tomtomtoma

Stará panna je filmovým odrazem pokrytecké morálky vyšší třídy z devatenáctého století na hollywoodský způsob. Je to ale maloměšťácká zábava pro maloměšťácké paničky, jež si mohou zaslzet u romantické nepřízně osudu, pluje toliko po povrchu aspektů, intimita nitra je nahrazena chvilkami rozechvělé plačtivosti v aktech afektu amerického herectví, přebohatou výpravou a pohlednými tvářičkami a make-upem hereček. Předlohou filmu režiséra Edmunda Gouldinga bylo stejnojmenné divadelní drama americké spisovatelky Zoe Akins z roku 1935 (oceněno Pulitzerovou cenou), jež vycházelo ze stejnojmenné novely čtyřdílného románu Starý New York americké spisovatelky o zlatém věku newyorské smetánky Edith Wharton. O kritice morálky sice lze hovořit, ale o tu tady vlastně nejde, ve skutečnosti se film zabývá ženskou žárlivostí příbuzných a sérií chybných rozhodnutích se zásadními dopady na osobní život bez schopnosti o jejich překonání. Nitro zde není, o to Hollywood (týká se to i předloh) snad nikdy nestál, jen efektní střety a dávky uslzeného sentimentu. Hlavní postavou přeuslzeného dramatu z poloviny 19. století je Charlotte Lovell (sebejistá Bette Davis), žena, která se nechce vzdát plodu své lásky dychtivého mládí, a právě proto zůstala navždy nenaplněnou. A nakonec i opomíjenou. Druhou postavou je Delia Lovell Ralston (šarmantní Miriam Hopkins), Charlottina sestřenice, neochotná přejít svůj stín žárlivosti, přesto dosahuje svých cílů, společenské ctihodnosti u vyšší třídy a širokého mateřského triumfu. Důležitou postavou je Clementina (zajímavější Jane Bryan, jako malé dítě Marlene Burnett), počátkem dospělého života rozjařená dívka v nevědomosti svých biologických rodičů. Nejvýraznější mužskou postavou je Dr. Lanskell (sympatický Donald Crisp), ctihodný lékař a mlčenlivý svědek ženských tajností, záští a bolestí. Z dalších rolí: odmítnutá Deliina láska a Charlottina osudová láska Clem Spender (George Brent), věrná Deliina služebná Dora (Louise Fazenda), akurátní babička Henrietta Lovell (Cecilia Loftus), Deliin společensky ctihodný muž Jim Ralston (James Stephenson), jeho bratr a Delií zahnaný Charlottin snoubenec Joseph Ralston (Jerome Cowan), či Tinin snoubenec z velmi dobré rodiny Lanning Halsey (William Hopper). Stará panna je standardizovanou sentimentální zábavou z hollywoodské produkce své doby, její příznivci si přijdou bohatě na své. Ale já spíše pociťuji nevolnost.

Hořké vítězství je přecitlivělým, dojímavým filmem, a takové jsou u diváků v oblibě. Navíc ve spojení s afektovaným herectvím na americký způsob posléze u nejširšího okruhu na plné čáře zvítězí. Je to podbízivé, přeplněné a poddávající se plačtivosti i citům, je to laciné, místy zábavné a neschází zde sebevědomý šarm. Film vychází ze stejnojmenné broadwayské divadelní hry pánů Bertrama Blocha a George Brewera z roku 1934, Bette Davis ji objevila čtyři roky poté a kolečka natáčení se rozjela pod režisérským dohledem Edmunda Gouldinga. Hlavní hvězdou melodramu jest Judith Traherne (sebejistá Bette Davis), rozmazlená a marnivá dědička z Long Islandu, jež náhle musí čelit smrtelnosti lidského těla. Ale hlavní je láska, uvědomění si priorit a to ostatní je nutným efektem k dojímání. Hlavní mužskou postavou je Dr. Frederick Steele (velmi příjemný George Brent), uznávaný newyorský neurochirurg na cestě k poklidu Vermontu a laboratornímu bádání. Je laskavý, šlechetný, má příznivý vliv na vrtošivou dívku a náklonnost je oboustranná, byť se musí smířit s neblahou realitou budoucnosti. Výraznější postavou je také Ann King (zajímavá Geraldine Fitzgerald), Judithina nejlepší kamarádka a zároveň sekretářka. Z dalších rolí: Judithin poměrně sarkastický koňský trenér Michael O'Leary (Humphrey Bogart), Judithin spřízněnější kamarád Alec Hamm (budoucí prezident Ronald Reagan), Judithin rodinný lékař Dr. Parsons (Henry Travers), Judithina věrná služka Martha (Virginia Brissac), nebo stále spolehlivá Steeleova zdravotní sestřička Wainwright (Dorothy Peterson). Film Hořké vítězství je určen především milovníkům dojímavých melodramů. Hovořit o smíření s neblahou skutečností je vlastně zavádějící, neboť k němu nedochází, jsou tady jen umné tahy k roztáhlé přecitlivělosti. Americky vděčná filmová podívaná.

