbu obrazových výjevů. Příběh rozverně popichuje, podání je prožité s chutí. A navíc to obrácení po trestu je odměněno, jak se na pohádku s výchovným aspektem sluší. Hlavní postavou je princezna Illyrie (příjemná Clara Pontoppidan), rozmarné děvče na vdávání. Dětinská povýšenost, instinktivní sklony rebelie k rodičovské autoritě a chuť po zakázaném ovoci a výsostné postavení je náhle jen pouhou vzpomínkou. Hlavní mužskou postavou je zde princ Dánska (příjemný Svend Methling), junák s jasným cílem a osobitými metodami k jeho dobytí. Výchova mladého člověka se přeci začíná skromností. K výraznějším postavám filmu patří také princův družiník a spolupachatel oné převýchovy Kasper Røghat (příjemný Hakon Ahnfelt-Rønne), a po klidu a provdání pyšné dcerky prahnoucí král Illyrie (zajímavý Peter Jerndorff). Z dalších rolí: Kasperova snoubenka a hradní kuchařka Bolette Fadebursterne (Karen Poulsen), ceremoniář a uvaděč důležitých zahraničních návštěvníků Illyrie (Torben Meyer), osobní komorník princeznina papouška (Schiøler Linck), či dva neúspěšní nápadníci o princezninu hebkou ručku (Mohamed Archer a Henry Larsen). Filmová pohádka Bylo nebylo je příjemným dílkem, má smysl pro hravost i rozpustilost, pro poezii a výchovu.

    • 14.4.2021  01:35

    Poznamenaní je příhodnějším titulem filmu Miluj bližního svého. Dán Carl Theodor Dreyer použil předlohu dánského spisovatele Aage Madelunga o sváru vypjatých mezilidských vztahů carského Ruska a o pogromu k filmu v německých službách, v kulisách Steglitzu u Berlína. Myšlenkou je láska a romance, ale podstatou zájmu je vření lidských vášní, společenský výbuch hněvu, stigmatizace, politická manipulace, víra, zrada, provinění, vykoupení a osvobození lidského ducha. Dreyer snímá jiskry z esence nitra, živočišnost, prospěchářství a pomstychtivost, zapšklost a frustrace, strach, ale také bezelstnost, obětavost a je tu ta láska. Sociální třenice, náboženství, ten palčivě nahromaděný hněv je zapotřebí ventilovat, navíc tím lze mnohé zakrýt a možná i získat. Exprese, sentiment, zbožnost, obrazy emocí zarámoval německý kameraman Friedrich Weinmann. Tím hlavním hrdinou intimního rozkolu je Jakow Segal (pozoruhodný Vladimir Gajdarov), úspěšný petrohradský právník s trnem v srdci z pragmatického přizpůsobení se době. Víra a celý ten proces uvědomování, a dobro se zlem, to základní křesťanské rozlišení světa. Ústřední postavou romance je Hanne-Liebe (zajímavá Polina Piekowskaja), mladší sestra Jakowa ve zrychleném dosažení dospělosti v potměšilosti reality. Ale je tu láska a víra. Důležitou postavou filmu je Rylowič (zajímavý Johannes Meyer), moci poslušný, všehoschopný policejní špicl. Dráždění lidského strachu a pocitu rozhořčení, opojná to pozice. Významnou postavou je též Feďa (velmi zajímavý Richard Boleslawski), kamarád dětství Hanne-Liebe, tvrdohlavý mladík, jehož intimní pocit studu se stává polnicí, zvoucí ke zteči. K výraznějším postavám dále patří Alexander Krasnov, neboli Saša (Thorleif Reiss), vyvolený a milovaný junák Hanny-Liebe. A mládí prahne po radikálních změnách a spravedlivějším světě zítřka. A je tu přeci láska. Z dalších rolí: starostlivá a skromná mamintka Hanne-Liebe a Jakowa (Adele Reuter-Eichberg), Feďův tatík a vznětlivý obchodník Suchowerskij (J.N. Douvan-Tarzow), vdaná sestra Zipe (Sylvia Torf), Její rozverný manžílek Abraham (Hugo Döblin), Feďovo letní opojení Manja (Elisabeth Pinajeff), či stroze odměřená Jakowova manželka (Emmy Wyda). Poznamenaní jsou rozkošní svou emoční i poetickou stránkou. Zbožnost, víra, křesťanské hodnoty, a radikální transformace lidského společenství, ale i politického prostoru. Romance v kapkách slz a krve pogromu. Zajímavý i jímavý Dreyerův filmový výtvor!

    • 3.4.2021  22:14
    Médea (1969)
    *****

    Film Médea je vizuálně estetickou básní a poetickým opusem antické tragédie. Pier Paolo Pasolini si zvolil Eurípida, neboť právě on věřil ve svobodnou vůli člověka, a Médeu obdaroval vášní a zrazenou intimitou. Pasolini nepřestal být marxistickým idealistou, do skladby veršů zapletl sociální aspekty, kulturní rozdíly a mysticismus v kontrastu s instinkty pudu. Barbarskou zemi nalezl Pasolini v turecké Kappadokii, obzvláště v byzantském skalním městě a kostelích Göreme, a korintským hradem se stala citadela v syrském Aleppu. Kameraman Ennio Guarnieri dal estetice obrazů rozměr niterné touhy, chvění a bolesti, Kulturní rozdíly (a kultura je pevně spjatá s náboženstvím a politikou) jsou podávány v poetických výjevech ze zásadních střetů ideálů s realitou a její krvelačnou krutostí., Pasolini ten antický mysticismus proložil orientálním hedvábím, indiánským animismem, byzantskou mozaikou z křesťanské zbožnosti a vlahými večery s tirádou cikád, vsadil na nitro, intimitu. lásku se zradou a nenávistí, na zraněný vnitřní svět, Pasolini zvolil poezii, upřednostnil ji před všemi hrdinskými kousky a zpívá píseň, svou nejintimnější zkušenost s antickou tragédií. Hrdinkou poetické exprese jádra Eurípidovy hry je Médea (šarmantní Maria Callas s hlasem Rity Savagnone), dcerka kolchidského krále Aiéta a jedna z nejmocnějších čarodějnic řecké mytologie. Ach ta láska, pro kterou se vzdala úplně všeho, ach ta mužská nestálost a ten nesnesitelný pocit zrady! Mužským hrdinou je Iáson (velmi zajímavý Giuseppe Gentile s hlasem Pina Colizziho, jako chlapeček Michelangelo Masironi, jako dítě Luigi Masironi), dědic iólkského trůnu a lehkomyslný dobrodruh s touhou i předpoklady k moci. Láska je kratochvílí. Výraznější postavou je Cheirón (velmi příjemný Laurent Terzieff s hlasem Enrica Maria Salerna), ušlechtilý, moudrý kentaur, Iásonův vychovatel i jeho niterný odraz svědomí. Z dalších rolí: korintský král a milující otec nastávající Iásonovy nevěsty Kreón (Massimo Girotti), mladičká, Kreónova dcera Glauké (Margareth Clémenti), Médein zcela využitý bratr Apsyrtos (Sergio Tramonti), Iásonův strýc a uzurpátor iólského království Peliás (Paul Jabara), či kojná Médeiných dětí (Annamaria Chio). Antická tragédie Médea se v Pasoliniho rukách proměnila ve stylově estetickou poezii hlubokých niterných výjevů. Médea, tragédie je výsledkem mužské zrady i ženského utrpení. Působivý, autorsky stylový, poetický zážitek!

