Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Krátkometrážní
  • Komedie
  • Animovaný
  • Sci-Fi

Recenze (268)

plakát

Vzplanutí (2018) 

představte si, jak držím dva prsty, od sebe navzájem vzdálené tak nepatrně, že je jen sotva znatelná nějaká mezírka. tak takhle blízko bylo od implicitního k explicitnímu, co se vyprávění týče. všechny indicie tak nápadně nastrčené a tak výmluvné, že i když se sice o doslovnosti hovořit nedá, už to k ní nemůže mít blíž. v tomto směru se má, možná nemístná očekávání, vyvěrající z dřívějších setkání s žánrově a námětem příbuznými jihokorejskými snímky jako Kvílení a Vzpomínky na vraždu, uspokojit nepodařilo. čili si nejsem jist, zda dobře rozumím tomu, o jaké nedořečenosti a nepolapitelnosti se v souvislosti s filmem tak často píše. leda bych tedy pátral do detailu po každé motivaci a zakresloval si souvislosti mezi všemi těmi drobnými popiskami, kterými Lee charakterizuje postavy, ale takové snažení se mi jeví jako předem marné a relativně bezúčelné a to nejen s ohledem na konkrétní případ Vzplanutí, ale vlastně i obecně na základě přesvědčení, že jediná dobrá charakterizace je ta v posledku ne zcela uchopitelná a jediný dobrý systém motivací je ten neúplný. to je ta další, abstraktnější mezírka, kterou chci, aby si čtenář představil, ta, která odděluje věrohodnou práci s postavami od nevěrohodné, a Vzplanutí jí ilustruje přímo učebnicově. čili v kontrastu k jiným ohlasům naopak v tomto směru mé nároky snímek uspokojil. nemluvě o důmyslné kameře, kterou bych si - a tady toto je spíše jen tušení či učený odhad, chcete-li - troufal připsat na vrub spíše přímo Chang-dong Leeovi a jeho režijnímu vedení. a s tím souvisí i nastavení relativně pomalého, ale vlastně perfektně vyváženého tempa, které umoňuje se pohroužit, aniž by přitom divák podlehl byť jen na okamžik zcizujícímu účinku nudy.

plakát

Průvodce zlem (2018) 

propojit jednotlivé příspěvky do antologického filmu společným námětem založeným na národním folklóru vlastně nebyl příliš šťastný nápad. už proto, že lidové pověsti se v některých případech sice zakládají na poučné pravdě, tedy v tom smyslu pravdy, v jakém o ní hovoří úvodní titulek filmu, zatímco v jiných případech jde o prostomyslné bláboly. film proto zákonitě končí v té stejné propasti, v jaké vlastně končí všechny (přinejmenším ty hororově orientované) povídkové filmy - v přesně té propasti, která se otevírá mezi skvostnou filmařinou a prachpitomým škvárem. moci hodnotit příspěvky jednotlivě, zřejmě bych uděloval jen nejvyšší nebo nejnižší stupeň hodnocení. nesmírně na mě zapůsobila práce autorské dvojice Veronika Franz a Severin Fiala (Ich seh, Ich seh), za svůj příspěvek se nemusí stydět ani můj oblíbenec Peter Strickland (The Duke of Burgundy, In Fabric), jeho řecký kolega Yannis Veslemes a vlastně ani Katrin Gebbe, která už se rovněž jednou osvědčila (Tore tanzt). vše ostatní byl potupný brak.

plakát

Tajemná odysea (2019) 

v českých poměrech jeden z těch spíše lepších fan filmů na motivy Star Treku. řadu drobných dílčích nedostatků lze snadno přehlédnout, obzvlášť s ohledem na skutečnost, že jde o debut a navíc realizovaný za obtížných, přinejlepším polo-amatérských podmínek. s tímto na vědomí cítím spíš potřebu chválit a to v první řadě (na amatérské poměry) zdatné výkony (ne)herců. to ve fan filmu těší obzvlášť. v kontrastu k jiným současným českým projektům potěší dynamičtější práce s kamerou, která přiléhavě odrážela akčnější děj, a celkový dojem z postav, které zde oproti jiným fan filmům opravdu působily nikoliv jako strnulé figury recitující technobláboly zpoza konzolí, ale jako skutečná posádka, tedy jako fungující kolektiv specialistů, kteří se doplňují a efektivně spolupracují na řešení problémů, tedy přesně v duchu oficiálních seriálových předloh. s hodnocením bych býval šel i o stupeň výš, nebýt (lehký spoiler) toho lehkovážného porušení základní časové směrnice, ke kterému, jak to já osobně chápu, by měl mít na základě svého vzdělání a výcviku každý důstojník Flotily silný odpor, kor když se jednalo o nikým nezpochybněné, všobecně přijaté rozhodnutí. sice se to nakonec ukázalo jako správná volba, ale to hrdinové neměli, jak předem vědět. (konec spoilerů). a přitom věřím, že stačilo trochu si pohrát s několika dialogy a mohlo se to podat věrohodněji. čili v posledku to, co bych uvedl jako jedinou zásadní výtku, je citelně scházející dramaturgie. ale tak už to u fan filmů zkrátka bývá. a vlastně nejen u nich.

