tomtomtoma

Praha - neklidné srdce Evropy je postmoderní koláží se strukturální posloupností. Praha v pohybu, Praha v zachovalých otiscích historie, Praha v interpretacích, Praha v reflexích, Praha ve střídání rytmu a disharmonie času a vůle člověka, Praha ve svědectví věků, Praha v proměnlivých obrazech neklidu a krásy. Chytilová v neklidném tempu a se zneklidňujícím hlasovým tancem Miroslava Macháčka proplouvá vrstvami a představou Prahy, okolo ní a skrze ni. S tím ji zdatně pomáhá jak obrazový pohyb Jana Malíře, tak hudební tleskání, v němž neschází ani Mozart, ani Kocáb, ani vzpomínky autenticity. Působivé, provokující, okouzlené půvabem umění a světem filmu. Hemžení Prahou!

Faunovo velmi pozdní odpoledne je sarkastickou satirou ve víru znepokojení pohybů nitra. Tandem Chytilová - Krumbachová s elegantně stylovou škodolibostí vypustil na filmovém pásu stylizovanou adaptaci Brdečkovy předlohy. Hlavním cílem satiry jsou sice muži, avšak ani ženy tu nezůstávají bez úhony. Vyhýbání se obvyklým konvencím a závaznému partnerskému svazku je sice revoltou, ale z jiných úhlů pohledu rovněž strachem ze závazků, obavou z promarněného života či útěkem před procesem stárnutí. Běží o pocity, o pocit naplnění, životního naplnění, o pocit osamělosti či o pocit všednosti. Zneklidnění (stejně jako satirické zesměšnění) se odehrává již ve vnitřním a v niterně rozechvělém pohybu obrazu. Zneklidnění je příhodné, neboť jde o skutečné prožívání života, anebo alespoň o zdání skutečného prožitku. Tandem Chytilová - Krumbachová laškuje s mužskou ješitností, nechává ho hltat rozkoše, aby zapomínal na svůj smutek, obavy a strach. Ženy hrají v mužských hrách i ve svých vlastních a poznávají v mládí, aby později tonuly v smutku. Hrdinou škádlivého sarkasmu je úředník Karel (vynikající Leoš Suchařípa), prožívající život s estetickou poživačností, i když již u něj jde svého času o strach ze stáří. A tak dlouho se před jedním strachem utíká, až nás jiný nečekaně dostihne. Mezi významné postavy hrátek patří s Karlem nespokojená šéfka (pozoruhodná Libuše Pospíšilová), marně se snažící Karlova kolegyně Vlasta (Vlasta Špicnerová) a Karlův kamarád s vlastním hříchem a strachem Josef (Jiří Hálek). Z dalších rolí: do penze odcházející Karlův kamarád s vlastním strachem Tonda (Ivan Vyskočil), ráznější správcová domu (Lucie Polívková), stařičké Karlovy sousedky Houdkovy (Erna Červená a Věra Pávková) či Karlova mladá známost s dosud neviděnou módní kreací (Tereza Kučerová, kostymérka filmu, Chytilové dcera). Faunovo velmi pozdní odpoledne je lahodnou satirickou nezbedností, zneklidňující, stylizující, hemžící. Muž zde dostává šarmantní ránu do nosu. Hrátky pohlaví jsou na denním pořádku a život v lačnosti jako odpověď na strach ze smrti a z osamělosti. Nezapomnělo se ani na sarkastický tanec smrti. Je to osobité pobavení.

