tomtomtoma

Maska neboli Zaklínač je uvolněně stylizovanou adaptací detektivní ironie Edgara Wallaceho pod režijní taktovkou Alfreda Vohrera. Záměrně se klame tělem, policejní detektivové dychtí dopadnout fantoma, zločinecké organizaci, obchodující tu s bílým masičkem, se z téhož důvodu rozklepou kolena strachy a krvavě běsní, protože fantom zastává zásadu oko za oko, zub za zub. Potěší stylová hravost ironického nadhledu, zatajuje dech v záchvěvech klukovského dobrodružství, obdivuje půvab žen a přes potíže s veselým úsměvem ve tváři skotačí. Ústředním zdrojem informací je Bryan Edgar Higgins (velmi zajímavý Joachim Fuchsberger), policejní inspektor škodolibého případu a s lehkým dilematem budoucnosti partnerského soužití. Zvědavost a dychtivost je pohánějícím motorem. K nejvýraznějším postavám nebezpečně cynických kriminálních hrátek patří fyzicky zdatný australský policejní lovec fantoma James W. Wesby (velmi příjemný Heinz Drache), mlaďounká a lehce žárlivá Bryanova snoubenka Elise Penton (příjemná Sophie Hardy), z penze k honitbě fantoma kvapně spěchající inspektor Warren (příjemný Siegfried Lowitz), ze zásady zákeřně vykutálenější advokát Maurice Messer (zajímavý Jochen Brockmann), rejem shovívavě pobavená manželka fantoma Cora Ann Milton (příjemná Margot Trooger), důstojný policejní ředitel, sir John Walford (příjemný Siegfried Schürenberg), a přesvědčivě spolehlivý komorník pro několik stran současně, Archibald Finch (velmi příjemný Eddi Arent). Z dalších rolí: tak surově rozhořčený reverend Cyril B. Hopkins (Carl Lange), vystrašení zločinci Frank S. Shelby (Karl John) a Thomas Reddingwood (Kurt Waitzmann), či smyslně svůdná Bryanova sekretářka Jean Osbourne (Anneli Sauli). Záhadný Hektor alias Maska alias Zaklínač je osvěžujícím stylovým pobavením detektivního rodokapsového žánru v odlehčenější náladě. Hodilo by se dodat: ať jsi lump, či hrdina, my jsme jedna rodina! Příjemnější filmová zábava.

Film Indický šátek je poměrně chutným soustem zábavního žánru. Alfred Vohrer do filmové podoby vtěsnal lehké unesení zábavně detektivním čtivem, inspirovanou náladou kriminálního zděšení s nadhledem toho cynického dovětku proslavené britské značky Edgar Wallace. Bohaté dědictví, ponurost starobylého hradu, nepřízeň přírodních podmínek a také úporné hledání viníka. Potěší stylizovaná choreografie způsobů zábavního určení, žádostivě straší, nezapomíná na ironii, kterou v pointách hravě přitvrzuje k sarkasmu. V honbě za dědictvím se sice všichni domnívají, že vítězem bude každý přeživší, ve skutečnosti se jím stává pouze a jen Edgar Wallace. Hlavním prostředkem zjišťování informací je Frank Tanner (příjemný Heinz Drache), advokát a samozvaný vyšetřovatel prokletí indických šátků. Závěť bohatého zesnulého klade výstřednější podmínky dědickému vypořádání. K důležitějším postavám hororového skotačení patří aristokraticky důstojná a mateřsky ochranitelská vdova, lady Emily Lebanon (zajímavá Elisabeth Flickenschildt), její syn a do vážné klavírní hudby ponořený romantický idealista Edward Lebanon (příjemný Hans Clarin), za každé situace tak důkladně svědomitý komorník Richard Maria Bonwit (velmi příjemný Eddi Arent), vznětlivý nebožtíkův levoboček v sochařském vybití vší negativní energie Peter Ross (velmi zajímavý Klaus Kinski), a nervozitou a strachem potící se strýček, sir Henry Hockbridge (příjemný Siegfried Schürenberg). Z dalších rolí: atraktivní objev mladého lorda Edwarda, Isla Harris (Corny Collins), v zoufalství znepokojený americký křikloun Tilling (Hans Nielsen), jeho po rozvodu toužící manželka, rozená Lebanon (Gisela Uhlen), stále vydíraný nebožtíkův lékař, Dr. Amersham (Richard Häussler), bratranec a ctihodný reverend Lionel Hastings (Alexander Engel), či prostoduchý silák, kuchař a zahradník Chiko (Ady Berber). Indický šátek je stylizovanou filmovou zábavou s jadrnou chutí rodokapsové literatury a rozverné nadsázky. Příjemnější osvěžení.