plakát

Star Wars: Odboj (2018) (TV seriál) 

paradoxně mě na seriálu nejvíce těší to, co předpokládám, že bude většinu ostatních fanoušků spíše odrazovat, a sice námět vzdálený tematice Jediů, Sithů a Síly. přesně tak, Hvězdné války nejsou celé jen o tomto, a to ani pokud jde o epizody filmové ságy. vlastně i s tím titulním odbojem mají příběhy jednotlivých dílů spíš okrajovou spojitost a seriál tím pádem poněkud klame názvem. zejména v začátcích, během velmi pomalého rozjezdu, to Star Wars téměř ani nemusí připomínat, a to je právě to, co oceňuji nejvíce - seriál si nachází vlastní místo v univerzu Star Wars a vlastní ráz. s tím souvisí i styl animace, jež se mi osobně velice zamlouvá (sledování min. ve full HD je nutnost!), a to zejména v porovnání se stylem The Clone Wars a Rebels, který mi nikdy zcela nesedl a který jsem vždy vnímal spíše jen jako rozpačitou snahu převést Tartakovského unikátní kresbu postav do trojrozměrného formátu. ///// tím jsem však víceméně vyčerpal vše pozitivní, co k Odboji mohu říct. mám-li hovořit o nedostatcích, budu muset být výmluvnější, a to i když se omezím jen na pár jednotlivých poznámek k prvkům, které mě iritovaly zdaleka nejvíce. stejně jako v případě Rebels a The Clone Wars nemám problém se zacílením prioritně na dětského diváka (a sekundárně na fanouška libovolného věku). ostatně, Star Wars měly být a byly atraktivní pro děti odjakživa. a proto nemám problém ani s tím souvisejícím zjednodušováním a osekáváním zápletek až na holou kostru... ALE, prve zmíněné animované seriály, ačkoliv se vyznačovaly velehorami vlastních nedostatků, přinejmenším nebyly (vždy) únavnou přehlídkou všech myslitelných klišé, vyplněných porůznu tunami zbytečné vaty. ///// s čímž souvisí i postavy, které, přestože jejich vývoji na úkor akce a svižnějšího vyprávění věnuje seriál neúměrný prostor, zůstávají až do patetického konce stejnými dvojrozměrnými karikaturami, jakými byly na úplném začátku. ale chápu, že i v tomto směru se projevují ohledy na cílovku a relativně nízký celkový počet krátkých epizod. hlavní hrdna obzvlášť je postava, která by snad tolik nevadila, nemít tolik prostoru předvádět zpackané pokusy tvůrců o 'šarmantního nešiku', jiný slovy, kdyby nebyla hlavním hrdinou. už jen ten neustálý jekot je nesnesitelný. on nekřičí. on neřve. on ječí. a piští. a neustále. při sebemenší provokaci. a já to občas nedával. nevěřil bych, že to kdy v jakékoliv souvislosti řeknu, ale v dabingu je Kazuda Xiono o něco snesitelnější. s jiným hlasovým projevem v originále mohly být sympatie někde jinde, škoda. větší průšvih je ale jeho niktoský sidekick Neeku - figurka, vedle níž se i Jar Jar jeví jako sofistikovaná a vrcholně sympatická postava. beze špetky nadsázky. a to nejhorší na konec - Orka a Flix, dva mrňaví teplí muppeti. jestli na tomhle místě někdo čeká bouřlivý potlesk Lucasfilmu za pokrokové uvedení gay postav do Star Wars univerza, čeká marně. až na pár okrajových náznaků se dá víceméně prohlásit, že reprezentace gayů ve světě Star Wars dosud chyběla. zároveň se dá prohlásit, že už přeci bylo zatraceně načase. žijeme ostatně v jednadvacátém století. a i když chápu, že tím pádem se může zdát kontraproduktivní přikládat každé lgbt postavě nadměrný význam, podstatné je, že pro Star Wars to opravdu je novinka. je to tudíž velká věc, do značné míry přelomová. měl by se na to klást důraz. měla by se tomu věnovat zvláštní péče. zabezpečit, že se to uchopí správně. za správný konec. a jak si s tímhle poradil Lucasfilm? vytvořil v infantilním animovaném seriálu dvě postavy směšných přihřátých maňásků. víc už se to snad zvorat ani nedalo. vlastně si to potlesk zaslouží. sarkastický. jediná polehčující okolnost je, že až na Flixovu vykroucenou gestikulaci, vysoký mutující hlásek a teatrálost hraničící s parodií, je gay motiv dost nezjevný na to, aby se dal s trochou donucení ignorovat. ///// s přibývajícím počtem epizod kvalita seriálu pozvolna stoupá, ale podobný trend pozoruji u většiny současných seriálů, a snad to tudíž ani nezasluhuje chválit. nakonec bych asi snesl i jednu či dvě další sezóny. třeba by mě bývaly zbavily pachuti zmařeného potenciálu. to už se ale nedozvím. každopádně, nebýt to Star Wars a nerozšiřovat to můj oblíbený fikční svět, hodnotím přísněji. ač si sám nejsem jist, o kolik přísněji.

