Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Dokumentární
  • Animovaný
  • Krimi

Recenze (2 584)

plakát

Morgan - případ zralý k léčení (1966) 

Morgan - případ zralý k léčení: toť rozkošný sarkasmus u černého humoru. Scénář Davida Mercera byl o čtyři roky dříve zpracován pro hru televizní stanicí BBC, Karel Reisz si dovolil černou komedií rozhlásit zánik romantického ideálu z nitra mladého člověka, ale i jeho vzpoury. Zasnění mládí se pouští do provazochodeckých kousků, žongluje se srpy a kladivy, buší se divoce v hruď před tím než pomočí nadřazenost třídní bariéry, vzlyká po poezii, neboť výstřednost a ta nepřizpůsobivost škrobeným konvencím mají předurčenu svěrací kazajku. Mládí protestuje, extrémistická poloha slibuje vyslyšení, vždyť jde přec o lásku, porozumění, poezii. Hrdinou ideologického zasnění a touhy přírodozpytu jest Morgan Delt (velmi dobrý David Warner), mladík, nedbající stavovských předsudků a žádostivě dobývající nazpět příklon romanticky marnivé ženy. Poezie vzdychá po lásce, nemá ruměnce, byť ji čeká zasloužený trest provinilé společenské spořádanosti. Hlavní ženskou postavou filmu je Leonie Delt (pozoruhodná Vanessa Redgrave), Morganova manželka, již znepokojená snílkovou nepředvídatelností i vlastním třídním původem. Láska si rozmarně žádá velké činy, neštítí se výhrůžek. K výraznějším postavám patří snobský majitel umělecké galerie a Leoniin milenec Charles Napier (příjemný Robert Stephens), věrná komunistka a starostlivá Morganova matička (velmi zajímavá Irene Handl), a zdivočeným domem překvapený policejní strážník (zábavný Bernard Bresslaw). Z dalších rolí: Morganův kamarád a zápasník, zvaný Gorila, Wally (Arthur Mullard), třídně nevhodným zetěm znechucení rodiče Leonie, pan (Newton Blick) a paní Hendersonovi (Nan Munro), či příkladně výhružný rozvodový právník u soudu (Graham Crowden). Filmová poezie Morgan - případ zralý k léčení: trochu extravagantní, trochu zběsilá, trochu frivolní, drze vyzývavá a poeticky vzpurná komedie, jež nešetří sarkasmem ve snění nahých stehen kankánu černého humoru. Ojedinělá to forma zábavy, skutečnost se mísí s představou i přáním, dostává rány rákoskou ve veřejného zájmu, přesto mládí dále pokračuje ve svém vymezení se z obvyklých kontur života.

plakát

Jak sladký byl můj Francouz (1971) 

Film Jak sladký byl můj Francouz je brazilsky frivolní anekdotou. Nelson Pereira dos Santos pojal počátky evropské kolonizace jeho rodné zemičky s černým humorem, brazilskou bezstarostností, estetikou řádkovaných obrazů. Kameraman Dib Lutfi byl svědkem živoucích obrazů podle vzoru a amerických záznamů rytce a nakladatele 16. století Theodora de Bry. A tak stinná stránka kolonizace má předurčenost vůle antického božstva, se sebevědomě temperamentní ležérností zůstává věrna reáliím doby až do posledního výdechu, ani se nevzdává frivolně černého humoru. Nelson Pereira dos Santos nakreslil poezii, osobitý tanec brazilského bytí, přiléhavě jemný hudební doprovod sestavil z not Zé Rodrix, spolu s ním Guilherme Magalhães Vaz. Prvním bodem zájmu je Francouz (pozoruhodný Arduíno Colassanti), jeden z mužů z francouzsko-portugalského soupeření při objevování a dobývání pobřežních částí Brazílie. Život v 16. století skýtal mnohá nebezpečenství, ale také radosti a rozkoše. Hlavní ženskou postavou je tady Seboipepe (velmi zajímavá Ana Maria Magalhães), mladá žena indiánského kmene Tupinamba, neblaze proslulého tím kanibalismem. Smrt je pouhým okamžikem v životě, život se má vychutnávat, a smrt má své vyšší poslání. K nejvýraznějším postavám patří také náčelník kmene a majitel chutného francouzského otroka Cunhambebe (dobrý Eduardo Imbassahy Filho), a vychytralý a hamižně krátkozraký francouzský obchodník, indiánský výhradní dodavatel věcí (zajímavý Manfredo Colassanti). Film Jak sladký byl můj Francouz jest rozkošnou černou komedií, má brazilský rytmus boků a lehké kouzlo poetické frivolnosti. Tak poetizující realita provokuje!

