tomtomtoma

Film Ulička přízraků je černohumornou anekdotickou hříčkou v noirovém uskupení. Edmund Goulding zadaptoval román Williama Lindsaye Greshama z roku 1946 pro studio Fox, o adaptaci požádal sám představitel hlavní role Tyrone Power. Prostředí pouťových kejklířů je vybroušené k autentické dokonalosti (práce Lylea R. Wheelera a J. Russella Spencera): atrakce a eskamotéři vyzývavě lákají, a kolem všeho protéká povodeň z lidské masy, dychtící po nevídaném a magickém. K tomu jsou přihozeny hrsti hlíny psychoanalýzy, závrať z úspěchu a nezbedné nutkání k pokoření bohaté společenské elity. Kejkle, spiritismus, rafinované využívání důvěřivosti a neodvratné ovlivňování charismatem a psychologií. Hříčka mrká na lačnost života romantickým okouzlením, slibuje a obdarovává zdáním, aby nakonec svou vyhlédnutou oběť ve svém opojném objetí vysála a odhodila na dno niterné beznaděje. A zadostiučinění se vysmívá černým humorem. Hrdinou i obětí zlomyslných hrátek osudu je Stanton Carlisle (velmi zajímavý Tyrone Power), zarytě ctižádostivý mladý muž, jenž každou nabídnutou příležitost neupustí ze svého sevření, dokud z ní všechno nevymáčkne. Sugesce, telepatie, mentalismus, spiritismus, sláva, úspěch, závrať, drobná chybička a nezadržitelný pád do vlastního zajetí mysli. Hlavní ženskou postavou příběhu jest Molly (křehká Coleen Gray), elektrická dívka pouťových kejklířů a atraktivní mladá žena, naivně romanticky zamilovaná do Stantona. Je jeho oporou, ale také příčinou konečného nezdaru. Důležitou postavou je zde Lilith Ritter (zajímavá Helen Walker), mladá a ješitnější chicagská psycholožka, přitahována Stantonovými přesvědčivými schopnostmi. A všechno lze správně využít. Významnou postavou příběhu je Zeena Krumbein (dobrá Joan Blondell), telepatka pouťových kejklířů se slabosti pro sladké dvoření Stantona, jemuž bezelstně daruje své kariérní tajemství. Z dalších rolí: velmi mocný a bohatý chicagský automobilový magnát Ezra Grindle (Taylor Holmes), silák pouťových kejklířů Bruno (Mike Mazurki), Zeenin životem již zlomený manžel Pete Krumbein (Ian Keith), chytře zvolenými slovíčky zmatený venkovský strážce zákona (James Burke), důvěřivá bohatá chicagská dáma Prescott (Marjorie Wood), majitel prvního pouťového cirkusu kejklířů Hoatley (James Flavin), nebo majitel posledního pouťového cirkusu kejklířů McGraw (Roy Roberts). Ulička přízraků je povedeným noirovým filmem s přesvědčivou atmosférou, autentickým prostředím a rozkošnou černohumornou anekdotickou podstatou touhy po zločinu. Nezbedná zábava, jež ve své době uvedení způsobila kontroverze.

The Great Lie - Velká lež: je to další uhlazená hollywoodská filmová zábava režiséra Edmunda Gouldinga s Bette Davis v hlavní roli pro maloměšťácké paničky. Filmová adaptace vychází z románu "January Heights" z roku 1936 od Polana Bankse. Jde o standardizovaný hollywoodský výrobek, velkopansky trousí krokodýlí slzy, je sladký, načančaný, plochý, hlavní hrdinka je podbízivě ušlechtilá, je to melodrama nevábně umolousané. Chování všech tří hlavních postaviček je směsí zbabělosti, povýšenosti a uhlazenosti. A byť to mezi ženami jiskří soupeřivostí, je vlastní příběh povrchní a mdlý s beznadějně zpackanou zápletkou. Za obdiv tu snad stojí Čajkovského noty a interiéry pianistčina apartmánu. To je ta třpytivá sláva hollywoodského filmu, kde se lejno podává na zlatém podnose a sklízí se potlesk! Hrdinečkou melodramatického hýkání je Maggie Patterson (oslavovaná Bette Davis), marylandská dobře postavená mladá žena, milovaná svými loajálními černoušky. Láska pro maloměšťácké potřeby k pobavení potřebuje nevěrohodné koniny a šťastně sladký konec. Hlavní mužskou postavou je Peter Van Allen (uhlazený George Brent), bohatý muž i schopný aviatik, jehož lehkomyslnost dostává snadnou druhou šanci k naplnění života. A třetí hlavní postavou je Sandra Kovak (zajímavější Mary Astor), slavná pianistka, jejímž jediným zájmem je Peter. Ale ten ji stále protéká mezi prsty. Z dalších rolí: Maggiina oddaná hospodyně Violet (Hattie McDaniel), Maggiina washingtonská tetka Ada Greenfield (Lucile Watson), její mužík, washingtonský strýček Maggie a senátor Ted Greenfield (Charles Trowbridge), Petův právník Jock Thompson (Jerome Cowan), z pianistčiny nenadálé svatby její nervózní agent Joshua Mason (Grant Mitchell), Maggiin věrný služebník Jefferson (Sam McDaniel), nebo Sandřina služka Bertha (Doris Lloyd). The Great Lie je nezajímavým hollywoodským melodramatem, třpytivým, afektovaným, prázdným, rozmáchlým. Komerce pro slzy paniček se sladkým zákuskem.

