Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Dokumentární
  • Animovaný
  • Krimi

Recenze (2 584)

plakát

Jak sladký byl můj Francouz (1971) 

Film Jak sladký byl můj Francouz je brazilsky frivolní anekdotou. Nelson Pereira dos Santos pojal počátky evropské kolonizace jeho rodné zemičky s černým humorem, brazilskou bezstarostností, estetikou řádkovaných obrazů. Kameraman Dib Lutfi byl svědkem živoucích obrazů podle vzoru a amerických záznamů rytce a nakladatele 16. století Theodora de Bry. A tak stinná stránka kolonizace má předurčenost vůle antického božstva, se sebevědomě temperamentní ležérností zůstává věrna reáliím doby až do posledního výdechu, ani se nevzdává frivolně černého humoru. Nelson Pereira dos Santos nakreslil poezii, osobitý tanec brazilského bytí, přiléhavě jemný hudební doprovod sestavil z not Zé Rodrix, spolu s ním Guilherme Magalhães Vaz. Prvním bodem zájmu je Francouz (pozoruhodný Arduíno Colassanti), jeden z mužů z francouzsko-portugalského soupeření při objevování a dobývání pobřežních částí Brazílie. Život v 16. století skýtal mnohá nebezpečenství, ale také radosti a rozkoše. Hlavní ženskou postavou je tady Seboipepe (velmi zajímavá Ana Maria Magalhães), mladá žena indiánského kmene Tupinamba, neblaze proslulého tím kanibalismem. Smrt je pouhým okamžikem v životě, život se má vychutnávat, a smrt má své vyšší poslání. K nejvýraznějším postavám patří také náčelník kmene a majitel chutného francouzského otroka Cunhambebe (dobrý Eduardo Imbassahy Filho), a vychytralý a hamižně krátkozraký francouzský obchodník, indiánský výhradní dodavatel věcí (zajímavý Manfredo Colassanti). Film Jak sladký byl můj Francouz jest rozkošnou černou komedií, má brazilský rytmus boků a lehké kouzlo poetické frivolnosti. Tak poetizující realita provokuje!

plakát

Klinika pro nervově choré (1970) 

Klinika pro nervově choré je brazilsky delikátní alegorií. Nelson Pereira dos Santos se nechal učarovat knihou O Alienista (Mimozemšťan), již vydal roku 1882 oblíbený brazilský spisovatel Joaquim Maria Machado de Assis. Spisovatelovým impulsem byl rozvoj psychiatrie a nástup Freuda, a filmový režisér alegorickou hříčku zajistil s rozsahy sociálními a politickými a rozzářil ji brazilským sluncem nad koloběhem žití lidského. Nelson Pereira dos Santos utkal své filmové výjevy z brazilské frivolnosti a karnevalové přehlídky barev a tanečního průvodu samby. Hledá nejen hranici mezi šílenstvím a normálností, načež v sociální i politické rovině dochází k sarkastickým výhledům do krajiny moci, k pozornému sběru opojení, kořistění, prodejnosti lačně proměnlivých koalic. Rozum a nesvéprávnost, rozervanost duše se chvěje a třese za disharmonické hudební rozepře (autorem vířivé hudby byl Guilherme Magalhães Vaz). A celý alegorický taneční rej a vískání barev zaznamenal kameraman Dib Lutfi. Hlavním bodem mocenského běsnění, politické diktatury a vytrvalých brazilských aspektů života alegorické hříčky jest otec Simão Bacamarte (velmi zajímavý Nildo Parente). Na počátku je snaha o konání dobra a blaha, experiment střídá myšlenku, nové teze nahrazují předchozí, hranice zdravého rozumu je pod palbou filozofie a prospěchářství. Mezi nejvýraznější postavičky patří bohatá a vznešená vdova, oběť i donátorka D. Evarista (zajímavá Isabel Ribeiro), úskočný lékař v pořadu vědeckých postupů Crispim Soares (pozoruhodný José Kléber), s pandemií moribundu u svých zaměstnanců nespokojená autorita města Porfírio (příjemný Arduíno Colassanti), z vývoje situace znepokojená Porfiriova milenka Luizinha (zajímavá Irene Stefânia), nuceně internovaná Costova sestřenice (zajímavá Ana Maria Magalhães), kostelník a účetní (příjemný Nelson Dantas), místní soudce (příjemný Manfredo Colassanti), či nevyzpytatelný vojenský kapitán (zajímavý Gabriel Archanjo). Klinika pro nervově choré je rozkošnou brazilsky stylovou alegorií politické a mocenské zvůle, ale i těch brazilských specifik. Film se natočil ve městě Paraty, tam Nelson Pereira dos Santos nalezl vše brazilské a potřebné ke zdaru jedinečné básně, stylové alegorické hříčky.

