Páně

V tradici nejvyšší poetičnosti rozjel tuto svojí filmovou báseň Kim Ki-duk, nutno dodat, že také v tradici jemu vlastní podivnosti. Co ale na tom, když je to tak skvěle vizuálně podáno, že jsem si to nadmíru užil. Dostalo se mi sekvence poetických obrazů proložených až úchylnýmě prapodivnými scénami, což mi tedy vůbec nevadí a jsem na to u Kima zvyklý. Mám rád, když si mohu užít každý mimický záchvěv na tvářích herců a mohu nasát atmosféru díla plnými doušky. To se stalo.

Jedna z nejsilnějších věcí co kdy vzešla z předpřevratové televizní tvorby. Na rok 1977 opravdu mimořádně vyjímečně zvolené téma o alkoholismu a jeho působení v rodinném podání. Nikdo snad nepochybuje o tom, že brilantní Menšík zde hraje především sám sebe. Ikarův pád způsobil pád mé spodní čelisti směrem dolů. Skvost!

District 9 prostě funguje a to je v jeho případě zdaleka nejzásadnější hodnota. Ať už v jednotlivých momentech vyvolává ironický úsměv nebo ne, jisté je to, že si ho patřičně užijete. Jeho chytrost a způsob podání je totiž tak nadmíru povedenou věcí, že možná ani nejde udělat nad ním kříž.

Scéna stoupání na horu vlastního očištění s kamenem na provaze, je mrazivá a dechberoucí. Dává pomyslnou třešničku na vrchol tohoto kontemplativního dortu. Bravo.

Kimova tradičnost v nejlepším smyslu slova. Věc, pro kterou by se dalo žít, nebo popřípadě snít. Musí se shlédnout vícekrát! Tak neotřelý pohled na provázání různých dimenzí našeho bytí, s takovou sílou náznaku a promyšlenou symbolikou, se hned tak nevidí. Pomalé tempo závěrečné třetiny jsem si vychutnával bezezbytku a totálně nadšen.

Zelená míle by mohla z fleku kandidovat na nejvíce "citově vyděračský" film všech dob. Ať už to na nás Darabont zkouší skrze roztomilou myšičku, či retardovaného dobráka s mystickou silou. Výhoda tohoto filmu je však v tom, že to vidět chcete. I mě to vždy sebere. Ono je to totiž podáno tak nadmíru zručně, že jakkoliv se snažit najít na tomto díle nějaké zápory nemá vůbec význam. Slzám zdar.

Místy dechberoucí, místy sice snad trochu uspávající. Ale síla symboliky a náznaku je uplatněna v plné míře. Skvělý herecký výkon v hlavní roli podpořený mocným vyprofilováním celé postavy v průběhu filmu, dává jakýsi pocit bezděčného naplnění. Szabó tnul do samotného nitra lidského bytí.

I přes dvě poměrně nezapadající scény (zkamenění, kovbojská jízda) se jedná o parádní filmový zážitek, který jen dokazuje nadstandard švédské filmové tvorby a tradice. Na jednu stranu velmi jemný, dětskou nevinností protknutý a na stranu druhou drsně otevřený pohled na jedno léto strávené u Genezaretského jezera. Krásná a zároveň trochu šokující exkurze do dospívající dětské duše, spojená s fatální nevinnou romantikou. Vše zkombinováno zcela k mé spokojenosti.

Zdá se, že když točil Penn 21 Grams s AGI, tak se ho konečně trochu poptal co a jak. Je pravda, že příběh a tedy i konec byl v tomto případě dán skutečnou událostí. Přesto se mi v průběhu filmu a především v první polovině zdálo, jako by Penn trochu nevěděl jak si s tím poradit. Ovšem za pomoci skvělé hudby a všeobjímající kamery se dařilo překlenout i slabší chvíle poměrně úspěšně. Ke konci to kupodivu začíná nabírat vítr do plachet a konec samotný splňuje mé požadavky naprosto. Vzletný románek s hipísáckou tulačkou Kristen Stewart byl roztomilý a intermezzo s dědulou nemálo tak. Stopáž je opravdu zběsilá to ano, přesto jsem měl skvělý pocit ze zhlédnutí. Zážitek to byl.

Michalkov a jeho těžkotonáž v podobě velice obšírné konverzačky. Skvost naprostý, pohlcující a odzbrojující! I přes objemnou stopáž jsem nevydechl ani na chvíli a pásl jsem se na dokonale zpracovaném materiálu ať už audiovizuálním, nebo na skvělých hereckých kreacích. Jakási posedlost detailem, kterou zde lze zaregistrovat, také patří mezi mé oblíbené záležitosti. Mrazivé momenty střídané svěžímy oddechy, temnota a smutek střídány veselím a nadějí. Tohle je pro mě za posledních pár let opravdu nejvíce příjemné překvapení.