Eodeon

pravda, Romulus je frankensteinovo mostrum sešité z pečlivě zvolených tělesných kusů dodnes čerstvých filmových mrtvol, zejména Scottova prvního a Cameronova druhého příspěvku, se zjevnými souvislostmi k Prometheovi/Covenantu a zdaleka nejsilněji a narovinu přiznaně se tu odráží fantastické Isolation. které, jak hráči upozorňovali už od vydání, díky své vynikající atmosféře, věrnosti a úctě k originálu představovalo nejlepší příspěvek vetřelčímu univerzu za desítky uplynulých let, s čímž z vlastní hráčské zkušenosti plně souhlasím. oproti poslednímu filmovému Vetřelci u Romula skoro až zaráží nulová snaha o přesah, kterou nahrazuje přísné soustředění na žánrové náležitosti, tedy řečeno jinak snaha natočit co nejlepší akci / survival / horor (vč. oblíbených tropů jako "poslední dívka") coby pastiš Isolation s četnými a relativně zjevnými parafrázemi řady dalších významných pramenů, a tak je třeba to brát a nic "víc" nežádat, protože vetřelčí film jako čistokrevná žánrovka vyjadřující fanboyovskou poctu originálu je úplně legitimní a dostačující koncept a jedině logický, vzhledem k nemálu reakcím na obě Scottovy poslední snahy "dorovnat" legendární status svého původního Vetřelce náležitě hlubokomyslnými prequely. nope. frankensteinovo monstrum k radosti stačí. kor když si Alvarez opravdu dobře vybral zdrojové mršiny, což krom již zmíněných jasně zahrnuje i přinejmenším dvě z nejlepších románových příspěvků do fikčního světa vetřelců, tj. Probuzení (Out of Shadows) a Chladnou výheň (Cold Forge), čili vycházel z nejlepšího a sešil to dohromady prvotřídně. krom radosti sledovat linie na mapě odkazů byla radost sledovat i řemeslo samotné. co záběr, to nadšené chvění, co scéna, to nápad, a nejen nějaký, ale vizuálně a kineticky vzato zajímavý. a nad to vše je cítit poctivá snaha si všechny ty dějové zvraty a všechna ta fatální rozhodnutí postav (které si žádá ať už žánr, nebo z druhé strany nutnost napodobit vzorec odkazovaného pramene) odůvodnit tak, aby byly, i přes jistou absurditu, paradoxně, z hlediska psychologického realismu věrohodné. méně abstraktně řečeno, postavy jsou stejní tupci jako v jakémkoliv typickém slasheru, ale nemáte jim to tu za zlé. a to se počítá. a tak vlastně ironicky, i když si předem snadno spočítáte jejich přesnou životnost, na zážitku to neubírá. /// ano, pravda, viděli jsme to už mnohokrát předtím. a hráli. a četli a nevímco. a klidně si to zopakujme zas a znovu, protože se to povedlo.