Film Tarzan uniká naplňuje přesně to, co se od rodokapsového pobavení očekává. Tónina je nadnesená, dynamická, dobrodružně nebezpečná a světácká, menažérie africké zvířeny je přivedena na jeviště a k obveselení se předhání ve ztřeštěnosti, etnografie afrických domorodných kmenů je plná bázně z nadpřirozených zjevů a bojechtivosti. Zábava nepostrádá jisté kouzlo, byť většina postav jedná evidentně nerozumně a proti základním instinktům, ale bez toho by nebylo akčních zápletek. Film začal natáčet James C. McKay a přivedl na světlo mnoho příšerných scén, tak začala zběsilá výměna na režisérském křesle, nejvíce a nejlépe toho údajně natočil John Farrow, ale v titulcích je uveden pouze Richard Thorpe. Hrdinou dobrodružství je Tarzan (plavecký šampion Johnny Weissmuller), král džungle a postrach každého domorodého kmene. Plaváním vybudovaná postava, akrobacie a pronikavé skřeky, to jsou jeho nezanedbatelné přednosti. Kráskou dobrodružství je Jane (šarmantní Maureen O'Sullivan), Tarzanova životní družka, které nevadí prostomyslnost muže. Nevyzpytatelným padouchem dobrodružství je kapitán John Fry (zajímavější John Buckler), sebevědomý lovec a dobrodruh africké divočiny, jenž si nechce nechat ujít tu nejzajímavější příležitost z afrického pobytu. Komikem dobrodružství je Herbert Henry Rawlins (příjemný Herbert Mundin), Fryova pravá ruka s ušlechtilejším rysem osobnosti. Z dalších rolí: po Jane v africké divočině pátrající britská sestřenice Rita Parker (Benita Hume), Ritin mladší bratr Eric Parker (William Henry), nebo Fryův již osvědčený a velmi schopný náčelník domorodých pohůnků Bomba (Darby Jones). Film Tarzan uniká je vynikající zábavou pro vyčištění závitů mozkových. Johnny byl hvězdou, a to byl v dětství slabý na prsa! Litovat snad lze pouze vyhozené scény, v níž Tarzan bojoval s upírskými netopýry, a ta se přitom natáčela celý týden!