plakát

Atlantský val (1970) 

Film Atlantský val je ztřeštěnější komedií, ohlížející se s rozvernějším nadhledem na trudné časy nacistické rozpínavosti. Marcel Camus vede humor řízně, odhodlaně, a karikuje, rozdává rány a jízlivosti, nikoho příliš nešetří, nezbedně poskakuje kolem mely toho všeho lidského běsnění. Přesto v celé záplavě francouzských válečných komedií nepatří k těm nejcharismatičtějším a nezapomenutelným. Hvězdou zábavy je Léon Duchemin (velmi příjemný Bourvil), normanský restauratér. Touží pouze po poklidném životě, ale jeho smolně šťastný strážný anděl ho vysílá v dobrodružství, svobodné vůli navzdory. Druhým hrdinou, zlehčující válečnou zběsilost, je poručík Jeff (příjemný Peter McEnery), britský letec, vášnivý ragbista, sebevědomý milovník. Armádní povinnost se plní s nasazením, stejně tak i nalezení osobního štěstí. Hlavní ženskou postavou je Juliette Duchemin (příjemná Sara Franchetti), Léonova dcerka, romantické vzplanutí a nedočkavé mládí, půvabné, energické a bezprostřední. K výraznějším postavám skotačení patří také Léonova sestra Maria (příjemná Sophie Desmarets), ve zdánlivé kolaboraci nápaditě pracující vůdčí odbojář Armand (dobrý Jean Poiret), a bodrý násoska a Rommelův osobní řidič, poručík Friedrich (příjemný Pino Caruso). Z dalších rolí: nešťastník s dosti častými úrazy hlavy, poručík Heinrich Jakobus Steinbichler (Reinhard Kolldehoff), zásadně nedůvěřivý britský major Perry (Terry-Thomas), německý plukovník Muller s osudovou ztrátou tajných dokumentů (Jean-Pierre Zola), Léonův londýnský anděl Sybil (Annabel Leventon), Jeffův otec a anglikánský biskup (William Mervyn), vůdce odbojářů Hippolyte (Georges Staquet), párek četníků - odbojářů (Jacques Balutin a Roger Mailles), či cíl akce polní maršál Erwin Rommel (Johannes Eppler). Film Atlantský val je bláznivou komedií, zlehčující trudnou okupační minulost. Má pobavit, což se také neurvalým způsobem podaří. ale mezi úchvatnější zážitky se stejně nezařadí..

plakát

Bakuchi-uchi: socho tobaku (1968) 