nebýt pozdvižení, které vyvolalo stažení krátkého filmu ze streamovacích služeb, vynucené majiteli licence z důvodu údajného porušení podmínek dohody, jíž se urovnal neslavný soudní spor mezi Axanarem a CBS/Paramountem, asi bych tento kraťas v klidu ignoroval. ale touha vidět, co bylo na Manévru Icarus shledáno tak pobuřujícím, mi nedala pokoj. film jsem tedy vyhledal – kde nepomohou oficiální zdroje, sáhněte po neoficiálních – a seznal, paradoxně, že vlastně nestojí za pozornost. /// pro potřeby kontextu je třeba uvést, že Manévr adaptuje konkrétní scénu z (jedné z verzí) scénáře pro původně plánovaný celovečerní film Axanar. jelikož podmínky zmíněné dohody neumožňují vznik Axanaru v celovečerním formátu, ale nejvýše coby dvou čtvrthodinových segmentů, Alec Peters se rozhodl vsadit na jistotu a namísto očekávaného Axanaru ve zkrácené verzi natočit po vzoru úspěšného Prelude dva patnáctiminutové kvazi-dokumenty dále rozvíjející motiv tzv. Čtyřleté války mezi Federací a Klingony v této podobě. to si jistě vyžádalo radikální přepis scénáře, nemluvě o vypuštění všeho, co se nevejde do přísného limitu 2x15 minut. scéna známá jako The Icarus Maneuver zjevně skončila jako zmuchlaný papír vytržený ze scénáře též, než se jí Mark Edward Lewis (současný režisér Axanaru, který nahradil Paula Jenkinse, který nahradil Roberta Meyera Burnetta, který nahradil Christiana Gossetta, ufff... teď musím popadnout dech) rozhodl Manévr Icarus vyhrabat z koše, oprášit a adaptovat jako svůj krátký film. a tvářit se přitom, že to soudní dohodu nijak neporušuje, jelikož to přeci s Axanarem nemá nic společného (akorát režiséra, scenáristu, kulisy...). /// jak vlastně vím tak jistě, že The Icarus Maneuver byl původně součástí scénáře k celovečernímu Axanaru? za to může zmíněný RMB. ten totiž, když se rozkamarádil s Petersem, natočil jako showcase tři videa dokumentující jeho práci na několika scénách a sekvencích, speciálně jeho režii CGI efektů k těmto scénám. tyto trikové záběry, přestože v některých případech nedokončené, ve videích ukázal. včetně působivých záběrů, které si nyní našly cestu do krátkometrážního Ikarova manévru. a v tom bude také nejspíš pravý důvod, proč kraťas vznikl – tvůrcům Axanaru (pokud jim tak vůbec mohu říkat, jelikož po deseti letech stále nic nevytvořili) se jevily práce Burnetta a trikaře Tobiase Richtera nejspíš příliš kvalitní na to, aby nebyly uplatněny. Mark Edward Lewis tudíž neudělal o moc víc, než že v kulisách můstku postavených pro Axanar a představujících loď U.S.S. Ares natočil live-action sekvence, kterými by CGI vesmírné záběry proložil, ejhle vznikl Icarus Maneuver. /// velkou otázkou, na kterou ale odpovědět neumím, jest, do jaké míry došlo pro potřeby krátkého filmu k přepsání právě těch částí scénáře, popisujících live-action komponenty. nevím, ale osobně doufám, že do značné míry. jelikož měl-li být původní celovečerák na stejné úrovni jako tento kraťas, následovala by fanouškovská deziluze vskutku hluboká. /// ne snad, že by to byl špatný film. technicky vzato stále vyniká nad většinu trekovských fan filmů, a to i vzhledem k tomu, jak velkému boomu v kvalitě (i kvantitě) se od dob guidelines kupodivu fan filmy dočkaly. ale řečeno bez obalu – je to jen pitomá bitva. /// ve zkratce – dva klingonské křižníky přepadnou Ares, ten se s pomocí chytrého manévru (kde se poněkud vytratila mytologická souvislost, jelikož naprosto netuším, co to má co dočinění i Ikarem či Daedalem z řecké pověsti) ubrání. no a... to je celé. nemá