honajz

Přidám jednu hvězdu jen za mně blízký a dobře natočený baristický rychlokurz ("Chcete tam mléko?" - "To bych chtěl macchiato." :-) Super.), jinak je to pořád naivní sen puberťáků uvnitř autorů, ale proč ne? Jen mi vadí, jak málo se padouši brání a jak naivně a hloupě se často nechají nachytat - chtělo by to víc interakce a nějakou tu scénu, kde se českým avengers něco nepovede nebo aspoň na čas vymkne z ruky. Ale protože jde o pohádku, trvám samozřejmě na dobrém konci. Jinak jsme opět Křenkovou viděli ve spodním prádle, když ne rovnou nahou jako tuhle v tuším Rodinném filmu, ale můj pocit, že není herečka, ale prkno, to nijak nezměnilo.

Definitivně jsem se rozhodl tomuto nekonečnému českému seriálu dávat odpad. Je jedno, že se tam - občas, ale ne až tak často - mění herci, když celkově se to sobě podobá jak vejce vejci. Postavy se chovají a jednají jak v nějakém paralelním světě, všem jde jen o sex, všichni mají jen tak po ruce 50 milionů (někdy míň), nikdo v těch filmech většinou nepracuje, ale všichni mají velké vily, velké zahrady, bazény, nové a nejmodernější kuchyně, drahá auta a počítače či chytré telefony. Často se tenhle typ filmů pokouší o vtipy a ještě častěji to vyzní trapně. S psychologií tady divák nepochodí, a pokud by vůbec nad činy postav začal přemýšlet, zauzluje se mu mozek. A když je občas potřeba zahrát na emoce, přidejte roztomilé dítě, jindy třeba psa nebo někoho, kdo umírá. Děkuji, já už tuhle nekonečnou slátaninu z jiného vesmíru nechci. - EDIT: Z filmu jsem si odnesl poznatek, že ženské chtějí sex a prachy a říkají tomu romantika. O chlapa jim jde až v poslední řadě, pokud nevykonává správně ony dvě funkce.

Tvl, seriál Boži mlýny, jen americky naivnější a roztahaný na dvě hodiny. Postavy se chovají jako pitomci, hlavně nad guys, a i když se mluví o tom, jak je jich v tom zapleteno spousta lidí, nakonec se někde na placku porve sedm chlapů. Akce po celý film nikde pořádně žádná. Bojím se bojím naznačeného druhého dílu s očišťováním jména hodného hasiče.

Životopisné filmy jde natočit, řekl bych, třemi způsoby: buď se vezme celý život daného člověka od kolébky do hrobu, což často působí nezáživně, mozaikovitě, suchopárně a školometsky. Nebo se vezme jen výsek jeho života s nějakým dramatickým obloukem, a na něj se nabalí pár podstatných informací mimo tento časový výsek. A pak lze natočit filozoficko-snový příběh, kde se sice podstatné události ze života dané postavy objeví, ale jen jako mozaika, jako labyrint světa, jako procházka obrazovou galerií. Kdysi dávno jsem měl depku, protože mne napoprvé nevzali na FAMU, i šel jsem večer do kina na Václaváku, tuším do Jalty (kde je kinům na Václaváku konec?), právě na tento film. Cestou z něj jsem se začal mezi zadním traktem Panny Marie Sněžné a hospodou U Pinkasů smát jak blázen. Nazval jsem ten efekt pro sebe jako že depku jsem vytloukl ještě větší depkou. Dnes, když ten film vidím, oceňuji jeho snové scény a pojetí, básně jen krátce recitované na pozadí, naprosto skvělou kameru včetně scén přírody, hradů, města z nadhledu (dnes by na tom makali počítačoví animátoři jak ďasové), dokonalou výpravu (jako bych v té staré Praze skutečně byl). Jako Máchu jsem si vždycky představoval spíš Vladimíra Dlouhého - ostatně i jeho povaha více odpovídala Máchově. Ale nakonec jsem se Schwarzem spokojený, dokáže tu namyšlenost i nejistotu do postavy dostat. Nečetl jsem Máchovy intimní deníky, tak nevím, jestli je dobře vybraná Žilková na roli Lori, protože žilková vždycky s prominutím vypadala jako ku.rva, a ne naivní, mladé děvče. Jinak první část filmu je zcela podmanivá a mystická, prorocké vize jsou skvělé, od půlky už se to víc snaží o realitu, i když nějaká drobná mystika ještě přijde. Trochu mne mrzelo, že u krkonošské pouti chyběl ten Mácůhv skoro sci-fi sen o mniších, kteří se probouzejí jen jednou do roka. Ale jinak se mi film líbil právě svou snovou poetikou. A dostala mne Máchova věta, že přítomnost neexistuje, jen minulost a budoucnost. Protože copak jsme někdy někdo zažili, že by se čas v určitou, právě tu přítomnou, chvíli zastavil?