Film Vyprahlé životy je poetickou baladou utlačované a přesto stále přežívající duše brazilského Severovýchodu. Režisér Nelson Pereira dos Santos byl svěžím větrem v moderní přeměně brazilské kinematografie, podobně jako autor předlohy Graciliano Ramos v brazilské literatuře. Pozoruhodnou skutečností je také alagoaské město Palmeira dos Índios, jedno z natáčecích míst, ve kterém Ramos dva roky vykonával funkci starosty, než se plně vrhl na zářnou spisovatelskou kariéru. Brazilský Severovýchod je specifickým prostředím, byl základnou portugalské kolonizace, a drsné přírodní podmínky stojí jednak za největším zneužíváním chudoby velkostatkářskou elitou a autoritami moci, ale také vytvořily nepoddajnou duši, která tmelila lůzu a idealistické snílky v jejich odporu a zbojnické rebelii. Vyprahlé životy nevolají po vzpouře, ani netouží vzplanout pomstychtivostí, ale kreslí poetickou baladu syrovosti bytí a přizpůsobivosti přežití těch nejchudších, jejichž tíže negramotnosti jim nedává příliš možností vybřednout z bídnosti vlastních životů. Rovnoprávnost je pochybným termínem i v současné hyperkorektní hysterii, natož v živoucích podmínkách utlačování a vykořisťování nemajetných mocenskou a ekonomickou elitou. Hlavním cílem je zneklidnění, využívá monotónnost, sluneční výheň, soukromé naděje a nepřátelství arogantní pozice moci. Hrdinou poezie, obdivující zatracené duše, je Fabiano (pozoruhodný Átila Iório), hlava chudobné rodiny a honák krav, jehož tělo i vnitřní svět jsou přirozenou součástí vyprahlé krajiny. Nevzdělanost a chudoba je nejtěžší překážkou v plnohodnotném přijetí společností, která ve své povýšenosti ráda demonstruje svou převahu. Hlavní ženskou postavou je Sinhá Vitória (velmi zajímavá Maria Ribeiro), Fabianova manželka. Je chytřejší a pragmatičtější, doufá a věří v lepší životní úroveň, ale prostředí, ani způsoby nejsou ochotny změnu připustit. Důležitými postavami příběhu jsou oba synové (zajímaví Gilvan Lima a Genivaldo Lima), ještě malí a životem nezkušení bratři. Pro mladšího z bratrů je honácká práce otce romantickým dobrodružstvím, starší je znepokojen a zmaten tím magicky znějícím slovem peklo, nehmotným a nepochopitelným slovním termínem. Z dalších rolí je nutné zmínit vojáka se zásadním konfliktem Fabiana s mocí (Orlando Macedo) a statkáře, velmi výhodně zaměstnávajícího Fabiana (Joffre Soares). Vyprahlé životy jsou sice sociálně kritickou prací, ale působivé jsou díky svému poetickému zpracování o schopnosti přežití utlačované chudiny. Jedinečný to filmový prožitek!