Ovoce stromů rajských jíme: nejvhodnějšími přívlastky pro druhou spolupráci trojlístku Chytilová - Kučera - Krumbachová jsou abstrakce a symbolismus (tedy nikoli surrealismus). Pravda, o ni tu vlastně běží. Pravda nám může zůstat utajena, můžeme ji nazřít, zjistit, vypátrat, odtajnit, ale také ji můžeme skrývat, ignorovat, nebo dokonce odmítnout. Pravdu je možné kriticky zkoumat, nebo též bezvýhradně přijmout jako mýtický obzor a základní strukturu našeho bytí. Pravda může být rovněž zakazovaná a trestaná, potom však již po získání zakázané pravdy není možné vrátit se zpátky do rajského, blaženého stavu nevědomí, neznalosti. Biblický motiv je zdůrazněný, zaznamenat však lze taktéž Carrollovu Alenku. Neodpustím si připomenout Eliadeho poznámku: biblické zobrazení ráje je modifikací starších mezopotámských mýtů, z čehož vyplývá, že had nebyl svůdcem ani ďábelským zmocněncem, nýbrž úspěšným strážcem stromu života, tedy člověk byl neúspěšný při iniciační zkoušce, potřebné k získání nesmrtelnosti. Podmanivou silou působící vizuální stránka filmu je umocněna atmosférickým tlakem hudebního prokreslení Zdeňka Lišky i příhodně zvoleným prostředím. Hlavním protagonistou hrátek okolo pravdy je Eva (Jitka Nováková). Pozadu však nezůstává ani svůdce - had Robert (Jan Schmid s hlasem Jana Klusáka) či Evin manžel Josef (Karel Novák s hlasem Josefa Somra). Vztahy, láska, nevšímavost, nevěra, lži, svádění, důvěra, strach, chvění, zklamání, barvy. Kde je však pravda? Kdo má pravdu? Kdo je svůdce a kdo sváděn? Komu lze věřit? Kdo lže? Kdo se přizná? Milujeme, a přísaháme, též zrazujeme a ničíme. Červená je barvou vášně a touhy, ale také krvavého zločinu. Abstrakce a symboly všude kolem a do toho se vrývá na povrchu i do hloubky a vším rezonuje pojem pravdy. Pravda, toužíme po ni a bojíme se jí. Doba byla taková, že se významových rovin s pravdou nabízelo samo několik. Pravda uvnitř i vně, pravda týkající se lidských vztahů i politicko-společenských doktrín, pravda niterná i ta univerzální, pravda bytostná a stálá i pomíjivá, pravda subjektivní i těch druhých. Zjištění a zajištění pravdy navždy mění svět, i když je to pravda mizerná. Ovoce stromů rajských jíme: abstrakce a symbolismus získaly ve filmu novou dimenzi. Osobitě ojedinělý a originálně stylizovaný (a to po všech stránkách) filmový požitek!

Divoká holubice, to je povznášející poetika i surový naturalismus života zároveň. Solovjovův film vychází z podstaty povídky Borise Rjachovského (ve filmu se také objevil jako holubář Rakov) Chlapectví architekta Najdenova, děj je umístěn do Akťubinsku, dnešního Aktobe. Dětství ve svém přechodu do dospělosti se nevyhnutelně ocitá v destruktivním i formujícím sváru představ a očekávání s realitou. „Nevinnost“ dětství je navždy ukončena, aby k němu vedla již jen cesta nostalgických vzpomínek. Dobro se mísí se zlem, láska s nenávistí, staré s novým, poezie s přízemností, vzpomínky se skutečností, umění včerejška se sovětskou socialistickou realitou dneška a zítřka. Doba po krutostech válečného běsnění je dobou mocné touhy po životě, přesto je také zároveň nenávratně deformována podmínkami a zkušenostmi. Nejen válka, rovněž vyhnanství z rozkazu Strany zanechává nesmazatelné otisky na životech lidí. Přese všechny rozporuplné okamžiky si však život dokáže uchovat poetickou velikost, bez ní by byl život jen nesnesitelným bolem. Jurij Klimenko předkládá obrazová plátna s vášnivým dechem života, do nichž Solovjov píše strukturu a rytmy pulsu. Hlavní postavou poezie je Ivan Najdenov (Vjačeslav Iljuščenko), chlapec na prahu dospělosti. Odchyt bílé holubice je největším přáním místních holubářů i nejdobrodružnější výzvou žití. Za vším se však skrývá mnohem vyšší hodnota: význam svobody. Z výraznějších rolí: bývalý malíř a válkou poznamenaný Ivanův otec (Ljubomiras Laucevičius s hlasem Leonida Filatova), bývalá múza Ivanova otce a zapomenutá herečka v prachbídě života Xenia Nikolajevna Starceva (Ljudmila Saveljeva), svérázný policejní vyšetřovatel Žus (Ilja Ivanov), dychtivý holubář Kolja Cikán (Vladimir Stěklov) a Ivanův kamarád Murat (Sultan Bapov). Z dalších rolí zaujme bývalý Xeniin manžel a učitel hry na klavír Pepe (Andrej Bitov) či starý holubář Martynov (Boris Olechnovič). Divoká holubice: nakonec vždy záleží na tom, pokud si člověk dokáže uchovat přese všechny rány osudu slušnost a lidskost v dostatečné míře. Kosmonaut je zde jen požadavkem své doby a politické danosti. Pozoruhodný poetický prožitek!

