tomtomtoma

Docent je zábavnou kriminálkou. Dodává přesně ten typ odlehčenější zábavy, jejž vždy od tvorby Jiřího Stracha očekáváme. Scénáristé jsou nadšeni, že se na Kavčích horách podařilo zbudovat důstojné kulisy, a já jsem rád, že se scénáristům podařilo sestavit příběh s nadhledem a vtipnými dialogy. Nejde tu ani tak o zločin, jako o určitý střet mezi teorií a praxí. Teorii a moderní postupy zastává Ivan Trojan, úspěšná policejní praxe stojí zase za Ondřejem Vetchým. A přestože se skutečná praxe od teoretizování často odlišuje a na modernistické pojetí se tak pohlíží s nedůvěrou (oprávněně), může být zkušená praxe nenadálým zjištěním netradičního postupu překvapena. Trojan je opěrným pilířem, Vetchý mu velmi zdatně sekunduje, své si velice slušně odvedou i "dvojčata" Taclík s Hádkem a Alois Švehlík má i přes svůj pokročilý věk stále znělý hlas. Jen Ramba působí poněkud nepatřičně, ale snad to byl záměr. Solidně to pobaví.

Erhart: za tajuplnou záhadu se vydává neschopnost komunikace, místo poezie se servíruje trik. Člověk by měl být shovívavější k prvotinám: herecky se to zdá být ucházející, atmosféra by byla účinná, kdyby však nebyla jen samoúčelem. Proto tuze nerad chodím na současnou českou tvorbu, zřejmě ji schází hlubší nespotřební zkušenosti a vzhlíží se v efektech, s nimiž tak ráda žongluje. Jinými slovy řečeno: nezdá se být příliš zajímavou a lákavou, natož nějak inspirativní.

Šťastně až na věky je smutnějším (nikoli však depresivním) otiskem reality současnosti. Současnosti, která se vyznačuje podivuhodným průnikem relativismu a pluralismu a bigotně odsuzovanou bigotností. Takový základ je ve svém důsledku nutně inherentně rozpolcený, těkavě nestálý, tápající a zároveň lačný, doufající. Tradiční modely přestávají dostačovat (zřejmě nikoli zcela ani většinově) nebo jsou podle vnitřních směrnic odmítány či porušovány. V souvislosti se vztahy by se měla zkoumat emancipace, neboť o tu přeci zejména jde, ta se vzývá a prosazuje. Skutečnost je však polovičatá, často se stále tone v tolik proklínaném pojmu "stereotyp", a to i tam, kde se tvrdí, že je vymýcen. Člověk, žena i muž hledají svůj kousek vnitřního štěstí, intimního naplnění smyslu života, ale je otázkou, zda jsou schopni být upřímní alespoň k sobě samotným. A tak budují vzdušné zámky a zvrací své štěstí do kaluží a mezi mříže kanálů. Jana Počtová nabízí několik vztahových možností k posouzení, byť lze polemizovat o reprezentativnosti. Dvakrát se divákům dostávají porce niterné neupřímnosti (polyamorie a "vzorový" křesťanský svazek), dvakrát až téměř exhibicionistická šaráda (otevřený vztah a hledání lásky prostřednictvím internetových seznamek) a jednou skutečná katarze (dlouholetý milenecký vztah). Sluší se připomenout, že ve vztahu není nic opravdovou novinkou (viz Jules a Jim). Že všechny předložené možnosti měly svůj vývoj i po dokončení natáčení, někdy snad až překvapivé (z tohoto hlediska lze konstatovat, že jediným skutečně nosným vztahem je vztah otevřený). Nejstylovějším zakončením filmu Šťastně až na věky pro nejvýstižnější dokreslení reality současnosti by byl vývoj Mirčina hledání (nezaznamenaný), byť pro většinu by byl zároveň snad až krutý. Přesto si dovolím tvrdit, že ideová podstata Saurovy Zahrady rozkoší by byla oprávněná k identifikaci reality současnosti. Jana Počtová chtěla pouze ukázat možnosti vztahů v současném století. A zaznamenala jedinečný obtisk niterné rozervanosti a nestálosti současné reality.

