Cimr

Pokud by se za dobrý film považoval ten, který divákovi co nejrychleji uteče, byla by pro mě Žena v kleci jedním z nejlepších filmů všech dob. Jako kdyby závěrečné titulky snímku přišly jen chvíli poté, co jsem ho pustil. Ale asi to bude jen tím, že jsem se před sledováním prokousal 400 stranami Adler-Olsenovy knihy a celou dobu čekal TENHLE motiv, TUHLE postavu, TUTO dějovou linku... A nic z toho nepřišlo. Příběh byl ohlodán na kost. Divákovi ani nebyl dán prostor, aby zkusil sám odhadnout pachatele, zkrátka - Carle jsou s tebou jen problémy, vypadni od policie, "ale já vím, že to spáchal XY, budu pátrat na vlastní pěst!" a hned šup za ním na statek na velké finále. Kniha mě příliš nenadchla, protože nepřekročila stín žánrovky - vsadila na stokrát viděné ("bručounský detektiv s osobním životem v troskách se po počátečním hašteření spřátelí se svérázným kolegou"), rozehrála příliš mnoho linií (případ z minulosti, zavražděný cyklista, osobní a zdravotní problémy, psycholožka, politika...) a samotné vyšetřování "případu Merete" přitom spočívalo v podstatě jen ve volání různým poslancům, sekretářkám, lovení rodných čísel v kartotékách... Opravdu napínavá akce přišla až na samotném konci. Nu a film mě příliš nenadchl z opačného důvodu - hurá na akci, samá zkratka, žádné zdržování, ale řada motivů zůstala nerozehrána, řada postav zahozena. Dle mého by to chtělo nějaký kompromis mezi rozvláčnou knihou a zrychleným filmem. Není to celé špatné, jsou tu pamětihodné scény (autonehoda, tlaková komora) a řekl bych, že jako žánrovka to jakž takž funguje, asi tak na tři a půl hvězdy. Ale nemohu se zkrátka zbavit pocitu, jako by se celá série teprve zahřívala. Aspoň doufám.

Na dokumentu mi vadila jistá americká popisnost. Když někdo řekne, že punk byl jako láva, co se vyvalila z vulkánu, přijde záběr na lávu, jak se valí z vulkánu. Co se týká formy, nejde o nic převratného, zkrátka různé osobnosti sedí na gauči a vzpomínají. Zábavné a zajímavé to je ale samozřejmě v tom, o JAKÉ jde osobnosti a NA CO vzpomínají. Žádné klidné rozhovory s operními pěvci na plovárně, ale drogy, mejdany, sex, alkohol, svoboda a pořádně ohulená hudba. Tvůrcům se podařilo vyzpovídat slušnou řádku exotů (v nejlepším slova smyslu) a člověk musí jen žasnout, jak byli mladí lidé v 60. a 70. letech odvážní a nekonformní vzhledem k dnešním korektním a slušným mileniálům. Ale jak se praví v posledním díle - dokud tu budou kapely, které hrají z čisté lásky k hudbě a ke svobodě, které se nechtějí prvoplánově nacpat do rádií a na stadiony, do té doby nebude punk mrtev. Člověk se dozví řadu zajímavých informací (třeba co znamenalo X na dlaních jistých návštěvníků rockových klubů, proč se na hudebníky plivalo nebo jak vznikl text ke skladbě Smells Like Teen Spirit), dokument ale nevytváří umělé hrdiny a naštěstí se nevyhýbá ani kontroverzím (neonacistické party na koncertech kapel jako Black Flag či vražda, kterou patrně spáchal Sid Vicious). A hlavně, přiznejme si - koho z nás liberálů nezahřeje u srdíčka, když v této superkorektní době na veřejnoprávní televizi slyší hlášky typu "Můžu říkat ´volizovat péro´, když je to dokument vo punku, že jo?".

Operní árie "neumím vařit, už mám dost vloček a hrášku z konzervy, otevřete hospody!" Ekonomická prognóza Finska, zpívaná strýčkem Skrblíkem. Reklama na ten nejlepší finský toaleťák. A to vše ve spojení s Mozartem! Určitě vznikne spousta filmů, knih, alb... o té podivné realitě roku 2020. Ale u mě zatím zlato vyhrávají Finové! Finové se svým proslulým severským bizarním humorem. Operní hvězdy si tu dělají legraci samy ze sebe - světoznámá diva Karita Mattila, co kvůli pandemii uvízla ve Finsku, například s velkým sebezapřením vezme zavděk tou kravinou, co tam teď v tom Národním zkouší (samozřejmě jde o Covid fan tutte). Herci si nechávají za zpěvu "jsme skvělí operní vokalisti, žádná morčata" píchnout injekci s novou vakcínou rovnou do holého zadku. Je tu spousta senzačních hlášek, hra poskytuje velké odlehčení a naději, ale i místa vážná (chraňte seniory), smutná (stýskání po matce, kterou nemohu obejmout), až děsivá (taneční výstupy samotného viru). Tvůrcům se vlastně daří publikum vzdělávat, ale absolutně nenásilnou a zábavnou formou. A navíc, přiznejme si, je prostě něčím hrozně cool a vtipné sledovat operu ve finštině... Dílo se vyjadřuje k domácím problémům, ale zároveň je tu jasné univerzální téma; je zajímavé vidět, že některé debaty očividně probíhají všude na světě stejně (nosit či nenosit roušky, nadávky na lyžaře v Alpách, nedůvěra ve vládu). Summa summarum - připadá mi až neuvěřitelné, že v takové rychlosti vznikla tak propracovaná a po všech stránkách kvalitní inscenace.

Akce Festivalu otrlého diváka (živý chat, simultánní dabing, drinking game) jako vždy na pět hvězdiček. Jednalo se o zážitek, co mi rozsvítil halloweenský víkend během podzimní karantény. Ale snímek jako takový bych spíše než hodnocením přešel taktním mlčením.

Ano, jak praví oficiální text distributora, Control má šanci zaujmout i diváky, kteří se s Joy Division doposud nesetkali, nicméně pro takové lidi bude nejspíš jen dalším průměrným dramatem o výjimečném umělci, kterého zničily duševní poruchy, alkohol a drogy. Čím větší jste ovšem v mládí byli dekadenti, čím víc černé jste nosili, čím víc cigaret kouřili a Joy Division, The Cure či Depeche Mode poslouchali, tím větší má tento film potenciál vás emočně zasáhnout. Osobně jsem na hudbě JD, Bowieho, Iggyho Popa, Kraftwerku, Velvet Underground, zkrátka téměř všech, co jsou slyšet v soundtracku, vyrostl. A Control, natočený, když mi bylo 17 a zakládal jsem svoji vlastní kapelu, se stal jedním z téměř iniciačních snímků. ,,Pojďme se vzít," řekne Ian Curtis Debbie v podstatě hned na začátku. Střih a už jsou svoji. Střih a už je založena kapela. Film se u ničeho zbytečně nezdržuje, není polopatický, na rozdíl od hitů posledních let (Bohemian Rhapsody, Rocketman) citově nevydírá. To zdánlivě nejdůležitější zamlčuje - když JD hrají v Londýně před prázdným klubem, dozvíme se to jen z detailů na jejich obličeje. Když se Curtis oběsí, vidíme jen provaz, jak se napne. Je chladný, undergroundový, krásně (ne)barevný. V hlavní roli tu není bulvární pohled na výjimečného člověka, ale prostředí. Post-punková Británie 70. a 80. let, slušivé kabáty, synťáky, deprese, spousta cigaret a kluci, co se poprvé v dějinách nestydí být citliví. A k tomu všemu výborný výkon Sama Rileyho, na kterém může jeden oči nechat. Ian Curtis už není, mých 17 už taky dávno není. Ale Control tu pořád je. A pořád zatraceně dobrý.

Netradiční díl. Šéfinspektor Barnaby má dovolenou, tak jezdí za tetičkou do domu s pečovatelskou službou, kde v poslední době došlo k sérii podivných událostí - od ztracených hodinek, přes nevyjasněná úmrtí klientů, po nečekaně agresivní noční návštěvníky... Neprobíhá tedy tradiční vyšetřování od bodu A do bodu B, jak jsme z Midsomeru zvyklí, vše se spíš cyklí a řetězí a ještě pár minut před koncem je trochu nepřehledné, po čem se vlastně pátrá. Po čistě detektivní stránce tedy možná slabší díl, ale atmosférou naopak jeden z těch skvostných. Strašidelný dům, v němž jsou uvězněni bezbranní senioři, ploužící se po chodbách a hledící z okna na tajemné postavy blížící se zahradou, zkrátka funguje. Tentokrát v detektivce není zas tak důležité, kdo je vrah. Jde spíš o žánrové přemítání nad tím, jak se smiřujeme se stárnutím, se šílenstvím, s bolestí, s bezmocí... Díl na komerční seriál překvapivě dojemný, až depresivní.

,,Milí diváci, protože jsem dostal padáka, rozhodl jsem se na tomto kanálu za týden spáchat sebevraždu." Super, říká si Cimr po pěti minutách sledování, to je naprosto výborný výchozí bod vyprávění, to jsem zvědavý, kam to vygraduje! ,,Musíme tě okamžitě vyhodit z UBS. Ale Diana z FCG říká, že to zvýší rating, tak přesvědčí Andersona z QBI, aby odkoupil licenci, sledovanost se zvýší, ale po čase to lidi nudí, sledovanost se sníží, šéf Rodgers z FUA říká, že klesla pod 40%, když přitom NSI má 42%, takže Howarda vyhodíme. Jenomže on se z toho zblázní a lidi se začnou zase dívat a sledovanost stoupne na 45%, což je suverénně víc, než má FBS i QPI dohromady, a to i po započítání ratingu z EFE, jenomže on zase začíná říkat blbosti, sledovanost zase klesá, ale zamiloval si ho ředitel Smith z UFB, takže to musíme nějak vyřešit..." A tak dále, a tak dále. Na plánovanou sebevraždu se zapomene, toto téma se dále nerozvíjí a film přejde spíš k statistikám a výjevům z korporací. Geniální satira na zpravodajství? Asi jo. Možná jsem v těch vedrech na LFŠ s rouškou na ksichtě byl jen nepozorný a netrpělivý divák. Možná jsem od filmu čekal něco jiného. Ale taky je možné, že Network prostě zastaral a v době, kdy si lidi v reality shows prohazují manželky, soutěží v prdění, či poznávají vlastní sestru podle jejího holého zadku, už nešokuje tak, jako před 45 lety. Každopádně kvůli nepřehlednému příběhu, co se motá pořád kolem toho, jestli Howardovi zrovna stoupá nebo klesá sledovanost, pomalému tempu (monology, co pět minut rozvíjejí jednu myšlenku) a nesympatickým, uječeným postavám mi upřímně činilo problém tento snímek dokoukat. Byť obsahuje beze sporu skvěle kousavé hlášky. I nezapomenutelné scény. Asi dvě.

Svým způsobem vynikající lekce filmu. Na téma: „Jak natočit vyvražďovací horor, aniž by v něm byla špetka napětí.“ Jako by na sebe záběry byly záměrně vázané tak, aby to ve vás nevyvolalo vůbec nic. Ani stopové množství strachu. Jakákoli psychologie postav neexistuje, takže parta mladých, co vyjede na chatu a ztratí se jim jeden z kámošů, ho vlastně ani moc nehledá, oznámí to šerifovi a dál se chodí koupat, meditovat, na ryby atd. Podobně se chová rodina, z níž zmizí nejprve matka a posléze i otec. Nikdo po nich nepátrá, nikdo nic nevyšetřuje. Veškerý dramatický potenciál, co snímek má, tak zůstává trestuhodně nevyužitý. Například svobodná matka s malým dítětem. Kolik se z toho dá v hororu vytěžit. Jenže když je dítě málem napadeno, matka ho prostě vezme do domu, motiv se úplně opouští a dítko už se na plátně nikdy neobjeví. Když na něj příště přijde řeč, matka prostě odpoví, že si běhá hrát do lesa. A opět - v městečku řádí zabiják, ale matka si klidně nechá hrát malého synka v lese. Takže vás zkrátka ani na vteřinu nezajímá, kdo je vrah, ani proč vraždí… Když film produkuje Troma, dá se čekat, že to bude aspoň ďábelská zábava, ale ani to se nepovedlo. Film zůstal tak nějak mezi a není ani vtipný, ani strašidelný. Přes to všechno ale uznávám, že simultánní dabing na Festivalu otrlého diváka (který děj přesunul na Máchovo jezero) vyčaroval spojením zvuků kapely Kurví žaludy s řevem cikád ďábelské půltóny, co donutí nejednoho milovníka béčkové produkce vzpomínat na Krvavý háček jakožto na fantastickou podívanou.

Když jde jeden do kina na film, co se jmenuje Příběh tantry, musí tak nějak očekávat, že uslyší spoustu vět ve stylu "pokud se vám podaří ovládnout svou mysl, napojíte se na celý vesmír". To je jaksi v pořádku. Co ale očekávat nemusí, je, že po první minutě dostane epileptický záchvat od blikajících barev a křiklavého vizuálu, co působí jako Věštírna na Nově roku 1995. Skutečně jsem čekal, kdy na obrazovce začne běhat telefonní číslo, na kterém si v průběhu sledování můžeme objednat virguli, diamantový prsten či jednu z takových těch knih, co po Praze prodávají podezřelí pánové s vyholenou hlavou, v oranžových županech. S tantrickým náhledem na člověka ne jako na něco nečistého a hříšného (jako u křesťanství), ale naopak jako na něco svobodného, krásného, plného pozitivní energie, vlastně velmi souzním. A i zde se objeví několik pozoruhodných myšlenek, zajímavých informací a hezkých obrázků z cest. Vizuálně je to jinak ale bohužel spíš směšné (viz zde v galerii fotku "hrozivé" bohyně Kálí). A snadnějšímu přijetí širokou veřejností příliš nepomáhá ani začít celý dokument umělkyní, co maluje svojí menstruační krví, či zpovídat paní, co díky tantře od roku 2003 nejí a pije jenom kafe... Informace se cyklí ("pro tantru je důležité lidské tělo") a po hodině už je dávka ezoterie skoro ubíjející a jedinou zábavou zůstává představovat si, jak režisér nutí Viktora Preisse říkat slovní spojení jako "orgasmický výtok z vagíny." Pokud jste zažraný ezoterik a máte o tantru hlubší zájem, dokument vás asi může potěšit. Pokud jste laik, hledáte obecnější informace (nebo nedejbože prasečinky), asi vás spíš zklame.

V rámci projektu Tady Vary před filmem promluvil dramaturg festivalu, který nám popřál, abychom se o tvorbě geniálního režiséra dozvěděli spoustu nového. A to se právě v mém případě příliš nepovedlo. Že byl Kubrick tajnůstkář, že byl perfekcionista, se kterým bylo natáčení velmi náročné, že měl pesimistický náhled na svět... To ví snad každý, kdo viděl aspoň jeden jeho film. Skutečně mě tedy překvapila asi jen jedna věc - že (podle Malcolma McDowella) kolikrát přišel na plac a ani nevěděl, co se má točit a z velké části spoléhal na náhodu. Jinak jde o působivé obrázky (místnost s artefakty z Kubrickových filmů) - ale aby taky ne, když dáte dohromady výjevy ze třinácti mimořádně silných filmů, včetně sugestivní hudby. Řekl bych tedy, že co je na tomto dokumentu famózní, je od Kubricka. Monroova práce mě kvůli nekoncepčnímu skákání mezi filmy, zbytečným informacím (názory A. C. Clarka na budoucnost lidstva nebo Toma Cruise na monogamii?) a prakticky úplnému ignorování některých snímků (Lolita, Zabíjení) vlastně příliš nenadchla.