Pán domu aneb Tyranův pád je satirou, nadužívající stereotypy a moralitky, divácky líbivější a romanticky podbízivá. Carl Theodor Dreyer si za předlohu zvolil divadelní hru Tyranův pád z roku 1919 dánského dramatika, scénáristy a též filmového herce Svenda Rindoma. Satira vlastní jízlivé připomínky, ironizující momentky a usilovnou snahu o nápravu nezdravých poměrů v manželství, kdy žena bývává nedoceněnou, otrokyní domácností a muž svou frustraci z nezaměstnanosti (po světové válce, na konci desátých a počátkem dvacátých let byla světová hospodářská krize, byť ne až natolik mohutná jako o deset let později) ventiluje hrubiánským chováním ke svým nejbližším, zejména manželce. Dreyer snad mohl být odvážnější, ale zůstal věren té smířlivosti v konání divadelní hry, široká veřejnost mohla zajásat u veselých příhod z ironického nadhledu, byť si některé tyranské a kontratyranské pohlavky náležitě vychutnal. Hlavní postavou výchovných rad satiry je Viktor Frandsen (pozoruhodný Johannes Meyer), nezaměstnaný hodinář a domácí despota, který je nespokojen se vším, cokoliv jeho žena či potomci udělají. Přestal si vážit oddané manželky, neboť celý svět je nepřívětivý. Hlavní ženskou postavou je Mads (velmi příjemná Mathilde Nielsen), bývalá Viktorova chůva, ochotně pomáhající jeho ženušce s nekonečnou dřinou domácnosti. Na neuctivé chování Viktora se už nedokáže dívat, tak si vezme na starost tu jeho převýchovu. Důležitou postavou filmu je Ida Frandsen (příjemná Astrid Holm), Viktorova vlídná manželka, udřená z nekonečné lopoty v domácnosti, psychicky vyčerpaná z nevděku tyrana - muže. Výraznější postavou je taktéž Karen (zajímavá Karin Nellemose), nejstarší potomek manželů Frandsenových a dcera své matce přeci pomáhá. Z dalších rolí: Idina starostlivější matička Alvilda Kryger (Clara Schønfeld), zlomenou Idu vyšetřující lékař (Johannes Nielsen), živý synek manželů Frandsenových Frederik (Aage Hoffman), nebo nejmladší potomek Frandsenových (Byril Harvig). Pán domu aneb Tyranův pád je ironickou a především moralizující a výchovnou satirou. Její obsah je z dnešního politicky korektního pohledu záslužně obdivovaný, přestože je chlácholivě smířlivý. Příjemná a také vtipnější, leč nikterak závratná nebo stimulující podívaná.

Film Michael zasahuje do uměleckého soukromí a se svým homosexuálním (a také bisexuálním) - zřetelným, byť nevyřčeným - zabarvením způsobil ve společenském klimaxu tehdejší doby skandalizují odmítnutí. Carl Theodor Dreyer zvolil předlohou román dánského spisovatele a novináře Hermana Joachima Banga Mikaël (vzorem umělce měl býti francouzský sochař Auguste Rodin) a srozumitelně tu identifikuje niternou osamělost umělce - úzkost, její příčiny a následky, kteréž místo naplnění a životodárného uvolnění (je chvilkovou záležitostí) přináší destrukci, a to navzdory sebeklamným iluzím. Linie "zakázané" lásky je ve filmu hned trojí, pokaždé s jiným destruktivním dopadem na život. Film je intimní, niterný, skvostná je výprava, tedy stavby, jejichž autorem byl německý architekt Hugo Häring (také navrhl kostýmy). Hlavní postavou je Claude Zoret (velmi zajímavý Benjamin Christensen), proslavený malíř a osamělý muž, v naději upnutý ve své niterné bolesti k mladické kráse a iluzi společného štěstí. Důležitou postavou je Eugène Michael (zajímavý Walter Slezak), mladík a malířův model, těžící z patronovy slabosti, ale má vlastní toužení. Hlavní ženskou postavou je Lucia Zamikoff (příjemná Nora Gregor), hraběnka s finanční potíží, mladá, atraktivní žena s nadějí, předsevzetím a vlastními způsoby. Výraznou postavou je také Charles Switt (zajímavý Robert Garrison), novinář a malířův blízký přítel, jehož varování nesou stopy žárlivosti. Z dalších rolí: malířův starý, stále věrný majordomus Jules (Max Auzinger), hluboce zamilovaný vévoda z Monthieu (Didier Aslan), jeho milenka v krátkém období štěstí Alice Adelsskjold (Grete Mosheim), její rozzlobený a mnohem starší manžel (Alexander Murski), vévodova smutná mamá a vdova (Wilhelmine Sandrock), nebo trošku poťouchlý obchodník s uměním LeBlanc (kameraman filmu Karl Freund). Michael je intenzivním intimním náhledem do niter lidských v osamělosti a bolesti (s kapkami štěstí) - díky lásce, navzdory lásce i v iluzi lásky.

