Cimr

„My normální jsme, že jo? My to jenom dabujeme!“  Seriál o lůzrech, kterým se v životě nedaří, v kulisách béčkového dabingového studia (název studia Zero je ostatně výmluvný), mě velmi potěšil. Dlouho jsem neviděl českou komedii, co by mě tak pobavila. Prakticky v každém dílu se našlo něco, co mě rozesmálo nahlas (proslov Bartošky na pohřbu, výstup cholerického Krobota, Preiss a vulgarismy, otázky na Trojana v rádiu). Herci samozřejmě senzační; i ti, u kterých jsme měli pocit, že známe všechny jejich „polohy“, tu překvapí - jmenovitě Krobot či Voříšková. Potěší pozornost, kterou tvůrci věnovali zadním plánům (když se tu děje něco vtipného, třeba se řeší zapomenuté šprcky na mixáku, zároveň se děje něco vtipného i vzadu, třeba se zrovna dabuje nevkusný seriál). A potěší i zábavné narážky pro zasvěcené, kterými si tvůrci zřejmě dělali drobné radosti. Např. když Bartoškovi velmi nevyjde řeč na pohřbu, praví jedna z postav: "jsem ti říkal, že jsme měli oslovit Rodena". Jaký to vtip pro lidi, co vědí, že Roden v posledních letech hraje se sluchátkem v uchu, do kterého mu napovídají text. Nebo enormně tlustý předseda Herecké asociace jako narážka na Jiřího Hromadu. Nebo když preparují hlas Ivana Trojana, aby ho zneužili pro Disneyovku, a činí tak na základě scénáře Samotářů, co napsal Petr Zelenka. Jen je škoda, že přesně v půlce přijde změna a začíná jakoby nový seriál. Prvních šest dílů je čistá komedie, pak náhle nastává drama. Skoro to působí, že formát Čtvrté hvězdy se osvědčil natolik, že si i tentokrát televize objednala 12 dílů po půl hodině, a tvůrcům došly nápady, čím je naplnit. Divadelní hru jsem viděl, funguje skvěle, ale do seriálu bylo nad její rámec hodně připsáno a ne vždy k dobru věci. Mít to tak o tři slabší díly míň, byla z toho seriálová legenda.

Obsazení jedinečné Ivy Janžurové do obou rolí protikladných sester považuji za jeden z nejlepších nápadů českého filmu. Proč jedna má všechny nápadníky a druhá žádného, když jsou stejné? Protože se lépe chová? Lépe splňuje ideál čisté blondýny? A proč je divákovi vlastně sympatičtější ta druhá, ta zlá? Chytrý film, u kterého se můžete bavit v detailech („Ten průvan mě jednou zabije.“) a psát eseje na téma, proč se jmenuje podle kočky. Na rozdíl od některých zde hodnotících se mi velmi líbil i „zrychlený“ konec. Hodinu a půl sledujeme příběh rozvíjející se v klidném tempu, a náhle je asi během tří vteřin řečeno všechno. Bum průvan, bum kočka, bum mrtvá sestra, živá sestra, bum alkohol! Konec! Jaký to krásný šok!

Recenze obsahuje SPOILERY! Manželka má pocit, že k ní v jistém polorozpadlém britském sídle mluví duch mrtvého manžela. Obraz je rozřezaný, padají busty, samo od sebe začne hořet… Vypadá to na velmi slušný díl s hutnou atmosférou, ale bohužel, rozřešení mi tentokrát připadá trochu cheap (osoba, co se o manželku stará, se ji snaží přivést k šílenství, aby mohla dědit, de facto první, co vás napadne). Ano, máme tady ještě druhý případ, ale tam je zase pachatel známý hned od chvíle vraždy. Na konci tedy nedochází k tradičnímu překvapivému odhalení vraha, co se zrovna pokouší zbavit života posledního svědka, jak to máme rádi. Oba pachatelé sedí ve vazbě a Barnaby mezi nimi běhá a nutí je, aby se přiznali. Tento díl mi zkrátka přišel nedotažený dramaturgicky - už jen to, že jednu z dějových linek tvoří náhle odnikud se vynořivší přítel dcery Barnabyho, co se motá během vyšetřování, protože chce jako herec načerpat inspiraci pro roli. Jeho linka není ukončená nebo vůbec jakkoli pojatá. Myslel jsem, že třeba on bude tím, kdo nějakou nevinnou poznámkou šéfinspektora navede na správnou stopu, ale nestalo se. A vlastně se ani nedozvíme, zda roli dostal, byl v ní úspěšný, neúspěšný nebo co? A konečně mi nesedí ani to, jakým způsobem Barnaby k řešení dospěje (náhodou vidí makrelu v tašce jisté dámy, které pomáhá s nákupem). Atmosféra slušná, ale MM umějí líp. Důmyslněji.

Pokaždé, když kovboj Sandy sleze z koně, šlápne do kýble. Když hrají lupiči karty, házejí na stůl se sázkami papírky s nápisy jako „úpis na jednu dceru“ či „jeden statek“. Čili je to takové spíš jako klukovské blbnutí než sofistikovaná komedie. Některé momenty jsou vskutku zábavné (bizarní reklamní vsuvky, závěr s lepičem plakátů), některé až epické - překvapí, kolik toho tvůrci při natáčení této krátkometrážní srandičky mohli rozflákat. Prý prostě naběhli do kulis Limonádového Joea a řekli si - když už to tu stojí, proč z toho nevytřískat ještě nějakou srandu. Přesně podle toho ovšem výsledek vypadá. Jako když si s kamarády hrajete u starého bunkru za městem na vojáky.

Dobří herci, super studie malého českého člověka. 8. díl Schůze má až formanovské momenty a je působivé, jak jde v kritice fotbalových buranů až na hranici grotesky. Podobně díl 12. Láska, který si dovolí kritiku homofobie tak ostrou, až to skoro přesahuje hranice komediálního seriálu, protože je to daleko spíš smutné než zábavné. Nicméně jsem čím dál tím víc přesvědčen, že dobrý seriál dělají dobré postavy - a v tom mi Okresní přebor selhává. Sympatický tu není snad nikdo, každý je zloděj, vychcánek, cholerik, alkoholik či idiot. Asi by to nebyl zas takový problém, ale chtělo by to přicházet na to tak nějak postupně, objevovat jejich nové vlastnosti a barvy, ne že hned v prvním dialogu pochopíme, co je kdo zač, a pak už se to jen 16 dílů motá dokola. Herci pak vlastně nehrají, jen ukazují - tohle je svůdník, tohle je cholerik atd. A to ani nemluvím o tom, že v poměrně realistickém seriálu je největším Don Juanem otylý veterinář s řečovou vadou, co smrdí i z obrazovky. Nu dobrá, berme to jako podivnou nadsázku. Zvláštní je, že jsou tu často ponechané přeřeky, skákání si do řeči... Zpočátku se to dá přijmout jako snaha o realismus, ale někdy je toho (hlavně u Luďka Soboty) už opravdu dost, takže to spíš začne působit dojmem, že se s tím nikdo nechtěl příliš párat a často se zkrátka brala první dobrá. Často chybějí pointy - něco se rozjede, pak se to nedokončí, díl prostě skončí. Možná je na komediální seriál tohoto typu 16 dílů prostě moc, je to pak taková řídká kaše. V jednom dílu se například řeší jen to, že Houslice zakoupily nový míč, a hlavně ať ho nikdo nekopne do vody!! No to byste neuhodli, co se na konci stane. Ve Čtvrté hvězdě, neřkuli v Mostu, Prušinovský udělal ve výstavbě fórů i celých dílů rozhodně veliký posun. Tohle všechno v kombinaci s tím, že fotbalovému prostředí absolutně nerozumím, mi dohromady dává takový televizní průměr, co mě neurazí, když si ho pustím k obědu, ale ve fanklubu SK Houslice mě budete hledat marně.

Při sledování Pather Panchali si uvědomíte, jak neskutečně magické médium film je. Je totiž opravdu úplně jedno, jestli se nacházíte v Indii 50. let nebo v České republice roku 2021. Holčičky se stejně vždycky budou chtít zdobit korálky a chlapci oněmí při prvním pohledu na vlak. Rošťácké děti si budou vždy rozumět víc s generací svých prarodičů, než se starostlivými a přísnými rodiči. Vždy je bude otravovat, jak musejí být ve škole zticha a dávat pozor. A hodní tatínci, dospělí muži, co jsou uvnitř pořád malými kluky, budou vždy dávat dětem peníze na sladkosti za zády spořivé, rozumné maminky. Příběhů o chudých rodinách, co se musí obtížně protloukat světem, jsem už viděl mnoho a mnoho. Je to univerzální téma a příliš nezáleží, jestli se děj odehrává v Irsku, v Mexiku nebo v Indii. Podobné příběhy mě ale často otráví jistým citovým vyděračstvím. Kde mě například britský sociální film otravuje laciným naturalismem, tam "Písnička na cestu" dojímá lehkostí, krásou a poezií. Prakticky každý záběr je něčím naplněný, zajímavý. To ve spojení s jednoduchou, ale nádhernou hudbou vytváří pro citlivějšího diváka skutečně opojný zážitek, přičemž ty zdánlivě přepálené dvě hodiny (na film bez děje) utečou jak nic. Narození, škola, svatba, láska, hněv, smrt, příroda, ba dokonce divadlo. Jeden z těch snímků, kde není nic, ale zároveň je tam všechno. Dal bych čtyři, ale za babičku zpívající na zápraží tklivé písně musím jít do plných.

Pustit si starou komedii bývá celkem vabank - nikdy se nedá předvídat, jak moc její humor zastaral. Bylo tedy velmi příjemným zjištěním, že anarchistický humor v podaní "Wintonova dítěte" Karla Reisze, funguje občerstvujícím, svěžím a originálním dojmem i po 55 letech. Začínající punk, swingující Londýn, vzpoura nekonformních, drzých mladíků proti pitomým třídním rozdílům - ne nepodobná skečům Monty Pythonů... To je i z dnešního pohledu velmi rozkošný mix, přestože tu vlastně nejde o nic jiného, než že se jeden magor různými způsoby snaží přesvědčit ženu, aby od něj neodcházela. To je celé. Ale úplně to stačí. Morgan je vtipnější než řada komedií, co jsou dnes považovány za klasické. Divák sice nevybuchuje smíchy, ale potutelně se usmívá a pochechtává naprosto pořád, od prvního do posledního záběru.

(Komentář obsahuje náznaky spoilerů.) I Love You Phillip Morris by bylo mým osobním držitelem Oscara v kategorii - nejčastěji změněný názor v průběhu sledování. Od strachu, že půjde o další trapnou komedii s afektovaným Jimem Carreym (jak aspoň trochu sympatizovat s postavami, když jsou to takové přehnané karikatury?), přes potěšení, že to možná tentokrát bude serióznější, že Carrey dá zavzpomínat na nejlepší výkony své kariéry, navíc podržen rozkošným a přesným Ewanem McGregorem, přes další zděšení, že se to nakonec utopí v laciném sentimentu (pojďme vytáhnout osvědčenou zbraň všech gay dramat - umírání na AIDS, pojďme ty slzy vydojit) až po závěrečné nadšení - světe div se - že sleduju trapnou komedii s Jimem Carreym! Není mnoho snímků, co by si s diváckým očekáváním hrály s takovou chutí a radostí. V tom v mých očích překonává i oblíbené Spielbergovo Catch Me If You Can - kde je téma podvodníčka, co nápaditě uniká zákonu, od začátku jasně nastaveno, a diváka už v průběhu nic moc nepřekvapí, jen se baví tím, kam to až může zajít. Zde ale jako by se obsah prokopíroval i do formy - a my po většinu stopáže vlastně ani netušíme, co přesně sledujeme. Bláznivou komedii? Životopisné drama? Krimi o útěku z vězení? Dojemnou gay romanci? Film nám uniká stejně jako Steven dozorcům. Příběh nám totiž vypráví nespolehlivý vypravěč, co nelže jen svým blízkým, sám sobě, ale i nám, divákům (,,Tehdy jsem ho viděl naposledy..."). Pro někoho možná iritující. Pro mě ostatně zpočátku taky. Ale v průběhu se mi pocit, že nevím, na čem jsem, že si se mnou hraje někdo chytřejší než já, začal dost líbit. Po závěrečném zvratu („Přišel váš právník.“) jsem byl už jen nadšený. Rozhodně tedy jde o film, který byste si i přes případné počáteční rozpaky měli dát do konce.

Zdá se, že jsem jeden z mála na této databázi, kdo dal Šeptej plný počet. Pokusím se krátce objasnit, proč - byť je v tom samozřejmě skryté i zrnko nevysvětlitelného - některý film vás zkrátka irituje, náladou, kamerou, příběhem, ani nedokážete říct přesně čím. A jiný na vás působí jako zjevení, těšíte se, až si ho pustíte znovu, je vám s ním dobře. U mě je Šeptej, jak asi tušíte, typem filmu č. 2. Od začátku jsem si tuto nostalgickou mimozemskou jízdu devadesátkovou Prahou užíval, se všemi debutantskými nedostatky a scénáristickými absurditami. Přál jsem si, ať je film aspoň dvakrát delší, tak jsem si jeho podivínské postavy od první chvíle zamiloval. A proč tedy? Možná v tom hraje svoji roli, že jsem ho poprvé viděl až z velkým odstupem. Unikal mi až do roku 2021, takže jsem mohl jaksi z budoucnosti nahlédnout, jak se mu podařilo vystihnout a popsat dobu, v níž vznikl. A víte co? Myslím, že Šeptej vystihl devadesátky naprosto dokonale a snad nejlépe ze všech českých filmů. Je něčím podobným jako Kouř pro léta osmdesátá. Fandím tomu, že se Ondříček v době nově nabyté autorské svobody neobrátil do minulosti s klasickou variací na téma komunisti / nacisti byli svině, ale snažil se už tehdy nahlédnout tápající, trochu ezo, trochu ulepenou, ale vlastně docela cool současnost. Přinesl tak svědectví o začátcích klubové scény v Čechách, o tom, jak do nich pronikala elektronická hudba, DJové a drogy. (A nezamilovat si Tatianu s Čechtickým, jak v totálním rauši paří v Roxy na Wubble-U, kór když jste měli to štěstí bydlet několik let za rohem od Roxy, to zkrátka a dobře nejde.) Svědectví o LGBT komunitě, kdy gayové poprvé v českém filmu nebyly jen komické ušišlané figurky, ale dal se jim velký prostor v podobě ústředního páru. Zkrátka a dobře svědectví o úžasně svobodné době, kdy se dalo prostě se sbalit, odjet do Prahy, spát u cizích lidí a zažít neuvěřitelný mejdan. U filmu Manhattan Woodyho Allena jsem napsal, že je to unikátní film v tom, jak pevně je zasazený do doby a prostoru. A u Šeptej mám dost obdobný pocit. Tohle se nemohlo odehrát jinde a jindy, než v Praze krátce po revoluci. A s tím podle mě souvisí omyl, kterého se tu mnozí dopouštějí - ano, klasický příběh film nemá, ale není o ničem. Jeho hlavním hrdinou je jedno magické město uprostřed Evropy, na prahu nové epochy, a parta nešťastně šťastných lidí, co v něm žijí. Ale možná jsem na omylu já. Snad jsem tak nostalgický kvůli rok trvající covid karanténě a ten film možná objektivně vzato není zas tak dobrý. Ale ať je to tak, nebo tak - jak strašně rád bych zas jednou dorazil na párty k Lauře! Třeba hned!

SPOILERY! Dva kámoši si na spánek přilepí čip, objeví se ve hře a tam, schovaní za masky postav, k sobě pocítí sexuální náklonost. Divák, který od Black Mirror očekává primárně technologické hrátky z blízké budoucnosti, bude asi zklamán. Princip zařízení, co si připnete ke spánku a ono vás odnese do jiné reality, už tu byl několikrát. Navíc nemusíme chodit daleko do budoucnosti - brýle na virtuální realitu jsou už dnes na trhu běžně dostupné. Pokud se ale nechcete jen bavit, ale trochu si hlouběji popřemýšlet o aktuálních tématech jako je lidská sexualita či gender, tento díl vás naopak může nadchnout. Když se líbají dva muži, je to trochu divné. A když jeden z nich vystupuje v roli ženy? Je to lepší? "Normálnější"? Kde končí hra a začíná realita? A jak moc brát vážně, když vás "hra" (nejen počítačová, ale i erotická, společenská, divadelní...) strhne? Mají se z toho pak, po návratu do reality, vyvozovat morální důsledky? Jak daleko je silné mužské přátelství od sexuální touhy? Proč Carl nebyl ve hře uspokojený stejnou postavou, jen hranou jiným uživatelem? Je to právě ten punc nevhodného, až zakázaného (je to přece můj kámoš, heterák, otec dvou dětí), co ho na tom přitahoval? Nebo jde o splynutí duší s nejlepším kámošem? A položil by si vůbec Danny nebo Carl některou z těchto otázek, kdyby spolu nehráli Striking Vipers? A je dobře, že v sobě tyto stránky odhalili nebo by bylo bývalo lepší, kdyby si hru nikdy nezahráli a zůstali "normálně" kámoši? Ublížilo jim to nebo otevřelo obzory? Může fungovat volný vztah ve stylu "celý měsíc budeš vzorný táta, ale jeden den máš dovoleno být mi nevěrný"? Ale jde vůbec o nevěru, když se dva "milenci" fyzicky nedotýkají, jen spolu hrají na počítači? Zdá se, že i v páté sérii přináší Černé zrcadlo v jednom hodinovém dílu víc myšlenek, než by jiní tvůrci dostali do tří tříhodinových filmů. Dokáže se vyjádřit k současným palčivým globálním tématům, ale přitom nepřestává být cool a vtipné. Ten moment, kdy se v bojové arkádě typu Mortal Kombat po velkolepém zvolání START postavičky místo krutého boje začnou líbat, je prostě kouzelný. Kéž Brookerovi a spol. pramen dlouho nevyschne!