A Day at the Races - Kobylkáři: druhé filmové setkání klaunské tlupy bratrů Marxů s režisérem Samem Woodem mi přijde svěžejší, hutnější, soudržnější než jejich první a proslavené v Noci v opeře. A byť je zde oprášeno a rekvalifikováno několik prvků a osvědčenějších skladeb situační komiky z předchozí spolupráce, nedochází k tolik neuměřenému natahování smyček a přískoků. Za další klady lze považovat kontrast reality mezi akty serióznosti ústřední herečky s neposedností a nezdvořilostí klaunů a jejich přidruženého sboru, vitální nadšení lidské masy, vzpouru utlačovaných proti mocným a strhující taneční číslo v černošském hudebním rytmu. A navíc je tu také identifikována podstata šoubyznysu na americký způsob, s celým tím pozlátkovým nakašírováním, degradováním a zkomercializováním umění. Hvězdami té zběsilejší klaunské šarády jsou: změnám podnebí hbitěji přizpůsobivý očekávaný zachránce krachujícího sanatoria Dr. Hugo Z. Hackenbush (jízlivý Groucho Marx), pro zdar věci všehoschopný zřízenec sanatoria Tony (lstivý Chico Marx), i bezelstně bezprostřední žokej Stuffy (potměšilejší Harpo Marx). Hlavní ženskou postavou jest Judy Standish (příjemná Maureen O'Sullivan), mladičká majitelka zadluženého sanatoria, důvěřivě naivní ve víře záchrany svého dědictví. Z dalších rolí: miláček Judy a lehkomyslnější zpěvák místního kasina Gil Stewart (tenor Allan Jones), bohatá zákaznice sanatoria, zakoukaná do Huga, Emily Upjohn (Margaret Dumont), set pletich kující obchodní manažer sanatoria Whitmore (Leonard Ceeley), nenasytnější a zlostný provozovatel kasina a dostihových her J. D. Morgan (Douglass Dumbrille), koketní blondýnka Flo (Esther Muir), zuřivý, ale v tom svém poslání neúspěšný šerif (Robert Middlemass), Huga konfrontující Dr. Leopold X. Steinberg (Sig Ruman), či baletka v kasinu (Vivien Fay). A Day at the Races, neboli Kobylkáři, to je synchronizovaná show amerických nezdvořilých klaunů a jedno z nejznámějších představeních tria bratrů Marxových. Nadšení pro pohyb a zlomyslnost se zdá být nekonečné. A byť jde spíše o dětinské pobavení, tak je ukázkovou podstatou americké zábavy.