    • 31.3.2021  00:56
    Poznámky k filmu o Indii (TV film) (1968)
    ***

    Poznámky k filmu o Indii nejsou dokumentárním filmem, ale zfilmovanou myšlenkou na zamýšlený film, vycházející ze starého indického filozofického příběhu. A nebyl by to Pier Paolo Pasolini, romantický marxista, aby si nepovšimnul moderní tváře Indie (druhá půlka šedesátých let století dvacátého), její chudoby, přísně nepropustného kastovního systému. Chudoba prostého lidu, zaostalost venkova, indický mysticismus a starobylá kultura, to jsou všechno ideální atributy pro Pasoliniho filmovou poezii i jeho marxistické přesvědčení. Jímavé sociální záběry jsou ale víceméně jen postřehy z dovolené, to ostatní je potom snaha zaujmout s financováním konkrétního filmového projektu. Snaha byla neúspěšná, proto tento film. Záběry jsou působivé, ale nic více.

    • 29.3.2021  22:51

    Rozmar po italsku je zábavně nadnesenou přehlídkou bizarnějších životních situací. Jednotícím prvkem je slovo Capriccio, jež je sice rozmarem, ale zde je jeho význam tvrdohlavě extravagantní myšlenkou a bizarním jevem, což všechny části filmu plní dokonale. Tři jednohubky a tři dortíčky se podávají v ironickém povznesení, také ve zlomyslnosti černého humoru a v sarkastickém popichování, všechny částečky jsou konfrontační, šarmantní, neposedné a odráží v sobě svobodomyslnost šedesátých let. Diva Silvana Mangano zasáhla do tří malých třešniček, své touhy si vychutnává v každém okamžiku. Největší prostor obdržel Mauro Bolognini. napoprvé přednesl druhou jednoaktovku Proč? o sadomasochistické manželské (skvělá Silvana a vždy poslušný Renzo Marignano) jízdě autem, aby napodruhé celý filmový almanach též zakončil žádostivě temperamentní povídkou Žárlivá, zběsilým duetem pro zběsilou Silvanu (zajímavá Ira von Fürstenberg) a jejího stíhaného manžílka Paola (příjemný Walter Chiari). Steno dal vesele strašidelnou historku Nedělní monstrum, klaunské jeviště pro postaršího milovníka (zábavný Totò), zarytě zneužívající výkon holičské profese. V honbě za sadistou zaujmou: mizející hippie vyšetřující policejní komisař (Ugo D'Alessio), či objekt zájmu nevděčnou mládeží vyrušeného milovníka (Regina Seiffert). Pier Paolo Pasolini vytasil loutkařskou i shakespearovskou hříčku Co jsou mraky? Loutkařské představení i zákulisí je místem pro posmutnělé klauny: lstivého praporečníka Jaga (podruhé Totò) a žárlivého Othella (příjemný Ninetto Davoli). A vedle nich upoutá loutkář přerušeného představení (básník Francesco Leonetti), a jeho loutky Cassio (Franco Franchi), Roderigo (Ciccio Ingrassia), Desdemona (Laura Betti) a Bianca (Adriana Asti), či zpívající popelář (Domenico Modugno). Rozvernou filmovou sbírku otevřel Mario Monicelli jednoaktovkou Chůva (skvělá Silvana), tou strašidelnější anekdotou. Poslední jednoaktovku Služební cestu složil Franco Rossi a výtvarník Pino Zac pro Silvanu a anekdotický políček, poslaný britskému majestátu. Filmový povídkový soubor Rozmar po italsku je osvěžující zábavou, anekdotickou hříčkou a radostí ze života. Italský charakter je podáván v karikaturních kapkách.