Vykořenění je vykřičníkem prosperující západní konzumní společnosti. Pozoruhodným výsledkem globalizace je vzrůstající sebevědomí lidských komunit a jejich uvědomění si sebe sama, vedoucí k prosazování vlastní představy a touhy života. Předmětem vykřičníku je jednak skutečnost, že pojmy "udržitelný" a "zelený" jsou pouze a jen rafinovanými marketinkovými nálepkami firem a společností, a jednak upozornění, že politici (je jedno jaké výšky či politického vyznání víry) sledují pouze své vlastní cíle. To jest nejzásadnější kvalitou filmu, jenž píchá do hroší kůže licoměrnosti. Nechť žije vzrůstající prosperita západní společnosti! Neboť každý se přece chce mít dobře. Aneb občanský aktivismus je možný pouze potud, dokdy nenarušuje stávající status quo politických reprezentací a jejich vlastní politické i nepolitické zájmy. V důsledku to znamená, že nejde o záchranu Země, ta si víceméně poradí sama, nýbrž o záchranu člověka, který ani přes hlasitě proklamovaný ekologismus nepřestal budovat na Zemi ráj přesně podle povelů politicko-ekonomických doktrín.

Bolest a sláva je především o usmíření se s vlastním životem. Pedro Almodóvar ve stáří, tak jako mnoho jiných filmových a nefilmových tvůrců, bilancuje zkušenosti a porovnává pocity. Zůstává pravověrný vlastní vyzkoušené stylizaci, unaveně se rozhlíží po poezii, s omezenějším tělesným pohybem načrtává kontury identifikace formujících okamžiků života. Hledá se odpuštění, nabízí se usmíření, pokouší se uchopit mihotavé pocity niterného štěstí. Mluví se o tvůrčí a životní krizi, ale právě tato úzkost je katalyzátorem soustředění při hledání zásadních otázek, porovnávání stavů očekávání a zklamání s běžnou skutečností. Nevyhýbá se ani tělesné bolesti stáří, uvědomuje si závislosti a zhoubný nádor pocitu osamělosti a zbytečnosti. Hlavním prostředníkem k životnímu balancování je Salvador Mallo (zajímavý Antonio Banderas, ve filmovém odraze dětství příjemný Asier Flores), filmový režisér v bolestech pokročilého věku. Prázdnota vnější i vnitřní je výchozím bodem do hluboké cesty sebezpytování, blížící se vůně Thanata, záchvat lehkého panického strachu, a nalezení smíření i tolik spásné inspirace. Důležitou postavou k cestě usmíření je Alberto Crespo (zajímavý Asier Etxeandia), filmový herec s pocitem ublížení. Smíření přichází přes komplexní katarzi osobní identifikace v základech vášně a vlastního určení. Hlavní ženskou postavou je zde Jacinta Mallo (příjemná Julieta Serrano, ve filmovém odrazu dětství pozoruhodná Penélope Cruz), Salvadorova maminka. Láska, očekávání, potřeba uznání, nejchoulostivější záležitost vlastního usmíření. K výraznějším postavám patří také Mercedes (příjemná Nora Navas), Salvadorova asistentka. Praktická pomocnice k uvyknutí tělesných neduhů stáří. Z dalších rolí: bývalá láska s bolestí a tvůrčí seberealizací Federico Delgado (Leonardo Sbaraglia), mladý a statný zedník a talentovaný naivní malíř, překonávající negramotnost, Eduardo (César Vicente), filmový odraz režisérova otce v dětství Venancio Mallo (Raúl Arévalo), či závažné choroby stáří ošetřující lékař Dr. A. Galindo (Pedro Casablanc). Bolest a sláva je v mnohém důležitější pro svého autora, neboť potřebuje tvorbu jako životodárný pohon ke smysluplnému prožívání života. Poezie je to, co ve větším množství schází k příjemnějšímu prožitku životních krás. Můžeme obdivovat, přesto je Pedro i pro svůj styl unavený věkem.

