MarekT

Poměrně individuální záležitost. Jako osobité pojetí imaginativní literatury např. ve stylu Lewise Carrolla (na něj je zde odkazováno světem za zrcadlem), ovlivněné taktéž tehdy čerstvou modlou avantgardních umělců - "Andaluským psem", vynikající - aspoň si to tak namlouvám dle pocitů, které jsem v mládí (proto ten Carroll) u podobně dobrodružných příběhů zažíval - tajemně jevící se poznání, údiv z něčeho mým okem dosud netknutého, zároveň však touha prožít něco výjimečného... Nicméně je to jen můj laický výklad, který by na vaše vnímání známého Cocteauova počinu neměl mít vliv. Ačkoli je mnohem lepší, když je rozsah avantgardního snímku krátkometrážní, bezmála hodinová stopáž zde není vůbec na škodu, jen závěrečná pasáž s kartami na zahradě šla mimo mě (opět však říkám, je to každého věc, jak toto dílo pojme), na ní můžu ocenit akorát pomyslné lano ve filmové tvorbě známého francouzského dramatika, které uchvátí i zde od první do poslední vteřiny - pečlivě vypilovaná visuální stránka. Podobné filmy (vyjma zmíněných): Tichý týden v domě (J.Švankmajer, 1969). 80%

Docela mě překvapuje údiv některých komentujících, kterak "režisér Amélie" natočil něco takového. Přece jen, profil čtvrtého pokračování Vetřelce je někde jinde... Jak snímek, co dostal Jeuneta na hvězdnou dráhu, tak tenhle jsou si stylem hodně podobné - neméně výborná Amélie je nadsazenou komedií s příchutí romantiky, Delikatesy jsou také romantickou komedií, avšak zároveň černou a silně hororovou. Tento film se mi osobně líbí více - nejen proto, že mám surrealistické smýšlení. Typicky jeunetovská nadsázka se sem totiž hodí více než do pozitivněji zbarveného vyprávění o dívce z Montmartre. Bizarní a přesto sympatické postavičky (Aurora s propracovanými sebevraždami, které by jí mohl závidět i kojot Willie, samozřejmě také ranařský lídr celého panoptika...), nemluvě o tom, že jsou stejně jako v srovnáváné Amélii jakýmsi odrazem skutečného života, dále výtvarný cit počínaje úvodními titulky a pokračující souběžným natíráním stropu s vrzajícím pelíškem, povedly se i herecké výkony - ke spokojenosti mi stačilo přiměřené splynutí s Dominiquem Pinonem v hlavní roli (zaplaťpánbůh se nepotvrdila má skepse - Pinon mi připomínal jistou, mně silně protivnou postavu ze známé televizní série). Ve filmově-historickém kontextu je zajímavá do jisté míry podobnost s proslulým nezávislým filmem Petera Jacksona "Braindead", které mi v mysli vzplanulo během vyvrcholení celé story - mírná podobnost zaujme už jen proto, že v době premiéry byli živí mrtví teprve ve stádiu natáčení. Závěrem se vrátím ke své prvotní myšlence - chápu, že narozdíl od obecnějšího pojetí látky tato faustovsko-kafkovsko-expresionistická kuriozita tolik nezaujme, ale filmový svět takto blízké a přesto tak rozdílné filmy potřebuje. Málokdo totiž dokáže takto uspokojit positivně i negativně naladěné osoby jako pánové Jeunet a Marc Caro (což mi snad v brzké době potvrdí i Galimatyáš) - neznám nikoho z branže, kdo by pomocí v zásadě jednoduchých a divácky přijatelných filmů dokázal vlastně rozkastovat celou společnost. Já se třeba definitivně utvrdil v tom, že romantika obecně nemusí mít jen pestrobarevná a s úsměvem na tváři. Tvůrci sice názvem filmu zariskovali, jelikož zákon schválnosti může případnou delikatesu nechat zplesnivět, nicméně v tomto případě platí jen jediné - bon apetit! 90%