Noc v opeře není zábavou mi nejbližší. Bratři Marxové jsou typickými představiteli příliš neurvalých amerických klaunů, a ty já nerad. Na druhou stranu představovala Noc v opeře zlom v jejich filmových výstupech, kdy se stali o mnoho méně hrubými než v jejich předchozích filmech pro Paramount (Noc v opeře byl jejich prvním pro MGM). A příčinou byl i zkušený režisér Sam Wood, známý svou snahou o dokonalé scény, čímž otupil nevypočitatelnou zuřivost bratrů. Přesto mnohé, co tady ostatní vnímají za nejzábavnější, u mě nemá stejný účinek. Pro můj vkus situace častokrát nejsou ukončeny zavčas a jsou protahovány do úmoru, byť jsem se na začátku těch vtipů též spontánně zasmál, tak na jejich konci jsem trpěl. Za nejzábavnější považuji komická hudební čísla, svižnou akrobacii a složitou choreografii masy. Slovní hříčky se pohybují na hraně jadrně nihilistického nadhledu a trapnosti vůle z neúměrného setrvávání ve smyčkách. Hvězdami klaunského pobavení na americký způsob jsou: nevyzpytatelný, hrubiánský a dobrácký zaměstnanec newyorské opery v nestálé a v nejisté pozici Otis B. Driftwood (vůdce Groucho Marx), samozvaný manažer dosud neznámého italského operního pěvce Fiorello (příjemný Chico Marx) a nespolehlivý garderobiér arogantní italské operní hvězdy Tomasso (potměšilejší Harpo Marx). Z dalších rolí: mladá, nadějná a romanticky věrná operní pěvkyně Rosa Castaldi (Kitty Carlisle), její miláček, dosud neobjevený pěvecký talent, schovaný v operním sboru, Riccardo Barone (tenorista Allan Jones), nafoukaná operní hvězda z Itálie Rudolfo Lassparri (Walter Woolf King), ze sabotážních kousků vypečené trojice nervózní šéf newyorské opery Herman Gottlieb (Sig Ruman), bohatá dědička a proto mecenáška newyorské operní scény Claypool (Margaret Dumont), nebo neústupně nedůvtipný newyorský policejní seržant Henderson (Robert Emmett O'Connor). Noc v opeře je slavnou zábavou filmové historie, která mě sice neohromí, ale ani neurazí. Nakonec jde o charakteristickou klaunskou zábavu na americký způsob (a neurvalost je tady ještě uměřená).

Utrpení Panny orleánské je jediným vskutku mimořádným filmem z němé éry Carla Theodora Dreyera. Subjektivní exprese výjevů intenzivně pádí z úmyslně podjatých obrazů kameramana Rudolpha Matého, zinscenovaných do hloubky, k otevírání slz nitra až k samotné podstatě lidských emocí a neúprosné ctižádosti lidského prvku. Kontrast je v rozpuku konfliktu a výpověď je trpká také díky nepřirozeným úhlům a perspektivě středověké architektury pánů Hermanna Warma a Jeana Huga. Dreyer zaměřil svou zpověď na soudní proces s jeho výsledkem, aby narafičil spodobnění s Kristem, a aby postavil establishment proti osamělému jedinci s tím nejdrtivějším možným dopadem a brutálním výkonem, v němž se moc neštítí obvyklých praktik, včetně intrik, podvrhů, psychologického a fyzického teroru. Obětí a dnes slavnou a oslavovanou hrdinkou (pro politické praktiky příznačné) nenávistného politického boje o moc je Jeanne d'Arc, neboli Johanka z Arku (pozoruhodná Maria, či Renée Jeanne Falconetti), náboženský symbol zvratu stoleté války o francouzskou korunu. Úloha církve a politiky je v podstatě v celé historii člověka neměnná. Z dalších rolí: objednavatel procesu a také jeho hlavní soudce, loajální anglickým zájmům, biskup Pierre Cauchon (dobrý Eugène Silvain), věrolomný padělatel listu Nicolas Loyseleur (skvělý Maurice Schutz), horlivější a dobře živený prokurátor Jean d'Estivet (André Berley), rozpolcený rouenský děkan a soudní zřízenec Jean Massieu (velmi zajímavý Antonin Artaud), marně protestující více-inkvizitor Jean Lemaître (Gilbert Dalleu), v soudním procesu agilní Jean Beaupère (Louis Ravet), či po popravě lačná anglická autorita Rouenu lord Warwick (Camille Bardou). Utrpení Panny orleánské je právem mezníkem v historii filmu. Pokud si vybrat pouze jeden jediný Dreyerův film z jeho němé éry ke sledování, tak jedině Johanku z Arku. Nejosobnější pocity z obrazů jen kanou a ve svém toku neustávají. Velmi silný, jedinečný filmový zážitek!

