Dan9K

Jo, jsem teď přísný, ale už mě to nebaví. Navazuji na komentář Subjektiva. Všechno, co ve filmu je, je už tak neskutečně ohrané. Ano, vím o tom, že je film z roku 1935, ale říkám to se znalostí filmů starších. Hugo Haas hraje už asi podesáté tu samou roli (podruhé teda vyloženě tu samou) a i když je fajn, tak sympatie už u mě ztrácí. Celý film by se vůbec nemusel stát a mohl by kdykoliv skončit, kdyby byť jediná z postav kdykoliv řekla aspoň jednou pravdu a nechovala se jak úplný idiot. Má tohle někdo fakt rád? Já vím, že je to veselohra, ale mně to žádné veselí nečiní. Nejsmutnější je na tom, že od roku 1930 se natočily v Československu asi tak tři filmy, které by nebyly jako Jedenácté přikázaní. Kdyby tohle byl první film, tak je to klidně na tři, možná i na čtyři. Ale to zase ne, na to je to příliš nesnesitelné. Ale když se na ten samý film koukám po padesáté, tak už ne prostě.

Celé mě to bavilo na 4*. Vojta Kotek odvádí skvělý výkon napříč všemi díly a jeho postava Františka Štěpána je pro mě středobodem celé série. Hodně mu pomáhá ale ten fakt, že je zde skutečně celou dobu. Herečka, která hraje Marii Terezii se v průběhu seriálu třikrát změní a přestože všechny dámy hrají dobře, je těžké se znovu a znovu napojit na jinou herečku. Proto mám nejvřelejší vazbu hned k té první. Obzvláště skok mezi Marie-Luise Stockinger a Steffi Reinsperger byl těžký, jelikož neuběhla skoro žádná doba a změna vizáže byla maximální, i když očekávatelná. Celý koncept seriálu se mi moc zamlouvá. Má velmi dobrou edukativní hodnotu (s neustálou nutností zpětné kontroly na wikipedii), moc fajn hudbu a místy mi přišlo, jakobych koukal třeba na Borgie, a ne na především český koprodukční televizní seriál. Hvězdu ale musím strhnout za zcela zbytečné zmatky a odchylky od reality (prostě mě například trápí, když někdo má umřít a umře úplně někdy jindy (Johanna Gabriela), nebo tam někdo zásadní má být a vůbec tam není (Karel Josef). Dále zejména závěrečný díl převelice trpí postavou Táni Pauhoufové, která nezestárla ani o jediný den, přičemž královský pár mezi tím prožil úplně celý život. Nechápu, jak může vzniknout takováhle bota, tím spíš, že její postava je v posledním díle naprosto zbytečná a vůbec tam nemusela být. Během série je také někdy otázkou, zda skutečně musely například všechny plesy proběhnout a nemohl být větší prostor pro dramatičtější události, ale beru, že je to seriál, co má 8 a půl hodiny a ne pořád to bude mít maximální tah na branku. Holt někdy z toho maličko kouká ona televiznost a levnost (a když jste přísní, tak z toho kouká vlastně pořád). Ačkoliv jsem seriál sledoval prioritně kvůli Josefu II., který mě teď zajímá, paradoxně se mi poslední díl líbil nejméně a nejvíce se mi líbily první dva, které jsou hodnoceny nejhůře. Když totiž ještě žil Karel VI. a Princ Savojský, bylo to z pohledu Marie Terezie a jejího diváka za mě nejzajímavější, než válka, která probíhala poté. Když by ale podobně kvalitně byl zpracován každý český král, tak se teda vůbec zlobit nebudu a díky tomuhle seriálu jsem si ujasnil a zapamatoval naše vládce od Karla VI. až po současnost, což se mi zatím nikdy nepovedlo.

Určitě nejlepší film W+V, který je nabitý vtipnými scénami i dialogy. U mě vede rozhodně scéna s živým plotem. Zároveň je tu i nejpoutavější příběh. 4 hvězdy jsem hodně zvažoval a asi by odpovídaly, jenom se prostě nedokážu přenést přes tu agitku, která ve své době byla asi v pořádku a ok, ale z dnešního úhlu pohledu vyznívá bohužel úplně jinak a mnohem hůř. A bez ohledu na to, jaký světonázor mám nebo nemám, obecně ve filmech asi nevidím moc rád, když sdělení světonázoru tvůrců (potažmo jiných lidí za filmem) je tím hlavním cílem, proč to celé vůbec vzniklo. A zatímco karikatura zlého kapitalisty je úsměvná a roztomilá, tak závěrečná třetina plná oslavy práce, jednoty a spravedlivého přerozdělování už byla otravná. Ale je jasné, že stěžovat si na to u Osvobozeného divadla nedává moc smysl. Vidět film v roce 1934, tak jsem určitě nadšenější, ale tehdy mi nějak unikl.

Ta Lída Baarová je tady tak strašně špatná, že to se jen tak nevidí...První půlka filmu je ještě celkem fajn, ale pak se tam začne plno motivů opakovat pořád dokola a závěrečný skok v ději na dojmu taky nepřidal.