Má je pomsta (Židům 10, 30/ Římanům 12, 19) je Imamurovou filmovou antropologickou studií o lidském nitru, zohyzděném přepjatým přijetím vnější okolnosti. Šóhei Imamura zadaptoval stejnojmennou (Má je pomsta) knižní předlohu z roku 1975 japonského spisovatele Rjūzō Sakiho, píšícího o zločincích. O práva filmová se v Japonsku rozhořel poměrně ostrý spor, z něhož nakonec vítězně vzešla Imamurova produkční společnost, jež přes svůj pozdější vstup do šarvátek a her nakonec jako první uzavřela s autorem písemnou dohodu. Imamura skládá kamínky antropologické studie, přizpůsobuje si ji svému záměru a s potutelným úsměvem jízlivosti kreslí pak temnější portrét japonské společnosti. Pokorné otcovo ponížení jako veškerý pramen absolutní revolty proti společnosti. Revolta postupem času však stupňuje opovržení společností i tu náruživě poživačnou touhu po všem tom materiálním, tělesném, vnímaném jako útěcha i vysvobození zároveň. Název knihy i filmu má své paradoxní zvýraznění a rovněž opodstatnění ke způsobům a všem následkům zběsilé revolty proti řádu, když se tak záhy zabily ideály. Duše ztracené jak v konfliktu tradičních kulturních hodnot a spotřebního demokratického ideálu, tak v jejich bolestech a stereotypech. Důvěřivě nebo zlověřivě se přijímají naděje, iluze vysvobození, impulsy. Cesta je to nekompromisní, stejně tak jako všechny následky. Hrdinou antropologického pitvání je Iwao Enokizu (věrohodný Ken Ogata, a jako malý chlapec Daisuke Sano), jeho troufale rebelantská cesta životem a jeho vzpoura proti všemu, když dospěl k přesvědčení, že podvod je často náročnější a složitější než vražda. Prostředí je stylově bezútěšné: se svým bývalým milencem ambivalentně stále spojená a po romantickém vysvobození lačná hostinská Haru Asano (Majumi Ogawa), Iwaova manželka se svým vlastním svébytnějším způsobem svého romantického naplnění Kazuko Enokizu (Micuko Baišó), Haruina matka se šrámem a se stínem vlastního provinění Hisano Asano (Nidžiko Kijokawa), pokorný křesťan a morálně pevný Iwaův otec Šizuo Enokizu (Rentaró Mikuni). Z dalších rolí: Iwaova churavějící matka Kajo Enokizu (Čóčó Mijako), zástupce tabákové firmy s osudovou slabostí k alkoholu Tanedžirô Šibata (Taidži Tonojama), nebohý řidič náklaďáku Daihači Baba (Gorô Tarumi), ze spárů Iwaa unikající milenka Čijoko Hata (Moeko Ezawa), Haruin samolibý milenec (Kazuo Kitamura), důvěřivá matka uvězněného syna (Kin Sugai) či z osamělosti "vysvobozený" právník Kawašima (Joši Kató). Má je pomsta je krvežíznivým tancem absolutní lidské revolty s ponurou špínou lidských duší. Lidský egoismus dosahuje své radikální podoby.

Queimada neboli Ostrov v ohni je politickým manifestem Gilla Pontecorva, který nepřestal být židovským levicovým partyzánem ani po více jak dvaceti letech od války. Kolonialismus, imperialismus a otroctví jako dnes (avšak až ve 21. století) již tíživé dědictví evropské mocenské slávy, a také americká expanze "nového" imperialismu 20. století, to jsou cíle filmového partyzánského útoku. William Walker, to jméno je odkazem na svérázného amerického lékaře, právníka a zejména flibustýra, jenž v polovině 19. století nechvalně zasáhl do středoamerických dějin a na nějaký čas se stal dokonce rovněž nikaragujským prezidentem. Jméno José Dolores zase odkazuje na nikaragujského národního hrdinu, jenž Walkerovu armádu porazil. Pontecorvo využívá minulost k zobrazení současnosti, oportunisticko-utilitárních kalkulů ekonomicko-politických praktik. Oproti tomu staví poměrně "obyčejnou" touhu po svobodě, či přesněji sen o skutečné svobodě. Manipulace, nadřazenost, "zavádění" civilizace, ekonomické zájmy, přání moci, loutková vláda, různé formy zneužívání a kořistění, ale i revoluce a jistá bezradnost spravedlivého, avšak naivního revolučního nadšení, to jsou všeříkající teze Pontecorvova politického manifestu. Působivými prostředky Pontecorvova partyzánské filmového boje jsou Sir William Walker (Marlon Brando), ve své práci dokonale svědomitý a důsledný agent britských ekonomicko-politických zájmů ve jménu civilizačního pokroku, a José Dolores (Evaristo Márquez), díky souhře mocenských intrik sveřepý vůdce partyzánské vzpoury, odmítající "laskavé" dary bělošské, západní, "liberálnědemokratické" civilizace. Z dalších rolí zaujme nový prezident "osvobozené" země Teddy Sanchez (Renato Salvatori), zástupce britské cukrovarnické společnosti v zemi Henry Thompson (Giampiero Albertini), či vyšším zájmům poslušný generál Alonso Prada (Thomas Lyons). Queimada aneb Ostrov v ohni: Pontecorvo je nekompromisní ve svém partyzánském přesvědčení a ve znechucení z ekonomicko-politických struktur moci. Ostatně, ona nadřazenost "bělošské" civilizace byla do dnešních dnů pouze nahrazena nadřazeností "západní" civilizace, přičemž struktury ve svém fungování doznaly pouze modifikačních proměn, nikdy však nedošlo k jejich faktickému odstranění. Svoboda, to je snad nedosažitelný lidský ideál. Působivě provokující politický manifest partyzánského přesvědčení!

Past je existenciální poezií a nekompromisním sarkasmem zároveň. První spolupráce filmového režiséra Hiroši Tešigahary se spisovatelem Kóbó Abem vznikla jako adaptace televizního dramatu "Očistec" z roku 1960, jejž napsal Abe. Past má politicko-sociální rozměr, do existenciálního frázování byly začleněny obrázky důlních neštěstí a hladomoru, hlavních motivací běhu událostí. Past nekompromisně míří na všechny zúčastněné. Na důlní společnosti, na odborové svazy, na policejní složky, na novináře, na touhy a očekávání těch nejobyčejnějších. Ďábel chodí v bílém a s rafinovanou důkladností lynčuje důvěru v naději. Sice dochází k uvědomění si pasti, avšak rovněž toto uvědomění je součástí pasti a stává se dynamickým impulsem k dokonalému dokonání ďáblova díla. Sen o odborech se ve svém konečném důsledku stává cynickým výsměchem, závazek ochrany se zvrhne ve znásilnění a zbabělost, předlouho a ke konci snad až zoufale očekávaný pošťák přichází po konci apokalypsy lidských nadějí jako vykřičník nekompromisního sarkasmu. Radikální neústupnost je fázována hudbou niterné disharmonie dvojice Toši Ičijanagi a Judži Takahaši a je orámovaná poetickými obrazy Hiroši Segawy. Poezie a sarkastická hříčka spolu vášnivě tančí v těsném sevření. Smutným hrdinou příběhu je prostý horník (Hisaši Igawa, též v roli Ocuky, předsedy druhého odboru), snící o trochu lepším životě a odborářské ochraně. Avšak ďábelská myšlenka s ním má jiné plány. Smutnou hrdinkou příběhu je provozovatelka cukrárny (Sumie Sasaki) v opuštěném hornickém městečku, netrpělivě očekávající na zprávu od svého snoubence. Důležitou postavou je X (Kunie Tanaka), bdělý pozorovatel a schopný hybatel událostí. Z dalších výraznějších rolí: k druhému odboru nedůvěřivý prezident prvního odboru Tojama (Sen Jano), jediného svědka zločinu svérázně chránící policejní důstojník (Hideo Kanze), kolem zločinu čenichající novinář (Kei Sató), horníkův druh na počátku cesty za lepším (Kaniči Ômija), či malý horníkův synek (Kazuo Mijahara). Past je nezdvořilou hříčkou s pohybem a s viděným a nekompromisním sarkasmem existenciální poezie a politicko-sociálního výkřiku. Pozoruhodně zábavný prožitek!