plakát

The Rental (2020) 

(lehké spoilery) je kuriózní, jaká hodnotící kritéria se dočítám, že zdejší uživatelé uplatňují, když snímek shazují. příliš málo goru, příliš nudných dialogů, forma zabíjení nedostatečně inventivní a originální, absence šokujících plot twistů a hlavně co ta identita pachatele, jaktože nebyla zřetelně odhalena? to je přeci jasná známka braku. nebo ne? jestli to není spíše známka toho, že diváci jsou příliš uvyklí brakovým slasherům a zlozvyky nabyté jejich sledováním si nesou i tam, kam tak docela nepříluší. čím nemíním zdaleka jen komentáře. on totiž Rental je paradoxně velice sebereflektivní film a tím způsobem, že identita zabijáka je vlastně zřejmá. stačí povážit, kdo je v tomto případě voayerem, který nepozorován pozoruje hrdiny filmu, kdo se otravuje jejich nudnými všedními dialogy a dychtí po vzrušení a konfliktech mezi hrdiny, kdo se sadisticky těší na jejich nevyhnutelné vraždy v závěru, čím brutálnější tím lepší, a hodlá si vychutnat každou kapku krve. no nehraj překvapeného, milý diváku. jsi to ty.

plakát

Star Wars: Vzestup Skywalkera (2019) 

