MarekT

Jestli byly do této chvíle moje znalosti o Římu okrajové, po shlédnutí filmu mám obrovskou touhu se tam vypravit. Opět musím smeknout před panem Fellinim, Roma je vskutku skvostnou poctou milovanému městu. "I když by se tady našly nějaké mouchy, přece jsem zde šťastný," jakoby říkal sám režisér stavbou děje, někdy se může zdát, že italské hlavní město vykresluje spíše negativně (bouračky na dálnicích, mrtvá zvířata, policejní zásahy proti mladým...), závěrečná bezeslovná sekvence toto vyvrací a posadila mě opravdu na zadek. Ve zdejších diskusi jsem registroval názor, že je potřeba navštívit město a stát se aspoň na jeden den Římanem. Já jsem sice tu možnost neměl, zato však z vlastní zkušenosti vím, co znamená láska k městu a dá se předpokládat, že v tomto směru není rozdíl mezi Římem a Brnem a všude na světě to je stejné. Potěšila mě také provázanost s jeho nejvýznamnějším filmem Amarcordem, dá se říci, že Roma je jakýmsi sequelem. K této souvislosti bych použil stejná slova, jaká jsem použil v komentáři k Amarcordu, tudíž se zastanu i dalšího typického rysu jeho vrcholné tvorby - různých neřestí a mladické nerozvážnosti, podobně jako tam se do tohoto dokáži vcítit. Příjemná autoreflexe svých filmových začátků (kino na nádraží etc.) a camea Federicových kamarádů - známých herců jsou už jen třešničkou na dortu ("Běž se vyspat, Federico." :-)). Tudíž pro mě opět další Fellini z ryzího zlata a opět asi překvapím všechny komentující, ani u tohoto jeho výtvoru jsem se vůbec nenudil, a to ani při nejméně zajímavé části (módní přehlídka v kostele). Svým způsobem škoda existence Amarcordu a 8 1/2, takhle bude Roma navždy upozaděna.

Kdybych se vůbec nezajímal o rok natočení, myslel bych si, že si někdo pod vlivem "úspěchu" Caliguly natočil vlastní římskou legendu - odpovídají tomu třeba monumentální stavby a velké divadelní scény v Římě. Takhle si spíš myslím, že se Tinto Brass inspiroval právě zde, a bohužel pro tento snímek i vylepšil - myslím si, že snímek měl stejný potenciál kontroverzně - historického filmu, ovšem shazuje ho mimojiné příšerný herecký ansámbl, který je vizuálně stylizovaný dobře, ovšem poslouchat je prostě nemusím. Stejně tak je pochopitelné, že dva roky před Mechanickým pomerančem by toho neprošlo tolik jako třeba dnes, věřím tomu, že některý dnešní tvůrce by nešetřil červenou a případně bílou tekutinou - naproti tomu zde homosexuální láska nevzbuzuje nějaká pobouření a krvavé scény jsou víceméně polotovary. Jméno režiséra filmu je taktéž překvapením - maestro Fellini sice točil neobvyklé filmy, ale kontroverzní pojetí mu evidentně dělá problémy, hlavně v takto okleštěné podobě. I tak nemám moc důvodů k nespokojenosti, jedná se o výborný popis života ve caesarovském Římě, o jeho podsvětí, špatných mravech, láskách všeho druhu, či touhách po nějakém vztahu (v tomto směru mám pochopení pro scénu, na jejímž začátku uvidí hlavní hrdina korpulentní černošku - ač by mohla někomu připadat odporná a v normálním kontextu bizarní). Navíc na to, že Fellini si často libuje v přemrštěné stopáži, má film celkem tempo, zdejším negacím jde na ruku prakticky jen část druhé půle, ale to se na konečném hodnocení vůbec nepodepisuje, kromě toho ta absurdita, která, uznávám, dokáže někoho otrávit, má své kouzlo v návaznosti již zmíněné nezvyklé mravy. Tuto šachovou partii se mnou jako divákem opět Fellini vyhrál. Sympatické komentáře: Amarcord_1, TotalFilm

Profesionálně natočený a víceméně běžný produkt ze školy italského neorealismu s některými jeho typickými rysy - např. zobrazování lidí z chudých poměrů či vliv levicového myšlení (vylíčení postavy Zampana výborně zahraného Anthony Quinnem, hlavní postava je spokojena s tím, že je jenom loutka...), dá se říci, že Silnice je takovou šablonou této kinematografické éry. Co mě zde překvapilo, je jméno producenta filmu Dino de Laurentise, který je mezi širokou veřejností známý spíše jako producent vysokorozpočtových béček (Flash Gordon, Rudá Sonja, Conan aj.). Sympatický komentář: Shadwell.