Deštivý den v New Yorku je klaunovou romantickou šarádou na jeho domácím manhattanském jevišti. Starý a intelektuální klaun kolem sebe postavil hradbu, již skrápí barevný déšť nostalgie a klaunových slz intimních vzpomínek. Klaun se upíná k lásce jako jediné ochraně před ztracením se v osamělosti. Klaun šibalsky mrká na arizonskou dívenku, klaunovo město cizinku semele a v nestoudnosti i vyplivne. Klaun sarkasticky jiskří mezi bohatou elitou, ostří jízlivosti věk neztupil, mlaská nad absurditou i nehodami mezilidských vztahů, laškuje a pro stáří na konci rozmáchle cukruje. Klaun se ve svém městě nezbedně baví, notuje pro lásku, opakuje se a slaví. Klaunovým impulsem k šarádě je Gatsby Welles (příjemný Timothée Chalamet), mladík s velmi dobrým stavovským původem, proti kterému protestuje a zároveň ho využívá. Klaun si pohrává s romantickým idealismem i naivitou mládí. Klaunovou obětí zaběhnutému a svébytnému koloběhu New Yorku je Ashleigh Enright (Elle Fanning), naivně bezelstné děvčátko z prominentních arizonských kruhů. Sexualita města klame, svádí, prosí a vycucne svou tvárnou kořist. Klaun se směje. Důležitou postavou klaunových hrátek je též Chan Tyrell (zajímavá Selena Gomez), již fyzicky dospělá sestra Gatsbyho školní lásky. Žádostivost, přitažlivost, sexualita, romantika, touha, chtíč, klaun provokuje a za rohem se pochechtává. Výraznou postavou je Francisco Vega (zajímavý Diego Luna), slavný filmový herec s toužebnou chvilkou nenadálého vzrušení. Bezelstnost se dobrovolně pokládá na lopatky, ale je zde klaun. K výraznějším postavám patří také Ted Davidoff (zajímavý Jude Law), filmový scénárista ve výrobním nátlaku, manželské krizi a náhlém milostném opojení. Výraznější postavičkou je Terry (příjemná Kelly Rohrbach), luxusní manhattanská animírka i Gatsbyho nouzový plán. Z dalších rolí: slavný nezávislý filmový režisér v tvůrčí a životní melancholii Roland Pollard (Liev Schreiber), Gatsbyho starší bratr v nesnesitelném předsvatebním stavu Hunter Welles (Will Rogers), Gatsbyho bývalý spolužák a lítý posměváček Alvin Troller (Ben Warheit), filmující Gatsbyho bývalý spolužák Josh Loomis (Griffin Newman), Gatsbyho dost náročná matka (Cherry Jones), Hunterova snoubenka Lily (Annaleigh Ashford), Tedova nevěrná ženuška Connie Davidoff (Rebecca Hall), či Franciscova nečekaně přijíždějící milenka Tiffany (Suki Waterhouse). Film Deštivý den v New Yorku je standardním klaunovým produktem. Dokáže být stále zábavný a nezbedně skotačící, přesto spíše sám sebe jen variuje a opakuje. Příjemná, ale nepodstatná klaunova neposedná hříčka.