Cesta do hlubin estébákovy duše aneb definitivní přesvědčení mé osoby o ideální budoucnosti české kinematografie. Proč definitivní? Pouta jsou za poslední dva roky již čtvrtým českým filmem (předtím Tobruk, Normal a Protektor), které vsadily na neotřelá témata a žánry plus neznámá herecká jména, solidně nahrazující poměrně často prosazované herce. (Už jsem se zmínil právě u Protektora a zopakuji to znovu - nic proti nim, část z nich řadím do své osobní špičky, změna je ale život.) Radim Špaček se svým zatím nejlepším režisérským počinem dominuje právě tématem - porevoluční retrospektivní pohledy se v některých případech dívaly na normalizaci až moc vlídně (především tandem Hřebejk - Jarchovský), tento film je naopak mrazivým thrillerem, u kterého jsem si hned několikrát oddechl, že jsem se narodil až 29 měsíců po zasazení základního kamene listopadového převratu. Zásluhu na tom má společný jmenovatel většiny komentářů - Ondřej Malý, kterého o Lva připraví snad jen podobný skrytý talent. U mě osobně vzbudil charakter Rusnáka takové emoce, že došlo ke klasické záměně reality a filmu, což v tomto případě znamená běsnění a touhu "uštědřit tomu slouhovi režimu políček". (Když jsem u té podobnosti s realitou - mě se tato vize dob minulých zamlouvá právě díky výslechovým scénám - Bluntman se mnou asi nebude souhlasit, ale pálení cigaretou není úplně od věcí, byť klidně jen jako metafora, stačí si vzpomenout na jména jako Třešňák, Patočka nebo Wonka.) Zbytek herců je taktéž velmi dobrý, jen u Ivy Pazderkové jsem nemohl (vlastní chybou, samozřejmě) zapomenout na proslulou komediální kreaci v pořadu "Na stojáka". Občas sice zaskočí alibistické přecházení mezi artem a "běžným" filmem (civilní atmosféra téměř i bez hudby vs. metaforické pasáže), nicméně rozprouděné hormony nějaké zbytné filosofování zašlapávají do země, především pokud netrpíte předsudky vůči stopáži (doporučuji na délku 140 min. nemyslet a ono se to vyplatí, snímek je totiž velmi svižný) a po skončení projekce se projdete, dejme tomu nočním centrem Brna - jeho nadměrná krása dostávají podobně jako po shlédnutí Protektora, kdy jsem také řešil problém s duševní přítomností, nový a o nic méně sympatický rozměr. 90%

Nářez! Mohl bych se omezit pouze na tento výkřik, ale takhle bych se mohl vyjádřit ke každému filmu bez ohledu na to, zda jsem ho viděl (nemluvě o formálním porušení zdejších pravidel)... Jedno z nejpříjemnějších filmových překvapení vůbec. Chvíli rodinné drama, chvíli normální detektivka, sem tam nějaká ta surreální duchařina - přesto se snímek řadí k těm, u kterého je žánrová nevyhraněnost positivním jevem - podobný subjektivní zážitek mi přichystala pouze Jodorowského "Svatá hora", kdy moje potencionální domněnky skartovala třeba hned následující scéna. I proto se nebojím vyslovit silně heretickou myšlenku - zapomeňte na nastávající maminku Rosemary či malou Lindu coby anděla s vymítaným ďáblem v těle. Zdejší zjištění je mnohem překvapivější než v obou zmiňovaných případech, navíc labilní kamera a herectví (za sebe jsem si více oblíbil Sama Neilla, jeho partnerka Isabelle Adjani je sice trefná mrcha, nicméně v tomto směru zohledňuji vcítění se do příběhu a pocity, které můj jmenovec Mark zažíval, jsou mi bližší) dokáží vyvolat větší hrůzu - osobně jsem bledl i při banalitách typu podřezání si zápěstí, o proslulé interrupci sestry Naděje plus geniálně oživeném monstru (Švankmajer překonán) se netřeba rozepisovat. Stejné to je i s dojmem věrohodnosti, který nutí diváka se obávat o to, že se mu podobná věc může stát taky (opět nutno srovnávat se zmíněnými Vymítačem & Rosemary, které to zdání sice mají, ale zůstává jen u něj). Nad všemi klady snímku ale ční jméno Andrzeje Korzynského. Hudební doprovod, který vzešel z jeho rukou, považuji za nejvíce návykový v historii kinematografie - shlédnutí Posedlosti bylo mě takovou psychedelií, že jsem okamžitě po skončení projekce poslouchal ústřední půlminutovou skladbu nepřetržitě po celou hodinu... Nečekaně umístěný homosexuální poměr spolu s mrazivým pohledem na Berlínskou zeď, ozdobenou nápisem "Die Mauer muß fall" by se v jiných filmech stal nesmrtelným, zde ovšem plní roli nepodstatného komparsu. Není divu, že všechno kolem je pro mě osobně něčím, u kterého stojí za to si koupit originální DVD (edice FilmX), jelikož stokoruna je vzhledem ke kvalitám díla velmi nízká cena. "Posedlost" se totiž řadí mezi circa dvaceti filmů, které na mých pomyslných vahách vyvažuje pouze dvanáctitunový valoun zlata. Často se zde v profilu skloňuje Trierův "Antikrist", nicméně nevěřím, že by se něco tak sugestivního jako tento nesmazatelný zápis Andrzeje Źulawského mezi nesmrtelné dalo hravě překonat... Jednoznačných 100%