Tvář toho druhého je existenciální poezií a není to ani tak o filozofování, jako o rozpolcenosti. Režisér Hiroši Tešigahara a spisovatel Kóbó Abe se pohroužili do nitra člověka v jeho strachu a úzkostech, a jejich hluboké ponoření uvolnilo tu poezii, kolem níž vystavěli sloky ve směrech štěpnosti kůže Langerových čar. Existencialismus se zaobírá odcizením lidí ve víru života moderní společnosti, do toho vstupují niterné šarvátky idu, ega i superega, pohrává si s etickou zodpovědností, též laškuje s traumaty válečného ponížení a z ní vycházející rozervaností národní i soukromou. Jednou z těch nejdůležitějších otázek je, zda se maska, tolik důležitá a potřebná v uspořádání společenské hierarchie, podřídí lidskému charakteru, nebo naopak získá převahu. Ve funkci experimentální poezie se zachází až ke krajním stavům bytí, neboť vzestupy moderního blahobytu zvýrazňují nejen překážky mezi lidmi, ale především uvnitř nich samotných. Vnitřní střety a stavy rozpolcenosti jsou důsledkem společenských nároků, nitro osciluje mezi svou přirozeností a potřebou úspěchu. Frustrace, ostrakizace je veřejná, ale i soukromá a dobrovolná ve vyhnanství ze zhrzenosti a utápění se ve vlastním strachu a předsudcích. Hlavní postavou existenciální básně rozervanosti je Okujama (vynikající Tacuja Nakadai), vědec, neschopný vymanit se ze svého traumatu. Trvalé znetvoření je společenským handicapem, niterná rozervanost roste společně se strachem a cesta zpátky do života dává jedinečnou možnost k oplatě za pocity ponížení. Vnějšek získává převahu nad vnitřkem. Hlavní ženskou, a do značné míry oponentní, postavou je dívka (velmi zajímavá Miki Irie) s keloidní jizvou v tváři, nesmazatelnou upomínkou na válečné trauma a niterný strach. Život je především úzkostí z osamělosti a sociálního vyobcování. Důležitou postavou filmu je Dr. Hira (pozoruhodný Mikidžiró Hira), psychiatr, ctižádostivý v pokusné terapii, která může mít naprosto nečekaný výsledek. Noční můry běsu ožívají. Významnou postavou je vědcova manželka (velmi zajímavá Mačiko Kjó), znechucená fyzickým zraněním muže. Přesto je intimní ublížení nebezpečnější a rozkladnější. Z dalších rolí: psychiatrova svědomitá a loajální zdravotní sestřička (Kjóko Kišida), soucitně trpělivý Okujamův nadřízený (Eidži Okada), jeho mladičká sekretářka v rozpacích z jízlivého Okujamy (Eiko Muramacu), pronajímatel bytových jednotek (Minoru Čiaki), jeho dcerka s vášní jo-jo (Ecuko Ičihara), starší bratr zjizvené dívky (Kakuja Saeki), vzor struktury masky (Hisaši Igawa), přepadená dívka (Šinobu Itomi), či psychiatrova hlídající žena (Juriko Abe). Film Tvář toho druhého je jedinečnou existenciální poezií rozpolcenosti duše moderního života. Nespokojenost, hněv, nutnost přetvářky, traumata, strachy, bolesti a úzkosti. Hledá se svoboda, a její formy a určení. Nic není jednoznačné, dostáváme se k dualitě i vlastní omezenosti ducha. Je to báseň a je úchvatná!