Temné zločiny jsou naprosto zbytečným filmem, jehož vynechání neuškodí. Nejvíce ze všeho se podobá epizodě z běžného kriminálního seriálu americké výroby doby současné a tím komerční televize zásobuje diváky dostatečným způsobem. Veškerá snaha o drsně temnou stylizaci je vydána napospas stereotypům, a dynamický střih ani nedává prostor pro vychutnání si všeho klišé. Že nabídku k režii dostal zrovna Alexandros Avranas, je pro jeho předchozí film Miss Violence a sadomasochistické jádro Temných zločinů pochopitelné, ale výsledek je tristní, jde o jiný žánr, odlišnou produkci. Film je po všech stránkách mělký, utopí se v něm pouze samotincí aktéři snímku (včetně občasně vychvalovaného Jima) i s jejich pitomoučkou angličtinou a stereotypními gesty a nenápaditými situacemi. Hlavní postavičkou postradatelného kriminálního thrilleru je Tadek (Jim Carrey), policejní detektiv, beroucí spravedlnost za rukojmí své vlastní zášti, aby dopadl tak, jak si vlastně zaslouží. Jeho zločinným soupeřem je Krystov Kozlov (Marton Csokas), narcistní spisovatel s velice přezíravě drsnou slupkou vystupování na veřejnosti. Hlavní ženskou postavou filmu je Kasia (Charlotte Gainsbourg), feťačka, Kozlovova milenka a slabá stránka blbého Tadeka s vlastním temnějším tajemstvím. Z dalších rolí: Tadekova znepokojenější manželka Marta (Agata Kulesza), Tadekův pomocníček při vyšetřování Viktor (Piotr Głowacki), Tadekova stařičká maminečka (Anna Polony), Tadekova nadřízená Malinowska (Kati Outinen), policejní důstojník s vlastní ambicí Piotr (Vlad Ivanov), skutečný Tadekův trn v oku a policejní prezident Greger (Robert Więckiewicz), či malá Kasiina dcerka Hanna (Julia Gdula). Film Temné zločiny jsou ztrátou času, byť si své příznivce také najde (především ty beznadějně zaslepené Jimem).

Adikos Kosmos - Nespravedlivý svět: to jsou chmury poetického sarkasmu. Filippos Tsitos tak navazuje na Akademii Platonos formou i niternou osamělostí. Starý svět je nenávratně rozerván politikou s ekonomií a spotřebou (což jsou spojité nádoby), a místo něj zůstala osamělost, odcizení, prázdnota, vnitřní neuspokojenost, smutek zmaru bez jakéhokoliv smysluplného pocitu. Snahy o vymanění se z trhu zmarnosti jsou nešikovné, nedokonalé, bizarní, tápající, hledání štěstí vráží na překážky uvnitř vlastního nitra z ran bolesti osamělosti a prázdnoty v odcizení. Obrazy (kameraman Polidefkis Kirlidis) jsou hořké, básnivé, jízlivé. Hlavní postavičkou příběhu je Sotiris (pozoruhodný Adonis Kafetzopoulos), osamělý policista. Chybějící pocit niterného štěstí náhle začal nahrazovat velkodušnou laskavostí, při níž se nevyhne absurditě, pochybení, ani pochybností. Přesto anebo právě proto už život nebude stejný, byť pocit mizérie jen tak nevyprchá. Jeho ženským protějškem je Dora (velmi zajímavá Theodora Tzimou), uklízečka s finančními potížemi života. Vzájemné sblížení je zde výsledkem zlomyslnosti života, osobních slabostí a nepatrného světélka naděje. Z dalších rolí: do určité míry souhlasný Sotiriův kolega Minas (Christos Stergioglou), jeho rozčilenější manželka Lena (Sofia Seirli), bývalý Dorin milenec Kostas (Christos Liakopoulos), nebo ten čekající policejní šéf Sotiriho (Minas Chatzisavvas). Filippos Tsitos v Nespravedlivém světě úspěšně zachytil niternou bezvýchodnost outsiderů, těch nešťastníků současného světa a moderního života. Jest to povedená poetická jízlivost.