Film Hlava klanu hazardních hráčů je chválen dovětkem mistrovského díla z Jakuza filmů, tedy mafiánského, gangsterského žánru po japonsku. Jde o čtvrtý film série  "Bakuči uči" (Hazard), a je více dramatem, než akčním thrillerem. 30. léta 20. století znamenala zásadní transformaci ve světě organizovaného zločinu, všude po Zemi, jeho prorůstání s politickou mocí je vždy umocněno i politickými změnami, a právě ve třicátých letech dvacátého století došlo též k rozhodující militarizaci politického jádra japonské společnosti. Režisér Kósaku Jamašita vsadil na drama v estetickém přesahu antické tragédie, konfliktem je interní svár vedoucích složek, zákulisní tahy a to vše v rozhodujícím boji o moc nad organizací. Díky náhledu v uspořádání jsou zobrazeny samotné principy hierarchického systému celé japonské společnosti, i s věrností a přijetím role. Dotýká se postavení jedince v hierarchickém řádu také jeho stupňů poslušnosti, není rozmařile rozmáchlý, ale blíží se přímo k intimitě pocitů a konfliktů, předurčenost jest vykřičníkem za emocí a rozepří vnitřního světa. Hlavní postavou příběhu je Šindžiro Nakai (zajímavý Kódži Curuta), ten nejrespektovanější muž klanu rodiny Tenrju. Zdráhá se přijmout nejvyšší postavení, aby se musel ironií osudu stát rozhodující silou, řešící bolestně tragický svár. Hlavní ženskou postavou je Cujako (křehká Hiroko Sakuramači), Šindžirova choť s pochopením pro život, city i osobní zodpovědnost v takové intenzitě, jež přísluší postavení a vlivu jejího muže. Důležitou postavou je zde Tecuo Macuda (zajímavý Tomisaburó Wakajama), přední člen klanu, příliš osobně dotčený nerespektováním hierarchického řádu při zvolení nástupníka vůdce. Stává se nechtěným nástrojem rozkolu. Výraznou postavou je tu Tasaburo Senba (příjemný Nobuo Kaneko), tvrdý zákulisní hráč, sílící ve svůj vlastní podíl na moci i v celkovém směrování činnosti. Z dalších rolí:  zvolený vůdce rodiny Tenrju Kohei Išido (Hiroši Nawa), Macudův nejvěrnější stoupence Otokiči Kobajaši (Šin'ičirô Mikami), Macudova stále osamělejší žena Hiroe (Džunko Fudži), či Senbův všehoschopný grobián Susumu Noguči (Jôiči Numabe). Hlava klanu hazardních hráčů je mafiánským filmem na japonský způsob, zohledňující ty japonské národní aspekty, reálie a potřeby. Příjemné dílko zábavního určení.

plakát

Jutský princ (1994) 

Jutský princ, to je Hamlet, než ho do rukou dostal Shakespeare. Gabriel Axel opět sáhl do mytologické kroniky Gesta Danorum dánského letopisce Saxa Grammatica, který z legend a mýtů vymodeloval hrdinskou slávu vikingského období. Vyslyšel potřebu státních zájmů, byť vikingská realita se utvářela z nepřeberného množství suverénních mocenských útvarů. Každá zátoka měla svého vlastního krále, a teprve přizpůsobení se okolí Vikingů (po velmi dlouhé době) ničivým nájezdům připravilo půdu pro zrození tří mocenských center, a Dánsko bylo jedním z nich. Hamlet je z lingvistického hlediska synonymem pro blázna a šaška, neboť pouze tento postoj byl jistou zárukou života a jedinečnou možností beztrestně hovořit v narážkách. A protože Saxo Grammaticus budoval slavnou minulost Dánů, která se nesmí stydět před slávou starověkých mocností, vypůjčil si tak z Říma dánsky letopisec mnohé z příběhu o legendárním zakladateli římské republiky. Gabriel Axel ovšem již nesložil tak skvostnou poezii jako v Rudém plášti, přizpůsobil se anglosaským komerčním podmínkám trhu, je to líbivé, a shakespearovsky prožité, byť je to sebevíce Hamlet bez Shakespeara. Kulisy jsou příhodné, ale jizvy příliš uhlazené. Hlavní postavou je Amled (příjemný Christian Bale), právoplatný dědic trůnu. Systematicky připravuje pomstu a zadostiučinění. Důležitou postavou skandinávské ságy je Fenge (zajímavý Gabriel Byrne), Amledův pověstný strýc, lačný po moci. Hlavní ženskou postavou je Geruth (příjemná Helen Mirren), Amledova matka, zmatená rodinou tragédií. Mezi výraznější postavy patří taktéž vyčerpaný lord z Lindsey Aethelwine (zajímavý Brian Cox), lordova dceruška a budoucí Amledova choť Ethel (příjemná Kate Beckinsale), a Shakespearova Ofélie a Amledova milenka Gunvor (zajímavá Saskia Wickham). Z dalších rolí: Shakespearův Polonius a Fengův nejvlivnější stoupenec Ribold (Steven Waddington), všehoschopný Fengův pohůnek Ragnar (Tony Haygarth), nešťastný Amledův doprovod do Britské země Torsten (Andy Serkis) a Aslak (Mark Williams), Amledův mladší bratříček Sigurd (Richard Dempsey), či Amledův tatík a dánský král Hardvendel (Tom Wilkinson). Saxo ovšem pokračoval dále, než Axel, Amled po tom všem musel zabít i Aethelwineho a zpět do Dánska se vrátil se dvěma manželkami. Film Jutský princ je sice květem z dánské mytologie, ale komerční kompromis není poezií, ani skandinávskou ságou, je moderním přívěskem na krk z kočičího zlata.