Casanova Brown je romantickou ztřeštěností. Předlohou je román "Nesezdaný otec" amerického spisovatele a dramatika Floyda Della, sám autor ji pak roku 1928 s pomocí Thomase Mitchella uvedl na divadelní prkna pod názvem Malá nehoda. Film Sama Wooda je již čtvrtou filmovou adaptací Delleho předlohy. Casanova Brown je poháněn vnitřní energií, je stále připravený ke slovním soubojům, vysmívá se, vyhrožuje a nepatrné drobnosti nabývají pozoruhodným souběhem událostí katastrofické rozměry a zkázonosné následky. Uvolněně hašteřivý nadhled zdobí uhrančivé charisma Garyho Coopera a feministická nezbednost, která ve formě maskulinismu usiluje o vysvobození mužů ze zažitých rolí při odpírání otcovství. Nakonec je vše jen neškodným škádlením k vyvolávání bláznivých situací a romantického naplnění. Obětí ironie osudu je Casanova Brown, zvaný Cass (velmi příjemný Gary Cooper), skromný profesor literatury a začínající spisovatel. Potřeba niterného naplnění se pod vlivem nešťastné zkušenosti stává formou útěku před traumatizujícími následky. Ale do toho se probouzí neznámé pocity a vzývá se právo otcovské. Hlavní ženskou postavou je Isabel Drury (zajímavá Teresa Wright), mladá univerzitní studentka velmi dobrých poměrů, příliš ohleduplná k matčině astrologické věrouce. Láska se nevzdává a nechtěně způsobuje nedorozumění. Výraznou postavou je JJ Ferris (příjemný Frank Morgan), vznětlivý mužík a energický Cassův budoucí tchán. Osobní a dosud nepřekonaná zášť z finanční závislosti na manželce neváhá pomáhat při útěku z té uzavírající manželské pasti. Důležitou postavou je Monica Case (příjemná Mary Treen), ochotná pokojská chicagského hotelu a Cassova poslední záchrana jeho zmatenějšího běhu za otcovská práva a naplnění. Výraznější postavou je matka Isabely (zajímavá Patricia Collinge), ctihodná dáma, vládne domu Druryů nekompromisní vírou v astrologii. A víra je navíc podpořena i destruktivní okolností prvého uvítání zetě. Výraznější postavou je také pan Drury (příjemný Edmund Breon), laskavější Isabelin rodič, na nějž učinil Cass nezapomenutelný dojem a už nikdy se v jeho přítomnosti nebude dále cítit v bezpečí. Z dalších rolí: dobromyslný a prostoduchý hotelový zaměstnanec Frank (Emory Parnell), JJova dcerka, chystaná ke svatbě s Cassem, Madge Ferris (Anita Louise), vstřícná gynekoložka a zástupkyně adopčního spolku Dr. Zernerke (Jill Esmond), matka Madge a vládnoucí JJova choť (Isobel Elsom), spolehlivě decentní komorník u Druryů Charles (Halliwell Hobbes), či čerstvě narozená Cassova dcerka (Billy Chapin). Casanova Brown je nevázaně uvolněnou ztřeštěností, která je založena na vitalitě, charismatu a nezvyklosti, přesahující obvyklé meze destrukce i sounáležitosti. Příjemně osvěžující filmové odreagování.

Poslední Mohykán je tím nejznámějším románem amerického spisovatele romantického dobrodružství Jamese Fenimore Coopera. Opěvuje mužnou čest a udatnost, odhaluje ryzí základy amerického patriotismu. Film George B. Seitze je věrný romantickému duchu předlohy, nezapomíná na staromilské způsoby vychování, britsky suchý nadhled, pateticky hrdinská gesta, skládání poklon osudovým láskám, či z té moderní hyperkorektní úlitby takzvané rasistické zobrazování stereotypů původních obyvatel amerického kontinentu. Filmu neschází šarm a dokonale naplňuje očekávání z dobrodružného žánru. Prvořadým hrdinou bez bázně a hany je Hawkeye - Sokolí oko (příjemný Randolph Scott), pohraničník a zkušený zálesák, dokonale sžitý s prostředím místa i kulturou doby. Tady je předobraz nového národa a budoucí světové mocnosti. Hlavní ženskou postavou je Alice Munro (příjemná Binnie Barnes), starší dcera britského plukovníka a velitele posádky. Je náhle zasažena obdivem k mužné statečnosti a mění se tak proto její představa o světě. Důležitou postavou je Duncan Heyward (zajímavý Henry Wilcoxon), britský major, loajální povinnostem vlasti a odmítnutý nápadník Alice, který neváhá s ledovým klidem čelit čelem nebezpečí. Hlavním padouchem je Magua (příjemný Bruce Cabot), lstivý a zrádný huronský náčelník s výrazným sklonem k nelítostným pomstychtivým odvetám. Titulární postavou je Čingačgúk - Velký had (sympatický Robert Barrat), náčelník se smutným údělem nezvratného vymření rodu, inu poslední Mohykán. K výraznějším postavám tu patří také Unkas (příjemný Phillip Reed), Čingačgúkův syn a romanticky poblouzněné dychtivé mládí se smutnějším osudem. Z dalších rolí: mladší Alicina sestra, zamilovaná do Unkase, Cora Munro (Heather Angel), vážený otec sester a příliš ješitný velitel britské pevnosti William Henry, plukovník Munro (Hugh Buckler), velitel nepřátelského vojska, francouzský generál Montcalm (William Stack), osobitý pastor David Gamut (Frank McGlynn Sr.), či starý huronský náčelník (William V. Mong). Film Poslední Mohykán režiséra George B. Seitze se stal vzorem svému o téměř šedesát let mladšímu bratříčkovi. Film sám splňuje očekávané standardy dobrodružného čtení, nic jiného snad ani nikdo nepotřebuje.

