tomtomtoma

Zajímavé drama o válce jako prostředku, který prohlubuje a zvyšuje lidskou agresivitu a brutalitu. Netradiční filozofování o smysluplnosti války, kdy nabubřelá slova politiků mění životy obyčejných lidí, kteří se pod vlivem všudypřítomného válečného strachu mění v sadistické kruté bytosti, neštítící se jakéhokoliv zločinu, jenž je za normálních okolností pro většinu lidí nepřijatelný. Otevírání a prohlubování lidské vrozené agrese, válečná frustrace, která se proměňuje v pomstychtivost a ubližování na nevinných lidech. Lidskost versus agrese. Lidskost je zastoupena vietnamským vysloužilcem Billem Schmidtem (James Woods), který se zapojil do normálního života. Lidské slušné chování se má dodržovat za každé situace, ale i on je schopen násilí a odporu, pokud je jeho soukromí napadeno hrozbou z vnějšího světa. Agrese a brutalita je zastoupena Billovým tchánem Harrym Waynem (Patrick McVey), hrubiánským neotesaným spisovatelem, a Billovými spolubojovníky seržantem Mikem Nickersonem (Steve Railsback) a Tonym Rodriguesem (Chico Martínez). Pro ně je lidskost slabostí a hrubost je mužnou ctností. Válečné konflikty jsou pro ně zocelováním mužnosti a z toho plynoucí násilí a zločiny jsou přirozenou součástí jejich výchovy. Billova žena Martha Wayne (Patricia Joyce) se pak stává díky své naivní důvěřivosti a znuděné provokativnosti cílem Mikovy pomsty za údajnou Billovu zradu. Syrové, surové, kde lidskost dostává nařezáno od všudypřítomné hrubiánské agresivity mužského přízemního chtíče.

Přepsáno v lednu 2019. Hosté večeře Páně jsou dalším skvostným filmovým dílem Bergmana v existenciálně prokreslených barvách utrpení lidské osamělosti uprostřed života. Obrazy předkládají své stylově vytříbené kompozice k navrstvení dopadu stísněného pocitu prázdnoty. Jedna z tradičních a zásadních hodnot života, bůh, se v konfrontaci s realitou doby stává zbytečnou a nesrozumitelnou. Ochranné zdi jsou přivíráním očím ze strachu narušení homogenní konzistence vlastní představy uspokojivé existence vštěpených ideálů. Po ztrátách jistot nastávají otřesy, pochybnost kupí otázky v zoufalém hledání místa bezpečí ve zvětšující se vidině všudypřítomné prázdnoty. Smysluplnost životní pouti se v prodlužujících stínech nalezených důkazů propadá do bezedné jámy prokletí beznadějného tápání a věčné osamělosti. Strach z nové bolesti a další ztráty se zuřivě brání chladem a odmítáním, prozření prázdnoty je nemožné. Chráníme se před bolestí a uvízneme v samotě. Hlavní postavou psychoanalytického nahlédnutí do rozvalin lidské duše je Tomas Ericsson (vynikající Gunnar Björnstrand), pastor v existenciálním prohlédnutí po ztrátě své největší životní hodnoty. V tu chvíli se jakýkoliv pojem smyslu života vzdaluje v mlhách bolesti. Pochybnost útočí na úsudek a radí stavět ochrannou zeď a vyčerpává neustálou ostražitostí, všechno má příchuť pouhé náhražky. Přijmutí odhalené pravdy, nebo pouhého jeho zdání, je demoralizující a dobrovolně se ukrývá v osamělosti. Hlavní ženskou postavou je Märta Lundberg (velmi dobrá Ingrid Thulin), vesnická učitelka. S umanutou neodbytností se dožaduje své představy možnosti naplnění a její osamělost se v nepochopení stárne. Upíná se k návratu již prožitého pocitu, realita se zuřivě brání a roní krvavé slzy. Důležitou postavou je Jonas Persson (zajímavý Max von Sydow), prostý rybář v ubíjejícím pocitu beznaděje a nicotnosti: Skutečnost bytí je bez hodnoty lidského života i jeho veškerého snažení. Nejsrozumitelnějším místem se zdá být smrt, bez ní je jen bezradnost, s ní je věčný mír naprostého konce. Výraznou postavou je Algot Frövik (pozoruhodný Allan Edwall), místní kostelník s provokativně bystrým náhledem na možné vysvětlení životních postojů. Víra je nadřazena nad důkaz i hmotu, hledá se prostředek k pochopení a snad ani zapotřebí není. Z dalších rolí: o duševní rozpoložení svého muže strachující se Jonasova manželka Karin Persson (zajímavá Gunnel Lindblom), lehkomyslný pijan z osamělosti a kostelní varhaník Fredrik Blom (Olof Thunberg), věřící stará vdova Magdalena Ledfors (Elsa Ebbesen), správce farnosti Knut Aronsson (Kolbjörn Knudsen), či bezelstně upřímný školák Johan Strand (Eddie Axberg). Hosté večeře Páně je jedinečně výrazným psychologicky naléhavým filmem uměleckého uchopení existenciálního poznávání světa. Tématem je osamělost uprostřed hrůzy běžného života. Prázdnota bez niterného pocitu smysluplnosti je destruktivní ve schopnosti prožívání života, přesto si stále zachováváme obřadní formality společenského soužití. Osamělost je vysilující. Jak bláhová se zdá být oběť Ježíše! Jak nepochopitelná...