Myslím, že v době mého dospívání mi z těch „plaveckých“ medailonků tenhle přišel nejoriginálnější. Dnes na něm sice vidím, jak chudičkou produkci to celé mělo - kromě Plavců jen tři lidi a točilo se někde v lese a na louce u něj, ale pořád to nějakou poetiku má. Některé repliky jsou skutečně vtipné, především ta Řihoškova o vilách a vílách, jiné nic moc (třeba vodníkovy). Vlastně ani ne všechny písničky se sem, do pohádkového jakoby tématu, hodí. Ale minimálně ty dvě Hájkovy (Když je nejhůř a Blues pátého rohu pokoje) jsou dokonalé a dokonce snad filozofické, a ta první přitom ještě hravá.

Zpočátku moc hezké záběry z vlaku a krajiny a kanálu někde ve Flandrech, ale pak nastoupí voice over při četbě dopisu a Maigret, který s tou patkou a snad i parukou místo vlasů vypadá spíše jako obstarožní seladon, a místo vyšetřování uráží, koho potká, dokonce v hospodě i facky rozdává. Simenonův knižní Maigret je poněkud jiný - málomluvný, ale empatický, s vynikajícím pozorovacím talentem, kdy sleduje, co se kolem něho děje, kdo a jak jedná a zkoumá věci spíše psychologicky s právě onou dávkou empatie. Většinou pije jalovcovou nebo pastis (tady v tom filmu si dává častěji pivo) a nejraději chodí po vesnici / čtvrti / domě /okolí, kde došlo ke zločinu, zkoumá jednotlivá zákoutí, zkouší se je co nejlépe poznat a dostat se do atmosféry místa. Jeho občas pronesené poznámky jsou pak k věci. Tady Cremerův seladon Maigret mluví docela často, ale většinou urážlivě, nijak k věci. O ostatních postavách, načrtnutých také jen povrchně, nevíme nic moc snad kromě zaměstnání a kdo je chudý, a kdo bohatý, což se nám několikrát zopakuje. Navíc je to cca od 20. minuty už jen taková nudná jízda dlouhých záběrů (např. jedna ze sester hraje na klavír, Maigret se ve zdlouhavé scéně zvedne, pomaličku pomalu dojde do salonu, asi minutu poslouchá hru na klavír, a po minutě odejde - ta scéna má vzhledem ke konci jistý význam, ale mohla být kratší). Spousta dalších scén je tady zbytečně, protože Maigret někam přijde, ani se na nic nezeptá, udělá dusno a jde pryč. A ten konec - nevím, jak je to přesně v knize, ale jestli to tam je taky takhle, tak si Simenon vybral slabou chvilku nebo zrovna řádilo jaro, když to ve své vile psal.

Neuvěřitelně pozitivní film o přátelství, namyšlenosti a sebeprozření. O fotbalu to žel moc není - jestli záběry ze zápasů dají dohromady tři minuty filmu, tak je to myslím ještě moc. Zazní zde ve spodních tónech ještě kritika výher na úkor zákeřných faulů a divadla ze strany hráčů, ale celkově je to o namyšlenosti jednoho chlápka, který si o sobě myslí, jak je skvělý sám o sobě, a nedojde mu, že jde často o týmovou práci. Herecky naprosto dokonalé, celé protežované Dejvické by si to mělo povinně pustit. Nejlepší je, že ten film plyne a plyne, a najednou je konec, ani člověk neví jak. Tvůrci navíc celé téma pojali s nadhledem a nevtíravým vtipem, ne jako slzopudné drama (i když ten závěr stojí za to :-)), čímž je z toho o to víc koukatelná záležitost. Podobných filmů na téma sebepoznání moc neznám, a to dokonce ani z křesťanské produkce. ;-)

