Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Dokumentární
  • Animovaný
  • Krimi

Oblíbené filmy (10)

Hebká kůže (1964)

Přepsáno v dubnu 2018. Hebká kůže, uhrančivé filmové dílo o mužské krizi středního věku, mě pokaždé zcela pohltí. Je to díky způsobu provedení, bezprostřednost zpovědi se koná skrze nejsoukromější chvilky vnitřního pnutí jedince, chyceného do vlastní pasti pudové konsternace. Intimní důvěrnost bez patetického sentimentu elektrizuje předkládané obrazy, obrací veškerou pozornost ke znovuobjevenému Érotovi uvnitř mužské mysli a rozpohybovaný chtíč se nedokáže zastavit. Omámení erotičností mladého věku vrhá protagonistu do transcendentního zmatení. Pokušení je silnější než vůle a zodpovědnost. A podlehnutí chuti mladé pružné krásy vše zpřevrací a rozmetá jistoty. Hlavní postavou strhující romantické balady je Pierre Lachenay (velmi dobrý Jean Desailly), úspěšný a uznávaný muž literárního světa. Poklidná spořádanost a harmonické rodinné zázemí je na počátku. Pokušení se zjevuje znenadání, v omámení druhé mízy se optika vnímání mění a všednost začíná být na překážku. Opatrnost se nevyhnutelně propadá v chybách nezkušenosti, dvě souběžná království jsou příliš velkým soustem. Chyby se kupí na všech stranách, elektrizující vzrušení neopadá a vyústění je krajně jízlivým rozřešením neodvratného pádu. Hlavní ženskou postavou je Nicole Chomette (pozoruhodná Françoise Dorléac), mladá a atraktivní letuška. Přirozený šarm, závan tajemna, mladá něžnost i bezprostřednost jsou opojnou zbraní. Hra se zábleskem slavné osobnosti baví a uspokojuje. Ale vše má svou dobu životnosti. Důležitou postavou je Franca Lachenay (šarmantní Nelly Benedetti), starostlivá Pierrova manželka. Konzistence rodinného soužití je narušeno a ztráta důvěrně známého světa vyvolává otázky a nejistotu. Nepříjemné překvapení rozervává vnitřnosti a bolest se léčí radikálním řezem a pouštěním žilou. Z dalších rolí: Pierrův známý Clément (Daniel Ceccaldi), nezbytní a pro Pierra otravní rodinní přátelé Odile (Paule Emanuele) a Michel (Jean Lanier), spolehlivá Pierrova sekretářka Dominique (Dominique Lacarrière), chůva Ingrid (Laurence Badie), druhý pilot Franck (Gérard Poirot), či malá dcerka Sabine (Sabine Haudepin). Hebká kůže pro mě představuje skutečnou romantiku. Ty elektrizující stavy, vedoucí k podlehnutí i setrvání mimo obvyklost vyjadřují celou podmanivost dané situace. Jedinečný způsob zobrazení vnitřního chvění mě vždy dokáže pohltit a prožitek z viděného dosahuje nejvyšší uspokojující úrovně.

Ten tajemný předmět touhy (1977)

