Brygmi

Odsoudit je snadné, ale zajímavější je zamyslet se, proč zrovna tato série je takto populární, proč ženy přitahuje (= nejenom puberťačky, v kině bych si tipla věkový průměr tak na dvacet pět let), co čtenářkám a divačkám nabízí tak jedinečného. Můžeme se na Stmívání dívat jako na něco, co ve dnešním světě feminismu a promiskuity hlásá naopak velmi konzervativní hodnoty, kde je primární on, ona a dítě. A to je pořád vnímáné kladně určitou skupinou publika a nemyslím si, že to má co do činění s inteligencí či nedostatkem vkusu a soudnosti. Rozbřesk tyto hodnoty ze všech dílů ukazuje nejsilněji a je v tom poměrně funkční. Škoda že po vynikajícím třetím díle míří zase spíše do průměru, kdy první polovina je skutečně pomalá a svatební šílenství až náročné sledovat. Každopádně po líbánkách se to zlomí a ukazuje to až určitý bolestivý rozklad a za průlet Belliným tělem by se nemusel stydět ani doktor House. Navíc soundtrack je jako vždy výborný a návrat k hudebním tématům prvního dílu potěší.

Je to hravé, rychlé, kruté a strašně zábavné. Soutěž módních návrhářů a ve druhém plánu soutěž modelek, což se protne ve chvíli, kdy na podium vystoupí Austin Scarlett v pošťácké uniformě, protože jeho kolegovi nepřišla modelka. Oblíbenost sérií a oblíbenost uchazečů: třetí (Laura Bennett, Jeffrey Sebella), čtvrtá (Christian Siriano! Nejen že byl fierce, ale taky bych od něj nosila takřka cokoliv), desátá (Dmitry), první (Austin Scarlett), osmá (Mondo Guerra), druhá (Daniel Vosovic, Nick Verreos), sedmá (Seth Aaron), pátá (Leanne Marshall, Kenley Collins), devátá (Victor Luna, Joshua McKinley), šestá (jakž takž Irina). Zatím spokojenost, ale kam zmizelo reunion? --- Project Runway All Stars vynikající, i na Joannu Coles se dalo zvyknout.; Project Runway Korea nuda, Project Runway Canada má děsivou Iman, Project Runway Australia úžasný a dokonalý. Jedenáctá série zatím na pokrčení ramen. Uvidíme.

Tvrdit že film potěší fanynky anime, steampunku a kostýmování vůbec je přinejmenším odvážné. Tohle totiž skutečně není film pro holky, a to dokonce ani pro ty, které milují počítačové hry. Dívčí postavy nerovná se dívčí film, obzvlášť když jsou to hloupé figurky v minisukních a s velkým výstřihem. Pohled je tady mužský a přiznaný šovinismus stále zůstane šovinismem. Ze začátku jsem si užívala alespoň vizuální stránku, nicméně po chvilce se omrzelo i to. Je to takové pořád stejné.

TGP je hlavně zajímavý tím, že se na něm podílí tým okolo Glee - takže soutěžící vybíral castingový ředitel, pracuje s nimi seriálový chereograf (úžasný Zach Woodlee), mihne se tam dokonce i Brad se svým pianem. Závěrečné (občas poněkud bizarní) slovo má samozřejmě Ryan Murphy. Projektu jde mnohé vyčítat – nešlo do toho moc peněz, videoklipy jsou občas spíše směšné, mentorování vedlejších postav z Glee zbytečné, nechat soutěžící zpívat písničky, které už v Glee zazněly je taky kontraproduktivní... Nicméně soutěz jako celek funguje – je to nahlédnutí do toho, jak vzniká samotný seriál (ačkoliv v osekané a občas reality show manipulativní verzi – viz Matheus a jeho košile či fake Lindsay), velmi dynamické a hlavně účastníci jsou prostě výborní, a to nejen pěvecky. Moji favoriti první série: Marissa von Bleicken, Cameron Mitchell, Lindsay Pearce. Druhá série je paradoxně zábavnější než třetí série Glee. Oblíbenci (po dvou dílech): Abraham Lim, Charlie Lubeck, Dani Shey.

Příjemná oddychovka, která končí přesně v ten správný moment.

Harry Potter pro mě bohužel už není tak zajímavý z hlediska samotných knih či filmů. Deset let sice bylo krásných, nicméně tento dojezd už je poněkud únavný a je asi čas se přesunout dál. Fandom a jeho rozsáhlost nakonec překonala původní zdroj. Nejzábavnější na tomto díle tak pro mě bylo sledovat přímý přenos z červeného koberce společně s okamžitými ohlasy na internetu (např. tumblr). Druhá část Relikvií smrti je více centralizována okolo Harryho, což je škoda vzhledem k tomu, kolik postav celá série nabízí a jak moc na nich stojí. Tady se z nich stávají figurky se dvěma větami (výjimkou je Nevile a Snape, jejichž role je ovšem taky poněkud diskutabilní) a mimozáběrová smrt některých z nich je nakonec zcela bez emocí až zbytečná – co také s figurkami. Sám Harry je v tomto díle daleko pasivnější a zaraženější než kdykoliv předtím a může za to hlavně prkenný Daniel Radcliffe, který není vůbec tak „totally awesome“ jako very potterovský Darren Criss. Dabing tomu samozřejmě taky nepomáhá, ačkoliv je to docela snesitelný standard. Jinak je to celé strašně nelogické, zmatené, nefunkční jako film sám o sobě, jako součást filmové ságy i jako adaptace. Nicméně i nějaký ten plus najdu – má to určitý spád, první půl hodina mě bavila z hlediska stylu a v porovnání s šestým dílem či první polovinou sedmičky je to super. A taky jsme se v posledním dílu konečně dočkali Draca Malfoye na koštěti Harryho Pottera!

Kvality filmu nespočívají ani tak v kvalitách stylistických či režisérského vkladu, ale spíše v osobnosti Piny Bausch a jejich jedinečných choreografií. Samozřejmě je to natočeno jasně, přehledně, dobře sestříhané, ale o to nakonc ani nejde – je to skutečně jen vhled do určitého druhu tance. Částečně to míří k dokumentu a oslavě Piny (což jsou nejslabší pasáže), nicméně se dají ignorovat a prostě jen užívat tanec. Groteskní a dojemné a 3D není třeba. Tanz tanz sonst sind wir verloren. Berlinale 2011 – Kino Urania

Švédský film je v poslední době vnímán hlavně skrze tragikomedie, nicméně Apflickorna v sobě nemá nic veselého – je to zlé drama, které je kruté hlavně (anti)hrdinkami. Zamlklá Emma se chce kvalifikovat do týmu voltyže, zatímco Cassandra už v něm je. Film je o dospívání v různých etapách, hledání identity, sexuálních experimentech, utváření vlastního prostoru a hlavně o moci. Nádherný je styl s občas netradičním rámováním a takřka geniální zvukovou stránkou. Pro mě nejlepší film Berlinale 2011 (Generation14) a zatím i nejlepší film roku. Pokud je film prezentován jako film pro dospívající publikum, tak právem nutí obrátit svou pozornost i k „podceňovaným dětským filmům“. Daleko progresivnější než „velké filmy“ řešící závažná témata. Prohnilé do posledního záběru.

Nejlepší segment od Klusáka, jeho studenti se ho snaží napodobit, ale moc se jim to nedaří.

Film má skvělou scénu ve vězení a hlavně Normu Shearer, která je ve všech svých pohledech do zrcadla, drobných gestech a s flirtujícími momenty prostě úžasná. Jinak ničím nepřekvapivý standard.