to téma. nemá to myšlenku. nemá to nic. snad leda působivé CGI plné nápaditosti, ale ouha, to vše jsem přeci už dávno (a opakovaně) viděl ve videích od Roberta Meyera Burnetta. nové jsou víceméně jen live action sekvence. které technicky nejsou vůbec špatné. herci, až na kamenného Peterse, jsou dokonce vynikající. potěší i nerdovské souvislosti jako purpurové oči Adrienne Vilkinson, známé již z fanfilmu Renegades, naznačující její xenexianský původ (mmmmmm, nerdgasm). co ovšem netěší, je podivuhodný kontrast mezi oběma "složkami", chcete-li, krátkého filmu. zatímco trikové záběry z vesmíru jsou ladné, elegantní, precizně inscenované, nově dotočené hrané sekvence jsou oproti nim zběsilé, točené ruční kamerou připomínají ten tolik otravný trend fake found footage filmů. kamera sleduje herce pohybující se po můstku v dlouhých jízdách, což má patrně za účel demonstrovat fakt, že tvůrci disponují 360° kulisou můstku, a často místo střihu zběsile švenkuje z jedné tváře na druhou, což má patrně za účel sugerovat překotnost vývoje bitvy, napětí a chaos panující na můstku lodi. snad se nám tím Lewis snaží ilustrovat, jak nepřipravení jsou důstojníci Flotily na válku s Klingony, když v této fázi stále nedovedou zachovat klid a rozvahu nehledě na potenciálně smrtící situaci, jak jsme zvyklí pozorovat na chování hrdinů oficiálních seriálů a filmů podle Star Treku. ale to je jen spekulace, jakou by se snad dala omluvit ta nepříjemná disonace vznikající z nakombinování tak kontrastních CGI a live-action složek. pro srovnání – práce s kamerou v podobném filmu, krátkém filmu Interlude od Jonathana Lanea a Victorie Fox, by tomu slušela daleko víc. nemluvě o mnohem lepším nasvícení v Interlude. /// výsledný dojem z Ikara je nijaký. důvodem je absence důvodu. vesmírné bitvy mohou být vzrušující scény, ale nestačí dbát na realismus, správně použitý vojenský žargon v dialozích a kvalitní výbuchy, pokud tomu chybí motivace. co je v sázce? jaké jsou širší souvislosti konfliktu? proč a zač se bojuje? mají hrdinové v tomto boji nějakou osobní nebo citovou zainteresovanost? jaké jsou následky? nejlepší bitvy obsahují i dobré odpovědi na tyto otázky. nikoliv však Manévr Icarus aneb bitva nezúčastněných figur v kontextuálním vakuu. kdyby alespoň ta Petersem tolik adorovaná hlavní postava Gartha z Izaru něčím vynikala. a ne že by neměla potenciál. z kánonu o ní není známo skoro nic. v kostce jen tolik, že geniální a zasloužilý kapitán přišel o rozum. přímo se nabízí, aby na jeho budoucím šílenství měla podíl jeho zkušenost z Čtyřleté války. ale nic takového Icarus ani nenaznačuje. opět se zde vtírá srovnání s Interlude – figura Kelvara Gartha je tam sice stejně plochá jako v Ikaru, ale díky vedlejší postavě kapitána Jakandeho má snímek alespoň něco, čeho se lze emočně chytit, k čemu se vztahovat. nemluvě o dost lepším scénáři, což má vliv nemalý. /// radím tedy nenechat se zlákat další (dost možná i uměle nastavovanou) kontroverzí. The Icarus Maneuver nemá co nabídnout.

četl jsem nedávno, že vývoj umělé inteligence umožňuje, aby počítačový program napsal divadelní hru. předpokládám, že totéž lze uplatnit pro filmový scénář, protože se mi nechce věřit, že by Sotto il sole di Riccione napsala lidská bytost. něco až tak schematického a sterilního musel vyprodukovat leda nějaký algoritmus. komedie bez humoru a romantika beze špetky sentimentu, vztahové vzorce bez jakékoliv variability. stejně ploché a prázdné jako diváci, pro které je to natočené. bez urážky, děcka.