Přepsáno v dubnu 2019. Ten tajemný předmět touhy je úchvatně stylovým zakončením filmové kariéry slavného Španěla. Luis Buñuel hýčkal svůj anarchistický naturel, a za co byl dříve veřejně zatracován, byl v pozdější době veleben a uctíván. Důležitou pozici při budování výrazu, pohybu, symboliky a kultivované pohotovosti zaujímal jeho spolupracovník na scénáři Francouz Jean-Claude Carrière. Nápaditou vizualizací anarchistického surrealismu přenesl kameraman Edmond Richard parnasismus do poetických bloků z lásky, chtíče, posedlosti, potu, erekce a krevních sraženin. Lidská zkušenost je v rámci pluralistického podvědomí vytvarována dualitou a nepředvídatelností. Érotova vláda je poškozena zlomyslným rozmarem a elementární základ lidského instinktu je smyslně týrán. Veřejná sadomasochistická provokace je připravena anarchistickým spiknutím, veřejný teror je dílem dědictví Ježíšových dětí a buržoazie neopatrně rozbíjí ozdobné víko u Pandořiny skříňky. Ten tajemný předmět touhy je morální kritikou a instituce autority a moci jsou znevažovány a rabovány. Jistoty nemají žádný pevný bod, realita nemá pouze jedinou podobu a jednoznačným vítězem situace jsou koketní hrátky s přitažlivostí, vzrušením a posedlostí. Niterné chvění žádostivosti je za úplňkové noci pečlivě vyříznuto ze živého a tekoucího mužského masa. S pietní fanfárou je vystaveno na oltář pobouřené katolické bigotnosti, myšlenka hříchu je v náboženském transu probodána pletací jehlicí a krvácející srdce je v monstranci zářivou ozdobou karnevalového průvodu. Anarchistický atentát trhá na kusy konvence a přetvářky. Hlavní ceremoniální obětinou je Mathieu Faber (velmi dobrý Fernando Rey s hlasem Michela Piccoliho), osamělý postarší muž z prominentní vrstvy. Vyzná se ve strukturách výsostného postavení, přesto je příliš důvěřivý ke svému pudu a nechává se vléct chtíčem poznávání. Nedostupnost je v bohatství neznámým termínem a nitro je rozerváváno na kousky důstojnosti a zrady. Frustrace se mísí s posedlostí, vzteká se a prosí. Hlavním prostředkem pokušení smyslnosti, sexuality a intimně zraňujících hrátek je Conchita (nekompromisní Carole Bouquet, pomstou žhnoucí Ángela Molina, hlas Florence Giorgetti), atraktivní dívka v rozpuku čisté mladistvé krásy. Rafinovaně stimuluje, nevinně se odevzdává, zaštiťuje se důraznou cudností a slibuje velikost každému zítřku. Vysmívá se, lascivně provokuje, krutě trestá, nenávidí a užívá si svých pozemských zisků. Rozporuplnost je vnější i vnitřní a osud surrealismu si vychutnává dědičnou zvrácenost, touží a boří. K výraznějším postavám patří Incarnacion Perez (zajímavá María Asquerino), hbitá Conchitina ovdovělá matka. Stavovské postavení se ohrazuje vůči běžné práci a modlí se za své spasení. Pokrytectví se přizpůsobuje okolnostem a bezelstně slibuje pozemský ráj. A je zde také Martin (velmi příjemný André Weber), Mathieův diskrétně oddaný komorník. Spolehlivá věrnost je jeho posláním, filozofická moudra lehkou ironickou reakcí. Z dalších rolí: Mathieův bratranec a soudce Édouard (Julien Bertheau), Conchitin kytarista a Mathieův trn v oku El Morenito (David Rocha), jízlivě důvěrná tanečnice flamenca Manolita (Ellen Bahl), dobromyslná pařížská domovnice (Muni), pařížský imigrační policista (Bernard Musson), či vlakoví spolucestující na trase Sevilla - Madrid, žena s dítětem (Milena Vukotic), trpaslík a psycholog (Piéral) a pařížský soudce (Jacques Debary). Ten tajemný předmět touhy ulovil nezachytitelný niterný pocit ohně a k oslavě uspořádal žádostivý taneční rej duše a těla. Anarchie nezapomíná na své veřejné nepřátele života, surrealismus proplouvá různými stádii skutečnosti a pohrává si s pocity i impulsy, nihilismus v uměřené formě rozbíjí přetvářku a provokuje bigotně zmrzačenou morálku. Jde o úchvatný umělecký počin, dotýká se nitra, zabývá se světem, obrazy zpívají své pocity, vášeň ožívá, láska se stýká s nenávistí a cynismus plní svůj osud. Aneb laškovný Luis Buñuel!

Bláznivý Petříček (1965)

Tohle je poezie! Film, který je vizuální poetikou povýšen na vysoký stupeň umění. Láska, osudový vztah, zrada a rozčarování, vlna zločinu, romantické okouzlení, vražda z vášně i rozumu zároveň, návrat k prostému způsobu života, touha po zábavě, touha po penězích a s tím spojená kriminalita, bláznivé putování, pomsta a rituální sebevražda ve velkém stylu. A přesto je to báseň, poetikou propojené úchvatné obrazy, vhodně doplněné slovy a hudbou. Báseň, která šumí, vře, teče, utíká, zmítá se, střílí a vrhá své vznešené salvy slov po všem a po všech. Překotně se valí, aby se občas zastavila, pohrála si, rozjařeně zatančila, lehce vzala vítr a sluneční paprsek do svých dlaní, a po nadechnutí zase plynula rychle vpřed a do stran, ke svému konečnému výkřiku zmaru. Jistým paradoxem je určitá vojenskopolitická kritičnost války na straně jedné a až romantická fascinace zločinem a s ním spojeným násilím na straně druhé. Ferdinand Griffon alias Pierrot (skvělý Jean-Paul Belmondo), osamocený ve svém spořádaném manželském životě, znovu potkává svou životní lásku, aby jejímu kouzlu nadobro a se vším všudy podlehl. Náhoda a osud mu připravují bláznivou cestu plnou různých překážek a zastavení, aby dosáhl marnosti, zklamání, rozčarování z pravdy a rozséval v rozhodující chvíli smrt. A sebevražda jako mučednická oběť malého zbabělce a zoufalého, podvedeného milence. Velkolepá ve svém provedení. Marianne Renoir (pozoruhodná Anna Karina) je osudová žena v životě Ferdinanda. Dokáže mistrně manipulovat s Ferdinandem, aby ho posouvala podle své potřeby po polích své hry života zločinu. Podcení však faktor zhrzenosti žárlivého muže. Z dalších rolí: Ferdinandova manželka (Graziella Galvani), pocházející z vyšších kruhů, Ferdinandův znamý Franck (Georges Staquet), nelegální obchodník se zbraněmi, Fred (Dirk Sanders), údajný Mariannin bratr, ale ve skutečnosti její milenec, gangster-trpaslík (Jimmy Karoubi), a další gangsteři (Roger Dutoit a Hans Meyer), a samozřejmě americký režisér Samuel Fuller. Je to ojedinělé a unikátní dílo svou formou, obsahem i celkovou možností svého působení na diváka.

