Eodeon

Eodeon

Adam Kotaška

okres Tábor
le cinéphile

358 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2 3 4 5 7 9
    • 26.3.2018  20:26

    typicky schematický zástupce německých snah o obdobu new queer cinema, typicky umělohmotné "drama" poskládané z neobjevného repertoáru pseudoproblémů a předvídatelné pro přemíru tropů a klišé, typicky tematicky povrchní a nanicovatý "feel good flick," poněkud dosebezahleděný a v menší míře chcípácký a vlezlý kýč. možná ne až tak plakátový a motivační jako braková Letní bouře, možná ne až tak nepřesvědčivý ve své manipulativnosti a rozhodně mnohem lépe zahraný, ale pořád jen kýč.

    • 27.2.2018  20:24
    Happy End (2017)
    *****

    zpracováním typický Haneke s jeho specifickým vedením kamery i specifickou metodou distribuce narativních informací a přitom, i když mi žádný obraz nescházel a i když jsem žádnou narativní indicii nepostrádal, nemohl jsem se krátce po zhlédnutí ubránit pocitu, že tu něco velkého a nesmírně důležitého chybělo. a odpověď, která mi došla záhy, vlastně zaznívá v titulu autorova předchozího filmu, s nímž navíc Happy End zjevně sdílí společný fikční svět, tedy "láska". ta tu chyběla. naprostá absence snad ještě nikdy nebyla tak výmluvná jako zde. Happy End je naditý vyznáními citů a projevy náklonnosti a přitom ani jediný v sobě nemá stopu upřímnosti. hluboce smysluplný film ve své zdánlivé bezobsažnosti, stejně jako při absenci nediegetické hudby se ticho stává přímo ohlušujícím.

    • 30.12.2017  19:10

    zhnusení, zvrácenost a svinstvo. no nebyly to právě libé pocity, které ve mně film zanechal. jenže přesně o to tu šlo. mnozí se v reakcích vůči filmu ohrazují s tím, že prý jde jen o prachobyčejný slasher, čili formát, jaký není hoden kultovních předchůdců, a další se snaží kritiku mířenou z tohoto směru odrážet. mám-li si v tom souboji zvolit stranu, kloním se k názoru, že Covenant opravdu má zřetelné rysy slasheru, ale jiné, než o kterých se (nejčastěji?) hovoří. tak předně, Scott se vrací k modelu, kde monstrum není v centru, ať už dění nebo optiky kamery, ale existuje kdesi na periferii a slouží spíše jako prostředek k navýšení atmosféry znejistění, znepokojení a posléze děsu. to je imho dobře. stejně jako těch pár slasherů, na které jsem během sbírání diváckých zkušeností narazil, se i Covenant vyznačuje nepokrytou předvídatelností, postavy opouští rozum a pod vlivem traumatických okolností přestávají jednat racionálně, a tak jedna po druhé umírají v předepsaném pořadí pro zděšení jedněch a potěchu druhých. myšlenku podporuje také odbytá charakterizace postav, s čestnou výjimkou androida. pravda, úvahami nad genezí nového života, tímto dědictvím silně mytologizovaného a diváky povětšinou nepochopeného Prométhea, se slashery typicky nevyznačují. a odtud už se odvíjí jedinečnost Covenantu. celý film jako kdyby svým významem a vyzněním adoptoval Davidův pohled na lidský život. v dřívějších filmech série byly sympatie k postavám klíčové. měl-li si film náležitě užít, divák musel soucítit (a notně tomu napomáhala přirozená inklinace k divácké identifikaci); o to víc, když postavy čelily smrti, s každým dalším dílem zřetelnější a brutálnější. s každým dalším dílem se hodnota lidského života o něco víc snižovala, až se v Covenantu vytratila úplně. tohle už je snad dokonalý misantropický nihilismus. navíc velmi nevstřícný vůči divákům, jelikož se brání jakékoliv estetizaci, která by umožnila všechen ten slizký černý hnis zarámovat coby umělecké vyjádření 'krásně tematizující ošklivost' - kontrastuje autentické přírodní lokace se škaredými digitálními monstry (od dob nepřesvědčivého digitálního xenomorfa z Fincherova třetího dílu série se změnilo zjevně jen málo), klade vedle sebe nádherné a vznešené záběry na hvězdné lodě, nadýchaná mračna v planetární atmosféře a obrazy navržené podle klasických děl dějin umění (viz Böcklinův Ostrov smrti, případně Gigerův hommage této malbě) s vykuchanými obludami z Davidova kabinetu kuriozit, perverzními polibky dvou androidů a ohořelými mrtvolami (Scottova hrůza ze smrti uhořením bude nejspíš patologická, jestli si mohu dovolit soudit coby amatérský psychoanalytik), a hlavně, co mě iritovalo zdaleka nejvíc - neustále skáče mimo kýžený rytmus, tempo se náhodně střídá, bez jakéhokoliv klíče, tlumené vleklé pasáže nastupují namísto hektických akčních v naprosto nevhodnou dobu (podobně jako poznámky v závorkách v tomto komentáři) a adrenalinová akce přichází nejenže nečekaně, to by samo o sobě bylo v naprostém pořádku, ale hlavně bez přímé návaznosti na... cokoliv. i když ale znám Scottovu filmografii relativně dobře, nedovedu posoudit, zda to vše představuje vynalézavý záměr, nebo zda je výsledná podoba filmu dílem náhodné shody různých tvůrčích faktorů. Scotta mám totiž zaškatulkovaného coby velmi nadaného filmového režiséra (ve smyslu režisér-řemeslník, nikoliv nutně (i) režisér-autorský umělec), ovšem naprosto ignorantského při volbě látky ke zpracování. občas se mu do rukou dostane skvělý materiál a pak vznikají mistrovská díla jako původní Vetřelec nebo Blade Runner, většinou se však bůhvíproč nadchne pro mizerný, kýčovitý námět a jen díky své profesionální zdatnosti vznikají sice ideově velmi problematická, celkově vzato však ne vždy zcela promarněná díla. Covenant bohužel jednoznačně spadá do této druhé, rozsáhlejší podmnožiny Scottovy tvorby. a i když se nejsem schopen přemoci a uznat jej za zdařilý film, přiznám mu tolik, že část svého účelu přeci plní - podařilo se mu (přinejmenším ve mně) znovu vzbudit zájem o celé to vetřelčí [nebo, chcete-li, vetřelecko-predátorské (+možná i -bladerunnerovské)] fikční univerzum s celou jeho rapidně se vyvíjející (novou) mytologií. je kuriózní, jak Scott a jemu oddaní scenáristé pracující na této sérii prequelů naprosto nezvládají (pře)tlumočit odkazy a inspirace v existujících mytologických systémech do smysluplné pastiše, zato se jim však (relativně, protože výhrad by se našla spousta) daří budovat (v přeneseném slova smyslu) mytologii novou, fikční, a s ní právě i zájem o vetřelčí univerzum a jeho další směřování.

    • 30.12.2017  19:00

    výtvarně skvostné, příkladně naivní a prototypické v celé řadě směrů. White Zombie bych především ale doporučil zhlédnout coby názornou ukázku, jak je vyprávění - tehdy velmi inovativního, zatímco zpětným pohledem velmi konvenčního - narativu podmíněno dobou a kontextem vzniku, především tedy postupnému přizpůsobování filmařů na nástup zvuku. White Zombie zvukovým filmem je, a přeci se v mnoha směrech více podobá snímkům předšlé éry. zatímco klasický hollywood záhy přesune tíži téměř vší narativní informace na dialog, White Zombie stále vypráví spíše obrazem a k tomu účelu koncipuje relativně důmyslné výtvarné pojetí akcentující střihovou skladbu, významotvorné prvky mizanscény a především expresivní výkony herců, pričemž vystupování Bely Lugosiho v jeho roli "mistra loutkáře" ovládajícího tlupu zombies je snad ještě démoničtější, než v jeho nejslavnějším Draculovi. v paměti diváků nejspíše utkví zejména záběry, v nichž hypnotizuje své oběti. podobně jako v roli Drákuly využívá hlavně křečovitých gest a uhrančivých pohledů. detaily očí, kdy zbytek tváře zakrývá maska, a ostře nasvícené oči díky tomu budí dojem zlověstné vnitřní záře, vyvolávají znepokojení dokonce i s dnenším odstupem. vedle toho patří zvláštní ocenění i stránce trikové, hlavně tedy působivému využití matte maleb pro záběry krajin a interiéru strašidelného hradu - nemít tak silný odpor k floskulím, byl bych v pokušení hovořit o "pastvě pro oči". s tím souvisí také na svou dobu nebývalá práce s hloubkou záběru. díky tomu všemu - a mimoto třeba také díky hudbě - jsem během sledování občas bezděky nabýval dojmu, že nesleduji ani tak archaický americký horor jako spíše ztracený klenot filmového expresionismu.

    • 18.12.2017  14:06

    stejně jako film přímo navazuje na svého předchůdce a je mu do jisté míry antitezí, i já přímo navážu na svůj starý komentář k sedmé epizodě a pokusím se popsat určitou změnu postoje, která nastala s oním dvouletým odstupem a ovlivnila mé vnímání epizody osmé. vlastně zde tedy opět zaznamenávám především své vlastní první dojmy a hlavně uvažování, které je umožnilo, ale doufám skrze to nabídnout i hrstku postřehů o filmu samém. /// na výhradách k Abramsově oživení značky pro stříbrná plátna, vycházejících zejména z jeho odklonu od určitých formálních standardů, trvám i nadále, a mohl bych k nim přidat ještě povzdech nad anachronistickým přístupem k filmové sáze, která se dosud vždy snažila dosahovat vrcholně fantastické vize skrze nejvyspělejší filmové technologie své doby. takové pocity nyní vzbuzují snímky jako například Strážci galaxie či Valerian a město tisíce planet, zatímco Star Wars vězí v nostalgické pasti vlastní slavné minulosti. /// o předchozím snímku filmové série, spin-off nepočítaje, se lidově hovořilo jako o nejdražším fan filmu všech dob. jedněm to označení připadalo velmi trefné, jiným zas zcela nemístné. souhlasím s první skupinou, chápu-li správně přirovnání k fan filmům v tom smyslu, ve kterém odvozená tvorba fanoušků staví sebe samu na nižší úroveň vzhledem k velebenému originálu. fan film poníženě ctí adorovaný vzor svou ne zcela neskromnou, poněkud nešikovnou, ale upřímnou a láskyplnou snahou o návaznost a nápodobu. Abramsův film se svému odkazu zdaleka nevyrovnal, ale nutno uznat, že dopadl nejlépe, jak jen za daných okolností mohl. byl to mistrovsky natočený, nádherný blockbuster, který doplácel jen a pouze na to, že si vytkl nemožný cíl. sequelová trilogie zřejmě není, nebude a ani nemůže být stejně skvělá jako původní filmová hexalogie... ovšem může být skvělá jinak. /// Poslední z Jediů, ačkoliv také na pohled překrásný, nedopadl nejlépe, jak za daných okolností mohl, tolik by se mu toho dalo vytknout, ať už zaváhání při snaze zvládnout vyprávění v tolika paralelních liniích či selhání psychologického realismu při vzpouře na povstalecké lodi a mnohé další, nicméně na většině takových výtek pramálo záleží, jelikož tento film - ostatně už v rámci tematizace "bourání starých pořádků" - vykročil odvážně novým směrem. a ještě jiná floskule se mi jeví výstižná - konečně stojí na vlastních nohou. stále v něm zuří zápas s odkazem minulosti, ale konečně v tomto boji nastává posun. /// ovšem nejen z tohoto důvodu, ale i kvůli práci s vlastním diváckým očekáváním necítím potřebu uplatňovat na film standardy platné pro šestici klasických filmů ságy. po dvou letech soupeření s předsudky, zlými předtuchami a více či méně smysluplnými fan teoriemi se mi konečně, den před zhlédnutím filmu podařilo dosáhnout určitého klidu a oprostit se od všech očekávání. z hlediska dlouholetého studenta expandovaného univerza se zde vlastně jedná o jakousi alternativní realitu a s tímto vědomím je i pro jinak přísně ortodoxního fanouška možné se filmu zcela otevřít, aniž by proud vjemů narážel na zeď z předsudků a vsugerovaných očekávání. ironicky jsem proto ve většině případů nebyl zasažen subverzivní strategií tvůrců, ale s odstupem oceňuji její důmyslnost. ještě radikálnější odklon od předlohy v oblasti stylu a zde dokonce i z perspektivy narace mě také kupodivu nepopudil. co je nakonec nejvíce podvratným, je fakt, že si dovedu představit i přijmout, že takto by Star Wars nové generace opravdu mohly vypadat a bylo by to dobré. (17.12.2017, 2D verze s českými titulky, skvělé komentáře: JFL, Lavran)

