Fosgo

Odhalit pravdu o svých rodičích je důležité, dosažení spravedlnosti se však nekoná. Není možné bez následků amatérsky pátrat po tajemstvích mocných. Vyznění filmu je pesimistické - vyhrát nad mocí tajných služeb je skoro nemožné, lze snad s nimi jen v neznalosti žít. Předností dánského thrilleru je, že neopakuje schémata o potrestání zločinů, síle jedince vítězícího proti moci, o fungující spravedlnosti a podobné moderní pohádky – je spíše natočen s důrazem na vývoj postav, jejich zrání a poznání, že přežít se dá jen, když jedinec pochopí... Hrdinství prostě naráží na své meze.. Převedu-li do reálného světa (dle novinových i internetových informací) to, jak vzrůstá moc tajných služeb se zvyšováním kontroly nás obyčejných občanů, lze film brát jako varování.

Hra na jiný osud se vymkne jejímu tvůrci z rukou. „Nový život “ svých rodičů (rodiče potkala ve skutečnosti společná smrt při autonehodě) si vymyslí student v rámci školního cvičení. A přesvědčivě ji prezentuje jako pravdu - o otci teroristovi a milující matce. Internetový chat pak přináší velmi rozličné reakce od lidí, kteří smyšlence uvěřili. Tato část filmu je nejzajímavější. Houslová hudba zní, vyprávění v různých časových úsecích je skládáno jako puzle, opakované záběry jsou časté … a pravda se vyjevuje pozvolna a jistě. Závěrečná čtvrthodina ztratila poutavost první části a je přeplněna emocemi, škoda. Jak je možné, že věříme-li nějaké myšlence, rozvíjíme ji podle podstaty své výchovy?

Bess žije ve vesnici řídící se přísným kalvinistickým náboženstvím, její víra v uzdravení ochrnutého manžela Jana ji vede do naprosté odevzdanosti, do „lásky, která ukrutně bolí“. Jak neúprosná je víra, tak přísná je i láska … jak strašlivá je ona víra, tak i sebezničující je její láska. Čím více je Bess Janovi oddána …. tím více on ožívá. Náhlé uzdravení Jana (po sebeobětování Bess) pak připomíná zázrak. Je-li sexualita volbou k záchraně milence, je i cestou do nebe? Zajímavé je použití ruční kamery, poskytující nervní záběry a blízké pohledy do tváří. Filmu herecky dominuje skvělá Emily Watson. Lars von Trier ale toto silné poselství o síle obětování trochu shazuje … například použitím pop songů v předělech mezi kapitolami filmu, barevným počítačovým zpracováním některých scén, závěrečnými „zvony, které jásavě zní“ - nejen tím evokuje určitou „lacinost“. Utrpení Bess, silné a otřásající … však zůstane dlouho v paměti.

Odchod z městské civilizace do venkovského prostředí… většinou končívá dříve či později návratem nazpět. Martin Šulík se zdarem říká , že to nemusí býti pravidlem .. Existují mytická místa, kde je nutno zůstat, kde hlas přírody zní jasně a srozumitelně, kde civilizace doléhá jen okrajově, kudy procházejí filosofové (sv. Benedikt, J.J. Rousseau a L. Wittgenstein) se svými myšlenkami a kde se dějí zázraky. Zahrada boží .. podivuhodná setkání přináší neotřelé pohledy na život, duch tu uzrává. Poetičnost filmu vévodí, hudba zní něžně a působivě, hlavní postavy jsou zahrány přesvědčivě. "Panna zázračnice" Helena levituje – už je vše tak, jak má být. Opravdu zázračný film.

Svérázný a zajímavý převod literární klasiky 19. století do života současnosti. Tvořit a žít je krédo tří umělců, kterým nejde jen o kvalitu tvorby a kreativitu, spíše touží po jistotě i radosti. Bohémové hledají přátelství žen, shánějí peníze, čekají na ocenění. Běžný život je sice odpuzuje ale i v nich je potřeba trocha měšťáctví .... Kaurismakiho filmový svět je o lidech drobných, neprůrazných a fatálních, vytvářejících si vlastní světy, zároveň jsou tito nehrdinové odměňováni nadějí. Atmosféra filmu je pošmourně šedivá a smutná, pozorovat na plátně lze divné sociálno a postavy umanutě své, dělníky umění, o kterých již skoro nikdo nepíše a netočí. Černobílá filmová paráda.