Řek Zorba (1964)

Upraveno v prosinci 2019. Řek Zorba je poezií, opěvující krásu života skrze estetiku vnímání velkého řeckého ducha. Film Michalise Kakojannise zachytil energetickou podstatu Kazantzakisovy předlohy a ze života se radující poezii vtiskl fyzickou podobu, kdo nečetl knihu, udělal chybu. Zorba není o lenosti, tu suchopárný řecký venkov nedovoluje, Zorba je o příjímání života, Zorba je o schopnosti prožívat lidský život v jeho neopakovatelné kráse, radosti i smutku. Zorba je mollovou písní větru, je slunečním pohlazením, je deštěm ve vlasech, je šuměním mořských vln, ze kterých vyskakuje hravý delfín. Zorba je lahodnou a omamnou chutí vína, je tancem, je veselím a smíchem. Zorba je umění city dávat i přijímat. Zorba je láskou i smrtí, mezi bohy Érotem a Thanatem se odehrávají nejdojemnější životní dobrodružství, s touhou se očekává pokračování, prožívá radost i niterný žal, aby pokaždé posílen vstal a s hlavou hrdě vztyčenou kráčel životem opět vpřed a dál. Hlavním prostředkem poezie a touhy života je Alexis Zorba (skvělý Anthony Quinn), to on existenci dává smysl v celé její podstatě. Dává úsměv, naději, víru, radost, lásku a touhu. Zorba je moudrostí a praktickou zkušeností života, Zorba není mihotavým mámením, ale samotným pohybem a dokonalým životním prožitkem. Zorba není zdáním, ale skutečností a velikostí života. Důležitou postavou je Basil (dobrý Alan Bates) decentně zdrženlivý spisovatel. Vychování si udržuje svůj naučený odstup od instinktivních pudů. Zorba je nejvhodnější pomůckou k radostnému způsobu uchopení života a jeho krás. Jedinečnou postavou je Hortense (skvělá Lila Kedrova), osamělá Francouzka na kyperském pobřeží a odkvetlá milenka čtyř admirálů. Láska je tou základní lidskou potřebou a interním pocitem skutečného dosažení osobního štěstí. Výraznou postavou je zde místní vesnická vdova (šarmantní Irene Papas), poetický dotyk nesmrtelnosti života. Smysl bytí nemá lepší zastání, přesto je stálou připomínkou niternému strachu a zbabělé lidské slabosti. Vlastní nedostatky si snadno najdou svůj společný cíl k oplatě a očištění svědomí. Zastrčená vesnice se tím na malou chvíli stává odrazem celého světa a po životě se přeci touží. Z dalších rolí: nešťastně zamilovaný vesnický mládenec Pavlos Mavrandonis (Jorgos Vojatzis), jeho otec, vesnický předák a správce krétského Basilova majetku (Jorgos Fountas), vesnický blázen Mimithos (Sotiris Moustakas), Zorbovo potěšení života v Chanii, animírka Lola (Eleni Anousaki), či nejvýraznější z vesnických mužů Manolakas (Takis Emmanuel). Film, a samozřejmě také samotná kniha, Řek Zorba je temperamentem lidského života, který nechce nečinně zůstávat stát mimo něj, ale naopak si jeho prostřednictvím užívat každý možný okamžik. Radost, smutek, veselí, bolest, naděje, touha, každý pocit má své dané, nezastupitelné místo, všechno dohromady skládá omamnou chuť základní podstaty života. Řek Zorba je filozofickým postojem praktického prožitku, je básní, je poznáním velikosti života, vnímaného řeckým duchem. Filmový obraz Waltera Lassallyho podbarvuje temperament kompozičním uspořádáním, hudba Mikise Theodorakise vášnivě tančí s niternými pocity a otevřeně křičí svou radost světu. Jedinečná to poezie a neukojitelný žár po životě!

