Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Krátkometrážní
  • Komedie
  • Sci-Fi
  • Animovaný

Recenze (269)

plakát

The Orville (2017) (seriál) 

mé hodnocení – stejně jako podle všeho většina hodnocení – vychází ze srovnání se Star Trekem. jsem fanoušek Star Treku a tudíž jsem zaujatý, to jistě. ale jelikož zjevnou prioritní ambicí Orvillu je navazovat na vzor Star Treku a konkrétně Nové generace a být mu věrným pokračovatelem, nepovažuji svou specifickou perspektivu za neférovou a ani žádná dílčí srovnání odtud odvozená. dále následují spíše izolované bloky poznámek, které mají za účel zaznamenávat postupný vývoj mých pocitů ze seriálu. ///// nepochybuji, že Seth je fanoušek. jeho nadšení se do seriálu znatelně promítá. ale stejně tak se nadšení jejich tvůrců promítá i do všech startrekových fan filmů, a přesto je drtivá většina z nich hrozná. jak je tedy vidno, entusiasmus sám o sobě zkrátka nestačí. ///// první dojmy ze začátků seriálu byly přímo strašlivé. mám-li se je pokusit shrnout: celé to bylo nehorázně laciné. nade všechna očekávání a varování. měl jsem pocit, jako kdybych sledoval sci-fi seriál ze 70. let, někde na úrovni Bucka Rogerse v 25. století. MacFarlanovu snahu z hlediska profesionality válcuje i Star Trek Continues a to je fan seriál; takový, který navíc nepokrytě přiznává, že je kopií Star Treku cílící na diváckou nostalgii, a tudíž ode mě oproti Orvillu dostává body navíc za upřímnost. ///// Orville se často snaží tvářit chytře, ale v jádru bývá spíše hloupý a ponižující. brutálně vykrádá Trek (a nejen) a tím myslím konkrétní zápletky konkrétních epizod, ale zpracováním je zjednodušuje a znevažuje, čili z toho pokaždé vzešel slabý odvar plagiarizované předlohy. pro ilustraci si stačí srovnat geniálně napsaný scénář k epizodě „Nosedive“ ze seriálu Black Mirror s MacFarlneovým tupým a bezzubým pokusem o nemlich totéž v epizodě Orvillu „Majority Rule“. ///// dále k postavám – celé osazenstvo můstku jsou buďto arogantní volové (týká se všech lidských postav), nebo směšní klauni, které nelze brát vážně (všichni mimozemšťané v posádce), velitelská rozhodnutí jsou často přímo idiotská a zůstává nad nimi rozum stát, jak kdyby posádka byla naprosto nekompetentní, čemuž se téměř nechce věřit s ohledem na to, že zápletky jsou často účelově vystavěné jako oslí můstky, k nimž se elegantní řešení nabízí úplně samo, zero effort. (a ano, přiznejme si, že Trek se tímto neduhem občas projevoval také, ale to je sotva dobré ospravedlnění) ///// chování postav ve službě vyznívá krajně neformálně; prostě se spolu důstojníci na můstku vybavují jak někde po službě v kantýně, nefunguje to ani jako komedie (zasmál jsem se zatím jen jednou a už si ani nepamatuji čemu), ani jako seriózní sci-fi (nic nového to nenabízí a věda dostává s prominutím na držku). z celé první sezóny bych pouze jedinou z epizod („Pria“ s Charlize Theron) byl ochotný označit za jakž takž uspokojivou. jen jedinou! a to je velká bída. ///// teprve v druhé sezóně Orville se naskytlo několik epizod, které se mi líbily. sláva! stačilo vydržet sedmnáct špatných až lehce podprůměrných, ale první opravdu dobré jsem se konečně dočkal. šlo jen o poněkud nešikovné námluvy mezi člověkem a robotem. ale bylo to vtipné. připomnělo mi to ty lepší epizody o Datovi z TNG. mám ten pocit, že MacFarlane umí nejlépe tehdy, když má nízké ambice. když točí ‚prostě jen další epku‘ v řadě, neškodnou ‚vztahovku‘. pak ok. ale v momentě, kdy chce točit něco epického, nebo filozofického, tak ‚uteč kdo můžeš!‘ ///// a později i ten vážně podaný dvojdíl „Identita“, jejíž význam pro seriál Bedraz na trekkies.cz kdysi přirovnala velmi trefně k „The Best of Both Worlds“, se mi docela zamlouval, i když byl krapet více akční a, jak je u Orvillu zvykem, zcela bez (vlastního) nápadu. ///// nějaká ta vzestupná tendence zde tedy imho opravdu je, ale dává si neskutečně načas. až si říkám, že méně trpělivý divák by to na mém místě musel vzdát dávno předtím, než by se dočkal jakéhokoliv projevu kvalit hodných ocenění. ///// kde je dále znát posun k lepšímu, je triková stránka. mezi první a druhou sezónou se otevírá z hlediska úrovně CGI enormní propast. dokonce i postavy vnímám postupem času jako méně a méně nesnesitelné, ale i při pozvolném zlepšování není snadné si budovat vztah k někomu, kdo se před vámi na první dojem projevil jako kardinální kokot (to ostatně platí i v reálném životě), a tak je těžké přimět se, aby mi sebeméně záleželo na tom, co za příkoří se postavám právě v tu chvíli děje. velmi slabé výkony v podstatě všech herců vyjma MacFarlanea samotného tomu také nepomáhají. nemluvě o miscastu některých z nich, respektive těch, kteří zjevně nemají obecně žádné předpoklady pro komedii. vlastně i humor se časem zlepšuje, i když si uvědomuji, že to je nejvíc subjektivní kategorie. každopádně narážku na „Dicka van Dykea“ budu rozdýchávat ještě dlouho, a to doslova, s ohledem na to, že jsem se při ní málem udusil sušenkou. ///// celkově Orvillu ve srovnání se Star Trekem chybí sofistikovanost. zápletky mají potenciál k sociální reflexi, ale brání tomu jejich „naředěnost“, jinak řečeno extrémní zjednodušování předkládaných témat, a jejich působivost se ztrácí s vědomím, že ke každé lze najít nějaký dřívější vzor, který je zde prachsprostě a neobjevně kopírován; aneb raději rewatch kvalitních starších seriálů, než být nucen trpět jejich vykuchaný, neautentický falzifikát. duchu Star Treku snad ještě více než nedostatek invence a autentičnosti odporuje vyobrazení lidí budoucnosti jako o nic vyspělejších omezenců ve srovnání se současností. Roddenberry by takovou tlupu nesvéprávných neandrtálců v posádce Star Treku nerozdýchal. a osobně nemohu vystát, jak se seriál tváří, že přejímá startrekovský ideál hlubokého respektu ke společenské a kulturní identitě jiných civilizací a že dodržuje pravidlo Základní směrnice o nevměšování, ale v praxi si s ním „hrdinové“ brutálně vytírají zadní partie snad v každé epizodě. i jako naprosto laickému zájemci o kulturní antropologii mi bylo v mnoha případech zle z toho, s jakou nadřazeností vnucují ti ubožáci své hodnoty „podřadným“ kulturám. když vyloučím vykrádání konkrétních zápletek, pak v podstatě to jediné, čím mi to celkově přijde blízké dřívějším Star Trekům spíše než současná oficiální tvorba, je ten epizodický formát a přístup při designu některých vizuálních prvků. ///// takhle se Trek zkrátka nedělá. Trek vždy byl a vždy by měl být to nejoslnivější a nejodvážnější sci-fi na současných obrazovkách. nikoliv laciný druhořadý recyklát. Star Trek nehraje na jistotu, neobrušuje ostré hrany, nebojí se kontroverzí, nebojí se být provokativní. odvážně se pouští tam, kam se dosud nikdo nevydal, jak doslovně při zkoumání nových světů, tak pokrokovostí svého obsahu. nic z toho Orville nemá.