„Pokus o film si vynucuje pokus o život“ JLG . Touha po svobodě a nezávislosti na konvencích je silná, a je-li doplněna láskou v prostředí částečně odloučeném od civilizace … jde o opravdový pokus o život, podle Godardova mota. Poetičnost snímku, existenciální až anarchistická posedlost a především nerovnoměrný milostný vztah je esencí filmu. Ferdinand/Petříček (J.P. Belmondo v takřka dokonalém herectví) je ponořen do knih, cituje literární ukázky a útržky básní, filosofuje o smyslu všehomíra, stále kouří…. Marianne (Anna Karina) je praktická a také tajemná femme fatale … zjevující se a zase mizející. S podivem, psal se teprve rok 1965, jsou přítomny časté připomínky válečného konfliktu ve Vietnamu. Protiválečné demonstrace mají svůj vrchol o pár let později. Formálně je film koláží několika stylů – existencionálního dramatu, gangsterké střílečky, romantického příběhu, road movie, muzikálu... Godard vkládá do filmu komiksové obrazy, pracuje s různým barevným tónováním filmu... a jak sám říká „film je to naprosto spontánní“. Jeden z vrcholů "nové vlny".

Životy nemají přílišnou cenu, ale láska je svrchovaná a vzdorovitě nezničitelná. Zvláštní postavy ve filmu ožívají, figurky podsvětí i násilníci duší se vynořují, všichni ti zběsilci tohoto světa ukazují svoji moc i zkaženost. Jednou z těch nejpovedenějších figur je matinka (úchvatná Diane Ladd) , mstivá ženská a nemilosrdná potvora. Obě hlavní postavy ( Laura Dern a Nicolas Cages) se ve své lásce i přemýšlení doplňují a bojují o svoji svobodu.„Někdy mě napadají ty nejpodivnější věci, lásko“ a film to podivný opravdu je. Pravda příběhu se vyjevuje pozvolna , ze skrytu temných postav i síly milenců. David Lynch míchá úžasné osobité scény s těmi poklesle romantickými, přidává hučení, konkrétní zvuky i hardcorovou hudba – a zvuková stránka je vedle vlastního příběhu a strhující kamery - více jak rovnocenným rozměrem filmu. Ohně a cigarety hoří v diskrétních záběrech. barevné filtry navozují atmosféru, snímané detaily mění náš pohled - dá se říci - klasický Lynchův rukopis.

Být ve smečce s vlky je nebezpečné, a ještě nebezpečnější je tomu v době totalitní. Ministr je zatčen ...a jeho náměstek? Obavy , koncentrované do jednoho večera a noci jsou tak masivní... Jeden z filmů , který kombinuje veřejné se soukromým, veřejné je plné podlézavosti i strachu, především však hrozivého ohrožení, soukromé zase hysterické a občas zle ironické. Filmová obžaloba komunistického režimu, tak jak fungoval v horních patrech politiky. Herecké koncerty Jiřiny Bohdalové a Radka Brzobohatého kvalitu filmu umocňují, potemnělost (natočeno prakticky bez denního světla) už sama o sobě vyvolává pocit deprese. Mocní asi nemají nikde klidný spánek, ale v komunistické realitě snad ani nemohli beze strachu dýchat.

Bouřit se proti společnosti …. je vlastně jakousi obrovskou touhou opravdově žít. Důsledky svého vzdoru si Michel (J.P. Belmondo) neuvědomuje, vzpouzí se lehkomyslně a okázale, drze... i za hranice všednosti , i pro samu smrt, žije jen pro tuto chvíli. Příběh je podoben laciným kriminálkám, přináší zločin, milostné vzplanutí, ženskou zradu … ale i citace básní a filosofické myšlenky. Je však také příběhem existenciálním, zkoumá lidské možnosti v prostředí, kde se prolíná vysoké s nízkým, kýč s uměním... mistr Godard a jeho neopakovatelný styl. Formální originálnost filmu podtrhuje velké množství scén natočených přímo na ulici, v autě …(v době vzniku filmu to nebylo zdaleka zvykem), svébytný je střih, práce s kamerou …..v těchto aspektech je film novátorský. Film dodnes neztratil nic ze své působivosti, prostě některá díla nestárnou.

Konquistoři byli odkázáni jen sami na sebe, pohybovali se v blízkosti nepřátelských indiánů, vlivem náboženských fanatiků hledali spásu a zběsile toužili po zlatu… uprostřed nekonečného pralesa. Co dokáže touha, když se promění v boj o moc, jak nezvladatelné je šílenství... ? Dlouhý průvod lidí plahočící se pralesem, nekonečná cesta na voru, vzrůstající šílenství Aguirrea, pomalé umírání …cesta, která vede do pekla. Fascinující příběh dobývání Peru. Snímek nese v sobě alegorickou zprávu o bezbřehé lidské nenasytnosti a obnažené lidské duši lačnící po bohatství. Dlouhou dobu zůstane v paměti třeštící a nevyzpytatelný Aguirre (herecky dokonalý Klaus Kinski) krutý bůh konquisty. El Dorado bylo tak vzdálené a tak vábivé, tak jako vzdálený byl klid v srdcích dobyvatelů.