plakát

Rudá kápě (1967) 

Rudá kápě je zfilmovanou poezií severské ságy. Milostný příběh Hagbarda a Signe patří k základním kamenům skandinávské mytologie, přivlastňují si ho Dáni, Švédi i Norové. Dánský letopisec Saxo Grammaticus zapracoval legendu do zpěvů ság a oslavných hrdinských činů severské mytologie "Gesta Danorum" ve 12. století. jeho verze v lidové písni vznikla ve století 13. a ještě za dalších 400 let šlo ve Švédsku o nejoblíbenější píseň, a její varianty se ozývaly ze všech koutů skandinávských zemí. Jde o věk hrdinů, o časy legend, bájných vikingských vládců a slavných mořských králů. Ságy řadí příběh do 5. století, do lítých bojů o panovnické trůny, a legenda zpívá o válce, míru, politické intrice, lásce, žárlivosti, úskočné zradě a věrnosti, zpěv se brodí krví smrti i touhy, tragédie má ve vikingském měřítku mohutné proporce, nekrčí se skromně v zapadlém koutě šlechtického dvorce, ale rozbíhá se do krajiny, do chladných vln příboje, do pobřežních skal i do vřesovišť a temných lesů. Čest a pozbýt čest, přesto je dualita zkrocena křesťanskými protipóly dobra a zla. Láska a naplnění, žárlivost, korupce, osobní nevraživost, toť počátek dramatické proměny vládnoucí rodu a společenského uspořádání. Gabriel Axel jedinečně převedl starou legendární ságu do filmové podoby, v poezii, pochmurnosti, ve vidění vikingského uspořádání života, společnosti a životních potřeb. Hrdinou ságy je Hagbard (velmi zajímavý Oleg Vidov), syn krále Håmunda a slavný mořský král. Příběh lásky, vášně a věrnosti, jež nemá omezení lidskou smrtelností. Hrdinkou mytologické romance jest Signe (zajímavá Gitte Hænning), dcera krále Sigvora s probuzeným intimním zájmem a vzplanutím lásky. Láska a nevraživost, hryzající si rty opodál, vášeň, zloba a věrnost. Důležitou postavou je Hildegisl (velmi zajímavý Manfred Reddemann), germánský šlechtic a urputný nápadník Signe. K výraznějším postavám zpěvu ságy patří také otec Signe a mocný vikingský král Sigvor (dobrý Gunnar Björnstrand), a Sigvorův slepý a z mírotvorné změny nedůtklivý a nevrlý rádce Bølvis (dobrý Håkan Jahnberg). Z dalších rolí: ze smrtí synů pomstychtivá Sigvorova choť, královna (Eva Dahlbeck), vdova po králi Håmundovi (Birgitte Federspiel), proradná služebná krále Bengerd (Lisbeth Movin), Bolvisův bratr a šlechetnější králův rádce Bilvis (Johannes Meyer), Sigvorův host a oficiální snoubenec Hake (Henning Palner), mladšší bratří Hagbarda Helvin (Folmer Rubæk) a Håmund (Jörgen Lantz), či synové krále Sigvora - Sigvald (Gisli Alfredsson), Alf (Borgar Garðarsson) a Alger (Frederik Tharaldsen). Rudá kápě je poetickou filmovou variací vikingské mytologické legendy, severskou pochmurnou romancí a stylovým ságovým zpěvem. Skandinávsky syrový filmový zážitek.