Mám rád satirický humor spisovatele Karla Poláčka. Kultivovaná elegance slov je jeho nejsilnější zbraní, s ní poodkrývá maloměšťácký styl života. S lehkostí staví své postavy k přelomovým událostem vrtkavosti života a s jemnou ironií jim nabízí řešení. Dnešní doba dává přednost fascinaci vulgarismy intimností, proto se rád vracím k vytříbené zdvořilosti. Satira tím získává graciézní půvab a vkusnější vyznění. Filmová adaptace Josefa Grusse je výstižným převodem Poláčkova kultivovaného projevu. Pronesené výroky obsahují potřebný spád, herecká přirozenost je uchvacující a rozdává radost po hrstech všem, kdo nestojí o moderní omezenou hrubost. Ústřední párem příběhu jsou bratři Tomáš (velmi dobrý Svatopluk Beneš) a Spytihněv (skvělý Rudolf Hrušínský) v bizarním sváru nerozlučnosti. Každé pronesené slovo i provedený pohyb je součástí důmyslné hry škádlení a umanutosti. Přesto je tato dvojice stále pospolu, jen spojené síly mohou přinést vytoužený cíl. Tragikomickou postavou je hoteliér malého lázeňského městečka Šimon Tatrmuž (dobrý Saša Rašilov st.), laskavý strýc bratrů. Jeho dobromyslná pokojnost dostává ránu, ale i truchlení má svůj konec a zapšklost katolických předsudků nikdy nedává šťastný pocit, ani záchranu. Rozpolcenou postavou je Božena (dobrá Jiřina Šejbalová), Tatrmužova manželka. Všednost dokáže otupit mysl a zdání velkolepé romantiky zamotává hlavu, ale realita nakonec dává na vybranou pouze ponížení, nebo pokoru. Ženský šarm a důvtip je zastoupen dvojicí mladých sester. Věra (velmi zajímavá Dagmar Frýbortová) a Alena (velmi příjemná Dagmar Sedláčková) se baví životem, strojeností nápadníků i nesmělostí kladně přijímané náklonosti. Nejvíce souženou postavou je rada Dyndera (vynikající Stanislav Neumann), otec veselých sester. Pod taktovkou své rázné manželky Cecílie (velmi dobrá Růžena Šlemrová) nemá příliš často prostor pro vlastní volbu i názor. Zbývá dělat psí oči a trpělivě loudit a čekat na vhodný okamžik osobní svobody. Nejtragičtější postavou je herecký mistr Beno Mertens (skvělý Jiří Plachý st.) v nikdy nekončící póze antické tragédie osudovosti a závaznosti. Z dalších rolí: strojený svůdce žen, přezíravý omezenec a bankovní účetní Badalec alias Gaston (velmi dobrý Václav Špidla), jeho obdobně přízemní kumpán a slaboduchý advokátní písař Alois Netrefný alias Percy (dobrý Josef Chvalina), silácký ženich na útěku před zodpovědností (příjemný Josef Kotapiš), jeho sebevědomá nevěsta Blaženka (zajímavá Věra Kalendová), zapomenutý otec nevěsty (příjemný Josef Vošalík), k personálu odtažitý svatební host Bedřich (dobrý František Černý), pomalá a zmatená hotelová kuchařka Terezka (zajímavá Milada Smolíková), cholericky výbušný hotelový host (Václav Trégl), výrobce rakví Damián Rozmajzl (Richard Záhorský), jeho s podnájemníky nespokojená manželka (Marie Nademlejnská), či nezbedný syn Dynderových ve školním věku Lubomír (Antonín Mikulič). Hostinec „U kamenného stolu“ v knižní i filmové podobě baví, satiricky prohrabuje rány maloměšťácké morálce a spiklenecky si pohrává se slovem i situací. Baví, rozdává úsměv a uspokojení.