plakát

Vzplanutí (2018) 

představte si, jak držím dva prsty, od sebe navzájem vzdálené tak nepatrně, že je jen sotva znatelná nějaká mezírka. tak takhle blízko bylo od implicitního k explicitnímu, co se vyprávění týče. všechny indicie tak nápadně nastrčené a tak výmluvné, že i když se sice o doslovnosti hovořit nedá, už to k ní nemůže mít blíž. v tomto směru se má, možná nemístná očekávání, vyvěrající z dřívějších setkání s žánrově a námětem příbuznými jihokorejskými snímky jako Kvílení a Vzpomínky na vraždu, uspokojit nepodařilo. čili si nejsem jist, zda dobře rozumím tomu, o jaké nedořečenosti a nepolapitelnosti se v souvislosti s filmem tak často píše. leda bych tedy pátral do detailu po každé motivaci a zakresloval si souvislosti mezi všemi těmi drobnými popiskami, kterými Lee charakterizuje postavy, ale takové snažení se mi jeví jako předem marné a relativně bezúčelné a to nejen s ohledem na konkrétní případ Vzplanutí, ale vlastně i obecně na základě přesvědčení, že jediná dobrá charakterizace je ta v posledku ne zcela uchopitelná a jediný dobrý systém motivací je ten neúplný. to je ta další, abstraktnější mezírka, kterou chci, aby si čtenář představil, ta, která odděluje věrohodnou práci s postavami od nevěrohodné, a Vzplanutí jí ilustruje přímo učebnicově. čili v kontrastu k jiným ohlasům naopak v tomto směru mé nároky snímek uspokojil. nemluvě o důmyslné kameře, kterou bych si - a tady toto je spíše jen tušení či učený odhad, chcete-li - troufal připsat na vrub spíše přímo Chang-dong Leeovi a jeho režijnímu vedení. a s tím souvisí i nastavení relativně pomalého, ale vlastně perfektně vyváženého tempa, které umoňuje se pohroužit, aniž by přitom divák podlehl byť jen na okamžik zcizujícímu účinku nudy.