Nevěsta z Glomdalu: někdo pod náporem slavného jména a nekritického podbízení uvidí v Dreyerově filmu Renoira a Bergmana. Jistě, potom lze spatřit v každém psím exkrementu na ulici Ladislava Klímu (skutečnosti by to bylo blíže). Já jsem ve filmu neviděl ani Renoira, ani Bergmana, ale Dreyera v pokračování jeho filmových výrazů a estetiky z jeho dob předchozích. Jsou půvabné, ale co na tom, když sám příběh je maloměšťácky upocený (předlohou filmu byly dvě povídky norského spisovatele Jacoba Bredy Bulla). Nespatřil jsem ani Renoira, ani Bergmana, ale zato romantické melodrama, zromantizované venkovské prostředí, zidealizovanou hlavní linku a dvě naivně hloupé dramatické zápletky. A byť je ta druhá na svou dobu nasnímaná jistě jímavě a působivě, na její pošetilosti to nic nemění. Dreyer nedreyer, ať si dánského chlapíka vážím, je jeho Nevěsta z Glomdalu zřejmě to nejslabší, co filmovému světu a umění vydal. Hlavní postavou příběhu jest Tore Braaten (příjemný Einar Sissener), mladý rolník, chudších poměrů, což nahrazuje odhodlanou pracovitostí. A je tu také láska a stavovské rozdíly. Hlavní ženskou postavou je Berit Glomgaarden (mladičká Tove Tellback), dcera bohatšího sedláka a Toreho kamarádka od dětských let s tou nevinnou zamilovaností. Výraznější postavou je také Ola Glomgaarden (zajímavější Stub Wiberg), otec Berit, bohatý sedlák s vlastním plánem o dceřině budoucnosti. Z dalších rolí: Toreho již věkem unavený, chudý a poctivý otec Jakob Braaten (Harald Stormoen), jeho starostlivá manželka Kari (Alfhild Stormoen), venkovský pastor a respektovaná autorita kraje přející opravdové lásce (Rasmus Rasmussen), jeho žena a Beritina kmotra (Sophie Reimers), Beritin zhrzený nápadník s vhodným finančním zázemím Gjermund Haugsett (Einar Tveito), nebo jeho otec a bohatý sedlák Berger Haugsett (Oscar Larsen). Nevěsta z Glomdalu je jen filmovou limonádou a nic na se na tom nezmění ani když se vysloví jméno režiséra norského snímku z němé éry. Je to zakázkový výrobek.

Diplomacie rafinovaně zaplétá konverzační souboj na základně historické události. Film je adaptován ze stejnojmenné divadelní hry Cyrila Gélyho z roku 2011 a Volker Schlöndorff chytře využil oba herecké představitele v hlavních rolí. To, co se zdařilo výborně, je zachycení a vystižení podstaty a principů diplomacie, respektive politiky všeobecně, protože první je nedílnou součástí druhého. Při politickém dohadování je nejzásadnější nabídnout v té mizerné, bezvýchodné a hroutící se pozici jedné ze stran osobní vykoupení, nebo alespoň její zdání, vzpřímenou hlavu druhou stranou. Základem je slovo, obstoupené sítěmi z přizpůsobivosti a intrikaření, a věrohodnost zdání, které, jak se jeví, vykupuje i z nemožného. Film Diplomacie je v tomto ohledu rozkošnou hříčkou, kde navíc snad každá postava má svůj hrdinský okamžik v slávě, byť u někoho je omezena pouze na jediný výkřik. Hlavní postavičkou představení je Dietrich von Choltitz (dobrý Niels Arestrup), německý generál a poslední vojenský velitel v okupované Paříži. Splnění nebo nesplnění posledního rozkazu ho zasahuje nejen do svědomí, ale také do nejzákladnější intimity. Hrdinou představení je Raoul Nordling (pozoruhodný André Dussollier), švédský konzul a pařížský rodák. Ta jeho mise má jasný cíl, kdy obratně poskládaná slova hledají slabinu, aby diplomat mohl vynést trumf a obchodní nabídku, kterou nelze odmítnout. Z dalších rolí: generálův spolehlivý plnitel rozkazů poručík Bressensdorf (Robert Stadlober), z příprav celé té destrukce bezradný francouzský architekt Jacques Lanvin (Jean-Marc Roulot), věrný generálův kapitán plánů destrukce Werner Ebernach (Burghart Klaußner), schopný generálův pobočník Mayer (Stefan Wilkening), na ohňostroj tolik natěšený poručík Hegger (Thomas Arnold), nebo hotelový portýr a člen odboje (Charlie Nelson). Film Diplomacie je zručně zadaptovaným komorním dramatem a pro Volkera je i jistou reflexí německé historie. Rozkošné představení a hříčka o principu politiky.

