Páně

Léta očekávání a nabobtnalých nadějí znásobují pocit zklamání měrou vrchovatou. Původní feeling je tytam a není co by ho nahradilo. A když už se ho něco nahradit snaží, působí to křečovitě a násilně. Škoda toho, protože některé nápady nebyly úplně špatné a dokonce zřídka jsem podléhal i určitému pocitu uspokojení, což ovšem bylo vzápětí zabito nějakým nesmyslem či křečí. Samostatně to sice není úplně odsouzeníhodné, ale jako pokračování jedničky to fatálně selhává a může tam být Evy kolik chce.

Velký přesah do mých niterných zákoutí se Nolanovi povedl, převeliký. Tím jak mohutně vyhrává na rodinnou, ale i osudovou notu, si mě získal bezezbytku. Komorní úvod jako by předznačoval tu emocionální bouři, která musí nevyhnutelně nastat a ona nastane a vy to víte, celou dobu to víte. A přitom stačilo tak málo, nepřehánět to s pixely a nechat průchod oné svým způsobem poeticky ztvárněné kráse. To vše Nolan s týmem zvládl na jedničku a já si to mohl vychutnat v plné nahotě i (ne)dokonalosti. Ano, Interstellar má své momenty (a bylo hned jasné které), kteréžto budou vodou na lopatky mlýna posměváčkům a rýpalům. Jenže já jsem odcházel zamlký a natolik naplněný ohromujícím zážitkem, že se mi něco takového nestalo už mnoho let. V tomto směru se co se mé osoby týče dotknul Nolan téměř absolutního nebe. Navrch si přidejte úžasný, netradiční, a s důrazem na varhany stvořený soundtrack a je tu ultimátní zážitek nad zážitky. Neskutečně "filmový" film.

Po nadějné jedničce je tohle přecijen trochu rána do vazu. Příběh je zcela hloupoučký, lidské postavy až na pár vyjímek zcela nevybarvené a tím pádem zbytečné a záporák, byť opičí, zcela standardní a předvídatelný. Jakkoliv se toto snaží prohloubit celé universum, ukazuje se právě v tomto zcela selhávajícím, neboť servíruje jen zcela banální myšlenky a dilemata. A jen těžko bych popsal své pocity, které jsem měl při sledování slziček koulejících se z opičích očí. Já vám nevím, tohle mi tedy nesedlo.

Brutálním způsobem rozporuplné a dvěma tvářemi ověnčené dílo. Na jednu stranu velice sympatický pokus (byť v rámci žánru dosti okopírovaný) o atmosfericky pojaté sci-fi zadumanějšího filozofického rázu, na stranu druhou neuvěřitelně utahaný a zmatený příběh bez vyšších ambicí, byť v celkem slušivém vizuálu. Taková je Autómata. Chvíli vás bude plnit pocitem, že je vše nadmíru v pořádku a za chvíli se zase ukoušete nudou. Škoda toho potenciálu. Ale i tak rozhodně za zhlédnutí stojí.

Tahle depresárna se může směle počítat k solidnímu evropskému nadprůměru, byť mi přijde mírně nedopečená a ani s hereckým výkonem Geerta Van Rampelberga to nebylo nijak slavné. Ovšem jinak vše v pořádku. Pochmurné pomalo, upatlaně dlouhá stopáž a ostentativní špína = kvalitní zážitek.

Pořád je to dobré, jen ten patos nám náhle intenzivní měrou ujíždí do vod přepálených. Člověk si už ani v neustálých emocionálně vyděračských scénách nemůže úplně užít ten příběh. Technicky ovšem opět naprosto skvělé, možnosti animáků jsou nesporně nekonečné. Jakpak nám na tuhle zvířecí jezdeckou šou odpoví strejda Cameron a jeho Avataři?

Když film potká počítačovou hru, aneb standardizovaný military blockbuster, který vás nakrmí přesně tím co od něj očekáváte a tím pádem vás uspokojí maximální možnou měrou. A to jsem trochu pochyboval o kvalitách páně Limanových, nicméně mně vyvedl z omylu razantním způsobem. Lycitovat tady o tom na kolik je to opět plné holywoodských klišé je naprosto zbytečné, neboť v podobném druhu filmu se bude objevovat vždy a je to jen o tom v nakolik zkousnutelné míře a hustotě. Ovšem Egde of Tomorrow těží ze skvělého nápadu a samozřejmě nemohu nevzpomenout na Emily Blunt, která je zde oprvdu hodna několika povzdechů a zasněných myšlenek.

Podívejte se na můj komentář k The Conjuring ať se nemusím znovu namáhat. Ach jo, proč já vždycky dávám těmto hororům šanci.

Tohle by svou naivitou i mnohou skálu ve dví rozlomilo. Přesto však tento film na duší pohladí svou neodbytnou touhou po sdělení, že ne vše na tomto světě je hodno úplného zatracení. A když všechno navíc svým osobitým klavírním dotekem povýšil Ludovico Einaudi, nelze zůstat netečným. Pozitivní, výborné.

Zhlédnout Detachment bylo jako najít v sejfu zapadlý poklad o kterém víte, že tam někde na dně na vás čeká a podvědomně se na něj neustále těšíte. Jsem opravdu moc rád, že neustále vznikají filmy, které mi přináší pocit absolutního prožitku bez jakýchkoliv kompromisů. Že vznikají filmy u kterých mám pocit, že jsem to vlastně já kdo je mocným činitelem rozhýbávajícím pochmurná kolesa oněch famózních snímků. O faktu, že smuténka Adrian Brody se se svým do pláče laděným gesichtem pro podobné snímky doslova narodil, není třeba nějak obšírně diskutovat. Ultimátní umělecký zážitek a doslova zběsilý útok na mojí skromnou TOPku!