Marketa Lazarová (1967)

Mimořádné, originální a ojedinělé dílo, které spíše připomíná báseň, než klasický film. Je zde několik druhů umění spojeno umně magickým způsobem v jednotný celek, který je z jednou z největších poct umění. Výtvarně vytříbená stylizace jednotlivých záběrů, poetická lehkost vznešenosti, zdařile a příhodně zvolený hudební doprovod a divadelní expresionistická vytříbenost. Z toho všeho je umíchán koktejl, který povyšuje toto filmové dílo do vyšší úrovně, na umění té nejvyšší kvality i provedení. A dokáže i poutavě a netypicky originálně vyprávět příběh a vytvořit atmosféru života lidí, jejich poklesků i ctností, jejich velikosti i malosti. Umění v pohybu a rozpuku své velikosti, vznešenosti, ve víru vášně a čistoty krásy linií, v odstínech, zářivě rozvláčné symboliky vyřčení podstaty. Prostřednictvím skvělého obrazu a dobové atmosféry se divák může ponořit do psychologického i duchovního rozměru postav i příběhu. Vytříbené obrazy jsou monumentálním uměleckým dílem, kde světlo, stín i každý detail a postava hraje svou nezastupitelnou úlohu. Mimořádná je i zvuková stránka filmu, která svou podmanivou sugescí vtahuje pozorovatele přímo doprostřed všeho dění. Atmosféra je díky bohatství vyjadřovacích prostředků mimořádně úchvatná ve své stylizaci prostředí 13. století, kdy měl život svou syrovější příchuť a lidský život bylo tak snadné odnímat i darovat. Symbolika, poetika, vzletnost, dramatičnost, syrovost, surovost, živočišnost, zpupnost, zhýralost, dravost, lačnost, dobyvačnost, panovačnost, pokora, úzkost, strach, smrt, pobožnost, útrpnost, bojovnost, nábožnost, posvátnost, pomstychtivost, odolnost, vzdor, bezbožnost, lstivost, krutost. Nelze pořádně a dostatečně popsat to, co všechno toto dílo vyvolává i představuje a předkládá. Je to umělecký skvost o době, která byla více živočišná, která byla životně drsná a přinášela kruté osudy všem, kdo se dostal do kraje sužovaného loupeživou zemanskou rodinou. O loupeživém způsobu života, o braní si všeho násilnou cestou a o velké pomstě a totálním podrobení. Ale ne ve všem zlém je pouze zlo, ne ve všem dobrém je pouze dobro. Svět, ať je sebevíc krutější, nebo ve znamení boha, není jen černý, nebo bílý. Každý aspekt života má svou plnou barevnou škálu, kde je zastoupeno dobro i zlo zároveň. A i když je jedna z těchto dvou složek ve výraznější převaze, tak nikdo neobsahuje pouze černou, nebo bílou. A tak lidé jednají ve velké škále svých odlišných vlastností, které jsou si ve svém základu vlastně blíže, než by se na první pohled mohlo zdát. Rozporuplnost a nejednoznačnost ale snad přispívá k tomu, že svět a život dostává ty chutě, které nás nutí žít a pro nás za správné věci i bojovat a odporovat. Ve jménu své vlastní podstaty, ve jménu své vlastní pravdy, ve jménu své vlastní životní filozofie, ve jménu života. Z postav: loupeživý zeman na Roháčku Kozlík (skvělý Josef Kemr), který svou nenasytnou krutostí pustoší kraj a staví se na odpor oficiálním představitelům moci, nevinná Lazarova dcera Markéta (mladě půvabná Magda Vašáryová s hlasem Gabriely Vránové), která se místo zasvěcenosti bohu stává vlivem osudu oddanou milenkou nejstaršího Kozlíkova syna Mikoláše (dobrý František Velecký s hlasem Petra Kostky), páchající zločiny pod vlivem výchovy svého krutého otce, Kozlíkův oddaný druh Jan (Jaroslav Moučka), nezlomný ve svém následování panského rodu, Mikolášův odolný bratr Adam (dobrý Ivan Palúch s hlasem Ladislava Trojana) s neutuchajícím entuziasmem, Kozlíkova dcera Alexandra (zajímavá Pavla Polášková s hlasem Karoliny Slunéčkové), která se sblíží s uneseným Kristiánem (zajímavý Vlastimil Harapes s hlasem Klause-Petera Thieleho), synem saského hraběte, Kozlíkův urozený soused zeman Lazar (Michal Kožuch s hlasem Martina Růžka), útrpně snášející nepříjemného souseda, Kozlíkova oddaná žena Kateřina (Naďa Hejná s hlasem Antonie Hegerlíkové), saský hrabě Kristián (Harry Studt), toužící po pomstě za únos svého syna, královský hejtman Pivo (zajímavý Zdeněk Kryzánek), oficiální představitel moci, nadšený hejtmanův pobočník Sovička (Zdeněk Řehoř), svérázný potulný mnich Bernard (dobrý Vladimír Menšík), převorka ženského kláštera (Karla Chadimová s hlasem Marie Tomášové), a podmanivý hlas vypravěče (Zdeněk Štěpánek). Výjimečné dílo je úchvatným uměleckým skvostem filmařského odvětví. Lahůdka pro všechny smysly. A duše rozkvétá.