La Mer à l'aube - Moře po ránu, neboli Ticho na moři: televizní film jest dramatizací historických událostí. Volker Schlöndorff při zpracování francouzské akce odporu a následující nacistické zběsilé reakce msty využil zejména literární zpracování Ernsta Jüngera, kontroverzního a také nevyzpytatelného německého spisovatele a vojáka. Schlöndorffovou myšlenkou k přemítaní je především slovo povinnost. Karel Čapek o povinnosti napsal: "Dejme tomu, že nijak se vám nelíbí dostat ránu holí, kdybyste však obdržel z vysokého místa rozkaz pod nevímjakým trestem postavit se na rohu Můstku a tam každého kolemjdoucího uhodit holí, učinil byste tak patrně s dětsky čistým svědomím a po každé pořádné ráně, kterou byste uštědřil, měl byste téměř příjemný pocit: Plním jen svou povinnost. Dejme tomu, že byste to ani nedělal pod trestem smrti, ale pod radovským platem s postupem a penzí, i pak byste plnil jen svou povinnost." Svědomí mnohé nedovoluje, povinnost dovoluje to, co nedovoluje svědomí. Na této bázi funguje společnost, politika, válka. Z tohoto pohledu na věc je chování německých vojáků i francouzských policistů ukázkové, protože jen tak je zachován řád společnosti, ať se nám to sebevíce nelíbí. Událost ještě dnes vzbuzuje emoce a malý Guy se dostal i do poezie. Ústřední postavou dramatizace historie je Guy Môquet (příjemný Léo-Paul Salmain), nejmladší rukojmí a symbol té nacistické zběsilosti. Z dalších rolí: přirozený vůdce vězněných bolševických "teroristů" Jean-Pierre Timbaud (Marc Barbé), německý kapitán a literární zapisovatel události Ernst Jünger (Ulrich Matthes), francouzský velitel vězeňského tábora Lucien Touya (Jean-Marc Roulot), věznění významní vůdci komunistů Désiré Granet (Philippe Résimont) a Victor Renelle (Charlie Nelson), nepropuštěný a propuštěný Claude Lalet (Martin Loizillon), jeho čekající žena Eugénie (Caroline Wouters), bezradnější policejní pod-prefekt Bernard Lecornu (Sébastien Accart), vězněný komunista a lékař Dr. Maurice Ténine (Gilles Arbona), soucitný otec Moyon (Jean-Pierre Darroussin), velmi zrádný bývalý komunista Georges Chassagne (Luc Florian), okupační vojenský velitel celé Francie generál Otto von Stülpnagel (André Jung), seznamem rukojmích pověřený Kristukat (Christopher Buchholz), na popravy nepřipravený německý vojáček Otto (Jacob Matschenz), či Guyova láska Odette Nilès (Victoire Du Bois). Televizní film Ticho na moři je poměrně zručně provedenou dramatizací připomínky francouzské bolestivé minulosti a hrůz druhé světové války.