zkraje se omlouvám za určitou polopatičnost zde zaznamenaných prvních dojmů, respektive druhých, jelikož pachuť z technicky zpackané projekce odporně nadabované verze jsem si musel co nejdříve spravit opětovným zhlédnutím v kvalitních podmínkách a bez zmrzačení zvukové stopy dabingem. podařilo se. budu nakonec smířlivější, než bych býval byl ještě před pár dny a polopatičnost je vlastně takový nutný důsledek snah si touto cestou uspořádat myšlenky. ještě pro úplnost připomenu další podstatné ohledy, které ovlivňují mou perspektivu - jednak být fanouškem znamená nevyhnutelnou zaujalost a druhak sequelové filmy považuji za alternativní realitu, přičemž staré expandované univerzum (dnes jako "legends") považuji za 'správnější' verzi věcí a díky oběma těmto skutečnostem nesleduji tyto nové filmy tak přísným zrakem jako někteří jiní. a teď k samotným dojmům. ///// dalo se čekat, že to přesně takto dopadne. jediným překvapením je skutečnost, že i nedostatek tvůrčí odvahy a snaha hrát vše na jistotu může vyústit v tak rozpačitý a rozporuplný výsledek. ale je takový závěr nutně synonymní k tvůrčímu selhání? vezmu to z obecného hlediska. ///// zatímco většina čerstvých fan reakcí rodících se v přecitlivělé atmosféře krátce po premiéře se zdá postupovat od konkrétního k obecnému a po rozpitvání nepodstatných, náhodně vybraných detailů se teprve zobecňují závěry na celý film, potažmo celou trilogii, potažmo celou ságu (a v hardcore případech i celou soudobou kinematografii), já razím přístup přímo opačný. až po zevrubném uvážení všech obecných okolností cítím, že mohu spravedlivě posoudit vše, co vzniklo v jejich rámci. ironicky právě průběžná reflexe těchto okolností umožnila relativně snadno předpovědět, kudy se pravděpodobně bude závěr sequelové trilogie ubírat. ///// především bylo od počátku, tj. od EVII evidentní, že tvůrci oproti klasické šestici filmů změnili koncept, jak disponovat vyprávění na rozloze filmové trilogie. už ten cliffhanger to řekl jasně. Lucas vnímal jednotlivé filmy své ságy přesně tak, jak je pojmenoval, tedy jako 'epizody' serializovaného narativu, které plynule vyprávějí jeden dlouhý, epický a ve značné míře celistvý narativ (a vyjma narativní se to jasně projevovalo například i v rovině stylu), zatímco filmy sequelové trilogie - tak nějak nevyhnutelně - získaly daleko větší autonomii a tento fakt má dlouhý řetězec následků. ///// vysoce nadané režiséry-řemeslníky s drobným autorským přesahem si lze v Hollywoodu za dobrý peníz snadno najmout, ale režiséra-vizionáře schopného hned několikrát za kariéru ovlivnit běh a směřování světové kinematografie na inzerát neseženete. bez Lucase zkrátka není velkého plánu, kterému by se sága mohla podřídit a dosahovat koherentní podoby. velký plán sestavený úředníky Lucasfilmu, PR a marketingovými specialisty, by přeci byl ještě větší zlo než případný rozpor v kontinuitě, jelikož by ze hry předem vyloučil element tvůrčí svobody pro režiséry a scenáristy jednotlivých filmů a odsoudil jakékoliv dílo ke katastrofě. možná je pošetilé se nyní, po tolika letech, pohoršovat nad skutečností, že sequely nejsou do puntíku plánované coby jeden trojdílný film a vyvíjejí se namísto toho často velmi spontánně epizodu od epizody, když právě takový vývoj bylo nasnadě čekat už od okamžiku akvizice Lucasfilmu studiem Disney, a tím spíš by to bylo pošetilé s přihlédnutím k právě popsané skutečnosti, že jedinou alternativou by bylo detailní koncept pro celou trilogii předem vypracovat a najmout netalentované rutinéry beze špetky invence, aby jej následně otrocky zrealizovali. ne, alternativa je nemyslitelná. jinudy cesta nevedla. snad leda nechat celou ságu minulostí. ///// paradoxně, právě to, co hned prvnímu filmu novodobých Star Wars scházelo zdaleka nejvíce, byla invence. její nedostatek je přitom neslučitelný se Star Wars. za Lucasových časů se invencí neodmyslitelně vyznačoval každý film. na to jsem ostatně upozorňoval již v komentáři k předchozímu filmu ságy a drobnou útěchou mi budiž, že de facto stejný argument nedávno padl v memoárech Boba Igera jako důvod Lucasova rozčarování nad EVII. Rian Johnson tento neduh eliminoval, když v tolika směrech a při tolika příležitostech konfrontoval diváky s jejich očekáváním. nebál se rozlítit ani fanoušky svým přístupem, který podvracel formální, dá se řící až 'žánrové' požadavky a dokonce vychýlil i tematické těžiště Lucasovy původní myšlenkové koncepce reinterpretací pojmu rovnováhy v Síle a tím ovšem i fundamentálních pojmů dobra a zla. mnohým fanouškům příliš zaměstnaným dohadováním se o motivacích postav a jiných podružnostech tak uniklo, že ve filmu funguje docela jiná metafyzika, než tomu bylo kdykoliv dříve. ///// dalo se čekat a ostatně jsem to sám právě těmi slovy předpověděl, že Abramsovu tezi a Johnsonovu antitezi může následovat jedině syntéza obojího. syntéza obojího čerpající z obojího a přesto transformující obojí. film tomuto popisu nakonec opravdu odpovídá a potvrzuje mou hypotézu o změně přístupu k vyprávění napříč trilogií. změnu, kterou je v kritice nutno vzít v potaz. ///// směr(y) subtilně naznačený/é v EVII nebylo po Johnsonově vkladu možno nadále plynule následovat a autorská svéráz (a nepochybně i příliš svazující oddanost vůči fandomu) neumožnila ani Abramsovi věrně navázat na kolegu. tu a tam přeci navázal, například na linii postavy Poea Damerona na její cestě od pouhého hot shot pilota k uvážlivému vůdci, byť se na té cestě nedostal o mnoho dál. navázal na vnitřní konflikt a rozervanost Bena Sola, sužovaného výčitkami, pokoušeného ambicemi a bezradného, jak se postavit k záhadnému poutu mezi ním a jeho "protějškem v Síle". navázal i na inovativní propojení napříč prostorem mezi ním a Rey. co se však ústřední hrdinky týče, Abrams zahazuje všechny dosavadní náznaky, jakkoliv letmé, co se originu postavy týče, a tím i rozsáhlé sítě implikací s nimi spojené, a přichází s verzí, která sice v rámci filmu funguje, ale kterou předešlé snímky nepředpokládaly. horší než jakákoliv diskontinuita dějová je totiž diskontinuita ve vývoji postav, ač na okraj cítím nutnost dodat poznámku, že možná právě díky této diskontinuitě ve vývoji postav jsem si konečně oblíbil Finna. ///// krom nevěrohodnosti velkého odhalení hrdinčina původu a krom rozporů v kontinuitě napříč trilogií, které by to mohlo vyvolat, zamrzí i skutečnost, že připomene jednu z oněch bláznivějších fan teorií kolujících internety už od dob uvedení EVII. všechny podobné neduhy navíc podporují v průběhu filmu se stále rozšiřující distancovanost mezi filmem a divákem. přinejmenším na první zhlédnutí je tak těžké se vžít, tak těžké procítit, co je procítit třeba, má-li film zafungovat. vůbec se nedivím zklamání některých diváků a už vůbec se nedivím vlažným reakcím. ///// zcizující efekt bohužel zvýrazňuje i jinde málo podstatné okolnostní neduhy, jakým je bohužel právem napadaný fan servis, čili méně humpolácky řečeno okamžiky, kdy ohledy na fanoušky (a stejnou měrou na hatery) či přímo snahy vetřít se jim do přízně a násilné snahy vyhovět všem jejich často i rozporuplným požadavkům paradoxně narušují iluzi filmu a kazí dojem. například ústupek při odsunutí hatery nenáviděné Rose na okraj pozornosti ('zůstanu dřepět na základně a budu analyzovat technické plány zatímco vy opravdoví hrdinové letíte zachránit galaxii'), snaha vysvětlit Reyino výjimečné nadání v Síle i za cenu jisté ztráty uvěřitelnosti (jako kdyby snad kupříkladu Yodovo nadání kdy bylo nutno speciálně motivovat...), sebeironický komentář 'napraveného' Luka Skywalkera o zacházení s jedijskou zbraní s náležitou úctou, prachzbytečný poukaz na nepravděpodobnost manévru generálky Holdo, nebo nahrazení kritizovaného usoplence Huxe daleko autoritativnějším příkladem vojenského oficíra v případě generála Prydea, a další. ///// řeklo by se, že alespoň se na to hezky kouká, že? jak je u Star Wars pravidlem, a sequelovou trilogii protentokrát nevyjímaje, obrazy jsou to překrásné. ačkoliv je tedy podezírám z nekoncepčnosti, což je dojem vznikající z kontrastu k vizuálně rovněž strhující, ale navíc vizuálně promyšlené EVIII. co se dalo čekat. tohle byl vlastně typický Abrams, zběsilý bez byť jen chvilkového stání, hravý a nepokrytý při používání speciálních efektů coby atrakcí, vnímavý ke kráse pohyblivého obrazu při jeho rochnění si ve vnitrozáběrové montáži, odlescích a průhlech a často i toho všeho v jediném záběru. ačkoliv přeci jen o něco málo více tíhnu ke konceptuální režii obrazu, jak ji předvedl Johnson, nemohu popřít, že s citem pro vizuální krásu se na Abramsovy filmy tuze příjemně dívá a tento není výjimkou. radost ovšem mírně tlumí pocit, že EIX obrazem nevypráví. ukazuje sice mnohé, ale v příliš mnoha jiných podstatných věcech se spoléhá na dialog. což je o to horší, když repliky tak často 'šustí papírem'. ///// po tolika výtkách by se zdálo, že pro film nemám dobrého slova. ale stejně jako