Prosba (1967)

Toto rozhodně není dílo, které by mohlo být oceněno širokou veřejností. Což je samozřejmě škoda, ale je to skutečnost, která se zřejmě nezmění. Převést báseň na filmové plátno není snadné. A je více než obdivuhodně, jak se toho Tengiz Abuladze zhostil. Ta jeho zneklidňující kompozice obrazů, stínů, světla, slov, gest, myšlenek a postojů se stává jedinečným dílem, které v sobě spojuje několik druhů umění v kompaktní celek s širokým dopadem působnosti na pocity vnímavého diváka. Každé gesto a postoj je alegorickou skulpturou. Každé jednotlivé slovo je básníkovým veršem. Každý pohyb a krok je současným tancem. Každý zvuk větru je mollovou skladbou. Každý záběr je jedním malířským plátnem s všeříkajícím významem. Označit toto dílo za střet dobra se zlem je zjednodušené a povrchní označení, neboť zachází mnohem hlouběji. Dotýká se samotné podstaty lidské duše a fungování lidské společnosti a civilizace. Lidská společnost se sdružuje do útvarů, které se označují slovem stát a jsou pokračováním původních kmenových osad a městských států. Tyto státy jsou řízeny dobrovolně i nedobrovolně přijatými zákony a pravidly, které vyžaduje dodržovat bez ohledu na to, zda jsou, nebo nejsou správné, či dobré. Je to bludný kruh, ze kterého není jednoduché nalézt tu správnou cestu. Na jednu stranu si jedinec uvědomuje pojmy lidství, dobro, soucit, laskavost, ochotu pomoci a porozumět. Na stranu druhou je ochoten někdy často, někdy zřídka a někdy stále na tyto pojmy zapomínat. Ze strachu. Ze strachu o život, o vlastní přežití, o majetek, o moc, nebo z příchodu případného trestu, hanby. Bojí se cizích a neznámých věcí a nechává se ochotně ovládat a vést ve své cestě životem, kdy může sice mnoho získat, ale svou lidskou podstatu navždy ztratit. Není to jednoduché, postavit se proti nespravedlnosti, proti zlu, proti demagogii, proti bezpráví, proti lžím a pomluvám, proti přesile. Když nás může postihnout trest a smrt. Lidskost je pravidelně obětována v zájmu fungování společnosti, v zájmu udržení moci, v zájmu zvýšení víry, v zájmu tržního hospodářství. Aniž si to sami uvědomujeme. A pouze přihlížíme další a další popravě. Mimo jiné i toto sděluje tento pozoruhodný filmový výtvor. Z postav zaujme poutník (Spartak Bagašvili), který nechápe ničeho z lidského chování, panna (Rusudan Kiknadze) jako představitelka dobra a toho vznešenějšího lidství, skřet (Ramaz Čchikvadze) jako představitel přízemních, špatných a hamižných lidských vlastností, vyobcovaný Aluda (Tengiz Arčvadze), který je potrestán za pochybování o správnosti zákonů, laskavý a pohostinný Džokola (Otar Megvinetuchucesi), který se za svojí pomoc stává terčem opovržení, a lapený Zviadauri (Zurab Kapianidze), vzbuzující již svou přítomností tolik záště a zloby. Je to silné a složité dílo, o kterém by se dalo popsat mnoho stran papíru. Hodně výjevů mi zůstane zasunutých v mé hlavě. Všichni jsme nevolníci svých vlastních strachů, rezignací, lhostejnosti a malosti.

Baron Prášil (1961)

