Páně

Chce to najít v sobě odvahu vytvořit cíleně velikášské audiovizuální dílo s tak citlivými filozofickými tématy jakými osud, věčnost, selhání či láska bezpochyby jsou, aniž by se jeden vyhnul všudevkrádajícímu se patosu. Cloud Atlas je bez debat perfekcionistická práce plná v různých směrech opravdu nadprůměrných scén. Za zmínku jistě stojí i velice vkusné dávkování akce, emocí či vizuálních libůstek. Ale i přes veškerou spokojenost se asi nikdy nezbavím jakéhosi v nitru hlodajícího pocitu, že Atlas Mraků tak trochu pohltil sám sebe ve svých ambicích zachytit takřka osudovou všehomíru na ploše jednoho filmu. Jako by mi ony osudové tóny nakonec přeci jen protekly mezi prsty místo aby mojí duši vystřelily někam ke hvězdám. A i kdybych byl brán na mučidla, nedokázal bych povědět zda to bylo z důvodu že jsem tomu tak sám chtěl, nebo že to zkrátka ani nešlo jinak. A tak toto dílo pohříchu malinko selhává tam kde mělo být v kramflecích nejsilnější. Bohužel.

Marně jsem čekal na citlivé a vizuálně i emocionálně vybroušené scény, kterých obsahovala předchozí trilogie ze středozemě neuvěřitelné množství. Obávám se však, že vina je tím ponejvíce knižní předloha sama, neboť Tolkienův Hobit na rozdíl od jeho Pána prstenů nikdy takovým nebyl. Doopravdy zkroušen jsem vlastně byl jen z okatého pomrkávání na dětského diváka z čehož občas vyplynulo trochu křeče. Hobit opravdu nabídne sem tam nějaké ty rozpaky, ale pravý fanoušek je rád promine neboť se mu dostane opět poctivé byť trochu zředěné porce středozemě tak jak jí má rád.

Dvě hvězdy za hymnu všech egoistů v podání Jiřího Holého.

Citlivé a všeobjímající. Unášelo mě to v pocitu jakési slasti na vlně skvělých hereckých výkonů a působivého zpracování. Udeřilo mě to tam kde udeřit mělo, dojalo též. Opravdu nečekaně vrcholný filmový prožitek a příklad jakéhosi druhu komorního a zároveň majestátního zpracování filmu. Bravo.

U Promethea se opět projevilo, že když jdu do něčeho spíše s despektem a malým očekáváním, tak to nakonec nemusí býti úplná marnost. Film mě skvěle vtáhnul do děje a jeho první polovina je opravdu dechberoucí. Samozřejmě nad vodou ho drží především jeho technické a vizuální zpracování, které je úchvatné. Té scénaristické hlušiny v půlce druhé, ve vztahu k celému fenoménu je opravdu veliká škoda, ale není to věc, která by toto dílo zase úplně srazila do kolen. Prometheus částečně i funguje a to i přes zjevný fakt, že Ridley si už neporadí s takovou lehkostí jako dříve. Škoda.

Poklidně plynoucí drama jemuž po hříchu nejvíce chybí to v čem mělo bodovat nejvíce. Nic proti dvojici Winslet & DiCaprio, ale tahle dvojka na to zkrátka nemá. Předvídatelnost děje a různých scén je více než velká. Bohužel se Revolutionary Road ani na chvíli neutrhne ze svého zadumaného tempa a tím vás v podstatě unudí k smrti, protože nic vyjímečného nepřijde. Kvalitní film, ale bez nadstavby.

Syrové, příjemné a bohužel také malinko nedopečené. Škoda nevyužitého potenciálu, který by nechal při plném naplnění vzniknout nejmrazivějšímu filmu tisíciletí. Takhle se dočkáte jen trýznivého náhledu do skutečného světa, kterýžto je sice velice dobrý, ale ona osudová a emocionální linie bohužel pokulhává. I tak ale skvost.

O tom, že adorovat Nolana za každou cenu nemá valného smyslu, jsem se přesvědčil už u Temného rytíře. Našel bych si na posledním dílu trilogie mnoho věcí s nimiž minimálně nesouhlasím či jsem je jaksi pocitově nezkousával, ale úplně stejně toliko důvodů najdu pro to, proč je sem prostě nenapsat. Jednoduše, Temný rytíř povstal je takový jakým zkrátka být měl. Nolan ho natočil tak, aby si filmoví laici jen nevěřícně slintli na vestu a filmoví znalci aby nakonec přes všechny výhrady pokorně smekli svůj klobouk a jen uctivě řekli: "všechna čest pane Nolan". Kritizovat film za to, že se stal bezebytku takovým jakým se měl stát, i přes všechna klopýtnutí, zkrátka nelze.

Mnoho k přemýšlení i k vidění. Malickovy trademarky v podobě mistrovského podání obrazu i myšlenky povstávají v každé vteřině aby naplnily vaši duši tou největší těžkostí ze všech. Obtížně se i dýchá když prožijete tento nejvíce a zároveň nejméně válečný film ze všech. Přidáme-li si i Zimmerovo hudební mistrovství, vychází nám jen jediné - absolutorium.

Obvzláště zhlédnutí director's cut přináší opravdový zážitek, který nikdy nevybledne zubem času. Epický příběh o válce jako nutném zlu a zároveň obrovské vůli přežít za každou cenu ještě navíc skvěle dokresluje pochmurný konec. Skutečně tísnivě a naléhavě natočeno, po chvílích už budete jen napjatě dýchat a žít s ovousenými námořníky, křečovitě zatínat prsty při každém výbuchu hlubinné bomby. Opravdu, tomuto dílu mnoho nechybí a s jistotou ho lze zařidit mezi největší milníky válečného žánru.