I kalpiki lira - Padělaná libra: jde o satiru, jejíž hlavní myšlenka zní: honba za penězi vede k falešným, neupřímným životům. Jorgos Tzavellas sepsal rozvernou hříčku ve čtyřech příbězích, každý z nich má unikátní atmosféru a vlastní rytmus. Je to veselé a hravé, s kapkami hořkosti a jízlivosti, začleňuje tóny tragédie i melodramatu, dbá na estetiku obrazů (za kamerou stál kouzelník výjevů Kostas Theodoridis a spolu s ním střihač Jorgos Tsaoulis) a nezbednosti v obvyklé jímavosti života a jeho pudů (zvýrazňují je hudební noty Manose Chatzidakise). Mezi nejvýraznější postavy patří ďáblovým pokušením prostřednictvím vnadné ženštiny svedený zlatník Anargyros Loubardopoulos (velmi příjemný Vasilis Logothetidis), ten neomaleně přesvědčivý slepý žebrák (dobrý Mimis Fotopoulos), odhodlaná animírka ve sporu i souladu se žebrákem Maria (velmi zajímavá Sperantza Vrana), dětskou nevinností napravený hamižný majitel nájemních bytečků Vasilis Mavridis (velmi dobrý Orestis Makris), malá, nevinně bezprostřední a sociální nespravedlností života zkoušená holčička Fanitsa (příjemná Maria Kalamiotou), stavem finančního nedostatku v manželství mládí roztrpčená Aliki (šarmantní Elli Labeti), a její manžel a začínající nadějný malíř s přesvědčením o životním stylu umělce Pavlos (zajímavý Dimitris Chorn). Z dalších rolí: rafinovaně svůdný nástroj ďábla Fifi (Ilia Livykou), výřečný zlatníkův našeptávač Dinos (Vangelis Protopappas), zlobu animírky a slepcovu prohnanost tišící policista (Jorgos Vlachopoulos), laskavá a manželovu hamižnost tlumící Evanthia Mavridou (Lela Patrikiou), chudý tatík Fanitsy Anastasis (Lavrentis Dianellos), jeho nešťastnější žena (Loula Ioannidou), bohatý otec Aliki (Kostas Pomonis), finančně vhodný druhý Aličin manžel Dimitris (Zoras Tsapelis), či provozovatel taverny a svědek nestálosti romantiky lásky Jannis (Vasilis Afentakis). Vypravěč (Dimitris Myrat) propojuje svým hlasem čtyři satirické nezbednosti, jež se snaží přenést přes sociální nespravedlnost a znesvětit mamon peněz, který s jízlivostí vytrestává. Tzavellas poměrně trefně a s nadhledem zachytil různorodost řecké společnosti doby. Příjemné pobavení.

Vortex neboli To Prosopo tis Medousas - Tvář Medúsy: jde o politickou alegorii, ale pro drtivou většinu případných diváků nepochopitelnou. Nikos Koundouros před svou internací na Makronisu studoval malbu na athénské škole výtvarných umění, a právě ve Vortexu je jeho estetická stylizace obrazů nejmodelovější, jeho smyslově smyslné výjevy jsou plné symbolů a metafor. Pojem vortex je parapsychologickým termínem, označujícím oblasti fyzikální abnormality, může jít o časové, prostorové, gravitační nebo jiné fyzikální anomálie působením neznámých sil (nejznámějším je zřejmě Bermudský trojúhelník). Medúsa je tu sice popisována jako žroutkyně nebo zhoubkyně mužů, ale jde o vlast, která pojídá vlastní občany. Nakonec také britská zástava má ve spojení s Řeckem a jejím mocenským působením na politický vývoj země své opodstatnění, dochází i na krále v tom nechvalně proslulém degradování ústavy a demokracie. Může se zvolat jak skvostná alegorie, ale zároveň jde o složitě uchopitelnou estetiku symbolů a většinové mizerné hodnocení je pochopitelné pro nepochopení zjevovaného. Natáčelo se na Krétě, na scénáři s Nikou spolupracoval řecký dramatik a básník Vangelis Goufas, obrazovou estetiku výjevů měl na starosti Karlheinz Hummel za pomoci Dimitriho Nicolaoua, hudební noty filmu složil Jannis Markopoulos. Z herců zaujme nejstarší host bílého domku Filippos (Fanis Chinas), jeho atraktivní přítelkyně Astarte (Chara Angelousi, Aštarté byla kanaánskou bohyní války a lásky), nezvěstný mladší bratr (Alexis Mann), do něj tajně zamilovaný Alexis (Filippos Vlachos), nebo ten poslední obyvatel přímořského domu (George Willing). Vortex neboli Tvář Medúsy bude převážnou většinou diváků odmítnuta, popřípadě velebena pro něco jiného, než Nikos Koundouros zamýšlel. Já osobně mám slabost pro umělce, jimž jsou konzumenti pro jejich výtvory ochotní namlátit. Režisér Nikos Koundouros byl osobitý filmař a umělec a vytvořil estetickou alegorii.

O drakos - Drak: jde tu o satiricky existenciálně alegorický film. Nikos Koundouros, osobitá postava řeckého filmu, namíchal svět z italského neorealismu, německého expresionismu, francouzské poezie, noiru v nadneseném osvěžení, pravidel antické tragédie, hudebních hrátek, rituální oslavy podmanivého sólového tance zeibekiko, deprese sociální mizérie a represe politického diktátu života (výlučně pravicového). Filmu neschází vtip, napětí, slzy romantického zasnění a smutek. Má ladné pohyby, erotické rozechvění, výkřiky emocí, úzkosti strachu, lehkou melancholii a osmělení neochvějné touhy. Scénář osobitého filmu vytvořil Iakovos Kabanellis, sugestivní a okouzlující hudební rytmus složil Manos Chatzidakis, na bouzouki drnká zase mistr svého oboru Vasílis Tsitsánis, půvabné obrazové výjevy připravil Kostas Theodoridis a hudební noty dirigoval Leandros Kokkoris. Hlavním hrdinou rozkošného satiricky existenciálně alegorického představení je Thomas (pozoruhodný Dinos Iliopoulos), osamělý a nesmělý bankovní úředníček, jenž je nešťastnou náhodou považován za nejhledanějšího athénského zločince. Sice se z počátku strachy brání, aby nakonec vnucenou identitu pochopil jako vzrušující výzvu života. Pro lásku a zadostiučinění, ale osud má své vlastní plány. Hlavní ženskou postavou filmu je Roula neboli Baby (zajímavá Margarita Papageorgiou), nevinná mladá dívka, rozhodnutá utéci z toho zločineckého područí a sexuálnímu nadbíhání jejího šéfa. A nebo jen v nevinnosti touží po čistém rytíři. Důležitou postavou je šéf kabaretu zločinců v Pireu (vynikající Jannis Argyris), zvaný Tlusťoch. Má smělý plán ke zbohatnutí početné grupy všech vyděděnců. A ne náhodou má být koncovým článkem americký kupec. To antické dědictví zdá se být v ohrožení. Z dalších rolí zaujme také neohrožená tanečnice a Thomasova bezděčná zachránkyně z policejní honitby Carmen (šarmantní Marika Lekaki) a šéfova pravá ruka za pultíkem kabaretu Spathis (dobrý Thanasis Vengos). Film Drak je extravagantní novoroční oslavou, existenciální, nestandardně a přesto chytře uzpůsobenou ke kritice řeckých poměrů doby (politických a sociálních, jež jdou spolu). Je to rozkošné satirické dílo se smutkem v řecké duši.