Zrůdy jsou rozpolceností americké kulturní a komerční přízemnosti. Tod Browning v prvé řadě komponoval hororový druh pobavení, navíc sám vycházel z amerického vaudevillu a cirkusového prostředí, kde často vrchol kulturnosti provází salva kopanců a bizarnosti lidské existence. Byl si vědom potřeby k upoutání divácké pozornosti, vzal do ruky barevný amplion a pompézně štědrým vyvolávacím obřadem slibuje věci doposud neviděné, a nádavkem přidává silný příběh k uspokojení navnaděné zvědavosti. Pozornost se strhává extravagancí s potenciálem kontroverzního přijetí, neboť odlišné nahání tolik strachu a hrůzy z potencionálního nebezpečí. Ke slovu se dostává píseň soucitného klauna o lásce, zradě, zločinu a děsí možností nekompromisní odplaty, když strach přesáhne důvěrně bezpečné obzory. Nakonec je pro americké společenské a kulturní prostředí příznačný nejen osud filmu, ale také novodobé vytěžení lidské bizarnosti jako komerčního potenciálu v televizní sérii American Horror Story - Freak Show. Soucitným zpěvákem celé zvrácenosti lidské duše je Phroso (zajímavý Wallace Ford), cirkusový klaun a přívětivější tvář lidské duše, která se snaží být oporou slabším a bezelstnějším. Druhým světlým bodem klaunovy tiché písně je Venus (příjemná Leila Hyams), cvičitelka lachtanů v romantickém zklamání, ale i v následném obrození nitra a pocitu naplnění. Ústředním bodem vábeného zájmu je Cleopatra (zajímavá Olga Baclanova), akrobatka na visuté hrazdě. Ona je tou podstatou maloměšťácky pokryteckého kulturního i komerčního prostředí, obávaná zrůdnost je potom způsobem prodejním. Důležitou postavou klaunovy písně je Hercules (příjemný Henry Victor), cirkusový silák menšího ducha a obhroublých způsobů chování, se kterou požaduje svá práva k uspokojení potřeb. K výraznějším postavám také patří v intimní otázce příliš důvěřivý a zaslepený trpaslík Hans (Harry Earles), jeho smutná a strachující se snoubenka Frieda (Daisy Earles), koktavý klaun Roscoe (Roscoe Ates) a siamská dvojčata s jasně odděleným sexuálním životem (Daisy Hilton a Violet Hilton). Z dalších rolí zde zaujme provozovatelka obludária Madame Tetrallini (Rose Dione), a její cirkusový sbor: rozdvojený intersexuál (Josephine Joseph), mladík bez nohou (Johnny Eck), bezruká dívka (Frances O´Connor), živá kostra (Peter Robinson), vousatá žena (Olga Roderick), lidský trup s hlavou (Prince Randian), připravený trpaslík Angeleno (Angelo Rossitto), či stydlivý mikrocefalik (Schlitze). Zrůdy jsou hororovou přehlídkou té bizarnosti lidské existence, film překročil své zamýšlené určení a předkládá evidentně nechtěně svůj požadavek rovnoprávnosti a neváhá zastrašovat. Soudržnost zrůd chrání svou vlastní komunitní integritu, včetně práva na život, či spravedlnost. Nádherná to rozpolcenost americké kulturní a společenské podstaty!

Dokumentární film Martina Friče "Zasloužilá umělkyně Terezie Brzková" je oslavným medailonkem a obdivnou poctou. Ta je složena k oslavování milované divadelní a filmové herečky, neodmyslitelně spjaté s filmovou rolí babičky Boženy Němcové. Laskavost je všeobecně přijímanou charakteristikou Terezie Brzkové, je podpořena mnoha dalšími filmovými rolemi s jejím rozkošným hlasovým a pocitovým výrazem. Vadí trochu nešikovně snaživé strojenosti Kramešové a Křiváčka, ale obdivná pocta je zkrátka společensky obdivnou poctou a proti ní se obvykle nic nenamítá. A sám Martin Frič mohl využít všech šest filmů, ve kterých Brzková účinkuje.

Film Přísně tajné premiéry, to je zajímavé použití parodického nadhledu ke ztřeštěnému pobavení, ale občas marně chytá dech při násilném uzpůsobení. Autor předlohy Vilém Hejl si mohl ironií a jízlivostí nepatrně vyrovnat své nevyřízené účty s politickou mocí. A skutečně je tu karikaturní odlehčení a rozverné slovní indikace i kontraindikace a též cynicky nezvedené moralizování tím, čím Martin Frič dlouhodobě bavil filmové diváky. Přesto se kontinuita a bezprostřednost občas bezradně rozhlíží kolem, nalezené zkratky se ukážou být zhoubou intimním potřebám, nakonec se ztratí ve vlastní spoušti, na jedné hromadě sutin si zlomí nohu a do cíle bláznivého závodu se s vypětím posledních zbytků sil jen doplazí. Prvním vladařem notového zápisu parodické kriminálky je František Jech (velmi dobrý Čestmír Řanda st.), šéf profesionálně organizované zlodějské bandy. Zločinec dokáže pragmaticky využít inovativních kriminálních nápadu, které se svým mírně neskromným rámcem vymykají představám duševně omezené elity socialistické reality. Drzost slaví úspěch. Druhým vladařem ironické kriminálky je Vladimír Hudec (zajímavý Jiří Sovák), spisovatel a scénárista komplikovanějších a zamýšleným profitem také ambicióznějších detektivních příběhů. Morální dilema se sice vzpírá, ale nakonec se skutečnost nedocenění a neskromná autorova ješitnost nechají vyprovokovat k akci a k úspěchu. Třetím vladařem, chytře využívající příležitost k převzetí moci, je Lída (příjemná Jiřina Bohdalová), spisovatelova naivní žena. Návyková závislost na strmě zvyšující se životní úroveň je dílem okamžiku. K výraznějším postavám patří také Matýsek (velmi příjemný Vladimír Menšík), spolehlivá Jechova pravá ruka a předák dokonale secvičené lupičské party. S odpovídajícím finančním krytím přeci není nic nemožné. Z dalších rolí: kapitán Veřejné Bezpečnosti a Hudcův kamarád Klikar (Jiří Němeček), k nesocialisticky vedené podstatě zločinu Hudcova scénáře nedůvěřivý televizní redaktor Majer (Jiří Lír), obdobně nekompetentní redaktorka Králíčková (Nina Popelíková), a další nesouhlasný televizní redaktor (Miloš Nesvadba), pražskou zločineckou světovostí překvapený módní návrhář Noiret (Miloš Kopecký), televizní režisér nerozpoznaného spisovatelova přiznání (Lubomír Kostelka), herec v televizní roli vůdce lupičské bandy Jakeše (Zdeněk Dítě), herec v televizní roli spisovatele Richtra (Jan Pohan), či další a schopní členové té organizované zločinecké partičky Mareček (Otto Šimánek), Heran (Jaroslav Cmíral) a Hampejz (Mirko Musil). Přísně tajné premiéry jsou nadány smyslem pro ironii, nadhled a znalostí souvislostí a paralel, přesto nepatří k tomu lepšímu, co Frič během své bohaté kariéry natočil. Intelektuální nádeničina je v socialistické realitě pohanou, v kapitalistické potom nutnou potřebou. Škoda těch zbytečných ztrát tělesného pulsu.