jsem nadšený, že nejpřeceňovanější režisér světa konečně natočil něco, co vypadá jako film, namísto pouhého ilustrovaného scénáře (ano, správně, je v tom rozdíl), tj. pohyblivé obrazy, jejichž estetice neschází smysluplnost a krása. snad Howarda nepřeceňuji příliš, když v jeho obrazech rozeznávám inspiraci tvorbou Ivana Ajvazovského, protože už ta možná souvislost vlévá do významové struktury filmu bohatství dalších cenných souvislostí. cinefil ve mně by měl být mimořádně potěšený. a je. a vlastně i ten narativ, čili aspekt, na kterém většina mainstreamových filmů v mých očích "vázne na mělčině", mě zde svým způsobem také těší. jak jindy nesnáším ta samoúčelná rámcová vyprávění, o to více mě zde nadchlo, jak rámec vlastně pozvedá sofistikovanost a tak vlastně i hodnotu vyprávěného děje, jelikož svou zprostředkovaností odlehčuje krajní nevěrohodnost předlohy, tedy Moby Dicka, inspirované jen o krapet méně nevěrohodným námořnickým mýtem o mstivé velrybě, založeném velmi volně na reálné plavbě Essexu, zatímco ale zároveň s tím sugeruje divákům dojem autentičnosti, jakou se přeci musí nutně vyznačovat vyprávění podávané s takovou neochotou a zahanbením, jaké předvádí Gleesonova postava. a tak jsem rozpolcený, když na jednu stranu tleskám důvtipu, s nímž film manipuluje svými diváky, na druhé straně polykám žluč nad tím, že zmíněná autentičnost je jen iluze a všechno je to falešné. jako skoro celá ta továrna na sny, jejímž dělníkem podle všeho Howard nikdy nepřestal být ani v jednom záběru jediného svého filmu. cinefil ve mně by měl být znechucený a pobouřený tím, jak se v námětu samo o sobě velice naturalistickém podařilo neutralizovat všechny vzrušující pachutě a vydestilovat z něj syžet tak naprosto nezajímavý, že nad tím vlastně více než co jiného žasnu; takovou typickou hollywoodskou limonádu pro celou rodinu. a je. čili v posledku jsem cinefilně nadšený i cinefilně zhnusený a mám pocit, jako kdybych měl zrazovat své svědomí, ať už budu hodnotit kladně či záporně. proto ta mimořádná potřeba vyjádřit se tentokrát i slovy. domnívám se, že obecně platí, že pokud se nemohu rozhodnout, bude spravedlivější zvolit vyšší z obou zvažovaných hodnocení. budiž tedy.

mé hodnocení – stejně jako podle všeho většina hodnocení – vychází ze srovnání se Star Trekem. jsem fanoušek Star Treku a tudíž jsem zaujatý, to jistě. ale jelikož zjevnou prioritní ambicí Orvillu je navazovat na vzor Star Treku a konkrétně Nové generace a být mu věrným pokračovatelem, nepovažuji svou specifickou perspektivu za neférovou a ani žádná dílčí srovnání odtud odvozená. dále následují spíše izolované bloky poznámek, které mají za účel zaznamenávat postupný vývoj mých pocitů ze seriálu. ///// nepochybuji, že Seth je fanoušek. jeho nadšení se do seriálu znatelně promítá. ale stejně tak se nadšení jejich tvůrců promítá i do všech startrekových fan filmů, a přesto je drtivá většina z nich hrozná. jak je tedy vidno, entusiasmus sám o sobě zkrátka nestačí. ///// první dojmy ze začátků seriálu byly přímo strašlivé. mám-li se je pokusit shrnout: celé to bylo nehorázně laciné. nade všechna očekávání a varování. měl jsem pocit, jako kdybych sledoval sci-fi seriál ze 70. let, někde na úrovni Bucka Rogerse v 25. století. MacFarlanovu snahu z hlediska profesionality válcuje i Star Trek Continues a to je fan seriál; takový, který navíc nepokrytě přiznává, že je kopií Star Treku cílící na diváckou nostalgii, a tudíž ode mě oproti Orvillu dostává body navíc za upřímnost. ///// Orville se často snaží tvářit chytře, ale v jádru bývá spíše hloupý a ponižující. brutálně vykrádá Trek (a nejen) a tím myslím konkrétní zápletky konkrétních epizod, ale zpracováním je zjednodušuje a znevažuje, čili z toho pokaždé vzešel slabý odvar plagiarizované předlohy. pro ilustraci si stačí srovnat geniálně napsaný scénář k epizodě „Nosedive“ ze seriálu Black Mirror s MacFarlneovým tupým a bezzubým pokusem o nemlich totéž v epizodě Orvillu „Majority Rule“. ///// dále k postavám – celé osazenstvo můstku jsou buďto arogantní volové (týká se všech lidských postav), nebo směšní klauni, které nelze brát vážně (všichni mimozemšťané v posádce), velitelská rozhodnutí jsou často přímo idiotská a zůstává nad nimi rozum stát, jak kdyby posádka byla naprosto nekompetentní, čemuž se téměř nechce věřit s ohledem na to, že zápletky jsou často účelově vystavěné jako oslí můstky, k nimž se elegantní řešení nabízí úplně samo, zero effort. (a ano, přiznejme si, že Trek se tímto neduhem občas projevoval také, ale to je sotva dobré ospravedlnění) ///// chování postav ve službě vyznívá krajně neformálně; prostě se spolu důstojníci na můstku vybavují jak někde po službě v kantýně, nefunguje to ani jako komedie (zasmál jsem se zatím jen jednou a už si ani nepamatuji čemu), ani jako seriózní sci-fi (nic nového to nenabízí a věda dostává s prominutím na držku). z celé první sezóny bych pouze jedinou z epizod („Pria“ s Charlize Theron) byl ochotný označit za jakž takž uspokojivou. jen jedinou! a to je velká bída. ///// teprve v druhé sezóně Orville se naskytlo několik epizod, které se mi líbily. sláva! stačilo vydržet sedmnáct špatných až lehce podprůměrných, ale první opravdu dobré jsem se konečně dočkal. šlo jen o poněkud nešikovné námluvy mezi člověkem a robotem. ale bylo to vtipné. připomnělo mi to ty lepší epizody o Datovi z TNG. mám ten pocit, že MacFarlane umí nejlépe tehdy, když má nízké ambice. když točí ‚prostě jen další epku‘ v řadě, neškodnou ‚vztahovku‘. pak ok. ale v momentě, kdy chce točit něco epického, nebo filozofického, tak ‚uteč kdo můžeš!‘ ///// a později i ten vážně podaný dvojdíl „Identita“, jejíž význam pro seriál Bedraz na trekkies.cz kdysi přirovnala velmi trefně k „The Best of Both Worlds“, se mi docela zamlouval, i když byl krapet více akční a, jak je u Orvillu zvykem, zcela bez (vlastního) nápadu. ///// nějaká ta vzestupná tendence zde tedy imho opravdu je, ale dává si neskutečně načas. až si říkám, že méně trpělivý divák by to na mém místě musel vzdát dávno předtím, než by se dočkal jakéhokoliv projevu kvalit hodných ocenění. ///// kde je dále znát posun k lepšímu, je triková stránka. mezi první a druhou sezónou se otevírá z hlediska úrovně CGI enormní propast. dokonce i postavy vnímám postupem času jako méně a méně nesnesitelné, ale i při pozvolném zlepšování není snadné si budovat vztah k někomu, kdo se před vámi na první dojem projevil jako kardinální kokot (to ostatně platí i v reálném životě), a tak je těžké přimět se, aby mi sebeméně záleželo na tom, co za příkoří se postavám právě v tu chvíli děje. velmi slabé výkony v podstatě všech herců vyjma MacFarlanea samotného tomu také nepomáhají. nemluvě o miscastu některých z nich, respektive těch, kteří zjevně nemají obecně žádné předpoklady pro komedii. vlastně i humor se časem zlepšuje, i když si uvědomuji, že to je nejvíc subjektivní kategorie. každopádně narážku na „Dicka van Dykea“ budu rozdýchávat ještě dlouho, a to doslova, s ohledem na to, že jsem se při ní málem udusil sušenkou. ///// celkově Orvillu ve srovnání se Star Trekem chybí sofistikovanost. zápletky mají potenciál k sociální reflexi, ale brání tomu jejich „naředěnost“, jinak řečeno extrémní zjednodušování předkládaných témat, a jejich působivost se ztrácí s vědomím, že ke každé lze najít nějaký dřívější vzor, který je zde prachsprostě a neobjevně kopírován; aneb raději rewatch kvalitních starších seriálů, než být nucen trpět jejich vykuchaný, neautentický falzifikát. duchu Star Treku snad ještě více než nedostatek invence a autentičnosti odporuje vyobrazení lidí budoucnosti jako o nic vyspělejších omezenců ve srovnání se současností. Roddenberry by takovou tlupu nesvéprávných neandrtálců v posádce Star Treku nerozdýchal. a osobně nemohu vystát, jak se seriál tváří, že přejímá startrekovský ideál hlubokého respektu ke společenské a kulturní identitě jiných civilizací a že dodržuje pravidlo Základní směrnice o nevměšování, ale v praxi si s ním „hrdinové“ brutálně vytírají zadní partie snad v každé epizodě. i jako naprosto laickému zájemci o kulturní antropologii mi bylo v mnoha případech zle z toho, s jakou nadřazeností vnucují ti ubožáci své hodnoty „podřadným“ kulturám. když vyloučím vykrádání konkrétních zápletek, pak v podstatě to jediné, čím mi to celkově přijde blízké dřívějším Star Trekům spíše než současná oficiální tvorba, je ten epizodický formát a přístup při designu některých vizuálních prvků. ///// takhle se Trek zkrátka nedělá. Trek vždy byl a vždy by měl být to nejoslnivější a nejodvážnější sci-fi na současných obrazovkách. nikoliv laciný druhořadý recyklát. Star Trek nehraje na jistotu, neobrušuje ostré hrany, nebojí se kontroverzí, nebojí se být provokativní. odvážně se pouští tam, kam se dosud nikdo nevydal, jak doslovně při zkoumání nových světů, tak pokrokovostí svého obsahu. nic z toho Orville nemá.

představte si, jak držím dva prsty, od sebe navzájem vzdálené tak nepatrně, že je jen sotva znatelná nějaká mezírka. tak takhle blízko bylo od implicitního k explicitnímu, co se vyprávění týče. všechny indicie tak nápadně nastrčené a tak výmluvné, že i když se sice o doslovnosti hovořit nedá, už to k ní nemůže mít blíž. v tomto směru se má, možná nemístná očekávání, vyvěrající z dřívějších setkání s žánrově a námětem příbuznými jihokorejskými snímky jako Kvílení a Vzpomínky na vraždu, uspokojit nepodařilo. čili si nejsem jist, zda dobře rozumím tomu, o jaké nedořečenosti a nepolapitelnosti se v souvislosti s filmem tak často píše. leda bych tedy pátral do detailu po každé motivaci a zakresloval si souvislosti mezi všemi těmi drobnými popiskami, kterými Lee charakterizuje postavy, ale takové snažení se mi jeví jako předem marné a relativně bezúčelné a to nejen s ohledem na konkrétní případ Vzplanutí, ale vlastně i obecně na základě přesvědčení, že jediná dobrá charakterizace je ta v posledku ne zcela uchopitelná a jediný dobrý systém motivací je ten neúplný. to je ta další, abstraktnější mezírka, kterou chci, aby si čtenář představil, ta, která odděluje věrohodnou práci s postavami od nevěrohodné, a Vzplanutí jí ilustruje přímo učebnicově. čili v kontrastu k jiným ohlasům naopak v tomto směru mé nároky snímek uspokojil. nemluvě o důmyslné kameře, kterou bych si - a tady toto je spíše jen tušení či učený odhad, chcete-li - troufal připsat na vrub spíše přímo Chang-dong Leeovi a jeho režijnímu vedení. a s tím souvisí i nastavení relativně pomalého, ale vlastně perfektně vyváženého tempa, které umoňuje se pohroužit, aniž by přitom divák podlehl byť jen na okamžik zcizujícímu účinku nudy.

propojit jednotlivé příspěvky do antologického filmu společným námětem založeným na národním folklóru vlastně nebyl příliš šťastný nápad. už proto, že lidové pověsti se v některých případech sice zakládají na poučné pravdě, tedy v tom smyslu pravdy, v jakém o ní hovoří úvodní titulek filmu, zatímco v jiných případech jde o prostomyslné bláboly. film proto zákonitě končí v té stejné propasti, v jaké vlastně končí všechny (přinejmenším ty hororově orientované) povídkové filmy - v přesně té propasti, která se otevírá mezi skvostnou filmařinou a prachpitomým škvárem. moci hodnotit příspěvky jednotlivě, zřejmě bych uděloval jen nejvyšší nebo nejnižší stupeň hodnocení. nesmírně na mě zapůsobila práce autorské dvojice Veronika Franz a Severin Fiala (Ich seh, Ich seh), za svůj příspěvek se nemusí stydět ani můj oblíbenec Peter Strickland (The Duke of Burgundy, In Fabric), jeho řecký kolega Yannis Veslemes a vlastně ani Katrin Gebbe, která už se rovněž jednou osvědčila (Tore tanzt). vše ostatní byl potupný brak.

v českých poměrech jeden z těch spíše lepších fan filmů na motivy Star Treku. řadu drobných dílčích nedostatků lze snadno přehlédnout, obzvlášť s ohledem na skutečnost, že jde o debut a navíc realizovaný za obtížných, přinejlepším polo-amatérských podmínek. s tímto na vědomí cítím spíš potřebu chválit a to v první řadě (na amatérské poměry) zdatné výkony (ne)herců. to ve fan filmu těší obzvlášť. v kontrastu k jiným současným českým projektům potěší dynamičtější práce s kamerou, která přiléhavě odrážela akčnější děj, a celkový dojem z postav, které zde oproti jiným fan filmům opravdu působily nikoliv jako strnulé figury recitující technobláboly zpoza konzolí, ale jako skutečná posádka, tedy jako fungující kolektiv specialistů, kteří se doplňují a efektivně spolupracují na řešení problémů, tedy přesně v duchu oficiálních seriálových předloh. s hodnocením bych býval šel i o stupeň výš, nebýt (lehký spoiler) toho lehkovážného porušení základní časové směrnice, ke kterému, jak to já osobně chápu, by měl mít na základě svého vzdělání a výcviku každý důstojník Flotily silný odpor, kor když se jednalo o nikým nezpochybněné, všobecně přijaté rozhodnutí. sice se to nakonec ukázalo jako správná volba, ale to hrdinové neměli, jak předem vědět. (konec spoilerů). a přitom věřím, že stačilo trochu si pohrát s několika dialogy a mohlo se to podat věrohodněji. čili v posledku to, co bych uvedl jako jedinou zásadní výtku, je citelně scházející dramaturgie. ale tak už to u fan filmů zkrátka bývá. a vlastně nejen u nich.

paradoxně mě na seriálu nejvíce těší to, co předpokládám, že bude většinu ostatních fanoušků spíše odrazovat, a sice námět vzdálený tematice Jediů, Sithů a Síly. přesně tak, Hvězdné války nejsou celé jen o tomto, a to ani pokud jde o epizody filmové ságy. vlastně i s tím titulním odbojem mají příběhy jednotlivých dílů spíš okrajovou spojitost a seriál tím pádem poněkud klame názvem. zejména v začátcích, během velmi pomalého rozjezdu, to Star Wars téměř ani nemusí připomínat, a to je právě to, co oceňuji nejvíce - seriál si nachází vlastní místo v univerzu Star Wars a vlastní ráz. s tím souvisí i styl animace, jež se mi osobně velice zamlouvá (sledování min. ve full HD je nutnost!), a to zejména v porovnání se stylem The Clone Wars a Rebels, který mi nikdy zcela nesedl a který jsem vždy vnímal spíše jen jako rozpačitou snahu převést Tartakovského unikátní kresbu postav do trojrozměrného formátu. ///// tím jsem však víceméně vyčerpal vše pozitivní, co k Odboji mohu říct. mám-li hovořit o nedostatcích, budu muset být výmluvnější, a to i když se omezím jen na pár jednotlivých poznámek k prvkům, které mě iritovaly zdaleka nejvíce. stejně jako v případě Rebels a The Clone Wars nemám problém se zacílením prioritně na dětského diváka (a sekundárně na fanouška libovolného věku). ostatně, Star Wars měly být a byly atraktivní pro děti odjakživa. a proto nemám problém ani s tím souvisejícím zjednodušováním a osekáváním zápletek až na holou kostru... ALE, prve zmíněné animované seriály, ačkoliv se vyznačovaly velehorami vlastních nedostatků, přinejmenším nebyly (vždy) únavnou přehlídkou všech myslitelných klišé, vyplněných porůznu tunami zbytečné vaty. ///// s čímž souvisí i postavy, které, přestože jejich vývoji na úkor akce a svižnějšího vyprávění věnuje seriál neúměrný prostor, zůstávají až do patetického konce stejnými dvojrozměrnými karikaturami, jakými byly na úplném začátku. ale chápu, že i v tomto směru se projevují ohledy na cílovku a relativně nízký celkový počet krátkých epizod. hlavní hrdna obzvlášť je postava, která by snad tolik nevadila, nemít tolik prostoru předvádět zpackané pokusy tvůrců o 'šarmantního nešiku', jiný slovy, kdyby nebyla hlavním hrdinou. už jen ten neustálý jekot je nesnesitelný. on nekřičí. on neřve. on ječí. a piští. a neustále. při sebemenší provokaci. a já to občas nedával. nevěřil bych, že to kdy v jakékoliv souvislosti řeknu, ale v dabingu je Kazuda Xiono o něco snesitelnější. s jiným hlasovým projevem v originále mohly být sympatie někde jinde, škoda. větší průšvih je ale jeho niktoský sidekick Neeku - figurka, vedle níž se i Jar Jar jeví jako sofistikovaná a vrcholně sympatická postava. beze špetky nadsázky. a to nejhorší na konec - Orka a Flix, dva mrňaví teplí muppeti. jestli na tomhle místě někdo čeká bouřlivý potlesk Lucasfilmu za pokrokové uvedení gay postav do Star Wars univerza, čeká marně. až na pár okrajových náznaků se dá víceméně prohlásit, že reprezentace gayů ve světě Star Wars dosud chyběla. zároveň se dá prohlásit, že už přeci bylo zatraceně načase. žijeme ostatně v jednadvacátém století. a i když chápu, že tím pádem se může zdát kontraproduktivní přikládat každé lgbt postavě nadměrný význam, podstatné je, že pro Star Wars to opravdu je novinka. je to tudíž velká věc, do značné míry přelomová. měl by se na to klást důraz. měla by se tomu věnovat zvláštní péče. zabezpečit, že se to uchopí správně. za správný konec. a jak si s tímhle poradil Lucasfilm? vytvořil v infantilním animovaném seriálu dvě postavy směšných přihřátých maňásků. víc už se to snad zvorat ani nedalo. vlastně si to potlesk zaslouží. sarkastický. jediná polehčující okolnost je, že až na Flixovu vykroucenou gestikulaci, vysoký mutující hlásek a teatrálost hraničící s parodií, je gay motiv dost nezjevný na to, aby se dal s trochou donucení ignorovat. ///// s přibývajícím počtem epizod kvalita seriálu pozvolna stoupá, ale podobný trend pozoruji u většiny současných seriálů, a snad to tudíž ani nezasluhuje chválit. nakonec bych asi snesl i jednu či dvě další sezóny. třeba by mě bývaly zbavily pachuti zmařeného potenciálu. to už se ale nedozvím. každopádně, nebýt to Star Wars a nerozšiřovat to můj oblíbený fikční svět, hodnotím přísněji. ač si sám nejsem jist, o kolik přísněji.

(lehké spoilery) je kuriózní, jaká hodnotící kritéria se dočítám, že zdejší uživatelé uplatňují, když snímek shazují. příliš málo goru, příliš nudných dialogů, forma zabíjení nedostatečně inventivní a originální, absence šokujících plot twistů a hlavně co ta identita pachatele, jaktože nebyla zřetelně odhalena? to je přeci jasná známka braku. nebo ne? jestli to není spíše známka toho, že diváci jsou příliš uvyklí brakovým slasherům a zlozvyky nabyté jejich sledováním si nesou i tam, kam tak docela nepříluší. čím nemíním zdaleka jen komentáře. on totiž Rental je paradoxně velice sebereflektivní film a tím způsobem, že identita zabijáka je vlastně zřejmá. stačí povážit, kdo je v tomto případě voayerem, který nepozorován pozoruje hrdiny filmu, kdo se otravuje jejich nudnými všedními dialogy a dychtí po vzrušení a konfliktech mezi hrdiny, kdo se sadisticky těší na jejich nevyhnutelné vraždy v závěru, čím brutálnější tím lepší, a hodlá si vychutnat každou kapku krve. no nehraj překvapeného, milý diváku. jsi to ty.