    • 12.11.2017  23:42

    konečně se fanoušci s Discovery vydali objevovat 'tajemné nové světy a nové civilizace', jak Star Trek od pradávna ponouká. navenek se zadání podařilo splnit na výbornou. díky exoticky modravému zabarvení tamní vegetace se gaianská planeta Pahvo jeví vskutku jako cizí svět, cizejší než většina planet, jaké se dosud ve Star Treku objevily, a její pacifističtí obyvatelé se coby éterické bytosti vzpírající se naší omezené, současné definici života zařazují mezi ty méně stereotypní mimozemské druhy univerza Star Treku. ale přes to přese všechno ani tentokrát není objevování a průzkum prvořadým účelem epizody. /// tedy přinejmenším nikoliv v konvenčním smyslu, jelikož důraz je kladem spíše na objevování a sebeobjevování postav, a ještě spíše na prudký vývoj celkové situace války. v minulé epizodě padla zmínka, že ve válce mají díky Discovery převahu ti hodní (tj. Federace), nicméně podobná zmínka z nejnovější epizody tvrdí opak - hrdinové se na Pahvo vydávají v naději získat zpět vedení pro svou stranu konfliktu, kterou přemáhá nepřátelská flotila těch zlých (tj. Klingonů), nyní vybavená maskovací technologií (pro jehož diskontinuitní užití v seriálu dosud nepadlo přesvědčivé vysvětlení). s povděkem jsem zaznamenal, že ve snaze získat kontrolu nad pahvanským krystalickým vysílačem a sebrat tím nepříteli výhodu, se hrdinové snaží striktně držet směrnic. epizoda na rozdíl od náznaků v několika předchozích zdůrazňuje pevnou zásadovost nehledě na okolnosti, nezviklatelnost a neochvějnou pevnost principů, platných nadále nehledě na válečný stav, a konfrontuje tak Lorcovu antitetickou frázi "zákony jsou pro poddané, souvislosti jsou pro krále". /// (sebe)objevováním postav jsem neměl ani tak na mysli rozpačitě se vyvíjející vztah Michael Burnham a Ashe Tylera, ale hlavně dosud spíše tajemnou figuru komandéra Sarua. "Si Vis Pacem, Para Bellum" se vlastně ze všech dosud uvedených epizod nejvíce blíží parametrům tzv. "character development" epizod, kterých najdeme hojnost zejména v druhé půli Nové generace. nejedná se však vždy jen o záminku k prostému rozvoji některé z vedlejších postav. v lepších případech epizoda tohoto cíle dosahuje zároveň s představením inspirujícího tématu a právě to je případ i této epizody. /// může se zdát, že o Saruovi jsme se v posledku nedozvěděli mnoho nového. adresována dosud nebyla ani otázka, proč je jediným svého druhu ve Hvězdné flotile a proč se Kelpiané nevyskytují v žádném z příběhů situovaných do budoucích období fikčního světa. daleko důležitější než faktická data jsou hlubší obsahy, které postavy skrze svou osobitost pomáhají odkrývat. v případě této epizody se jedná o obzvláště pronikavé téma zápasu s vlastní přirozeností, o snahu ji změnit, přepsat a povznést se nad ni. /// epizoda se skrze toto téma zařazuje do nejlepší tradice Star Treku, kterým se toto velice silné téma line po celou dobu jeho existence. připomíná Spocka, když se ten snaží potlačit jednu část své bytosti a zápasí svým způsobem s dědictvím obou svých domovin, a také Data, když ten se naivně snaží dosáhnout lidství, podobně jako Odo se marně pokouší napodobit humanoidy a zapadnout mezi ně, a nejvíce ze všeho asi mně nejbližší B'Elannu, když ta usiluje upravit geny svého nenarozeného dítěte, aby si nemuselo prožívat totéž co kdysi ona. s konkrétní podobou, které téma sebezapření nabývá v aktuální epizodě Discovery, se navíc mohou identifikovat lidé trpící chronickou úzkostí, což je ve společnosti často upozaďovaný, nicméně významný a aktuální problém (nejvíce se paralela blíží možná generalizované úzkostné poruše alias GAD). o to víc jsem rád, že se tato otázka dočkala svého pojednání v novém Star Treku. /// to ostatní, co epizoda nabízí, mě ovšem nadšením nenaplnilo. efektní bitvy, mezi které spadá úvodní pokus o záchranu přepadeného Gagarina, sice jistě mnohé diváky potěší, já je však nevyžaduji. líbilo se mi, že se seriál zatím podobal spíše způsobu, kterým válku zpodobnil jeho předchůdce Deep Space 9, tedy sledování válečného dění povětšinou z povzdálí, z různých perspektiv, často s exkurzemi do zcela jiných končin a témat, a jen občasně do epicenter bitev. na "Si Vis Pacem, Para Bellum" je oproti Deep Space 9 znatelná jistá uspěchanost, daná do značné míry relativně malým počtem epizod na sezónu a uceleným story arcem v rámci sezóny. uspěchaná kanonáda zvratů za takových podmínek může vyústit ve ztrátu zájmu na straně diváka, jak to začínám cítit sám na sobě. přestávají mě zajímat intriky L'Rell a napjatá vnitřní politika v rámci klingonských rodů. přestává mi záležet na tom, zda admirál Cornwellová zemřela, nebo zda přeci jen stále žije a její smrt byla jen nahranou součástí L'Rellina plánu využít její pomoci při dezerci. nezajímají mě zrádci zrazující zrádce. /// scenáristka Kirsten Beyer sice posunula situaci v rámci děje o dlouhý krok vpřed, ale nijak nerozkryla stále hustší mlžný opar obklopující takřka všechny významné dějové činitele, a tak v posledku vlastně nemám z epizody pocit posunu. potvrzují to vlastně i krátké vstupy o zhoršení Stametsova stavu, jeho prudkých změnách nálad, které naznačují, co už divák dávno tuší, a sice že za inženýrovým eugenickým "vylepšením" pomocí genu "želvušky" a jeho zapojováním při sporovém pohonu lodi je skrytá zatím blíže neurčená hrozba. stejně jako vše ostatní i to však zůstává jen ve stádiu zlověstné narážky na skutečnost, jejíž povahu odhalí seriál až někdy příště. shrnu to tedy tak, že jsem zatím nečetl žádnou knihu od Kirsten Beyer a po zhlédnutí této epizody necítím o nic větší potřebu to napravit. /// epizod o návštěvě "rajské planety" bylo ve Star Treku už mnoho a velice navzájem kontrastují kvalitou. zjednodušeně se dají zařadit mezi ty skvělé (například TOS 1x25: "Vyhnání z ráje" (This Side of Paradise) či film Vzpoura) a ty otřesné (například TOS 2x09: "Jablko" (The Apple), TOS 3x20: "Cesta do ráje" (Way to Eden), TNG 1x08: "Spravedlnost" (Justice) a film Nejzazší hranice). konečně "Si Vis Pace, Para Bellum" se netypicky zařazuje kamsi na pomezí, do průměru. na jednu stranu velice oceňuji popsaný tematický přínos, na druhé mi nezbývá než čekat, že to ostatní vyústí v dostatečně zajímavé rozuzlení, aby obhájilo všechno to dosavadní mlžení a napínání. a doufám též v témata související s válkou samotnou. v titulní citaci Flavia Renata je hodně moudrosti. snad alespoň malá trocha z ní se přenesla i do seriálu.

    • 1.11.2017  22:42

    díky traileru jsem tentokrát čekal pořádnou fantasmagorii. v jistém smyslu jsem jí od "Kouzla pobláznit i nejpříčetnějšího" také dostal, ale ne úplně tak, jak jsem si představoval. /// žádný seriál by samozřejmě nebyl úplný bez náležitě zamotané časové smyčky a pocta epizodě Nové generace "Příčina a důsledek" (Cause and Effect) je skvělá volba už proto, že ta patří mezi nejlepší díly své sezóny a nejspíše i celého seriálu. mnoho dalších variací na stejný námět ukázalo, že základem vyprávění v opakující se smyčce nemusí být jen mystérium, ale že zápletka může dát základ pro velmi zajímavou tematizaci i jinde tolikrát zprofanované lásky, například Na hraně zítřka (Edge of Tomorrow). přístup tvůrců je o něco delikátnější ve srovnání s předlohou a dalšími možnými zdroji inspirace a krom právě zmíněné epizody se rozhodli poctít i klasický . uvolněná a nadsazená atmosféra panující po převažující dobu v nejnovější epizodě je totiž nejen vítaným obohacením už tak příjemně rozmanité palety pocitů a nálad seriálu, ale zároveň ještě vítanější připomínkou nadsázky a laškovnosti starších seriálů, zejména toho původního. /// spolu s atmosférou originálu se ovšem vrací i konkrétní prvky. Harcourt Fenton Mudd je zpět a tentokrát z něho nemám velkou radost. jeho výskyt v epizodě "Zvol si svá muka" (Choose Your Pain) sice v neonových světlech "Kouzla" přestává být samoúčelný, jeho nynější vystoupení však trpí ještě větším problémem. vždyť odkdy je Harry Mudd brutálním vrahem? Rainn Wilson předvádí obzvlášť zábavné představení. z jeho vtipného a charismatického zloducha bych byl u vytržení... být jím kdokoliv jiný než Harry Mudd. už v "Mukách" se mi nepozdávalo líčení jeho postavy jako bezohledného křiváka, v němž charakterově vzato nezůstalo mnoho ze sobeckého, ale převážně neškodného filuty z Původního seriálu. stranou skutečnosti, že epizody s Harrym Muddem patří k mým méně oblíbeným, jako puritánský fanoušek klasického u cítím jistý ochranitelský pud vůči všemu, co nám kdy seriál dal. nová verze u udělala z Mudda arcipadoucha, zrádce Federace a vlastně i masového vraha. dokonce i s ohledem na historii postavy a jeho zcela přirozenou nenávist k Lorcovi, který se zachoval hanebně, když zanechal občana Federace v klingonském žaláři - a to i vezmu-li v úvahu Muddovo zrádcovství -, i s ohledem na jeho zoufalství člověka pronásledovaného z obou stran válečného konfliktu, nedovedu jen tak přejít radikální změnu charakteru postavy. něco mi říká, že po opakovaném zhlédnutí si na tyto skutečnosti zvyknu, ale nyní je pro mě velice těžké to akceptovat. /// jako bych už slyšel námitku, že nic z toho jako by se nestalo. vždyť jak bych mohl vinit Harryho Mudda ze skutků, které byly vymazány z proudu času? já si ovšem časovou mechaniku fikčního světa u vykládám jinak než podle všeho tvůrci a hrdinové jejich seriálu. v mém chápání alternativních časových realit nepřepisují jedna druhou při změnách časové osy. naše verze skutečnosti, neboli to, co si vykládáme jako primární realitu fikčního světa, se místo toho jen přesunuje z jedné z nekonečna svých simultánně existujících paralelních obdob do druhé, "aktualizuje" se nikoliv v čase, ale ve verzích skutečnosti, přičemž paralelní reality mají existenci opravdovou, nejen potenciální, jinak by ostatně ani nebyly realitami. mám-li pravdu, vše, co se stalo v kterémkoliv z alternativních světů, stalo se. snad to má všechno docela jinou ontologickou hodnotu než pravá verze událostí, jak jí zaznamenávají dějiny primární časové linie, nicméně někdy v zákrutech času a někde záhybech prostoru k tomu všemu došlo. platí to jak o tom krásném, jako jsou vývoje vztahů, výrony citů, tance a polibky a oběti položené za záchranu milovaných, tak o tom ohavném, jako jsou zrady, vraždy a všechna muka hrdinů. /// zaznamenal jsem názor, že seriál jako takový schvaluje amorální jednání postav, zejména kapitána Lorcy. bez podrobné analýzy významové struktury epizod, který by takový závěr doložila, to lze v klidu smést se stolu coby interpretační zhůvěřilost. jednu z mnoha v dnešní době, kdy se ve filmové kritice tolik akcentuje všímavost vůči formálním parametrům a umění výkladu se naopak trivializuje. ovšem nyní, v případě činů Harryho Mudda, jsem nakloněn tento postoj sám zaujmout. je obvykle lepší tehdy, když diváky inspiruje, aby si sami formulovali názor na složitý problém, nikoliv tehdy, když to činí za ně a toto předpřipravené stanovisko jim předkládá k přijetí či nepřijetí jako danost. : až potud formuloval své otázky a své myšlenky ohleduplně, nenásilně, pomocí paralel v dějích a aluzí v dialozích a oproti dřívějším seriálům daleko subtilněji, až se tím často ocitaly pod prahem vnímavosti některých fanoušků. v "Kouzlu pobláznit i nejpříčetnějšího" uvážlivost poněkud ustupuje lehkomyslnosti, když zločinec i přes svůj pokus o únos hvězdné lodi beztrestně odchází i s citlivými znalostmi její unikátní technologie. "logika", podle níž seriál schvaluje činy, které nejsou v rámci děje bezprostředně trestány, je zcela vadná. sedmá epizoda však efektivně uzavřela dílčí linii vyprávění týkající se Harryho Mudda a nijak při tom nezohlednila zločiny. to už umožňuje určitou vratkou bázi pro interpretaci celkového přístupu k otázce morálky. nejenže rozhodnutí hrdinů nechat Mudda jít, respektive "uvěznit" jej pouze obrazně v náruči jeho milované Stelly, nedává smysl z hlediska bezpečnosti, ale zároveň nebezpečně zlehčuje i jeho skutky. dává smysl jen z hlediska poetického, jelikož podobně "odlehčeným" způsobem vyřešil celou řadu zápletek, od transportu tribblů na klingonskou loď, přes předání neukázněného Trelana do péče jeho rodičů, po "převzetí kontroly" nad gangsterskou planetou Sigma Iotia II. přestože nadsázka Původního seriálu je jedním z mnoha důvodů, proč jsem si ho tak zamiloval, od bych čekal krapet více duchapřítomnosti a to i tam, kde v první řadě ctí ducha svých předchůdců. /// rozpustilost klasického u tedy zažila krátký comeback, i když za cenu problematického vyznění. i přesto jsem ale rád, že mi umožnila to, díky čemuž si miliony lidí zamilovaly - umožnila snít, jaké by to bylo mít neomezené možnosti na dosah ruky. se zařízením schopným vrátit čas o půl hodiny (nejen tedy na trapných 13 sekund, viz další zdroj inspirace epizody - Galaxy Quest) by se toho dalo tolik dokázat, tolik chyb napravit a tolika škodám zabránit. jak by se kdo zachoval s takovou mocí? můžeme si být jisti, že bychom vždy odolali nutkání použít ji mstivě a sobecky jako náš antihrdina v epizodě? potenciál námětu je tedy ohromný. tak moc, až se skoro nelze zlobit, že nebyl plně zužitkován. stát se mohlo naprosto cokoliv, a přeci by se po půl hodině začínalo s čistým štítem. tak proč se nestalo cokoliv?

