tomtomtoma

tomtomtoma

Tomáš Janda

okres Plzeň
tupé zívání

17 bodů

Moje oblíbené filmy

  • poster

    Hebká kůže (1964)

    Přepsáno v dubnu 2018. Hebká kůže, uhrančivé filmové dílo o mužské krizi středního věku, mě pokaždé zcela pohltí. Je to díky způsobu provedení, bezprostřednost zpovědi se koná skrze nejsoukromější chvilky vnitřního pnutí jedince, chyceného do vlastní pasti pudové konsternace. Intimní důvěrnost bez patetického sentimentu elektrizuje předkládané obrazy, obrací veškerou pozornost ke znovuobjevenému Érotovi uvnitř mužské mysli a rozpohybovaný chtíč se nedokáže zastavit. Omámení erotičností mladého věku vrhá protagonistu do transcendentního zmatení. Pokušení je silnější než vůle a zodpovědnost. A podlehnutí chuti mladé pružné krásy vše zpřevrací a rozmetá jistoty. Hlavní postavou strhující romantické balady je Pierre Lachenay (velmi dobrý Jean Desailly), úspěšný a uznávaný muž literárního světa. Poklidná spořádanost a harmonické rodinné zázemí je na počátku. Pokušení se zjevuje znenadání, v omámení druhé mízy se optika vnímání mění a všednost začíná být na překážku. Opatrnost se nevyhnutelně propadá v chybách nezkušenosti, dvě souběžná království jsou příliš velkým soustem. Chyby se kupí na všech stranách, elektrizující vzrušení neopadá a vyústění je krajně jízlivým rozřešením neodvratného pádu. Hlavní ženskou postavou je Nicole Chomette (pozoruhodná Françoise Dorléac), mladá a atraktivní letuška. Přirozený šarm, závan tajemna, mladá něžnost i bezprostřednost jsou opojnou zbraní. Hra se zábleskem slavné osobnosti baví a uspokojuje. Ale vše má svou dobu životnosti. Důležitou postavou je Franca Lachenay (šarmantní Nelly Benedetti), starostlivá Pierrova manželka. Konzistence rodinného soužití je narušeno a ztráta důvěrně známého světa vyvolává otázky a nejistotu. Nepříjemné překvapení rozervává vnitřnosti a bolest se léčí radikálním řezem a pouštěním žilou. Z dalších rolí: Pierrův známý Clément (Daniel Ceccaldi), nezbytní a pro Pierra otravní rodinní přátelé Odile (Paule Emanuele) a Michel (Jean Lanier), spolehlivá Pierrova sekretářka Dominique (Dominique Lacarrière), chůva Ingrid (Laurence Badie), druhý pilot Franck (Gérard Poirot), či malá dcerka Sabine (Sabine Haudepin). Hebká kůže pro mě představuje skutečnou romantiku. Ty elektrizující stavy, vedoucí k podlehnutí i setrvání mimo obvyklost vyjadřují celou podmanivost dané situace. Jedinečný způsob zobrazení vnitřního chvění mě vždy dokáže pohltit a prožitek z viděného dosahuje nejvyšší uspokojující úrovně.

  • poster

    Král v New Yorku (1957)

    Další z nádherných filmů Charlese Chaplina. Je to krásné satirické zamyšlení nad tím, co je svoboda a jestli svoboda není spíše jen takovým pozlátkem, ale skutečnost je docela jiná. Tentokrát král Shadov (skvělý Charles Chaplin), nezdolný optimista a idealista prchá před krvavým pučem do Ameriky, do New Yorku, bašty svobody. A i když je nespravedlivě označen za zloděje a tyrana, nežehrá na osud, nýbrž se snaží zpříjemňovat si každou chvilku svého života. Naráží na nesmyslnosti konzumního života, kde se stát celebritou, pokud se člověk objeví na televizní obrazovce, není velký problém. Utahuje si z nesmyslného vlivu reklamy na obyčejné lidi a z módních trendů, v tomto případě plastických operací. Zjišťuje, že nejvíce svobodná země se jako svobodná země jen tváří a že jen za své odlišné názory se člověk velmi snadno dostane do potíží a snadno může ztratit svobodu a usednout do vězení. Je to takový hon na čarodejnice, kdy jakákoliv odlišnost je tvrdě trestána, neboť lidé mají obrovský strach z něčeho jiného, pokud vám ještě výborní nejvyšší představitelé státu tvrdí, že je to špatné. Obrovská netolerance, závist, frustrace a pokrytectví jsou velkým nebezpečím pro všechny, i když nikomu nedělají nic špatného. Samozřejmě určitá forma svobody existuje, pokud člověk striktně dodržuje nastavené mantinely a nepřekračuje určité "nebezpečné" linie. Největší forma svobody by snad mohla existovat snad jen ve státě s velmi osvíceným panovníkem, ale i v tomto případě by existovalo mnoho nespokojenců, protože touha po podílu na moci je nezměrná a tak lákavá. Další zajímavé postavy: králův velvyslanec v New Yorku Jaume (Oliver Johnston), uvědomělý chlapec Rupert Macabee (Chaplinův syn Michael), který svojí neuvěřitelnou zarputilostí za obranu svobody přivede krále do problémů se státním aparátem a Ann Kay (půvabná Dawn Addams), která nejdříve krále zneužije do své televizní show, poté při snaze mu pomoci mu schání práci v televizní reklamě a aby ho nakonec přesvědčila o nutnosti plastické operace. Vytváří se mezi nimi neobyčejný vztach, kdy jsou oba dva k sobě přitahováni úctou a svým projevem. Nádherná je scéna, kdy je král u výslechu u soudu a neuvěřitelnou nehodou a náhodou celý výbor spláchne ze svého místa. Film, který pobaví a ze kterého i trochu zamrazí.

  • poster

    Ten tajemný předmět touhy (1977)

    Velmi pozoruhodný film, který mě v chápání žen uvádí do ještě většího zmatku. I když doufám, že zde dochází k určitému extrému, kdy se velmi půvabná a živá dívka, tanečnice Conchita (půvabné Ángela Molina a Carole Bouquet) uvědomuje svůj půvab, který hodlá přetavit ve svůj prospěch na boháčovi Mathieuovi (skvělý Fernando Rey). Ten je samozřejmě chlípně okouzlen Conchitiiným půvabem a snaží se jí získat. Ale jsou to spíše náhodná sekání, která dodávají vztahu další spád a rozměr, kdy Mathieu platí, Conchita se natřásá a hraje si se starým pánem jako se svoji nejoblíbenější hračkou, aby zase unikla, když mu předtím způsobuje další a větší ponížení. V průběhu své hry dokáže býti velmi okouzlující, že Mathieu uvěří všem jejím prapodivným a neuvěřitelným vysvětlením. Za celou tu dobu se Mathieovi nikdy nepodaří dosáhnout na to nejvytouženější a tím je sex. A když už to vypadá, že po největším ponížení se rozhodne tento vztah jednou pro vždy uzavřít, přichází další převrat a sblížení. Lidé jsou v oblasti lásky a okouzlení často hlupáky. Do toho všeho výborně zapadá fenomén atentátů a přepadávání, jiná forma násilí, jakého se nám dostává v hlavní dějové linii. I když nejde o násilí v pravém slova smyslu, ale spíše o násilí na rozumu. Neboť muži se často a rádi stávají loutkami v rukách schopné loutkářky. Ženy jsou zvláštní, krásné, úchvatné a tak kruté. Občas je pro mne problém se s tím vyrovnat. Nechť žijí ženy, život s nimi bývá strastiplný, bez nich utrpením!

  • poster

    Silnice (1954)

    Tak toto je výborný film o podivnostech lidských životů a vztahů ve své pochmurné syrovosti. Příběh o vztahu, který zažíná životním donucením a končí nepochopením a neochotou si připustit a přiznat byť sebenepatrnější náklonost. Zampanó (výborně drsný Anthony Quinn) je cirkusový a pouťový silák, je to drsný a hulvátský rabiát, který se chová jako život ve své hrubosti ke slabým. Bojí se krás života a proto se ho snaží překonat silou a sprostotou. Gelsomina (krásně pomalejší Giulietta Masina) chce život milovat a radovat se z něj, i když přináší rány. Je prostá a naivní, ale také důvěřivá a raduje se z maličkostí jako je hraní frašek na poutích a hraní na trumpetu. Zlom nastává, když hrubost a neurvalost zabije naději a porozumění v postavě Matta (zajímavě ztřeštěný Richard Basehart). Je to vynikající náhled na svět, kde stále vyhrává horší stránka života. Je to snad všechno zapříčiněno strachem? Strachem z života? Strachem ze stálé chudoby? Strachem ze smrti? Strachem, že něco ztratím, když o něco stojím? A nezjistíme to až ve chvíli, kdy to ztratíme natrvalo? Snad stále bude naděje a optimismus v lepší a šťastnější život, ale chceme ho opravdu, nebo si stále libujeme ve svých závistích a neupřímnosti? Zkrátka je to velmi strhující film o životě, jaký je a ne jaký bychom si přáli mít. Ve své prostotě a trpitelské poddajnosti.

  • poster

    Jako v zrcadle (1961)

    Naprosto úchvatný film, který odkrývá neosobnost a jistou sobeckost i u těch nejbližších. Každý má své problémy, své noční můry, vidí určitou bezvýchodnost, ale stále věří v lepší tvář budoucnosti. Skvělé představení pro čtyři herce. Hlavní osoba Karin (vynikající Harriet Andersson) trpí schizofrenií. Ale ve mne to vyvolává naprosto jiné asociace. Je opravdu duševně nemocná, jak se o to (jako i v normálním životě) snaží přesvědčit lékaři, nebo je schopná vnímat zdánlivou skutečnost (kterou vidíme všichni), ale také tu opravdovou, které je schopno pouze několik lidí. Jen ji nedokážou uchopit za správný konec a následně aplikovat ve všeobecné realitě. Neboť, to co se odehrává je naprosto hmatatelné, ale uvrhá jí to stále do větších zmatků. A jak sama přiznává, není schopna žít ve dvou světech, přecházet z jednoho do druhého. A nakonec se sama smiřuje s životem mimo tuto realitu. Ale je méně opravdová? Nebo je méně šťastnější? Není právě pochopení a správné uchopení té pravé reality tím správným klíčem? Ale jsou tu i další. Manžel Martin (Max von Sydow), miluje ji, ale sám už nedoufá ve zlepšení jejího stavu, spíše na sebe bere určitou roli trpitele. Otec David (skvělý Gunnar Björmstrand) vždy toužil uspět jako spisovatel a vždy tomu podřizoval svůj život. Na první pohled vypadá chladně, ale je to spíše strach ze života, který přináší utrpení, než chladnost v jeho srdci. Miluje svou dceru, ale nedokáže ji pomoci a snad s úlevou si uvědomuje, že by mohla sloužit jako objekt k pozorování v její totální destrukci. A pak bratr Minus (pro mě příjemné překvapení Lars Passgárd), který má problémy se svou pubertou a přicházejícím chtíčem. Také píše, ale na rozdíl od svého otce mu jde psaní samo od sebe, s nevídanou lehkostí, i když sám svoje výtvory zlehčuje. Je to také film protináboženský. Vyjevuje nám boha jako pavouka, který chce vniknout a zmocnit se všech lidí. Ne snad pro jejich blaho, ale pro svoje potěšení. Však i Karin donutí k incestu se svým bratrem. Pravda, že jde o Karininy představy, které se pro ni zhmotňují, ale pravdě mnohem blíže než křesťanské vyobrazení boha jako spasitele. Ne je to tyran, který myslí jen sám na sebe. Stejně jako lidé, protože boha můžeme spatřit jen jako odraz v zrcadle. Fascinující film o osamělosti lidské duše.

  • poster

    Bláznivý Petříček (1965)

    Tohle je poezie! Film, který je vizuální poetikou povýšen na vysoký stupeň umění. Láska, osudový vztah, zrada a rozčarování, vlna zločinu, romantické okouzlení, vražda z vášně i rozumu zároveň, návrat k prostému způsobu života, touha po zábavě, touha po penězích a s tím spojená kriminalita, bláznivé putování, pomsta a rituální sebevražda ve velkém stylu. A přesto je to báseň, poetikou propojené úchvatné obrazy, vhodně doplněné slovy a hudbou. Báseň, která šumí, vře, teče, utíká, zmítá se, střílí a vrhá své vznešené salvy slov po všem a po všech. Překotně se valí, aby se občas zastavila, pohrála si, rozjařeně zatančila, lehce vzala vítr a sluneční paprsek do svých dlaní, a po nadechnutí zase plynula rychle vpřed a do stran, ke svému konečnému výkřiku zmaru. Jistým paradoxem je určitá vojenskopolitická kritičnost války na straně jedné a až romantická fascinace zločinem a s ním spojeným násilím na straně druhé. Ferdinand Griffon alias Pierrot (skvělý Jean-Paul Belmondo), osamocený ve svém spořádaném manželském životě, znovu potkává svou životní lásku, aby jejímu kouzlu nadobro a se vším všudy podlehl. Náhoda a osud mu připravují bláznivou cestu plnou různých překážek a zastavení, aby dosáhl marnosti, zklamání, rozčarování z pravdy a rozséval v rozhodující chvíli smrt. A sebevražda jako mučednická oběť malého zbabělce a zoufalého, podvedeného milence. Velkolepá ve svém provedení. Marianne Renoir (pozoruhodná Anna Karina) je osudová žena v životě Ferdinanda. Dokáže mistrně manipulovat s Ferdinandem, aby ho posouvala podle své potřeby po polích své hry života zločinu. Podcení však faktor zhrzenosti žárlivého muže. Z dalších rolí: Ferdinandova manželka (Graziella Galvani), pocházející z vyšších kruhů, Ferdinandův znamý Franck (Georges Staquet), nelegální obchodník se zbraněmi, Fred (Dirk Sanders), údajný Mariannin bratr, ale ve skutečnosti její milenec, gangster-trpaslík (Jimmy Karoubi), a další gangsteři (Roger Dutoit a Hans Meyer), a samozřejmě americký režisér Samuel Fuller. Je to ojedinělé a unikátní dílo svou formou, obsahem i celkovou možností svého působení na diváka.

  • poster

    Řek Zorba (1964)

    Kdo nečetl literární předlohu, udělal chybu. Kniha se čte lehce, jedním dechem a s tím radostným a ničím nenahraditelným pocitem. Přetvořit literární dílo do filmové podoby není nikdy zcela jednoduché a občas je výsledek rozpačitý. Tady se to naštěstí podařilo takovým způsobem, že i filmový výtvor nezaostává ve svém duchu pozadu za psaným slovem Kazatzakisovým. Zorba není jen postava, nebo jméno. Zorba je způsob přijímání života. Zorba je radost ze života, je to prožívání každého možného okamžiku, který je možný a nutný prožívat. Zorba je píseň větru, je to pohlazení sluncem, je to déšť ve vlasech, je to šumění mořských vln, ze kterých vyskakuje hravý delfín. Zorba je lahodná a omamná chuť vína, je to tanec, je to veselí a smích. Zorba je umění city dávat i přijímat. Zorba, to je život i smrt ve své celé velikosti a kráse. Ústřední postavou je samozřejmě Alexis Zorba (skvělý Anthony Quinn), který dává životu smysl v celé jeho podstatě. Dává úsměv, naději, víru, radost, lásku a život všemu ve svém okolí. Ve svých rukách i ve svých slovech vyzdvihává jedince až ke zlaté bráně, kterou se vstupuje do skutečného života. Dále je tu mladý a zdrženlivý spisovatel Basil (dobrý Alan Bates), který si, vlivem významu pojmu Zorba, uvědomuje nutnost otevření se životu a vychutnávání všech jeho krás. Vynikající postavou je odkvétající, opuštěná a hledající Madame Hortense (skvělá Lila Kedrova), která alespoň na chvíli rozkvete do plné krásy štěstí. A je zde i osudová žena (šarmantní Irene Papas), která je milována i nenáviděna zároveň. Která touží po životě, ale zároveň si uvědomuje určitou marnost ve světě předsudků. z dalších rolí zaujmou nešťastně zamilovaný Pavlos (Yorgo Voyagis), jeho anticky tragický otec Mavrandoni (Giorgos Foundas), či agilní Mimithos (Sotiris Moustakas). Život je neopakovatelný a z toho důvodu není čas na dlouhodobé truchlení. Život je dar, který se má naplno využít a ne jen bědovat nad nepřízní osudu. Řekové jsou stále pohostinní a otevření a zároveň uzavření. A nejvíce ti nejprostší a ti, co nežijí v turistických destinacích. Ale je to čím dál tím těžší a těžší. Řekové v sobě mají život, který jim dodává sluneční paprsek, mořská voda, blahodárné olivy, cinkání zvonců kozích stád ve vyprahlých vápencových horách a tvrdý životní úděl. Zorba je styl života, který by měl přijmout za svůj každý, kdo chce prožívat a ne jen přežívat. Zorba je zamilovaný pohled, na který dychtivě čekáme. Je to úsměv, který nám dodává odvahu. Je to povzbudivé slovo, které nám přináší přátelství. Je to otevřená náruč, která nám dává nových sil. Je to nefalšovaná radost ze života. Odhoďme zbytečné zábrany a strach! Vyhledávejme neopakovatelné chvíle štěstí, které nám život může přinést, když budeme mít svojí duši i své srdce pro ten život náležitě otevřený!

  • poster

    Marketa Lazarová (1967)

    Mimořádné, originální a ojedinělé dílo, které spíše připomíná báseň, než klasický film. Je zde několik druhů umění spojeno umně magickým způsobem v jednotný celek, který je z jednou z největších poct umění. Výtvarně vytříbená stylizace jednotlivých záběrů, poetická lehkost vznešenosti, zdařile a příhodně zvolený hudební doprovod a divadelní expresionistická vytříbenost. Z toho všeho je umíchán koktejl, který povyšuje toto filmové dílo do vyšší úrovně, na umění té nejvyšší kvality i provedení. A dokáže i poutavě a netypicky originálně vyprávět příběh a vytvořit atmosféru života lidí, jejich poklesků i ctností, jejich velikosti i malosti. Umění v pohybu a rozpuku své velikosti, vznešenosti, ve víru vášně a čistoty krásy linií, v odstínech, zářivě rozvláčné symboliky vyřčení podstaty. Prostřednictvím skvělého obrazu a dobové atmosféry se divák může ponořit do psychologického i duchovního rozměru postav i příběhu. Vytříbené obrazy jsou monumentálním uměleckým dílem, kde světlo, stín i každý detail a postava hraje svou nezastupitelnou úlohu. Mimořádná je i zvuková stránka filmu, která svou podmanivou sugescí vtahuje pozorovatele přímo doprostřed všeho dění. Atmosféra je díky bohatství vyjadřovacích prostředků mimořádně úchvatná ve své stylizaci prostředí 13. století, kdy měl život svou syrovější příchuť a lidský život bylo tak snadné odnímat i darovat. Symbolika, poetika, vzletnost, dramatičnost, syrovost, surovost, živočišnost, zpupnost, zhýralost, dravost, lačnost, dobyvačnost, panovačnost, pokora, úzkost, strach, smrt, pobožnost, útrpnost, bojovnost, nábožnost, posvátnost, pomstychtivost, odolnost, vzdor, bezbožnost, lstivost, krutost. Nelze pořádně a dostatečně popsat to, co všechno toto dílo vyvolává i představuje a předkládá. Je to umělecký skvost o době, která byla více živočišná, která byla životně drsná a přinášela kruté osudy všem, kdo se dostal do kraje sužovaného loupeživou zemanskou rodinou. O loupeživém způsobu života, o braní si všeho násilnou cestou a o velké pomstě a totálním podrobení. Ale ne ve všem zlém je pouze zlo, ne ve všem dobrém je pouze dobro. Svět, ať je sebevíc krutější, nebo ve znamení boha, není jen černý, nebo bílý. Každý aspekt života má svou plnou barevnou škálu, kde je zastoupeno dobro i zlo zároveň. A i když je jedna z těchto dvou složek ve výraznější převaze, tak nikdo neobsahuje pouze černou, nebo bílou. A tak lidé jednají ve velké škále svých odlišných vlastností, které jsou si ve svém základu vlastně blíže, než by se na první pohled mohlo zdát. Rozporuplnost a nejednoznačnost ale snad přispívá k tomu, že svět a život dostává ty chutě, které nás nutí žít a pro nás za správné věci i bojovat a odporovat. Ve jménu své vlastní podstaty, ve jménu své vlastní pravdy, ve jménu své vlastní životní filozofie, ve jménu života. Z postav: loupeživý zeman na Roháčku Kozlík (skvělý Josef Kemr), který svou nenasytnou krutostí pustoší kraj a staví se na odpor oficiálním představitelům moci, nevinná Lazarova dcera Markéta (mladě půvabná Magda Vašáryová s hlasem Gabriely Vránové), která se místo zasvěcenosti bohu stává vlivem osudu oddanou milenkou nejstaršího Kozlíkova syna Mikoláše (dobrý František Velecký s hlasem Petra Kostky), páchající zločiny pod vlivem výchovy svého krutého otce, Kozlíkův oddaný druh Jan (Jaroslav Moučka), nezlomný ve svém následování panského rodu, Mikolášův odolný bratr Adam (dobrý Ivan Palúch s hlasem Ladislava Trojana) s neutuchajícím entuziasmem, Kozlíkova dcera Alexandra (zajímavá Pavla Polášková s hlasem Karoliny Slunéčkové), která se sblíží s uneseným Kristiánem (zajímavý Vlastimil Harapes s hlasem Klause-Petera Thieleho), synem saského hraběte, Kozlíkův urozený soused zeman Lazar (Michal Kožuch s hlasem Martina Růžka), útrpně snášející nepříjemného souseda, Kozlíkova oddaná žena Kateřina (Naďa Hejná s hlasem Antonie Hegerlíkové), saský hrabě Kristián (Harry Studt), toužící po pomstě za únos svého syna, královský hejtman Pivo (zajímavý Zdeněk Kryzánek), oficiální představitel moci, nadšený hejtmanův pobočník Sovička (Zdeněk Řehoř), svérázný potulný mnich Bernard (dobrý Vladimír Menšík), převorka ženského kláštera (Karla Chadimová s hlasem Marie Tomášové), a podmanivý hlas vypravěče (Zdeněk Štěpánek). Výjimečné dílo je úchvatným uměleckým skvostem filmařského odvětví. Lahůdka pro všechny smysly. A duše rozkvétá.