v minulých komentářích je tomu tak hlavně proto, že klady filmu jsou (mi) zřetelnější, zatímco méně zjevné neduhy je spíše nutno pojmenovat, chce-li se kdo s výzvami novodobých Star Wars kriticky vyrovnat. nakonec je mým hlavním úmyslem poukázat na skutečnost, že tvůrci měli svěřený úkol natolik limitovaný bezpočtem omezení vyplývajících z jeho samotné povahy, že i přes značné rozpaky mohu jejich práci vyhodnotit jako spíše úspěšnou. bylo přeci natolik nesnadné vyhovět tolika požadavkům spojeným s jednak funkčním i formálním uzavřením takto komplikovaně a hlavně nahodile vznikajícího vyprávění a přesto, představím-li si před očima checklist všech nároků, které film musel splnit, nemohu se nepodivit, že většinu opravdu zdárně splnil. checklist je to tak dlouhý a plný tak nemožných úkolů, až vzbuzuje určitou bázeň a přeneseně určitou benevolenci vůči výsledku. s tímto na paměti zkrátka nemohu film odsoudit. za nic... snad až na medaili pro Chewieho, to už bylo moc, heh. ///// snad jedna věc by se našla, kterou nemohu jen tak přejít. kterou nemohu oslabit žádným šikovným poukazem na okolnosti. bohužel je to věc dost podstatná. smysl toho všeho snažení. pamatovali tvůrci při všem tom usilování o vrcholný Star Wars film také na to, že by to mělo být... o něčem? Lucasovými filmy se Abrams inspiroval snad až příliš (nemluvě o "inspiraci" v komiksech Dark Empire). o tom už se napsaly stohy kritik. ale nezaznamenal jsem výtku, že jde vlastně výlučně o samé povrchní inspirace. tematicky se Abrams ochyluje. nepochybně ve snaze dodat vlastní vklad a přispět vlastní moudrostí. Johnson ostatně také, ale jeho příspěvek se alespoň vyznačuje určitou měrou obsahů a navíc hodnotných. nebudu se je raději ani pokoušet srovnat s Lucasovým mnohovrstevnatým a mytologickými inspiracemi obdařeným dílem, kde díky nepřebernému množství paralel kypí téměř každá scéna, každý záběr a každá věta dialogu bohatstvím implicitních významů. bez tohoto srovnání tvrdím, že EVIII má co nabídnout. ale Abramsova přispění? vyjma typicky disneyovského tematického motivu volby vlastního osudu aneb 'můžeš se stát, kým jen chceš nehledě na původ', které ostatně působivěji zpracovalo i Zootropolis, a tezovitých variací na témata potřebnosti naděje, pospolitosti a přátelství tu není mnoho co nabídnout. pohádka bez morálky je prázdná. ///// a přeci se vkradl jeden podstatný tematický motiv a rozlezl se po těle filmu jak nějaká infekce. tematický motiv oživování mrtvých, který z filmu čpí do té míry, až tím nechtěně cynicky znevažuje vůbec pojem smrti. vždyť jen ten zatracený Kylo Ren během filmu zemře hned čtyřikrát. potřebě lucasovsky optimistického závěru samozřejmě muselo být vyhověno, nicméně někteří mrtví měli být ponecháni jejich věčnému spánku. a tento soud mohu zobecnit a uplatnit jej na celou trilogii. šestým filmem se kruh uzavřel. sága rodu Skywalkerů byla úplná. Star Wars mohly a měly pokračovat jindy a jinde a staří hrdinové povstání se mohli a měli dočkat shledání a poslední rozlučkové mise v samostatně stojícím spin-offu (Rebels Forever: A Star Wars Story). ///// ovšem co v Lucasfilmu jednou zaseli, museli si sklidit. všechna, i ta nejmenší klopýtnutí na cestě k realizaci sequelové trilogie spolu zformovala ohromný kolos z překážek na cestě tuto pouť důstojně završit. nepřipadá mi ani trochu férové mít filmu za zlé, že v něj vyústila špatná rozhodnodnutí učiněná dlouhé roky před jeho vznikem a v jiných filmech. každá další nástavba je jedině natolik stabilní, jako podloží, na němž jí stavíte. sequelová trilogie si bohužel položila velmi chatrné základy na samotném začátku. je to stavba z tatooinského písku a hroutí se při sebenepatrnějším závanu pouštního větru. ///// hodnotit trilogii jako celek, musel bych ve svém hodnocení předvést temnou stranu Síly tak strašlivou, že by se i Palpatine zastyděl. hodnotit film jako samostatnou jednotku však umožňuje daleko větší shovívavost. okolnosti vzniku oslabí mnohé zde zmíněné výtky a další lze omluvit poukazem na fantastickou povahu fikčního světa. přednosti pak vystoupí na povrch a snímek si lze užít jako blockbusterovou zábavu se zajímavými postavami a několika docela dojemnými momenty. a vlastně, mně to stačí. žádat plnohodnotné pokračování Lucasova díla jsem označil za bláhovost už v komentářích k předchozím dvěma filmům, vždy na základě jiné pohnutky, a tak jsem jej tedy nežádal ani tentokrát. a nejspíš právě proto jsem byl... docela spokojen.