Rozporuplný film, který má napínavou strhující atmosféru a kvalitní herecké výkony, ale trochu naivní kostrbatý námět, který vyvolává spíše shovívavý úsměv svojí rozsáhlou prostoduchou naivností. Nacistická touha po ovládnutí světa a nastolení své představy světa a čistoty árijské rasy dostává díky klonovacím pokusům doktora Josefa Mengeleho (skvělý Gregory Peck) zřetelné obrysy možného uskutečnění. Samolibý a zlostný nafoukanec Mengele rozvíjí své zrůdné pokusy a teorie v poklidu paraguayské džungle, nesnáší pochybnosti o jím zvolené cestě, pro kterou neváhá obětovat život kohokoliv ze svého okolí. Protinacistický bojovník Ezra Lieberman (dobrý Laurence Olivier) se pouští do pátrání po příčinách současných vražd páchaných nacistickými patrioty ve prospěch nové budoucnosti Říše, aby odhalil všehoschopného muže a šokující skutečnost. Z dalších postav: nacistický pohlavár Eduard Seibert (James Mason), neochotný k velkému risku svých lidí a likvidující stopy po Mengelem v Paraguayi, Ezrova sestra Esther (Lilli Palmer), pomáhající bratrovi při honu na nacistické zločince, bývalá krutá nacistická pohlavárka Frieda Maloney (Uta Hagen), odpykávající si své zločiny ve vězení, nadšený židovský mladík Barry Kohler (Steve Guttenberg), odhalující Mengelovo plány vražd, Henry Wheelock (John Dehner), jeden z adoptivních otců, přítel Kohlera David Bennett (John Rubinstein), pomáhající Ezrovi v jeho pátrání, Mundt (Walter Gotell), jeden z poslušných nacistických pohůnků, a Jack Curry / Simon Harrington / Erich Doring / Bobby Wheelock (Jeremy Black), několik klonů Adolfa Hitlera. Zlověstné a přesto daleko za svou možností. Zrůdnost minulosti, na kterou by se nikdy nemělo zapomenout a která se objevuje v ozvěně přítomnosti.