Pro mě je tento film vrcholným dílem Karla Zemana. To jeho propojení animace s konvenčním herectvím! Ty jeho hrátky s kouřem a kolorováním celého obrazu, či jeho části! Ta jeho hravost a představivost! Ta překrásně rozverná atmosféra celého filmu! Zeman dosáhl originálního výsledku, který mě opakovaně dokáže dostat do pocitu lehkého vznášení se nad rozkvetlou krajinou putování lidské duše při její cestě k dobývání nesmrtelnosti obrazu života. Tento zážitek mě přivádí do transu, kdy je možné pozorovat taneční rej ozvěny nevyslovených slov v záhybu slunečního svitu a škytání Luny, vábící do své náruče další okamžik úsměvu v jasu dívčích očí. Každý obraz je samostatná kapitola s vlastním příběhem. Každý záběr má vlastní nezaměnitelnou duši. Vykročit ke hvězdám může každý. Dojít až k nim se podaří jen těm nejvytrvalejším, kterým nevadí veškerou svou energie vkládat do nepřízemních cílů plnění vlastních snů a tužeb pod ochranou rukou osobního růstu jedinečnosti inspirace měsíčního prachu. Fantazie versus věda. Představivost versus znalosti. Hravost versus pragmatismus. Hvězdou filmu je Karl Friedrich Hieronymus von Münchhausen alias baron Prášil (skvělý Miloš Kopecký), muž, který za žádné situace, byť by byla beznadějná, neztrácí svou duchapřítomnost a skvělou náladu, se kterou s naprostou samozřejmostí překonává každou překážku i tíživou gravitaci zemskou. Jeho protihráčem i spoluhráčem, soupeřem i přítelem je astronaut Toník (Rudolf Jelínek), muž vědy a pokroku i vznešenosti a bláhovosti pocitu, který se nazývá láska. Z dalších rolí: žena v srdci obou hrdinů princezna Bianca di Castelo Negro (Jana Brejchová), básník velikosti lidské fantazie Cyrano z Bergeracu (Karel Höger), baronův přítel a kapitán holandské lodi (Jan Werich), neúnavně válčící velitel pevnosti generál Ellemerle (Eduard Kohout), přísně chráněný turecký sultán (Rudolf Hrušínský), kapitán uvězněné lodě (Bohuš Záhorský), předseda tureckého dělového klubu Barbicane (Richard Záhorský), či sultánův vrchní eunuch Hadži Baban (Jan Libíček). Vyletět ke hvězdám je hlavním cílem. Vyletět za svými sny... Vyletět v objetí inspirace lásky a toho pocitu výjimečnosti v očích zamilované a milované ženy... Překonat zemskou tíži, nezastavovat, letět, působit rozruch a letět a letět... Dál a výš... Dál a výš... Dál a nepřistát zpět... Karel Zeman a jeho díla jsou inspirativní. Baron Prášil tím o to více.

Hanba (1968)

Hanba je úchvatným existenciálním filmem. Nevnímám Bergmanovo dílo jako politicky angažované, zkoumá ničivé dopady válečného střetu na obyčejný lid a největší míru pozornosti zaujímá instinktivní pud sebezáchovy jednotlivců. Tvář občanské války nenabízí stanoviska, přímý válečný střet, ani třídní, či politická uspořádání a ideje. Válka vytváří extrémní prostředí pro pozorování změn vývoje lidského chování, život jedince je bezvýznamný, jedinou akceptovatelnou hodnotou je pouze a jedině vlastní přežití a lpění na setrvání v mizérii lidské existence. Obrazové kompozice zachytily impozantní apokalypsu lidského soužití, destrukce vnější zesiluje úpadek lidské podstaty. Biblický výrok oko za oko se v pragmatickém uchopení skutečnosti mění na zabij, nebo budeš zabit. Úskočná zákeřnost není ostudou, ale předností, která výrazně zlepšuje vyhlídky na konečný cíl přežití. Morální ospravedlnění vlastních činů je v krajině všeobecné zkázy všude kolem, kam oko člověka dohlédne. Hlavním vzorem přizpůsobivosti sebezáchovného pudu titěrné existence je Jan Rosenberg (vynikající Max von Sydow), hudebník bez práce ve válečné vřavě, před kterou se vystrašeně ukrývá v jediné své touze nespatřit žádný její neblahý vliv. Ničivě zhoubná moc války se neptá na vyznání a neuděluje výjimky. Uhýbání zraku před realitou se označuje za slabošství, přitom jediným cílem je udržet si vyrovnanou míru lidskosti ve vlastním nitru. Nastavení druhé tváře je pouze znakem bezradnosti a apatie, přežití si vyžaduje potlačení většiny ušlechtilých lidských vlastností. Skutky nutně potřebují popření dobrého vychování, přeživší hodnoty mají barvu krve a zmaru. Druhým vzorem základní touhy po přežití je Eva Rosenberg (velmi dobrá Liv Ullmann), hudebnice a Janova manželka. Na první pohled morálně pevnější polovina páru prožívá svůj vlastní hrůzný strach z beznaděje reality a okolnostem přizpůsobuje i své vedlejší nuance standardu chování. Výčitky svědomí nemají prostor ke svému vykoupení, konečná odevzdanost je výsledkem frustrace neměnné existence, přimknutí se k momentální pozici schopné síly je přirozeností a nestabilním pocitem bezpečí, protože samotný život nenabízí žádnou naději k nalezení akceptovatelného smyslu a důstojnosti. Důležitou postavou je Jacobi (sebevědomý Gunnar Björnstrand), bývalý kolega manželů z orchestru a starosta a současný důležitý místní činitel dění s hodností plukovníka. Moc má svá úskalí a v extrémních podmínkách života je opojnou úlevou z děsu přítomnosti. Hledá vykoupení i útěchu pochopení. Z dalších rolí: rybář a přední velitel partyzánů Filip (Sigge Fürst), Jacobiho manželka (Birgitta Valberg), z armádního povolání vystrašený starožitník Fredrik Lobelius (Hans Alfredson), zatčený ředitel školy Oswald (Ingvar Kjellson), nekompromisní vyšetřovatel vlastizrádné činnosti (Frank Sundström), cynický lékař vyšetřovaných (Ulf Johanson), či mladý dezertér Johan (Björn Thambert). Hanba je efektním povzdechem pacifismu, existenciální bezvýznamnost lidského života je v extrémních podmínkách psychoanalyticky pitvána. Aspekt lidskosti je znehodnocen lidskou společností. Všeobecná destrukce lidského soužití nemá povznášející hodnoty. Pud sebezáchovy stojí nejvýše, v jeho jménu je vše dovoleno, to ostatní je pouze smrt a strach. Ve válce neexistuje bůh. Jedinečný filmový prožitek, úchvatné obrazy, účinný způsob zpracování!