plakát

Střed mého světa (2016) 

typicky schematický zástupce německých snah o obdobu new queer cinema, typicky umělohmotné "drama" poskládané z neobjevného repertoáru pseudoproblémů a předvídatelné pro přemíru tropů a klišé, typicky tematicky povrchní a nanicovatý "feel good flick," poněkud dosebezahleděný a v menší míře chcípácký a vlezlý kýč. možná ne až tak plakátový a motivační jako braková Letní bouře, možná ne až tak nepřesvědčivý ve své manipulativnosti a rozhodně mnohem lépe zahraný, ale pořád jen kýč.

plakát

Happy End (2017) 

zpracováním typický Haneke s jeho specifickým vedením kamery i specifickou metodou distribuce narativních informací a přitom, i když mi žádný obraz nescházel a i když jsem žádnou narativní indicii nepostrádal, nemohl jsem se krátce po zhlédnutí ubránit pocitu, že tu něco velkého a nesmírně důležitého chybělo. a odpověď, která mi došla záhy, vlastně zaznívá v titulu autorova předchozího filmu, s nímž navíc Happy End zjevně sdílí společný fikční svět, tedy "láska". ta tu chyběla. naprostá absence snad ještě nikdy nebyla tak výmluvná jako zde. Happy End je naditý vyznáními citů a projevy náklonnosti a přitom ani jediný v sobě nemá stopu upřímnosti. hluboce smysluplný film ve své zdánlivé bezobsažnosti, stejně jako při absenci nediegetické hudby se ticho stává přímo ohlušujícím.

plakát

Vetřelec: Covenant (2017) 

zhnusení, zvrácenost a svinstvo. no nebyly to právě libé pocity, které ve mně film zanechal. jenže přesně o to tu šlo. mnozí se v reakcích vůči filmu ohrazují s tím, že prý jde jen o prachobyčejný slasher, čili formát, jaký není hoden kultovních předchůdců, a další se snaží kritiku mířenou z tohoto směru odrážet. mám-li si v tom souboji zvolit stranu, kloním se k názoru, že Covenant opravdu má zřetelné rysy slasheru, ale jiné, než o kterých se (nejčastěji?) hovoří. tak předně, Scott se vrací k modelu, kde monstrum není v centru, ať už dění nebo optiky kamery, ale existuje kdesi na periferii a slouží spíše jako prostředek k navýšení atmosféry znejistění, znepokojení a posléze děsu. to je imho dobře. stejně jako těch pár slasherů, na které jsem během sbírání diváckých zkušeností narazil, se i Covenant vyznačuje nepokrytou předvídatelností, postavy opouští rozum a pod vlivem traumatických okolností přestávají jednat racionálně, a tak jedna po druhé umírají v předepsaném pořadí pro zděšení jedněch a potěchu druhých. myšlenku podporuje také odbytá charakterizace postav, s čestnou výjimkou androida. pravda, úvahami nad genezí nového života, tímto dědictvím silně mytologizovaného a diváky povětšinou nepochopeného Prométhea, se slashery typicky nevyznačují. a odtud už se odvíjí jedinečnost Covenantu. celý film jako kdyby svým významem a vyzněním adoptoval Davidův pohled na lidský život. v dřívějších filmech série byly sympatie k postavám klíčové. měl-li si film náležitě užít, divák musel soucítit (a notně tomu napomáhala přirozená inklinace k divácké identifikaci); o to víc, když postavy čelily smrti, s každým dalším dílem zřetelnější a brutálnější. s každým dalším dílem se hodnota lidského života o něco víc snižovala, až se v Covenantu vytratila úplně. tohle už je snad dokonalý misantropický nihilismus. navíc velmi nevstřícný vůči divákům, jelikož se brání jakékoliv estetizaci, která by umožnila všechen ten slizký černý hnis zarámovat coby umělecké vyjádření 'krásně tematizující ošklivost' - kontrastuje autentické přírodní lokace se škaredými digitálními monstry (od dob nepřesvědčivého digitálního xenomorfa z Fincherova třetího dílu série se změnilo zjevně jen málo), klade vedle sebe nádherné a vznešené záběry na hvězdné lodě, nadýchaná mračna v planetární atmosféře a obrazy navržené podle klasických děl dějin umění (viz Böcklinův Ostrov smrti, případně Gigerův hommage této malbě, Pravda vystupující ze studny Jean-Léona Gérôma a další) s vykuchanými obludami z Davidova kabinetu kuriozit, perverzními polibky dvou androidů a ohořelými mrtvolami (Scottova hrůza ze smrti uhořením bude nejspíš patologická, jestli si mohu dovolit soudit coby amatérský psychoanalytik), a hlavně, co mě iritovalo zdaleka nejvíc - neustále skáče mimo kýžený rytmus, tempo se náhodně střídá, bez jakéhokoliv klíče, tlumené vleklé pasáže nastupují namísto hektických akčních v naprosto nevhodnou dobu (podobně jako poznámky v závorkách v tomto komentáři) a adrenalinová akce přichází nejenže nečekaně, to by samo o sobě bylo v naprostém pořádku, ale hlavně bez přímé návaznosti na... cokoliv. i když ale znám Scottovu filmografii relativně dobře, nedovedu posoudit, zda to vše představuje vynalézavý záměr, nebo zda je výsledná podoba filmu dílem náhodné shody různých tvůrčích faktorů. Scotta mám totiž zaškatulkovaného coby velmi nadaného filmového režiséra (ve smyslu režisér-řemeslník, nikoliv nutně (i) režisér-autorský umělec), ovšem naprosto ignorantského při volbě látky ke zpracování. občas se mu do rukou dostane skvělý materiál a pak vznikají mistrovská díla jako původní Vetřelec nebo Blade Runner, většinou se však bůhvíproč nadchne pro mizerný, kýčovitý námět a jen díky své profesionální zdatnosti vznikají sice ideově velmi problematická až nevěrohodná, celkově vzato však ne vždy zcela promarněná díla. Covenant bohužel jednoznačně spadá do této druhé, rozsáhlejší podmnožiny Scottovy tvorby. a i když se nejsem schopen přemoci a uznat jej za zdařilý film, přiznám mu tolik, že část svého účelu přeci plní - podařilo se mu (přinejmenším ve mně) znovu vzbudit zájem o celé to vetřelčí [nebo, chcete-li, vetřelecko-predátorské (+možná i -bladerunnerovské)] fikční univerzum s celou jeho rapidně se vyvíjející (novou) mytologií. je kuriózní, jak Scott a jemu oddaní scenáristé pracující na této sérii prequelů naprosto nezvládají (pře)tlumočit odkazy a inspirace v existujících mytologických systémech do smysluplné pastiše, zato se jim však (relativně, protože výhrad by se našla spousta) daří budovat (v přeneseném slova smyslu) mytologii novou, fikční a fantastickou, a s ní právě i zájem o vetřelčí univerzum a jeho další směřování.