plakát

Klinika pro nervově choré (1970) 

Klinika pro nervově choré je brazilsky delikátní alegorií. Nelson Pereira dos Santos se nechal učarovat knihou O Alienista (Mimozemšťan), již vydal roku 1882 oblíbený brazilský spisovatel Joaquim Maria Machado de Assis. Spisovatelovým impulsem byl rozvoj psychiatrie a nástup Freuda, a filmový režisér alegorickou hříčku zajistil s rozsahy sociálními a politickými a rozzářil ji brazilským sluncem nad koloběhem žití lidského. Nelson Pereira dos Santos utkal své filmové výjevy z brazilské frivolnosti a karnevalové přehlídky barev a tanečního průvodu samby. Hledá nejen hranici mezi šílenstvím a normálností, načež v sociální i politické rovině dochází k sarkastickým výhledům do krajiny moci, k pozornému sběru opojení, kořistění, prodejnosti lačně proměnlivých koalic. Rozum a nesvéprávnost, rozervanost duše se chvěje a třese za disharmonické hudební rozepře (autorem vířivé hudby byl Guilherme Magalhães Vaz). A celý alegorický taneční rej a vískání barev zaznamenal kameraman Dib Lutfi. Hlavním bodem mocenského běsnění, politické diktatury a vytrvalých brazilských aspektů života alegorické hříčky jest otec Simão Bacamarte (velmi zajímavý Nildo Parente). Na počátku je snaha o konání dobra a blaha, experiment střídá myšlenku, nové teze nahrazují předchozí, hranice zdravého rozumu je pod palbou filozofie a prospěchářství. Mezi nejvýraznější postavičky patří bohatá a vznešená vdova, oběť i donátorka D. Evarista (zajímavá Isabel Ribeiro), úskočný lékař v pořadu vědeckých postupů Crispim Soares (pozoruhodný José Kléber), s pandemií moribundu u svých zaměstnanců nespokojená autorita města Porfírio (příjemný Arduíno Colassanti), z vývoje situace znepokojená Porfiriova milenka Luizinha (zajímavá Irene Stefânia), nuceně internovaná Costova sestřenice (zajímavá Ana Maria Magalhães), kostelník a účetní (příjemný Nelson Dantas), místní soudce (příjemný Manfredo Colassanti), či nevyzpytatelný vojenský kapitán (zajímavý Gabriel Archanjo). Klinika pro nervově choré je rozkošnou brazilsky stylovou alegorií politické a mocenské zvůle, ale i těch brazilských specifik. Film se natočil ve městě Paraty, tam Nelson Pereira dos Santos nalezl vše brazilské a potřebné ke zdaru jedinečné básně, stylové alegorické hříčky.

plakát

Rudá kápě (1967) 

Rudá kápě je zfilmovanou poezií severské ságy. Milostný příběh Hagbarda a Signe patří k základním kamenům skandinávské mytologie, přivlastňují si ho Dáni, Švédi i Norové. Dánský letopisec Saxo Grammaticus zapracoval legendu do zpěvů ság a oslavných hrdinských činů severské mytologie "Gesta Danorum" ve 12. století. jeho verze v lidové písni vznikla ve století 13. a ještě za dalších 400 let šlo ve Švédsku o nejoblíbenější píseň, a její varianty se ozývaly ze všech koutů skandinávských zemí. Jde o věk hrdinů, o časy legend, bájných vikingských vládců a slavných mořských králů. Ságy řadí příběh do 5. století, do lítých bojů o panovnické trůny, a legenda zpívá o válce, míru, politické intrice, lásce, žárlivosti, úskočné zradě a věrnosti, zpěv se brodí krví smrti i touhy, tragédie má ve vikingském měřítku mohutné proporce, nekrčí se skromně v zapadlém koutě šlechtického dvorce, ale rozbíhá se do krajiny, do chladných vln příboje, do pobřežních skal i do vřesovišť a temných lesů. Čest a pozbýt čest, přesto je dualita zkrocena křesťanskými protipóly dobra a zla. Láska a naplnění, žárlivost, korupce, osobní nevraživost, toť počátek dramatické proměny vládnoucí rodu a společenského uspořádání. Gabriel Axel jedinečně převedl starou legendární ságu do filmové podoby, v poezii, pochmurnosti, ve vidění vikingského uspořádání života, společnosti a životních potřeb. Hrdinou ságy je Hagbard (velmi zajímavý Oleg Vidov), syn krále Håmunda a slavný mořský král. Příběh lásky, vášně a věrnosti, jež nemá omezení lidskou smrtelností. Hrdinkou mytologické romance jest Signe (zajímavá Gitte Hænning), dcera krále Sigvora s probuzeným intimním zájmem a vzplanutím lásky. Láska a nevraživost, hryzající si rty opodál, vášeň, zloba a věrnost. Důležitou postavou je Hildegisl (velmi zajímavý Manfred Reddemann), germánský šlechtic a urputný nápadník Signe. K výraznějším postavám zpěvu ságy patří také otec Signe a mocný vikingský král Sigvor (dobrý Gunnar Björnstrand), a Sigvorův slepý a z mírotvorné změny nedůtklivý a nevrlý rádce Bølvis (dobrý Håkan Jahnberg). Z dalších rolí: ze smrtí synů pomstychtivá Sigvorova choť, královna (Eva Dahlbeck), vdova po králi Håmundovi (Birgitte Federspiel), proradná služebná krále Bengerd (Lisbeth Movin), Bolvisův bratr a šlechetnější králův rádce Bilvis (Johannes Meyer), Sigvorův host a oficiální snoubenec Hake (Henning Palner), mladšší bratří Hagbarda Helvin (Folmer Rubæk) a Håmund (Jörgen Lantz), či synové krále Sigvora - Sigvald (Gisli Alfredsson), Alf (Borgar Garðarsson) a Alger (Frederik Tharaldsen). Rudá kápě je poetickou filmovou variací vikingské mytologické legendy, severskou pochmurnou romancí a stylovým ságovým zpěvem. Skandinávsky syrový filmový zážitek.

plakát

Médea (1969) 