plakát

Průvodce zlem (2018) 

propojit jednotlivé příspěvky do antologického filmu společným námětem založeným na národním folklóru vlastně nebyl příliš šťastný nápad. už proto, že lidové pověsti se v některých případech sice zakládají na poučné pravdě, tedy v tom smyslu pravdy, v jakém o ní hovoří úvodní titulek filmu, zatímco v jiných případech jde o prostomyslné bláboly. film proto zákonitě končí v té stejné propasti, v jaké vlastně končí všechny (přinejmenším ty hororově orientované) povídkové filmy - v přesně té propasti, která se otevírá mezi skvostnou filmařinou a prachpitomým škvárem. moci hodnotit příspěvky jednotlivě, zřejmě bych uděloval jen nejvyšší nebo nejnižší stupeň hodnocení. nesmírně na mě zapůsobila práce autorské dvojice Veronika Franz a Severin Fiala (Ich seh, Ich seh), za svůj příspěvek se nemusí stydět ani můj oblíbenec Peter Strickland (The Duke of Burgundy, In Fabric), jeho řecký kolega Yannis Veslemes a vlastně ani Katrin Gebbe, která už se rovněž jednou osvědčila (Tore tanzt). vše ostatní byl potupný brak.

plakát

Tajemná odysea (2019) 

v českých poměrech jeden z těch spíše lepších fan filmů na motivy Star Treku. řadu drobných dílčích nedostatků lze snadno přehlédnout, obzvlášť s ohledem na skutečnost, že jde o debut a navíc realizovaný za obtížných, přinejlepším polo-amatérských podmínek. s tímto na vědomí cítím spíš potřebu chválit a to v první řadě (na amatérské poměry) zdatné výkony (ne)herců. to ve fan filmu těší obzvlášť. v kontrastu k jiným současným českým projektům potěší dynamičtější práce s kamerou, která přiléhavě odrážela akčnější děj, a celkový dojem z postav, které zde oproti jiným fan filmům opravdu působily nikoliv jako strnulé figury recitující technobláboly zpoza konzolí, ale jako skutečná posádka, tedy jako fungující kolektiv specialistů, kteří se doplňují a efektivně spolupracují na řešení problémů, tedy přesně v duchu oficiálních seriálových předloh. s hodnocením bych býval šel i o stupeň výš, nebýt (lehký spoiler) toho lehkovážného porušení základní časové směrnice, ke kterému, jak to já osobně chápu, by měl mít na základě svého vzdělání a výcviku každý důstojník Flotily silný odpor, kor když se jednalo o nikým nezpochybněné, všobecně přijaté rozhodnutí. sice se to nakonec ukázalo jako správná volba, ale to hrdinové neměli, jak předem vědět. (konec spoilerů). a přitom věřím, že stačilo trochu si pohrát s několika dialogy a mohlo se to podat věrohodněji. čili v posledku to, co bych uvedl jako jedinou zásadní výtku, je citelně scházející dramaturgie. ale tak už to u fan filmů zkrátka bývá. a vlastně nejen u nich.

plakát

Star Wars: Odboj (2018) (seriál) 

paradoxně mě na seriálu nejvíce těší to, co předpokládám, že bude většinu ostatních fanoušků spíše odrazovat, a sice námět vzdálený tematice Jediů, Sithů a Síly. přesně tak, Hvězdné války nejsou celé jen o tomto, a to ani pokud jde o epizody filmové ságy. vlastně i s tím titulním odbojem mají příběhy jednotlivých dílů spíš okrajovou spojitost a seriál tím pádem poněkud klame názvem. zejména v začátcích, během velmi pomalého rozjezdu, to Star Wars téměř ani nemusí připomínat, a to je právě to, co oceňuji nejvíce - seriál si nachází vlastní místo v univerzu Star Wars a vlastní ráz. s tím souvisí i styl animace, jež se mi osobně velice zamlouvá (sledování min. ve full HD je nutnost!), a to zejména v porovnání se stylem The Clone Wars a Rebels, který mi nikdy zcela nesedl a který jsem vždy vnímal spíše jen jako rozpačitou snahu převést Tartakovského unikátní kresbu postav do trojrozměrného formátu. ///// tím jsem však víceméně vyčerpal vše pozitivní, co k Odboji mohu říct. mám-li hovořit o nedostatcích, budu muset být výmluvnější, a to i když se omezím jen na pár jednotlivých poznámek k prvkům, které mě iritovaly zdaleka nejvíce. stejně jako v případě Rebels a The Clone Wars nemám problém se zacílením prioritně na dětského diváka (a sekundárně na fanouška libovolného věku). ostatně, Star Wars měly být a byly atraktivní pro děti odjakživa. a proto nemám problém ani s tím souvisejícím zjednodušováním a osekáváním zápletek až na holou kostru... ALE, prve zmíněné animované seriály, ačkoliv se vyznačovaly velehorami vlastních nedostatků, přinejmenším nebyly (vždy) únavnou přehlídkou všech myslitelných klišé, vyplněných porůznu tunami zbytečné vaty. ///// s čímž souvisí i postavy, které, přestože jejich vývoji na úkor akce a svižnějšího vyprávění věnuje seriál neúměrný prostor, zůstávají až do patetického konce stejnými dvojrozměrnými karikaturami, jakými byly na úplném začátku. ale chápu, že i v tomto směru se projevují ohledy na cílovku a relativně nízký celkový počet krátkých epizod. hlavní hrdna obzvlášť je postava, která by snad tolik nevadila, nemít tolik prostoru předvádět zpackané pokusy tvůrců o 'šarmantního nešiku', jiný slovy, kdyby nebyla hlavním hrdinou. už jen ten neustálý jekot je nesnesitelný. on nekřičí. on neřve. on ječí. a piští. a neustále. při sebemenší provokaci. a já to občas nedával. nevěřil bych, že to kdy v jakékoliv souvislosti řeknu, ale v dabingu je Kazuda Xiono o něco snesitelnější. s jiným hlasovým projevem v originále mohly být sympatie někde jinde, škoda. větší průšvih je ale jeho niktoský sidekick Neeku - figurka, vedle níž se i Jar Jar jeví jako sofistikovaná a vrcholně sympatická postava. beze špetky nadsázky. a to nejhorší na konec - Orka a Flix, dva mrňaví teplí muppeti. jestli na tomhle místě někdo čeká bouřlivý potlesk Lucasfilmu za pokrokové uvedení gay postav do Star Wars univerza, čeká marně. až na pár okrajových náznaků se dá víceméně prohlásit, že reprezentace gayů ve světě Star Wars dosud chyběla. zároveň se dá prohlásit, že už přeci bylo zatraceně načase. žijeme ostatně v jednadvacátém století. a i když chápu, že tím pádem se může zdát kontraproduktivní přikládat každé lgbt postavě nadměrný význam, podstatné je, že pro Star Wars to opravdu je novinka. je to tudíž velká věc, do značné míry přelomová. měl by se na to klást důraz. měla by se tomu věnovat zvláštní péče. zabezpečit, že se to uchopí správně. za správný konec. a jak si s tímhle poradil Lucasfilm? vytvořil v infantilním animovaném seriálu dvě postavy směšných přihřátých maňásků. víc už se to snad zvorat ani nedalo. vlastně si to potlesk zaslouží. sarkastický. jediná polehčující okolnost je, že až na Flixovu vykroucenou gestikulaci, vysoký mutující hlásek a teatrálost hraničící s parodií, je gay motiv dost nezjevný na to, aby se dal s trochou donucení ignorovat. ///// s přibývajícím počtem epizod kvalita seriálu pozvolna stoupá, ale podobný trend pozoruji u většiny současných seriálů, a snad to tudíž ani nezasluhuje chválit. nakonec bych asi snesl i jednu či dvě další sezóny. třeba by mě bývaly zbavily pachuti zmařeného potenciálu. to už se ale nedozvím. každopádně, nebýt to Star Wars a nerozšiřovat to můj oblíbený fikční svět, hodnotím přísněji. ač si sám nejsem jist, o kolik přísněji.