Film Lidé z maringotek je poetikou řeckého ducha, uchváceného nesmrtelnou krásou života. Martin Frič nemohl pojmout celou knižní předlohu Eduarda Basse, ale dokázal utrhnout a předat divákům jeho základní myšlenku o tom lesku a bídě kočovného života cirkusových artistů a pouťových kejklířů. Uhranutí životem vyznává řád romantického kavalírství, zpívá o lásce, která je vedle aplausu diváků povzbuzením i odměnou života. Poezie vnímá i odvrácenou tvář v nevděku, nestálosti a nevyzpytatelnosti, tvrdém drilu a odříkání, přesto i tam nachází krásu, hodnou obdivu, vitální dychtivosti i nespoutaného nadšení ze života. Hrdinou pestrobarevné cirkusové poezie a života je Vincek Bonžůr (pozoruhodný Jan Tříska, a artističtí dublové František Janeček a Harald Štipka), gymnasta na koních, vášnivý v temperatuře prožívání a bezstarostný v celku přízemní tíže bytí. Láska je oslavnou korunovací podstaty lidské existence, vše ostatní nestojí za trápení. Tím smutnějším cirkusovým hrdinou je August (vynikající Jozef Kroner, a klaunský dubl Jaroslav Čejka), klaun a Vinckův starostlivý tatíček. Bohatší životní zkušenosti se lekají žádostivých pohledů touhy jako výraz niterného rozervání profesního poslání při šíření smíchu a zábavy. Hlavní ženskou postavou je Nina Gruzia (velmi zajímavá Emília Vášáryová, a její krasojezdecký dubl A. Vinický), cirkusová krasojezdkyně a Vinckova životní láska. Temperament si díky výchovným preferencím rodičů uvykl na marnivost a hýčkání. Cit versus existenční pohodlí, největší svár lidského nitra v jeho pocitu naplnění. Důležitou postavou je principál (dobrý Čestmír Řanda st.) cirkusu National, domovské scény Vincka a jeho tatíka. Tou nejdůležitější starostí je bezproblémový chod cirkusu, přesto se zajímá i o jednotlivce. Výraznou postavou je Leopold Čongr (velmi zajímavý Josef Hlinomaz), řeckořímský zápasník s potulným pouťovým programem. Sice panuje jisté povědomí o profesní sounáležitosti, přesto je rozhodující vlastní prosperita. A to i za cenu záludných způsobů. Výraznější postavou filmu je Ferdinand Vaňátko (příjemný Jaroslav Rozsíval), statný kotlář a chvilkový zápasník se strachem z rozkazovačné snoubenky. A k výraznějším patří také Marie (velmi dobrá Slávka Budínová), provazochodkyně s kočovným rodinným podnikem. Niterná osamělost je nejzhoubnější lidskou úzkostí, proto se občas spokojí s úlohou náhradníka. Z dalších rolí: laskavý cvičitel psů a šimpanzů Reimann (Ilja Prachař), vzteklý hlídající pes dcerky Niny a drezér koní Lotyš (Martin Růžek), jeho manželka a další hlídač počestnosti dcery Gruzínka (Dana Medřická), hašteřivé akrobatické duo stárnoucích manželů Venclových (Josef Větrovec a Jiřina Štěpničková), kulhavý artista, hledající nové obzory, Beznohý (Vlastimil Brodský), Ferdinandova panovačně přísná snoubenka Karolin (Nina Popelíková), starší Čongrův syn, vyvolavač a rozhodčí zápasení (Václav Sloup), mladší Čongrův syn a zápasník váhy velterové (Jiří Sedlmajer), Reimannova uprchlá manželka (Jarmila Smejkalová), či Ninin vyhlédnutý ženich a ruský kníže (Stanislav Langer). Lidé z maringotek jsou poetikou artistické prestiže, řecký duch našel krásu života a vznáší se nad manéží s dychtivým úsměvem a vítězoslavným pocitem odvahy. Krásné kouzlo života, zpěv idealistického romantismu, láska a poslání. Povznášející poetický prožitek.