Hoši z Filadelfie, poctivá stará filmařina s divácky vděčným prostředím zkaženosti společenské smetánky. Snobské ovzduší neupřímnosti rozvíjí dvě plnohodnotné dramatické linie. První je morálně etické dilema při budování kariéry a vylepšování osobního společenského postavení uprostřed všeobecné přetvářky a umné manipulace. Druhá je milostný příběh, kdy všeobecná nálada klamu nedovoluje důvěřovat a bezprostředně se poddávat vlastním citům. Hledá se odpověď na otázku, zda si lze i v elitářském prostředí napjatého vztahu závislosti zachovat morální ctnost a bezúhonnost bez postranních úmyslů. Lehce se otírá i o konkrétní dopady policejní válečné akce. Hlavní postavou zručně vybudovaného dramatu je mladý Anthony Judson Lawrence (dobrý Paul Newman), ctižádostivý student práv na prahu zářivé budoucnosti. Každý tah nabízí možnost i těsnější poddanství. Cesta vzhůru vede po ostří nože, cesta za štěstím je plná předsudků a pouze talent slovního eskamotérství je jedinou přijatelnou variantou řešení bez potoku krve. Hlavní ženskou postavou je oduševnělá Joan Dickinson (šarmantní Barbara Rush) s upřímnou snahou o vymanění se z elitářské nesvobody a blahobytu. Rafinovaně vyslovená slova zhoubně nakazí i energický optimismus. Důležitou postavou, a zároveň prostředkem katarze, je Tonyho kamarád ze školy a příslušník společenské elity Chester A. Gwynn (dobrý Robert Vaughn), ostrakizovaný ve jménu nepohodlnosti a celistvosti majetku. Výraznou ženskou postavou je citově vyprahlá Carol Wharton (zajímavá Alexis Smith), využitá ve jménu předurčené kariéry. Mezi výrazné postavy patří hrdý Irčan Mike Flanagan (dobrý Brian Keith), ochranná ruka nad Tonym, a Kate Judson Lawrence (elegantní Diane Brewster), Tonyho matka s trvalou podporou rodinného společenského vzestupu. Z dalších rolí: dětinská zámožná stará dáma J. Arthur Allen (zajímavá Billie Burke), manipulativní Joanin otec a respektovaný právník Gilbert Dickinson (dobrý John Williams), Carolin manžel s ušlechtilým vystupováním a uznávaný právník John Marshall Wharton (příjemný Otto Kruger), Tonyho využitý spolužák Louis Donetti (zajímavý Paul Picerni), nervózní Chetův strýc Morton Stearnes (Robert Douglas), mocný a manipulativní Shippen Stearnes (velmi zajímavý Frank Conroy), epizodní Joanin manžel Carter Henry (Anthony Eisley), či povýšený majordomus George Archibald (Richard Deacon). Výlet mezi smetánku s jejich skandály a intrikařením je divácky vždy atraktivní. Příběh zaujme a upoutá pozornost poctivým herectvím i vyváženou dramatičností.

Upraveno v červnu 2020. Film Hotel Modrá hvězda je lehkým osvěžením. Martin Frič do protektorátního remaku o osm let staršího německého filmu Karla Lamače obsadil české herecké hvězdy a ještě dnes sklízí úspěch. Podařilo se mu do letu taškařice s poddajně teskným podtónem vložit nadšení a dychtivé životní očekávání, odhodlání ke zdolávání nové výzvy, melodramatickou úlitbu trhu, groteskní závan klukovin, snahu o překonávání vyčpělých společenských konvencí i smírně uspokojivé nalezení šalamounského rozřešení malicherností a nedorozumění. Uvolněná nálada se vlní v chytlavém rytmu Slunečnice a o masopustním úterý se veselí z aprílového škádlení, chrání si tak svou představu štěstí. Hlavní pozornost rozjásaných hrátek tu získala Zuzana Nedbalová (vitálně nebezpečná Nataša Gollová), temperamentní děvče s bezelstně bezprostředním přijímáním života. Přestože osud střídavě ukazuje štědrou i škodolibou tvář, je jejím nejtajnějším přáním láska souznějící a opětovaná. Hlavním mužským hrdinou je Vladimír Rychta Rohan (šarmantně elegantní Oldřich Nový), ženich velmi dobrých poměrů v nostalgické vzpomínce, ve které je tak snadné propadnout