Lestat

Film nic moc, ale viděl jsem ho jako cine-concert se zpívanými dialogy v Cinémathèque de Tanger (27.9.2013). Navíc v příjemné společnosti, takže jsem si projekci moc užil.

„Vypadám podle tebe stará? Ne, vlastně jo. Jak stará? Starší než jsem, starší než 27. V 27 jsi stará.“ Podobné téma už Baumbach zpracoval v Kicking and screaming (95); někde jsem narazil na pojem „post-graduate malady“, který docela sedí. V jistém smyslu trochu pohádka pro ty, co nechtějí nebo spíš nepospíchají dospět. Stejně tak jako Squid and the Whale nebo Greenberg se děj točí kolem silné, nosné ústřední postavy, která je nejen výborně napsána, ale i uvěřitelným způsobem zahrána. Přestože se ve filmu hodně mluví, děj je mnohem více než v režisérových předchozích filmech vyprávěn obrazem. Návrat ke kořenům pak představuje nejen černobílá kamera, ale i částečně improvizované dialogy. Rozdělení na kapitoly podle měnícího se bydliště hrdinky není samoúčelné a vtipně doplňuje ostré střihy filmu. New Yorku černá a bílá opravdu sluší, ale spíše než odkaz Allena, resp. Gordona Willise, je z filmu cítit Francouzská nová. Atmosféra filmu mi připomněla některé Rohmerovy snímky. Sám režisér přiznává vliv Truffauta (ve filmu zaslechnete např. hudbu George Delerue). Výsledkem je po všech stránkách dotažený, vtipný a zároveň emocionálně silný film. Frances Ha je možná „undateable“, ale pro mě jde o prozatím nejlepší režisérův film. [Berlinale2013]

Ne tak film o konci světa, jako spíš film o umírání a o vědomí blížící se smrti. Na rozdíl od ostatních filmů, které se snaží vyrovnat s tímto veskrze depresivním tématem, a které např. popisují boj člověka s nevyléčitelnou nemocí, Trierův příběh se snaží nabídnout univerzální pohled. Právě tento pohled zdůrazňuje hlavní motiv příběhu, kterým je beznaděj. Říká se: Zemře-li jeden člověk, narodí se jinde další. Ani filmy popisující válku, holocaust, genocidu… jakkoliv strašných událostí se týkají, nejsou, pokud jde o smrt a umírání, z mého pohledu tak depresivní jako Melancholia, právě proto, že obsahují alespoň špetku naděje (někdo může přežít, „život jde dál“). Beznaděj, kterou Melancholia vyvolává, vychází tedy nejen z blízkosti smrti a její nevyhnutelnosti, ale též z faktu, že se týká všech (nikdo nepřežije, „život nejde dál“). Kdyby existoval způsob, jak živé bytosti přestavit smrt asi by to byl tento. Těší mě… Sympatické je (pokud se v této souvislosti dá tohle slovo použít), že Trier ví, co chce říct a zbytečně se nezaobírá omáčkou okolo (např. rozpadem sociálních vztahů). Zbytečný mi přišel jen důraz na morální aspekt blížící se apokalypsy (svět je zkažený atd., lidi jsou svině a přesluhují – hrají 19. jamku). Formálně je film členěn do prologu a dvou částí. Prolog obsahuje vizuálně zajímavé, stylizované obrazy z doby bezprostředně přecházející katastrofě, a to z pohledu univerza. Stejné záběry, ovšem bez stylizace jsou obsaženy v části druhé. Z důvodů, které jsem popsal výše, obsahuje prolog též samotnou srážku Melancholie se Zemí. V části 1. - Justine, přijíždí hlavní hrdinka po svatebním obřadu spolu s manželem na panské sídlo své sestry Claire a jejího manžela, na kterém probíhá svatební oslava. Postupem času je čím dál tím více zřejmé, že Justine trpí hlubokou depresí, ke svatbě a k ostatním se chová lhostejně. Tento stav se navíc stále prohlubuje, což podtrhuje těkavá kamera s častým přeostřováním. Justine symbolizuje rezignaci (jak říká mladý Alvy Singer: „Proč dělat domácí úkoly, když se vesmír rozpíná.“), která v další část přechází ve smíření. V části 2. se těžiště příběhu přesouvá na druhou ze sester - Claire, která symbolizuje naději a strach. Dozvídáme se, že Justine, kterou považují za duševně nemocnou pouze vidí to, co si ostatní odmítají připustit. Veškerá technika přestává fungovat a člověk je odkázán sám na sebe. Zbytek filmu je konfrontací postav s nevyhnutelným koncem. Manévr planety Melancholia nejdřív život dává, aby jej v zápětí vzal. Všichni „tančíme se smrtí“ (i když někdo možná upřednostňuje partii šachu). A i když jde vlastně jenom o Armageddon bez Willise, Afflecka a happy endu, musím říct, že Melancholia se mi trefila do „nálady“ a hodně na mě zapůsobila.

