Dan9K

Kino se smálo, kino plakalo a já se pořád jen v duchu ptal: "Čemu, čemu?" Jo jo, je to milý, rozmilý film a také velké klišé a kýč s velmi ale opravdu velmi nesympatickými charaktery a s jednou výjimkou hodně předvídatelným dějem....aha, ono je to podle skutečné události...

Kolikrát jsem hrál stejnojmennou hru? Snad stokrát (ovšem nikdy jsem ji nebyl schopen dohrát). Kolikrát jsem dočet tu velkou obrázkovou knížku? Taky hodněkrát. A co teprve složil ty supr malinký puzzlíky s Pumbou, Timonem a Simbou? A to mi tak dlouho trvalo, než jsem zkouknul tenhle nejlepší animáč od Disneyho? Všechny ty charaktery od Scary po Rafikiho, super. Jediné, co mi přišlo trochu nepatřičné, byly písničky Eltona Johna, i přesto, že samotná hudba Hanse Zimmera je (nikdy jsem nečekal, že to řeknu) fantastická, a to možná i proto, že jsem k ní přilnul už od děství ze hry ( vysvětlí mi nějaký znalec, jak je možné, že hudbu do filmu dělal Hans Zimmer s Eltonem Johnem a ve hře (dle IMDb) úplně jiní 4 skladatelé (včetně mého oblíbence Franka Klepackiho) a přesto tam jsou hudební témata takřka stejná?). Každopádně tenhle animáč mám fakt rád a prolejzá ke mně ze všech stran! :-)

V přímém porovnání s Nightmare Before Christmas se mi Corpse Bride líbila o něco víc, a to patrně z důvodu výběru zpracovávané látky. Mrtvolky mám raději než bubáky a opravdu mnohem víc než Vánoce. Líbilo se mi, že Mrtvá nevěsta zdaleka nebyla tak uspěchaná, byla spíše odpočinkovou záležitostí, kdežto Noční můra mě znervózňovala v tom negativním slova smyslu. Hudba je v Corspe Bride o něco méně nabušená a především děsivým způsobem recyklační, ale přesto velmi dobrá, taková, heh, intimnější. Po vizuální stránce je to úplně to samé, jen mnohem více digitální, je to klad? Děj samotný je jednoduchý...a až do teď nejsem schopen rozhodnout zda i zajímavý nebo úplně obyčejný. Totiž to jediné, co ho ozvláštňuje, jsou mrtvoly, jinak je to ten nejtypičtější milostný trojúhelník (později čtyřúhelník) viděný tisíckrát. Avšak kontrast mezi "mrtvými živými" a "živými mrtvými" stál za to. Zároveň ale trochu škoda konce, v mé fantasii jsem si vysnil kapku lepší...

Některými surrealistickými a temnými momenty mi režisér konečně v jeho osmém mnou zhlédnutém filmu alespoň částečně vyplnil představu, kterou jsem při výslovení jména Federico Fellini měl ve chvíli, kdy jsem od něj ještě nic nespatřil. Cítil jsem z něho tajemnost, sílu a strach. Avšak velká většina z filmů, které jsem zhlédl před Osmičkou a půl mi tuto iracionální vidinu zašlapala až na úroveň nejhlubšího podvědomí, aby se v 8 a 1/2 konečně opět alespoň místy vyklubala na povrch. Abych řekl pravdu, ten film se mi v podstatě nelíbil, je hodně mimo můj vkus, ale cítím z něho dokonalost, obrovskou touhu tvůrce vykřičet do světa všechno, co ho deptá jak v pracovním tak osobním životě, pokud možno absurdním způsobem. Často jsem z toho cítil až sebeparodii. Dojem z filmu jistě umocňuje hudba, kombinovaná hity klasiky, jazzovými standardy, jakýmisi variacemi na hity klasiky (zejména mám na mysli Šavlový tanec) a snad i místy originální hudbou Nina Roty, která hlavně v závěru dokonale podtrhuje vrchol filmu a bezmocnost a depresi hlavního hrdiny a posléze zase kontrastní optimismus. 8 a 1/2 je, pokud nepočítám "oddechovější" Zkoušku orchestru, pro mě nejpřitažlivějším Felliniho filmem a to jak pro svůj zajímavý námět (ono možná stačilo v konkurenci ostatních udělat prostě nějaký), tak pro snad malé pochopení a zosobnění jeho díla, i když, samozřejmě, jaksi "nabušenější" těmi zajímavými momenty to býti mohlo...ale všude tady čtu, jak je to na druhé zhlédnutí stravitelnější, třeba by to v tomto směru pomohlo, ale neodvažuji se tvrdit, že se do toho znovu pustím dříve jak za rok.

Negativní reakce na první Star Trek Film nejsou fér. Je totiž narozdíl od svých následovníků i předchůdců dost výjimečný svým vyzněním a nabízí konečně také jakýsi myšlenkový přesah, který by měl být vlastní každé pořádné science fiction a já se skoro nebráním přirovnání prvního Star Treku k Vesmírné odysee, i když po ní pokukává jen po očku. Je tu výborná pointa, kterou jsem sice frajersky odhadnul už dávno před odhalením, ale i tak zapůsobí. Navíc je tu první zjevení jednoho z nejlepších hudebních témat filmové historie. Pokud bych bral hudební souboj mezi celým Star Trekem a Star Wars, tak to sice Jerry před Johnem jasně prohraje, ale hlavní téma má Star Trek podle mě lepší.

Tenhle snímek u mě způsobil patrně nejčastější stopování filmu (studem za hrdiny), co jsem zažil, aby mě na konci emocionálně pohltil, jsem bábovka :-). Ale většinu filmu to fakt nešlo vydržet, hlavně scény s naprosto dokonalou Christinou Ricci potažmo Katie Holmes.

Davide, možná jsi na tu školu chodit měl, třeba by tě tam naučili, jak nadějný film nepohřbít nekonečnou zdlouhavostí a dokonalou antigradací děje, i když...asi za to vůbec nemůžeš (snad kromě výběru zpracované látky). Holt je to příběh podle skutečné události a skutečnost nepřemýšlí o tom, jak závěr příběhu zpestřit dokonalou pointou či vraždy rozmístit do příběhu rovnoměrně. Proto se, Finchi, na příběhy podle skutečné události vyprdni a zkus po Curious Case of Benjamin Button třeba zas nějaký scífko, čím více thrillerových prvků a šokujících point, tím lépe, víme? A jak tak na ten tvůj profil koukám, vyslyšel jsi mě :-). Jinak účast Cley DuVall potěšila, ale mohla tam být déle než pět vteřin.

Jsem trochu alergický na logické nesmysly ve sci-fi filmech a obzvláště těch, kde se řeší časoprostor, jelikož snad neexistuje film (čestnou výjimkou je možná 12 opic), bez kterých by se obešly. Bylo mi samozřejmě jasné, že Butterfly Effect bude další podobnou paradoxní slátaninou, a proto jsem už dopředu vypnul všechny mozkové buňky, které by snad jen ždíbíčkem jádra mohly něco takového reflektovat. A povedlo se! Jasně, byly určité momenty, kdy jsem si říkal: "Tady něco nehraje", už od počátku jsem se ale snažil stavět v tomto ohledu k filmu nekriticky a on sám mi to svými kvalitami velmi snadno umožnil. Po dokoukání jsem byl ohromen i ochromen, avšak po přečtení některých komentářů (řešících zmíněné logické lapsy) i značně překvapen, co mi to všechno uniklo. A zjistil jsem zajímavou věc. Když se, alespoň v těch hollywoodských filmech sázejících na efekt, člověk odprostí od toho "zbytečného" přemýšlení, film na něj dopadne s mnohem větší silou, samozřejmě pokud na to má...a to platí pro Butterfly Effect stoprocentně.

Muži: agresivní a nadržená hovada. Ženy: agresivní a do krve se sexu bránící kravky. Po kolikáté už nám tohle náš hodný pan režisér nabídl? Po šesté? Po sedmé? A kolikátý že je tohle jeho film? Křik, křik, ještě větší křik, facka, facka z druhé strany, kopanec, větší kopanec, sex, poprvé však ztroskotá, následuje další hádka, ostří v briše, cihla na hlavě, rvačka, sex, který se uskuteční, ale přeruší ho třetí osoba, pak dlouho nic a všechno se zopakuje. A v dalších filmech znovu a znovu. Iracionální chování, prostitutky, které se brání své profesi, voda, pohledné dívky s evropskými rysy v hlavní roli...Geniální provázanost všech autorových filmů nebo naprostý nedostatek invence a originality? A co, my jsme vlastně pořád v červeném, takže jen tak dál.

Co může divákovi nabídnout Ztracený svět z roku 1925 kromě slastného pocitu, že sleduje první filmové zpracování slavného románu Barbara Conana Doyla? Je to jasné, jsou to přeci k sežrání roztomiloučké vizuální efekty, které si vůbec nezadají s osm let mladším King Kongem ( od stejných trikařů) a dokonce se ani pranic nemusí stydět vedle filmů, jejichž datum výroby napovídá, že vznikly i o 50 let později ( "Ne, Krakene, já to tak nemyslel! Ááááááá! "Buchš, splaš, duc, duc, chramst"). O moc víc tenhle film nenabízí, rozhodně tedy ne v rámci rozvíjení charakterů, které snímek odbývá značně svižně. I když je fakt, že v seriálu z roku 1999 jsem si takového Roxtona užil až až, takže teď jsem se raději díval na toho papundeklového brontosaura a slintal. Obdivuji tvůrce, že s něčím takovým počítali. Plánoval jsem sice dát méně, ale ta boží závěrečná pětiminutovka mě dostala.