tomtomtoma

Tři dny života jsou rýpnutím do "spořádané" morálky, nevystavované na veřejnosti. Gilles Grangier zadaptoval stejnojmennou knižní předlohu Petera Vanetta z roku 1955. Ani v putovním divadelním souboru není herecká ctižádost ve smyslu prosazení, jež neodmyslitelně souvisí s obdivem publika i zaslouženým uznáním, nijak neznámá. Je však otázkou, co vše je ctižádostivec nakonec ochoten ve jménu dosažení úspěchu podstoupit. Další otázkou je, zda ctižádostivec unese i případné následky z rozpohybovaných událostí. Kontroverzním hrdinou příběhu je Simon Belin (Daniel Gélin), mladý herec putující divadelní společnosti s hořkým pocitem zneuznání, toho nezaslouženého nedostatku příležitosti k sebeprosazení. Náhoda mu do cesty přinesla lákavé pokušení, stačí jen něco potvrdit a stane se miláčkem davu a prvním hercem souboru. Skutečnou hrdinkou jest Jeanne Fortin (Jeanne Moreau), garderobiérka a herečka bez dilematu ctižádosti. Dává lásku a oddanost, a dokonce i přes své vystřízlivění z iluze neváhá zachraňovat panickou úzkost událostmi doběhnutého ctižádostivce. Muž zde dostává zaslouženě za uši z mnoha stran, není vždy silný, často zbabělý, ba také úskočný. Výraznější postavou je Lino Ferrari (Lino Ventura), muž nekompromisně jdoucí za nápravou křivdy, za spravedlností, ať to stojí cokoli. Z dalších rolí: tu nenadálou popularitu Simona využívající ředitel divadelního souboru Charlie Bianchi (Aimé Clariond), odstavený dosavadní hlavní herec Alexandre Bérimont (Roland Armontel), Simonův ochránce v Le Havru a policejní inspektor Lucien Segalier (Georges Flamant), výhodně provdaná mladá herečka souboru Bélina (Évelyne Rey) nebo inspicient souboru Dédé (Albert Augier). Tři dny života, to je projev doby se ctižádostí a touhou po úspěšném životě, která se však zvrhne již na svém počátku. Grangier zkušeně natočil kriminální příběh s jistým provokativně ambivalentním pohybem etickým a intimním.

Slovo je vzkříšením nenadále (a z jiného úhlu pohledu také nadále) destruovaného života vnitřního i vnějšího. Slovo je adaptací divadelní hry dánského dramatika a pastora Kaj Munka Na počátku bylo slovo z roku 1932, byť s obměnami, a tím však také bez dovysvětlení počátečního stavu věcí. Slovo od svého počátku stvoření mělo magicko-náboženskou moc, tedy bylo tvůrčím principem, z něhož všechny věci vyvstávaly ve svých stvořených jsoucnech, bylo rituálním obřadem k posvěcení života, dosud ještě mýtického. Nebýt slova, nebyl by ani svět, zůstal by neosmyslený, nepojmenovatelný, nevyslovitelný a nereflektovaný. Dětství, to je výsostný věk zázraků a kouzel. Ne nadarmo si Luther přál věřící s vírou ještě dětskou. V příběhu je víra luteránská, jedna liberálnější - grundtvigianismus -, druhá konzervativnější - ortodoxní pietismus -, třetí bytostná, niterně prožívaná. Hrdiny příběhu jsou členově rodiny Borgenových: starý, sérií ran osudu zaskočený farmář Morten (Henrik Malberg), jeho nejstarší syn bez víry pro víru a do své ženy stále zamilovaný Mikkel (Emil Hass Christensen), druhý syn s bytostnou vírou i přesvědčením Johannes (Preben Lerdorff Rye), nejmladší syn v touze mládí po naplnění lásky Anders (Cay Kristiansen), Mikkelova o mnohé starající se manželka Inger (Birgitte Federspiel), její malá a důvěřivá dcerka Maren (Ann Elisabeth Groth). Z dalších rolí: hrdější pietista a krejčí Peter Petersen (Ejner Federspiel), jeho tichá, poslušná dcerka Anne (Gerda Nielsen), náročný porod řešící lékař (Henry Skjær) či zaskočený nový farář (Ove Rud). Slovo aneb nenadálé rány života, a k tomu pochybnosti, těžkomyslnost, etický podtext, transcendence a existence bytí pro bytí. Esteticky vyměřené obrazy.

Dva lidé jsou modifikací Shakespearovy hry Romeo a Julie pro tehdejší Švédsko. Film jest adaptací divadelní hry Atentát německého spisovatele Willyho Oskara Somina z roku 1932. Ve svém vyznění a vyústění zpívá film o lásce, o lásce, kde ani jeden nechce žít bez toho druhého, o lásce, která celá tone v melodiích vzájemných vyznáních. A do toho je rovněž přimícháno podezření, pochybnosti a potěšení, přiznání, odmítnutí, obvinění a odpuštění, provinění, odhodlání a naprosté smíření. Carl Theodor Dreyer, jenž film sám později odmítnul, obložil celou lásku něžně komorním prostředím a nechal ji zpívati a laskati v jejím vlastním nejintimnějším soukromí. Za hrdiny příběhu jsou manželé Lundellovi, lékař Arne (Georg Rydeberg) a jeho milující žena Marianne (Wanda Rothgardt). Aneb celý dlouhodobý vývoj lásky v jednom dni podávaný. On je podezřelý z plagiátorství, ona má zase své tajemství. On se trápí nevysvětlitelným, ona dosud nevyřčeným. I ve zdánlivém poklidu a něze lásky není nouze o zvraty či o rozhřešení čmouhy v dálce. Do určité míry jízlivé, avšak více milé a přese všechno něžné.