Absinthka

Film s velkým F. Báječná Ellen Burstyn, jako žena zblázněná do svých červených šatů… Žíly napěchované určitou návykovou látkou či rozšiřující se zornička… Z chodící ledničky mám občas hrůzu doma. Když se na tu chladící věc podívám, mám pocit, že se za mnou každou chvíli vrhne. Emoce, které se na mě vrhají při, ale hlavně po zhlédnutí filmu, jsou tak dech beroucí. Půl hodiny sedět a tupě zírat na stěnu a říkat si „Co to bylo?“ přestože moc dobře vím, co to bylo, mi po několikátém podívání se na Requiem přijde i jako samotná součást filmu. Svírá se vám žaludek, ano, místy je vám vskutku nevolno, smutek na vás útočí ze všech stran. Tak do třetiny filmu mám pocit, že nechápu, proč mě od drog neustále odrazují, když to je vlastně tak fajn, ale to co přijde potom, tu myšlenku rychle vyžene a už mě to snad ani nikdy nenapadne… Requiem za sen je závislost…