Ačkoli dojem z dalšího němého hororu je podobný jako při "Fantomovi opery" - tzn. nulové vzrušení (a zde ještě k tomu romantické ladění příběhu), hodnotím Alonza o chlup lépe. Lon Chaney je stejně skvělý, jako když jsem jej viděl před necelými dvěma týdny a je jen dalším z řady herců, kteří si i přes své špatné mravy v určité roli zasluhují největší sympatie, stejně kvalitní výkon odvádí i Joan Crawford a za kamerou i režisér Tod Browning, jenž diriguje už tak simplicitní story způsobem, aby zbytečně nezbavil diváka zájmu o dění. Vhodný mi přišel i soundtrack natočený v roce 1997 - nebylo snad žádné scény, kdy by se k obrazu nehodil, nicméně jen kvůli němu bych nepřidával na známce, důležitější je dle mého soudu původní práce výše chváleného štábu. Mluvil jsem o poměrně jednoduchém scénáři - ten je z mého pohledu největším problémem. Pokud čekám napětí, nepředstavuji si typický americký milostný poměr, navíc závěrečné cirkusové vystoupení mohlo vygradovat lépe (což mimochodem souvisí i s výkonem Chaneyho, který si zasloužil lepší nasměrování). Sice se asi nic nezmění na mém názoru, prezentovaného již u vícero filmů (nechci se opakovat, tudíž jmenovitě "Příšerný host", "Fantom opery", "Její zpověď" atd.), přesto tento snímek považuji za jeden z těch lepších, co z tohoto období znám (nečekejte ale žádný průlom). 70%

Nechci trpět předsudky vůči anglicky mluvící kinematografii, ale moje dosavadní poznatky vyznívají bohužel nekompromisně - s výjimkou D.W. Griffitha (mj. průkopníka zoomu) nenacházím v této oblasti žádný podobně významný zdroj inspirací, narozdíl od technicky a výtvarně interesantních Němců či Francouzů, a i tento film (jeden z nejslavnějších ve své době) je tím případem. Cítil jsem se podobně netknutě jako u raného Hitchcocka, nejčistším příkladem budiž jeden ze symbolů Fantoma opery - pád majestátního lustru - mnou prolétl jako Concorde. Jediné, co si i po dlouhé době od natočení zasluhuje slova chvály, je Lon Chaney a jeho (na poměry němého filmu) civilní herectví, které dodává filmu aspoň tu špetku napětí. Vedle něj odvedli dobrou práci i maskéři, chvíli jsem měl pocit, že se dívám do zrcadla. :-) Necítil jsem se otráven, ale pokud někdy přijde řeč ohledně slavného Lerouxova románu, vzpomenu si vždy na slavné muzikálové podání Andrewa Lloyda Webbera s výbornou Sarah Brightman. 50%