plakát

Der Zinker (1963) 

Zinker je svižným kriminálním pobavením ironie a černého humoru zavedené firmy Edgar Wallace. Alfred Vohrer s osvědčeným týmem herců natočil obzvláště lehkou nadnesenou zábavu, karikaturní var si udržuje přirozenou důstojnost, černý humor je podáván s bezelstnou bezprostředností, laškuje se zvuky, s pudy i se zločineckou stránkou lidské duše. Dokáže vybudit napětí a rozverné zahýkání, v noci se plíží po špičkách stínu, ve dne dotírá s prostořekou nadsázkou a koketně pomrkává. Hlavní postavou stylové kriminální ironie je Bill Elford (velmi dobrý Heinz Drache), bystrý policejní inspektor na stopě nebezpečného vyděrače londýnské galerky. Neleká se nejasností, s podezřelým hraje na schovávanou a usmívá se u toho. Hlavní ženskou postavou je Beryl Stedman (zajímavá Barbara Rütting), mladá, úspěšná spisovatelka kriminálních románů. Hledání inspirace se stává interesantnější, když je nebezpečí tak těsně blízko. K výraznějším postavám filmu patří rozverná stará dáma, Berylina tetka a švitořivě dobrosrdečná majitelka obchodu se zvířaty Nancy Mulford (skvělá Agnes Windeck), rodinný přítel a nespokojený vydavatel novin sir Geoffrey Fielding (velmi příjemný Siegfried Schürenberg), jedinečně bláznivý novinář Joshua Harras (pozoruhodný Eddi Arent), a vedoucí Nancyina obchodu se zvířaty se soukromým zájmem o Beryl, a nejen o ni, Frank Sutton (Günter Pfitzmann). Z dalších rolí: tichý ošetřovatel zvěře s divočejším pohledem Krishna Alexander Jefferson (Klaus Kinski), policajt v přestrojení na žhavé stopě Thomas Leslie (Jan Hendriks), Frankova žárlivá sekretářka Millie Trent (Inge Langen), Elfordova pravá ruka, policejní seržant Lomm (Wolfgang Wahl), gangster msty Lord (Siegfried Wischnewski), spolehlivý Nancyin komorník James (Albert Bessler), soudní patolog Dr. Green (Heinz Spitzner), vtipně okradený klenotník (Erik von Loewis), či hlavní ošetřovatel zvěře Brownie (Heinrich Gies). Zinker je svižnou a osvěžující filmovou zábavou, Edgar Wallace ve stylových tónech černého humoru.

plakát

Morituri (1965) 

