Cimr

Jsem nadšeným konzumentem quality TV a i když dokážu ocenit projekty vizuálně vybroušené (Wednesday), šokující a plné zvratů (American Horror Story) či prostě jen fakt cool (Peaky Blinders), stejně mám asi vůbec nejradši neobyčejně obyčejné seriály jako je The White Lotus. Dávají mi naději, že stále platí, že dobrý scénář je nad všechny počítačové triky a kaskadérské kousky světa. Od první chvíle, kdy za zvuku bubnů připlouvá loď plná rozmazlených amerických turistů na Havaj, tušíme, že za všemi těmi úsměvy a procedurami v hotelovém spa se skrývá něco mnohem temnějšího. Díky bohu (či spíše díky geniálnímu Mikeu Whiteovi) se ale seriál nevyvine ad absurdum ala Stepfordské paničky. Nespadne do grotesky, thrilleru či detektivky, i když kolem všech těchto žánrů krouží. Všechny ale zároveň převrací - co se týká detektivky, nehledáme vraha, ale oběť (hned na začátku se dozvíme, že někdo v letovisku zemřel, až do konce ale nevíme kdo). Thrillerem nemusí být jen to, že vás drží psychopat s pistolí u hlavy jako rukojmí - může to být neočekávaný příjezd tchyně na líbánky a kradmé pohledy u stolu, podbarvené napínavou hudbou. Drobné příhody Armonda, manažera hotelu, jsou sice neuvěřitelně legrační, až groteskní, ale přitom pod povrchem strašně smutné, navíc s tragickými následky. Scénář sice staví na určitých klišé ("zlí boháči" co se s koktejlem v ruce baví na ukázce "tradičních havajských tanců", čímž v podstatě vykořisťují původní obyvatelstvo), ale zároveň se nebojí věci problematizovat a relativizovat. Havajan, jeden z mála skutečných sympaťáků, krade v hotelu. Nesnesitelný Shane dochází k velkému prozření a možná se stane výrazně lepším člověkem. Rodinná debata, která hrozí sklouznout do feministického lobbování, se nečekaně promění v obranu bílých heterosexuálních mužů. Téma k zamyšlení poskytuje i otec rodiny Mark, když provádí jakousi obhajobu naruby a zastává se naopak bohatých klientů - "Co máme dělat? Máme se cítit špatně, že máme peníze? Nemáme vůbec jezdit na dovolenou? Není snad normální, že každý chce být chvíli šťastný?" Scénář zkrátka vždy uhne trochu jinam než čekáte. A díky fantastické hudbě vás neustále zanechává ve zvláštním napětí, co se stane dál - i když třeba jen rodina večeří u stolu. Všichni z letoviska odjíždějí proměnění, všichni došli nějaké formy prozření. Seriál Bílý Lotos zkrátka scénářem přesahuje pouhou zábavu k večeři. Může se srovnávat s velkými díly dramatické literatury. Boháči, co se nudí v letovisku, plácají zdánlivě o ničem, ale přitom narážejí na smysl života a jiná zásadní témata. Nepřipomíná vám to například Antona Čechova?

Obsazení jedinečné Ivy Janžurové do obou rolí protikladných sester považuji za jeden z nejlepších nápadů českého filmu. Proč jedna má všechny nápadníky a druhá žádného, když jsou stejné? Protože se lépe chová? Lépe splňuje ideál čisté blondýny? A proč je divákovi vlastně sympatičtější ta druhá, ta zlá? Chytrý film, u kterého se můžete bavit v detailech („Ten průvan mě jednou zabije.“) a psát eseje na téma, proč se jmenuje podle kočky. Na rozdíl od některých zde hodnotících se mi velmi líbil i „zrychlený“ konec. Hodinu a půl sledujeme příběh rozvíjející se v klidném tempu, a náhle je asi během tří vteřin řečeno všechno. Bum průvan, bum kočka, bum mrtvá sestra, živá sestra, bum alkohol! Konec! Jaký to krásný šok!

Při sledování Pather Panchali si uvědomíte, jak neskutečně magické médium film je. Je totiž opravdu úplně jedno, jestli se nacházíte v Indii 50. let nebo v České republice roku 2021. Holčičky se stejně vždycky budou chtít zdobit korálky a chlapci oněmí při prvním pohledu na vlak. Rošťácké děti si budou vždy rozumět víc s generací svých prarodičů, než se starostlivými a přísnými rodiči. Vždy je bude otravovat, jak musejí být ve škole zticha a dávat pozor. A hodní tatínci, dospělí muži, co jsou uvnitř pořád malými kluky, budou vždy dávat dětem peníze na sladkosti za zády spořivé, rozumné maminky. Příběhů o chudých rodinách, co se musí obtížně protloukat světem, jsem už viděl mnoho a mnoho. Je to univerzální téma a příliš nezáleží, jestli se děj odehrává v Irsku, v Mexiku nebo v Indii. Podobné příběhy mě ale často otráví jistým citovým vyděračstvím. Kde mě například britský sociální film otravuje laciným naturalismem, tam "Písnička na cestu" dojímá lehkostí, krásou a poezií. Prakticky každý záběr je něčím naplněný, zajímavý. To ve spojení s jednoduchou, ale nádhernou hudbou vytváří pro citlivějšího diváka skutečně opojný zážitek, přičemž ty zdánlivě přepálené dvě hodiny (na film bez děje) utečou jak nic. Narození, škola, svatba, láska, hněv, smrt, příroda, ba dokonce divadlo. Jeden z těch snímků, kde není nic, ale zároveň je tam všechno. Dal bych čtyři, ale za babičku zpívající na zápraží tklivé písně musím jít do plných.

Zdá se, že jsem jeden z mála na této databázi, kdo dal Šeptej plný počet. Pokusím se krátce objasnit, proč - byť je v tom samozřejmě skryté i zrnko nevysvětlitelného - některý film vás zkrátka irituje, náladou, kamerou, příběhem, ani nedokážete říct přesně čím. A jiný na vás působí jako zjevení, těšíte se, až si ho pustíte znovu, je vám s ním dobře. U mě je Šeptej, jak asi tušíte, typem filmu č. 2. Od začátku jsem si tuto nostalgickou mimozemskou jízdu devadesátkovou Prahou užíval, se všemi debutantskými nedostatky a scénáristickými absurditami. Přál jsem si, ať je film aspoň dvakrát delší, tak jsem si jeho podivínské postavy od první chvíle zamiloval. A proč tedy? Možná v tom hraje svoji roli, že jsem ho poprvé viděl až z velkým odstupem. Unikal mi až do roku 2021, takže jsem mohl jaksi z budoucnosti nahlédnout, jak se mu podařilo vystihnout a popsat dobu, v níž vznikl. A víte co? Myslím, že Šeptej vystihl devadesátky naprosto dokonale a snad nejlépe ze všech českých filmů. Je něčím podobným jako Kouř pro léta osmdesátá. Fandím tomu, že se Ondříček v době nově nabyté autorské svobody neobrátil do minulosti s klasickou variací na téma komunisti / nacisti byli svině, ale snažil se už tehdy nahlédnout tápající, trochu ezo, trochu ulepenou, ale vlastně docela cool současnost. Přinesl tak svědectví o začátcích klubové scény v Čechách, o tom, jak do nich pronikala elektronická hudba, DJové a drogy. (A nezamilovat si Tatianu s Čechtickým, jak v totálním rauši paří v Roxy na Wubble-U, kór když jste měli to štěstí bydlet několik let za rohem od Roxy, to zkrátka a dobře nejde.) Svědectví o LGBT komunitě, kdy gayové poprvé v českém filmu nebyly jen komické ušišlané figurky, ale dal se jim velký prostor v podobě ústředního páru. Zkrátka a dobře svědectví o úžasně svobodné době, kdy se dalo prostě se sbalit, odjet do Prahy, spát u cizích lidí a zažít neuvěřitelný mejdan. U filmu Manhattan Woodyho Allena jsem napsal, že je to unikátní film v tom, jak pevně je zasazený do doby a prostoru. A u Šeptej mám dost obdobný pocit. Tohle se nemohlo odehrát jinde a jindy, než v Praze krátce po revoluci. A s tím podle mě souvisí omyl, kterého se tu mnozí dopouštějí - ano, klasický příběh film nemá, ale není o ničem. Jeho hlavním hrdinou je jedno magické město uprostřed Evropy, na prahu nové epochy, a parta nešťastně šťastných lidí, co v něm žijí. Ale možná jsem na omylu já. Snad jsem tak nostalgický kvůli rok trvající covid karanténě a ten film možná objektivně vzato není zas tak dobrý. Ale ať je to tak, nebo tak - jak strašně rád bych zas jednou dorazil na párty k Lauře! Třeba hned!

Operní árie "neumím vařit, už mám dost vloček a hrášku z konzervy, otevřete hospody!" Ekonomická prognóza Finska, zpívaná strýčkem Skrblíkem. Reklama na ten nejlepší finský toaleťák. A to vše ve spojení s Mozartem! Určitě vznikne spousta filmů, knih, alb... o té podivné realitě roku 2020. Ale u mě zatím zlato vyhrávají Finové! Finové se svým proslulým severským bizarním humorem. Operní hvězdy si tu dělají legraci samy ze sebe - světoznámá diva Karita Mattila, co kvůli pandemii uvízla ve Finsku, například s velkým sebezapřením vezme zavděk tou kravinou, co tam teď v tom Národním zkouší (samozřejmě jde o Covid fan tutte). Herci si nechávají za zpěvu "jsme skvělí operní vokalisti, žádná morčata" píchnout injekci s novou vakcínou rovnou do holého zadku. Je tu spousta senzačních hlášek, hra poskytuje velké odlehčení a naději, ale i místa vážná (chraňte seniory), smutná (stýskání po matce, kterou nemohu obejmout), až děsivá (taneční výstupy samotného viru). Tvůrcům se vlastně daří publikum vzdělávat, ale absolutně nenásilnou a zábavnou formou. A navíc, přiznejme si, je prostě něčím hrozně cool a vtipné sledovat operu ve finštině... Dílo se vyjadřuje k domácím problémům, ale zároveň je tu jasné univerzální téma; je zajímavé vidět, že některé debaty očividně probíhají všude na světě stejně (nosit či nenosit roušky, nadávky na lyžaře v Alpách, nedůvěra ve vládu). Summa summarum - připadá mi až neuvěřitelné, že v takové rychlosti vznikla tak propracovaná a po všech stránkách kvalitní inscenace.

Netradiční díl. Šéfinspektor Barnaby má dovolenou, tak jezdí za tetičkou do domu s pečovatelskou službou, kde v poslední době došlo k sérii podivných událostí - od ztracených hodinek, přes nevyjasněná úmrtí klientů, po nečekaně agresivní noční návštěvníky... Neprobíhá tedy tradiční vyšetřování od bodu A do bodu B, jak jsme z Midsomeru zvyklí, vše se spíš cyklí a řetězí a ještě pár minut před koncem je trochu nepřehledné, po čem se vlastně pátrá. Po čistě detektivní stránce tedy možná slabší díl, ale atmosférou naopak jeden z těch skvostných. Strašidelný dům, v němž jsou uvězněni bezbranní senioři, ploužící se po chodbách a hledící z okna na tajemné postavy blížící se zahradou, zkrátka funguje. Tentokrát v detektivce není zas tak důležité, kdo je vrah. Jde spíš o žánrové přemítání nad tím, jak se smiřujeme se stárnutím, se šílenstvím, s bolestí, s bezmocí... Díl na komerční seriál překvapivě dojemný, až depresivní.

Dánové jsou podle různých výzkumů a anket nejšťastnějším národem na světě. Je proto zábavným paradoxem, že kdybych si měl udělat TOP 10 nejdepresivnějších a nejsmutnějších uměleckých zážitků, takové tři čtvrtiny by byly dánského původu - od Cínového vojáčka (a dalších Andersenových pohádek), přes Hon a vše od Larse von Triera, až právě po drsné detektivky s Mostem v čele. Je možné, že si takhle národy vyrovnávají to, čeho mají nedostatek, podobně jako když v konzervativní Británii vznikl punk. Jen skutečně šťastní a vyrovnaní lidé si mohou pustit do svých domácností takový příval skličujícího smutku. Ano, dle mého je Most leccos - napínavý, zábavný, překvapivý, děsivý... Ale ze všeho nejvíc je smutný. Postavy se tu musí prát s takovým přívalem tragédií, nespravedlnosti, příkoří, že když je Saga ve čtvrté sérii vyjmenovává své psycholožce, diváka to může až rozesmát. Zkrátka národ, co si potrpí na své "hygge", tedy tlumená světla, klid a pohodlí, zhusta plodí umělce, co maximálně narušují klid a pohodu. I když se tu jen manželé ve své krásné prosklené vilce objímají v posteli, neustále čekáte, kdy se sklo roztříští a dovnitř vtrhne postava v kukle, co je sekerou rozčtvrtí. Tvůrci si s divákem pohrávají, až je to místy skoro nesnesitelné, citově ho vydírají, vrší dějové twisty, ale nikdy z něj nedělají blbce. Vyšetřování probíhá logicky - když se objeví nová stopa, hned se po ní jde, divákovi se nic neskrývá. Pachatel je (zvláště v první sérii) většinou téměř nadčlověk, kterému vše podezřele dobře prochází, to ano, ale v samotném vyšetřování, zdá se, není logická trhlina, jak je tomu u televizních detektivek běžné. Tvůrci také umějí komentovat současné problémy (migranti, LGBT), aniž by to působilo černobíle, jako směšná agitka. Dále také skvěle pracují s vlastním kultem (historka, jak Saga přišla ke svému Porsche, či samotný závěr, kdy se představuje do telefonu) a diváckým očekáváním (,,No to by mě teda zajímalo, jak na tohle chtějí navázat." řekl si jistě nejeden divák po skončení druhé série). Musím přiznat, že Bron je po velmi dlouhé době seriál, který mě úplně ovládl. Celý den jsem se vždy těšil, až se večer vrátím do depresivní Kodaně. Přitom je to zdánlivě tak jednoduché! Žádné epické honičky, žádné převratné nápady, co jsem nikdy nikde neviděl. Jen záběry na noční město a úvodní znělka, co je celá prakticky na jednom tónu. Martin Rohde plave v bazénu, sledujeme ho chodbou osvícenou zářivkou a pod tím hraje elektro minimál. Jednoduchoučké, ale stačí takový záběr a tušíme, jak je na světě vše krásné, útulné, křehké, ošklivé, smutné, složité a děsivé zároveň. Když se k tomu připočtou senzačně vytvořené postavy, po kterých se mi bude upřímně stýskat, a případy, co jsou jako vymyšlené počítačem tak, že vám vše dojde vždy přesně v tu vteřinu, kdy vám to má dojít, dává mi to dohromady skutečnou seriálovou událost. Most má dohromady necelých 37 hodin, z toho mě odhadem tak 35 mrazilo.

O skandinávských filmech se říká, že bývají dosti podivné, a víte co? Ona je to absolutní pravda. Pokud by se někdo ve vašem okolí ptal, v jakém smyslu "podivné", posaďte ho na hodinu a čtvrt do křesla a pusťte mu Leningradské kovboje. Protože ty jsou přímo esencí té finské podivnosti - bizarní účesy, tváře bez výrazu, půlhodinové pauzy, než někdo něco řekne a humor, který rozdělí diváky do dvou kategorií. Jedna nechápe, co na tom má být vtipného a nudí se, a druhá nechápe, co na tom má být vtipného, ale od začátku do konce se nemůže přestat smát, byť sleduje třeba jen partu týpků na poli, co zasněně hledí na traktor. Já samozřejmě patřím do té druhé kategorie. Miluju, jak se s tím Kaurismäki nepáře. V americkém filmu by třeba jen celá expozice (představení kapely, nabídka hraní v Americe, přípravy na cestu) trvala aspoň tři čtvrtě hodiny, tady je to zfouknuté asi za tři minuty. Záběr na kapelu jak hraje, záběr na ruského papaláše bez emocí, co řekne "takové kraviny vám spolkou maximálně v Americe", titulek Amerika a už se v letadle učíme anglicky. Nádhera! Rozhodně jeden z mých nejoblíbenějších hudebních filmů.

Zkrátka i Němci musejí mít svého Benda... ee.. pardon, Bonda. Sympatického správňáka, pohybujícího se na hraně zákona, se slabostí pro krásné ženy, kterého můžete topit, vyhazovat z letadla, trávit jedovatým plynem nebo po něm střílet a on to všechno vždycky na vteřinu přesně zvládne a uteče. Babylon Berlin nadchl diváky i kritiku a není divu - je tu všechno. Muži se převlékají za ženy a ženy se převlékají za muže. Retro je tu moderní a moderna klasická. Futuretro! Béčková detektivka (focení z letadla, záchrana z utopeného auta, procházka po jedoucím vlaku) je tak dobře natočená, že je uměním, umění je šestákovou detektivkou. Funguje to jako dobový thriller, obrázek pohnuté doby, i jako popkornová noir zábava pro milovníky quality TV. Můžete hledat historické paralely, nebo se jen unášet fascinujícími výjevy z výmarských kabaretů a slaďoučkou dekadentní atmosférou. Ano, dokonce i na Brechta dojde. Překvapivé zvraty, nejednoznačné postavy (vsadím se, že na takového Bruna změníte názor minimálně třikrát), skvělé herecké výkony, geniální hudba. A kupodivu místy i humor! Doporučuji ovšem jediné - dokoukat to skutečně celé. Osobně jsem nebyl stržen od prvního dílu, připadalo mi, že je tu dost vedlejších linek, balastu, že vlastně není moc jasné, co přesně se vyšetřuje, že to je vskutku jeden velký Babylon. Teprve několik posledních dílů mě přesvědčilo, že tvůrci vědí, co dělají. Pokud nám nějakou postavu představí detailněji, je to proto, že ještě později splní svoji úlohu. Prakticky ani vteřina tu není zbytečně. Linií se sice rozvíjí hodně, ale mají svůj smysl a najdou pointu. Mou radou je tedy vytrvat. Tento velký seriálový počin si to zaslouží. PS: Lars Eidinger má nějakou smlouvu, že musí být ve všech svých rolích nahý?

Fritz Lang je ďábelským režisérem. Takovým tím nemilosrdným démonem ve stylu Stanleyho Kubricka či Larse von Triera. A zde skutečně povolil uzdu a natočil příběh, který je tak temný, jak jen Hollywood v 1. pol. 20. stol. mohl být. Destrukce zakřiknutého pokladníka, co "nikdy neviděl nahou ženu" a chce na stará kolena zažít trochu štěstí, děsivou femme fatale je absolutní. Noirová lahůdka pro všechny, co si libují v pochmurných náladách a nemají rádi šťastné konce.