    • 27.3.2021  22:44
    Čarodějky (1967)
    ****

    Čarodějky jsou odlehčenou filmovou skladbičkou karikatur a nezbedností pro celé tři akty a dvě mezihry Silvany Mangany, atraktivní herečky a manželky producenta filmu. Je to lehké, škádlivé a vášnivé, aneb trampoty půvabné, snad i osudové, ženy uprostřed italských specifik života. První dějství Čarodějnice upálená zaživa přinesl Luchino Visconti, s lehkým flirtem provází po odvrácené stránce slávy a popularity. Vedle obdivované filmové divy Glorie (elegantní Silvana) zaujme snaživá hostitelka prominentní sešlosti Valerie (příjemná Annie Girardot), Valeriin manželstvím dosti znuděný choť Paolo (Francisco Rabal s hlasem Pina Locchiho), mužským chtíčem noci vybuzený účastník večírku (Massimo Girotti s hlasem Cesare Barbettiho), či ta spolehlivá Gloriina sekretářka Julie (Nora Ricci). První mezihru Občanské cítění , jen malou nezdvořilou anekdotu, složil Mauro Bolognini a je groteskním duetem pro nestydatě sebevědomou krásku (Silvana) a zraněného, zmateného řidiče náklaďáku Elia Ferocciho (příjemný Alberto Sordi). Druhé dějství Země viděná z Měsíce, srdce filmových hrátek, vložil Pier Paolo Pasolini. V klaunské hříčce o osobním štěstí a naplnění zaujímá vedle hluchoněmé krásky Assurdiny Caì (elegantní Silvana) hlavní místo klaunský párek otce se synem Ciancicato Miao (příjemný Totò) a Baciu Miao (Ninetto Davoli). Zaujme disharmonicky sladěný párek turisty (Laura Betti) a jeho manželky (Luigi Leoni). Druhou, nezdvořile anekdotickou, mezihru Dívku ze Sicílie udělal Franco Rossi, a vedle potrestání urážky mravopočestnosti vyžadující tradičně cudné sicilské dívky Nunzie (Silvana) zaujme ty její sicilské tradice rodinné cti hájící otec (Pietro Tordi). aneb krvavá lázeň je četníkem panenství. Třetí dějství, uličnické zakončení filmu, Večer jako každý jiny přihodil Vittorio De Sica. Jeho drzé satirické škádlení si dobírá z příliš poklidné středostavovské spokojenosti manželství klidem znuděné ženy v domácnosti Giovanny (pozoruhodná Silvana) a jejího výdělečně činného, a již unaveného muže Carla (zajímavý Clint Eastwood s hlasem Giuseppe Rinaldiho). Aneb sny a představy jsou jedinou náhražkou za romantickou vášeň a poezii v opojení života, jsou první oporou spokojeného manželství. Čarodějky jsou filmovou rošťárnou povídkového povyražení. Jsou odlehčené nadnesené, karikují a opěvují půvab žen. Příjemně nadnesené pobavení.

    • 28.2.2021  18:54
    Sny žen (1955)
    ****

    Sny žen jsou cyničtější filmovou anekdotou pod taktovkou intimního existencialisty Ingmara Bergmana. Švédský filmový tvůrce je jízlivý k přízemnosti, slabosti, chtíči a sobectví světa mužů, a je sarkastický k naivní romantice a niternému zasnění světa žen, Éros dodává do běhu událostí erotizující jiskření s žádostivostí a pokušením, a realita zatím připravuje nemilosrdná vystřízlivění z iluze a dívčího snění. Bergman je rozverný, je šarmantní i uštěpačný zároveň, slova spáří divoké reje, láska jest chvění podbřišku a paličatá zaslepenost nedočkavé víry. První obětí jisté terapie cynických hrátek představy lásky je Susanne (vynikající Eva Dahlbeck), majitelka modelingové agentury s osamělým vnitřním světem a prchavou nadějí v osudovost lásky a úděl dokonalého naplnění. Ale jak už to bývá ve chvílích střetnutí reality s romantickým chvěním při vrcholu očekávání, probuzení nemůže být pro intimitu rozporuplnější. Druhou obětí léčby cynické hříčky romantického okouzlení je Doris (pozoruhodná Harriet Andersson), nejvytíženější modelka Susanniny agentury v náhlém okouzlení bohatých možností dívčích romantických představ. Bezprostřednost při prožitku je sice odzbrojující, ale konflikt reality s iluzí je hned přímo za rohem. Hlavní mužskou postavou je Otto Sönderby (skvělý Gunnar Björnstrand), stárnoucí konzul se svým osamělým vnitřním světem, který ho nutí k velkolepým tahům štětce při dokonalé stavbě romantické představy. Luxus je vykoupením z vlastního strachu i selhávání. Významnou postavou je Henrik Lobelius (zajímavý Ulf Palme), Susannin milenec se závazky. Pocit svobodného života je lákavou vidinou, ale pohodlí současnosti bytí je nepřekonatelnou překážkou vlastnímu slabošství. Výraznou postavou je tu Marta Lobelius (zajímavá Inga Landgré), Henrikova manželka, s trpělivou věcností vyčkává na důstojné dořešení avantýry. A k výraznějším patří také Marianne (velmi zajímavá Kerstin Hedeby), konzulova dceruška ve vzájemném odcizení i neustálém koloběhu klání a střetů nenávisti, pocitu zrady a osočování. Z dalších rolí: Dorisin mladý a již nedočkavý snoubenec Palle Palt (Sven Lindberg), spolumajitel Susanniny agentury Magnus (Benkt-Åke Benktsson), zkušenější fotograf Ferdinand Sundström (Ludde Gentzel), výmluvný klenotník Barse (Tord Stål), majitelka módního studia, paní Arén (Naima Wifstrand), či průvodce okouzlení a her zábavního parku Månsson (Richard Mattsson). Sny žen jsou krutější filmovou anekdotou s nesmlouvavějším cynismem intimního existencialismu. Bergman je šarmantní i přes úzkost reality, toho otrlého hrobníka lidské nevinnosti v očekávání nesmrtelné velikosti života. Černý humor tak, jak má být.

