Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Dokumentární
  • Animovaný
  • Krimi

Recenze (2 584)

plakát

Fotografie (1968) (TV film) 

Fotografie s nadšením objevuje možnosti filmové výpovědi. Zarputile se žene vpřed za objevením všech závěrů dobrovolně zvolené hádanky. Otisk euforie osvobození ze spárů nejstrašlivější neúcty k lidskému životu dvacátého století vyvolal pud nutkání k nalezení dědictví genia loci daného okamžiku a k odhalení tělesné podoby po běhu toku času. Přináší niterný závan sentimentální dojmutí, zdárné splnění úkolu a vítězoslavný úsměv naplněné ctižádosti mladého filmaře Krzysztofa Kieślowskiho.

plakát

Koncert zyczen (1967) 

Koncert na přání je letní radostí ze života v lehce svěžím popěvkem na rtu. Zajímá se o konfrontaci, pobaveně zkoumá mezihry a hranice mladého partnerského vztahu, intenzivně dráždí mužskou žádostivost, nenuceně se rozvaluje v jásavé záři slunečních paprsků. Z postav letního škádlení stojí za pozornost pár Andrzej (Jerzy Fedorowicz) a Ewa (Ewa Konarska), nejneurvalejší hlas samčího ega v podobě řidiče autobusu (zajímavý Ryszard Dembinski), z osádky autobusu odtržený mladík (Andrzej Titkow), či cyklista s krávou (sám začínající režisér Krzysztof Kieślowski). Koncert na přání nabízí vtip a nadsázku i lehkou poetiku běhu života a lásky. Příjemná věc z počátku tvorby uznávaného Poláka.

plakát

Úřad (1966) 

Úřad je zábavným poetickým sarkasmem, velebí v rozverně uštěpačném rytmu nekonečnou moc byrokratického aparátu. Zkouší časování, pohrává si s prostředím, vyzná se v estetice. Vrcholem opusu je vyniknutí neodvratitelné absurdity všeho snažení a nevyčerpatelné možnosti překážek a důvodů. Zdravě drzé ve své formě dávkování. Úřad je další zajímavostí z počátku režisérské profese Krzysztofa Kieślowskiho.

plakát

Tramwaj (1966) 

Nic se nesmí přehánět, ani zbytečné ciráty zasvěcených ovací obdivu. Tramvaj je zajímavostí z počátku filmařské kariéry Krzysztofa Kieślowskiho, ale to je také vše, co stojí za upozornění. Zaujme pointa, pobaví nesmělost mládí i celkový hravý nadhled. Kroužení tělesné zvědavosti mladíka (Jerzy Braszka) hledá odvahu. Cíl touhy (Maria Janiec) zůstává nedotčen. Krátké, nestrojené, zajímavé. Okázalý aplaus intelektuální převahy netřeba!

plakát

Malý Bobeš ve městě (1962) 