Není to špatný film, jen si měli tvůrci ujasnit, co přesně vlastně chtějí kritizovat, jestli akademickou nabubřelost institucí, nebo samolibost a odtrženost od reality samolibých úspěšných spisovatelů, či provinciálnost a pokrytectví maloměst, a také je to zbytečně dlouhé a natahované na „oscarové“ dvě hodiny, přičemž hodina dvacet by tomu slušela daleko víc a mělo by to potřebnou údernost. Líbil se mi moc začátek, který je ještě pojat s nadhledem - např. spisovatel při předání Nobelovy ceny za literaturu urazí celou akademii, že mu tím dali najevo, že píše jen pro akademiky, urazí i krále - což člověk řekněme ještě bere. Jenže tohle akademické prostředí je časem srovnáno s provinční kulturou maloměsta a dáno na roveň této akademičnosti. Jako sorry - akademici oceňují výdělečné projekty, ale kultura na maloměstě je většinou dobrovolná, možná naivní, ale o to víc srdcařská. A pan spisovatel při předávání cen urazí prosté lidi stejně jako akademiky - tohle srovnání mi tam vážně moc nesedělo. Pobavily mne v tom úvodu vtípky stylu rozdělený obraz jeho domu, kdy on se nahoře prochází a dole pod ním je velká místnost s knihovnou (jako by šlapal po všech těch knihách), jak jde automaticky na letišti k dražšímu autu, jak použijí stránky jeho knížky na rozdělání ohně nebo na velkou potřebu, jak k rozbitým autům přijedou automechanici maňaná... Ale celkově to chtělo říct co? Že knihy oceněné Nobelovou cenou nebo jinými prestižními cenami jsou zcela mimo skutečnost? To tak nějak všichni víme. Že spisovatelé údajně musí být ješitní a samolibí a podle toho se nadřazeně chovat a všem „dobře“ a neprovinciálně radit? Myslím, že hodně spisovatelů píše také pro radost či z vnitřní potřeby. Ostatně - na přednášce se ho někdo zeptá, a v tom podle mne je jádro pudla: „Proč nepíšete hezké věci?“ A on neumí odpovědět. Ale jestli mělo jít o kritiku odrodilců, proč ne? Akorát je to pak depka na n-tou a ta kritika se podle mne krapet míjí účinkem. Samotnému mu totiž v průběhu filmu vadí, že se z jeho tvorby stal byznys, ale když přijede do rodného města, místo aby v tom sebepoznání pokračoval, začne se chovat stejně samolibě a velikášsky jako předtím? Prostě mi k sobě jednotlivé dílky filmu nepasovaly, asi proto, že se promíchaly ze tří různých krabic. Vadilo mi to inťošské otírání se o rádoby vesnické burany (čímž sami tvůrci popřeli svůj pokus o sdělení), chyběla mi u hlavní postavy trocha empatie. A štvala mě kamera jak na lodi.

Ačkoliv se nám každý den zdá stejný, protože vykonáváme tu samou činnost, je přitom zcela jiný. A není v každém z nich nouze o krásu, napětí, zklamání, prohry, ale i výhry a radosti. O sny. Pokud má život rád, netouží být někým jiným někde jinde, ale je rád tím, kým je a kde je. Tenhle film zobrazuje až neuvěřitelně dokonale poetiku všedního dne - scenérie, kolem kterých chodíme, lidi, které potkáváme, a pokaždé nám to něco dá. Jeden řidič autobusu je sice navenek málomluvný, ale uvnitř to v něm překypuje krásou a poetikou a láskou a musí to ze sebe dostat ven. Dokáže se radovat i z obyčejných zápalek a najít na nich něco poetického a kouzelného. Jeho žena také není žádný velký myslitel, dokonce bych řekl, že je naivní a občas sebestředná, ale je mu věrná a v těžké chvíli ho dokáže pochopit. Jsem moc rád, že se tento film vyvaroval sexu a smrti kohokoliv - ne že by tu náznaky nebyly, ale pak by ten film byl realistické drama, na poetika a kouzlo všedního dne. Ačkoliv se zdá, že si někdy postavy povídají triviálně o naivitách, jde o hluboká moudra (třeba: "Co je svět bez lásky?". to zažívám dnes a denně, když přijde manželka z práce a mluví jen o sobě, ani mne nepphladí nebo sama od sebe neobejme, ani se nezeptá, jak bylo.) Trochu mne mátla ta dvojčata, ale myslím, že jde o narážku na to, že by člověk často chtěl žít jiný život, a přitom si neuvědomuje, jak skvělý má ten, který žije, a že si jej málo váží. Ostatně - hezky a trefně je to řečeno v té básni o dimenzích. Vlastně by se dalo říct, že ten film je čistě náboženský, a kdo ví, proč to říkám, tak mne chápe, a ostatním to nemíním obhajovat. Dalo by se k filmu napsat daleko víc, ale to už by nebyl komentář, ale akademické pojednání. (Jo, ještě poznámka - máme v rodině básníka. Až na pár mu jeho dokonale stylizované a rytmické básně přesně podle vysokoškolských literárních pouček nevěřím. Básně ve filmu nejsou stylizované, nejsou přesné a akademici by je rozcupovali. Jsou však lidské a přímo od duše.)

Hehe, to bylo tentokrát opět tak blbé, až to bylo nechtěně zábavné. Včetně toho, že policajtka poruší nařízení a předpisy a jde do akce sama, ale šéf, aby se ukázalo, že je vlastně lidumil a po holce se vozí neoprávněně, jí sice nejdřív vycinká, ale pak se jí div neomluví a ještě jí nabídne tykání. Prima. Až kvůli její nedisciplinovanosti někdo zhebne, tak potom co? Ostatně - jak to, že fakt ještě neměla ty záznamy z kamer? Jinak by mě zajímalo, co pachatel s holčičkou čtyři dny dělal - to se na ni chodil koukat? A jeho manželka to tiše trpěla, či co? A ten manžel byl taky trouba, že neřekl dřív o svých psychických problémech, a policajti debilové, že si to v jeho zdravotní kartě hned nenašli. Zajímalo by mě, jestli ten manžel měl účes jako Plesl schválně. A rád jsem zas po letech viděl Lucii Pernetovou, naše děti ji měly jako malé v oblibě, když uváděla Hřiště 7.