Den hněvu je sílící touhou po dosažení soukromého pozemského štěstí, navzdory osobní situaci a nehledíc na společenskou atmosféru doby. Paralela s pronásledováním Židů se zde sice nabízí, avšak víceméně jde o neustálý a opakující se koloběh lidské existence, kde paralely jsou vlastně opakováním minulosti, následky činů člověka. Dreyer do filmové podoby převedl divadelní hru z roku 1909 Anne Pedersdotter od norského dramatika Hanse Wierse-Jenssena, jenž vyšel z proslulého norského čarodějnického případu. Když budeme sledovat známé procesy s benandanty, zjistíme, že první obvinění z čarodějnictví vyvázli pouze s mírnými tresty uvěznění, neboť zcela dobrovolně se přiznávali pouze k "léčitelství", a až teprve postupem času, se "zlepšením" inkvizičních praktik, se benandanti začali přiznávat k obcování s ďáblem. Tím vlastně došlo ke ztotožnění předkřesťanských myticko-rituálních přežitků se satanistickými praktikami, a toto spojení pak již přetrvalo až do dnešních dob. Navíc, protestantské církve vždy zdůrazňovaly přirozenou hříšnost člověka. A kritické myšlení není vhodné snad v žádné době, neboť příliš odhaluje rozporuplnou podstatu lidí. Člověk cítí potřebu vlastního naplnění, zároveň je však limitován společenstvím, "tradicemi", předsudky, sebou samým. Odlišnost vyvolává obavy, nespokojené mládí zase zlobu, zvyšující se neochota k podrobení zášť a pomstychtivost. A k tomu pudy sebezachování, slepě přejímaná ideologie, strach, niterný neklid, dogmata, vzpoura. Smutnou hrdinkou příběhu je Anne Pedersdotter (Lisbeth Movin), mladá žena, u níž pod vlivem okolností dochází k sebeuvědomění, k sílící touze po naplnění, k prosazení své vlastní identity. Láska přece dokáže být opojná a uspokojující, navzdory hrozícímu nebezpečí a stále přítomnému nepřátelství. Láska je nadějí i cílem, při její ztrátě přestává mít vlastní život smysl. Z dalších rolí: Annin o mnoho starší muž, ctěný reverend a nábožensko-společenská autorita Absalon Pederssøn (Thorkild Roose), Absalonův syn z prvního manželství a Annina naděje s prohlubujícími se výčitkami svědomí Martin (Preben Lerdorff Rye), ke snaše vždy nepřátelská Absalonova matka Merete (Sigrid Neiiendam), stará a z tolik nenávistné smrti vystrašená Herlofs Marte (Anna Svierkier), či zanícený inkvizitor Laurentius (Olaf Ussing). Den hněvu je touha se sílícím sebevědomím po intimním dosažení štěstí, navzdory nepřátelským dogmatům nebo nevraživé zášti. Aneb touha po životě a po osvobození může být kdykoli ztrestána pro svou nestoudnost. Čarodějnické procesy jsou příběhu rámcem, okolností, doprovodem a způsobem. Obrazově emoční filmový prožitek.