Malý Bobeš ve městě ve filmovém zpracování Jana Valáška zdařile pracuje se sociálně kritickým hlasem literární předlohy. Je citlivě přizpůsoben pohledu nevinné bezbrannosti malého dítěte. Rozhořčení nad hmatatelnou nespravedlností nemůže mít rovná práva. Výchovný charakter vyznává humanismus a pochopení pro momentální selhání a podlehnutí lichotivému pokoušení. Povzbuzuje zdravé jádro mladého člověka, chválí čest i lidskou důstojnost a solidární soudržnost. Seznamuje s ideály, dává výrazný prostor poetickým obrazům romantiky dětství v bezelstné radosti i v údivu potíží. Hlavním zájmem citlivého sociálně kritického dramatu je Josef Janouš alias Bobeš (velmi zajímavý Jiří Lukeš), malý chlapec na počátku školních roků poznávání a přijímání života. Je konfrontován s neodbytnou realitou třídních poměrů, je ovlivňován, vláčen i chráněn, nabývá vlastní cenné životní zkušeností. Přesto je stále veden laskavou rukou směrem v naději správné výchovy k poctivosti. Důležitou postavou dětského vidění světa je Honzík (pozoruhodný Tomáš Hádl), Bobšův spolužák a nejbližší kamarád. Je pokušením lidské slabosti, soupeřem i nejupřímnějším přítelem. Dětství má právo na svou nejistotu a pády, ale vhodný vzor musí být na dosah. Nejvýraznější dívčí postavou je Maruška Vejmolová (příjemná Karla Svobodová), Bobšova spolužačka a jeho první nevědomé romantické okouzlení. Je křehkým a výmluvným symbolem nespravedlnosti lidské bídy. Z dalších dětských rolí: Bobšova bezelstně úskočná spolužačka v pohodlí lepších poměrů Miládka (Kateřina Trávníčková), či snaživý žalobníček Juránek (budoucí slavný zpěvák Michal Prokop). Hlavní ženskou postavou je Bobšova maminka (dobrá Dana Medřická), starostlivá a jemná žena, která si i v bídě života uchovává morální hodnoty způsobu života. Je nejpevnějším pilířem celé rodiny. Hlavní mužskou postavou je Josef (sympatický Radovan Lukavský), Bobšův pracovitý otec a aktivní prvek dělnického uvědomění si skutečnosti vlastní nelichotivé situace existence bytí. Důležitou postavou je učitel Šabacký (velmi dobrý Miroslav Macháček), příklad humanistického vzoru vedení výchovy začínajících školáků. Je smířlivým elementem vášní a neznalostí, podporuje správný směr dětského rozvoje. Výraznější postavou je Bobšův dědeček (příjemný Stanislav Neumann), laskavý ostrůvek bezpečí dětství. Z dalších rolí: pragmatičtější Bobšova babička (Mária Sýkorová), nezaměstnaný opilec a Maruščin otec Vejmola (Jiří Holý), Honzíkův spravedlivě vychovávající otec a krejčí Jakubec (Ferdinand Krůta), charismatický kouzelník Karafa (Eduard Kohout), prosperující továrník Rajmond Daxner (Miloš Nedbal), netrpělivý ředitel školy (Bohuš Záhorský), povýšená Miládčina matka a sekýrující paní oficiálová (zajímavá Slávka Budínová), nervózní služka u paní oficiálové Žofka (Zuzana Stivínová), či nekompromisní paní domácí (Stanislava Strobachová). Malý Bobeš ve městě je zajímavé filmové drama, přizpůsobené s citlivou dovedností dětskému pohledu a jejich náročného seznamování se s existenční realitou života. Výchovný rytmus se nevtírá, ani nevydírá, zbytečně nemoralizuje. Poetika obrazu je příjemnou přidanou hodnotou.

plakát

Hry a sny (1958) 

Hry a sny jsou laskavým filmem, určený především pro dětské publikum. Hry a sny jsou samozřejmě poetickým výtvorem, vizuální stránka vyznává estetiku k rozkvětu nálady hravé představivosti. Herecké obsazení svým charakterem laskavost k dětem něžně podporuje. Hry a sny jsou bohužel také neohrabaným filmem pro děti a ve výsledku se méně, či více míjí se svým původním ručením. Hry a sny ukazují ztracený svět minulosti v jeho skromnosti a romantické zasněnosti. Hry a sny jsou také sentimentálním povídkovým filmem, formálně propojeným, idylicky rozděleným. Hlavní postavou poetického rozjímaní je Petr Vrba (zajímavý Michal Staninec), nebojácný malý chlapec předškolního věku. Bezstarostně si užívá svá dobrodružství svobodného potulování zasněženou i rozkvetlou Prahou. Poznávání života je okouzlením představou a přáním i nostalgií nejmagičtější částí růstu a věku dítěte. Obě povídky propojuje také postava taxikáře (velmi příjemný Stanislav Neumann), dobráckého klíčníka do slibované říše pohádek a her. A částečně také policejní staršina Bedrna (sympatický Martin Růžek), starý mládenec a vysvoboditel chlapcova vánočního ztracení. Výraznější postavou vánoční povídky je Petrův vánoční zachránce z truchlení a policejní četař Hájek (mladý Vladimír Hrubý). K výrazným postavám prosluněné povídky patří malá souputnice Petrova dobrodružství a společné hry na manželství (zajímavá Eva Hrabětová), důstojný maharadža Tonda (dobrý Eduard Kohout), zamilovaný mladý malíř Mirek (příjemný Miloš Nesvadba) a osamělý pouťový komediant s laskavým srdcem (velmi zajímavý Ladislav Pešek). Z dalších rolí: zvědavá malá holčička s pivem (Miluška Baliová), pospíchající muž s kaprem (Josef Kemr), pracující lampář (Eman Fiala), nevrlý hlídač zavřené vánoční tržnice (Josef Vošalík), probuzený zákazník taxíku (František Vnouček), malířova známost Fanča (Miriam Hynková), snaživý vrchní číšník (Gustav Hrdlička), seriózní oddávající úředník (Jiří Pick), mladý ženich (Jan Přeučil), či svérázní manželé Masopustovi s mluvícím papouchem (Ota Motyčka a Marie Buddeusová). Hry a sny jsou příjemným poetickým filmem, byť je jeho dětské určení zpochybnitelné. Potěší, ale uchvátit již nedokáže.

plakát

Saraband (2003) (TV film) 

