Cimr

Umně vystavěná zápletka, počet postav tak akorát, abyste museli dávat dobrý pozor, ale na konci všechno pochytili a vše do sebe zapadlo. Tedy takový lepší průměr televizní detektivky. Ale osobně na Midsomeru zbožňuji především mysteriózní až makabrózní prostředí - škrtičův les, strašidelnou vilu, divadlo, kde je namísto falešné břitvy použita skutečná, takže si herec při výstupu podřízne krk... V tomto ohledu se jedná o slabší díl, který nevyvolá takový ten děsivý pocit - dávejte si pozor, Midsomerem se plíží šílený vrah. A rozřešení, ač logické, mi přijde takové zčista jasna. Připadá mi, že to vlastně mohl spáchat kdokoli a tvůrci se prostě zrovna rozhodli pro tyhle. Kde jsou důkazy, inspektore Barnaby?

Tak jako v pornu všechno - sny, retrospektivy, veškeré zápletky - vždy nevyhnutelně směřuje k sexu, tak v tomto filmu úplně všechno směřuje k bojovým scénám. A stejně jako v pornu i tady na závěr přijde velká group scéna, kde se zapojí všichni... Ano, sledujeme klasický hongkongský bojový snímek, takže se tu hodně boje dalo čekat. Přesto jsem byl možná připravený na větší hloubku, než že pokaždé nějaký guru záhrobním hlasem pronese "musíš se naučit, že bojovník nikdy / vždycky... něco něco" načež to skončí strašnou řežbou. Říká se, že Drak přichází připomíná Bondovku. A je to pravda - na opuštěném ostrově se prochází záporák svým sídlem sbizarní sbírkou kuriozit, samozřejmě s kočkou v náručí... Jenže v Bondovkách většinou dochází aspoň k nějakému překvapení. Třeba se dozvíme, že bondgirl, co byla agentovi 007 nablízku, ho v zlomovém momentě zradí. Tady ale vše jede v naprosto jednoduchém schématu, co se v průběhu vůbec nezmění. Karty jsou rozdány hned na začátku - tohle je klaďas a tohle záporák. Pak už jen sledujeme, jak spolu bojují. Takže je docela dobře možné, odejít si v průběhu na záchod (a to i na úpornou, třeba dvacetiminutovou potřebu) a stejně nám z děje nic neunikne. Jistě, Bruce Lee je velký kult. Divák ho prostě musí obdivovat - herec, který na svůj perfekcionismus dokonce zemřel - krátce po uvedení snímku, na který právě koukám. Člověka, který se zajímá o film, se zmocní mírné rozechvění, když se na plátně objeví jeho jméno podbarvené akční "béčkovou" hudbou. A to nejen proto, že tenhle kult inspiroval Tarantina a mnohé další. Třeba finále v zrcadlovém bludišti je fascinující... Ale pokud podobně jako já nepatříte k zarytým fanouškům asijských bojových filmů, nějaké žánrové překročení či nadstavbu tu asi budete hledat těžko.

Jsem nadšeným konzumentem quality TV a i když dokážu ocenit projekty vizuálně vybroušené (Wednesday), šokující a plné zvratů (American Horror Story) či prostě jen fakt cool (Peaky Blinders), stejně mám asi vůbec nejradši neobyčejně obyčejné seriály jako je The White Lotus. Dávají mi naději, že stále platí, že dobrý scénář je nad všechny počítačové triky a kaskadérské kousky světa. Od první chvíle, kdy za zvuku bubnů připlouvá loď plná rozmazlených amerických turistů na Havaj, tušíme, že za všemi těmi úsměvy a procedurami v hotelovém spa se skrývá něco mnohem temnějšího. Díky bohu (či spíše díky geniálnímu Mikeu Whiteovi) se ale seriál nevyvine ad absurdum ala Stepfordské paničky. Nespadne do grotesky, thrilleru či detektivky, i když kolem všech těchto žánrů krouží. Všechny ale zároveň převrací - co se týká detektivky, nehledáme vraha, ale oběť (hned na začátku se dozvíme, že někdo v letovisku zemřel, až do konce ale nevíme kdo). Thrillerem nemusí být jen to, že vás drží psychopat s pistolí u hlavy jako rukojmí - může to být neočekávaný příjezd tchyně na líbánky a kradmé pohledy u stolu, podbarvené napínavou hudbou. Drobné příhody Armonda, manažera hotelu, jsou sice neuvěřitelně legrační, až groteskní, ale přitom pod povrchem strašně smutné, navíc s tragickými následky. Scénář sice staví na určitých klišé ("zlí boháči" co se s koktejlem v ruce baví na ukázce "tradičních havajských tanců", čímž v podstatě vykořisťují původní obyvatelstvo), ale zároveň se nebojí věci problematizovat a relativizovat. Havajan, jeden z mála skutečných sympaťáků, krade v hotelu. Nesnesitelný Shane dochází k velkému prozření a možná se stane výrazně lepším člověkem. Rodinná debata, která hrozí sklouznout do feministického lobbování, se nečekaně promění v obranu bílých heterosexuálních mužů. Téma k zamyšlení poskytuje i otec rodiny Mark, když provádí jakousi obhajobu naruby a zastává se naopak bohatých klientů - "Co máme dělat? Máme se cítit špatně, že máme peníze? Nemáme vůbec jezdit na dovolenou? Není snad normální, že každý chce být chvíli šťastný?" Scénář zkrátka vždy uhne trochu jinam než čekáte. A díky fantastické hudbě vás neustále zanechává ve zvláštním napětí, co se stane dál - i když třeba jen rodina večeří u stolu. Všichni z letoviska odjíždějí proměnění, všichni došli nějaké formy prozření. Seriál Bílý Lotos zkrátka scénářem přesahuje pouhou zábavu k večeři. Může se srovnávat s velkými díly dramatické literatury. Boháči, co se nudí v letovisku, plácají zdánlivě o ničem, ale přitom narážejí na smysl života a jiná zásadní témata. Nepřipomíná vám to například Antona Čechova?