Pokud bych měl sledování této slavné polské komedie popsat jednou větou, napsal bych, že se jednalo o "zážitek plný údivů". Jedná se totiž o prvního zástupce žánru, u kterého bych ani na moment nepřipomínal kolegy páně Machulského (i přesto, že režisér ve svých dílech dával snad pokaždé najevo lásku k soudobým českým veselohrám), spíše bych se otáčel na jména jako Federico Fellini nebo Bertold Brecht. V prvním případě je zesměšnění feministických manýrů a přiřazení k extremistickým názorovým směrům místy ještě tvrdší než v "Městě žen", v tom druhém je zase použito trademarku německého dramatika - zcizovací efekt. Díky tomuto spojení plus přimíchání orwellovské či kafkovské reality si zcela vážně myslím, že podobný styl vlády dle mě není v budoucnu od věci, jelikož už se u pomyslných kormidel za celou historii lidstva vystřídalo pestré spektrum vůdců. I když teď nepřijdu s ničim novým, je dle mého soudu na místě v souvislosti s filmem zmiňovat nebývalé vlídné polské cenzory (vzpomeňme si, jaké problémy měli ve své domovině Polański, Wajda nebo Źulawski), při schvalování evidentně nadopované rajským plynem. Politická metafora byla vedle fantastických zápletek nebo tradičních hereckých partnerů jedním ze znaků Machulského tvorby a zde se projevuje v nejcitlivější míře pomocí nadměrné symboliky, se kterou je zbytečné se zde vypisovat... Samozřejmě, že i přes své myšlenky je film také výbornou komedií. Lechtivé téma svádí k odsunu do místnosti se současnými plytkými jednorázovkami, zdejší míra sexuálních motivů je ale přesně uměřená, hlavní hrdinové velmi sympatičtí, a to i v případě lidového charakteru Jerzyho Stuhra, kteréžto jsou často využívány právě ve výše zmíněných eintopfech. Vynikající je hlavně díky své gradaci také scénář - především druhá polovina nabízí velké množství point, dodávající snímku na svižnosti (záměrně říkám point, jelikož příběh má tendenci skončit každou chvíli - i to byl jeden z úvodem zmíněných údivů), a také výprava (srovnatelná např. s Gilliamem), která vytváří z polských komedií podstatně méně zapomenutelný celek, než tomu třeba bývá u nás v poslední době. Po dlouhé době se také musím kladně vyjádřit o výborné práci české dabingové školy - výkony pánů Preisse a Postráneckého patří k těm, u kterých si říkám, že by stálo za to natočit tuzemský remake právě s tímto obsazením. Vedle Briana, Casina Royale, Leopardí ženy a pár dalších, na které si zpatra nevzpomenu, je Sexmise skutečnou světovou komediální extratřídou. 100%

Když jsem snímek viděl poprvé na podzim roku 2010, byl jsem (možná až zbytečně ovlivněn kvalitami Sexmise) i přes vesměs kladné hodnocení docela kritický, ať už třeba k představiteli titulní role, či k soundtracku, jehož titulní píseň mi zněla jak "Diskžokej" od Ivety Bartošové. Reprízy s odstupem času (po šesti, resp. po deseti letech) však tyto výtky zahnaly. O to více se pak tedy lze kochat neomezenou invencí tvůrců (např. úroveň triků s tuzemskou stopou) a obdivem, jak opětovně tým kolem Machulského dokázal vměstnat na tu dobu velmi odvážný společensko-politický podtext. Stejně jako na úroveň humoru, která i přes některá prostředí vůbec není pokleslá - což má snímek podobné se Sexmisí, která také přesně ví, kde je tenká hranice mezi vkusem a nevkusem. Se znalostí režisérova díla, kterou jsem napoprvé neměl, vynikne i vtipný odkaz na Vabank (aneb "z nepřátel spojenci"), plus jsem s opakováním získal slabost pro tu část dějové linie, kdy se Olo a Ala postupně dají dohromady - aneb stejně jako v životě není nad krásné přátelství... V kategorii čtyřhvězdičkových byla Kingsajzu až škoda. 90%