Crooklyn se na rozdíl například od Do the right thing nezaměřuje primárně soužití různých komunit v New Yorku (i když i tato problematika je, tak jako ve většině filmu Spika Lee akcentována, tentokrát v postavě podivínského hispánského souseda), ale zejména na soužití v rámci jediné afroamerické rodiny žijící v Brooklynu. Od prvních záběrů je patrné, že se jedná o malý, komorní film, který je sestaven z drobných, nedramaticky prezentovaných událostí života rodičů a jejich pěti dospívajících dětí (pokus o krádež v obchodě, rozhodování syna o tom, zda upřednostnit otcův koncert nebo zápas zbožňovaných NY Knicks, hádky rodičů o rodinný rozpočet aj.). Režisér na scénáři spolupracoval se svými sourozenci, a ačkoliv se dle jeho slov nejedná o autobiografii, dá se ze způsobu, jakým jsou jednotlivé události, od drobných sotva postřehnutelných momentů, po zlomové, určující životní okamžiky prezentovány usuzovat, že nemluví tak úplně pravdu. Diváky, které zajímá krom obsahové, i formální stránka filmu pak jistě zaujmou scény, kdy dcera Troy tráví prázdniny na venkově u příbuzných, ve kterých je obraz za účelem vyjádření jejích pocitů (zřejmě z pobytu v neznámém prostředí nebo snad z důvodu umístění (velko)městského dítěte do volných plenérů venkova) deformován do nepřirozeného vertikálně nataženého formátu (nejde tedy o chybu DVD, jak jsem si nejprve myslel). Sám Spike Lee se ve filmu objeví v „sympatické“ roli věčně sjetého a občas létajícího čichače lepidla.

,,Tragédie je život snímaný v detailu, komedie je život snímaný v celku." Charlie Chaplin

Návštěvou Mesiáše s rozepnutým poklopcem u černobílé rodinky byl potvrzen Pasoliniho teorém. Tj. Žít v nevědomosti je jediný způsob jak si zachovat zdravý rozum.

Balada o snech a o tom, co ještě stojí za to jim obětovat, o lítosti, lásce, pokání (v tomto pořadí) a hlavně o tom, že mlčení může být stejně špatné, ne-li horší, než samotné konání…Spi sladce Lorno!

Nadmíru podařený výlet mezi kočovné artisty a cirkusáky, tedy do vod, ve kterých v té době výsostně operoval další z velkých filmařů Federico Fellini. Zatímco v pozdější alegorické Tváři slouží tento mikrosvět pouze jako kulisa, ve Večeru kejklířů je s charaktery bytostně spjat. Členové cirkusu Alberti mají strach z normálního života a zároveň po něm touží. Stereotyp všedního dne nebo svoboda v děravých botách a zablešeném kabátu. Když navíc v takové situaci rozvíří city ještě nevěra, je jasné, že ve večerním představení ukáží trochu víc než by si přáli. Pomyslnou třešničkou je pak boxerský souboj Divadlo Vs. Cirkus. Výborné existenciální drama a(=) Bergman jako řemen.

Na častějším používání tvůrčích filmařských technik (zajímavá je např. práce s obrazově-zvukovým kontrapunktem) je dobře patrné Bergmanovo režijní zrání. Nicméně Bergman “autor“ stále hledá svoje velké téma. Letní sen rozhodně nedosahuje kvalit pozdějšího (r.53) Léta s Monikou, které je autorsky suverénnější a vyznívá proto mnohem naléhavěji. Obdivovatelům mistrova díla by přesto neměl tento snímek uniknout, a to zejména kvůli krátkému animovanému filmečku (vloženému asi doprostřed stopáže), který výborně dokresluje počáteční naivitu letního vzplanutí a je zřejmě jediným mistrovým počinem svého druhu. Mezi rarity patří i první ochutnávka (L)lesních jahod…

Delonova filmová módní přehlídka v baloňáku. Obecně mám problémy s kriminálkami, které se tváří až takhle vážně. Už proto, že při sebemenší nelogičnosti děje nebo postupu hlavních postav ztrácejí tvář. Co se dá u jiných filmů odpustit, v Samurajovi prostě bije do očí. Jef Costello se hned po spáchání vraždy (která mimochodem funguje jako spouštěcí mechanismus celého příběhu) nezapomene zbavit pistole a rukavic, ale s klidem se producíruje v onom cool plášti a klobouku po městě, ačkoli byl viděn ve stejném oblečení na místě činu. Dále oplývá téměř nadpřirozenými schopnostmi při hledání štěnic atd. atd. Zaměřím-li se na opačnou stranu zákona, celá ta rozsáhlá policejní sledovačka mi přišla neodůvodněná (na efekt – viz. poslední scéna); o odposlouchávání člověka, který za celý film pronese asi dvacet vět ani nemluvě. Když připočtu nenápaditou Melvillovu režii vlastně ani nevím proč dávám ***.