plakát

Bílá Zombie (1932) 

výtvarně skvostné, příkladně naivní a prototypické v celé řadě směrů. White Zombie bych především ale doporučil zhlédnout coby názornou ukázku, jak je vyprávění - tehdy velmi inovativního, zatímco zpětným pohledem velmi konvenčního - narativu podmíněno dobou a kontextem vzniku, především tedy postupnému přizpůsobování filmařů na nástup zvuku. White Zombie zvukovým filmem je, a přeci se v mnoha směrech více podobá snímkům předšlé éry. zatímco klasický hollywood záhy přesune tíži téměř vší narativní informace na dialog, White Zombie stále vypráví spíše obrazem a k tomu účelu koncipuje relativně důmyslné výtvarné pojetí akcentující střihovou skladbu, významotvorné prvky mizanscény a především expresivní výkony herců, pričemž vystupování Bely Lugosiho v jeho roli "mistra loutkáře" ovládajícího tlupu zombies je snad ještě démoničtější, než v jeho nejslavnějším Draculovi. v paměti diváků nejspíše utkví zejména záběry, v nichž hypnotizuje své oběti. podobně jako v roli Drákuly využívá hlavně křečovitých gest a uhrančivých pohledů. detaily očí, kdy zbytek tváře zakrývá maska, a ostře nasvícené oči díky tomu budí dojem zlověstné vnitřní záře, vyvolávají znepokojení dokonce i s dnenším odstupem. vedle toho patří zvláštní ocenění i stránce trikové, hlavně tedy působivému využití matte maleb pro záběry krajin a interiéru strašidelného hradu - nemít tak silný odpor k floskulím, byl bych v pokušení hovořit o "pastvě pro oči". s tím souvisí také na svou dobu nebývalá práce s hloubkou záběru. díky tomu všemu - a mimoto třeba také díky hudbě - jsem během sledování občas bezděky nabýval dojmu, že nesleduji ani tak archaický americký horor jako spíše ztracený klenot filmového expresionismu.

Reklama

Reklama