Film Morituri je určen k pobavení, k brakovému povyražení. Bernhard Wicki polapil americkou příležitost a dokonale splnil poslání a dobrodružné zadání. Morituri není válečným filmem, válečný čas je pouze výstřednější kulisou k chlapáckým hrátkám a špionážnímu družení. Běsy z války se podávají společně s popcornem a nápojem v rozechvění nacistických klišé, a to v hutnější a zdivočelejší podpoře. Rodokapsová knížka Wernera Jörga Lüddeckeho posloužila předlohou i titulem, film lze sledovat jedním dechem, jen se nechat unášet střetem a,nechat se uhranout pod hereckým nasazením hvězdy. Ale nic z toho nezmění skutečnost, že jde o slátaninu, vyloudí i úsměv, byť povětšinou trpný. Správným hrdinou jest Robert Crain (hvězda Marlon Brando), kultivovaný muž, nepřesvědčivý ve své falešné identitě. Ale autor je autor a nebezpečné hrátky mohou s rozkoší pokračovat. Smutnějším hrdinou je Mueller (pozoruhodný Yul Brynner), kapitán německé nákladní lodě, loajální, svědomitý a čestný muž, nátlakům navzdory. Hlavní ženskou postavou je Esther Levy (příjemná Janet Margolin), útlá židovská dívka. Celá zvrácená krutost nacistického Německá leží na bedrech drobné osůbky. Těžký to osud. Důležitou postavou je Kruse (dbalý Martin Benrath), první důstojník plavidla a pravověrný stoupenec tvrdé nacistické ideologie s ambicemi k samostatné kapitánské hodnosti. Z dalších rolí: čilý Crainův verbíř, plukovník britské armády Statter (Trevor H)oward), německý politický vězeň a topič na lodi z donucení (Hans Christian Blech), na moři vystrašený lodní lékař Dr. Ambach (Wally Cox), příkladný německý admirál Wendel (Oscar Beregi Jr.), či další, ti nejvýraznější důstojníci z lodní posádky Branner (Max Haufler), Milkereit (Rainer Penkert) a Baldwin (William Redfield). Morituri je filmem dobrodružnění, chlapácké zábavy v porculánovém balení, rodokapsovým vydáním. Svůj účel plní bez zardění.

plakát

Nejdelší den (1962) 

Nejdelší den, na počátku byla kniha, výsledkem výsadku je velkolepá filmová show. Světový bestseller Nejdelší den vydal novinář Cornelius Ryan roku 1959, položil ho z nespočtu rozhovorů s přímými účastníky a radou důstojnických vysloužilců, Fox a producent Darryl F. Zanuck následovali udaný řád s jasnou ctižádostí. Souhlasit lze s mnohou výtkou, ale i s nejednou obdivnou chválou. Jistě, jde také o propagandu jedné vítězné mocnosti, ale v úměrné míře, nezapomíná sic na oslnivé hrdinství, ale ani s ním neplýtvá, netone v patosu a sentimentu. Občas vesele zašvitoří a prohodí bonmot, valí před sebou masy lidu a bzučící roj války, obrazy pečlivě přizpůsobeny rozkolísané náladě situace, velí velkolepé scenérie a hřmot lítých bojů. Je tak spíše romantickou představou války, působivým představením. Nejdůležitější, tu nejvíce hrdinskou, část filmu připravil Andrew Marton. Američan je příkladným velitelem a voják přináší vysvobození: vrchní velitel, generál Dwight D. Eisenhower (scénograf Henry Grace s hlasem Allena Swifta), náčelník štábu spojeneckých expedičních sil, generálporučík Walter Bedell Smith (Alexander Knox), úspěšný velitel 4. pěší divize, generálmajor Raymond O. Barton (Edmond O'Brien), jeho do výsadku nažhavený zástupce, brigádní generál Theodore Roosevelt, Jr. (hvězda Henry Fonda), zástupce velitele 29. pěší divize, brigádní generál Norman Cota (Robert Mitchum), rozhodný velitel výsadkového praporu, podplukovník Benjamin H. Vandervoort (hvězda John Wayne), a mnoho dalších. Německou část si vzal na starost Bernhard Wicki, Němec ví o nevyhnutelném a snad doufá i v zázrak, ale podstata i funkční spolehlivost Říše je už ve stadiu pokročilejšího rozkladu: polní maršálové Generalfeldmarschall Gerd von Rundstedt (Paul Hartmann) a Erwin Rommel (Werner Hinz), velitel wehrmachtu Generaloberst Alfred Jodl (Wolfgang Lukschy), náčelník armád B, generálporučík Dr. Hans Speidel (Wolfgang Büttner), kulhající stratég, generálporučík Max Pemsel (Wolfgang Preiss), první očitý svědek invaze major Werner Pluskat (Hans Christian Blech), vzteklý pes - pilot, Oberstleutnant Josef Priller (Heinz Reincke). Ken Annakin vhodil hrsti britského nadnesení: osobitý brigádní generál Simon Fraser, lord Lovat (Peter Lawford), velitel kluzákového výsadku, major John Howard (Richard Todd), nešikovný kaplan Wattis (John Gregson), či Lovetův osobní dudák Bill Millin (Leslie de Laspee). Poslední režisér Gerd Oswald přinesl trochu šarmu Francie: starosta cíle parašutistů, městečka Sainte-Mère-Église, Alexandre Renaud (Georges Wilson), na tu slávu připravený starosta města Colleville-sur-Orne (André Bourvil), osvobozující velitel námořního komanda, kapitán Philippe Kieffer (Christian Marquand), počátek invaze vítající kněz Louis Roulland (Jean-Louis Barrault), matka představená Justine (Madeleine Renaud), či půvabná odbojářka Jeanine Boitard (Irina Demick). Nejdelší den je americkým válečným filmem, ctižádostivě kreslí celou synopsi dne D. Slušné podchycení atmosféry, bez sentimentu a s velkorysou šíří. Pobavení, které neurazí.