    • 28.10.2017  01:10

    na základě názvu bylo nasnadě čekat epizodu, která se projeví jako transformativní pro některého z hrdinů. popis nakonec vystihuje posun hned dvou postav. jedna zažila významnou proměnu sama o sobě, druhá přinejmenším z hlediska divákova vnímání. /// jedním z rysů, kterými se Discovery nejvýznamněji liší od minulých Star Trek seriálů, je její způsob práce s postavami a ten se zase přirozeně přizpůsobuje serializovanému způsobu prezentace. postavy nejenže nejsou pevně charakterizovány na samém začátku vyprávění a následně uzamčeny v tomto stavu po zbytek seriálu, nýbrž dynamicky se vyvíjejí; zároveň s tím ale dochází k postupnému uvolňování informací, pečlivě volených tak, aby diváky nutily neustále své postoje k postavám přehodnocovat, a postavy jsou to tedy dynamické díky vlastnímu vývoji a nadto ještě díky divácké perspektivě. s ohledem na to by bylo absurdní tvořit si nyní definitivní úsudky jak o postavách, tak o celém seriálu tam, kde sama prezentace připouští pouze provizorní soudy. /// už prolog "Léthé" stručně shrnuje strukturu vývoje postav, jejich vztahů i dělení zbytku epizody do dvou paralelních narativních linií. dvě dvojice, mentoři Lorca a Burnhamová a jejich svěřenci Ash Tyler a Sylvia Tilly, si vzájemnou pomocí pilují dovednosti. začnu jako tradičně kapitánem Lorcou, o němž minulá epizoda mnohé prozradila, aniž by to divákům pomohlo v předvídání jeho dalších činů. tento výrok z minulého komentáře se nyní ukázal být prorockým. kapitánovo chování je krásnou demonstrací výše zmíněné teze o potřebě zdrženlivosti při souzení. jelikož jsou prozatím známá fakta o postavě značně neúplná, není ani podle čeho zhodnotit, zda kapitánovo chování - jeho de facto likvidace nadřízené (a zde připomínám, že už při rozhovoru s admirálem Terralem naznačil, že tuší léčku) - odpovídá jeho povaze, nebo zda je takříkajíc "mimo charakter". kdo je vlastně Gabriel Lorca? podle všeho to neví ani jeho nadřízená, jeho přítelkyně, jeho milenka a jeho psychoterapeutka v jedné osobě. neví to ani divák. opravdu je "jen" tak silně traumatizovaný, nebo je za tím vším ještě něco víc? mluvil jen o falšování psychotestů, když se ve slabé chvilce doznal, že "lhal úplně o všem"? skutečně si pamatuje "tu noc, kdy spolu jeli pozorovat Perseidy", nebo ji tehdy admirál Cornwellová prožila s úplně jiným Gabrielem Lorcou? a co se to vlastně doopravdy, nejen oficiálně, stalo s lodí Buran a její posádkou, že se od té doby kapitán změnil a nutí ho to spát s phaserem nastaveným na zabití a budit se s děsem v těch zraněných očích? tolik otázek a žádná z nich se přitom nejeví tak důležitá jako: Jak se coby fanoušek Star Treku vyrovnat s postavou kapitána natolik morálně pokleslého? na druhou stranu, mám rád padouchy, kteří se vykoupili, takže do Lorcy ještě trochu těch nadějí vkládám. /// a nejen do něj. nový šéf bezpečnosti na lodi Discovery by také mohl procházet jistým vývojem. mohl by se měnit zároveň s prožitými zkušenostmi po boku nových kolegů. divák by si téměř mohl myslet, že Ash Tyler se v posádce zabydlí, podlehne kouzlu idealistického lidstva a jeho spojenců a přeběhne doopravdy. je třeba si ale připomenout, že Tyler nejenže "bojuje jako Klingon", ale že pravděpodobně jedním je, že je to náboženský fanatik odhodlaný pomstít vraždu T'Kumvy a že jeho nejnenáviděnější nemesis nemůže být nikdo jiný než Michael Burnham. těžko věřit, že by se jeho názor na ni příliš změnil od jejich prvního podání ruky až do toho "druhého prvního". pro něj znamená "být člověkem" něco docela jiného než útěchu, připomínku nevlastní matky a s tím i zapomenuté lidskosti, kterou z jeho slov vyrozuměla ona. a když ji předtím motivoval myšlenkou o tom, co by si na prahu smrti přál udělat jinak on sám, kdyby se mohl vrátit do jediné osudové chvíle, mohl si jen připomínat nenávist, kterou cítil, když mu před očima zabila jeho mesiáše. /// povahu transformace, kterou si prošla Michael, jsem vlastně právě o pár řádků výše již naznačil. lidskost, jež v ní Sarek tolik potlačoval, dokázala plně přijmout až tehdy, když "lidskou" vadu konečně spatřila ona v něm. pro nic víc než pocit hanby ji nechal žít v přesvědčení, že selhala při snaze dostát jeho mimořádně přísným očekáváním. připomeňme si přitom, že hanba je vlastně ve všech epizodách určujícím rysem Sarekova charakteru. je to jeho stud, co jej definuje, hanbí se za syna a za svěřenkyni i za slabosti svého těla a své mysli. jsem nadšený z rozvinutí a hlubšího objasnění konfliktu mezi zde zmíněným Spockem a jeho otcem (použití slova "experiment" mě nutí tázat se, zda tvůrci náhodou nečetli Konečný odraz Johna M. Forda) a jsem nadšený i ze smysluplného a perfektně zapadajícího retconu, který povznáší a ctí ceněné vzory podobně jako předtím čtvrtá sezóna seriálu Enterprise, ne-li více. díky tomu konečně nabývá smyslu koncepce nového seriálu jakožto prequelu. /// i bez souvislostí s klasickým Star Trekem by ovšem linie vyprávění soustředěná na Michael působila silné emoce. dramatický potenciál vztahu Michael k jejímu nevlastnímu otci se podařilo vytěžit a díky hereččině talentu tlumočit emocionální náboj. velmi na mě zapůsobil její přednes vět, v nichž se vyznává ze svého domnělého selhání: "I do not have required abilities. I'm not good enough.", a mnohých dalších. vlastně i samo téma rodičovského selhání je zde natočeno do zajímavého úhlu. tolikrát už jsem ve Star Treku viděl tematizovánu neschopnost dítěte vyrovnat se očekáváním svého rodiče (např. TOS: "Journey to Babel", TNG: "Suddenly Human" či VOY: "Lineage"), jeho ponížení, nenaplněnou touhu po uznání a duševní zjizvení, ale nikdy způsobem, jehož konečné vyznění by bylo tak povzbuzující, nadějeplné a osvobozující. výstup konfliktu mezi Sarekem a Michael, či snad dokonce přeneseně i mezi hrdinčinou logikou a jejím citem, platí za vzácný úkaz rozuzlení, kdy myšlenka a emoce jsou jedno a katarze přináší tolik potřebné očištění. nejspíš kvůli tomuto účinku zapůsobila "Léthé'' prozatím nejvěrnějším dojmem tradičního Star Treku. /// dalším důvodem pro pocit blízkosti k dřívějším startrekovým seriálům může být sama myšlenka odhalená coby důvod, proč vzal Sarek Michael pod svá křídla - snaha dokázat, že lidský potenciál se vyrovná tomu vulkánskému. snadno domyslet, že Sarek se snažil nejen obhájit svou volbu družky, ale hlavně definitivně vyvrátit postoje vulkánských šovinistů přesvědčených o nadřazenosti vlastního druhu (nejen) nad lidmi. díky tomu se mimo jiné i nemístné jednání Vulkánců z první sezóny seriálu Enterprise ocitá ve smysluplném kontextu (pomineme-li jiný retcon, a sice manipulace Romulanů naznačené ve čtvrté sezóně seriálu). ve světle skutečností načrtnutých v "Léthé" se i vztahy mezi zakládajícími členy Federace utvářely dlouho a i osvícený druh, za jaký se považují Vulkánci, musel napřed projít nesnadnou lekcí z tolerance. integrace lidí z jedné kultury do druhé je navíc tématem, které se úzce dotýká aktuální situace v mnoha místech světa. nevybíravá reflexe takovýchto témat rovněž byla od prvopočátků předsevzetím tvůrců Star Treku, stejně jako nyní tvůrců Star Treku: Discovery.

    • 17.10.2017  02:48

    volba vlastní bolesti sice nebyla "fucking cool", ale posunula už tak nesmírně dynamický seriál o parsek daleko a to je co říct. /// proč to ale zmiňuji - pobavily mě totiž diskuze na zahraničních sociálních sítích, kde puristé nerozebírají nic jiného než použité vulgarismy. jak hrubě nestartrekové, že! já se tedy nad použitým výrazivem ani nepozastavil. zato zde vnímám tolik jiných věcí, o kterých je třeba hovořit. /// v centru zájmu se po celou dobu nacházejí postavy, a tak i tentokrát začnu jimi. konečně se dozvídáme backstory Gabriela Lorcy, ačkoliv jen v (nejspíše neúplné) kostce, a jeho osobitý charakter už není tak tajuplný. poněkud mě to odklání od dřívější hypotézy, že by snad Lorca mohl být pod vlivem Sekce 31, a připouštím, že seriál pracuje se záměrným matením svých diváků a to se týká jak strategické práce s odkazy a souvislostmi, tak pečlivé distribuce narativních informací. ale k tomu později. Lorca se pro mě nyní stává o to zajímavější, jelikož již vím, čeho všeho je schopen, ale vím zároveň i to, že cítí potřebu si břemeno své minulosti neustále připomínat - svou bolest si zvolil dobrovolně a z dobrého důvodu (další dvojsmysl a přesto se jich nemohu nabažit!). divák kapitána pozná o tolik lépe a nijak mu to přitom nepomůže předvídat jeho další rozhodnutí - přesně takto, milé děti, vypadá prvotřídní práce na charakterizaci postavy v serializovaném vyprávění. /// s Harcourtem Fentonem Muddem, etablovanou postavou, jejíž další osudy jsou známy z TOS a TAS (a románů a komiksů a videoher a fan filmů atd.) měli scenáristé méně práce. předvést Harryho byl spíše těžký úděl představitele, Rainna Wilsona, kterému ovšem za sebe nemám co vytknout. jeho postava mi navíc udělala radost podnětným monologem připomínajícím životy prostých lidí ocitnuvších se ve válce a (přesvědčivě) zpochybňující principy Flotily a Federace, který mi připomněl loňský filmový : Do neznáma a tamního padoucha Kralla, resp. kapitána Edisona. /// vytknout nic nemohu ani způsobu, kterým epizoda představila první romantický vztah dvou mužů v dějinách televizního u, na který jsem byl připraven, jelikož byl ohlášen, což eliminovalo případný "shock effect" (tedy alespoň na straně těch, kteří jej nezažívají automaticky při jakémkoliv projevu jiné než mainstreamové sexuální orientace). jeho představení nepůsobilo ani v nejmenším násilně, rozhodně ne uspěchaně (ostatně, čekalo se na to až do páté epizody) a bez jakýchkoliv stop schematismu či tokenismu. scéna byla přirozená, organická a dokonce něžná, až tím seriál předčil i má už tak vysoká očekávání. ostatně, když si s tímto motivem tak bravurně poradili spisovatelé románů podle u, tvůrci komiksů a dokonce i fanoušci ve svých fan filmech, bylo na místě čekat kvalitní i uvážlivou práci i od profesionálů. stačila trocha dobré vůle. /// zajímavou hru s divákem skýtá představení "nové" postavy Ashe Tylera, důstojníka, o němž se divák dozvěděl, že byl po dobu svého půlročního věznění sexuálním otrokem Klingonky L'Rell, že přišel o svého kapitána a že po ničem netouží víc než dostat se na palubu . ale vlastně mi to celé plně došlo až v okamžiku, kdy jsem si vzpomněl, že postava Voqa je na IMDb přisouzena neexistujícímu herci Javidu Iqbalovi. tvůrci vskutku čerpají inspiraci z toho nejlepšího, co se ve u do této doby vyskytlo, a skládají to do ohromujícího celku, v tomto případě jde tedy o poctu "Trablům s tribbly". a to mi připomíná, že ani ten tribble na kapitánově stole se se svou schopností "živého detektoru Klingonů" neocitl v seriálu jen tak bezúčelně. /// ostatně, náhodný nebude ani výpis největších velikánů dosavadní historie Hvězdné flotily, který si v rámci zápasu s nedostatkem sebedůvěry nechává na obrazovku vyvolat Saru. soudě z reakcí ostatních fanoušků, v něm trekkies spatřují zejména další porci easter eggů a poct klasikám. mě na druhé straně daleko více zaujalo jméno, které se na seznamu neocitlo. důvodem neuvedení Kelvara Gartha může s velkou měrou pravděpodobnosti být vzkaz, který tím tvůrci adresují kritikům obviňujícím CBS z odvozování jejich nového seriálu z fanfilmového Axanaru. o zvláštnost se jedná už s přihlédnutím k uvedení Matta Deckera, o jehož zásluhách není z kanonických zdrojů známo zhola nic, namísto muže, jehož hrdinské činy byly povinnou četbou na Akademii v době studií Jamese Kirka. mohl bych to považovat za náhodu, ale já na náhody nevěřím. /// abych se ale opět vrátil k postavám a zvláště tedy k jejich vzájemným vztahům, musím pochválit také to, že se tvůrci nadále věnují rozvíjení vztahu Michael a Sarua a to zatím v každé epizodě. scéna v posledním aktu, kdy Michael Saruovi daruje teleskop, dědictví po kapinánce Georgiou, mě skutečně dojala. líbily se mi ale i předchozí střety mezi Michael a Saruem, už proto, že oba zastávali pozici, která byla opodstatněná a dobře obhajitelná. právě díky tomu se totiž seriálu daří porušovat Roddenberryho pravidlo přísné nekonfliktnosti v posádce a zároveň zachovat ducha u spolu s jeho vírou ve vyšší principy. nejen v této epizodě, ale v každé vlastně postavy zápasí s rozkazy, z čehož se tím pádem stává jakýsi tematický leitmotiv seriálu, ale zároveň to svědčí o něčem, co jsem chválil už v komentáři k minulé epizodě v souvislosti s týráním zvířete, a sice že tento Star Trek seriál opravdu není na rozdíl od většiny předešlých eticky černobílý, tj. není zde předem zřetelnou linií rozlišené "správné" od "špatného", ale dilemata jsou namísto toho opravdová a přijít na morální řešení zde vyžaduje reálné snažení, přesně tak, jak tomu opravdu je. /// co jiného napsat závěrem než komentář závěru: tak to bylo velmi znepokojivé! opět moment jako z hororového filmu. nejen kvůli tomuto náznaku, ale samozřejmě i kvůli rostoucí sofistikovanosti situace v seriálu se velice těším na příští díl. je snad zrcadlo metaforou pro zapojení "zrcadlového vesmíru", jak již prozradil Jonathan Frakes? pokud ano, tak velmi doslovnou.