Upír je intenzivním vizuálním propojením vědomí s nevědomím. Carl Theodor Dreyer vyšel ze dvou povídek, Carmilla a Pokoj v hostinci Dragon Volant, souboru V temném zrcadle irského spisovatele Josepha Sheridana Le Fanua. Lidské nevědomí, strachy a obavy vnitřního světa, potlačená traumata se v ponuré krajině na cestě ke konci noci protančila prostřednictvím začarovaného úplňku přímo v prostředek masy vědomí a počala si žít svým vlastním životem. Lidský běs pronikl z přízraků do hmoty světa, v níž poté zanechal trvalé otisky své vlastní nadvlády nad člověkem. A tak poznamenaný subjekt hledá cestu k sobě samému, transcendence se mu však vymkla z jakékoli kontroly a staví před něj při jeho tápání překážky z jeho vlastních potlačených tužeb, jež staženy jsou z kůže. Kameraman Rudolph Maté osvobodil stíny ze zajetí jejich obvyklé přirozenosti, vnímající subjekt nedokáže rozpoznat vědomí od nevědomí, prožívá svůj vlastní pohřeb zevnitř, přesto se nevzdává a ze všech sil se pokouší dojít až na konec noci, přemoci vnitřní rozjančené strachy. Poutníkem přes vlastní lidské nevědomí ve vědomí je Allan Grey (finančník filmu Nicolas de Gunzburg). Přítomnost je minulostí, k jejímu překonání se musí přemoci vlastní běs. Z dalších rolí: lékař a rafinovaný přisluhovač strany temna (Jan Hieronimko), o pomoc žádající pán hradu (Maurice Schutz), dvě jeho dcerky, strachující se Giséle (Rena Mandel) a "chorá" (či lesbická) Léone (Sybille Schmitz), paní temnoty Marguerite Chopin (Henriette Gérard), či lékaři pomáhající voják (Georges Boidin). Upír Carla Theodora Dreyera je intimním zvěcněním lidského nevědomí. O upíry zde vlastně ani tak nejde, spíše o vyjevení nevědomí do hmoty vědomí. Pozoruhodný vizuální prožitek.

Flamenco, Flamenco neboli almanach flamenca: lidské nitro, jeho touhy, potřeby a autentické bytí vyvěrají skrze svébytné španělské umění, s tokem hudby, s ulpívavým zpěvem a s taneční vášní. Carlos Saura, spolu s kameramanem Vittoriem Storarem, orámoval výlevy niter zejména zlatavou a tmavě modrou barvou, den a večer se přelévají v noc, přes celý lidský život v jeho konečnosti, ve věčnosti a v autentičnosti. Magie nitra a obrazy získaly schopnost vtěleného pohybu prostřednictvím vášně a bolesti. Toť jeden z nejvelkolepějších okamžiků lidské existence! Saura již tradičně pracuje s největšími španělskými umělci flamenca, s některými opakovaně, nezapomíná však ani na novou krev. Flamenco třese světem, ve své uhrančivosti, v nepřeberné možnosti podob, verzí, rytmů, prostředků, výpovědí, poloh, jevů a prožitků. Z tanečníků zaujmou obzvláště Sara Baras s náročnou alegríou, Rocio Molina se slavnostním garrotínem, El Carpeta s vášnivou buleríou či Israel Galván se soudobou variací a Farruquito s junáckým nadšením zapateay. Z hudebníku potom klavírní duo Diego Amador a David Dorantes, zkušení kytaristé Manolo Sanlúcar (s rytmem alegríe) a Paco de Lucía (s rytmem buleríe), ze zpěváků Estrella Morente s flamencovým tangem či José Mercé v baladickém rytmu tonás. Těch chutí flamenca, stylizovaných Saurou do estetických obrazů lidského bytí, je však o mnoho více. Flamenco, Flamenco je podnětným almanachem autentické lidské niternosti a existence.