kouzlu křehké ženskosti. I když tou největší překážkou je překonání stavovských rozdílů, pro které se musí cedit pot. Odlehčujícími postavami jsou kuchař Zdeněk Junek (velmi příjemný Ladislav Pešek) a jeho kamarád, hudebník Jirka Tůma (velmi dobrý Jan Pivec). Zimomřivé nicnedělání je vážně ohroženo přívalem švitořivého dívčího mládí, ale nakonec každá situace může nabídnout i zajímavé příležitosti. Melodramatickou funkci filmu vykonává František Sojka (příjemný Antonín Novotný), skladatel a básník. Autor nového hudebního hitu má usnadněný přístup ke svému svatému poslání milování. Důležitou postavou je Milada Landová (zajímavá Adina Mandlová), tvrdohlavá dceruška z velmi dobrých poměrů a plánovaná Vladimírova nevěsta. Nepochopení nostalgického rozjímání snoubence je živnou půdou malichernosti. K výrazným postavám patří také Tobiáš Rychta Rohan (příjemný Theodor Pištěk), strýček Vladimíra i Milady. Dobrosrdečný mužík je vyslancem rodiny k smíru, kompromis hledá každý vhodný okamžik. Z dalších rolí: z rozporu snoubenců rozlobený Miladin otec a komerční rada Landa (Karel Černý), přeceňovanou autoritou pořádek zjednávající noční pouliční hlídač (Jára Kohout), aprílový opilec masopustní noci (Ferenc Futurista), nepokoje do blázince odesílající generální ředitel luxusního hotelu Modrá hvězda (Karel Dostal), stále galantně uhýbající ředitel luxusního hotelu Modrá hvězda (Čeněk Šlégl), účetní a chvilkový generální ředitel luxusního hotelu Modrá hvězda (František Filipovský), uražená provozovatelka hotelu Merkur, slečna Fafejtová (Marie Nademlejnská), masopustní noci velmi vytížený policejní inspektor (Karel Postranecký), Slunečnicová zpěvačka (Inka Zemánková), či vychytralý párek hotelových zlodějů (Vladimír Řepa a Ella Nollová). Hotel Modrá hvězda je příjemně štěbetavá a uvolněná zábava, právem patří k nejpřehrávanějším pamětnickým filmům na českých televizních obrazovkách. Nenáročné a účinné odreagování.

Hotel pro cizince je českou odezvou na francouzský vzor. A já osobně mám svérázné myšlenkové pochody ve velké oblibě. Je to pátrání po nejsoucím jsoucnu. Osobitý nadhled vytváří mnoho možností, několik proměnných a jediné možné řešení. Hotel pro cizince je hravou formou filozofie existencionalismu. Obě základní podstaty lidské duše se zdánlivě libovolně proplétají, aby celek i přes své hlasité odpovědi stále balamutil, pokoušel, znejistil a pobízel současně v každém okamžiku. Každý moment i záchvěv tváře současně je i není. Koneckonců, i jediná existencionální jistota, čili smrt, není setrvalým stavem. Opakuje se s neměnnou tradicí invenčního přístupu. A nutí nás do dalšího pátrání a hledání univerzálního klíče. Zároveň dokazujeme i popíráme. Hotel pro cizince je opravdovou tváří Světa i světa, lidumilnění je bláznovstvím, které se v existencionálních podmínkách vždy obrací v opačný směr a záchrana zdá se být nemožná. Romantismus v takovém prostředí vždy získá svůj osudový rozměr antické tragédie. Hotel pro cizince je jedinečnou společenskou satirou a bizarnost nevšedního dne triumfálně kráčí vpřed, neohlížejíc se na ztráty, pohoršení a poklesky. Hlavní postavou originálního výtvoru je básník Petr Hudec (velmi dobrý Petr Čepek). Neústupně, bláhově, nezkušeně a nevěřícně hledá svůj ideál romantické představy neopakovatelné velikosti života. Láska zdá se být blízko, sama se nabízí i vnucuje, a přesto se jí jen letmo dotkne a opět mu mizí v dalším temném zákoutí lidské mysli. Nechce se vzdát, a přesto je již předem poražen. Hlavní ženskou postavou je Veronika Pisingrová (pozoruhodná a šarmantní Táňa Fischerová), poetova neuchopitelná múza. Víceznačnost světice a animírky dráždí a rozpaluje psychickou odolnost básnického střeva. Kráčí naproti, a přesto pokaždé dorazí do jiného cíle. Výraznou postavou je madam Rosická (velmi zajímavá Marta Krásová), hledá svou spásu a oddává se svým ctihodným představám. Existencionální rozpolcenost dostává své plné tvary a zřetelné kontury. Také spisovatel Svatopluk Blech (velmi dobrý Vladimír Šmeral) je nepřehlédnutelný pro svou naléhavost a varovné hrozby soucitu. Nice jiného není dovoleno. Nejcyničtější postavou je hotelový recepční (skvělý Josef Somr), má pod kontrolou veškeré dění a se vším se dokáže bystře i neurvale vypořádat. Vše vzletného se stává podezřelým. Rozkošnou postavou je kaplan (velmi dobrý Evald Schorm) s klasicky nejednoznačnou existencionální podstatou křesťanského duchovního. Bez něj by obraz společnosti nikdy nebyl úplný. Z dalších rolí: prostoduchý podomek a milenec Kája (pozoruhodný Jiří Hrzán), bezstarostný správce hotelu (příjemný Jiří Pleskot), jeho manželka s neuhasitelným mileneckým toužením Marie (dobrá Jiřina Jirásková), Veroničin bratr a sebevědomý vrchní Vladimír (velmi dobrý Ladislav Mrkvička), hrdý číšník Jiří hrabě Glück (dobrý Jiří Kodet), snaživý pikolík Honzík (velmi zajímavý Jiří Menzel), bezelstně rozpolcený kuchař Hynek (vynikající Jan Libíček), Veroničin nevlastní bratr a největší láska Otomar (pozoruhodný Waldemar Matuška), rozverná pokojská Růžena (příjemná Evelyna Steimarová), či hřejivý vypravěčův hlas (Jan Kačer). Hotel pro cizince je existencionalismus v nejčistší podobě. Hravé, pokoušející, výstižné. Obraz společnosti je sice deformován optikou pohledu, přesto je to nejskutečnější podoba života a civilizovaně přízemního soužití. V přetvářce a mamonu. Och, i když jsem v menšině, musím zvolat: BRAVO!

Silný příběh o touze po moci a bohatství, které vedou k národnostním třenicím nebývalého rozměru. Jde o nejobyčejnější pošlapání samotné podstaty lidství a to jen z důvodu nabytí většího majetku a moci. Protože to jsou ty nejsladší části života, který by za normálních okolností nemohl poskytnout tolik, kolik se za dané situace nabízí. S výrokem, že velmoci se na všechny vykašlali a stojí stranou, nesouhlasím, neboť právě velmoci ať přímo, či nepřímo vždy stojí za těmi, kdo jsou u moci, či se chtějí k moci dostat. Navíc jsme se ve své civilizovanosti dostali na takovou úroveň, že veškeré transparentní rozhodnutí trvá nebývale dlouho z důvodu strachu, že se někdo naštve a bude hlasitě protestovat. Navíc není žádná ochota investovat do toho, co by těmto zemím opravdu pomohlo a všichni se raději ohánějí pokryteckou dávkou humanismu a z toho vyplývající pomoci, která má jen ukazovat dobrou stránku těch, kdo chtějí navenek působit mírotvorně. Lidé jsou často jen stádem ovcí, které se díky šikovným manipulátorům a spřáteleným médiím posouvá tam, kam je potřeba je dostat. A to i do nenávisti, kterou není těžké uměle přiživovat. Jakýkoliv pokus o změlnění nenávisti, i když jste k němu dohnáni spíše okolnostmi, je pak možno vnímat jako hrdinství. Tak jako hotelový manager Paul Rusesabagina (Don Cheadle), kterého k jeho postoji dohnal především jeho rodinný stav. Další zajímavé postavy: Paulova manželka Tatiana (Sophie Okonedo), bezmocný, ale snaživý plukovník mírových sil Oliver (Nick Nolte), generál Bizimingu (Fana Mokoena), který je chytrým Paulem tlačen do toho správného řešení, velmi schopný manipulátor George Rutaganda (Hakeem Kae-Kazim), který lační hlavně po bohatství a moci, a proradný zaměstnanec Gregoire (Tony Kgoroge), který se chce mít lépe, než jsou jeho schopnosti. Krásné je vykreslení strachu, strachu o život a strachu z možného utrpení. Utrpení, kterého se s velkou chutí dopouštějí především útočící strany.

Film Hotel 'U mrtvého horolezce' je sci-fi anekdotou. Předkládá severskou ponurost a mystiku na estonský způsob, blízká setkání třetího druhu úzkostlivě plní své služební povinnosti a policejní inspektor prožívá nejbizarnější vysokohorský trip ve svém životě. Knižní předlohu neznám a nezajímá mě. Natáčení probíhalo v kazašských horách Zailijský Alatau u ledovce Tuyuk-Su. Sice lze ve spojení s filmem mluvit o alegorických prvcích ke komunistickému režimu, dokonce se lze zaštiťovat slovním hybridem heteronormativita, ale jde jen o opožděné hledání ušlechtilých a niterných hodnot. Základní funkcí filmu je zábava, určená milovníkům kriminálek a vyzyvatelům mimozemského života. Atmosféra slibuje napětí, bizarnosti mají svá drobná osobitá specifika, ale výsledek budí rozpaky a mrzutost. Hlavní postavou ufonské kriminálky je Peter Glebsky (Uldis Pūcītis s hlasem Aarneho Üksküly), svědomitý policejní inspektor. Nejzajímavější skutečností je škodolibá ironie, ve které se kriminalista na svém tripu nevědomky stává původcem veškerého pohybu času. Lavina je dost nebezpečný prevít. Z dalších rolí: pokojně vystupující majitel horského hotelu Alex Snewahr (Jüri Järvet), nudící se lezec po skalách a fyzik v sexuálním pokušení Simon Simonet (Lembit Peterson), k smrti vystrašený kriminálník Hinckus (Mikk Mikiver), výstředně opatrný pan Moses (Kārlis Sebris), jeho smyslně provokativní manželský doprovod (Irena Kriauzaitė), naprosto vyčerpaný Luarvik (Sulev Luik), téměř dokonalý muž Olaf Andvarafors (Tiit Härm), či atraktivně nestoudná dívka Brun (Nijolė Oželytė-Vaitiekūnienė). Hotel 'U mrtvého horolezce' není podhodnoceným filmem, své příznivce sci-fi žánru si bezstarostně najde a ostatním pouze chytře vybudované prostředí napětí určitě nepostačí.

Houkání sovy je stylizovaným kriminálním thrillerem na Chabrolův způsob černého humoru. Claude Chabrol se filmem dle předlohy americké spisovatelky thrillerů Patricie Highsmith nejvíce přiblížil k náladovému rozjitření vnitřních světů Alfreda Hitchcocka. Nakonec se nadvlády nad filmovým tvořením ujmul černý humor a Chabrolův neřízený útok na morálku vyšší střední třídy je po jedné straně lemován žánrovým karikováním a po té druhé zas hororovou marností obzvláště cynického osudu. Nebývale krutý kanadský žertík, řízený ženskou rozmařilostí v mužské pomstychtivosti, je záměrně vyhrocen až na úplnou mez snesitelnosti, a tam se vymkne již z jakékoliv kontroly. Absolutismus černého humoru nemá vítěze, ale pouze samé poražené. Hlavní rituální obětí lstí a hororových hrátek černého humoru je Robert (sympatický Christophe Malavoy), technický kreslič a knižní ilustrátor ptáků, hledající tu vnitřní rovnováhu po bouřlivém rozvodu v poklidu Vichy. Bohužel, to nalezení vnitřního klidu je několikrát chybně interpretováno a všechny rejdy lidské zahořklosti už nikdo nedokázal udržet v jejich zběsilosti křepčení. Druhou obětí je Juliette (zajímavá Mathilda May), nezkušená žena. Na jedné straně si uvědomí nedostatek uspokojení svým manželstvím, ale na té druhé příliš podléhá svému dětskému traumatu magického Thanata. Významnou postavou je Patrick (zajímavý Jacques Penot), Juliettin manžel. Nedokáže se smířit s partnerskou ztrátou, a je pro její opětovné získání schopen udělat cokoliv. Důležitou postavou je Véronique (příjemná Virginie Thévenet), bývalá Robertova manželka v nutkavé posedlosti po jeho neustálém ponižování, jako důsledek zášti i marnivosti. Hrátky nabývají na intenzitě. Z dalších rolí: k těm Robertovým nehodám nepříliš důvěřivý policejní komisař (Jean-Pierre Kalfon), zásadně poddajnější partner bývalé Robertovy ženy Marcello (Patrice Kerbrat), pohříchu jediná Robertova opora a kolega z práce Jacques (Jean-Claude Lecas), k Robertově osamělosti soucitný lékař (Victor Garrivier), či decentní ředitel firmy Robertova zaměstnavatele (Charles Millot). Film Houkání sovy, to jsou hrátky Chabrolova černého humoru s filmovým žánrem v jeho struktuře i náladě. Uspokojující, byť poněkud samoúčelné, to filmové pobavení.