Výborná obžaloba křesťanského fanatismu, kterou pan Buňuel vykřnul přesně podle mého gusta - byl radikální a nebral si servítky, přesto se tak snažil činit s objektivitou a zdravým rozumem. Zajímavým tahem se ukázalo být obsazení hlavní role - půvabná Silvia Piňal dostatečně vystihuje idealismus některých myšlenek svého charakteru. Na hořící trnovou korunu a skladbu "Aleluja" interpretovanou jako výsměšek nikdy nezapomenu a není bez zajímavosti, že scéna modlení hlavní postavy s chudinou na staveništi mi připomněla jistou notoricky známou postavičku z porodnice na Obilném trhu.

Bráno z dnešního pohledu, jedná se o zajímavý mix pythonovského humoru s ideami Davida Lynche. V porovnáním s Andaluským psem ovšem Buňuelova druhotina nabírá ztrátu, jelikož mi přijde, že tamější absence příběhu byla spíše ku prospěchu - to je ale riziko toho, když kouzlo nějakého uměleckého směru spočívá spíše v té nejistotě. I tak je film labužnickým zážitkem pro milovníky surrealistických hrátek a jednou z nejoriginálnějších romantických komedií, co znám (budu-li se řídit zdejšími údaji).

Někdo si vzpomene na střílení na pianistu, někdo zase na to, jak konečně přišla neděle. Já osobně již několikrát opakované prolínání Truffautovy tvorby s Hitchcockem vidím právě zde - jednak je to jednoduchou technikou, dále také barevným filmem, jako tomu bylo u Hitche v padesátých letech, a především výběrem hlavní role. Podle mého názoru se Belmondo konečně našel, lepší přirozený nástupce pro Granta či Stewarta se ani najít nemohl, pro mě je tenhle film spolu s "A bout de souffle" asi jeho nejlepší, vzhledem k tomu, že akční žánr není zrovna mým šálkem čaje a profesionálové, policajti či jiní rošťáci neměli moc šancí mě zaujmout. Další podobnost vidím v klamání tělem, které se v dalších, úvodem zmíněných Truffautových filmech prakticky nevyskytují. Vzhledem k tehdejší stagnaci Hitchcockovy kariéry film lze vnímat i jako dokonalou návaznost a opět, stejně jako u Truffautovy labutí písně, musím zopakovat, že některé jeho filmy jsou překonány. 90%

Důležitý spojovací článek mezi Nikdo mě nemá rád a Ukradenými polibky. Bohužel, to je na téhle miniatuře asi nejvýznamnější, dějová linie je prostější a - subjektivně viděno - méně zajímavější.

Manželský trojúhelník podle mého gusta. Už to tak někdy bývá, že dva lovci se zaměří na stejnou kořist. Tento film pokládá celkem logickou otázku - proč si kvůli tomu nadávat? Proč si dělat naschvály a kazit si tak život ještě více? Truffautův pohled na věc dává rozhodně smysl a líbí se mi rozhodně více než stereotyp některých amerických filmů, kde už chybí akorát jen nůž v zádech. V tomto duchu vše vyvrcholí poměrně silným závěrem, který i přes jistý zvrat udržuje pozitivní náhled na věc. Krom jiného bych rád také pochválil dobré herecké výkony tradičních Francoisových spolupracovníků (Werner, Moreau). 90%

Stejně jako jsem nepochopil tzv. genialitu českých Pánů kluků, není mi moc při chuti ani tento vysoce hodnocený krátkometrážní snímek. Na Truffauta opravdu hodně slabé, naštěstí již za dva roky přišel jeho excelentní celovečerní debut, který na podobnou problematiku pohlíží k mé spokojenosti z opačného úhlu pohledu.

Spolu s Annie Hall zatím asi nejlepší Allenův film. Woody sice nedosáhl té působivosti a klamavého dojmu, jakého se shodou okolností toho roku povedlo dosáhnout pánům Svěrákovi a Smoljakovi s jejich Járou Cimrmanem, i tak stvořil velmi dobrý pseudodokument, který mě potěšil ani tak ne svojí originální formou, jako spíš parodováním různých filmových klišé (Zeligův otec byl průměrný herec, doktorka Fletcher se zamilovala do nepříliš dobrého toreadora...) a hollywoodských filmů (melodramatičnost Zlaté éry, zkreslování historických faktů...). Jinak po shlédnutí Zeliga už definitivně nechápu to nadšení, které vyvolal Zemeckis se svým Forrestem, tenhle snímek společně s "Byl jsem při tom" pojednává o této problematice dle mého soudu mnohem lépe.