Vlastníci jsou jízlivější satirou společenskou. Ve středu zájmu jsou v ní mezilidské vztahy, především ty sousedské a partnerské. Tyto vztahy se obnažují až v neúprosném karikaturním nadhledu. Záště, osobní frustrace, nespokojenosti, nevraživosti, pocity nenaplněnosti a osamělosti, jež se v některých případech proměňují až v rituálně obřadní obsese. Nezapomíná se na předsudky, stereotypy a vulgarity ve vidění světa a bližních. Odlišná přijímání a očekávání života se potom vzájemně častují invektivy, drobnými i hrubšími. Pozadu však nezůstává ani samotné prostředí mezilidských vztahů, negativní aspekty politicko-společenské transformace po rozpadu ideologie jediné vládnoucí strany, kdy lidské vnímání bylo deformováno jednak již přizpůsobením se socialistické realitě světlých zítřků a jednak novými, do doby transformace netušenými a snad proto také v lačné dychtivosti divočeji pochopenými možnostmi kapitalistické společnosti a tržní ekonomiky. Nakonec, ani toto prostředí nezůstalo ušetřeno vývoje. A pokud dokáže vzbudit zdání seriózního jednání pozornost a vidinu možného získání výhody, slaví potom ono zdání svá vítězství při dobývání osobní prosperity. Majetek, vedle moci, se stává hodnotou, podle níž se odvozuje míra úspěšnosti jednotlivce i jeho společenská váženost. Vlastníci jsou sarkastickým cynismem, neboť se vlastně stávají reflexí politicko-sociálního fungování české společnosti. Dalo by se říci, že jde o poměr makrokosmos – mikrokosmos. V obojím je sice možná snaha o nalezení vhodného společného řešení, ale přesto každý urputně brání především svůj malý soukromý prostor v domnění, že jen tím nejlépe ochrání svou nebezpečně ohroženou vlastní osobní identitu, svůj vlastní názor na život a zejména své soukromé vlastnictví a osobní prosperitu, nepřehlédnutelné odznaky doby, v níž se vyzdvihují tržní hlediska pro zdravý vývoj společnosti, zdání možného dosažení štěstí ve spotřebě a relativismus individualismu, byť je onen individualismus vlastně většinou zaměňován pouze za rozmanité druhy pobavení. A „malý“ svět společenství vlastníků jednotek lze aplikovat na „velký“ svět, kde se vytváří vlastní prostředí vztahů a běhu společnosti a zároveň slouží i jako vzor pro jednání a hodnoty světa „malého“. Ostatně, již profesor František Alois Soukup za první republiky psal, že již odedávna byly našimi základními národními (tedy českými) chybami nesvornost a marnotratnost, přičemž obojí nám zůstalo, že nesvornost potom vidíme v politické roztříštěnosti, kterou trpí stát a veřejný život. Sluší se připomenout, že scénář vznikal víceméně improvizovaně při uvádění divadelní inscenace Společenstvo vlastníků v roce 2017 v život, tím je ostatně divadelní soubor Vosto5 proslulý. A byť se text i nadále vyvíjel a vykazuje změny, přesto vyznění zůstává shodné. Dovolím si vyjevit své kacířské smýšlení: dlouhodobě nejsem spokojen s hereckými projevy Dagmar Havlové a Terezy Ramby, zdají se mně příliš strojené, jejich intonace řeči mě nepříjemně bodají do sluchovodů, jejich pohyby působí na mé oči nepřirozeně, má dychtivá duše potom z toho smutně pláče. Paralely s Lumetovými Dvanácti rozhněvanými muži (viz slunicko2) se příhodně nabízejí. Vlastníci jsou sice povedenou filmovou satirou, avšak úchvatnosti divadelního představení Společenstvo vlastníků nedosahují.