Z filmařského hlediska bráno, jedná se o takový mix stylů Bergmana a Pasoliniho a v leččems je tento film převyšuje. U prvního jmenovaného mám na mysli například explictiní motivy - jak už zde bylo trefně poznamenané, pouhý záběr na Reikino břicho je působivý stejně jako případné obnažení. Ale i doslovné naturálie jsou tím, proč si budu Mišimovo filmové dílo pamatovat. Kontroverzní neorealista je zase znát v metafoře mocné politické síly, kterýžto střet s ní je velmi nebezpečný a přitom někdy se mu nedá vyhnout. Jelikož si Mišima nesnažil jít až tolik na dřeň jako Saló, které mám na mysli, je toto dílo pro ty, které neblaze proslulé dílo odpudilo, vhodné. ___ K filmu obecně - děj na první pohled působí chatrně a Flipper již správně poukázal na to, že kdokoli jiný by si vystačil s maximálně deseti minutami. Rozvláčnost ovšem filmu výrazně přidává, například v tom, že jsem si třeba dokázal uvědomit, jak byť jen jeden bezvýznamný střípek z mého bytí dokáže v konečném důsledku být ryzí a že je na místě užívat si každou minutu, stejně tak je pěkné vědět, že obecně přijímaný přístup k věcem je vlastně pláčem nad rozlitým mlékem... Po stránce detailů je na světě jen málo takto diamantově vybroušených děl. Jediný problém by mohl být s japonskou symbolikou, která, jak zde správně poznamenal gjjm, je specifického charakteru a pro laika, jako jsem třeba já, může být překážkou. Osobně si pomáhám metaforami a empirickým podobenstvím, ovšem zde můžu zajít až k dezinterpretaci celého díla. Přesto v tomto případě v hodnocení zohledním emocionální zážitek proti tomu ideovému. ___ P.S. Už zde sice je funkční odkaz, nicméně bych si dovolil přihodit ještě jeden, a to z důvodu odlišného hudebního doprovodu. Nevím, zda se na UbuWebu nachází původní téma, nicméně naladění tónů mi díky přechodu z pomalé na rychlou melodii celkem kazilo zážitek. Naproti tomu ten mnou nalezený dle mého soudu mnohem lépe vystihuje melancholickou náladu celé této tragédie a při premiéře (viděno dvakrát) málem vyvolal i plačtivou lítost nad zobrazeným nevyhnutelným osudem. Ačkoli jméno Aarona Embryho je v hudebním světě trochu upozaděné, mé místo si díky zdejší odvedené práci získal. http://video.google.com/videoplay?docid=9201439452997071422# 100%

Manifest expresionismu, jak je Kabinet ve filmových kruzích často nazýván, jsem ke konci roku 2008 shlédl coby filmový elév a s očekáváním podobného filmu, jako byl třeba Murnaův "Nosferatu" (shlédnul jsem o dva dny dříve), jsem byl dost zklamán - "tohle že byl onen první horor?" Můj názor zčásti přetrval až do té doby, co jsem v rámci školního dějepisu presentoval o kinematografii v období Výmarské republiky - v návaznosti na moji práci došlo pod záštitou vyučování na reprízu. Ač jsem byl v obavách z výše zmíněných podobných dojmů, Wieneho nejvýznamnější dílo mě mile překvapilo. Nebylo to jen již dříve chválenou výtvarnou stránkou, sympatickou díky své záměrné nadsázce (takto expresivní mezititulky, které se také dotýkají diváckého zážitku, nikde jinde neuvidíte) i vytvořením iluze, že se jedná o reálný svět (přičemž se ani na minutu příběh neodehrává v interiérech, které svoji důležitost získaly až díky Murnauovi), ani nově vytvořenou hudbou připomínající utrpení mého mladšího já při pomyšlení na zubní vrtačku. Ono to s tou děsivostí nebylo až tak špatné, jak jsem si myslel - některé vraždy jsou svým načasováním mrazivé i po devadesáti letech. Atmosféru z mého pohledu ještě vylepšuje dodatečně kolorovaná verse, jelikož černobílý film nemá až tak velké schopnosti rozlišování psychických jevů. Coby poučený divák tedy zvyšuji o jednu hvězdičku a plně chápu, že pro několik následujících generací filmařů byl snímek inspiračním zdrojem (za vše jeden příklad - zničehonic se množící nápis "Du musst Caligari werden!" je jasně totožný s "All day..." v mém oblíbeném Kubrickově "Osvícení", stejně tak by se Nicholsonův psychopatický zjev dal srovnat se zdejším středem zájmu). Přesto z určitého hlediska Caligari utrpěl jasnou porážku. Expresionistická sekvence v nedoceněné legendární britské parodii "Casino Royale" je mi i po rehabilitaci páně Wieneho stále sympatičtější. :-) 80%