    • 14.10.2017  22:46

    získal postupem času status fanoušky nejoceňovanějšího filmového příspěvku do univerza Star Treku. ačkoliv osobně nesouhlasím, že by vskutku byl nejlepším filmem mezi všemi dnes již třinácti kousky, dobře rozumím tomu, proč se snímek těší až takové oblibě. předně je tomu tak proto, že na rozdíl od předešlého a většiny následujících vychází z přímočaré a v základu nekomplikované zápletky. nemají v něm místo žádná neuchopitelná fantastická mystéria, diváky netrápí žádné filozofické hlavolamy, žádné alegorie jim nenastavují zrcadlo a nenutí je k morálnímu (sebe)zpytování. místo všeho toho film spoléhá "jen" na prostý, avšak spolehlivý archetyp souboje dvou vůdců, dvou odvěkých protivníků, a to v dimenzích hrubé síly i intelektu. ne že by snad oduševnělost scházela filmu docela. své vlastní myšlenky v sobě zjevně nese. jen je nepojednává do přílišné hloubi a nevěnuje jim příliš prostoru. spíš pokaždé jen zabředne pod povrch, aby se trochu osmělil, a vzápětí se kvapem vrací k akci a napětí. co však budí klamný dojem intelektuální hloubky, je těsná návaznost těchto myšlenek na vnitřní prožitky postav a jejich role ve vyprávění. tím se dostávám k další (tentokrát plným právem) oceňované přednosti filmu - k práci s postavami. první film podle Star Treku postavám péči sice věnoval, každé dal její vlastní smysl a její vlastní úděl, ale to vše se nakonec ocitlo v rozlehlém stínu ústřední záhady a jejího řešení. především však postavy zůstávaly typicky roddenberryovsky "sošné". se startrekovými postavami se vůbec těžko sžívá. s charakterově naprosto dokonalým jedincem, rozumným, poctivým a veskrze čestným není vůbec lehké se identifikovat, a přesto přesně takoví jsou Roddenberryho lidé budoucnosti. to však naštěstí neplatí pro Meyerovy lidi budoucnosti. pro verze hrdinů z Khanova hněvu se pochopení nachází snáz. zde jsou totiž obtíženi méně abstraktními, a proto daleko srozumitelnějšími starostmi. řečeno prostšími slovy, postavy filmu jsou lidštější, než jak byly známy do té doby. stačí si vzpomenout na Kirka, když v útrobách planetoidu Regula přemítá nad volbami, které kdysi učinil. sužují ho vzpomínky na malý podvod ze studentských let, kvůli němuž se však nikdy nenaučil zásadní lekci a to nyní může stát mnoho lidí pod jeho velením životy. tím se zase dostávám ke konci filmu a poslednímu z nejvýznamnějších důvodů, proč si film vydobyl svůj kultovní status: "Byl jsem a vždy budu Vaším přítelem..." neboli největší scéna v dějinách filmového Star Treku až po současnost. tím jsem si tak jist, že ani necítím potřebu tak smělý výrok zdůvodnit.

    • 12.10.2017  20:06

    fascinující! poprvé po více než sedmi stech epizodách u na mě jedna z nich působí spíše jako kapitola vytržená z daleko většího, epického příběhu, přičemž přesně to byl účel, a já jsem skutečně o to víc zvědav na pokračování. nejen tedy na vývoj dění na lodi a osudy její posádky, ale překvapivě stejnou měrou i na vývoj děje na klingonské straně konfliktu, na který mě nalákaly narážky o tajemném klanu/rodu Mókai a vývoj vztahu mezi L'Rell a Voqem, a nejspíš je to jen zbožné přání, ale tuším za tím i příležitost k vysvětlení pro odlišnou podobu Klingonů oproti jejich "správné" dobové podobě. jsem samozřejmě velice rád za znatelný vývoj vztahů i na klingonské straně vyprávění, přičemž líčení Klingonů zůstalo s pilotním dvojdílem konzistentní, doslova i přeneseně - i zde jsou z náznaků patrné náboženské motivace a především jejich užívání (i) jako pouhé záminky ať už k uchvácení moci, či k posílení xenofobních a nacionalistických nálad v klingonské společnosti. k posunu došlo ale i ve způsobu prezentace klingonské perspektivy - hercům se tu a tam daří i skrze jejich jistě velice obtížné masky přetlumočit různé výrazy a jistou elementární mimiku (ačkoliv na mistra "latexového herectví" Douga Jonese nikdo z nich nemá), nespoléhají se už jen na práci s očima. také jsem měl pocit, že některé dialogy v klingonštině (konkrétně ty Kolovy) byly nejspíše pro lepší srozumitelnost postsynchronovány. snad je to jen tím, že konečně uvykám tomu naslouchat v celých scénách dialogům v klingonštině, ale začínám mít pocit, že rozeznávám už i intonaci a snad tím pádem i stopy herectví skrze hlasový projev. /// méně zajímavé mi tentokrát připadaly interakce v posádce , ačkoliv postavy, každá sama o sobě, se mi zamlouvají čím dál více. Michael je zde přívětivější, Lorca naopak přísnější, Stamets ještě tvrdohlavější, ale ne bez příčiny. dojem na mě udělala demonstrace Lorcova "válečnického umění", zejména jeho velmi sugestivní "dirigování" závěrečné, velmi pěkně vygradované bitvy, i jeho zostření už dříve velmi napjatého vztahu s Paulem Stametsem. Lorcova snaha vyloženě demagogicky manipulovat zásadovým vědcem ("blood on your hands") a při puštění tísňového volání vlastně i celou posádkou) mě zaskočila a potvrdila Stametsův popis Lorcy coby "válečného štváče" z minulé epizody. ještě ale nejsou známy Lorcovy motivace, čili na to vše mohou ještě příští epizody/kapitoly vrhnout nové světlo. Stamets vs Lorca ale není jediný vztah, kde jsem očekával spíše sblížení skrze spolupráci namísto prohloubení nepřátelství. překvapili mě i Michael se Saruem a jejich vzájemná výměna neupřímností. vítám také novou postavu - lodního doktora Culbera, vzácný to úkaz postavy sympatické od první chvíle. zároveň se loučím s postavou zatím nejméně sympatickou, byť zajímavou a skvěle zahranou, a jsem velice rád, že smrt Landryové nebyla jen samoúčelným zvratem, ale že naopak posloužila tématu epizody a inspirativní myšlence: vidíte-li v druhém nepřítele, nepřítelem se stane a může vás zničit. Michael se na druhé straně snažila v tvorovi vidět to, čím opravdu je, a jen díky své otevřené mysli vyřešila kritický problém. přirozeně je to ale i zvídavost, díky níž Michael zjistila, že co na první pohled vypadá jako obludné monstrum, jím nutně nemusí být (myšlenka ne náhodou podobná pointě epizody TOS: 1x25 "The Devil in the Dark"). už jen tímto prostým postřehem se epizoda zařadila přinejmenším před Animovaný seriál a jeho věčné přestřelky s gargantuovskými příšerami z cizích planet. využitím "želvušky" při pohonu lodi navíc otevírá etické otázky, takové, které jistě teprve budou rozvíjeny v dalších dílech (i když přítomnost etického dilematu já osobně nepovažuji za nezbytnou náležitost každého u; patřičný význam obsahu seriálu již dávno dodaly politická alegorie z pilotu a dilema o slepém plnění nařízení z minulé epizody). už nyní je ovšem zřejmé, že zde prezentované dilema překonává svou komplexitou obdobné téma zpracované v dvojdílu "Equinox" v seriálu Voyager, což je nepochybně další zdroj inspirace, jelikož situace v "Equinoxu" byla typicky startrekově černobílá a vlastně tudíž šlo o předem vyřešený pseudoproblém. nejenže živí tvorové využívaní pro pohon lodi (posádka Equinoxu s nimi v podstatě "topila v kotli") byli inteligentními bytostmi, ale navíc je bylo nutno usmrtit. do takové situace ani nebylo třeba míchat problematiku Základní směrnice. i bez té muselo být jasné, že genocida inteligentního druhu není úplně košér z žádného sobeckého a vlastně žádného myslitelného důvodu. podobná a přeci velice odlišná situace Discovery oproti tomu nenabízí odpovědi předem, ale namísto nich jen odstíny šedi a výzvu divákům, aby usilovali formulovat si na celou věc vlastní stanovisko a obhájit si jej, až bude v dalších epizodách čelit nově odhaleným skutečnostem.

    • 8.10.2017  18:30

    toto bylo konečně to pravé Disco! už třetí epizoda a teprve zde se divák seznamuje s lodí i většinou posádky. má ještě mnohem lepší nástup než Shenzhou v první epizodě seriálu, a vypadá skvostně skoro ze všech úhlů. jak se mi první verze z teaseru nelíbila, tak jsem z konečného designu nadšený. kamerové přelety navíc loď snímají z velice lichotivých úhlů. /// posádka lodi už tolik sympatií nevzbuzuje. a to je paradoxně úžasné. při prvním zhlédnutí mě to překvapilo, snad až šokovalo, a když se za tím ohlédnu zpět, dochází mi, že šokující pro mě byla právě ta výrazně větší distancovanost od předchozích ů. poprvé ve u se tvůrci (scenáristé i herci) ze všech sil nesnaží, aby hrdinové byli "líbiví", aby se ukázali v nejlepším světle a vlichotili se do přízně diváků od prvního okamžiku. postavy proto působí o něco temněji, ale hlavně mnohem lidštěji a ponechávají si prostor pro vývoj. ideální, modeloví hrdinové předchozích seriálů byli zpravidla "hotoví" už od samého začátku, což ovšem neumožňovalo vývoj, nepodněcovalo konflikt a drama a způsobovalo velmi rozpačité začátky skoro každého z dřívějších seriálů. nové postavy působí všelijakými dojmy, ale vzpírají se jednoznačné definici, což je také skvělé. tedy s výjimkou Tilly (Mary Wiseman), což je s trochou nadsázky prostě kombinace Wesleyho Crushera a Reginalda Barclaye v jednom "neodolatelném" mixu (ale uznávám, že skvěle zahraná). ostatní mě ale zaujali mnohem víc - šéfka bezpečnosti Landryová (Rekha Sharma, po Fionně Vroom další hostující herečka ze Continues, která se později objevila i v oficiálním Treku), inženýr Paul Stamets (Anthony Rapp), na kterém je nejvíc znát napětí vyvolané válkou, a samozřejmě kapitán Gabriel Lorca, příjemně svůj a odlišný od dřívějších seriálových kapitánů. zprvu jsem nebyl z oznámení o obsazení Jasona Isaacse tak nadšený jako podle všeho většina fandomu, přestože jeho největší herecké zásluhy jsou mi dobře známé, ale měl jsem náhodou nedávno příležitost bedlivěji posoudit jeho projev ve filmu A Cure for Wellness a přesvědčil mě. jeho scény byly vlastně nejlepší z celé epizody - ukázky skvělého herectví, výrazné osobnosti, charismatu a dvojznačných dialogů, které toho říkají o tolik víc, než se zdá. /// na vyprávění je znát, že tvůrci skutečně plně těží z možností serializace celé sezóny do celistvé jednotky, paradoxně kondenzují vyprávění, namísto aby jej "ředili", a zároveň jej opatrně "dávkují". překvapilo mě, že už na konci třetí epizody byla odhalena záhada tajného vědeckého projektu, který je na testován. to dává tušit, že loď v sobě ukrývá ještě mnohem více záhad (ani nebyl třeba závěr s obludou za silovým polem) a že na zajímavá odhalení nebudou diváci muset čekat až na finále sezóny, ale bude se jim jich dostávat v průběhu celého seriálu. takový koncept navíc podporuje to, co mám osobně jako fanoušek obzvlášť rád - spekulace, diskuze, dohady a snahy předjímat další vývoj. /// tak například, má hned první myšlenka po skončení epizody (a soudě z ohlasů nejen má) bylo silné podezření na zapojení Sekce 31. konkrétně mám podezření na samotného Lorcu, případně i na šéfku bezpečnosti Landryovou. Lorca na mě působí jako přesně ten typ "účel světí prostředky", který by tajná organizace chtěla do svých řad. další z věcí, které se mi opravdu velice líbily, byla jeho zmínka, že dostal od Flotily volnou ruku. samozřejmě to nemusí být pravda, ale je to element, který dává seriálu úžasný potenciál. kapitán se v podstatě nikomu nemusí zodpovídat a nad svou posádkou má tím pádem absolutní moc. je to trochu silné kafe, ale když se to dobře scenáristicky uchopí, dají se s tím vyčarovat fantastické věci. i trocha toho potenciálu, kdyby se vytěžila, stálo by to zato. čili doufám, že tímto směrem se tvůrci vydají dál. /// úvaha nad charakterem Lorcy mě přivádí také k zamyšlení nad jeho mottem - "univerzální pravidla jsou pro poddané, kontext je pro krále". otevírá se tu tolik vrstev významů. význam na povrchu je samozřejmě kritický komentář k událostem pilotní dvojepizody, který zpochybňuje dogmatismus Hvězdné flotily, aneb někdy, vzhledem k okolnostem, je třeba střílet jako první. na druhé straně ale číhá nebezpečí zneužití, pokud velitel přesvědčí sebe sama, že on sám stojí nad zákony. pak je totiž zdánlivě vše povoleno. překročil Lorca nehledě na dobrý úmysl tuto hranici, nebo ne? divákům je zde naznačeno, že z Lorcy se může vyklubat jak velký hrdina seriálu, tak jeho největší padouch, případně hrdina tragický, podobně (a třeba i paralelně) jako je na začátku příběhu tragickou hrdinkou Michael Burnhamová. to se vyjeví až v kontextu celé sezóny a tolik aspektů počátečních epizod pak uvidíme v novém světle. /// ale zpět k tragické hrdince, jejíž osud se ubírá pěkně křivolakou cestičkou (BTW jako fanoušek Lewise Carrolla jsem nadšen z odkazů na Alenku), což budí zájem a zvědavost, ale psychologie její postavy přitom zůstává věrohodná a srozumitelná (tedy, pokud si dáte tu práci a důsledně zhodnotíte motivace). osobně mám Michael rád čím dál víc. její oddanost principům, na kterých je založená Federace, je o to více imponující, že jí tyto principy svým způsobem zradily více, než ona je. také mám pocit, že Sonequa Martin-Green zde dostala větší příležitost než ve dvou prequelových epizodách předvést svůj čím dál zřetelnější hereckým um a s tím i další aspekty postavy. /// ono je to vlastně celé o postavách. ostatně jako i starší startrekové seriály. vím, že mnozí by nesouhlasili. ostatně, fandom je už odedávna rozpolcený mezi dvěma úhly pohledu. jeden akcentuje techniku a spekulativní vědu, druhý zas postavy a ideály, které představují. obojí je ve u přítomno odedávna. ale co z toho je dominantní rys? je spíše sci-fi světem, kde prvořadá technika determinuje chování a osudy druhořadých postav? nebo je space operou, kde hypotetická technika slouží spíše jako záminka pro vyprávění o postavách, jejich vývoji a jejich vztazích? já se od jisté doby kloním spíše k druhému popisu, a proto jsem také rád, že nenechává nikoho na pochybách, že zde jsou to opravdu postavy, na čem nejvíce záleží. vše ostatní slouží buď vyprávění, nebo přímo postavám. mimo jiné i proto mě netrápí inovace oproti starším seriálům, ba naopak, vítám vývoj posun vpřed, což byla ostatně vždy aspirace každého ze seriálů a vlastně "program" celého Star Treku, a mimo jiné i proto mě až tak moc ani netrápí prvky problematické z hlediska kontinuity (site-to-site transport v tomto období, atp.), ostatně, jsou tu náznaky, že vše, co se na lodi děje, je natolik tajné, že tyto události v oficiální kontinuitě nakonec vůbec nemusejí být zaznamenány. /// stále více a více mě těší "filmová" úroveň zpracování a vysoká produkční hodnota. úžasné kulisy i triky, nádherná ambientní hudba a dynamický vizuál. zarazila mě však atmosféra epizody, respektive její markantní proměna oproti předchozímu dvojdílu. hororový tón se ve Star Treku vyskytl už mnoho krát dříve, například ENT: 3x05 "Impulse", TNG: 7x19 "Genesis" či VOY: 5x21 "Juggernaut" a mnoho dalších epizod, ale téměř nikdy z něj přitom nevymizela určitá odlehčující nadsázka, v Discovery ovšem nepřítomná. obecně vzato se hororové okamžiky povedly, i když CGI obluda ve mně moc děsu nevzbuzovala (ale tak, já jsem otrlec). překvapila mě spíše odvaha některých gore efektů. místy to bylo opravdu ... viscerální, ale zase ne tím samoúčelným způsobem typickým pro většinu filmových hororů. výjevy nevyvolávaly ani tak zhnusení, jako spíše lítost, což oceňuji. /// za sebe doufám, že i další epizody přijdou se změnou nálady, se změnou atmosféry a vůbec se dohromady zaslouží o seriál bohatý a rozmanitý, nehledě na úzce propojené vyprávění. těším se na zvraty a odhalení a vše nové, co se teprve dozvím o postavách. nakonec, ve u je možné všechno, zvláště pak na lodi, která doslova "ulítává na houbičkách".