Saraband je důstojným odcházením Ingmara Bergmana ze svého známého světa filmu. Scény z manželského života jsou odrazovým můstkem k preludování vlastní představy rozhodujícího konfliktu v krokovém rytmu lenivě těžkopádného tance sarabanda. Lascivní divokost života se skrývá v tajemství rodinných traumat. Kultivovaná lehkost jazyka je stylovou značkou vyjadřování, používá filozofické nadání k posuzování úzkostných strachů člověka, zaobírá se smrtí, křehkou hranicí mezi láskou a nenávistí, osamělostí, touhou a prázdnotou. Do střetů se formuje generační rozhraní, požadavky, očekávání, nadvláda, pocit zodpovědnosti a vlastní vize budoucí zkušenosti a možnosti naplnění. Niterný strach jedince je rozhodující při jeho utváření osobnosti. Hlavním předmětem zájmu je Karin (velmi zajímavá Julia Dufvenius), nejmladší a nejdůležitější aktér rodinného sváru. Je rozpolcena mezi svou představou dospělých tahů budoucnosti a tíživým pocitem zodpovědnosti k bezmocné osamělosti svého otce. Je hnána vztekem nepochopení, boří pevné obranné zdi, aby z trosek povstala posílená naděje. Hlavní mužskou postavou je Henrik (zajímavý Börje Ahlstedt), Juliin opuštěný otec, neschopný vyrovnat se se ztrátou své ženy. Život je strach a utrpení, pocit ublížení se nedokáže přenést přes svoji beznaděj. Jedinou známou jistotu zamyká na petlici, to ostatní je hodno nenávisti. Důležitou postavou je Johan (stále vitální Erland Josephson), Henrikův otec a Karinin dědeček. Cynická zatvrzelost je ochrannou slupkou osamělosti duše, se kterou se vzdoruje pochybnostem i pocitu životní prohry. Pochopení se mísí s jízlivou jedovatostí, vítězstvím jsou jen malé okamžiky štěstí a vzájemné pospolitosti. Průvodcem životního zmoudření a klokotání je Marianne (sentimentální Liv Ullmann), bývalá Johanova manželka a závan vzpomínky dávného pocitu nejúplnějšího štěstí. Smíření bývá znakem moudrosti stáří. Minulost je prostředkem k boji s vlastním strachem. Zmínit se musí také Martha (Gunnel Fred), Johanova a Mariannina dcera, uvězněná v nemohoucnosti psychické nemoci. Strach má své opodstatnění a bez hlasu volá o pomoc. Saraband nemá za svůj cíl šířit zkázu. Je pochopením tlumeného hlasu, který počítá životní zisky a ztráty a rovná je do souvislostí. Saraband je útěkem z uvěznění a svobodná vůle rozhodování. Saraband je vkusnou připomínkou jedinečnosti Ingmara Bergmana.

plakát

De fördömda kvinnornas dans (1976) 

Tanec zatracených žen je zajímavým střípkem z Bergmanovy filmografie, ale žádnou povinností pro jeho početné fanoušky. Tanec zatracených žen je více filmovým cvičením při hledání uměleckého vyjádření tápání lidské duše, než plnohodnotným dílem. Tanec zatracených žen buduje v contemporary formacích střety hledání a očekávání, ženský element má několik vrstev významu. Nina Harte, Lena Wennergren, Lisbeth Zachrisson a Helene Friberg v úchvatné sestavě od choreografky Donye Feuer navazují na psychologické rozhraní Tváří v tvář. Jde o nejvýraznější umělecký výtvor z dílny Ingmara Bergmana, proto má doprovodné vysvětlení záměru své opodstatnění. Tanec zatracených žen má hodnotu pro současný tanec a hledání pocitového výrazu rozervaného vnitřního světa. Potěšující maličkost velkého ducha.

plakát

Tváří v tvář (1976) 