Film Médea je vizuálně estetickou básní a poetickým opusem antické tragédie. Pier Paolo Pasolini si zvolil Eurípida, neboť právě on věřil ve svobodnou vůli člověka, a Médeu obdaroval vášní a zrazenou intimitou. Pasolini nepřestal být marxistickým idealistou, do skladby veršů zapletl sociální aspekty, kulturní rozdíly a mysticismus v kontrastu s instinkty pudu. Barbarskou zemi nalezl Pasolini v turecké Kappadokii, obzvláště v byzantském skalním městě a kostelích Göreme, a korintským hradem se stala citadela v syrském Aleppu. Kameraman Ennio Guarnieri dal estetice obrazů rozměr niterné touhy, chvění a bolesti, Kulturní rozdíly (a kultura je pevně spjatá s náboženstvím a politikou) jsou podávány v poetických výjevech ze zásadních střetů ideálů s realitou a její krvelačnou krutostí., Pasolini ten antický mysticismus proložil orientálním hedvábím, indiánským animismem, byzantskou mozaikou z křesťanské zbožnosti a vlahými večery s tirádou cikád, vsadil na nitro, intimitu. lásku se zradou a nenávistí, na zraněný vnitřní svět, Pasolini zvolil poezii, upřednostnil ji před všemi hrdinskými kousky a zpívá píseň, svou nejintimnější zkušenost s antickou tragédií. Hrdinkou poetické exprese jádra Eurípidovy hry je Médea (šarmantní Maria Callas s hlasem Rity Savagnone), dcerka kolchidského krále Aiéta a jedna z nejmocnějších čarodějnic řecké mytologie. Ach ta láska, pro kterou se vzdala úplně všeho, ach ta mužská nestálost a ten nesnesitelný pocit zrady! Mužským hrdinou je Iáson (velmi zajímavý Giuseppe Gentile s hlasem Pina Colizziho, jako chlapeček Michelangelo Masironi, jako dítě Luigi Masironi), dědic iólkského trůnu a lehkomyslný dobrodruh s touhou i předpoklady k moci. Láska je kratochvílí. Výraznější postavou je Cheirón (velmi příjemný Laurent Terzieff s hlasem Enrica Maria Salerna), ušlechtilý, moudrý kentaur, Iásonův vychovatel i jeho niterný odraz svědomí. Z dalších rolí: korintský král a milující otec nastávající Iásonovy nevěsty Kreón (Massimo Girotti), mladičká, Kreónova dcera Glauké (Margareth Clémenti), Médein zcela využitý bratr Apsyrtos (Sergio Tramonti), Iásonův strýc a uzurpátor iólského království Peliás (Paul Jabara), či kojná Médeiných dětí (Annamaria Chio). Antická tragédie Médea se v Pasoliniho rukách proměnila ve stylově estetickou poezii hlubokých niterných výjevů. Médea, tragédie je výsledkem mužské zrady i ženského utrpení. Působivý, autorsky stylový, poetický zážitek!

plakát

Večer kejklířů (1953) 

Film Večer kejklířů je kocovinou reality z romantického zasnění. Romantika života je zbavena iluzí, je nucena nelpět ani na vlastní důstojnosti a přijímat pak vynucené kompromisy, opojení se rychle stává bídnou mizérií a niterná rozervanost člověka se poplašeně chytá posledních záblesků mámení a poezie. Muž v životní krizi a v pochybnostech, ponižování mužské důstojnosti, romantické okouzlení vyprchává v přímé úměře se zhoršujícím se stavem finančního zajištění, Ingmar Bergman zavítal do rozervané krajiny lidského nitra, přihodil k tomu prchlivou žárlivost, a ženskou emancipaci, a kulturní zápolení v pěstním souboji a hbité ostří cynické povýšenosti slovních invektiv. Jde o první spojení Bergmana s později proslulým kameramanem Svenem Nykvistem, a, jak je u švédského existenciálního básníka obvyklé, obrazy jsou esteticky vytříbené, rýmu básně podléhá rozmístění i pohyb, kde rozervanost lidského nitra se vylévá na povrch k potěše divákova oka. Hrdinou trudnomyslnosti života je Albert Johansson (velmi dobrý Åke Grönberg), principál Cirkusu Alberti v krizi životní, partnerské, finanční i podnikatelské, Jak bláhové se najednou zdá být romantické pobláznění, přitom cesty zpět již není a před ním čeká mnohé ponížení. Mizérie života v rozpuku bere poslední zbytky iluzí a jakékoliv optimističtější vize věcí příštích. Hlavní ženskou postavou je Anne (pozoruhodná Harriet Andersson), mladičká a atraktivní cirkusová krasojezdkyně a nespokojeně žárlivá Albertova milenka. Nespokojenost se trestá, přesto ponížení není v plánu. Prostředkem trestu a ponížení je Frans (velmi zajímavý Hasse Ekman), sebevědomý divadelní herec, protagonista hlavních rolí a sukničkář, vysmívající se pokoření kořisti i dotčeného. Významnou postavou je Teodor Frost (dobrý Anders Ek), cirkusový bílý klaun a příklad možnosti krutého veřejného zesměšnění samotné intimity vnitřního světa. Důstojnost se stala zapomenutou komoditou. Výraznější postavou je tu také Agda (příjemná Annika Tretow), Albertem před třemi lety opuštěná žena. Emancipace a velmi slušná osobní prosperita je výsledkem mužské nestálosti a nespolehlivosti. Z dalších rolí: pokaždé břitký a jízlivý divadelní režisér Sjuberg (Gunnar Björnstrand), Teodorova kdysi chybující manželka a melancholická medvědářka Alma (Gudrun Brost), obnažující se ženskou nahotu rozverně povzbuzující dělostřelecký důstojník (Åke Fridell), snaživě uspěchaný divadelní inspicient Blom (Curt Löwgren),  realitou střízlivější cirkusový klaun Jens (Erik Strandmark), cirkusový trpaslík (Otto Moskovitz alias Kiki), z překotné ochrany veřejného pořádku rozvztekaný policejní konstábl (Gunnar Lindberg), či malí potomci Alberta s Agdou (Göran Lundqvist a Mats Hådell). Večer kejklířů je melancholická trudnomyslnost života, která náhle podléhá kruté mizérii lidského bytí. Romantika, zbavená iluzí, a prostoupená řeží pochybností vlastního nitra, míří v sebezpytování a postupné i dokonané ztrátě důstojnosti. Život nabízí i hořké příchutě, Bergman z rozervanosti duše vykouzlil působivou poezii intimního existencialismu! Nesmiřitelně krutá to anekdota!

plakát

Žízeň (1949) 

Film Žízeň, to jsou často destruktivní dopady mužského světa na intimní svět ženy. Ingmar Bergman, fascinovaný ženskou křehkostí i odolností a všeobecnou dualitou života, dokonale využil niternou osamělost a otevřenou sexualitu povídek herečky a začínající spisovatelky Birgit Tengroth a s tím tak započal svou typickou stylovou stavbu rozervaností intimního existencialismu. Bergman spletl povídky vzájemnou provázaností něhy, potřeb, chtíče i pochybností, kameraman Gunnar Fischer k nim přidal poetický rytmus i tu přímou blízkost niterné rozervanosti. Ženská duše je tvarována mužským idem, je poškozována a využívána, je rabována a hnětena a přitom zůstává nenaplněná a opuštěná. Jizvy vnitřních světů, úzkost, strach, touha a neuspokojenost v tíživé prázdnotě osamělosti. Sám Bergman ve svých pozdějších filmových výtvorech použil a rozvíjel mnoho motivů, impulsů a poloh, ale i místa vlastního prostředí. A národ, který ještě včera chtěl spolknout celý svět, najednou zdvihá poníženě prosebné ruce a pokorně žadoní: to je Ingmar a rozervanost doby, rozervanost nitra, rozervanost vztahů a rozporuplnost naplněnosti. Hlavní obětí mužského sobectví je Ruth (velmi zajímavá Eva Henning), mladá žena ve vrtošivých nesvárech manželství. Vnitřní svět byl v mládí poznamenán mužským chtíčem, a nenaplněnost nitra se dětinsky škorpí. Hlavní mužskou postavou je Bertil (příjemný Birger Malmsten), Ruthin zdvořilejší muž, byť i na něj má manželská krize niterný dopad v rozpolcenosti. Druhou ženskou obětí je tu Viola (zajímavá Birgit Tengroth, autorka předlohy), vdova, neschopná smířit se se svou osamělostí. Navíc ten nápor žádostivosti a útoky vilnosti nedávají příliš šancí ke vzpamatování se. Třetí ženskou obětí je Valborg (zajímavá Mimi Nelson), Ruthina nejbližší kamarádka mládí z baletní školy. Zdání sebejistoty a úspěchu skrývá vnitřní bolest sváru osamělosti. K výraznějším mužským postavám patří Raoul (dobrý Bengt Eklund), ženatý kapitán armády a bývalý přízemní Ruthin milenec. A patří zde k nim také Dr. Rosengren (pozoruhodný Hasse Ekman), psychiatr s velice svérázným léčebným postupem ženské melancholie. Z dalších rolí: skutečnosti bránící se Raoulova ženuška Astrid (Gaby Stenberg), náročná a životem obroušená učitelka baletu, slečna Henriksson (Naima Wifstrand), lovenou ženu náhodně zachraňující sklenář (Sven-Eric Gamble), Rosengrenův asistent (Gunnar Nielsen), či ochotný německý vlakový průvodčí (Verner Arpe). Žízeň, to je nezaměnitelná poezie intimního existencialismu švédského filmového básníka Ingmara Bergmana, zkoumá nitro ženy a její hluboké rány a nezhojitelné jizvy. Esteticky i myšlenkově vytříbená to podívaná!

plakát

Zajícův rok (1977) 

Film Zajícův rok je poetickým výrazem rozpolcenosti konzumního života kapitalistického řádu, a rarohova charakteristika o Tiché dohodě s Procesem dohromady po finsku je dozajista výstižnou anotací. Umělecky ctižádostivý filmový režisér Risto Jarva vzal předlohu Arto Paasilinna a stvořil filmovou ódu finského svérázu života. Divočina a přírodní hojnost se v časech národního uvědomování staly jedním ze základních aspektů národa, a s ní byl prostý Fin vždy daleko těsněji spjatý, proto je národ pevnější a opravdovější, má vždy blíže k bohu a k věčnosti. Příroda je finskou národní pokladnicí. Arto Paasilinna vypráví příběh odcizení městskému prostředí i lidem, se kterými se srůstá, ale též s přírodou, kterou se pokoušíme znovu objevit. Risto Jarva vystrojil na jedné straně rozpolcenosti života konvence, očekávání a úspěch, a naproti zase schopnost prožívat a radovat se krásou života, které spotřební potřeby společenského uspořádání sami potlačují. Snaha o vymanění se z pout je spořádanou tváří civilizace kriminalizována, neboť odmítání tradičních spotřebních hodnot leká společnost pro závažně nebezpečné rysy anarchistické rebelie. Zajícův rok si též zarejdí do finské národní podstaty, přežitých stereotypů, ale i procesu sebepoznávání v rozkolu hodnot a konvencí. Hrdinou poetického výrazu rozpolcenosti konzumního života je Kaarlo Oskari Vatanen (zajímavý Antti Litja, jako malý chlapec ve vzpomínkách Pekka Litja), reklamní agent v životní krizi, kdy se již nedokáže přenášet přes závažný rozpor mezi ideálem a realitou, jež s ubíjející, neměnnou monotónností vlahou nevinnost ideálů dávno zlomila. Niterné osvobození od přebytečné tíže toho úspěšného bytí je instinktem, sebeobranným pudem s možností destrukce i osobní devastace. Hlavní ženskou postavou filmu je Leila Heikkinen (zajímavá Anna-Maija Kokkinen), mladá právnička a velice nadšená Vatanenova snoubenka. Konvenční neposlušnost musí být právně zkrocena do přijatelného tvaru, jemuž se říká společenská zodpovědnost. K výrazněji osobitějším postavám patří bývalý venkovský policejní velitel Hannikainen (příjemný Martti Kuningas) se zvýšenou bdělostí nad Kekkonenem (byl dlouholetý ekvilibrista, vyjednávající s bratrským sovětským dozorem míru), potřebám ohebný průvodce cizinců po finské poustevnické divočině Toropainen (Heikki Nousiainen), a osamělý strážce prastarých mravů přírodních Finů Kaartinen (Ahti Kuoppala). Z dalších rolí: Vatanenova odcizená a mdlejší manželka (Rita Polster), nespokojený vedoucí reklamy Huhtinen (Hannu Lauri), dosud mladický dychtivý reklamní fotograf Miettinen (Juha Kandolin), soucitný policejní náčelník z jižního Sava Kärkkäinen (Kosti Klemelä), ctihodný soudce bláznivého odmítání společenských norem (Elis Sella), nešťastný palírník Salosensaari (Jukka Sipilä), sebejistá turistka z Itálie (Eija Pokkinen), či průvodce počítačovým centrem (Rostislav Holthoer). Film Zajícův rok je poetickým výjevem rozpolcenosti samotné podstaty života spotřebního ritu. Neopomíjí ani finské národní svérázy a určení. Nejintimnější konflikt člověka dostal plastický vizuální tvar básně. Pozoruhodný filmový prožitek!

plakát

Antonio Gaudí (1984) 

Antonio Gaudí, nejobdivovanější modernistický architekt. Rok 1984, Sagrada Familia byla zapsána do seznamu kulturního dědictví lidstva UNESCO. Hiroši Tešigahara, multifunkční japonský umělec v údivu nad neobyčejnou krásou křivek a tvarů architektury katalánského modernisty. Isidre Puig Boada, katalánský architekt, sám spolupracující s Gaudím od roku 1914 na stavbě Sagrady Familie a ředitel této stavby od roku 1950. A také Rjú Segawa, kameraman té poetické ódy nadpozemsky ohromujících Gaudího děl. Tešigahara nechává promlouvat tvorbu světoznámého katalánského architekta, a jeho zkušené umělecké oko si nedokáže nepovšimnout Gaudího zdrojů inspirace: v ulicích tak nachází temperament a pestrobarevnost živoucího života, na horách a venkově majestát a zbožnost románského a gotického křesťanství, a také tu samotnou Matku přírody v neopakovatelné rozmanitosti podob. Nezapomíná ani na Eusebi Güellho, Gaudího mecenáše a uskutečňovatele jeho stavebních i sociálních projektů Barcelony. Síla argumentu je podpořena pohybem, který se s organickými tvary laská a souzní s nimi ve výkřicích ohromení, že nemožné se stalo skutkem. Tešigahara rozehrál intimní uměleckou rezonanci!

plakát

Hlavní nádraží (1958) 

Káhira, hlavní nádraží, to je italský neorealismus na egyptský způsob. Júsuf Šahín stvořil jedinečnou mozaiku káhirského života obyčejných lidí, vroucí kotel vášní, potřeb, živobytí a intimity. Odhalil také vnitřní rozervanost vzájemného působení arabské a západní kultury, tělesnost stojí proti cudnosti, a utlačovaná sexualita se ve vlastním zmatení vzbouří. Poválečná doba je časem zásadní transformace společenského soužití, odlišné kultury ještě hledají vzájemné vztahy, současně také dochází k sociálním, ekonomickým i životním změnám. Júsuf Šahín zachytil život v jeho poetické velikosti, je opojen vším pulsujícím tepotem tužeb a přání, je ovlivněn světem větším a vnějším, přesto je na něm zároveň i nezávislý. A mezi řečí: egyptská kinematografie je svým objemem třetí největší, hned za Hollywoodem a Bollywoodem. Júsuf Šahín stvořil báseň, život, krásu, lásku i nejintimnější bolest jedince. Hrdinou egyptské neorealistické básně káhirského neobyčejného života je Kenawy (sám, vynikající, režisér Júsuf Šahín), prosťáček z jižního venkova, chromý prodavač novin, outsider společnosti, vysmívaný, utěšovaný a intimně nenaplněný. Život pronikavě voní a frivolně dráždí a nestoudně pokouší. Hlavní ženskou postavou je Hanuma (pozoruhodná Hind Rustum), bezstarostně bezprostřední až lehkomyslně drzá prodavačka limonád. Život je nejkrásnější v úplném prožitku okamžiků. Výraznou postavou je Abu Siri (příjemný Farid Shawqi), mladý a zdravě sebevědomý nosič, Hanumin snoubenec, muž, plný energie a aktivně vítající změny pracovních podmínek. Z dalších rolí: laskavější trafikant, shovívavý Kenawyho zaměstnavatel i jeho nejbližší blízký Madbouly (Hassan el Baroudi), k pracovním novotám zuřivý předák nosičů za starých pořádků Abu Gaber (Abdel Aziz Khalil), či nešťastnice, odměřenější prodavačka limonád Hallawatim (Naima Wasfy). Film Káhira, hlavní nádraží, to je egyptská báseň v neorealistickém verši o prchavé a nesmrtelné kráse života i s tou nejniternější lidskou bolestí. Působivý snímek, poetický, politický, intimní! Júsuf Šahín byl vnímavým pozorovatelem světa a lidí.

Reklama

Reklama