    • 3.10.2017  17:13

    pod vlivem skeptiků a jejich apokalyptických proroctví jsem se obával, že při sledování Discovery nebudu mít ten tolik potřebný pocit, že jde opravdu o Star Trek, ale to se ukázalo jako plané obavy. hlavně díky dynamice na můstku Shenzhou se hned zkraje dostavil žádoucí startrekový feeling a později, během výsadku ve skafandru, jsem měl dokonce pocit, že tak silný dojem "skoku do neznáma" jako v této scéně, vyvolalo v celých dějinách Star Treku jen máloco (například podobná scéna v prvním filmu z roku 1979). /// úspěch Star Treku ale vždy do značné míry spočíval na postavách. hlavní hrdinka Michael Burnham ve mně během tohoto našeho "prvního kontaktu" vzbudila dojem komplexní, přitom věrohodné a sympatické postavy, už tím, že i její kontroverzní volby jsou pochopitelné a že vliv vulkánské výchovy je na ní i přes sedmiletý odstup znatelný ve většině scén. scenáristé si navíc dali mnoho práce jak s jejími motivacemi, tak s podrobným rozkrytím jejího vztahu ke kapitánce. z málokterého kapitána Star Treku přitom vyzařuje taková autorita jako z Philippy Georgiou a málokterý vzbuzuje tolik respektu a přitom i sympatií a vřelosti. Sarua jsem si zamiloval téměř okamžitě. vypadá skvěle, je osobitý a je to takový typicky Star Trekový mimozemšťan s vlastními manýry a vrtochy, na které je třeba si ze začátku chvilku zvykat, ale později ho kvůli nim bude divák milovat. ani Sarekovi není co vytknout. /// Klingoni mi také dělali starosti, ale zvykl jsem si na jejich novou vizáž překvapivě rychle a neměl jsem potíž přijmout, že se jedná skutečně o Klingony. snad tomu pomohla i mluva v jejich rodné řeči (zde navíc konečně i s mimozemským přízvukem). masky se mimořádně povedly. je v nich určitá grácie, která novogeneračním Klingonům scházela. ačkoliv jsem si tedy zvykl představovat si Klingony s vizáží lidí po úrazu hlavy, kteří tráví příliš mnoho času v kadeřnických salónech, po třech prozatímních proměnách jejich zevnějšku v dějinách Star Treku mi nechybí přizpůsobivost k tomu, abych uvykl i výsledku této čtvrté změny, zvláště je-li tak umělecky zajímavý a profesionálně provedený. /// v souvislosti s účastí Klingonů v Discovery si vybavuji, že se kdysi mezi fanoušky vzrušeně spekulovalo nad možnostmi natočit další startrekový seriál, ovšem tentokrát z pohledu mimozemské rasy. Klingoni patřili mezi nejžhavější kandidáty. ale to byl bláhový sen, samozřejmě. ovšem nyní, po zhlédnutí pilotního dvojdílu Discovery, mě napadá, že se tento sen naplnil přinejmenším z části, jelikož značný prostor je věnován vyprávění čistě z klingonské perspektivy. /// i s ohledem na intelektuální podněty a alegorie zakódované v příbězích je pilot Discovery věrný předešlým seriálům. mě osobně velice zaujalo napadení určitého dogmatismu Hvězdné flotily, jejíž vznešené zásady (např. nebýt nikdy agresorem) se v praxi mohou ukazovat jako kontraproduktivní (někdy střílet první znamená předejít ještě většímu zlu), ačkoliv právě příklad "preventivní války" je velmi ožehavý a tudíž příjemně odvážný. politická alegorie je však ještě více zřetelná v klingonské perspektivě - tvůrci konečně zužitkovali starobylost této válečnické kultury a čerpali motivace z jejího náboženského charakteru, což jsou obojí elementy, které patří do startrekové mytologie už odedávna, nicméně tvůrci dřívějších seriálů je téměř nevyužívali. podstatné je uvažování Klingonů, podle nichž samotnou existenci jejich kultury ohrožuje existence kultury jiné. aliance rozličných kultur ve Spojené federaci planet je přímo jmenována jako důvod klingonské agrese, jako hrozba "čistotě" jejich tradičního způsobu života. na druhé straně zde můžeme nacházet také obzvláště výmluvnou, invertovanou paralelu s rasismem na příkladě klingonské nenávisti k albinismu, paralelu navíc plně opodstatněnou precedentem seriálovým a literárním. /// jako fanoušci jsme všichni nějakým způsobem zaujatí. podobně jako někteří fanoušci usilují sami sobě naočkovat nesnášenlivost vůči jakémukoliv novému Star Treku, já naopak mám sklony jakýkoliv nový Star Trek vítat coby dlouho a zoufale očekávané rozšíření oblíbeného vesmíru, za který bychom měli být vděční, protože už taky žádné nikdy přijít nemuselo. pilot Discovery mi však situaci ulehčil svou relativně vysokou kvalitou. rád odpustím určité povrchní známky porušení (zejména technologické) kontinuity v rámci fikčního světa a pominu jistou scenáristikou nedotaženost (př. scházející zdůvodnění, proč hrdinky neznají polohu studny a podle čeho navigují při jejím hledání). podstatné, jako ostatně vždy a u všeho, jsou totiž až podpovrchové kvality obsahové - myšlenky, ideály a hodnoty. a i když pilot Discovery vypadá na povrchu úchvatně a impozantně, hlavní je, že srdcem je to Star Trek.

    • 15.1.2017  15:27
    4D Man (1959)
    **

    jeden z technicky solidnějších sci-fi snímků na poměry padesátých let s námětem vybudovaným okolo vynálezu umožňujícího procházení pevnou hmotou. už onen námět mě těší, protože v jakési rudimentární podobě účinkuje tak, jak by podle mého soudu nejlepší díla žánru měla - posouvá mantinely myšlení a otevírá mysl diváků tím, že napadá utkvělé a kriticky nereflektované představy. v tomto případě se tedy jedná o axiom, podle něhož dvě tělesa nemohou vyplňovat tentýž prostor. nejspíš právě proto, že se jedná o představu příliš neortodoxní, se hlavnímu hrdinovi nedaří pro svůj projekt nikoho druhého nadchnout a pracuje na něm tedy ve volném čase. a hlavní hrdina je vlastně vynikající symptom k neduhu, kterým trpí celý film. jak je v takových případech obvyklé, film se snaží hlavního hrdinu představit tak, aby byl divákům atraktivní, ale on je naopak krajně nesympatický a toporný výkon netalentovaného Jamese Congdona tomu také neprospívá a v neposlední řadě vše problematizuje i zápletka - jak také sympatizovat s domněle čestným a šlechetným mužem, který ale přitom svádí snoubenku vlastního bratra? a stejně jako on je jen plochá figurka, celý film je jen stavebnice postavená z omšelých stereotypů, kde se v prvním plánu nachází neobjevný milostný trojúhelník a teprve v jeho stínu, kdesi ve druhém plánu soupeří o své místo kýžený sci-fi element s banální vedlejší zápletkou o boji několika vědců o uznání a prestiž. k relativně nízkému hodnocení notnou měrou přispěl také otřesný hudební doprovod v disco stylu. co mě naopak potěšilo (mimo oblíbeného sci-fi motivu, kdy se člověk fyzicky i duševně bez vlastního přičinění mění na monstrum), bylo nabourání stereotypu v samotném závěru, kdy (odtud spoilery) mužský hrdina před svým "monstrózním" bratrem zbaběle uteče, namísto aby se mu postavil, ale daleko statečnější ženská hrdinka si naopak zachová rozvahu a pomocí důvtipu protivníka oklame a přemůže. to je naprosté převrácení genderových rolí oproti dobovým stereotypům, za které si film rozhodně zaslouží... když ne přímo uznání, pak rozhodně zvýšenou pozornost.

    • 28.3.2016  13:02

    ani nepamatuji, kdy jsem naposledy viděl tak přesný, tak výstižný film, kde logika vývoje ve vzájemně neodlučitelných rovinách světské i duchovní ani na okamžik nezaváhá a vymezuje děsivě jednosměrnou cestu ke znepokojivému cíli jasně determinovanému ve vůbec první scéně prvním hříchem. nejen vzhledem k ohromující autenticitě při vystižení dobové mentality, k dokonale cílevědomému zpracování, které mi z nějakého důvodu připomnělo přísnou soustředěnost režie Michaela Hanekeho, a velmi výstižnému, uváženému a uvědomělému uchopení nadpřirozeného elementu, ale především zmíněnou determinovaností v logice pevného řetězce událostí budil film takovou hrůzu a plně si zasloužil zařazení do kategorie "hororu". bojím se, že přesně takto se věci měly a mají.

    • 18.3.2016  14:34

    jejich setkání s monstry je prvním a nejspíše na dlouhou dobu posledním snímkem z dlouhé řady filmů o "chlapcích ze čtvrti Bowery" (48 filmů z doby mezi léty 1946 až 1958 představuje nejdelší filmovou sérii v historii americké kinematografie), který jsem se obtěžoval zhlédnout. nalákalo mě žánrové zařazení pod hlavičku science-ficiton. jedná se totiž o komedii založenou na všelijakých klišé z klasických sci-fi hororů - v odlehlém venkovském sídle žije rodina zdegenerovaných aristokratů, sestávající ze dvou šílených vědců toužících experimentovat s lidskými mozky, démonické upírky připomínající Vampirellu z Woodova Plánu 9, potrhlé stařeny pečující o lidožravou rostlinu a "frankensteinovského" komorníka. šílení vědci se předhánějí ve svých experimentech. jeden pracuje na implantaci lidského mozku do těla geneticky zmutovaného lidoopa, zatímco druhý by rád lidským mozkem nahradil hlavu svého naivně vyhlížejícího robota, ve srovnání se kterým vypadá i Robby the Robot jako vizionářský design. v omezené míře zde dochází k parodování výše popsaných elementů; po většinu času však fantastické žánry poskytují pouze prostředí, které filmaři plní typicky komediálním obsahem. ten svým charakterem působí jako omšelý dozvuk ke konci řady již téměř půl století starého žánru filmového slapsticku, přičemž křečovitý projev protagonistů Lea Gorceyho a Huntze Halla a zejména jejich přehnané pitvoření by musely působit příliš nuceně snad už za dob kariérních vrcholů Harryho Langdona a Harolda Lloyda. není to ani dobře zahrané, ani vtipné. humoru, založeném zejména na situační komice a "vtipných" přeřecích, schází jakákoliv originalita a ani nijak nepomáhá "demaskovat" neduhy a úskalí parodovaných žánrů. nabízí se porovnání s filmy podobných uskupení komiků (East Side Kids, Dead End Kids etc.), z nichž právem nejproslulejší jsou bratři Marxové, přičemž ze srovnání s posledně jmenovanými vycházejí chlapci z Bowery jako naprostí břídilové. jejich úspěch během televizních uvedení filmové řady v následujících dekádách jen potvrzuje vnitřní spřízněnost a snad i evoluční příbuznost s žánrem sitcomu a tudíž nejhorším brakem tehdejší i současné televizní produkce.

    • 19.1.2016  09:29
    Mládí (2015)
    ***

    jako vyznavač ironicky poněkud staromilné auteurské teorie si nemohu pomoci nevinit přímo Sorrentina. jeho minimalistické Následky lásky zhlédnuté před více než deseti lety otevřely v jediném dokonalém gestu a v jediné větě vstup do nesmírně bohatého a silného vnějšího světa. řekly vše. vše, co se Sorrentino tak rozmáchle, tak usilovně, tak výmluvně, křečovitě a hlavně tak marně pokouší od té doby zopakovat, a ještě mnohem více. jeho Božský byl sice hoden svého názvu a ani titul Velké nádhery příliš nepřeháněl, přestože významová hodnota s přibývajícími filmy postupně slábla - snad úměrně s přibývajícím věhlasem a větší dostupností financí? skromnější podmínky by snad umožňovaly komunikovat zadaná témata přesněji, přičemž Sorrentino svůj repertoár témat jako příkladný auteur nemění, ačkoliv scházející oduševnělost, čímž mám na mysli především ucelenost a symetrickou uspořádanost významové struktury, mě v případě Mládí nutí nehovořit ani tak o tématech v pravém smyslu slova, jako spíše o významových elementech, kterými jsou v tomto případě situace sklonku života, ohlížení, výčitky a nostalgie a samozřejmě pevné životní přátelství dvou mužů. už při výčtu "témat" je tedy zjevné, že přestože se Sorrentino "inspiruje" u svých slavných předchůdců, nejvíce se inspiruje tvůrcem, kterým sám kdysi býval, ale na kterého už ani při vší snaze nestačí. nepochybně disponuje většími prostředky, a tak i většími možnostmi. může si dovolit, co bylo dříve nemyslitelné. snadno si zajistí věhlasné herce, zaplatí drahé lokace a mezinárodní koprodukci, ale smysl se nekoupí. jeho pramen se nachází jinde. není tedy divu, že Mládí i přes několik velmi výstižných a nápaditých momentů zůstává jako celek plochým a povrchním souborem anekdot ze života i neživota postav, sledem bonmotů namísto dialogů, "pohlednic" namísto obrazů a romantizace namísto poctivé pocitokresby. nezachrání to určitá režijní zručnost, ani nesmírný talent Luca Bigazziho a Davida Langa. to vše spíše svědčí o Sorrentinovi jako o režisérovi s vynikajícím vkusem, ne však nutně o režisérovi s uměleckými dispozicemi.