Dobrodružství je dobrodružství (1972)

Přepsáno v červnu 2019. Dobrodružství je dobrodružství je osobitou poezií a filmovou burleskou. Pro mě je synonymem téměř dvou hodin nepřetržitého smíchu a bujarého veselí. Claude Lelouch pružně a drze reaguje na aktuální čas tehdejší doby. Konec šedesátých let byl třaskavým místem rebelujícího mládí, spotřeba nevyznávala, ani nenabízela vznešené ideály, extrémní levice i krajní pravice nápaditě, vzrušeně a krvežíznivě rozvíjely a testovaly zatěžkávací zkoušky na lidský organismus a celkové zdraví společnosti. Naléhavost přesvědčení se neštítila přijmout revoluční výzvu, vždyť blahobyt je proklamovaným cílem každého politického určení, byť často jen pro vyvolenou vrstvu. Claude Lelouch foukl do hnědých nánosů společenského a politického bahna, v duhovém odraze vypuštěné bubliny probíhá záznam intenzivního boje za čest osobní prosperity, z kouře se vynořila ironie a neúnavně provokuje splasklou bublinu. Dobrodružství je dobrodružství v nihilistickém dobrozdání nalézá nezákonná přirovnání, kriminální konstrukci obarvil tvůrce za měsíčního svitu odpovědí poetického manifestu a zpívá svůj postoj světu a jeho chtíči. Rozvážně, neuctivě, srozumitelně a kultivovaně dráždí čilý básník ješitnost lidské přízemnosti. Přirozenou autoritou neopolitických zločinců je Lino Massaro (dobrý Lino Ventura), původně padělatel obrazů. Je bystrý a všímá si nových obzorů i moderních možností. Je neústupný a nenasytný a má právo posledního slova, i když neumí fotit a stále se cpe špagetami. Hlavním iniciátorem neznámých příležitostí je Simon Duroc (velmi dobrý Charles Denner), sebevědomý muž mnohých kontaktů i zločineckých dovedností. Ani jeho posedlost mulou není na překážku společné věci a užívá si pracně vydobytý blahobyt. Nejsvéráznějším členem je Jacques (velmi zajímavý Jacques Brel), neohrožený pašerák a vášnivý hazardní hráč. Hra za každého počasí a nenechá se odradit od zasloužené vidiny bohatství. Nejbezelstnějším kriminálníkem je Charlot (velmi příjemný Charles Gérard), pletichářský pumpař a Jacquesův věrný parťák. Tropické teplo tráví bez košile a ani jeho mizerná znalost angličtiny nepůsobí škody na společné cestě za vzletnými cíli. Povedený pětilístek uzavírá Aldo Maccione (dobrý Aldo Maccione), italský zloděj aut a Linův osobní sluha. Jeho podřízenější role, ani prostoduchost nebrání v plném užívání si krás života. Nevědomost není závadou a lepšího kuchaře špaget nelze sehnat. Výraznější postavou a nejzarytějším protivníkem je Ernesto Juarez (velmi zajímavý Juan Luis Buñuel), generál levicových povstalců v latinské Americe. Kriminální schopnosti lze využít v politické poslání a vznešené revoluční cíle. Jen s vyrovnáním mohou nastat drobné problémy. Z dalších rolí: rázná mluvčí prostitutek, vyhlašující generální stávku, Nicole (zajímavá Nicole Courcel), rozohněný žalobce u soudu (Gérard Sire), rafinovaný obhájce vykutálené pětice (Yves Robert), unesený švýcarský velvyslanec Armand Herbert (André Falcon), Juarezova pravá ruka (Elie Chouraqui), unesený populární zpěvák Johnny Hallyday (sám Johnny Hallyday), na novou výzvu natěšený africký generál (Gordon Heath), Linův nespokojený syn Daniel (Xavier Gélin), velvyslancova mladá žena (Prudence Harrington), překvapený zástupce pojišťovny uneseného letadla John Davis (Alexandre Mnouchkine), či svědomitě unesený papež (kameraman filmu Jean Collomb). Dobrodružství je dobrodružství je originální odpovědí na politický a společenský běs evropských zvyklostí doby. Vysmívá se, pohrává si, nabízí nekonvenční spojení, provokuje a baví. Provolává slávu a agitační hesla, provinění lze vykoupit drzostí a trest není v politice možný. Johnny Hallyday procítěně zpívá l'aventure, c'est l'aventure a přepočítává si svůj úspěch. Jedinečná odpověď morálnímu pokrytectví a demokratické demagogii!

