eraserhead666

Milá a zábavná oddechovka. Samozřejmě trošku předvídatelná a ten konec je nakonec takový nemastný neslaný, ale faktem je, že mezi Justinem a Drew to fakt fungovalo. Drew navíc herecky Justina docela převálcovala, byla tu prostě skvělá.

Ech, u jedničky (Hele, kámo, kdo tu vaří) jsem se hodně nasmál a pobavil, u tohohle se mi hlavně z mnohých postav a celkového vyznění filmu převážně zvedal kufr. Pár fórků dobrých, ale obecně nepovedená snaha navázat na zábavnou jedničku. Jediným pozitivem tak zůstává stále ultimátní řeznice Alanna Ubach, ta je stále stejně boží.

Španělská verze Přání smrti s mlčenlivým Naschym místo Bronsona, která se z počátku tváří mnohem drsněji. Jenže Naschy nakonec není tak drsný, jak by se zdálo a odrovnává záporáky docela suše a tuctově, což je navíc okořeněno několika tendenčně tuctovými scénami. Silně jsem z toho cítil ducha sedmdesátých let, proto mě až překvapilo, když jsem zjistil, že je to film z počátku devadesátých let. Výborná hudba.

Člověk se nějak o ty základní životní potřeby postarat prostě musí. Tenhle film dojíždí hlavně na jakousi tu kulturní odlišnost, kdy "našinci" (ač odkojen americkým filmem) prostě něco podobného přijde trošku nereálné a nemožné. I tak je to ale minimálně nenudící podívaná, lavírující na okraji horroru (dobrá první půlka, kdy člověk až čeká, v co se to vyvrbí) a klasického drsnějšího thrilleru (druhá půlka, kdy dojde na lámání chleba), s tím, že ta druhá půlka mi přišla o dost slabší. Jak je u Korejců a Asiatů obecně obvyklé, občas mi něco unikalo nebo nedocvaklo.

Slovenský pokus o formanovské "cinema verité". Velmi mě zaujal nápad obsadit filmovou rodinu rodinou skutečnou, filmu to dodalo zajímavou šťávu. Hrozně mě bavila matka, její živelnost a citlivost. Scény s ní, hlavně ty, kdy se baví se žačkami, které vyučuje klavír, mají neskutečnou sílu ("To je strašné."). Naproti tomu otec je takový dost trouba. S odstupem času zajímavý pohled na to, co se (a zda vůbec) se něco změnilo. Zaujal mě např. necílený důkaz tehdejšího rozdělení rolí v rodině, kdy matka, původem Češka, která tu a tam utrousí český výraz, se evidentně nejvíce bavila s dospívající dcerou, která od ní ta česká slůvka (jako jediná z rodiny) pochytila a běžně je v mluvě užívala. Naproti tomu starší syn se zcela potatil a ve scénách, kdy mu spolužačka takřka skákala do kalhot buranštěl stejně, jako jeho otec. V tomhle ohledu velmi zajímavé. Kromě toho, některé ty holky byly neskutečně krásné.

Korejci jsou prostě mistři v recyklaci. U Hellou goseuteu vzali hlavní "vidím mrtvé lidi" premisu Šestého smyslu a udělali z toho rodinnou komedii. Docela zábavnou komedii. S troškou té nezbytné romantiky i dramatu, aby v závěru klasicky dorazil obří parní válec s názvem DOJÁK a kompletně vás převálcoval. Místy je to sranda (hrozně mě bavil prostorově výrazný kouřící duch), místy trošku nuda, občas jsem trošku tápal co se to vlastně děje, ale v závěru všechny kousky skládačky zapadly. Dvakrát se o mě pokoušel spánek. Prostě takové pohodové nenáročné koukání.

Jak je (až na pár výjimek) obvyklé, dokud to není o boxu, je to parádní pokoukání, jakmile dojde na box, už mě to tak nebaví. Ale ta první hodina je zajímavá.

Má žena mi občas říká, že u některých filmů jsem už předem předpojatý. Občas se zmýlím a uznám svůj omyl (jako v případě skvělého Titanicu), jindy (mnohdy) se mi však jen potvrdí mé předpoklady (jako třeba v případě otřesného Avatara). Promethea jsem neměl chuť vidět, něco mě na něm odpuzovalo. Možná to zasazení do universa, u něhož jsem tušil, že bude již existující rozvádět směrem, který se mi nebude líbit. Nečekal jsem od toho filmu, že mě překvapí, spíše že mě zklame. A ono se to naplnilo. To jako bylo všechno? Tak prázdný film? Vzít něco úspěšného, na konci na to navázat a zmixovat to s Misí na Mars (protože nic jiného, než jako vykrádačka Mise na Mars mi to nepřijde)? Postavit celý film na novém náboženství, které snad jednou bude stejně silné jako ostatní, že naším tvůrcem není bůh ale ET? Trošku nuda, občas udivené momenty ("Stvořili nás, pak nás chtěli vyhladit. Pak si to rozmysleli." - Asi mi něco uteklo, ale kdy přesně si to rozmysleli?), mnohdy naprosté očividné kraviny (četl vůbec někdo ten scénář?) a nejhorší na tom je, že jsem se u toho dost často smál, což asi nemělo být účelem. Jako natočené to bylo pěkně, ale člověk nesmí přemýšlet nad tím, na co se kouká a co se před ním odvíjí, protože v tomhle ohledu je v tom hromada děr a slepých uliček. Jenže koukat na film jen proto, že hezky vypadá, mě zrovna moc nebaví. Potřebuji (a vyžaduji) od něj více. Průser moderního filmu však často spočívá v tom, že spoléhá právě jen na to hezké vypadání. V rámci příběhu a universa je pro mě Prometheus čistá cul-de-sac. Bublina, která splaskne a nezůstane nic. Dneska mám dobrou náladu, tak budu bazírovat na nedůležitých maličkostech (nádherné nohy Noomi Rapace a Charlize Theron všeobecně) a budu s hodnocením shovívavý.

Já chci, chci a chci a chci, chci se vykadit na Annu Faris! Chci! Sakra, ještě teď mi smíchem slzí oči. "Nezapomeňte: Stroje jsou plné dětí!"

Když máte scénář slabý tak, že by nefungoval ani jako reklama na mléko a režisér(ka) si s ním neví rady, zbývá jen obsadit do hlavní role někoho výrazného, někoho, kdo sice v béčkovém ranku, ale přesto, má svůj fanklub, který ten film bude chtít vidět, ať je blbý jak chce, někoho, kdo má pěkně našlápnuto vyklubat se v dobrou herečku. Na tomhle filmu je pozitivní jen jedno: Katharine Isabelle. A docela mě pobavilo, jak scénárista, který se při psaní moc nepředvedl, alespoň dobře odehrál svou roli, v níž mě docela bavil - krásná ukázka, že když si roli napíšete sami, dokážete ji i dobře zahrát. Takže jeden a půl světlého bodu na jinak černém plátně neoriginální, nesouvislé a hodně suché, tématu se netýkající a prvoplánovitě pozlátkové vaty plné šmíry. Ale dostal jsem chuť na mléko.