    • 24.12.2015  02:50

    jako fanoušek si tu nedělám ani ty nejmenší iluze o objektivitě. snad až s dlouhým odstupem a po mnoha meditacích nad všemi možnými i nemožnými aspekty filmu. a tím spíše toho nejsem schopen ihned po zhlédnutí. přesto bych si rád zaznamenal několik poznámek k prvním dojmům... a proč ne třeba právě sem namísto regulérního komentáře? (pokud se někdy rozhodnu sepsat plnohodnotný komentář, přesunu následující text do "deníčku", kam se svou povahou hodí daleko více) /// přestože mě mnohé těšilo, nemám chuť nic chválit. i to asi přijde až s odstupem kritického vyrovnání. perspektiva fanouška zřejmě v prvních momentech zaostřuje spíše kazy než krásy dychtivě očekávaných filmů, zvlášť těch, které vstupují do tak složitého systému jako jeho nová složka. a na tomto místě bych měl přísně zdůraznit, že patřím nikoliv mezi sváteční fanoušky, kteří zhlédli filmy a sem tam mají povědomí i o něčem dalším, nýbrž mezi fanoušky, pro které fenomén "Star Wars" představuje zejména jeho expandované univerzum. filmovou ságu mám rád i se všemi jejími nepodstatnými či občas úsměvnými nedokonalostmi, ale filmové příběhy nepředstavují snad ani jediné promile celkového rozsahu tohoto ohromujícího fikčního světa. možná se to nyní v souvislosti s novým filmem a hlavně po oficiální dekanonizaci téměř celého expandovaného univerza nejeví relevantní, ale zkuste si to vysvětlovat fanouškovi, který přečetl kolem padesáti románů, několik set komiksů a nesčíslněkrát si prožil interaktivní příběhy téměř všech významnějších videoher. to jsou totiž všechno opravdové Star Wars, zatímco filmová sága je "jen" sněhová vločka na špičce toho ledovce. /// tolik ke specifické perspektivě, která je tím pádem zcela jasně zaujatá a já se to ani nesnažím násilně přemáhat. expandované univerzum stále existuje a bude v očích hardcore fanoušků konkurovat novým filmům, nebo spíše naopak, ony se snaží konkurovat jemu. laický divák doufá zkrátka v dobrý film, což nejčastěji znamená dobrou chvilkovou zábavu. filmový fanoušek vedle toho doufá v řemeslnou zručnost a bude při sledování nejspíš všímavější. fanoušek Star Wars k tomu přidá dlouhou řadu dalších kritérií, nad kterými by ostatní diváci nejspíš ani nezauvažovali. například by mohl tento nový film hodnotit z hlediska toho, jak rozvíjí existující fikční svět, nebo jak hladce navazuje na to, co přišlo před ním. i když se omezím jen na kontext předchozích filmů, osobně se nemohu zbavit pocitu, že kontinuita zde není vůbec tak hladká, jak nás první ohlasy nabádaly věřit. ironicky ale ne proto, jak film zachází s vedlejšími elementy vlastními fikčnímu světu, ale spíše zpracováním. George Lucas své filmy (ať už je přímo režíroval, nebo jen napsal jejich náměty a filmy produkoval) pojímal jako klasická mytologická vyprávění a i své režijní postupy podřídil jasně definovatelným stylistickým postupům, na které mimochodem Kershner s Marquandem věrně navázali. jinak řečeno, vytvořil styl na míru potřebám své historicky revoluční vize mytologického vyprávění. šestici svých filmů úzce propojil nejen symetricky utkanou krajkou dějových souvislostí, ale i společnými stylistickými prvky a formálními postupy. jednotlivé filmy hexalogie se "rýmovaly", když si vypůjčím přímo výraz George Lucase; zrcadlily se jeden v druhém, jak by možná napsal publicista se sklony k básnivosti; já bych to popsal suchopárněji jako užití paralelismu v přesně zvolených okamžicích k daleko hlubšímu propojení filmů v jednotný celek, a to ve všech aspektech od velmi nápadných dialogových citací a dvojsmyslů, přes o nic méně nápadné aluze pomocí hudebních motivů, po okaté i subtilnější paralely v ději a neuvěřitelné množství obrazových citací. /// J.J. Abrams nabídl velké množství narážek na Lucasovy filmy, ale na první pohled v nich nespatřuji tutéž důslednost a nezdá se, že by většina z nich sloužila ať už vyprávění, či ke komunikaci obsahové informace. ty, které mi uvízly v krátkodobé paměti nejzřetelněji, měly spíše jen fuknci "easer eggů", šibalských pomrknutí na ty, kteří je rozpoznají. dějové souvislosti, kde se zcela očividně nejvíce vyjímají paralely s Novou nadějí, ve mně pro změnu budí dojem opisu přes tutéž šablonu, při níž se vytrácí hlubší souvislost (tematická souvislost a mytologická inspirace) a podobnost tak zůstává spíše povrchní. na to však mohou vrhnout úplně nové světlo další filmy sequelové trilogie, které bez pochyb poskytnou rozsáhlejší kontext. tato úvaha je tedy předčasná. příští filmy však nic nezmění na jiných, již daných skutečnostech. například na absenci formálního závěru, předepsaného vzorem z Nové naděje a Skryté hrozby. kdyby Star Wars byly samy o sobě vlastním žánrem - taková myšlenka by snad i šla obhájit -, daly by se pocity deprivace coby následky "rebelie" tvůrců vůči daným pravidlům vysvětlit jako žánrová frustrace. ještě jeden rozdíl od předloh však vnímám jako zásadní a ten spočívá v otázce autonomie. /// bez ohledu na to, že reklamní kampaň slibovala film, který bude vyhovovat i divákům neznalým předchozích dílů ságy (to je spíše hypotetická úvaha, jelikož nikoho takového snad ani neznám), není to tak docela pravda. zmínil jsem už sice, že Lucasova filmová hexalogie tvoří jednotvárné těleso, ale teď nastal vhodný čas dodat, že to ovšem příliš neubírá na autonomii jejích jednotlivých epizod a už vůbec ne prvních dílů z obou trilogií. jak po Nové naději, tak po Skryté hrozbě toho ještě tolik zůstalo nevysvětleno a tolik toho zbývalo odhalit, to je jistě pravda, ale nic tak zásadního pro zápletku těchto filmů, aby nemohly fungovat i jako samostatné jednotky. v tomto směru byl George Lucas mistr elegantního kompromisu. Síla se probouzí nejenže by nedávala velký smysl bez spojitostí s původní trilogií, to lze snadno pochopit, ale ona nedává velký smysl ani bez spojitostí s filmy, které ještě ani nevznikly. pro smysluplnost filmu, nebo lépe řečeno pro celistvost jeho významové struktury jsou některé zatím nezodpovězené otázky naprosto klíčové. uvedu jen jeden z mnoha, zato ale zásadní příklad za všechny - otázku: Jaký význam pro strategii Odporu má nalezení Luka Skywalkera... ? diváci se o tom mohou dohadovat, mohou domýšlet a snad i do značné míry úspěšně, nicméně odpověď zde nejspíše není přítomná ani implicitně. společné snahy všech hrdinů i antihrdinů jsou podřízeny tomuto cíli... aniž by ho kdo znal? chtějí snad využít některé jeho znalosti nepřítele? nebo chtějí, aby vycvičil více Jediů a ti by válčili ve jménu Odporu proti Prvnímu řádu? aby se se Snokem utkal on osobně? a proč by někdo vůbec vytvářel mapu k jeho nalezení, jako by snad byl nějakým pirátským pokladem, a pak se jí snažil utajit? a tisíce podobných otázek je možné a zároveň marné si klást, neboť odpovědi si tvůrci nechali napříště, pokud je vůbec plánují dodat. dobře přitom rozumím tomu, že tvůrci ponechávají ohromný prostor k zaplnění pro nové expandované univerzum, které se už dávno rodí, ale nemyslím, že by film měl na odkazy na jiná díla (ať už příští filmy trilogie, nebo knihy atd., nebo snad dokonce na prequelovou trilogii k sequelové trilogii?) spoléhat i v případě klíčových souvislostí vlastního děje. netvrdím to proto, že bych snad byl až tak přísný zastánce peratismu, ale protože to odporuje vzoru předchozích filmů série a tím i porušuje návaznost s nimi. /// nevěřil jsem ani na okamžik tomu, že se zařadím mezi ty fanoušky, kteří budou po zhlédnutí volat, že "Lucas by to býval natočil lépe", ale ono na tom něco bude. anebo je to možná jen nostalgie, co se tu právě ozývá. chybí tu Lucasovo typicky soudržné a velmi důsledně motivované vyprávění, snáz a elegance, s níž uměl držet početné spřežení dějových linií pevně a přehledně na uzdě a všudypřítomná cílevědomost jeho režie. chybí tu jeho schopnost vyvážit prostor pro akci s prostorem pro postavy, díky níž ani ty nejvelkolepější blockbustery své doby nepůsobily jako filmy "pouze na efekt". z filmu Síla se probouzí ten dojem ovšem mám a sám doufám, že je daný jen prozatímní absencí souvislostí a hlavně i tím, že první dojmy jsou stále živé a lehce neuspořádané. uvidím, až se to vstřebá, já se vrátím k těmto poznámkám a pravděpodobně vše uvidím v jiném světle. je také docela možné, že všechny popsané změny se s odstupem projeví jako velmi prospěšné inovace. nová éra pro fenomén Star Wars teprve začala. já se však na dlouhou dobu zdržím s úsudkem, zda půjde o éru světla či temnoty. (zhlédnuta 2D verze s českými titulky)

    • 28.10.2015  18:04

    i přestože se velké množství pozdějších britských sci-fi bude pokoušet imitovat žánrové trendy amerického filmu padesátých let, toto sci-fi ještě stále stojí nohama pevně na půdě ostrovního království a to i nehledě na původ jeho režiséra. staví ho tam především typicky britský sociální rozměr filmu. zároveň jej lze považovat i za lehkou formu sociálně-ekonomické satiry, ironizující postoje jak zástupců dělnictva (záměrně se vyhýbám užití sousloví "dělnická třída"), tak jejich zaměstnavatelů a majitelů kapitálu (záměrně k jejich označení nepoužívám slova "vykořisťovatelé"). společensko-kritická sci-fi samozřejmě nejsou ničím výjimečným ani v této, ani v žádné jiné éře kinematografie. žánrově se však jedná o snímek přeci jen o něco pestřejší, což jsem bez jakékoliv apriorní znalosti zjistil až během sledování, a přeci se žádná žánrová frustrace nedostavila. řemeslně velmi zručně natočený snímek nemá ani tolik vtipu jako Mackendrickovi pozdější Ladykillers, ani tolik konfliktu a napětí jako jeho ještě o něco pozdější Sladká vůně úspěchu, samé skvělé filmy. divákům však nabízí dobře vybalancovaný poměr obou poloh, komedie a dramatu. téma této dramedie je typicky vědecko-fantastické, ale pojaté velmi originálně. není jím samozřejmě již zmíněná sociální kritika. na mysli mám situaci vědce, který objeví cosi potenciálně převratného. všichni jsme už tolikrát měli možnost vidět sci-fi o vědcích, jejichž strašlivého vynálezu se každý toužil zmocnit, ale oni sami se ho nakonec ve strachu z ničivých důsledků rozhodli zničit. v Muži v bílém obleku hraje Alec Guiness pravý opak této stereotypní figury. jeho Sidney Stratton přijde na vynález, o který naopak nestojí nikdo, a snaha ho prosadit jde proti vůli všech lidí. tématem filmu je pak univerzální pravda o tom, jak tragicky nevděčná často bývá úloha vědců v dnešním světě a s jakým nepochopením se vždy budou střetávat ze všech stran.

    • 8.10.2015  03:00
    Marťan (2015)
    ***

    po předloňské Gravitaci a loňském Interstellaru jsem od největšího letošního adepta na hollywoodský pokus o "high-syfy" roku čekal hodně. a to byla chyba. dočkal jsem se filmu skvěle natočeného, který ze zdánlivě chabého námětu vytěžil daleko víc, než bych se kdy nadál. filmu chytrého, byť v mnoha detailech nedomyšleného, viz například ignorování faktu, že na Marsu je výrazně menší gravitace. filmu zručně napsaného, efektivně vyprávěného a vůbec po řemeslné stránce od prvního pohledu prvotřídního. /// Ridley Scott dokázal po celou tu relativně dlouhou dobu udržet pravidelný tep rytmu, s ním související vyváženost v poměru "humor vs drama" a konvenční střihové elipsy drží všechny ty rozmanité scény krásně pohromadě, přestože se v rychlém tempu stále dokola střídají lokality dvou vzdálených a velmi odlišných prostředí. nemohu si ale pomoci, to všechno je mi pořád málo. ve srovnání s o dva roky starším vědecko-fantastickým survival filmem Alfonsa Cuaróna, snímkem audio-vizuálně ohromujícím a tematicky nesmírně inspirativním, vypadá Marťan jako banalita stejně povrchní, stejně líbivá a skoro stejně nepříjemně vlezlá jako jsou disco hity z jeho soundtracku. /// jako hard scifista velice oceňuji krásu "mimozemských obrazů" z Marsu a ještě více nadšení ve mě vyvolávaly všechny záběry na kosmickou loď Hermes i pohledy do jejích útrob. i z hlediska významové struktury nacházím mnoho aspektů hodných ocenění. upřímná tematizace hluboké a ničím nezviklatelné úcty k hodnotě lidského života, i kdyby byl "jen" jediný, má univerzální platnost a jistě osloví řadu diváků filmu. i tak je to ovšem pravda svým způsobem "příliš" prostá a samozřejmá. každý lidský život je nedocenitelný. ano. abych plný význam těch slov pochopil a přijal, nepotřebuji sledovat přes dvě hodiny dlouhou "názornou ukázku" na příkladě jednoho ztroskotaného kosmonauta. /// a nemá-li film co víc nabídnout, pak nemá doopravdy co nabídnout. snad kromě hlášek (-), předvídatelných dějových zvratů (-), Damonova krajně nepřesvědčivého herectví (-), optimismu namísto střízlivosti (+/-?) a snah o extrémní zjednodušování, aby i ten nejhloupější divák všemu bez potíží rozuměl (obzvlášť velké mínus). dokonce i vlastní koncept založený na řetězci předkládaných problémů a vývoji jejich řešení - a to racionální vědeckou cestou, abych zdůraznil potěšující silně pro-vědeckou orientaci filmu - si Marťan ve svém, celkově spíše slabším závěru trapně podráží stupidním trikem "na způsob Iron Mana". kdo viděl, chápe. kdo neviděl, uvidí a zapláče. /// soudě z uvedeného výčtu je hodně co kritizovat i hodně co chválit. dočkal jsem se dobrého filmu. dokonce i dobrého sci-fi. nedosáhlo však uměleckých kvalit, a proto nedosáhlo ani kvalit Nolanova loňského předchůdce, a už vůbec ne Cuarónova předloňského. a i když nemám pochyb, že sklidí bohatou úrodu prestižních filmových cen, tohle sci-fi je "jen" dobré. (navštívena projekce 2D verze)