Tváří v tvář je osobitý psychoanalytický rozbor duševního zhroucení jedince a existenciální nesoulad při hledání odpovědí na nejzávažnější otázky života. Tradičně silnou stránkou Bergmanovy filmové konstrukce jsou obrazové kompozice, roztěkaně stísněná nálada strachu a sugestivní náhled do zmučené lidské duše. Lidské charaktery získali své extravagantní odchylky od běžného normálu ze strachu z osamělosti a útěkem před prázdnotou smrti. Soukromý běs je zasutým traumatem dětství, jeho nenadálé probuzení nevyznává racionalitu a vnitřní pocity štěpí svou skutečnost ve změti rozporuplnosti. Láska je neuchopitelným ideálem, citová okoralost je ochranným výsledkem vlastních bolestí a strachů. Hlavní postavou filmové psychoanalytické studie je Dr. Jenny Isaksson (pozoruhodná Liv Ullmann), úspěšná psychiatrička. Následky drsného prožitku proměňují všechny dosavadní jistoty v nesrozumitelné stíny, vnitřní pocity dostávají jiný rozměr strachu a pochybností. Skutečnost přestává ubíhat po rovině a samovolně překračuje i do dalších dimenzi a niterný strach si připomíná své zapomenuté kořeny. Pochopení je nedostatkovým zbožím, osamělost lidské duše marně v popředí událostí hledá klidný kout k opětovnému nabytí odolnosti i důstojnosti. Hlavní mužskou postavou psychologického dramatu je Dr. Tomas Jacobi (sympatický Erland Josephson), lékař ve vlastním strachu osamělosti. Termín láska je potřebou i zbytečným luxusem, před kterým se v nepochopení utíká. Důležitou postavou je babička (příjemná Aino Taube), nejstarostlivější příbuzná Jenny, přesto nic není pouze černobílé a vzpomínky strachu náruživě zasazují krvavé rány uvědomění. Výraznější postavou je také Jennyin dědeček (zajímavý Gunnar Björnstrand), uvězněný v rozrůstající se nemohoucnosti nekompromisního stáří. Z dalších rolí: neuchopitelní Jennyini rodičové (Marianne Aminoff a Jan-Erik Lindqvist), rozporuplný herec Mikael Strömberg (Gösta Ekman), událostí zmatená Jennyina dcera Anna (Helene Friberg), smířený Jennyin kolega Helmuth Wankel (Ulf Johansson), jeho vystrašeně požitkářská manželka Elisabeth (Sif Ruud), rozpačitý Jennyin manžel (Sven Lindberg), či Mikaelův kamarád Victor (Göran Stangertz). Tváří v tvář zkoumá psychologii člověka, nešetří cynickou krutostí souvislostí. Psychiatři nebývají duševně vyrovnanými vzory života moderního člověka. Neosobnost přísné výchovy je v rozporu s humanistickou představou boží spravedlnosti. Působivě naléhavé filmové zobrazení osamělosti a strachu.

plakát

Dotek (1971) 

Dotek je romantické drama, symboly dostávají lehký mystický nádech v předloženém významu přirovnání a předurčenosti, psychologie si všímá každé trhliny nedokonalosti soukromých obranných zdí. Spořádanost nevylučuje přítomnost pocitu osamělosti, smrt je varováním před pomíjivostí a ponouká snahy k pokusům utišení niterné beznaděje. Pokušení má omamnou moc, nezřetelná je hranice výrazu ženy mezi matkou a milenkou, pátrá se po prvku zodpovědnosti. Dotek je strachem z osamělosti, hystericky se třese hrůzou, nenasytně se domáhá pocitům vlastních práv a potřeb. Zlost a bodavý pocit zrady jsou vystřízlivěním z iluzorní představy lásky. Hlavní postavou existenciální romance je Karin Vergerus (pozoruhodná Bibi Andersson), spořádaná manželka lékaře a matka dvou dětí. Nevěra je pocitem náznaku svobody, je úkrytem před strachem a je také nejbohulibějším dobrým skutkem, který dává přednost životu před smrtí. Je bezbranná před mužskou tužbou, posvátná úcta k ženě není nekonečná a klade požadavky. Je obětí i prokletou hříšnicí. Hlavní mužskou postavou je David Kovac (velmi zajímavý Elliott Gould), archeolog, nadšený z překvapivého objevu severského kostelíka. Jeho osamělost se schovává za chmurným oblakem tragického traumatu vlastní historie. A před Thanatem se utíká k Érosu. Majetnictví je nakažlivou chorobou, citová rozervanost je v celkovém kontextu nejpřirozenějším vývojem vztahů. Důležitou postavou je Andreas Vergerus (dobrý Max von Sydow), uznávaný lékař a ušlechtilý Karinin manžel. Soucitná trpělivost je jeho předností i slabinou. Nevyrovnanost vztahů je pečlivě skrývanou bolestí pragmatismu. Z dalších rolí: jediná Davidova žijící příbuzná, jeho sestra Sara (Sheila Reid), Karinina zemřelá matka (Barbro Hiort af Ornäs), či Karininy děti Maria (Maria Nolgård) a Anders (Staffan Hallerstam). Dotek je psychologicky naléhavou romancí, která si pohrává s křesťanským symbolem v existenciálním nazírání na svět a život. Dotek je hledání cesty z osamělosti vnitřního světa. Dotek je uchopitelnějším Bergmanovým filmem pro vkus současného diváka, přesto se z běžnosti stále vymyká.

Reklama

Reklama