Páně

Po nadějném začátku se kadence dobrých vtipů snižuje až na úplné minimum, aby se uvolnilo místo pro bezbřehou nudu servírovanou na ploše zbytečně nafouknuté stopáže. Hloupý příběh, předvídatelnost v každé vteřině a opravdu vtipných momentů jako šafránu. Ve finále se pak překvapivě nedočkáme ničeho jiného nežli mělkého a vyčpělého morálního popichování. Ne, tohle pro mě není.

Málokdy jsem se v průběhu sledování nějakého blockbusteru cítil tak vnitřně rozdvojený. Načinčaný sled tu slabých, tu kulervoucích scén, jenž by potřeboval narativní provázanost jako prase drbání, neboť jeho zkratkovitost je i přes celkovou stopáž do očí bijící. Když pominu jak vychcaný je to mix všech blockbusterovských klišé posledních patnácti let šmrncnutý ujetou a chvílemi až onanistickou destrukcí všeho, zbyde mi jen poměrně prázdná schránka od něčeho co mohlo být naplněno až po okraj kvalitním emotivním zážitkem a že náznaky tam v první půli byly. Zack Snyder ovšem tentokrát tu svojí osobitost poněkud utopil v ambicích být tak jiný a zároveň mít tam prostě všechno.

Oblivion je instruktážním příkladem vítězství formy nad obsahem aneb opětovného (kolikátého už?) promrhání na výsost velkého potenciálu. Člověk by si chvílemi opravdu mlaskal nad tím jak božsky naleštěnou verzi staroškolské postapokalyptické scifárny má před sebou a jak velkolepě si jí může vychutnat do plného detailu. Jeden by snad i odpustil nějakou tu předvídatelnost, která koneckonců plnému prožití příběhu zase až tak nevadí. Co ale odpustit nemohu jsou opět s neskutečným úsilím domrvené niance hlavní pointy a především závěr jako takový, jenž z rozpačitého přešlapování na místě nakonec vykrystalizuje v něco co přinejmenším nelze zkousnout bez neustále cyklicky se z hlavy vynořujících velkých otazníků. Hollywood už dávno není továrnou na sny, sny jako takové totiž nemají limity a hollywoodská tvorba své násilné mantinely zkrátka má a to tak že kurevsky velké. Jaká škoda přátelé, ale asi to tak musí být.

K podobným snímkům se mi píšou komentáře jen velmi těžko. Vždycky když se vydám na podobné cesty do krajin ryze srdečních, tak to posléze těžce odmarodím. A na formě vůbec nezáleží.

Možná jsem podobnými věcmi poslední dobou překrmen. O co je to megalomanštější, o to je to předvídatelnější a hloupější včetně naprosto provařených klišé nejhrubšího zrna. Pro mě obrovské zklamání neboť del Toro tomu nedal vůbec žádnou přidanou hodnotu, kterou jsem já od režiséra jeho kvalit očekával. Může to být stokrát vizuálně a designově vybroušené do poslední milisekundy, ale ani náznak nějaké duše bohužel. Prostě čistokrevná zábava, ze kterou ale můžu jít k jiným a třeba se dočkám i něčeho navíc. Se slzou v oku vzpomínám na Faunův Labyrint, film který byl opravdu filmem. Pacific Rim je totiž jen pořádně nakynulý efekt tématicky nehodný del Tora, tak doufám že to byl jeho poslední omyl.

Příjemná vypínací zábava, která si pro mé smypatie nemusela chodit nikam daleko. Stačilo aby Arnie trochu opradu vtipně "odváděl pozornost" a zvládnul pár těžce užívacích dialogů se Sylvestrem. Na té samotce to vpadalo, že Arnie skoro hraje. Caviezel taktéž na jedničku.

Velice příjemná a nenáročná jednohubka jejíž kvality dlí především v atmosféře, hereckých výkonech ústřední dvojice a samozřejmě velmi vděčnému tématu. Ono totiž není nad nějakou tu pořádnou vyzrálou pomstičku, to se ví nejen ve světě filmu už velmi dlouho. No a dokonce i ta poměrně vkusná romantická linie nakonec potěšila. Sex nebyl, jsem překvapen. Příjemně.

Odpočinkové béčko které si na nic nehraje což je znát už z obsazení a ani rozpočet evidentně nebyl nijak nabušený. Dalo se na to dívat i když chvílemi jsem se tedy musel smát jak to mixuje nesourodé žánry hlava nehlava, ale nemohu říct že bych byl úplně znechucen. Dokonce to chvílemi oplývá i sem tam nějakou tou přidanou hodnotou v podobě psychických výletů hlavního hrdiny či poměrně příjemně otevřeného a dá se říct i smutného konce. Takže na tři se vyšvihnu bez problémů.

Takhle prdel nakopávající psinu jsem si naposled užil snad jen u Po přečtení spalte od mistrů Coenů. Michael moc dobře věděl proč sáhnul zrovna po tomle materiálu a vůbec bych ho neobviňoval z nějaké lacinosti. Ostatně tolik opravdu nečekané reflexe bych od Baye ani nečekal, ale překvapil mě velmi příjemně kluk jeden ušatá. Tenhle příběh je opravdu ultrazábavnou recesistickou pokladnicí reflektující především USA styl života a i obyvatele onoho soustátí, což je tedy nebetyčná laskomina.

Pro Riddickovskou notu mám jakýsi druh slabosti, byť by byla v mnohých ohledech lehce strhatelná. Ale zkrátka někdy to tak je a zjevné faily se přehlédnou snadněji než jinde. I přes poměrně překvapivě nataženou stopáž mi tenhle násilnický minimál opět ubíhal jedna radost. A odvarová scénka s bedýnkou na hlavu legendární, zasmál jsem se dosytosti.