    • 6.10.2015  00:15

    v době, kdy v (politicky, nikoliv však kulturně) "konkurenčních" USA docházelo k bezprecedentnímu vzestupu filmového sci-fi, se sovětští filmaři raději drželi svých léty prověřených receptů a je to tak dobře. těžko by se dalo něco vylepšovat, alespoň tedy je-li řeč o podstatných aspektech a nikoliv o kosmetických náležitostech, mezi které patří třeba právě speciální efekty. ty totiž v případě Záhady souhvězdí Orionu nesnesou srovnání se zámořskými protějšky. jedná se o triky sice na pohled krásné a poctivě zpracované, nicméně prosté modely raket ve statických záběrech a obyčejné víceexpozice musely na začátku osmdesátých let působit archaicky a to pravděpodobně i v Sovětském svazu. mezi spíše povrchní aspekty filmu by se daly řadit také kulisy a výprava, ačkoliv jejich značný vliv na atmosféru filmu by neměl být podceňován. v Záhadě mě velmi mile překvapila především architektura vesmírného korábu Phaeton a to svou prostorností, rozmanitostí, složitostí a samozřejmě skutečností, že opravdu budila futuristický dojem interiéru kosmické lodi a nikoliv ponorky, jak se běžně stávalo i u mnohem ambicióznějších filmových sci-fi projektů. designérovi proto patří mé uznání. /// snad ještě více se však o atmosféru zasloužil kameraman, nebo lépe zástup kameramanů, neboť se jich na filmu vystřídala hned celá armáda a je to znát. nevím, co přesně jsem vlastně na základě zhlédnutí jiných sovětských vesmírných sci-fi očekával (příkladem Planeta bur, Lilovyj šar, Mečte navstreču či Ja byl sputnikom solntsa), ale rozhodně to nebylo extenzivní užití dynamické ruční kamery, která neustále velmi prudce mění úhly pohledu, velikosti záběrů a objekty svého zájmu, sleduje je jízdami skrze koridory lodi a ironicky spíše zabraňuje divákům v orientaci v prostoru, než aby jim tím pomáhala. všechna ta neotřelá kamerová extravagance, která může být jak příznivým důsledkem intuitivního přístupu autorů, tak neschopností režiséra uvést v soulad nesourodé přístupy svých kameramanů, pak má velmi hypnotické účinky na diváka. těžko bez zákulisních informací rozhodnout, zda nejde jen o vedlejší efekt, ale kloním se k vysvětlení, podle něhož jde spíše o názornou ilustraci proměn vědomí, které u kosmonautů jejich výprava do hlubin kosmu vyvolává. i touto cestou totiž může film komunikovat své téma, které je vlastně též typické pro sovětská sci-fi a vlastně všechna dobrá sci-fi, a sice setkání s neznámem, které dalece přesahuje člověka a donutí ho poznat a pocítit limity své lidské přirozenosti. o tomtéž vlastně vypovídá Kubrickova 2OO1, první Star Trek film of Roberta Wise, československá Ikarie XB-1, Nolanův Interstellar či Cuaronova Gravitace, ze sovětských vědecko-fantastických filmů pak Tarkovského Solaris či Šerstobitova Mlhovina v Andromedě. /// Záhada orionova pásu však své téma neotevírá cestou žádného filmového mysticismu, jako je tomu u několika z právě jmenovaných děl, a dle očekávání dodává jako "tematickou příměs" také relativně snesitelnou dávku laciného budovatelského optimismu. o tom ostatně svědčí už víceméně banální námět o hledání způsobů, jak navázat spolupráci s cizinci z jiné planety za účelem záchrany Země před blížící se katastrofou. budovatelská rétorika pochopitelně infikovala i dialogy, které bych popsal jako prapodivnou směs ne vždy zcela smysluplných techno-blábolů s velmi naivními a jednostrannými ideovými proklamacemi, kterým nijak nepomáhá, že je pronášejí strnulí interpreti pokoušející se vdechnout život dvojrozměrným figurám. marná to snaha. /// velký podíl na příjemné atmosféře "podivna" a "halucinogenních" dojmech ze sledování má ironicky též zcela nekoncepční dramaturgie. děje přecházejí plynule z jednoho v druhý podle pravidla naprosté libovůle. nenacházím žádné povědomé vzory, žádný vývoj, nic, co by s velkou pravděpodobností po důkladnějším zmapování dalo vzniknout přehlednému diagramu. děj, nebo raději opět v množném čísle - děje jsou tu zkrátka krásně nevyzpytatelné. i když tedy z mnoha zmíněných důvodů je nasnadě Záhadu souhvězdí Orionu hodnotit jako filmový pokus, který se tvůrcům zcela vymkl kontrole, jedinečný výsledek onoho metaforického experimentu lze subjektivně ocenit pro jeho výrazné uhrančivé účinky. byla potěcha to sledovat a o to přeci hlavně běží.

    • 26.8.2015  04:30
    Star Trek: Renegades (TV film) (2015)
    **

    první dojmy (bez spoilerů) /// celovečerní pilot očekávaného web seriálu, který byl včera po dlouhých letech produkce konečně vypuštěn do světa, očekávání fanoušků a přispěvatelů do crowdfundingových kampaní pravděpodobně zklame. až do dokončení daleko slibnějšího Axanaru se budou právě Renegáti moci pyšnit titulem pro dosud nejnákladnější fan film podle Star Treku, ale všechny ty finanční dary svým způsobem přišly na zmar s přihlédnutím k vážným nedostatkům, jimiž výsledný produkt trpí. počítám mezi ně všechny rysy typické pro většinu fan filmů a neslučitelné s aspirací filmařů na profesionalitu. mezi těmito rysy se vyjímá zejména krajní nevyrovnanost. nejlépe je zřetelná na trikové stránce filmu. vynikající ztvárnění zvláštních efektů, jaká lze obdivovat například při bitvě Ikaru s Archerem na začátku filmu (jediná scéna snímku, která mi stála za opětovné zhlédnutí), ostře kontrastují s místy naprosto odbytými efeky, viz modely a klíčované pozadí ve scéně útoku na dilithiové doly z předešlé scény. o nic lépe však nevypadají ani žádné další počítačově generované planetární krajiny a záběr na orbitální dok Základny 01 jako kdyby pocházel spíše z machinimy. stejně velkou nevyváženost lze pozorovat téměř u všech technických kategorií. masky a make-up většiny mimozemských druhů téměř nevykazují chyby (např. Andorianka, Cardassian, Bajoran, Klingon, bývalý Borg, Orionci a příslušníci nově představeného druhu Syphonů), zatímco menšina těch zbylých nesnese srovnání snad ani s make-upem použitým ve fan seriálech natáčených před deseti lety (např. Romulanka a Nausicaan). při posouzení kostýmů zaslouží pochvalu oděvy odpadlíků z posádky Ikara a jejich syphonských soupeřů, ale nový design uniforem Hvězdné flotily ve mě budí přinejmenším rozpaky a působí jako krok zpět ve vývoji. nevidím přitom žádné závažné důvody, proč by se designéři nemohli držet uniforem z Nemesis, jejíž příběh Renegátům na časové ose fikčního světa předchází o pouchých jedenáct let, případně si je pouze trochu poupravit, ale pokračovat přitom ve vývojové linii naznačené v seriálech. citelný nepoměr panuje i na poli hereckých výkonů, což se ostatně dalo čekat od filmu, který vedle sebe staví naprosté neherce s vysloužilými profesionály. nicméně co se herectví týče, mám zásadu být k fan filmům obzvláště shovívavý, a tak budu jen chválit ty herce, kteří podle mě odvedli nejlepší práci. jsou jimi Corin Nemec v menší roli kapitána Alvareze z hvězdné lodi Archer (mimochodem, Sternbachův design vypadá v pohybu mnohem lépe, než jsem čekal po prostudování blueprintů) a nehledě na pokročilý věk zazářil i Walter Koenig jako admirál Pavel Chekov. za vysoce kontrastní lze směle označit i práci s postavami. pominu přítomnost mnoha zcela nadbytečných figur, které nemají v narativu žádnou funkci, a nebudu se podivovat ani nad postavami, jež slouží pouze coby záminky pro camea oblíbených hrdinů. jelikož i já mám své hrdiny, nemohu mít přeci filmařům za zlé, že našli "výmluvy", proč na obrazovce opět zhmotnit hrdiny seriálu Voyager jako jsou Lewis Zimmerman (Robert Picardo) a admirál Owen Paris (Richard Herd). zajímavé postavy se ocitají po boku naprosto fádních kolegů. hodnověrně rozvíjené postavy (např. Icheb zneužitý pro vojenský výzkum jeho implantátů) zase mají svou protiváhu v postavách, které tvůrci jako by ztratili ze zřetele. na mysli mám mimo jiné třeba Tuvoka, jehož spolčení s Oddílem 31 je pro mě stěží stravitelné. předpokládám, že vytížen povinnostmi režiséra, neměl Tim Russ čas a síly věnovat se své postavě a ta tak skončila jen s minimem špatně využitého prostoru. totéž však lze říci téměř o každé postavě, a proto se jich také jen malá hrstka stačila vyvinout v něco více než jen dvojrozměrné figurky. mezi tuto hrstku bohužel nepatří ani hlavní hrdinka Lexxa Singh (Adrienne Wilkinson). nevyužitý potenciál postav snad částečně omlouvá alespoň intence tvůrců navázat na film seriálem, která je zřetelná již ze skutečnosti, že iniciátor komplotu za účelem zničení Federace nebyl v závěru odhalen. otevřený závěr budí pochyby, zda tvůrci vůbec tak daleko v době psaní filmu uvažovali. scénář bohatý na klišé a plný "hluchých míst" totiž nechává jen nepatrnou důvěru ve schopnosti jeho autorů a tkví v něm pravděpodobná příčina kolísavého narativu, střihové nekoncepčnosti a vlastně i hlavní příčina celkového selhání filmu. nejde jen o klišé, absentující dramaturgii, nevyváženost a špatnou práci s postavami. už jen jeho logické základy jsou velmi vratké. kupříkladu nenacházím jediný důvod, proč by měla základní směrnice bránit Federaci v obraně proti přímému vnějšímu napadení. bez potřebného vysvětlení však pozbývá smyslu de facto celá zápletka s povoláním odpadlíků a vlastně celý film, který se nejen poněkud umělým pokusem o temné ladění a tematickou povrchností značně vzdálil vzorům, na něž se pokouší navázat. mimoto, akční ladění bezpochyby inspirované filmovými blockbustery z posledních let nepřísluší béčkové sci-fi produkci. potěšily mě sice detaily jako například souvislosti s dalšími fan filmy a lesbický motiv, ale celkový dojem hodnotím z výše jmenovaných důvodů jako spíše podprůměrný. jediným opravdovým překvapením a rozhodně ne příjemným tak zůstává to, jak málo se tvůrci zlepšili od dob Of Gods and Men. P.S. : geek ve mně se doteď nepřestává tázat, odkdy dostávají Breenové výbuchy vzteku... ?!

    • 5.8.2015  17:11
    Slepá (2014)
    ****

    z některých kritických ohlasů jsem nabyl dojmu, že onou oceňovanou zvláštností Slepé má snad být jakési hravé střídání mezi vyprávěním objektivní perspektivou vševědoucího vypravěče v kontrastu s nespolehlivým vyprávěním subjektivní perspektivou hrdinčinou. nechce se mi s tím přímo nesouhlasit - respektive chce, jelikož ta slova popisují pramálo zajímavou banalitu, ale netroufám si -, a tak jen řeknu, že to, co zde jako podstatné vnímám já, tím však popsáno nebylo. proto za sebe dodávám, že na hru v zorientování mezi "fikční skutečností" a "imaginativní fikcí" jsem já osobně s filmem nehrál, ani jsem nenabyl pocitu, že právě k tomu by diváka snímek pudil. šlo tu o jinou hru. vždyť celé vyprávění je přeci vedeno perspektivou hlavní hrdinky a odtud surovou matérii fikční skutečnosti tudíž abstrahovat nelze ani ve stopovém množství. usilovat o nadhled mi proto zavání "slepou" uličkou. napětí mezi realitou a iluzí je trivialita, jejíž zdůrazňování je zde nejen nemístné, ale zastírá opravdové unikum filmu, a sice skutečnost, že forma vyprávění v sobě odráží dynamiku procesu vlastního vznikání (a do značné míry i zanikání, které je přeci neodmyslitelnou součástí procesu vyprávění). tematizace vidění může v souvislosti s tím svádět k závěru, že jej namísto pasivního odezírání vizuálních počitků máme vnímat (i) jako (spolu)vytváření obrazu a samotné sledování filmu se podle této logiky stává participací na zmíněném procesu výstavby narativu. vidět jako tvořit. tvořit jako vyprávět.

    • 15.5.2015  23:02

    film, který je přesně tím, čím se ze všech sil snaží nebýt - odporně předvídatelný a to včetně pointy, kterou divák s trochou přehledu a diváckých zkušeností tuší ještě před polovinou, jelikož přesně tam to celé krůček po krůčku logicky ústí. tím jsem už napověděl, že ani originality se tu nelze dopátrat v žádoucím množství. ale neoriginalita ani předvídatelnost nikdy nepatřily mezi kritéria, na která kladu významnější zřetel, takže to jen pro úplnost. tím spíše ne, jsou-li takto relativní a podmíněné individuální diváckou zkušeností. a našla by se vlastně i řada aspektů, které by si zasloužily naopak chválu, zvláště s ohledem na nezávislou produkci, v níž snímek vznikl. mezi ty hlavní patří výkony herců, na kterých především stojí celé to dovedně rozdmýchané drama. malou zmínku ale věnuji i hudbě a jejímu kreativnímu využití. nicméně přese všechny nepodstatné zápory a podstatné klady mi to nedá, abych své hodnocení opřel především o dva pocity. zaprvé, z toho námětu šlo vytěžit nekonečně víc. úplně vidím tu cynickou, subverzivní facku všem pokrytcům žijícím své partnerské vztahy ve lži, v kterou šlo scénář jen s malou trochou úprav přeměnit. a s tím souvisí i "zadruhé" a sice pocit, že scenárista - ani se nemusím dívat do databáze, aby mi bylo zřejmé, že to byl muž - má extrémně stereotypní představy o genderech, což z filmu, který se ze sebe snaží dělat cosi svěžího, chytrého a alternativního, zkrátka vysává všechen ten wannabe půvab.

    • 23.4.2015  17:40
    42. ulice (1933)
    ***

    o mém oblíbeném žánru muzikálu - tedy alespoň co se klasického hollywoodu týče - jsem se vždy domníval, že platí totéž, co se obyčejně říká o baletu - je ohromná dřina vzbudit ten výsledný dojem lehkosti, nenucenosti a snáze a nedat všechnu tu těžkou práci ani náznakem najevo. v ten dojem doufám, kdykoliv sleduji filmový muzikál, kde jsem se vždy více těšil z tanečních čísel a důmyslné mizanscény, než z čísel pěveckých. a v tanci dávám opět přednost skupinovým choreografiím, než duetům a sólovým číslům. když odpustím absenci barvy, jsou filmy Bacona a Berkeleyho jako stvořené právě pro mě. a přitom tento slavný opus nepotěšil, jak by podle všeho měl. kinetické "rozkoše" byl v závěru dostatek, a přitom z něj cosi vysávalo všechen půvab. film samotný totiž tematizoval všechno to vypětí, úsilí a lopotu, kterou tvorba muzikálu obnáší. postavy režiséra na pokraji nervového zhroucení, do níž tvůrci jistě vložili mnohé z vlastních zkušeností, a tanečnic úpících pod excesivním tlakem... nic z toho by v dobrém muzikálu nemělo být znát, a přeci tento není celý o ničem jiném. namísto pocítění éterické lehkosti se cítím jako po přetrpění budovatelského filmu, ze kterého "bolí ruce", i když v tomto případě spíše nohy a hrdlo. a cítím se i nemálo zrazen. vždyť vystavovat takto vyumělkovanou trýzeň všech zúčastněných, od nebohých sponzorů strachujících se o svou nemalou investici, po nebohé elektrikáře, obávající se o zdroj obživy, to vše doslova citově vydírá diváka, který bude sám sebe nutit mít toto představení rád, už jen aby tím vyjádřil respekt vší té imaginární námaze. ale i když jsem už vyjádřil podezření z autobiografických aspektů scénáře, kladu si i přeci otázku: kolik je na tom všem vlastně pravdy?

    • 30.3.2015  12:33

    výběrem atmosférické písně "O willow waly" coby hudebního podkresu pro trailer se tvůrci poněkud zbytečného sequelu Ženy v černém otevřeně přiznali k tradici nejlepšího britského duchařského hororu (o zlatých časech Hammeru nemluvě). o to výrazněji se projevuje jejich selhání vyrovnat se vytyčeným vzorům. vysokou úroveň kamery a výpravy z prvního filmu volné pokračování sice udrželo - především reálie strašidelného domu a ostrova v mlze jsou obzvláště vydařené - a hlavní role se povedly obsadit vhodnými hereckými představiteli, ale tím výčet kvalit bohužel končí. k dobrému filmu je to stále příliš málo. zápletka je k uzoufání plochá, stejně jako i ony postavy, vystřižené úhledně podle neživotných šablon. fikční svět, ač by měl být žánrově definován duchařským hororem, se řídí spíše pravidly žánru fantasy, navíc značně nedomyšlenými, jelikož nadpřirozeného elementu se zjevně žádná pravidla netýkají a děj kolem jeho projevů soustředěný následkem toho vyznívá jako samoúčelný sled záminek pro náhodně rozeseté a citelně laciné lekačky a surreálné retrospektivy a nikoliv jako věrohodná (suspended disbelief included, pochopitelně) a soudržná linie děje. nadměrná dávka patosu a klišovitý závěr zmíněné nedostatky jen prohlubují a znemožňují zformování atmosféry znepokojení, natožpak zděšení a hrůzy. mohu jen gratulovat sám sobě, že jsem poslechl svůj instinkt a nemarnil v tomto případě čas a peníze na návštěvu kina.

    • 24.2.2015  20:46
    Sils Maria (2014)
    ****

    Oblaka nad Sils Maria... nemělo by mě překvapovat, že distributoři v mnoha zemích světa (typicky) zvolili tak doslovný název. ovšem, oblaka zde mají svou úlohu, ale ještě spíše než doslovnou plní funkci obraznou. jsou (nahlíženo "zevnitř" filmu) v sémiotickém smyslu slova ikonou, (z pohledu zvnějšku) synekdochou a částečně i předmětem volného výkladu. forma oblaku je zde neopomenutelná, ale jedině proto, že dává vzniknout smyslu; že jeho vznik podněcuje, je-li vnímána subjektem. není to oblak. je to had. a není to had. je to smysl jako takový. /// Assayas ve svém poslednímu snímku tematizuje 'smysl' a s ním způsoby jeho vyjadřování i způsoby, kterými ho do textu promítají jednotliví participanti (ať už tedy diváci, nebo herci). Assayas omezuje narativní informaci tak, abychom si jako diváci nemohli být jisti významem filmu, který sledujeme, přestože jej zřetelně vnímáme, a o to intenzívněji a zároveň úzkostlivěji onen důmyslný a zároveň delikátní narativ mapovali, tj. abychom zakreslovali vysledované souvislosti do pomyslného celkového obrazu. a přeci, nehledě na všechny snahy, nebo snad díky všemu tomu úsilí, zde budou jisté dráhy vždy citelně scházet. Assayas hledá a pokud mohu říci, tak i úspěšně nachází, dokonalý bod rovnováhy mezi relativizací umožňující bezbřehé moře výkladů a specifickým útvarem zároveň vymezeným několika hranicemi a zároveň na specifických místech otevřeným, nebo lépe řečeno - nedotaženým. smysl mu tedy neuniká a jak by také mohl, je-li v tomto případě sám smysl smyslem. /// "Ona nakonci zmizí. Je to dvojznačné." říká postava Valentine (Kirsten Steward) a Marie (Juliette Binoche) oponuje "Odejde na procházku a nevrátí se. Mně se to zdá dost jasné." a přesně tak je to s celým filmem. jednomu stačí náznak a je to dostatečně jasné, jiný vnímá jen ambivalenci a tedy více možností, mezi které se smysl drobí. /// mohu si být já vůbec jist vlastním výkladem, když si tvůrci dali tolik práce, aby diváka v jeho snaze o výklad znejistili? nemohu. ale mohu se pohybovat v tomto nejasně vymezeném prostoru úvah nad textem a jeho čtením a mít z toho přinejmenším intelektuální potěchu i poučení. ale ačkoliv jde o film, který by se bez obvyklých hanlivých konotací dal pojmenovat jako "intelektuální", neschází mu ani nepostradatelný cit. jako hlavní prostředy vyjádření smyslu v tomto filmu-úvaze totiž neslouží metaforická oblaka, ale především herci. /// jakkoliv bývá herec a jeho úloha často marginalizován coby pouhá jedna z mnoha součástek komplexu mizanscény, Assayas oproti tomu líčí herectví jako klíčový prostředek k převodu smyslu a rozjímá i nad úskalími přenosu významu touto specifickou formou. /// "fiktivní" postavy z fiktivního narativu divadelní hry Maloja Snake se mohou na první pohled zdát jen jako zprostředkovatelé, či spíše záminky, jak divákům přiblížit prožitky "reálných" hrdinek filmu a především hlavní hrdinky Marie. na druhý pohled nelze přehlédnout paralely mezi "fiktivními" a "reálnými" postavami. je jich celá řada. třetí pohled mě vede k závěru, že nikoliv jen jedna, ale rovnou obě (navzájem velmi kontrastní) Mariiny role se vztahují k ní samé, obě jsou komunikačním kanálem umožňujícím vyjádřit jinou část jejího nitra. jedná se o velmi vynalézavý postup, jak překonat limity ztvárnění postav v rámci psychologického realismu, v jehož podmínkách tvůrci nejčastěji dospívají k daleko triviálnějším výsledkům. postavy Sils Maria mají k triviálnosti daleko, ale přesto jsou stále přístupné a hmatatelné. lze s nimi navazovat vztah, sympatizovat a vyloučená není ani divácká identifikace. /// Marie jako herečka vyznává přesvědčení niterného spojení herce s postavou. stejně tak i Mariina představitelka Juliette Binoche podává vynikající výkon, neboť do něj vkládá krom hereckého umu i cosi opravdového ze sebe. její výkon představuje v duchu všeobecného hledání oduševnělosti vlastní "neživému" textu (či snad vdechování smyslu do textu?) přemostění "strojeného" falše (tj. herecké metody) a opravdovosti. a kde je pravda, jsou i emoce.

    • 15.2.2015  01:49
    Lucy (2014)
    ***

    stejně jako žádný střízlivý divák si ani já nedělám nejmenší iluze, že se Lucy svého námětu (a jeho implikací) chápe se vší vážností, kterou předpojatí kritici tak zoufale postrádají. vedle podnětnější Transcendence, seriózně míněného sci-fi z téhož roku a s podobnými motivy, může Bessonův akční biják vypadat vyloženě hloupě. námět je tu samozřejmě hlavně záminkou ke všemu tomu trikovému spektáklu, který si ovšem dovedu sám o sobě vychutnat jako svého druhu guilty pleasure. ale to je na tom filmu právě to kouzelné, že přestože nemá větší ambice, než být efektním sci-fi akčňákem, nápadně v sobě odráží rapidní vývoj v rámci vlastního žánru. /// jelikož se odborně nespecializuji na dějiny filmové sci-fi a zkoumám historii svého oblíbeného žánru víceméně na popud osobní zvědavosti, vytvořil jsem si svůj vlastní, laický systém, který mi umožňuje se v tomto nepředstavitelně rozmanitém prostředí zorientovat. systém je založený na strukturování dějin žánru v rámci filmového a televizního média podle témat a tematických motivů, nebo ještě přesněji podle otázek, které klademe nikoliv my, diváci, filmům, ale otázek, které (si) kladou filmy samotné. /// je fascinující uvědomit si, že v žánru, kde si ještě před půl stoletím převážná většina filmů kladla otázky leda po způsobech, kterými "ti zlí vetřelci z Marsu servírují lidské maso", jak ostatně svého času parodovala už jedna epizoda Simpsonů, dnes se i v rámci relativně hloupého akčního scífka dumá nad otázkami Singularity a trans- či dokonce post-humanismu. Lucy možná není příkladným zástupcem dobrého sci-fi, ale je nádherným symptomem velmi prudkého a nezadržitelného vývoje vědeckofantastického filmu, vývoje, který by singularitarián mohl s trochou drzosti označit za paralelu k exponenciálně se zrychlujícímu vývoji lidstva jako takového. vrchol je na dosah. jen si počkat.

    • 6.12.2014  01:26
    O Barão (2011)
    *****

    ze všeho nejvíce mi Baron připomněl Drákulu: Stránky z deníku panny. podobnost by se ale dala najít s většinou filmových děl geniálního Kanaďana z Winnipegu. může za to jejich stylizace využívající postupů různých uměleckých trendů dvacátých a třicátých let. Baron se vůbec nejvíce zhlíží ve filmovém expresionismu a jako vzory mu posloužily zejména kultovní americké horory třicátých let; a snad do jisté míry i jejich pozdější reminiscence, jako například italský gotický horor šedesátých let. nehledě na zřetelné vnější vlivy lze vysledovat i návaznost na tradici domácí portugalské tvorby, která se dá velmi zjednodušeně popsat jako věčný zápas nebývalého množství geniálních auteurských režisérů s podfinancovaným systémem národní kinematografie. rozpočtová omezení ovšem, jak to tak bývá, v mnoha případech stimulují kreativitu talentovaných tvůrců o to více a mohou dokonce trvale ovlivnit i režijní styl autora; zejména mám na mysli práci s mizanscénou (Oliveira, Monteiro, Morais). ani nyní však síť souvislostí není kompletní. Baron využívá postupy vyvinuté mnoha různými uměleckými směry a - v nejlepším smyslu slova - svéráznými jedinci napříč dějinami světové filmové avantgardy. nic to však nemění na skutečnosti, že se nejedná o dílo eklektické, nýbrž o neméně osobité a tedy o nic méně hodnotné autorské vyjádření. vypůjčené avantgardní postupy doplňují metody a stylistické prostředky nevídané a neotřelé, vyvinuté ad hoc. tyto dvě množiny avantgardních výrazových prostředků jedna druhou dialekticky povyšují na vyšší, vyspělejší úroveň výrazu. přestávají být avantgardou, neboť se stávají novou a nutno uznat, že zcela plnohodnotnou normou. nový normál se zasluhuje o obzvláště slastnou atmosféru a garantuje neopakovatelný cinefilní požitek.

    • 5.12.2014  17:12

    zvláštní, jak si člověk někdy dokáže užít sledování filmu, o kterém si přitom nedělá žádné iluze, že by nebyl objektivně vzato špatný. dobrý film si představuji jako celistvý monolit. jakýkoliv nesouměr tudíž logicky znamená selhání, přičemž The Dark Place (těžko najít český překlad, který by reflektoval i dvojsmysl původního názvu) je svými kvalitami silně nevyrovnaný. s přihlédnutím k jejich nezkušenosti zasluhuje chválu většina herců, ale obsazení místy typově neodpovídá roli, což platí dokonce o hlavním hrdinovi. koho jen napadlo obsadit někoho s tak "alfasamčí" fyziognomií, jako je Blaise Godbe Lipman, do role zakomplexovaného, lehce zženštilého psychotika, který tím pádem nebudí téměř žádné sympatie? na druhou stranu v souvislossti s protagonistou zaslouží pochvalu prozměnu scénář, který od začátku a po dlouhou dobu trvání filmu udržuje kolem Blaiseovy postavy dojem určité duality, která podněcuje zvědavost diváků a dodává nezbytné minimum napětí, jaké vývoj zápletky samotný selhává vykřesat z chatrného námětu. scénář jako takový je vůbec krásným příkladem vysokých kvalit kombinovaných s ostudnými prohřešky. na jednu stranu scenáristé využívají vynikajícího motivu dokonalé vizuální paměti hrdiny, díky níž elegantně odpadají všechna klišé s "náhlými momenty osvícení" obvyklá u filmů s kriminální zápletkou; na druhou stranu jakýkoliv potenciál tvůrci efektivně ničí překombinovaným a naprosto nevěrohodným závěrem, jehož optikou se jako nevěrohodné nutně jeví i vše předešlé. bojím se, že prohřešky nad kvalitami převažují (k výše zmíněnému dodávám ohavnou hudbu, ještě ohavnější kostýmování hlavního hrdiny, naprosto amatérský střih v akčních sekvencích, nekoncepční kameru etc.), ale i kdyby tomu tak nebylo, ona "asymetrie" beztak předem odsoudila celý film k nezdaru.

<< předchozí 1 2 3 4 5 7 9
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace