RumbleFish

Výraznou slabinou Nolanova Oppenheimera je dle mého názoru to, že lecjaký dokument na dané téma je mnohem zajímavější. Krása kvantové teorie i vědeckého úsilí a výzkumu k sestrojení atomové bomby zůstala pouze načrtnuta a to ponejvíce skrze jména, která většinovému divákovi stejně nic neřeknou a pokud ano, klade si otázku, proč jsou někteří vědci zmíněni a jiní ne či jaký má smysl kupříkladu několikavteřinová scéna s Kurtem Gödelem (který byl mnohem větší matematik, logik a filosof než fyzik). A to samé platí pro „politickou“ rovinu snímku (osobně by se mi mnohem více v tomto případě zamlouvalo klasické lineární vyprávění než ono dělení), pro jejíž pochopení musí divák disponovat alespoň elementární znalostí jak Mccarthismu, tak studené války, jež mu však stejně nezaručí přísun (navzdory dobrým hereckým výkonům) jakýchkoliv emocí. V mnohém zbytečně zkratkovité a přesto nesmírně dlouhé. Může snad něco nepoučenému divákovi říci kratičká scéna s Lilli Hornigovou o roli žen v projektu Manhattan a v tehdejší vědě vůbec? Či má nějaký přesah scéna nahého Oppenheimera s milenkou snad kromě toho, aby se ve filmu vyskytly kozy? Vizuál celkově dobrý, ale i u samotného Nolana už jsme viděli mnohem lepší a jen povedený soundtrack to prostě emočně neutáhne. Za zhlednutí to však každopádně stojí, ale že bych si to musel pouštět každý druhý rok jako třeba Fincherova Zodiaca (který má ve zpracování „historické“ látky vše, co tady chybělo), tak to ani náhodou. 3 a 1/2*

Kvalitně zpracovaná dokumentární série aneb zmrdstva komunistických sviní je třeba si, i vzhledem k současné popularitě neomarxistických a levičáckých ideologií a keců mezi mladou generací i některými pseudointelektuály, neustále připomínat...

"The system is rigged. They want us to believe that it'll protect us, but that's a lie. We protect us. We do. Nobody else. Not the companies, not the scientists, not the government. Us." Díky takovým snímkům má film jako masmédium smysl.

První půl hodinu mě rušilo nepovedené 3D, pak už jsem se obrnil a Duna si mě pozvolna získávala více a více. Velký podíl však na tom má hutná i magická Zimmerova hudba, která k jednotlivým scénám pasuje neuvěřitelně přesně a spolu s kvalitním vizuálem vytváří mnohdy vskutku působivou podívanou. Explicitně velké scény zde přitom nejsou - bojové scény nejsou moc povedené a vytváří spíše jakési předěly pro Paulovu cestu, avšak že je člověk součástí něčeho většího, je zde cítit a nemusí se naštěstí o tom ani stále pateticky mluvit. Plusem je povedený casting, byť k jiným postavám než k Paulovi a jeho matce nemá člověk moc možností přilnout. Naštěstí Chalamet i Ferguson jsou ve svých rolích výborní. Nicméně asi není úplně dobře, když má člověk chuť za nejimpozantnější scény označit průlety ornitoptér nad pouští či pokus o záchranu Harvestera - avšak filmu z mého úhlu pohledu zoufale chybí emoce. Přesto to rozhodně jako celek obstojí a navnadí na pokračování...

Z pocitu, že svět je pouze skvělé místo, člověk časem vyroste a do jisté míry se smíří i s tím, že jej musí obývat s lidmi, kteří si svůj pobyt zde nezaslouží. Nad systémovou absurditou a špatnými zákony, jež chrání právě ony lidské zrůdy, však nelze než cítit marnost... Aneb jak pravil Morgan Freeman v Seven: "The world is a fine place and worth fighting for. I agree with the second part."

I přes zvýšenou míru hysterie a jistou hypersensibilitu se pořád jedná o poměrně trefnou sondu do určité výseče soudobé společnosti, v níž stále významnější roli hrají spotřební symboly aneb pozlátková kombinace silného ekonomického kapitálu (jenž ne vždy jde ruku v ruce s tím kulturním) a maloměšťáctví. Obecně přijímaný feministický koncept pak dle mého názoru narušuje poznatek, že katalyzátorem takřka všeho, co se zde u hlavních hrdinek odehrává, jsou v posledku muži ;-)

Snad není tvůrce tak konvenční, aby to byla banda psychopatů. A hle, je to banda psychopatů... Postavy jsou naprosto jalové, tudíž i vyobrazená výchozí pozice hlavní hrdinky je čistě samoúčelná. Tam, kde by pak bylo třeba zabrousit do hlubin duševna, vypomůžou halucinogeny a zřejmě i jakýsi druh archetypální debility. Etnografie skoční dříve než stihla začít, žádná enigma se nekoná. Škoda, milieu fajn.

Vydařená komorní a melancholická romance zahalená ve futuristickém hávu, který vzhledem k soudobému zplošťujícímu se vnímání reality nemusí být tak dalekou budoucností. Pokud máte rádi styl Black Mirror či minimalistické sci-fi Andrewa Niccola, nešlápnete vedle. McGregor svou vizáží dá vzpomenout na vysloužilého Rentona, charisma Léy Seydoux netřeba zdůrazňovat. Velmi dobře zvolaný hudební podkres.

Zajímavá dystopická jednohubka aneb co Niccols tradičně nerozvíjí tematicky, vynahrazuje všudypřítomný minimalismus. Což ostatně v motivu anonymity a ztráty soukromí dává smysl. Snímek by tak mohl vést k zamyšlení i nad dnešní dobou, kdy naopak všeobecnou lidskou snahou je "být viděn". Současné veřejné i soukromé fízlování i naopak subjekty vyžadované sledování svých životů je predikcí, že podobné náměty nejsou nereálné. Otázkou je, kdo se nad tím zamyslí ve společnosti, jejíž jedna část v zájmu svých domnělých vyšších dober opět donáší a zakazuje ty nepohodlné, jiná část blogerů, influencerů apod. by za sledovanost dala snad i život, a ti další se místo skutečně přítomné reflexe ukájejí v duchaplnosti svého černobílého vidění světa nejlépe souzením minulosti s naprostou absencí hermeneutiky, přičemž jejich univerzálním mentálním vrcholem je asi tak onanie nad Taberyho úvodníky...

Nudný a plochý pohled na jednoho psychotika... Kdyby se neodehrával v Batmanovském univerzu, ale třeba v Karlíně, nebyl by v tom žádný rozdíl. Phoenix je v tom nevině, prostě dobře hrál špatně napsanou postavu v nenápaditě natočeném filmu s absencí atmosféry.