  • poster

    Prosba (1967)

    Toto rozhodně není dílo, které by mohlo být oceněno širokou veřejností. Což je samozřejmě škoda, ale je to skutečnost, která se zřejmě nezmění. Převést báseň na filmové plátno není snadné. A je více než obdivuhodně, jak se toho Tengiz Abuladze zhostil. Ta jeho zneklidňující kompozice obrazů, stínů, světla, slov, gest, myšlenek a postojů se stává jedinečným dílem, které v sobě spojuje několik druhů umění v kompaktní celek s širokým dopadem působnosti na pocity vnímavého diváka. Každé gesto a postoj je alegorickou skulpturou. Každé jednotlivé slovo je básníkovým veršem. Každý pohyb a krok je současným tancem. Každý zvuk větru je mollovou skladbou. Každý záběr je jedním malířským plátnem s všeříkajícím významem. Označit toto dílo za střet dobra se zlem je zjednodušené a povrchní označení, neboť zachází mnohem hlouběji. Dotýká se samotné podstaty lidské duše a fungování lidské společnosti a civilizace. Lidská společnost se sdružuje do útvarů, které se označují slovem stát a jsou pokračováním původních kmenových osad a městských států. Tyto státy jsou řízeny dobrovolně i nedobrovolně přijatými zákony a pravidly, které vyžaduje dodržovat bez ohledu na to, zda jsou, nebo nejsou správné, či dobré. Je to bludný kruh, ze kterého není jednoduché nalézt tu správnou cestu. Na jednu stranu si jedinec uvědomuje pojmy lidství, dobro, soucit, laskavost, ochotu pomoci a porozumět. Na stranu druhou je ochoten někdy často, někdy zřídka a někdy stále na tyto pojmy zapomínat. Ze strachu. Ze strachu o život, o vlastní přežití, o majetek, o moc, nebo z příchodu případného trestu, hanby. Bojí se cizích a neznámých věcí a nechává se ochotně ovládat a vést ve své cestě životem, kdy může sice mnoho získat, ale svou lidskou podstatu navždy ztratit. Není to jednoduché, postavit se proti nespravedlnosti, proti zlu, proti demagogii, proti bezpráví, proti lžím a pomluvám, proti přesile. Když nás může postihnout trest a smrt. Lidskost je pravidelně obětována v zájmu fungování společnosti, v zájmu udržení moci, v zájmu zvýšení víry, v zájmu tržního hospodářství. Aniž si to sami uvědomujeme. A pouze přihlížíme další a další popravě. Mimo jiné i toto sděluje tento pozoruhodný filmový výtvor. Z postav zaujme poutník (Spartak Bagašvili), který nechápe ničeho z lidského chování, panna (Rusudan Kiknadze) jako představitelka dobra a toho vznešenějšího lidství, skřet (Ramaz Čchikvadze) jako představitel přízemních, špatných a hamižných lidských vlastností, vyobcovaný Aluda (Tengiz Arčvadze), který je potrestán za pochybování o správnosti zákonů, laskavý a pohostinný Džokola (Otar Megvinetuchucesi), který se za svojí pomoc stává terčem opovržení, a lapený Zviadauri (Zurab Kapianidze), vzbuzující již svou přítomností tolik záště a zloby. Je to silné a složité dílo, o kterém by se dalo popsat mnoho stran papíru. Hodně výjevů mi zůstane zasunutých v mé hlavě. Všichni jsme nevolníci svých vlastních strachů, rezignací, lhostejnosti a malosti.