Obviňuji! je útokem na establishment. Roman Polanski zkušeně sestavuje účet, přizpůsobil si i intimní souvislosti a žaluje. Dreyfusova aféra byla jedním z největších skandálů, polarizujících společnost, však otřásla tou nejzákladnější důvěrou k základnímu uspořádání společnosti. Zneužívání moci má paralely i k aférám moderního věku a jejich podstata tolik dráždí. Ani útok proti establishmentu, ani antisemitismus nejsou v Polanskiho filmové tvorbě novinkou, osobní zkušenosti nezmizí pouhým mávnutím kouzelného proutku, proto není potřeba staříka na každém kandelábru věšet. Roman Polanski řídí útok z pozorovacího stanoviště, trochu potměšile, a trochu vypočítavě směrem k hlavnímu proudu filmové produkce. Provokuje intimitou v souvislostech, přesto nitra nedosáhne a samotný útok cílí na co největší ztráty nepřátelské strany, dynamika a efekt jsou nadřazeny a uhlazeny pro unifikovanou filmařinu moderního věku. Hlavním prostředkem útoku proti zneužívání moci je Marie-Georges Picquart (zajímavý Jean Dujardin), podplukovník, nový šéf vojenské kontrašpionáže a za zásluhy v generálské hodnosti ministr války. Na prvním místě stojí vojenská čest, která dokáže potlačit dokonce i osobní antipatie a také míru poslušnosti ve vojenské hierarchii. Hezká to představa. Hlavní ženskou postavou je Pauline Monnier (šarmantní Emmanuelle Seigner), Picquartova vdaná milenka. Osobní zkušenost si zvykla na potřebu veřejnosti po pikantní frivolnosti a laškovně jitří ovzduší. Významnější postavou je zde Hubert Henry (zajímavý Grégory Gadebois), major a zástupce šéfa vojenské kontrašpionáže. Spravedlnost a pravda, nebo stabilita a výhodnost prebend v zavedených pořádcích, to je věčné dilema zneužívání moci. Důležitou postavou je Alfred Dreyfus (sympatický Louis Garrel), ctižádostivý kapitán generálního štábu, kterému každý ústrk proti své osobě způsobí hromadění krve v mozku a dožaduje se zadostiučinění. Z dalších rolí, zneužívajících tu pozici moci: zástupce náčelníka generálního štábu, generál Charles-Arthur Gonse (Hervé Pierre), ministr války, generál Auguste Mercier (Wladimir Yordanoff), náčelník generálního štábu, generál Raoul Le Mouton de Boisdeffre (Didier Sandre), vedoucí sekce statistiky generálního štábu armády (původní název vojenské kontrarozvědky), plukovník a syfilitik Jean Sandherr (Eric Ruf), ješitný grafologický odborník Alphonse Bertillon (Mathieu Amalric), či zrádce, v bezpečí neschopnosti, kapitán Ferdinand Walsin Esterhazy (Laurent Natrella). Z dalších rolí: proslulý právník a obhájce nevinných Fernand Labori (Melvil Poupaud), Picquartův kamarád a právník Louis Leblois (Vincent Perez), či slavný spisovatel Émile Zola (André Marcon). Film J'accuse - Obviňuji je hodnotný pro své nekompromisní zobrazení zneužívání moci, a to bude většině k nadšenému přijetí stačit. Efektní a pikantní, ale nikoliv úchvatné, nebo poetické.

Viděno na festivalu Finále 2018, letos s přízviskem Grande. Hastrman, obřadní film slavnostního zahájení, potvrdil klesající úroveň českého filmu. Ondřej Havelka prokázal přizpůsobivost spotřebnímu trhu a film po všech stránkách na vyžadované podmínky nachystal. Oslava krajiny se mění do unifikovaného standardu předkládaných kýčovitých olejomaleb. Český vodník dostal do vínku metafyzickou podstatu transylvánského vampýra a francouzskou vzdělanost s kacířským duchem. Boj zvířecí a lidské podstaty je zúžen na neukojený chtíč tělesného uspokojení. Volba prostředků a postupů se zhlédla v konzumním základě současné doby, technická efektnost rozmařila rozhazuje své profesní dovednosti v touze ohromit, vtip si pochvaluje módnost přízemního vulgarismu a škádlivé intimity, je to značka vkusu hlavního