Cimr

Je třeba si uvědomit, že zatímco dnes si každý člověk může koupit smartphone a natočit na něm klidně tříhodinový nezávislý film, v 60. letech taková možnost nebyla a Flaming Creatures tak musely být pro mnoho umělců jako napít se čisté vody (v tom smyslu se vyslovil mimo jiné slavný avantgardní divadelník Richard Foreman): konečně se objevila protiváha k těm „dokonalým“ hollywoodským filmům s perfektní kamerou i zvukem. Kašleme na kvalitu, důležité je si to užít - něco jako když se objevil rock´n´roll! Tento fakt, stejně jako originalita, provokativnost až obscénnost snímku, mě velmi baví. Problém ovšem je, pokud mám film hodnotit tady a teď, tedy ve 21. století. Dnes je tak snadné natočit své vlastní dílo, že je prostor kolem nás (internet, televize, plátna kin..) přeplněný různými plytkými blbostmi, co diváku nepřinášejí žádný zážitek, jen ho okrádají o čas. V tu chvíli Bytosti ztrácejí na síle, protože viděno dnešní optikou, jde skutečně pouze o přehlídku černobílých fleků, z nichž sem tam vykoukne nějaké ňadro, květina či obličej. Vypadá to jako když si parta transvestitů udělala párty a jejich opilý kámoš je při tom natáčel. Zajímavé, ale pro dnešního diváka neúnosné. Je to tak typický příspěvek do žánru umělecký film, že se z toho dá dělat skoro až legrace – nahé postavy s komicky expresivními výrazy se po sobě válejí a to je tak zhruba co do umění vše... Já osobně nejsem konvenční divák, co striktně vyžaduje srozumitelný příběh či jasné postavy. Stačilo by mi, aby mě to - já nevím – znepokojilo? Abych se smál, bál nebo byl dojatý.. Nebo abych si aspoň nějakou pasáž prostě jen zapamatoval (tak jako se mi to stalo hned u několika avantgardních snímků, např. Andaluský pes, Odpolední osidla, Muž s kinoaparátem..). Jenže na Flaming Creatures pro mě není pozoruhodného absolutně nic. Bohužel.

Velmi působivý film, byť se sleduje nesnadno. Úhoři požírající mozek koně, nůžky otevřené proti těhotnému břichu či odznáček SS zapíchnutý zevnitř do krku.. Odporné, násilné, kruté.. Jak ale vystihnout dobu nástupu nacismu - v technicolorových barvách a muzikálových výstupech? Těžko. Je tu spousta děsivého, ale překvapivě také vtipného a poetického. V knize Güntera Grasse je sice ukryto ještě mnohem více, vše je ještě vypointovanější a krutě vtipnější (např. osudy zelináře Greffa či hráče na trubku - jazzového muzikanta od vedle, ale vlastně vůbec celé zastřešení - ve filmu chybí zaopatřovací ústav, kde Oskar skončí). Snad i proto dávám jen čtyři hvězdy, protože vím, že kdyby namísto celovečeráku vznikla třeba čtyřhodinová minisérie, byla by to teprve síla. Pokud však zapomenu na knihu a budu hodnotit jen co jsem viděl - fascinující jízda po smutném městě Gdaňsku, při níž se spousta obrazů navždy vryje do podvědomí. Například pronikavé a děsivé oči Davida Benneta. Volám: Oscara pro Oskara!!

Rozhodně jeden z nejhorších muzíkálů, co jsem kdy viděl. Tak starosvětsky milý, až je to k uzívání. Typická středostavovská americká rodinka má čtyři dcery a ty neřeší dokola nic jiného, než za koho se chtějí vdát (přičemž je samozřejmě v první sekundě jasné, jak všechno dopadne). Jednoho dne si ale jejich přísný, byť v jádru hodný otec (herecký šuplíček jak blázen) vzpomene, že pojedou všichni do New Yorku. Své dcery tím ovšem zarmoutí. Meet Me in St. Louis se tak stává obrácenými Třemi sestrami - zatímco u Čechova se řeší smysl života a sestry chtějí odjet za velkým světem, ale nemohou se odhodlat, v tomto technicolorovém muzikálku chtějí sestry naopak zůstat a shnít v maloměstě, kde k největším akcím patří halloween - a to jen proto, že se tam zakoukaly do pohledných mladíků, takže by se chtěly stát obrazem svých matek - spolehlivých domácích ženušek. Naštěstí si ale otec rodiny včas uvědomí, že nechce stát dcerám ve štěstí a zničehonic se rozhodne v St. Louis zůstat. Zápletka je tedy celkem nijaká - jednání postav není motivováno snahou něčeho dosáhnout, ale tím, že se ,,prostě rozhodly a tečka". Celý film tak působí dost ploše - postavy se objevují a mizí (např. strašidelný soused, kterému malá dcerka hodí do obličeje mouku), skoro žádná scéna tu nemá pointu a ve filmu je umístěna prostě proto, že je hezká; případně že se na ni váže nějaké hudební číslo.. Příkladem budiž třeba The Trolley Song - dívky jedou tramvají a zazpívají o tom veselý kuplet. Ale kam a proč jedou? To se asi nikdy nedozvíme..

Pokud bych měl jmenovat filmové dílo, u kterého ani po dlouhém přemýšlení prostě nevím, co si myslet, dost možná bych na prvním místě uvedl: Andělé v Americe. Zhruba polovinu stopáže tvoří skvěle napsané i zahrané psychologické sondy v duchu anotace (,,Bůh opustil nebesa, v Bílém domě vládne Reagan a smrt swinguje v rytmu AIDS"). Tyto scény mi přišly skvělé a sugestivní - třeba linie s Al Pacinem, kde není potřeba nic jiného, než... Al Pacino!, užívající si roli nemorálního parchanta umírajícího na AIDS. Jenomže občas jako by se náhle režisér i scénárista zbláznili - sochy andílků ožívají, Meryl Streep si nalepí umělý plnovous a bůhvíproč hraje starého Žida, nahá Emma Thompson lítá vzduchem a chrlí oheň z vagíny, k Priorovi mluví dva komičtí pomatení poslové, kteří působí jako z Císařova pekaře... Seriál se začne obalovat jakýmisi podivnými výjevy, jako kdyby nestačilo prostě jen dobře odvyprávět silný příběh - do komplikovaného děje se navíc zaplétají Židi, křesťani, mormoni, feťáci, nemocní, běloši, černoši, nakonec Prior nese nějakou knihu Proroků na nebesa či co.. zkrátka stává se z toho slušný guláš, který působí jako kdyby předlohu napsal stoupenec Vesmírných lidí... Takže fakt nejsem schopný se rozhodnout, jestli se mi tenhle úlet spíš líbil nebo spíš ne. Ale nakonec hodnotím nadprůměrně, protože každopádně jde o dílo pozoruhodné, které jednoho donutí přemýšlet... A taky protože je to bezpochyby jediný film, ve kterém si Meryl Streep dává francouzáka s Emmou Thompson.

Dlouhé loučení je celkem fajn kriminálka, ale - jak to tak bývá - knižní předloha je nesrovnatelně lepší. Labutí píseň Raymonda Chandlera, Loučení s Lennoxem, je knihou, která rozehrává hned několik zajímavých témat - samotu, přátelství, mužské stárnutí, pokřivenou společnost - a přitom je zabaluje do atraktivního prostředí Los Angeles (pro které mám zvláštní slabost). Drobní skoro až směšní gangsteři, zkorumpovaní poldové, luxusní domy na plážích a spousta whisky a cigaret.. Bohužel ale v tomto filmu zůstalo jen to pozlátko, to atraktivní prostředí, a z hlubších (především sociálně-kritických myšlenek) pak už jen velmi málo. Vzhledem k tomu, že Phil Marlowe je málomluvný samotář, je jasné, že většina myšlenek v knize jsou jeho vnitřní monology. A o ty se tvůrci filmové verze úplně připravili. Možná by byl namístě voiceover, ale Altman asi věděl, proč ho nepoužil... Zkrátka a dobře - literární verze je jedním z nejlepších kriminalistických románů 20. století, kdežto filmové zpracování jen jakýsi lepší díl Columba. Nevadí mi, že se oproti knize ubralo postav a některých motivů, ani že byla změněna pointa (byť člověka napadne - když to chtěl scénárista udělat razantně jinak, proč vůbec sáhl po této předloze?). Dokonce mi ani zas tak nevadí, že všechny postavy jsem si představoval úplně jinak. Ale co mi vadí je to, že místo aby se řešilo třeba pozadí zajímavého vztahu Lennox - Marlowe, tak se čtvrt hodiny řeší, jestli Phil sežene žrádlo pro kočku..

Od úvodní titulkové sekvence je jasno, že toto nebude béčko, ale pořádné psycho. A je tomu vážně tak! Místy je tempo sice trochu pomalé, ale když už tam k něčemu dojde, je to šokující podívaná. Dětské hlásky zpívají sugestivní úvodní melodii, zatímco mladý pár připlouvá v dusném letním dni na ostrov plný dětských zabijáků... Atmosféra, na kterou se jen tak nezapomíná; navíc s výbornou pointou!

Těšil jsem se na avizovanou ,,hitchcockovskou" atmosféru, ale ta se bohužel nedostavila. Skoro bych řekl, že tvůrci uchopili žánr thriller úplně opačně, než by to dělal sir Alfred. Nejsou zde scény napínající diváka pomocí důmyslného střihu, nejsou tu překvapivé zvraty... Od začátku víme, kdo je vrah a spíš než abychom byli napjatí, jak celá detektivka skončí, jsme udivení tím, kam až Franck v zájmu vášně nechá situaci dojít. Což o to, uchopit téma takto psychologicky není špatné. Vzbuzuje to řadu otázek; třeba o propojenosti vášně a smrti (viz problematiku AIDS - proč jsou lidi kvůli pár vteřinám rozkoše ochotni riskovat život?). Navíc prostředí, v němž se film odehrává, je velmi zajímavé. Problémem ale je, že se snímek táhne v hypnoticky pomalém tempu; léto, pláž, sex, to se stále opakuje, mezi tím se poklábosí o životě se sousedem... což divákovu pozornost celých 100 minut neudrží. Co na mně ale naopak zafungovalo silně, je povedený konec.

Mladá dívka Cécile se na francouzském maloměstě rozhodne rozdávat radost a pomáhat lidem kolem sebe. Zní to jako Amélie z Montmartru, ale není to Amélie z Montmartru. Jednak kvůli tomu, že Cécile druhým pomáhá sexem, jenž je explicitně nasnímaný, a proto o srovnání se snovou a poetickou Amélií nemůže být řeč. To by ovšem nebylo nejhorší, naopak sexuální scény jsou natočeny hezky a v letošní sekci porn-art na LFŠ patřily rozhodně k těm nejvíce vzrušujícím. Problémem ale je totální scénáristické tápání a ,,rozmazanost" motivů. Kdyby šlo o příběhy lidí, kterým v životě nějak pomohl sex, mohlo to být vtipné, nápadité, dojemné i zajímavé. Jenomže toto téma je překryto různými nudnými výjevy z každodenního života a zbytečnými odbočkami do nikam (např. přítel Cécile, co chlapovi, který mu dluží peníze, posprejuje byt - téma, které se nijak nerozvine). Nebýt otevřené erotiky, druhý den bych nevěděl, že jsem tento film viděl...

Ano, found footage hororů už jsem viděl mnoho, takže princip už mi připadá trochu ohraný. Ano, jedinou zápletku zde představuje boj party lidí se zombíky. Ano, nepřijde žádné překvapení a celý film se ubírá zcela podle klíče, který je jasný zhruba po prvních dvaceti minutách. Přesto - pokud budu hodnotit zcela subjektivně (tedy jakožto hororový fanoušek), nemám daleko k nadšení. Atmosféra je skvělá; přestože se vlastně nic neděje, vyloženě jsem si užíval každou minutu sledování. Je tu pár až nepříjemně děsivých scén a prakticky nikdy (možná až na úplný konec) film nesklouzne ke směšnosti. A to je u hororu, žánru, který nejvíc ze všech bojuje s trapností, vždycky umění...

Německé porno se sice posunulo od dob kníratého opraváře komínů Helmuta - teď ho dělají hezcí herci (akorát že obě slečny z tohoto filmu jsou blondýny s modrýma očima, takže se mi pletly ještě v půlce filmu), ale žádná hitparáda to teda stále není... Od filmu dostanete přesně to, co čekáte od díla vytvořeného v současném Berlíně - je chladný, provokativní, strohý, obsahuje industriální hudbu. Bohužel tyto mé oblíbené propriety jsou zde užity jen na efekt, Bedways nemají hlubšího smyslu a vyznívají samoúčelně. Příběh pojednává o režisérce, která neví, co chce točit (neúmyslně vtipné scény jsou ty, v nichž pronáší něco jako ,,Nevím, co chci točit. Ale cítím, že to bude dobré."), ale určitě si je jistá, že tam chce mít nesimulovaný sex. Pak si ale sama za*uká, zjistí, že točit ten film byla blbost a zruší natáčení. Škoda, že něco podobného neudělal i skutečný režisér...