Přijde mi poněkud na pováženou, že skoro všichni vrchně komentující hodnotí tento film jako slabší, jelikož Burian poté natočil lepší filmy a že uniformy už jsou u něj ohrané a podobné věci. Sakra, tenhle film byl ale jeho první zvukový film, podle toho se k tomu musí přistupovat! Když už, tak by dávalo smysl kritizovat ty jeho pozdější filmy, ne tenhle. C. A k. polní maršálek mi přijde jako velmi příjemný snímek. V tom smyslu, že jsem se u něj vůbec nechytal za hlavu. Postava Vlasty Buriana není vůbec hloupá, i když to tak na první pohled nemusí vypadat. Je vlastně velmi uspokojující, když postavy, kterým máme fandit, jsou mnohem chytřejší, než ty, kterým fandit nemáme. To je dost svěží přístup i v kontextu pozdějších filmů. Navíc na to, že jde o třetí český zvukový film, tak působí mnohem přesvědčivěji, než československé snímky i o několik let mladší. Prkennost dialogů ostatních filmů té doby jsem přičítal jednak jiným typem dobového vyjadřování, tak nezkušeností se zvukovým filmem. Zde ale postavy pronášejí přirozené a úderné repliky typu "nezbývá nám nic jiného, než tu komedii dohrát až do konce". Replika, která by v sentimentálních pakárnách filmů o pár let mladších jistě nezazněla. Krom toho je snímek i poměrně dost vtipný a závěrečné rozuzlení mě moc potěšilo. Je nečekaně nestresující a osobnost skutečného polního maršálka je přesné opačná, než bych čekal a je super, že se film vyhýbá klišé, na což by měl snad i právo. Vše dobré přičítám tvůrcům, Karel Lamač a Václav Wasserman byli vládci i našeho němého filmu a úspěšně na něj navázali. Negativem filmu je určitě poněkud nadměrné množství písní, ačkoliv ta titulní je fajn.

Těžko říct, oceňujete tu někteří, že je to dospělá podívaná, oproti jiným dnešním blockbusterům. To oceňuji taky. Ale na mě je to dospělé pořád hodně málo. Pořád je tady postava Jasona Momoy, pořád se musí dít akční předvídatelné klišé, pořád se musí dít divnomomenty v dialozích a motivacích postav, i zde jsou únavné boje 1 proti nabíhajícím 50 protivníkům.  Je toho všeho méně než jinde, ale pořád to tady je. A jako všude, kde by se všechno dalo vyřešit moderní technologií, tak musíme trávit většinu času tím, že se lidí bitkaří po staru pěstmi a meči. Nebaví. Už dlouho. Vizuál je samozřejmě velký klad, ale já si teda mnohem víc užívám statický záběr na monumentální loď v dechberoucím písečném kaňonu, než 10 minutovou akci vážky v písečné bouři. Tak zlé to se mnou je (možná kdybych pochopil, proč začla padat křídla AŽ v momentě, kdy se přestala hýbat rychlostí 10 tisíc vrtů za sekundu, tak bych si to užil víc). Těch dechberoucích záběrů je hlavně z počátku docela dost, ale pak je toho zase mnohem méně. Obecně má film pro mě aspekty, kterých si velmi vážím a pak právě ty, kterých vůbec. Obrovským kladem je hudba Hanse Zimmera. Kdo mě zná, ví, že na něm obvykle nenechám nit suchou. Jeho Duna se ale směle zařazuje po bok jeho největších majstrštyků jako je Gladiátor nebo Počátek. Snad jen pár sekund z celého filmu znělo vyloženě jako Zimmer, jinak vůbec. Oceňuji spoustu dalších věcí, jako například výskyt skutečně mimozemských rostlin (aspoň v rámci té "encyklopedie"), úžasného červíka (mám strašně rád, když ve sci-fi filmech nejsou pouze humanoidní mimozemšťané). Herecká sebranka je hvězdná, ale dokázal jsem se maličko napojit na hlavní postavu a jeho rodiče, ale tím to haslo. Ostatní postavy v sobě měly málo, jak to říct, charakteru, ale i prostoru. Základní problém, který však s Dunou mám, je vlastně přijetí celého fikčního světa. Prostě mi to celé nedává moc smysl. Je to hrozný mišmaš všeho možného a cítil jsem se zcela přehlcen - oblečení jak z raného novověku se střídá se supermoderním chladícím nesmyslem, do toho telepatie, supermoderní zbraně se střetávají s obyčejnými čepelemi, které se se zase střetávají s ne moc funkčními štíty silové pole, bambilion supermoderních lodí, které se ovládají kompletně analogově atd. Zároveň je tu ale obrovská spousta výborných nápadů. Obecně moc ale nemám rád, když je fikční sci-fi svět až tak mocně odpojen od toho našeho. Už je to pak poměrně blízko k fantasy. Film se podle mě mnohem více měl zaměřit na uvedení do děje, do světa, jasnější vysvětlení různých aspektů. Například o té nejzásadnější věci, melanži, se toho člověk vlastně moc nedozví (třeba ani to, že se to tak jmenuje) a o tom ostatním už vůbec nic.  Pořád je to hlavně o vizuálu a děj je vlastně velmi jednoduchý, pouze se to tváří složitě a komplexně. On ten svět složitý a komplexní je, ale ten děj je vlastně stupidní. Ale uznávám, že jsem jeden z těch kacířů, kteří ještě Herbertovu Dunu nečetli, ačkoliv se na to chystám celý život. Cítím, že to, co je ve filmu od Herberta, je skvělé. Naopak prvky, které jsou v dnešních filmech, zdá se, zcela nezbytné (viz úvod komentáře), jsou to, co mě štve. Jsem zvědav, jak svůj názor přehodnotím po zhlédnutí dvojky a zejména po přečtení knihy.