proudu produkované zábavy. Vrcholy emocí si už nelze představit bez tklivých a chladnokrevně útočících tónů vysokých strun. Hastrman není zajímavým filmem, jen se snaží tančit s ochrannými atributy současné zábavy. Hlavní postavou efektně prázdné filmové hříčky je čechofrancouzský baron Johann Salmon de Caus (sympatický Karel Dobrý), kultivovaný a vzdělaný obdivovatel prostého lidu, který se pokouší najít své místo a pochopit své kořeny. Hlavní zápletkou se stává neukojený chtíč a touha po nespoutané rozkoši. Koloběh, ani případné ekologické poselství prázdnotu nezachrání. Hlavní ženskou postavou je temperamentní Katynka Kolářová (Simona Zmrzlá), mladá a atraktivní rychtářova dcera a rebel bez příčiny. Generační rozpor, křesťanská konfrontace s pohanským odbojem, vše je spoutáno v efektivní zkratce bohorovné nicotnosti. Okázalé a bezmyšlenkové rozhazování rukama. K výraznějším postavám patří sluha Francl (příjemný Jiří Lábus), věrný a spolehlivý baronův pomocník a opatrovník. A také farář Fidelius (Jan Kolařík), křesťanská autorita kraje, sveřepě a důvtipně se vypořádává se svou lidsky tělesnou podstatou. Z dalších rolí: Katynčin mládenec a harmonikář Jakub (Vladimír Polívka), Katynčin otec a úslužný rychtář Kolář (David Novotný), příkladně pokrokový učitel Voves (Jiří Maryško), či hamižný Kabelatsch (Norbert Lichý). Kdo má rád coolový humor na stojáka a bezduchost efektních obrazů, bude spokojen. Z mého pohledu jde o špatně oblečenou prázdnotu a považuji za nestydaté, vybírat peníze za vstupné.

Kolo zázraků je uvyklým vzorcem klaunovy filmové výroby, zalitý ve zlaté fólii s pouťovými flitry. Klaun postavil doprostřed arény dramatickou podstatu z pera Eugene O'Neilla, kolem to vyzdobil ohanbím antické tragédie, jas neonového osvětlení ustavil svědkem své nihilistické anekdoty z niterné bezvýchodnosti lidských životů na okraji společnosti. Klaun nedává na výběr svým pokusným objektům, úkladně rozvrací jejich vnitřní světy, prohnaně je svádí, slíbí každou barvu světa, nabízí vítězství, ale rychle vše schová a vydírá lidského ducha, klaun řádí v nihilistickém řádu romantiky a chvění. Největší obětí klaunovy neúprosně zlomyslné hříčky lásky je Ginny Rannell (velmi dobrá Kate Winslet), bývalá divadelní herečka, vnitřně neuspokojená servírka a žena, jejíž dávné provinění je úzkostí, tíhou i prokletím při hledání vysvobození z nespokojenosti. Realita je ubíjející, a vyvolané představy se žárlivě chrání. Druhým objektem klaunovy krutější zvědavosti je Mickey Rubin (sympatický Justin Timberlake), plážový plavčík, student divadelního dramatu a žádostivý mladý muž. Chvění podbřišku je spjaté s letním sluncem, ale osud má hrubě cynický smysl pro humor. Další klaunovou pokusnou obětí je Humpty Rannell (zajímavý Jim Belushi), obsluha ruského kola, nedostatečně naplňující manžel Ginny a muž s oživenou nadějí v renesanci zlomeného vztahu s dcerou z prvního manželství. Klaun úspěšně předstírá nevinnost. Klaunovým elementem v nevinnosti je Carolina Rannell (příjemná Juno Temple), Humptyho dospělá dcera na útěku před zásadním manželským omylem. Tak klaun nezbedně poskakuje a ponouká intimní slabosti zranitelnějších osůbek. Z dalších rolí: malý synáček Ginny z prvního manželství s pyromanským problémem Richie Rannell (Jack Gore), Mickeyho kamarád a herec Jake (David Krumholtz), či důrazní pátrači Carolinina gangsterského manžela Angelo (Tony Sirico) a Nick (Steve Schirripa). Film Kolo zázraků vzorně nosí uniformu tvorby newyorského klauna. Představuje půvabné obrazy, brousí smyčce k výkřiku emocí, znovu pozvedává své univerzální schémata a zkušeně variuje opakující se motiv niterné nenaplněnosti. Klaunova rutinní hříčka.