plakát

The Rental (2020) 

(lehké spoilery) je kuriózní, jaká hodnotící kritéria se dočítám, že zdejší uživatelé uplatňují, když snímek shazují. příliš málo goru, příliš nudných dialogů, forma zabíjení nedostatečně inventivní a originální, absence šokujících plot twistů a hlavně co ta identita pachatele, jaktože nebyla zřetelně odhalena? to je přeci jasná známka braku. nebo ne? jestli to není spíše známka toho, že diváci jsou příliš uvyklí brakovým slasherům a zlozvyky nabyté jejich sledováním si nesou i tam, kam tak docela nepříluší. čím nemíním zdaleka jen komentáře. on totiž Rental je paradoxně velice sebereflektivní film a tím způsobem, že identita zabijáka je vlastně zřejmá. stačí povážit, kdo je v tomto případě voayerem, který nepozorován pozoruje hrdiny filmu, kdo se otravuje jejich nudnými všedními dialogy a dychtí po vzrušení a konfliktech mezi hrdiny, kdo se sadisticky těší na jejich nevyhnutelné vraždy v závěru, čím brutálnější tím lepší, a hodlá si vychutnat každou kapku krve. no nehraj překvapeného, milý diváku. jsi to ty.

plakát

Star Wars: Vzestup Skywalkera (2019) 

zkraje se omlouvám za určitou polopatičnost zde zaznamenaných prvních dojmů, respektive druhých, jelikož pachuť z technicky zpackané projekce odporně nadabované verze jsem si musel co nejdříve spravit opětovným zhlédnutím v kvalitních podmínkách a bez zmrzačení zvukové stopy dabingem. podařilo se. budu nakonec smířlivější, než bych býval byl ještě před pár dny a polopatičnost je vlastně takový nutný důsledek snah si touto cestou uspořádat myšlenky. ještě pro úplnost připomenu další podstatné ohledy, které ovlivňují mou perspektivu - jednak být fanouškem znamená nevyhnutelnou zaujalost a druhak sequelové filmy považuji za alternativní realitu, přičemž staré expandované univerzum (dnes jako "legends") považuji za 'správnější' verzi věcí a díky oběma těmto skutečnostem nesleduji tyto nové filmy tak přísným zrakem jako někteří jiní. a teď k samotným dojmům. ///// dalo se čekat, že to přesně takto dopadne. jediným překvapením je skutečnost, že i nedostatek tvůrčí odvahy a snaha hrát vše na jistotu může vyústit v tak rozpačitý a rozporuplný výsledek. ale je takový závěr nutně synonymní k tvůrčímu selhání? vezmu to z obecného hlediska. ///// zatímco většina čerstvých fan reakcí rodících se v přecitlivělé atmosféře krátce po premiéře se zdá postupovat od konkrétního k obecnému a po rozpitvání nepodstatných, náhodně vybraných detailů se teprve zobecňují závěry na celý film, potažmo celou trilogii, potažmo celou ságu (a v hardcore případech i celou soudobou kinematografii), já razím přístup přímo opačný. až po zevrubném uvážení všech obecných okolností cítím, že mohu spravedlivě posoudit vše, co vzniklo v jejich rámci. ironicky právě průběžná reflexe těchto okolností umožnila relativně snadno předpovědět, kudy se pravděpodobně bude závěr sequelové trilogie ubírat. ///// především bylo od počátku, tj. od EVII evidentní, že tvůrci oproti klasické šestici filmů změnili koncept, jak disponovat vyprávění na rozloze filmové trilogie. už ten cliffhanger to řekl jasně. Lucas vnímal jednotlivé filmy své ságy přesně tak, jak je pojmenoval, tedy jako 'epizody' serializovaného narativu, které plynule vyprávějí jeden dlouhý, epický a ve značné míře celistvý narativ (a vyjma narativní se to jasně projevovalo například i v rovině stylu), zatímco filmy sequelové trilogie - tak nějak nevyhnutelně - získaly daleko větší autonomii a tento fakt má dlouhý řetězec následků. ///// vysoce nadané režiséry-řemeslníky s drobným autorským přesahem si lze v Hollywoodu za dobrý peníz snadno najmout, ale režiséra-vizionáře schopného hned několikrát za kariéru ovlivnit běh a směřování světové kinematografie na inzerát neseženete. bez Lucase zkrátka není velkého plánu, kterému by se sága mohla podřídit a dosahovat koherentní podoby. velký plán sestavený úředníky Lucasfilmu, PR a marketingovými specialisty, by přeci byl ještě větší zlo než případný rozpor v kontinuitě, jelikož by ze hry předem vyloučil element tvůrčí svobody pro režiséry a scenáristy jednotlivých filmů a odsoudil jakékoliv dílo ke katastrofě. možná je pošetilé se nyní, po tolika letech, pohoršovat nad skutečností, že sequely nejsou do puntíku plánované coby jeden trojdílný film a vyvíjejí se namísto toho často velmi spontánně epizodu od epizody, když právě takový vývoj bylo nasnadě čekat už od okamžiku akvizice Lucasfilmu studiem Disney, a tím spíš by to bylo pošetilé s přihlédnutím k právě popsané skutečnosti, že jedinou alternativou by bylo detailní koncept pro celou trilogii předem vypracovat a najmout netalentované rutinéry beze špetky invence, aby jej následně otrocky zrealizovali. ne, alternativa je nemyslitelná. jinudy cesta nevedla. snad leda nechat celou ságu minulostí. ///// paradoxně, právě to, co hned prvnímu filmu novodobých Star Wars scházelo zdaleka nejvíce, byla invence. její nedostatek je přitom neslučitelný se Star Wars. za Lucasových časů se invencí neodmyslitelně vyznačoval každý film. na to jsem ostatně upozorňoval již v komentáři k předchozímu filmu ságy a drobnou útěchou mi budiž, že de facto stejný argument nedávno padl v memoárech Boba Igera jako důvod Lucasova rozčarování nad EVII. Rian Johnson tento neduh eliminoval, když v tolika směrech a při tolika příležitostech konfrontoval diváky s jejich očekáváním. nebál se rozlítit ani fanoušky svým přístupem, který podvracel formální, dá se řící až 'žánrové' požadavky a dokonce vychýlil i tematické těžiště Lucasovy původní myšlenkové koncepce reinterpretací pojmu rovnováhy v Síle a tím ovšem i fundamentálních pojmů dobra a zla. mnohým fanouškům příliš zaměstnaným dohadováním se o motivacích postav a jiných podružnostech tak uniklo, že ve filmu funguje docela jiná metafyzika, než tomu bylo kdykoliv dříve. ///// dalo se čekat a ostatně jsem to sám právě těmi slovy předpověděl, že Abramsovu tezi a Johnsonovu antitezi může následovat jedině syntéza obojího. syntéza obojího čerpající z obojího a přesto transformující obojí. film tomuto popisu nakonec opravdu odpovídá a potvrzuje mou hypotézu o změně přístupu k vyprávění napříč trilogií. změnu, kterou je v kritice nutno vzít v potaz. ///// směr(y) subtilně naznačený/é v EVII nebylo po Johnsonově vkladu možno nadále plynule následovat a autorská svéráz (a nepochybně i příliš svazující oddanost vůči fandomu) neumožnila ani Abramsovi věrně navázat na kolegu. tu a tam přeci navázal, například na linii postavy Poea Damerona na její cestě od pouhého hot shot pilota k uvážlivému vůdci, byť se na té cestě nedostal o mnoho dál. navázal na vnitřní konflikt a rozervanost Bena Sola, sužovaného výčitkami, pokoušeného ambicemi a bezradného, jak se postavit k záhadnému poutu mezi ním a jeho "protějškem v Síle". navázal i na inovativní propojení napříč prostorem mezi ním a Rey. co se však ústřední hrdinky týče, Abrams zahazuje všechny dosavadní náznaky, jakkoliv letmé, co se originu postavy týče, a tím i rozsáhlé sítě implikací s nimi spojené, a přichází s verzí, která sice v rámci filmu funguje, ale kterou předešlé snímky nepředpokládaly. horší než jakákoliv diskontinuita dějová je totiž diskontinuita ve vývoji postav, ač na okraj cítím nutnost dodat poznámku, že možná právě díky této diskontinuitě ve vývoji postav jsem si konečně oblíbil Finna. ///// krom nevěrohodnosti velkého odhalení hrdinčina původu a krom rozporů v kontinuitě napříč trilogií, které by to mohlo vyvolat, zamrzí i skutečnost, že připomene jednu z oněch bláznivějších fan teorií kolujících internety už od dob uvedení EVII. všechny podobné neduhy navíc podporují v průběhu filmu se stále rozšiřující distancovanost mezi filmem a divákem. přinejmenším na první zhlédnutí je tak těžké se vžít, tak těžké procítit, co je procítit třeba, má-li film zafungovat. vůbec se nedivím zklamání některých diváků a už vůbec se nedivím vlažným reakcím. ///// zcizující efekt bohužel zvýrazňuje i jinde málo podstatné okolnostní neduhy, jakým je bohužel právem napadaný fan servis, čili méně humpolácky řečeno okamžiky, kdy ohledy na fanoušky (a stejnou měrou na hatery) či přímo snahy vetřít se jim do přízně a násilné snahy vyhovět všem jejich často i rozporuplným požadavkům paradoxně narušují iluzi filmu a kazí dojem. například ústupek při odsunutí hatery nenáviděné Rose na okraj pozornosti ('zůstanu dřepět na základně a budu analyzovat technické plány zatímco vy opravdoví hrdinové letíte zachránit galaxii'), snaha vysvětlit Reyino výjimečné nadání v Síle i za cenu jisté ztráty uvěřitelnosti (jako kdyby snad kupříkladu Yodovo nadání kdy bylo nutno speciálně motivovat...), sebeironický komentář 'napraveného' Luka Skywalkera o zacházení s jedijskou zbraní s náležitou úctou, prachzbytečný poukaz na nepravděpodobnost manévru generálky Holdo, nebo nahrazení kritizovaného usoplence Huxe daleko autoritativnějším příkladem vojenského oficíra v případě generála Prydea, a další. ///// řeklo by se, že alespoň se na to hezky kouká, že? jak je u Star Wars pravidlem, a sequelovou trilogii protentokrát nevyjímaje, obrazy jsou to překrásné. ačkoliv je tedy podezírám z nekoncepčnosti, což je dojem vznikající z kontrastu k vizuálně rovněž strhující, ale navíc vizuálně promyšlené EVIII. co se dalo čekat. tohle byl vlastně typický Abrams, zběsilý bez byť jen chvilkového stání, hravý a nepokrytý při používání speciálních efektů coby atrakcí, vnímavý ke kráse pohyblivého obrazu při jeho rochnění si ve vnitrozáběrové montáži, odlescích a průhlech a často i toho všeho v jediném záběru. ačkoliv přeci jen o něco málo více tíhnu ke konceptuální režii obrazu, jak ji předvedl Johnson, nemohu popřít, že s citem pro vizuální krásu se na Abramsovy filmy tuze příjemně dívá a tento není výjimkou. radost ovšem mírně tlumí pocit, že EIX obrazem nevypráví. ukazuje sice mnohé, ale v příliš mnoha jiných podstatných věcech se spoléhá na dialog. což je o to horší, když repliky tak často 'šustí papírem'. ///// po tolika výtkách by se zdálo, že pro film nemám dobrého slova. ale stejně jako v minulých komentářích je tomu tak hlavně proto, že klady filmu jsou (mi) zřetelnější, zatímco méně zjevné neduhy je spíše nutno pojmenovat, chce-li se kdo s výzvami novodobých Star Wars kriticky vyrovnat. nakonec je mým hlavním úmyslem poukázat na skutečnost, že tvůrci měli svěřený úkol natolik limitovaný bezpočtem omezení vyplývajících z jeho samotné povahy, že i přes značné rozpaky mohu jejich práci vyhodnotit jako spíše úspěšnou. bylo přeci natolik nesnadné vyhovět tolika požadavkům spojeným s jednak funkčním i formálním uzavřením takto komplikovaně a hlavně nahodile vznikajícího vyprávění a přesto, představím-li si před očima checklist všech nároků, které film musel splnit, nemohu se nepodivit, že většinu opravdu zdárně splnil. checklist je to tak dlouhý a plný tak nemožných úkolů, až vzbuzuje určitou bázeň a přeneseně určitou benevolenci vůči výsledku. s tímto na paměti zkrátka nemohu film odsoudit. za nic... snad až na medaili pro Chewieho, to už bylo moc, heh. ///// snad jedna věc by se našla, kterou nemohu jen tak přejít. kterou nemohu oslabit žádným šikovným poukazem na okolnosti. bohužel je to věc dost podstatná. smysl toho všeho snažení. pamatovali tvůrci při všem tom usilování o vrcholný Star Wars film také na to, že by to mělo být... o něčem? Lucasovými filmy se Abrams inspiroval snad až příliš (nemluvě o "inspiraci" v komiksech Dark Empire). o tom už se napsaly stohy kritik. ale nezaznamenal jsem výtku, že jde vlastně výlučně o samé povrchní inspirace. tematicky se Abrams ochyluje. nepochybně ve snaze dodat vlastní vklad a přispět vlastní moudrostí. Johnson ostatně také, ale jeho příspěvek se alespoň vyznačuje určitou měrou obsahů a navíc hodnotných. nebudu se je raději ani pokoušet srovnat s Lucasovým mnohovrstevnatým a mytologickými inspiracemi obdařeným dílem, kde díky nepřebernému množství paralel kypí téměř každá scéna, každý záběr a každá věta dialogu bohatstvím implicitních významů. bez tohoto srovnání tvrdím, že EVIII má co nabídnout. ale Abramsova přispění? vyjma typicky disneyovského tematického motivu volby vlastního osudu aneb 'můžeš se stát, kým jen chceš nehledě na původ', které ostatně působivěji zpracovalo i Zootropolis, a tezovitých variací na témata potřebnosti naděje, pospolitosti a přátelství tu není mnoho co nabídnout. pohádka bez morálky je prázdná. ///// a přeci se vkradl jeden podstatný tematický motiv a rozlezl se po těle filmu jak nějaká infekce. tematický motiv oživování mrtvých, který z filmu čpí do té míry, až tím nechtěně cynicky znevažuje vůbec pojem smrti. vždyť jen ten zatracený Kylo Ren během filmu zemře hned čtyřikrát. potřebě lucasovsky optimistického závěru samozřejmě muselo být vyhověno, nicméně někteří mrtví měli být ponecháni jejich věčnému spánku. a tento soud mohu zobecnit a uplatnit jej na celou trilogii. šestým filmem se kruh uzavřel. sága rodu Skywalkerů byla úplná. Star Wars mohly a měly pokračovat jindy a jinde a staří hrdinové povstání se mohli a měli dočkat shledání a poslední rozlučkové mise v samostatně stojícím spin-offu (Rebels Forever: A Star Wars Story). ///// ovšem co v Lucasfilmu jednou zaseli, museli si sklidit. všechna, i ta nejmenší klopýtnutí na cestě k realizaci sequelové trilogie spolu zformovala ohromný kolos z překážek na cestě tuto pouť důstojně završit. nepřipadá mi ani trochu férové mít filmu za zlé, že v něj vyústila špatná rozhodnodnutí učiněná dlouhé roky před jeho vznikem a v jiných filmech. každá další nástavba je jedině natolik stabilní, jako podloží, na němž jí stavíte. sequelová trilogie si bohužel položila velmi chatrné základy na samotném začátku. je to stavba z tatooinského písku a hroutí se při sebenepatrnějším závanu pouštního větru. ///// hodnotit trilogii jako celek, musel bych ve svém hodnocení předvést temnou stranu Síly tak strašlivou, že by se i Palpatine zastyděl. hodnotit film jako samostatnou jednotku však umožňuje daleko větší shovívavost. okolnosti vzniku oslabí mnohé zde zmíněné výtky a další lze omluvit poukazem na fantastickou povahu fikčního světa. přednosti pak vystoupí na povrch a snímek si lze užít jako blockbusterovou zábavu se zajímavými postavami a několika docela dojemnými momenty. a vlastně, mně to stačí. žádat plnohodnotné pokračování Lucasova díla jsem označil za bláhovost už v komentářích k předchozím dvěma filmům, vždy na základě jiné pohnutky, a tak jsem jej tedy nežádal ani tentokrát. a nejspíš právě proto jsem byl... docela spokojen.

plakát

Střed mého světa (2016) 

typicky schematický zástupce německých snah o obdobu new queer cinema, typicky umělohmotné "drama" poskládané z neobjevného repertoáru pseudoproblémů a předvídatelné pro přemíru tropů a klišé, typicky tematicky povrchní a nanicovatý "feel good flick," poněkud dosebezahleděný a v menší míře chcípácký a vlezlý kýč. možná ne až tak plakátový a motivační jako braková Letní bouře, možná ne až tak nepřesvědčivý ve své manipulativnosti a rozhodně mnohem lépe zahraný, ale pořád jen kýč.

plakát

Happy End (2017) 

zpracováním typický Haneke s jeho specifickým vedením kamery i specifickou metodou distribuce narativních informací a přitom, i když mi žádný obraz nescházel a i když jsem žádnou narativní indicii nepostrádal, nemohl jsem se krátce po zhlédnutí ubránit pocitu, že tu něco velkého a nesmírně důležitého chybělo. a odpověď, která mi došla záhy, vlastně zaznívá v titulu autorova předchozího filmu, s nímž navíc Happy End zjevně sdílí společný fikční svět, tedy "láska". ta tu chyběla. naprostá absence snad ještě nikdy nebyla tak výmluvná jako zde. Happy End je naditý vyznáními citů a projevy náklonnosti a přitom ani jediný v sobě nemá stopu upřímnosti. hluboce smysluplný film ve své zdánlivé bezobsažnosti, stejně jako při absenci nediegetické hudby se ticho stává přímo ohlušujícím.

plakát

Vetřelec: Covenant (2017) 

zhnusení, zvrácenost a svinstvo. no nebyly to právě libé pocity, které ve mně film zanechal. jenže přesně o to tu šlo. mnozí se v reakcích vůči filmu ohrazují s tím, že prý jde jen o prachobyčejný slasher, čili formát, jaký není hoden kultovních předchůdců, a další se snaží kritiku mířenou z tohoto směru odrážet. mám-li si v tom souboji zvolit stranu, kloním se k názoru, že Covenant opravdu má zřetelné rysy slasheru, ale jiné, než o kterých se (nejčastěji?) hovoří. tak předně, Scott se vrací k modelu, kde monstrum není v centru, ať už dění nebo optiky kamery, ale existuje kdesi na periferii a slouží spíše jako prostředek k navýšení atmosféry znejistění, znepokojení a posléze děsu. to je imho dobře. stejně jako těch pár slasherů, na které jsem během sbírání diváckých zkušeností narazil, se i Covenant vyznačuje nepokrytou předvídatelností, postavy opouští rozum a pod vlivem traumatických okolností přestávají jednat racionálně, a tak jedna po druhé umírají v předepsaném pořadí pro zděšení jedněch a potěchu druhých. myšlenku podporuje také odbytá charakterizace postav, s čestnou výjimkou androida. pravda, úvahami nad genezí nového života, tímto dědictvím silně mytologizovaného a diváky povětšinou nepochopeného Prométhea, se slashery typicky nevyznačují. a odtud už se odvíjí jedinečnost Covenantu. celý film jako kdyby svým významem a vyzněním adoptoval Davidův pohled na lidský život. v dřívějších filmech série byly sympatie k postavám klíčové. měl-li si film náležitě užít, divák musel soucítit (a notně tomu napomáhala přirozená inklinace k divácké identifikaci); o to víc, když postavy čelily smrti, s každým dalším dílem zřetelnější a brutálnější. s každým dalším dílem se hodnota lidského života o něco víc snižovala, až se v Covenantu vytratila úplně. tohle už je snad dokonalý misantropický nihilismus. navíc velmi nevstřícný vůči divákům, jelikož se brání jakékoliv estetizaci, která by umožnila všechen ten slizký černý hnis zarámovat coby umělecké vyjádření 'krásně tematizující ošklivost' - kontrastuje autentické přírodní lokace se škaredými digitálními monstry (od dob nepřesvědčivého digitálního xenomorfa z Fincherova třetího dílu série se změnilo zjevně jen málo), klade vedle sebe nádherné a vznešené záběry na hvězdné lodě, nadýchaná mračna v planetární atmosféře a obrazy navržené podle klasických děl dějin umění (viz Böcklinův Ostrov smrti, případně Gigerův hommage této malbě, Pravda vystupující ze studny Jean-Léona Gérôma a další) s vykuchanými obludami z Davidova kabinetu kuriozit, perverzními polibky dvou androidů a ohořelými mrtvolami (Scottova hrůza ze smrti uhořením bude nejspíš patologická, jestli si mohu dovolit soudit coby amatérský psychoanalytik), a hlavně, co mě iritovalo zdaleka nejvíc - neustále skáče mimo kýžený rytmus, tempo se náhodně střídá, bez jakéhokoliv klíče, tlumené vleklé pasáže nastupují namísto hektických akčních v naprosto nevhodnou dobu (podobně jako poznámky v závorkách v tomto komentáři) a adrenalinová akce přichází nejenže nečekaně, to by samo o sobě bylo v naprostém pořádku, ale hlavně bez přímé návaznosti na... cokoliv. i když ale znám Scottovu filmografii relativně dobře, nedovedu posoudit, zda to vše představuje vynalézavý záměr, nebo zda je výsledná podoba filmu dílem náhodné shody různých tvůrčích faktorů. Scotta mám totiž zaškatulkovaného coby velmi nadaného filmového režiséra (ve smyslu režisér-řemeslník, nikoliv nutně (i) režisér-autorský umělec), ovšem naprosto ignorantského při volbě látky ke zpracování. občas se mu do rukou dostane skvělý materiál a pak vznikají mistrovská díla jako původní Vetřelec nebo Blade Runner, většinou se však bůhvíproč nadchne pro mizerný, kýčovitý námět a jen díky své profesionální zdatnosti vznikají sice ideově velmi problematická až nevěrohodná, celkově vzato však ne vždy zcela promarněná díla. Covenant bohužel jednoznačně spadá do této druhé, rozsáhlejší podmnožiny Scottovy tvorby. a i když se nejsem schopen přemoci a uznat jej za zdařilý film, přiznám mu tolik, že část svého účelu přeci plní - podařilo se mu (přinejmenším ve mně) znovu vzbudit zájem o celé to vetřelčí [nebo, chcete-li, vetřelecko-predátorské (+možná i -bladerunnerovské)] fikční univerzum s celou jeho rapidně se vyvíjející (novou) mytologií. je kuriózní, jak Scott a jemu oddaní scenáristé pracující na této sérii prequelů naprosto nezvládají (pře)tlumočit odkazy a inspirace v existujících mytologických systémech do smysluplné pastiše, zato se jim však (relativně, protože výhrad by se našla spousta) daří budovat (v přeneseném slova smyslu) mytologii novou, fikční a fantastickou, a s ní právě i zájem o vetřelčí univerzum a jeho další směřování.

Ovládací panel
62. nej uživatel Česko
375 bodů

Reklama

Reklama