Mikres Afrodites (1963)

Afroditky jsou antickou poezií. Nálada vnějšího prostředí i vnitřní pnutí je inspirováno milostným románem Longose a také dílem básníka venkovské idyly a milostné poezie Theokrita ze Syrákús. Navíc scénář filmu napsal Vasilis Vasilikos, později jeden z nejúspěšnějších a nejpřekládanějších řeckých spisovatelů moderní části doby. Obrazová, dějová, symbolická a pocitová poetika je výsadou a povznášejícím rytmem filmu, podobnou básnickou nesmrtelnost jsem pociťoval u Vláčilovy Markéty Lazarové, u Bergmanovy severské legendy Pramen Panny, či u Abuladzeho filmu Prosba, byť jejich poetika je více pochmurná a dosti sadistická v dychtivosti i potřebách lidí. Nikos Koundouros dokázal zachytit nesmrtelného řeckého ducha, Giovanni Varriano nakreslil malebnou krajinu zalitou sluncem a venkovský klid s tirádou cikád. Starořecký venkov je domovem pastýřů a milostných písní života. Dědictví Afrodity se v touze po romantických vyznáních, opětované lásce a tělesného naplnění fyzické podstaty lidstva zrcadlí v šumění mořského příboje, v éterickém volání hlasu větru v korunách stromů, v neodbytnosti lačného a rozjitřeného pohledu, v lehkých záchvěvech plných rtů a v ptačích sítích i v letu Afroditě zasvěcených ptáků. Letní období i ve starém Řecku bylo časem lásky a poezie. Život je nejúplnější v pocitech, v poznávání i ve slastech, život se vzývá pro jeho magickou moc přitažlivosti, život se ve slunečních paprscích raduje v iluzi lásky a snaží se dobrat k cíli cesty částečně pomíjivého určení. Mužnou stranou básníkovy romantické a erotické filmové písně je Cakalos (zajímavý Takis Emmanuel), kočovný pastýř, zasažený znenadání Érotovým šípem lásky. Životní zvyklosti jsou vymezeny obdobím, touha a naléhavý pocit lásky jsou nesmrtelnou ozvěnou estetiky života a ušlechtilosti řeckého ducha. Křehkým protějškem básnické oslavy života je Arta (velmi zajímavá Eleni Prokopiou), manželka rybáře na pracovní cestě a obraz smrtelného bytí bohyně lásky, sexuality, krásy a plodnosti. Láska je vykoupením z tíže osamělosti, láska je opojným povzbuzením ve všednosti, láska je odměnou touhy. Nesmrtelnou velikostí života je Chloe (pozoruhodná Kleopatra Rota), dospívající dívka z rybářské osady. Poznávání života se seznamuje s oboustrannou sympatií, s přitažlivostí, s náruživostí, s touhou, s okouzlením, s chtíčem, s láskou i s tělesností. Nesmělost mládí je plné ostražitosti, láska je symbolem čistoty, život je básní, život je snem a vzletností kosmických sfér. Dafnisem poetického vření je Skymnos (velmi zajímavý Vangelis Joannidis), malý chlapec kočovných pastýřů. Kouzlo božské Afrodity je mocným životním impulsem, rozervaná divokost se v němém úžasu z krásy tiší a ušlechtilá vznešenost se stává ideální hodnotou. Láska je zcela nový pocit povznesení. Z dalších rolí zaujme němý, zvídavý a v chtíči neodbytný pastýřský výrostek Lykas (Kostas Papakonstantinou) a dřevěné berle potřebující respektovaný vůdce kočovných pastýřů (Anestis Vlahos). Afroditky jsou oslavnou milostnou básní života. Poezie je určující ve stavbách obrazů, ve výrazech i v malebnosti. Poezie psaná ve slunném létě touží po lásce a erotické velikosti života. Aneb vitalita lidské existence v básníkově vnímání života. Autorem hudby je Jannis Markopoulos. Je to jedinečný poetický prožitek!

Reklama

Reklama