  • poster

    Baron Prášil (1961)

    Pro mě je tento film vrcholným dílem Karla Zemana. To jeho propojení animace s konvenčním herectvím! Ty jeho hrátky s kouřem a kolorováním celého obrazu, či jeho části! Ta jeho hravost a představivost! Ta překrásně rozverná atmosféra celého filmu! Zeman dosáhl originálního výsledku, který mě opakovaně dokáže dostat do pocitu lehkého vznášení se nad rozkvetlou krajinou putování lidské duše při její cestě k dobývání nesmrtelnosti obrazu života. Tento zážitek mě přivádí do transu, kdy je možné pozorovat taneční rej ozvěny nevyslovených slov v záhybu slunečního svitu a škytání Luny, vábící do své náruče další okamžik úsměvu v jasu dívčích očí. Každý obraz je samostatná kapitola s vlastním příběhem. Každý záběr má vlastní nezaměnitelnou duši. Vykročit ke hvězdám může každý. Dojít až k nim se podaří jen těm nejvytrvalejším, kterým nevadí veškerou svou energie vkládat do nepřízemních cílů plnění vlastních snů a tužeb pod ochranou rukou osobního růstu jedinečnosti inspirace měsíčního prachu. Fantazie versus věda. Představivost versus znalosti. Hravost versus pragmatismus. Hvězdou filmu je Karl Friedrich Hieronymus von Münchhausen alias baron Prášil (skvělý Miloš Kopecký), muž, který za žádné situace, byť by byla beznadějná, neztrácí svou duchapřítomnost a skvělou náladu, se kterou s naprostou samozřejmostí překonává každou překážku i tíživou gravitaci zemskou. Jeho protihráčem i spoluhráčem, soupeřem i přítelem je astronaut Toník (Rudolf Jelínek), muž vědy a pokroku i vznešenosti a bláhovosti pocitu, který se nazývá láska. Z dalších rolí: žena v srdci obou hrdinů princezna Bianca di Castelo Negro (Jana Brejchová), básník velikosti lidské fantazie Cyrano z Bergeracu (Karel Höger), baronův přítel a kapitán holandské lodi (Jan Werich), neúnavně válčící velitel pevnosti generál Ellemerle (Eduard Kohout), přísně chráněný turecký sultán (Rudolf Hrušínský), kapitán uvězněné lodě (Bohuš Záhorský), předseda tureckého dělového klubu Barbicane (Richard Záhorský), či sultánův vrchní eunuch Hadži Baban (Jan Libíček). Vyletět ke hvězdám je hlavním cílem. Vyletět za svými sny... Vyletět v objetí inspirace lásky a toho pocitu výjimečnosti v očích zamilované a milované ženy... Překonat zemskou tíži, nezastavovat, letět, působit rozruch a letět a letět... Dál a výš... Dál a výš... Dál a nepřistát zpět... Karel Zeman a jeho díla jsou inspirativní. Baron Prášil tím o to více.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace