Fosgo

Bess žije ve vesnici řídící se přísným kalvinistickým náboženstvím, její víra v uzdravení ochrnutého manžela Jana ji vede do naprosté odevzdanosti, do „lásky, která ukrutně bolí“. Jak neúprosná je víra, tak přísná je i láska … jak strašlivá je ona víra, tak i sebezničující je její láska. Čím více je Bess Janovi oddána …. tím více on ožívá. Náhlé uzdravení Jana (po sebeobětování Bess) pak připomíná zázrak. Je-li sexualita volbou k záchraně milence, je i cestou do nebe? Zajímavé je použití ruční kamery, poskytující nervní záběry a blízké pohledy do tváří. Filmu herecky dominuje skvělá Emily Watson. Lars von Trier ale toto silné poselství o síle obětování trochu shazuje … například použitím pop songů v předělech mezi kapitolami filmu, barevným počítačovým zpracováním některých scén, závěrečnými „zvony, které jásavě zní“ - nejen tím evokuje určitou „lacinost“. Utrpení Bess, silné a otřásající … však zůstane dlouho v paměti.

Je libo zanedbaný hotel, hodně divný soused (John Goodman) a horkem upocené tapety, k tomu si ještě přidejte Hollywood čtyřicátých let a jeho svět velkohubých magnátů, opilého spisovatele s fešnou milenkou, litry whisky ….a tajemnou, nikdy neotevřenou krabici. Scenárista (John Torturo), kterého opustily múzy, hledá inspiraci, kde se dá ...ve svém okolí, v obraze nad psacím stolem v hotelovém pokoji, v horečnatých vizích. Ve filmu se zdařile pracuje se světlem - svět venku je slunečně zářivý, pokoj nevlídný a hotelová chodba neutěšená, zašedlá, společenské vyhnání evokující. Chodba konců cest. Pohled na ní doslova bolí. Svébytnou komedii, při které hororově mrazí a která je plná postav životních ztroskotanců a podivínů, natočili bratři Coenové s řadou režijních nápadů. V tomto filmu ještě nepropuklo naplno násilí jako ve Fargu, náznaky lze již najít.

Ruský remake klasického hollywoodského filmu. O vině a nevině, o pravdě ... současné Rusko obnažené, tápající a konfliktem v Čečně poznamenané. Michalkov natočil kritický film o Rusku a jeho osud vtělil do 12 postav různých profesních a sociálních postavení. Nic není jednoznačné, jak se na první pohled zdá a …nic tak jisté, to ani po přehodnocení vlastních pohledů. Realita současnosti je svíravá a bolestně působivá, ruská duše je zobrazena v plné nahotě. V původním Lunetově filmu byla tehdejší Amerika více skryta za okny, V Michalkovově verzi je Rusko více na očích. Režisér umí dokonale pracovat s atmosférou, ta se průběhem děje zahušťuje... Strhující, vrcholně filmařské .. a v mnohém pravdivé.

Bouřit se proti společnosti …. je vlastně jakousi obrovskou touhou opravdově žít. Důsledky svého vzdoru si Michel (J.P. Belmondo) neuvědomuje, vzpouzí se lehkomyslně a okázale, drze... i za hranice všednosti , i pro samu smrt, žije jen pro tuto chvíli. Příběh je podoben laciným kriminálkám, přináší zločin, milostné vzplanutí, ženskou zradu … ale i citace básní a filosofické myšlenky. Je však také příběhem existenciálním, zkoumá lidské možnosti v prostředí, kde se prolíná vysoké s nízkým, kýč s uměním... mistr Godard a jeho neopakovatelný styl. Formální originálnost filmu podtrhuje velké množství scén natočených přímo na ulici, v autě …(v době vzniku filmu to nebylo zdaleka zvykem), svébytný je střih, práce s kamerou …..v těchto aspektech je film novátorský. Film dodnes neztratil nic ze své působivosti, prostě některá díla nestárnou.

„Stále hledám ve světě duši“ promlouvá Elvíra, osamělá bytost, která se není jista, zda je ženou či mužem. Fassbinder natočil průhled do jejího nitra, obnažil až na dno její bolavou osobnost.... Jak se změna pohlaví v osobnosti projevuje, jak žít při ztrátě svojí ženské (mužské ) podstaty? Některé scény jsou fascinující – promluvy o životě a smrti v obrovských jatkách, návštěva v klášteře... Atmosféru filmu dokresluje například hudba Roxy Music či song Frankie Teardrop kapely Suicide – což je asi nejděsivější píseň sedmdesátých let. Smutek z filmu vyvěrá, hořkost zůstává... jedinečné filmové dílo... a vlastně i příběh.

Odchod z městské civilizace do venkovského prostředí… většinou končívá dříve či později návratem nazpět. Martin Šulík se zdarem říká , že to nemusí býti pravidlem .. Existují mytická místa, kde je nutno zůstat, kde hlas přírody zní jasně a srozumitelně, kde civilizace doléhá jen okrajově, kudy procházejí filosofové (sv. Benedikt, J.J. Rousseau a L. Wittgenstein) se svými myšlenkami a kde se dějí zázraky. Zahrada boží .. podivuhodná setkání přináší neotřelé pohledy na život, duch tu uzrává. Poetičnost filmu vévodí, hudba zní něžně a působivě, hlavní postavy jsou zahrány přesvědčivě. "Panna zázračnice" Helena levituje – už je vše tak, jak má být. Opravdu zázračný film.

Malá příčina může vyvolat závažné důsledky. Námět částečně připomíná dnešní populární teorii – mávnutí motýlích křídel na jedné straně zeměkoule vyvolá bouři na straně druhé. Bressonem je především kritizována společnost, kterou zajímají už jen peníze ..(?) a zároveň točí o jejím vlivu - ústřední postava, ač zločinec, je podle režiséra i obětí společenských poměrů. Bresson je mistrem v náznacích , proč doslovně říkat (slovy, kamerou) co je podstatou, stačí jen nastínit a tím nenápadně , a o to silněji působit. Problematickým (částečně asi pravdivým) je ve filmu ujištění, že dobro nemusí vyvolat kladnou reakci, spíše vyprovokuje k agresi. „Peníze“ jsou natočeny bez citů, vypjaté scény jsou načrtnuty několika málo záběry.. přesto takto natočený film vyvolává mrazení více, než dokáží mnohé horory. Scény jsou komponovány pečlivě, kladen je důraz na detaily a upřednostňován je autentický zvuk. Vyvraždění rodiny, která se mladíka ujala … dopadající sekyra, jen prázdnota moderní existence.