Ulzhan je nadsmyslovým filmovým dílem. Cesta je symbolem, poutí nitrem člověka v jeho absolutní ztrátě smysluplnosti života, zdevastován nejintimnější bolestí srdce i konformitou západní civilizace, a má sebedestruktivní poslání. Ulzhan je abstraktní romancí, hledající východisko z uvěznění vlastní duše a rovnováhu mezi potřebou a duchovnem. Ulzhan je identifikací postsovětské transformace, v níž je celá vzdálená minulost již zapomenuta a ta blízká se zase víceméně změnila v traumata i politicky nenáviděnou hrozbu, a přítomnost bezhlavě, zdeformovaně přebírá modly západu a mění život člověka v pustinu bez duševních ideálů. Kazachstán je spojnicí asijské kultury a vnímání života (venkov) se západní a evropskou civilizací (Astana - dnes Nur-Sultan, ropná pole). Ve filmu je šamanismus, New Age, západní esoterismus a Chan Tengri (nejvyšší hora Kazachstánu), bolest ideologie minulosti, rozervanost z ideologie současnosti, pozlátko bohatství, umění, kýč a prodejnost, hlubina ducha a poznání. Volker Schlöndorff za pomoci scénáristy Jean-Clauda Carrièreho vytvořil duchovní a intelektuální cestu člověka životem, jeho přímými, ale i nepřímými vlivy, potřebami, láskou a smrtí. Transcendentální lyriku zvýrazňují obrazy kameramana Toma Fährmanna, svým prostorem, pohybem, aranžováním a estetikou. Ústředním hrdinou nekonformní poezie je Charles (pozoruhodný Philippe Torreton), Francouz na sebedestruktivní cestě po úplné ztrátě smysluplnosti života. Ale ta jeho pouť má své vlastní impulsy, terapie a metafory. Hlavní ženskou postavou vyprávění lyriky je Ulžan (zajímavá Ajanat Xenbai), mladá, atraktivní žena a učitelka francouzštiny na venkovské oblasti. Ale i přes vlastní bolesti nitra je odolnější a vytrvalejší v citu a ve spříznění. Důležitou postavou je Šakuni (velmi zajímavý David Bennent), šamanské, intelektuální a duchovní povznesení nitra člověka nad běžný rámec tíže života. A v něm je celá velikost a krása. Z dalších rolí: mladý francouzský diplomat (Maximilien Muller), Irina z baru (Olga Landina), podezřívavý manažer ropné společnosti (Marek Brodzki), Ulžanina babička (Turachan Sadykova), manželka Šakuniho otce - šamana (Šamšagui Mendijarova), nebo malíř krajinky, kýče a atomového obláčku (Vladimir Aryskin). Ulzhan je zřejmě nejintimnějším filmem Volkera Schlöndorffa, má niterné, intelektuální a transcendentální podtexty a přesahy. Je poezií a výzvou lidskému duchu!

Devátý den je jedním z nejzapeklitějších dilemat lidského nitra, neboť ani jedna z předpokládaných možností nepředstavuje vítězství ducha nad hmotou, ani zahnání pochybností či záchranu mravní nevinnosti. Volker Schlöndorff zadaptoval knížku Pfarrerblock 25487 lucemburského katolického kněze Jeana Bernarda (on sám byl po svém návratu do Dachau po dalších pěti měsících definitivně propuštěn po sérii intervencí jeho bratra u vysokých nacistických pohlavárů a zbytek války pak strávil klášterním životem). Úloha katolické církve během druhé světové války byla značně problematická, čemuž se pro hrůzy války a slabosti a strach jednotlivců nelze příliš podivovat. To se až tak netýká Jeana Bernarda, jenž byl zatčen jako odznak odporu lucemburské katolické církve k nacistické okupaci, ale později ani jeho neponechaly události stranou a vtáhly jej do neřešitelné situace (a o tom je tento film). To, co je zde prezentováno jako teologické filozofování, je spíše nihilistickou hříčkou, z níž je patrná silnější pozice sadistické nadřazenosti moci. Obětí krutých hrátek nacistické nadvlády zla je Henri Kremer (velmi zajímavý Ulrich Matthes), abbé z významnější lucemburské rodiny. Zadání úkolu ho přivádí do značně komplikované polohy nitra, neboť na jedné straně je možnost milosrdenství (a nejen pro něj), na druhé princip a doktrína víry, jejíž představitelé nikdy nezůstávali bez poskvrny. Druhým pilířem je tu Gebhardt (zajímavý August Diehl), Untersturmführer SS v Lucembursku se svým plánem k získání katolické podpory u nacistických rasových zákonů. Z dalších rolí: abbého úspěšný bratr Roger Kremer (Germain Wagner), abbého soucitnější sestra Marie (Bibiana Beglau), její vystrašený manžel Raymond Schmitt (Jean-Paul Raths), pragmatičtější biskupův sekretář Gerard Mersch (Götz Burger), neústupně zásadový lucemburský biskup Philippe (Hilmar Thate), nejvyšší nacistický velitel Lucemburska Simon (Michael König), nebo nejviditelnější sadistická tvář brutality koncentračního tábora Raportführer Bertram (Karel Dobrý). Film Devátý den se naštěstí nepředvádí v zobrazování hrůz nacistického sadismu v koncentračních táborech (v tom zůstává uměřený, i když si své chvilečky neodpustí). Jde o kruté hrátky zlomyslného osudu, který nenabízí žádné jednostranné osvobození. Osobně to nevnímám jako vítězství víry, ale jako výhru doktríny, která sebe samu nepočítaně zprofanovala. Temný film o neřešitelném dilematu lidského ducha!