Svěží romantická komedie. A už tehdy uměli filmaři velmi dobře natočit scény, které by se dneska daly označit jako cringe. I díky tomu snímek udrží pozornost po celou dobu a fakt mě pobavil. Ačkoliv není bez chyb, a to takových až očividných (reakce na chybějící dialog, světlo, když má být tma atd.). Není fascinující, že se člověk při sledování pomalu sto let starého filmu cítí v některých chvílích trapně za účastníky příběhu a vydýchává některé scény? Celá story je fajn, změna identit, převleky, to fungovalo ještě tisíckrát potom. Snímek má silnou hlavní dvojici, která je ztvárněna výbornými a sympatickými herci. Karel Lamač trošku přibral, ale obstál i ve zvukovém filmu. Tři kroky od těla stále trochu balancují na hraně němého filmu, ale během hraných pasáží je film už plně ozvučen a nejde pouze o namluvené dialogy v jinak hluchém filmu, takže se na to dá koukat jako na normální snímek. Co bych od takto staré komedie nečekal, že bude mít tak vynikající hudbu. Písničky jsou samozřejmě taky cringe, ale podkresová hudba je boží.

Téda, v roce 1921 jsme byli díky Karlu Lamačovi a Janu S. Kolárovi docela světový. Otrávené světlo je akční kriminálka, co baví i dnes a Přichozí z temnot je zase ponuré hororové fantasy, snad lepší než Nosferatu. A to šly tyto dva československé filmy do kin týden po sobě. První třetina Příchozího z temnot je dechberoucí a při průzkumu po zazdění jsem se reálně bál, to byla skvělá scéna. Další průběh už je maličko překombinovaný, je to už potom taková oddechovější záležitost, s poměrně vtipným koncem, který by dnes už byl asi klišé, ale tehdy možná ještě ne.

Z prvních tří řad jednoznačně nejlepší, zejména z důvodu největšího množství autentických záběrů, dobových svědectví, rekognicí, dobových či současných rozhovorů s pachateli a tak dále. S výjimkou prvního a posledního dílu zde nejsou všeobecně známé případy, což lze brát tak, že už zkrátka došly. Jejich zpracování je ale obecně ve třetí řadě nejlepší. Zatímco například v první sérii byl podobně kvalitně zpracován jen úvodní díl se Stodolovými, v této série je to vlastně každý díl. Kaňkou tak je snad jen fakt, že některé díly jsou zpracovány a vyprávěny trochu zmateně a divák tak třeba moc nechápe o co vlastně pořádně jde a vyjasní se to až ke konci. Patrně jde o záměr tvůrců neříct všechno hned na začátku, důsledek je ale takový, že se divák moc nechytá. Polovinu dílů taky obvykle tvoří zmatené a velmi výrazně roztřesené kamerové záběry pro jakési dokreslení tajemné atmosféry, což bych asi mít nutně nemusel.

Běhěm těch let, co seriál běží, se můj světonázor proměnil od: "tohle se reálně nikdy nemůže stát, vždyť to směřuje k úplnému opaku" do "sakra, vždyť ta Amerika začíná mít k tomu Gileádu docela blízko". Což zároveň o to víc prohloubilo to, jak tento seriál prožívám. Žádný jiný seriál to pro mě takhle intenzivně neumí. Práce s postavami a jejich vývoj, to je neskutečné. Vždy, když se některá s veskrze záporných postav chová chvíli lidsky, což se tady docela stává, protože žádná z postav není černobílá, musím zavírat oči, protože je jasné, že do několika okamžiků postava, ke které byla ona lidskost směřována, tuto benevolenci zneužije a všechno se zkazí. A takhle je to skoro každý díl. Těžko to rozdýchávám, na seriál se obvykle netěším, během sledováním trpím a zároveň si to užívám. Ano už je to natahovaný seriál, ale souhlas s tím, že se jedná o lepší sérii, než ta předchozí, přestože má nejoblíbenější postava v předchozí sérii skončila. Našel jsem si ale novou nejoblíbenější postavu (Lawrence) a vše je zase v pořádku. June už relativně překonala svůj posttraumatický syndrom a začla se chovat rozumně.  Děj se docela posunul. Celá série utekla jako nic a závěr je s předchozí sérií (kde byl konec dost pitomý) nesrovnatelný. Autorům se v závěru dokonale povedlo diváka zahltit dějem, aby vlastně zapomněl na jednu z hlavních postav seriálu a tu pak použili ve skvělém twistu. Tleskám.