plakát

Antigoni (1961) 

Antigoni, závěrečná část z tragédií "Thébské trilogie" antického dramatika Sofokla, patří k nejslavnějším dramatickým hrám starověkého Řecka a má své pevné místo v řecké mytologii. Jorgos Tzavellas, jeden ze tří nejuznávanějších řeckých filmových režisérů poválečné doby, neodolal své druhé podstatě - divadlu a antickou tragédii převedl do modernějšího rytmu. Sbor se stává radou starších a ustupuje do pozadí, filmové vyprávění upřednostňuje prostředí, dialog, emoce a niternou rozpolcenost. kameraman Dinos Katsouridis vkládá emoce do linií antického sochařství i sloupoví z bělostného mramoru. Tzavellas dal přednost modernější mluvě, přesto však dál v antice setrval, Sofoklés se chránil předurčeností činů božskou vůlí, Tzavellas odhalil panovníkův vnitřní svět, rozervaný vlastním, kontroverzním vladařským skutkem, je požírán ohněm neústupnosti. Hlavní postavou filmu je Kreón (pozoruhodný Manos Katrakis), thébský král, Oidipův švagr i strýc. Nepřehledná změť bratrovražedného boje vyhlásila potřebu rozhodného aktu panovníkovy moci. Zloba, prchlivost, příliš umanutá tvrdohlavost, až hrozba trestu bohů přináší uvědomování si též té rubové strany vládního prohlášení, ale rozklad nitra i okolí již započal. Titulární postavou je Antigoné (velmi zajímavá Irene Papas), jediný z Oidipových potomků nepodléhající veřejnému lynči otcova jména a zůstal mu věren. Ta zášť v příbuzenstvu je jí cizí, a ten agresivní vládní zákaz je proti její přirozenosti i smyslu pro povinnost a lidskou slušnost. Důležitou postavou je Haimón (zajímavý Nikos Kazis), mladý Kreóntův syn a Antigonin snoubenec. Logikou věcí se pokouší zvrátit královo odsouzení, nitro je osudově zrazeno. K výrazným postavám patří Teiresiás (dobrý Tzavalas Karousos), slavný slepý thébský věštec. Je dotčen vladařovým osočením i vyřkne ortel hrozby krutého trestu bohů. Z dalších rolí: Antigonina mladší sestra, střežící se porušování příkazů moci, Isméné (Maro Kodou), ubohá Kreóntova žena Eurydiké (Ilia Livykou), zlobou krále vystrašený hlídač těla (Jannis Argyris), posel chmurných zpráv (Byron Pallis), či první z thébské rady starších (Theodoros Moridis). Tzavellasova Antigoni se věrně drží Sofoklovy starověké předlohy, až na samotný závěr, jen ji převedl do modernějšího rytmu filmového zpracování. Stále aktuální politický vzkaz antického umění a kultury..

Reklama

Reklama