    • 27.2.2021  20:11

    Lekce v lásce je nadneseným osvěžením toho vzájemného škádlení mužského a ženského principu sžití. Ingmar Bergman ve své fascinaci ženou vnímá odlišnosti a pikantnosti oboustranných konfliktů, snímá sexualitu z vnitřních světů, staví je před pokušení a tahá pochybnosti, přidává k tomu existenciální příchuť života, a vibrující pnutí slovního soupeření, kdy slova mají intimní rytmus a sváří se pospolu v jiskry úchvatných formací přitažlivosti, žárlivosti i potrestání. Lekce v lásce je rozverně neposednou žádostivostí, muž a žena a věčné rozdíly vnitřních světů a intimity v nadneseném ironickém kroku švédského filmaře. Prvním hříšníkem nadneseného sváření mužského a ženského světa je David Erneman (velmi dobrý Gunnar Björnstrand), úspěšný gynekolog, momentálně ve stavu napravování vzájemné manželské důvěry po vlastní slabosti v podlehnutí pokušení základního mužského pudu. Intimní důvěrnost je příčinou i prostředkem, a zanechává kouzelné stopy i opojné chutě z manželského soužití, ale též samotného života člověka. Druhým hříšníkem vzájemného škorpení je Marianne Erneman (vynikající Eva Dahlbeck), Davidova manželka v narušené harmonii dosud spokojeného rodinného života. Žárlivost, zhrzení, snaha o vytrestání, žádosti přání v zadostiučinění, láska koketuje a vyzývá. Výraznou postavou je Nix (velmi zajímavá Harriet Andersson), dospívající dcerka Marianny s Davidem, zmatená procesem, ceremoniály i nedorozuměními lidské sexuality a lidské lásky i z podstaty duálního rozdělení světa i života na něm. A přitom hledá vlastní místo bytí. Důležitou postavou je Carl-Adam (zajímavý Åke Grönberg), kodaňský sochař, dávný a nejbližší kamarád manželů z časů mládí i Mariannin první snoubenec. Vzájemné pnutí dostává po letech nový náboj v hrudi mužnosti a dotancuje až do anekdotické rozepře. Výraznější postavou filmu je také Susanne Verin (příjemná Yvonne Lombard), Davidova pacientka, jejíž ženská sebejistota nebere ohledy na případné mužské připomínky a smyslně svádí mužský základní instinkt. Z dalších rolí: Davidův otec a laskavý, moudrý Nixin dědeček, starý profesor Henrik Erneman (Olof Winnerstrand), jeho konzervativně starostlivá manželka a Davidova maminka Svea (Renée Björling), bezprostřední a temperamentní kodaňská učitelka lásky Lise (Birgitte Reimer), spolehlivý Davidův řidič Sam (John Elfström), mladší a nevinný potomek manželů Ernemanů Pelle (Göran Lundqvist), mužsky soutěživý spolucestující z vlaku (Helge Hagerman), či kněz z nepovedené svatby (Sigge Fürst). Lekce v lásce je odlehčenou intimitou slavného švédského režiséra. Osvěžující a hravá anekdota zacelování ran manželské harmonie. Intimně rozkošná hříčka.

    • 21.2.2021  22:49

    Film Večer kejklířů je kocovinou reality z romantického zasnění. Romantika života je zbavena iluzí, je nucena nelpět ani na vlastní důstojnosti a přijímat pak vynucené kompromisy, opojení se rychle stává bídnou mizérií a niterná rozervanost člověka se poplašeně chytá posledních záblesků mámení a poezie. Muž v životní krizi a v pochybnostech, ponižování mužské důstojnosti, romantické okouzlení vyprchává v přímé úměře se zhoršujícím se stavem finančního zajištění, Ingmar Bergman zavítal do rozervané krajiny lidského nitra, přihodil k tomu prchlivou žárlivost, a ženskou emancipaci, a kulturní zápolení v pěstním souboji a hbité ostří cynické povýšenosti slovních invektiv. Jde o první spojení Bergmana s později proslulým kameramanem Svenem Nykvistem, a, jak je u švédského existenciálního básníka obvyklé, obrazy jsou esteticky vytříbené, rýmu básně podléhá rozmístění i pohyb, kde rozervanost lidského nitra se vylévá na povrch k potěše divákova oka. Hrdinou trudnomyslnosti života je Albert Johansson (velmi dobrý Åke Grönberg), principál Cirkusu Alberti v krizi životní, partnerské, finanční i podnikatelské, Jak bláhové se najednou zdá být romantické pobláznění, přitom cesty zpět již není a před ním čeká mnohé ponížení. Mizérie života v rozpuku bere poslední zbytky iluzí a jakékoliv optimističtější vize věcí příštích. Hlavní ženskou postavou je Anne (pozoruhodná Harriet Andersson), mladičká a atraktivní cirkusová krasojezdkyně a nespokojeně žárlivá Albertova milenka. Nespokojenost se trestá, přesto ponížení není v plánu. Prostředkem trestu a ponížení je Frans (velmi zajímavý Hasse Ekman), sebevědomý divadelní herec, protagonista hlavních rolí a sukničkář, vysmívající se pokoření kořisti i dotčeného. Významnou postavou je Teodor Frost (dobrý Anders Ek), cirkusový bílý klaun a příklad možnosti krutého veřejného zesměšnění samotné intimity vnitřního světa. Důstojnost se stala zapomenutou komoditou. Výraznější postavou je tu také Agda (příjemná Annika Tretow), Albertem před třemi lety opuštěná žena. Emancipace a velmi slušná osobní prosperita je výsledkem mužské nestálosti a nespolehlivosti. Z dalších rolí: pokaždé břitký a jízlivý divadelní režisér Sjuberg (Gunnar Björnstrand), Teodorova kdysi chybující manželka a melancholická medvědářka Alma (Gudrun Brost), obnažující se ženskou nahotu rozverně povzbuzující dělostřelecký důstojník (Åke Fridell), snaživě uspěchaný divadelní inspicient Blom (Curt Löwgren),  realitou střízlivější cirkusový klaun Jens (Erik Strandmark), cirkusový trpaslík (Otto Moskovitz alias Kiki), z překotné ochrany veřejného pořádku rozvztekaný policejní konstábl (Gunnar Lindberg), či malí potomci Alberta s Agdou (Göran Lundqvist a Mats Hådell). Večer kejklířů je melancholická trudnomyslnost života, která náhle podléhá kruté mizérii lidského bytí. Romantika, zbavená iluzí, a prostoupená řeží pochybností vlastního nitra, míří v sebezpytování a postupné i dokonané ztrátě důstojnosti. Život nabízí i hořké příchutě, Bergman z rozervanosti duše vykouzlil působivou poezii intimního existencialismu! Nesmiřitelně krutá to anekdota!

    • 21.2.2021  16:23
    Žízeň (1949)
    *****

    Film Žízeň, to jsou často destruktivní dopady mužského světa na intimní svět ženy. Ingmar Bergman, fascinovaný ženskou křehkostí i odolností a všeobecnou dualitou života, dokonale využil niternou osamělost a otevřenou sexualitu povídek herečky a začínající spisovatelky Birgit Tengroth a s tím tak započal svou typickou stylovou stavbu rozervaností intimního existencialismu. Bergman spletl povídky vzájemnou provázaností něhy, potřeb, chtíče i pochybností, kameraman Gunnar Fischer k nim přidal poetický rytmus i tu přímou blízkost niterné rozervanosti. Ženská duše je tvarována mužským idem, je poškozována a využívána, je rabována a hnětena a přitom zůstává nenaplněná a opuštěná. Jizvy vnitřních světů, úzkost, strach, touha a neuspokojenost v tíživé prázdnotě osamělosti. Sám Bergman ve svých pozdějších filmových výtvorech použil a rozvíjel mnoho motivů, impulsů a poloh, ale i místa vlastního prostředí. A národ, který ještě včera chtěl spolknout celý svět, najednou zdvihá poníženě prosebné ruce a pokorně žadoní: to je Ingmar a rozervanost doby, rozervanost nitra, rozervanost vztahů a rozporuplnost naplněnosti. Hlavní obětí mužského sobectví je Ruth (velmi zajímavá Eva Henning), mladá žena ve vrtošivých nesvárech manželství. Vnitřní svět byl v mládí poznamenán mužským chtíčem, a nenaplněnost nitra se dětinsky škorpí. Hlavní mužskou postavou je Bertil (příjemný Birger Malmsten), Ruthin zdvořilejší muž, byť i na něj má manželská krize niterný dopad v rozpolcenosti. Druhou ženskou obětí je tu Viola (zajímavá Birgit Tengroth, autorka předlohy), vdova, neschopná smířit se se svou osamělostí. Navíc ten nápor žádostivosti a útoky vilnosti nedávají příliš šancí ke vzpamatování se. Třetí ženskou obětí je Valborg (zajímavá Mimi Nelson), Ruthina nejbližší kamarádka mládí z baletní školy. Zdání sebejistoty a úspěchu skrývá vnitřní bolest sváru osamělosti. K výraznějším mužským postavám patří Raoul (dobrý Bengt Eklund), ženatý kapitán armády a bývalý přízemní Ruthin milenec. A patří zde k nim také Dr. Rosengren (pozoruhodný Hasse Ekman), psychiatr s velice svérázným léčebným postupem ženské melancholie. Z dalších rolí: skutečnosti bránící se Raoulova ženuška Astrid (Gaby Stenberg), náročná a životem obroušená učitelka baletu, slečna Henriksson (Naima Wifstrand), lovenou ženu náhodně zachraňující sklenář (Sven-Eric Gamble), Rosengrenův asistent (Gunnar Nielsen), či ochotný německý vlakový průvodčí (Verner Arpe). Žízeň, to je nezaměnitelná poezie intimního existencialismu švédského filmového básníka Ingmara Bergmana, zkoumá nitro ženy a její hluboké rány a nezhojitelné jizvy. Esteticky i myšlenkově vytříbená to podívaná!

    • 20.2.2021  21:39
    Přístav (1948)
    ****

    Přístav je jízlivější kritikou ctihodné důstojnosti společnosti od existenciálního básníka filmu Ingmara Bergmana na příběh spisovatele Olle Länsberga  První Bergmanovo spojení s kameramanem Gunnarem Fischerem přináší poetickou estetiku životodárného koloběhu obchodního přístavu s jeho fyzickou námahou, pracovním soustrojím, temperamentem a nadějí všedního dne. Bergman sice vychází z melodramatické pohnutky, ale hned tepe do předsudků a morálního pokrytectví společnosti, zastává se mládí a s cynismem odmítá kriminalizaci dospívání jako zastírací manévr osobních chyb světa dospělých a výchovných principů společnosti. Bergman rozbil kamenem okno iluzím, vstřebává existenciální prozření, je tvrdý a neústupný, přesto nezatracuje naději, ale ani odolnost lidského ducha. Hrdinou existenciální poezie dospívání je Berit Irene Holm (zajímavá Nine-Christine Jönsson, jako malá Kate Elffors), mladičká tovární dělnice, toužící po lásce a plnohodnotném životě, jenž ji dosud rodinně zanedbával, výchovně nepatřičně peskoval, intimně zneužíval a niterně opomíjel. Touha žít se dostává do konfliktu s předsudky, pomstychtivostí a principiální neschopností. Hlavní mužskou postavou písně je Gösta Andersson (příjemný Bengt Eklund), mladý, zdravý a fyzicky zdatný přístavní dělník. Romantické sblížení je sužováno krupobitím předsudků a úzkostí reality. Důležitou postavou filmu je Beritina matka (zajímavá Berta Hall), žena bez dostatečné mateřské pozornosti, trestající dceřinu potřebu lásky kárným postupem převýchovného ústavu. K výraznějším postavám zde patří také Gertrud Ljungberg (zajímavá Mimi Nelson), Beritina kamarádka z převýchovného domova pro dívky, jež se samozřejmostí přijala mužský chtíč jako nezbytnou a nedílnou součást života a úspěšného přežití. Z dalších rolí: na Berit dohlížející sociální pracovnice Agneta Vilander (Birgitta Valberg), Göstův kamarád a jeho bezstarostnější spolubydlící Skåningen (Harry Ahlin), z daného stavu věcí těžící andělíčkářka, paní Krona (Sif Ruud), zákeřný tovární mistr Tuppen (Yngve Nordwall), Beritin nepřítomný otec (Erik Hell), či první Beritin útěk z reality Thomas (Stig Olin). Přístav je existenciální i estetickou poezií ve službách kritiky společnosti. Bergman začal tvarovat filmová díla do podoby, která se později pro něj stala charakteristická a proslavila jej. Patří k působivějším pracím z Bergmanova tvůrčího počátku.

    • 7.2.2021  21:52

    Film Hudba v temnotách je melodrama dle románové předlohy Dagmary Edqvist s pochmurným vnitřním světem Ingmara Bergmana. Obvod antické tragédie, alegorické výjevy a rozervanost duše, niterná úzkost je hutným prostředím pro obrazy kameramana Görana Strindberga. Bergman je divácky smířlivější, je přímý, využívá klišé a stereotypy, nezatracuje naději, melodrama posvětil pochmurností a romantickou naivností. Sice se okolo mluví o sociálních rozdílech, ale tou skutečnou překážkou je vnitřní svět, který je posedlý vlastní tragédií, s ní se musí nejdříve smířit, a sociální rozměry jsou zlomyslnější hříčkou dychtivé dívčí romantiky. Osudem broušeným hrdinou je Bengt Vyldeke (zajímavý Birger Malmsten), mladík, jehož zářivě šťastná budoucnost je náhle zničena tragickou nehodou během povinné vojenské služby. Zpřetrhané sociální vazby a trudnomyslnost vnitřního světa, pianista se ztratil ve vlastní úzkosti. Život je lemován ústrky, jež jsou nakonec přijímány s pokorou, a na konci útrap by měla čekat životní odměna. Hlavní ženskou hrdinkou je Ingrid Maria Olofsson (pozoruhodná Mai Zetterling), prosté venkovské děvče se zdravým jádrem a laskavým srdcem. Ženská emancipace je reakcí na mužské obhroublosti. Důležitou postavou je Ebbe Larsson (příjemný Bengt Eklund), Ingridin spolužák při vzdělávání a její milenec. Výraznější postavou filmu je také Kruge (zajímavý Douglas Håge), velice vychytralý restauratér hotelu Ritz. Z dalších rolí: Bengtova starostlivá sestra Agneta Vyldeke (Bibi Lindqvist), Bengtova rozhodnější teta a učitelka hudby Beatrice Schröder (Naima Wifstrand), Bengtův strýc a zbožný Beatricin manžel Augustin Schröder (Åke Claesson), prostá hospodyně domu Schröderů Lovisa (Hilda Borgström), neomalený houslista restaurace hotelu Ritz Klasson (Gunnar Björnstrand), vnímavý pastor Kerrman (Olof Winnerstrand), Bengtův kamarád ze starých dobrých časů Einar Born (Bengt Logardt), nešťastník a čerstvý slepec Otto Kelmens (John Elfström), bývalá Bengtova snoubenka Blanche (Marianne Gyllenhammar), či zbrojnoš naděje a ředitel hudební školy pro nevidomé Hedström (Sven Lindberg). Hudba v temnotách rozhodně nepatří k vrcholům Bergmanovy tvorby, alespoň naivní melodrama protnul existenciální rozervaností. Obrazy niterné rorervanosti pochmurné poezii přiléhavě sedí.

    • 6.2.2021  04:33

    Loď do Indie je existenciálně rozervaným melodramatem podle divadelní hry finského Švéda Martina Söderhjelma. Ingmar Bergman dirigentskou taktovkou udržuje sousled v antické tragédii, nabízí příležitost pro intimní fascinaci ženou a prozření existenciální neúprosnosti života. Námořníci jsou trvanlivějším dědictvím vikingského mořeplavectví i moderní společnosti v potřebách všednosti a slávy. Žízeň po životě se úzkostlivě obává vlastního fyzického rozpadu a touží po vymanění se ze svazujících okovů, eskalace konfliktu se nevyhýbá extremismu a s jistou rozkoší se rozhlíží po dopadech pro vnitřní světy zúčastněných, tak severská ponurost duše vytéká ven z obrazů kameramana Görana Strindberga. Průvodcem příběhu je Johannes Blom (zajímavý Birger Malmsten), mladý námořník ve vzpomínce na zásadní okamžiky dospívání. Žáry bolesti, rozkoše a snění v rozhodném vzepření se z útisku, jež nevyhne se hlubokým ranám vlastního nitra. Hrdinou existenciální balady o lásce je Alexander Blom (pozoruhodný Holger Löwenadler), Johannesův otec a kapitán vyprošťovací lodě. A tak příliš blízká předzvěst ztráty se zbavila posledních zábran, zběsile lační po rozkoši a pružnosti mládí, a mstí se vlastnímu děsu a slabošství. Hlavní ženskou postavou je Sally (velmi zajímavá Gertrud Fridh), mlaďoučká šantánová zpěvačka, jejíž náhlé podlehnutí romantice se odvděčilo rozkladnou ztrátou iluzí. Žena je chtíčem i úzkostí. Významnou postavou je Alice Blom (příjemná Anna Lindahl), submisivně přizpůsobivá Alexandrova manželka. A jedině obrana vlastního synka ji dokáže postavit na odpor proti despotické panovačnosti. Z dalších rolí: s rozběsněným kapitánem nepříliš spokojení další členové posádky vyprošťovacího člunu Hans (Lasse Krantz), Bertil (Jan Molander) a Pekka (Erik Hell), Sallyiny bezelstné kolegyně a kabaretní tanečnice Selma (Naemi Briese) a Sofi (Hjördis Petterson), či majitel zmiňovaného kabaretu (Åke Fridell). Loď do Indie, to je úzkost lidské duše a existencialismus o rozměrech v barvě antické tragédie. Ingmar Bergman sype lidskou rozervanost mezi diváky už od svého počátku filmového režiséra. To drsně romantické opojení písněmi o námořnících a doufajících ženách dostalo baladické ztvárnění.

    • 31.1.2021  23:00
    Krize (1946)
    ****

    Krize je režijním debutem slavného Švéda. Melodram podle hry Lecka Fischera dokázal Ingmar Bergman úspěšně nakazit svou fascinací ženou a obzorem antické tragédie. Aneb horoucí srdce, a trampoty hledání lásky mládí v nevinnosti, ale též ve sklonech paličaté odbojnosti dospívání. Láska mateřská není připravena na odchod do dospělosti, k tomu Bergman dal úzkost umělcovy duše, niternou rozervanost a ty nekonečné jizvy i dvojznačnou fascinaci ženským stvořením. Okamžik si vychutnává bolest vnitřního světa a naivní nezkušenost mládí. Hlavním objektem zájmu je Nelly (zajímavá Inga Landgré), mladé děvče, probouzející se do uvědomování si dospělosti života. Zatouží po rozletu v nadšení mládí i sladké představě, a přijdou první zásadní zkušenosti. Druhým objektem zájmu je Ingeborg Johnson (příjemná Dagny Lind), skromná učitelka klavíru a milující Nellyina pěstounka. Ta náhlá ztráta smyslu bytí je bolestivější než očekávala. Prvním narušujícím prvkem je Jenny (zajímavá Marianne Löfgren), biologická matka Nelly s bohatou životní zkušenosti, překračující obvykle vnímané standardy mravopočestnosti, a majitelka prosperujícího salónu krásy. Ach ty jizvy, pocity provinění a vlastní intimní touhy! Druhým vyrušujícím elementem je Jack (pozoruhodný Stig Olin), herec v neukojitelné rozervanosti bytí, vychytralý milenec Jenny. Náhle zahořel po nevinnosti mládí a tu svůj vnitřní svět zavlekl do pnutí. Z dalších rolí: urostlý veterinář, Ingeboržin podnájemník a postarší Nellyin nápadník Ulf (Allan Bohlin), lékař, laskavý Ingeboržin strýc Edvard (Ernst Eklund), osobitá Ingeboržina stará teta Jessie (Signe Wirff), či prostomyslná uklízečka u Ingeborg Malin (Svea Holst). Film Krize je vskutku zajímavou prvotinou Ingmara Bergmana v křesle filmového režiséra. Obsahuje charakteristické aspekty Švédovy intimity i konfliktů vnitřního světa. Povedený počátek uctívaného filmového tvůrce.

    • 30.1.2021  19:24

    Dáma bez kamélií, to je filmový svět bez sentimentu. Michelangelo Antonioni si vyskočil z barokního slohu v hlavní proud dynamického pohybu, přiblížil se niterným pocitům i jízlivé sebekritice filmového prostředí. Enzo Serafin předkládá obrazy, vášeň a intimní potřeby. Parafráze názvu románu Alexandra mladšího nabízí romantický idealismus a Antonioni vrtošivě s ní obhlíží vztahy, iluze, kompromisy, tiché dohody, majetnictví, osamělost i odcizení, Antonioni natočil báseň o vystřízlivění z chvění. Hlavní postavou režisérova počátku poezie niterného rozechvění je Clara Manni (příjemná Lucia Bosé s hlasem Andreiny Pagnani), mladá filmová herečka na počátku hvězdné kariéry. Mladistvá nevinnost, skromnější původ, a mužská dominance, vlastní ctižádost, naivní romantismus. Krutější procitnutí do přízemnější skutečnosti reality a do nevyváženosti vztahů má jízlivé poznámky i k vlastní profesní tradici světa filmu. Prvním mužem děje je Gianni Franchi (zajímavý Andrea Checchi), filmový producent v zásadním konfliktu majetnické lásky a komerčních potřeb filmového trhu. Pud lační tělesnou přitažlivostí. Druhým mužem v žádostivosti je Bernardo 'Nardo' Rusconi (příjemný Ivan Desny s hlasem Emilia Cigoliho), konzul v povznesené náladě erotického požívání života. Tiché dohody ctihodného uspořádání společnosti, a konec iluzím. Třetím mužem filmu je Ercole 'Ercolino' Borra (zajímavý Gino Cervi), pragmatičtější filmový producent bez intimního zájmu a Gianniův spolupracovník. Trocha lidskosti v neústupnosti potřeb. Z dalších rolí: laskavý zkušený herec Lodi (Alain Cuny s hlasem Gualtiera De Angelise), žárlivě odložená bývalá Gianniho milenka Simonetta Rota (Monica Clay s hlasem Clelie Bernacchi), sňatkem s filmovým producentem natěšení rodičové Clary (Anna Carena a Vittorio Manfrino), zkušený filmový režisér Franco Albonetti (Enrico Glori), či obligátně ironicky nedůvěřivý filmový scénárista Nelli (Nino Dal Fabbro s hlasem Giuseppe Rinaldiho). Dáma bez kamélií je opomíjeným filmem Michelangela Antonioniho, sice později dosáhl uměleckého vrcholu, ale právě zde začal modelovat své básně niterného rozechvění v přízemnosti konzumování partnerských vztahů a ztráty iluzí. Poutavá estetika a veršování.

    • 24.1.2021  23:52

    Film Zajícův rok je poetickým výrazem rozpolcenosti konzumního života kapitalistického řádu, a rarohova charakteristika o Tiché dohodě s Procesem dohromady po finsku je dozajista výstižnou anotací. Umělecky ctižádostivý filmový režisér Risto Jarva vzal předlohu Arto Paasilinna a stvořil filmovou ódu finského svérázu života. Divočina a přírodní hojnost se v časech národního uvědomování staly jedním ze základních aspektů národa, a s ní byl prostý Fin vždy daleko těsněji spjatý, proto je národ pevnější a opravdovější, má vždy blíže k bohu a k věčnosti. Příroda je finskou národní pokladnicí. Arto Paasilinna vypráví příběh odcizení městskému prostředí i lidem, se kterými se srůstá, ale též s přírodou, kterou se pokoušíme znovu objevit. Risto Jarva vystrojil na jedné straně rozpolcenosti života konvence, očekávání a úspěch, a naproti zase schopnost prožívat a radovat se krásou života, které spotřební potřeby společenského uspořádání sami potlačují. Snaha o vymanění se z pout je spořádanou tváří civilizace kriminalizována, neboť odmítání tradičních spotřebních hodnot leká společnost pro závažně nebezpečné rysy anarchistické rebelie. Zajícův rok si též zarejdí do finské národní podstaty, přežitých stereotypů, ale i procesu sebepoznávání v rozkolu hodnot a konvencí. Hrdinou poetického výrazu rozpolcenosti konzumního života je Kaarlo Oskari Vatanen (zajímavý Antti Litja, jako malý chlapec ve vzpomínkách Pekka Litja), reklamní agent v životní krizi, kdy se již nedokáže přenášet přes závažný rozpor mezi ideálem a realitou, jež s ubíjející, neměnnou monotónností vlahou nevinnost ideálů dávno zlomila. Niterné osvobození od přebytečné tíže toho úspěšného bytí je instinktem, sebeobranným pudem s možností destrukce i osobní devastace. Hlavní ženskou postavou filmu je Leila Heikkinen (zajímavá Anna-Maija Kokkinen), mladá právnička a velice nadšená Vatanenova snoubenka. Konvenční neposlušnost musí být právně zkrocena do přijatelného tvaru, jemuž se říká společenská zodpovědnost. K výrazněji osobitějším postavám patří bývalý venkovský policejní velitel Hannikainen (příjemný Martti Kuningas) se zvýšenou bdělostí nad Kekkonenem (byl dlouholetý ekvilibrista, vyjednávající s bratrským sovětským dozorem míru), potřebám ohebný průvodce cizinců po finské poustevnické divočině Toropainen (Heikki Nousiainen), a osamělý strážce prastarých mravů přírodních Finů Kaartinen (Ahti Kuoppala). Z dalších rolí: Vatanenova odcizená a mdlejší manželka (Rita Polster), nespokojený vedoucí reklamy Huhtinen (Hannu Lauri), dosud mladický dychtivý reklamní fotograf Miettinen (Juha Kandolin), soucitný policejní náčelník z jižního Sava Kärkkäinen (Kosti Klemelä), ctihodný soudce bláznivého odmítání společenských norem (Elis Sella), nešťastný palírník Salosensaari (Jukka Sipilä), sebejistá turistka z Itálie (Eija Pokkinen), či průvodce počítačovým centrem (Rostislav Holthoer). Film Zajícův rok je poetickým výjevem rozpolcenosti samotné podstaty života spotřebního ritu. Neopomíjí ani finské národní svérázy a určení. Nejintimnější konflikt člověka dostal plastický vizuální tvar básně. Pozoruhodný filmový prožitek!

    • 23.1.2021  19:30

    Pes z Blackwoodského hradu je rodokapsovým filmem z rialtské filmařské dílny Alfreda Vohrera. Král anglické detektivky Edgar Wallace a Pes Baskervillský jsou výchozími body, Vohrer s osvědčeným týmem dodal osvěžující karikující nadhled i potřebnou atmosféru zábavnímu určení rodokapsového kusu. Ohniskem všeho chvění je několikanásobný komplot v přání bohatství, hororová kulisa laškuje a neposedně kuje pikle, kde je dědictví a kde je utajený poklad? Nejaktivnějším hrdinou kriminální taškařice je Humphrey Connery (velmi příjemný Heinz Drache), špatně placený vyšetřovatel pojišťovny se svým smělým plánem k objasnění záhady. Zdá se být vždy o krůček napřed. Hlavní ženskou postavou je Jane Wilson (příjemná Karin Baal), mladá dědička vysloužilého námořního kapitána a svérázně nedůvěřivého podivína. Mládí je odhodláno čelit pochybným skutečnostem. Důležitou postavou je Sir John (příjemný Siegfried Schürenberg), ctihodný šéf Scotland Yardu, znající tradiční blackwoodské poměry. Násilná úmrtí mají v zájmu pořádku ustat. Výraznou postavou je Douglas Fairbanks (zajímavý Horst Tappert), neúnavně jdoucí po stopě kořisti. Nástrahy ale mučí psychiku a způsoby přestávají být vybrané. Výraznější postavou je také Grimsby (příjemný Arthur Binder), oddaný komorník zemřelého otce Jane. Věrnost až za hrob a přes hadí uštknutí. Jediným nevinným obyvatelem je Lady Agathy Beverton (příjemná Agnes Windeck), bývalá majitelka Blackwoodského hradu a nešťastná provozovatelka hostince, vždyť její ubytovaní hosté záhadně mizívají před uhrazením účtů. Z dalších rolí: Johnova sekretářka a ochotná asistentka při vyšetřování Mabel Finley (Ilse Pagé), odkvétající slavná zpěvačka a Janina matička, větřící tučné bohatství, Catherine Wilson (Mady Rahl), Fairbanksova opatrná milenka Dorothy Cornick (Uta Levka), neodbytný právník Janina otce Robert Jackson (Hans Söhnker), zemřelý Janin táta a bývalý námořní kapitán Allan Thurnby Wilson (Otto Stern), rozverný pijan a doktor Adams (Alexander Engel), Agathin nemluvný bratr, lord Henry Beverton (Tilo von Berlepsch), lačný hledač pokladu Ken Nelson (Harry Wüstenhagen), halasný zájemce a nákupčí hradu Edward Baldwin (Kurd Pieritz), či věrný Agathin služebník Jameson (Paul Berger). Pes z Blackwoodského hradu je rodokapsovým filmovým výrobkem, voní tak, chutná tak. Povedeně nadnesená odpočinková zábava.

    • 16.1.2021  23:01

    Pražské blues udržuje poetický rytmus novovlnné estetiky. Poezie filmového výrazu je sice občas z mladické nezkušenosti neohrabaná, přesto osvěží ve víření not Karla Velebného a v estetickém uspořádání. Řecký režisér Georgis Skalenakis se s příběhem mohl částečně identifikovat pro vlastní čerstvé dokončení pražského studia a národní minulosti a dirigoval své poetické okouzlení Prahou. Na scénáři Vladimíra Kaliny je znát fascinace africkým kulturním temperamentem, nakonec je mu přizpůsobena i okolní umělecká dekorace. Bohužel se film nevyhnul ideologické rozepři doby, kdy východní blok využil africkou dekolonizaci k šíření svých osvětových myšlenek a do afrických srdcí zasel bratrskou rozpolcenost. První osobou poezie čar je Omar (příjemný Sissoko Woandioun), africký student, dokončující svá pražská studia medicíny. Budoucnost, domovina, nitro, nejistota, rozervanost, a hudba je lékem na šrámy duše. Nakonec je to láska, co donutí k rozhodnutí, jež je sice v kontrastu s intimní podstatou, přesto důležitější ke vzájemné úctě. Hlavní ženskou postavou poezie je tu Mariama (příjemná Amina Hasci), africká studentka, začínající svá pražská studia geologie. Neznámé prostředí, nejistota, matoucí okouzlení a nevinná důvěřivost ve zlepšení budoucnosti lidu. Z dalších rolí: Omarův spolužák, vracející se ihned po studiu domů, Amadu (Orlando da Costa), k Africe nostalgický lékař, profesor Bouček (Radovan Lukavský), pro pěveckou kariéru hořící servírka Dana Ouředníčková (zpěvačka Jarmila Veselá s hlasem Evy Klepáčové), ženich povinnosti Rudla (jazzový hudebník Karel Velebný), bezprostřední sochař Pepi Kobliha (scénárista Vratislav Blažek), ještě nevinný knihovník Darek (jazzový hudebník Jiří Stivín s hlasem Václava Sloupa), velmi všímavý vrátný na koleji (maskér Gustav Hrdlička s hlasem Vladimíra Hrubého), Rudlova mladá nevěsta Eva (Julie Juhanová), či další spoluhráči Omara ze studentské kapely (Míša Polák, Alan Vitouš, Emanuel Hrdina a Jan Konopásek). Pražské blues, to je filmová poezie estetického uspořádání Nové vlny. A do toho vehementně břinká jazz, obrazy Jana Němečka ho absorbují a pod Skalenakisovou taktovkou se modeluje poezie.

<< předchozí 1 2 3 4 22 44 65 86